Zatímco syrský konflikt dlouhodobě charakterizovaly masakry, projevy extremismu, bombardování či různé formy intervencí ze strany velmocí, zůstal tak trochu stranou pozornosti jiný typ zápasu, který dlouhodobě probíhá na východě země (tzv. oblast al-Džazíra). Tím je vytrvalé zápolení o přízeň tamních beduínských kmenů, respektive tradičních (arabských sunnitských) rodů, které sice z beduínské tradice vycházejí, v současnosti jsou ale nejrůznějšími formami integrované do syrské společnosti, a to včetně státní administrativy i ekonomických a silových struktur.
Zajištění (či uchování) si přízně těchto komunit disponujících zásadním společenských dosahem a vlivem tak pro kteroukoli ze s nimi výhledově spřátelených stran skýtá velký strategický potenciál. Fakt, že jde o sunnity (u kterých nicméně ve většině případů „tradiční“ převládá nad „konfesním“ /zhruba podobně jako u Kurdů etnicita převládá nad silou náboženského vyznání) přitom a) nutně neznamená, že dané komunity jsou automaticky ochotny dát se „vést“ jen sunnitským sponzorem, nicméně b) právě jejich sunnitská víra i jejich širší příbuzenské vazby jak na příslušníky kmenů například v Saúdské Arábii či jiných sunnitských monarchiích Zálivu, tak konfesně-rodové vztahy uvnitř syrské oblasti al-Džazíra, Sýrie i pomezí s Irákem představují logický předmět zájmu právě takových potenciálních „sponzorů“.
Kromě největších a nejvýznamnějších rodů, resp. klanů („ašá´ir“, ze sing. „ašíra“, resp. „qabá´il“, ze sing. „qabíla“) jako například Baqqára (někdy i „Bakkára“) jde o další, menší klanově-rodové komunity typu Taj, Rášid, Ál Bú Sálih, Ál Bú Ásí, Džuhajš a další. Určitou kategorií „sui generis“ je klan Šammar, jehož jednotky Sanádíd se pod taktovkou Bandara al-Hádího (syna vůdce celého klanu Humajdí Dhahám al-Hádího) staly jakýmisi nedobrovolnými „džazírskými kozáky“, spíš než střežícími východní syrskou hranici v oblasti východní „Rožavy“ až po linii spojující syrský al-Hawl a irácký Sindžár postupně stále víc bojujícími za své vlastní (pokud možno důstojné) přežití. Ostatní původně „beduínské“ rody (které lze v českém kontextu dle naturelu, vlivu, společenského působení a míry prorostlosti se státem či jeho institucemi orientačně přirovnat například k rodině Kočků) byly během syrského konfliktu schopny více či méně efektivně přijmout taková opatření, aby jim zaručila co největší bezpečí, a tedy i přetrvání jejich doposud vybudovaných pozic v rámci společnosti.
Je samozřejmě nutné nepouštět ze zřetele základní skutečnost: středobodem zájmu daných kmenů je jejich materiální (tj. ekonomický a bezpečnostní), nikoli jakýsi duchovní či „morální“ (ideologický včetně náboženského) status. I tak ale nelze říci, že by si všechny z nich vedly stejně dobře – během nejtěžších let konfliktu některé z nich dále stabilizovaly své pozice a co do vlivu i majetku dále posílily (zde především Baqqára, kteří si prostřednictvím svého na Damašek úzce navázaného předáka Nadžíba ar-Rághiba dokázali obhájit svůj zásadní význam nejen pro oblast Dajr az-Zawru a okolí, ale i některá centra východně od Eufratu – zejména provincie Hasaka), jiné naopak čelily oslabení, ztrátě vlivu, zchudnutí, náhodné mstě okolí či případům s náznaky snah o systematickou vendetu ze strany sousední klanové konkurence (epizody v oblasti al-Hawl, okolí aš-Šaddáda apod.).
Základní strategie pro udržení (či dokonce další posílení) pozic rodově fungujících entit ve většině případů spočívala v cílené užší koordinaci s centrální vládou v Damašku. Jejím konkrétním projevem byla ještě hlubší integrace do jí již vytvořených (například administrativních) či v reakci na situaci nově vytvářeních či posilovaných (zejména silových) struktur. Například zámožný šajch Muhammad al-Fáris z klanu Taj se tak v Kámišlí stává hlavním sponzorem syrské obdoby „lidových milic“ (Difá´ Wataní), na Nadžíba ar-Rághiba navázaný (from-zero-to-hero) „selfmademan“ Abdulqádir al-Hamw pak souběžným velitelem milic, syrských jednotek Hašd Šabí (zde jde – na rozdíl od šíitských jednotek stejného jména činných v Iráku – o Damašku loajální jednotky sunnitské), dále koordinující s dalšími silovými uskupeními (al-Amn al-Askarí /cca vojenská policie/, ansár Amn Askarí /“stoupenci“ vojenské policie – tj. milice přidružená vojenské policii) v Hasaka. Všichni tito damašské vládě loajální sunnité vzešlí z tradičních klanových struktur džazírského původu jsou většinou označováni jako tzv. „asadíjún“, tj. proasadovská (provládní, „prorežimní“) sunna z východu; v současnosti tedy v zásadě lichotivé označení pro ty, kterým se v Sýrii paralelně pejorativně říká „šawájá“ (sg. „šáwí“, resp. „/přičmoudlí/ burani z východu“).
