Rusko v mezinárodní politice (a to nejen na Blízkém Východě) zatím podniká mnoho kroků správně, v případě Sýrie se ale v nejbližší době může dopustit dvou chyb, které půjde jen těžko napravit. První z nich by se mohlo stát příliš otevřené angažmá v případné bitvě o znovuzískání Idlibu pod správu syrské vlády, druhou pak přehnaná či prostě jen jakkoli jinak diplomaticky nezvládnutá snaha dokazovat Turecku (Erdoğanovi), že je (ho) má ve své moci.
Plným zapojením do případné idlibské bitvy by Rusko riskovalo vysoké finanční, materiální i lidské ztráty, rozpad astanského tria, a tedy i konec vší jeho prestiže i mezinárodní váhy; dále konflikt minimálně s Tureckem a ztrátu dalších vyjednávacích karet pro další jednání se Západem, EU a/či USA. Zároveň by padly jakékoli vize na mírovou koordinaci vývoje (nejen) syrských věcí pod patronátem Moskvy; o tom, že humanitární dopady by jistě neopomněl Kremlu vmést při jakékoli příležitosti téměř kdokoli, ani nemluvě.
Rusko tedy ve vlastním zájmu bude nejspíš hledat způsoby jak si příliš nezašpinit ruce, dostát ale svým závazkům, neztratit vliv v Sýrii, zároveň ale nedopustit ztrátu vlivu na Ankaru, případně rozpad astanské skupiny. Bude to pracné a bude nutné odolat mnoha pokušením, která se mohou jevit jako momentální zisky, ale i přes to lze takový přístup očekávat.
Pokud jde o vztah k Turecku, resp. prezidentu Erdoğanovi: v tomto případě může Rusko snadno nabýt dojmu, že si s ním mohou dělat v podstatě, co chtějí. Pokud je pravdivá historka, že na hrozící puč z roku 2016 upozornili tureckého prezidenta právě Rusové, a od té doby jej mají více méně v hrsti, nemusí to ještě znamenat, že s takovým pocitem Erdoğan a lidé kolem něj dobře žijí. Nevypadá to sice, že by se takové eventuální podřazené pozici kdovíjak bránili, vše má ale svou míru. Pokud ji Rusové překročí, může to již tak velmi hrdé Turky popudit za bod, zpoza něho není návratu a kde potomkům vlčice Aseny začne být všechno jedno. Rusové své momentální chování přitom nemusí „myslet zle“ – jen prostě neodhadnou to, co Turci už mohou brát jako smrtelnou urážku své (státnické) hrdosti a cti.
Nelze totiž zapomínat, že a) styl současného vedení rozhovorů s nimi (kdy to postupně začíná vypadat, že Erdoğana nechají se vypovídat, pak si ale asertivně stejně říkají a/či dělají své), b) Ankaře moc nadějí nedávající konstelace na SZ Sýrie i c) celkový spíš zoufalý výsledek tureckého snažení posledních let může představovat kontext, v němž bude turecké vedení stále víc reagovat přecitlivěle na věci, které by za normálních okolností vstřebávalo vyváženěji. To se ve finále může projevit i v ochotě jít do zoufalé a trucovité aliance s kýmkoli, kdo to Rusům když už ne „spočítá“, tak jim alespoň řádně „zatopí“.
Pokud se i tomuto nebezpečí Rusové zdárně vyhnou a zároveň dojde-li eventualita znovudobytí Idlibu v syrové, fyzické formě plnění, zbyde Moskvě pak už jen vybrat roli, jakou v takovém střetu (ne)zaujmout. Pokud mají „absentovat nejviditelněji“, pak by nejpravděpodobněji měli rezignovat na letecké bombardování (ačkoli i to lze do určité míry logiky stále obhájit jako reciprocitu vůči provokacím Nusry spočívající ve vysílání útočných dronů na Hmajmím). Pokud by se ale Rusové měli neúčastnit stoprocentně, zůstává pro případný útok na Idlib ve hře jen varianta pozemní operace.
Dojde-li k ní, může jejím jediným vykonavatelem a/či garantem být logicky syrská armáda – přičemž nejen pro právní nárok na správu daného teritoria, ale i pro určitou symboličnost řešení (poslední) „vlastní věci“ vlastními silami. A dobrá: snad jen v nejkrajnějším případě – namísto Ruska, které v Idlibu stejně nemá žádný zájem – tentokrát pro změnu s Íránem (a jemu věrnými interbrigadisty) po boku.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
