Pokud je tato zpráva pravda, pak lze vyvozovat minimálně následující: jednak, že a) Turecko má na rebely opravdu slušné kontakty a zřejmě si je jisto, že i plán, co s nimi dál (který je tedy na světě jako produkt varianty, se kterou se zřejmě počítá), bude naplněn (a tedy má vše pod kontrolou i bezpečnostně, což opět ukazuje na zřejmě velmi vysokou míru vzájemné provázanosti); dále, že b) hlavní nadcházející spor bude nikoli o humanitární situaci v Idlibu, ale o budoucnosti turecké přítomnosti v Sýrii.
Zatímco Turecko se jím obsazených území drží velmi svéhlavě, je podobně zarputilá syrská vláda ve svém rozhodnutí vzít území zpět. Ve prospěch Damašku zde přitom hraje několik faktů: a) je to syrské území, b) Nusra je v Idlibu rozpuštěna ve správě magistrátu (baladíja) i provincie (muháfaza) a ač tedy vypadají jako civilisté, je to potenciální pátá kolona Turecka přímo v Sýrii; tj. pokud by správa Idlibu zůstala na rebelech či Turecku, jde de facto o turecký pašalik, přičemž jediným garantem eliminace tohoto stavu je opět jen syrská vláda. Dále c) Sýrie má za sebou Rusko a Írán, tj. Turci i v „astanské“ skupině, která se dnes schází v Teheránu, opět tahají za kratší konec provazu. Turecko je přitom d) momentálně (alespoň zdánlivě) dost solidně izolováno i mezinárodně.
Lze si tak představit, že i když formálně Rusko či Írán ustoupí, mají zde (jak Rusko, tak Írán) stále ještě „své“ syrské elementy, které (ať již zdánlivě, či reálně) na takový ruský či íránský kompromis s Tureckem nepřistoupí. Ať již patriotických důvodů, nebo proto, že se na „sehrání takové neshody“ jak s Ruskem a/či Íránem dohodnou Turecku za zády.
Moskva i Teherán tak v případě silové eliminace všech zjevných i zapouzdřených residuí extremismu v Idlibu budou sice formálně v pozici rozumných, kteří šli s Ankarou na kompromis, reálně ale budou Syřany s velkou mírou pravděpodobnosti podporovat; otázkou je, nakolik a zda/jak šikovně při tom budou (ne)vidět. Výstupem každopádně bude, že diplomaticky i „morálně“ budou v rámci astanské „skupinky“ (tj. zde: vůči Turecku) čistí, zároveň ale dosáhnou všeho, co chtěli.
Velmi podobný scénář pak lze očekávat i v případě teritorií reálně obsazených Tureckem, tj. Džarábulus, Báb a/či Afrín, přičemž Rusko, Írán i Sýrie dost pravděpodobně sází i na to, že svou roli zde sehraje i psychika.
Pokud se ovšem do věci vloží jakýkoli externí faktor (Kurdové v případné alianci s Američany, Američané zničehonic podpořivší Turky, případně Francie či jiný západní hráč podpořivší cokoli, co půjde proti Asadovi), může se věc ještě nepříjemně rozvířit.
Faktem přitom zůstává, že kombinace turecké neústupnosti co do svévolně obsazeného syrského území i případného uraženého ega z pocitu prohry či „vyčlenění“ v rámci astanského tria může na poslední chvíli sehrát skutečně netušenou, o to však ukvapenější a ve finále i nebezpečnější roli.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