Jde-li o Šammar, sehrál daný kmen důležitou roli zejména při ochraně syrsko-iráckého pomezí tím, že vytvořil různorodé silové a logistické mechanismy, které byly využity nejen pro jeho vlastní ochranu a ekonomickou stabilizaci (milice Sanádíd, pašování, ochrana zboží či osob apod.), ale i pro vojenské operace vyžadující souhru více hráčů (ofenziva proti Islámským státem ovládanému Sindžáru, ofenziva proti Islámskému státu v oblasti obecně). Jako nezávislý, velmi flexibilní a bojem protřelý hráč je kmen Šammar předmětem kooperačního zájmu všech, kdo mají v oblasti jakékoli dlouhodobější strategické ambice – jak Damašku, tak východosyrských Kurdů, ze zahraničních entit pak jak Saúdů, tak Íránců, částečně ale i Turecka a Kataru.
Zájem ze strany syrského státu je logický, přičemž za ním jsou hlavně elementární strategické příčiny vycházející z vládní „doktríny“ o teritoriální nedělitelnosti syrského území. Představa spolupráce se Šammary tak logicky spočívá ideálně v integraci jednotek Sanádíd po vzoru ostatních „detašovaných“ jednotek majoritně „místního“ původu – pomineme-li z podstaty věci státní (byť místně modifikované) jednotky Vlastenecké (resp. Národní) obrany (Difá´ wataní, tj. lidové milice) či Vojenskou bezpečnost (Amn askarí), jde zejména o výše uvedené sunnitsko-„beduínské“ Hašd Ša´bí či případně (asyrské) Sootoro.
Zájem ze strany KSA spočívá mimo jiné na hypotetickém sdílení starých rodových vazeb mezi v Sýrii a zemích Zálivu žijícími příslušníky (hypoteticky) stejného historického klanu, k němuž příslušníci Šammar, ale i dalších kmenů či rodů náleží. Historická klanová vazba se nicméně a) momentálně nezdá jako dostatečně silná ve srovnání s potenciálem, který džažírským „klanovým“ Arabům skýtá prohloubení osvědčených moderních vazeb na Damašek a dlouhodobý přínos z nich plynoucí (tento přínos je konkrétní a viditelný ve srovnání s relativně vysokým riskem v podobě „zrady“, kterou by spolupráce s cizí mocí /v podobě KSA/ představovala), dále b) ve prospěch výhodnosti dané alternativy nehovoří ani permanentně oslabující regionální a mezinárodní pozice KSA. Zhruba podobný je vztah vůči klanům obecně (a vůči Šammarům konkrétně) ze strany Turecka a případně Kataru: zatímco jejich mezinárodní pozice je více méně stabilní, o to slabší jsou reálně existující přímé rodinné vazby státních příslušníků obou států na dané kmeny (například v Turecku jsou přítomni někteří členové daných rodů, v zásadě jde ale hlavně o syrské občany žijící coby zástupci některé z částí opozice v emigraci). Turecko nemá přesto dveře k východosyrským kmenům zcela uzavřené, ač možná trochu (lehce bizarní) oklikou: a sice přes irácké Kurdy (konkrétně hlavně Kurdskou demokratickou stranu Iráku, KDP), s nimiž má Ankara velmi dobré vztahy a kteří dost pravděpodobně vyčkávají chvíli, kdy syrskou „rožavskou“ – a Ankaře silně hostilní – vládu Sjednocené demokratické strany (PYD) a Syrských demokratických sil (SDF) vystřídají s KDP názorově kompatibilní ENKS (Kurdský národní výbor). Sami ENKS ale musí čekat, až „se vyřeší“ vztahy mezi Sýrií (Damaškem) a vůči němu rebelujícími Kurdy (PYD a SDF), přičemž teprve s následným pádem obou dvou momentálně reprezentativních kurdských uskupení mohou doufat, že se (v koordinaci s Damaškem na jedné a velmi pravděpodobně právě postbárzáníovskými KDP z irácké strany) stanou jejich nástupci.
PYD a SDF udržují přitom s džazírskými Araby obecně velmi ostražitý, plíživě nevraživý a nedůvěřivý vztah. Trvá tak nepřátelství, které prvně kulminovalo roku 2004, kdy došlo ke střetu mezi fanoušky fotbalových týmů Kámišlí (majoritně Kurdi) a Dajr az-Zawru (majoritně Arabové s „beduínskými“ kořeny), následně se prohloubilo ne zrovna přívětivým chováním Kurdů vůči Arabům během dočasné kurdské dominance nad oblastí severu a východu Sýrie v průběhu a důsledku syrského konfliktu. Nyní nicméně Kurdi, kteří se v posledních měsících dopustili několika zásadních strategických chyb, tahají za kratší konec provazu, naopak (kmenoví) Arabové postupně posilují, neboť jednají systematicky, pomalu, trpělivě, realisticky a s rozmyslem. Pokud tedy budou výhledově padat SDF/PYD, porostou úměrně tomu „bárzáníovci“ (zde: straníci kompromisnějších vztahů s klíčovými centry), zejména tedy ENKS. Ti vykazují afinity nejen s Bárzáním a úměrně tomu i s Tureckem, v případném „větším rámci“ ale pak docela klidně i se Sýrií, Ruskem i Íránem. Na tom je mimo jiné pěkně vidět, jak revoluce (respektive odpor ve stylu „proti všem“) požírá své děti – jakož i to, že bárzáníovci udělali dobře, že si počkali, až „dočasně dominantní“ kurdské frakce udělají špinavou práci, na ni ve finále doplatí, a oni pak sklidí plody čehokoli, k čemu jejich předchůdci vybudovali předmostí, zároveň minimalizují šanci, že by nesli důsledky za to, v čem ti samí předchůdci strategicky chybovali.
V neposlední řadě má své zájmy ve východní Sýrii obecně (a s kmenovými sunnitskými Araby pak konkrétně) Írán. Teherán přitom spoléhá jak na konzervativní cestu (strategickou spolupráci), tak invazivnější metody (v tomto případě šíizaci těch příslušníků sunnitské konfese, kteří jsou k takovému kroku buď ochotni, či jsou nějakým způsobem oslabeni nebo daný krok vyhodnotí z nějakého důvodu jako přínosný atp.). V rámci získání „srdcí i myslí“ (včetně případné konfesní náklonnosti) místních momentálně Írán investuje do opravy svatyní, nákupu pozemků a nemovitostí i finančních dotací pro obyčejné lidi, kteří vyjádří připravenost „konvertovat“. Právě v tomto ohledu se zvláštní pozornosti dostává právě předákům „beduínů“ (nejčastěji nazýváni „umará“, tj. princové; singulár „amír“); jejichž velká delegace byla mimochodem v létě letošního roku pozvána do Teheránu. V posilování vztahů mezi Teheránem a džazírskou sunnou nemusí nutně vidět něco záporného ani Damašek, pro který daný krok představuje potenciální další posílení (i) jeho pozice především vůči v Džazíře se vytvořivší alianci (většinově kurdských) SDF a USA. Paraleně s oslabováním vlivu KSA a výhledově v dané oblasti i USA však přeci jen nejintenzivněji posiluje svou strategickou pozici v Džazíře Írán, který po izraelských preventivních útocích proti Teheránem údajně dodanému arzenálu nacházejícímu se na území Sýrie jako by v současnosti tak trochu naplňoval strategický přístup ve smyslu „dva kroky vpřed a (momentálně) jeden vzad“.
Zatímco u většiny arabských rodů se jejich aktuální role v daném kontextu již v zásadě vyjasnily, zůstává jedním z posledních jazýčků na vahách zájmu vyšších sil právě Šammar. Všechny strany jsou přitom stále připraveny udělat maximum pro to, aby si získaly jejich přízeň, která umožní dlouhodobou koordinaci s tímto významným i symbolicky cenným hráčem. Jakmile bude tohoto dosaženo, nový deal s džazírskými kmeny tím bude zřejmě definitivně stvrzen a karty pro jakýkoli další „pozemní“ postup budou rozdány do poslední hodnoty. Pokud dohody dosaženo nebude, bude se naopak jednat o rozkol, který bude konvenovat záměrům SDF a USA a/či případně vybraných západních hráčů. Pokud se Šammar podaří získat na stranu Damašku, dost pravděpodobně bude vybudován základ dlouhodoběji udržitelného prostředí spočívajícího na etnicko–konfesních kompromisech; taková varianta bude pochopitelně vyhovovat syrskému státu, paralelně ale i Iráku a Íránu – pokud Teheránu nezaručí rovnou stabilní předmostí pro jakýkoli „další postup“, zaručí mu na nejnutnější přechodné období alespoň nezbytný dohodový klid.
Zatímco tak médiích dlouhodobě probíhá jediný velký boj – tj. ten, kde jsou hlavními aktéry Rusko, Kurdi, USA a syrský stát, případně Írán a nejrůznější proponenti celého spektra extrémní sunny –, uskutečňuje se ten skutečně strukturální, nicméně tak trochu táhlý, strategický a spíš vyjednávací než akční zápas na trochu odlišných frontách a pomocí mediální ne vždy vděčných metod. Není bez zajímavosti, že v jeho rámci si přesto všichni jeho účastníci (podvědomě) uvědomují, že parafráze něčeho, co kdysi vyslovila Angela Merkelová v rámci jednání o dohodě týkající se migrace mezi EU a Tureckem, zde platí několikanásobně: Jednaní mohou být dlouhá, výsledek ale musí mít hodnotu.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
