V nepravidelné rubrice otevíráme jak některé z nejsmutnějších kapitol vybraných, častokrát komplikovaně zauzlených konfliktů, tak zároveň přinášíme ryze subjektivní pohled na ně. Bez ohledu na dominantní diskurz (v českém, popř. evropském prostředí v obdobných případech spíš proarménský), tak nabízíme unikátní reprodukci toho, jak tu či onu tragickou dějinnou epizodu vidí přímo členové “tábora”, který jí byl postižen. Na následujících řádcích tak v předvečer tzv. masakru v Chodžaly necháváme promluvit ázerbájdžánskou autorku Şebnem Asadovou, která svou připomínku jedné z nejkrvavějších epizod války o Náhorní Karabach odhaluje pro české publikum srozumitelným příměrem k podobně tragické události z našich válečných dějin.
Letos si Ázerbájdžán a Ázerbájdžánci žijící po celém světě připomínají 30. výročí Chodžalských událostí, jež se řadí mezi nejhorší zločiny proti lidskosti. Smutnou shodou okolností si také Česká republika v letošním roce připomíná již 80. výročí vyhlazení Lidic nacisty. Dne 10. června 1942 byl v Lidicích spáchán masakr, který se stal symbolem nacistického teroru. Skoro stejný scénář se odehrál 25. až 26. února 1992 v ázerbájdžánském městě Chodžaly během ázerbájdžánsko-arménské války o Náhorní Karabach. V posledních desetiletích vznikla tradice ztotožňovat masakry v Lidicích a Chodžaly. Chodžaly se tak nazývají ázerbájdžánskými Lidicemi.
Bohužel masakr v Chodžaly zůstává pro obyvatele České republiky a západní společnost neznámou kapitolou. Častokrát se ázerbájdžánská strana potkávala s negativními názory a výsledky dezinformací šířených arménskou lobby skoro po celém světě.
Masakr známý také jako Chodžalská tragédie byl nejhorším krveprolitím, ke kterému došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Zdálo se, že rozpad Sovětského svazu proběhl v politické rovině, bez válek, ale průběh rozpadu nebyl všude tak hladký. Bývalé země Sovětského svazu zažily nejhorší a nejčernější časy. Jednou z těchto zemí se stál Ázerbájdžán. Když mluvíme o Lidicích zmasakrovaných nacisty během druhé světové války, zdálo by se, že to nejhorší je za námi. Ale zákeřné, nevyprovokované a náhlé útoky arménských ozbrojených sil na spící obyvatele Chodžaly nám ukázaly, že odkaz nacistů není mrtvý a genocida se dá nelítostně spáchat i v současné době, což ukazuje právě jedna z nejtragičtějších událostí v Chodžaly. Chodžaly se stalo tragickým symbolem pro krvavý konflikt v Náhorním Karabachu v 90. letech, který je dodnes bolestivým místem vztahů mezi Ázerbájdžánem a Arménií.
Dne 26. února roku 1992 totiž ve městě Chodžaly a v jeho blízkosti, a později v dalších dnech ve vzdálenějším okolí, zahynuly stovky civilních obyvatel ázerbájdžánského původu rukou arménských ozbrojených jednotek. Údaje o zabitých civilistech se různí, oficiální zdroje uvádějí 613 zavražděných a nezvěstných, z nichž velkou část tvořily ženy a děti. Pozdější zjištění mezinárodních organizací připouštěla, že v oněch únorových dnech roku 1992 mohlo být přímo v Chodžaly a v blízkém i vzdáleném okolí a dalších městech, kam se obyvatelům Chodžaly podařilo uprchnout, zavražděno až tisíc civilistů. Obce a města byly vyhlazeny, jejich obyvatelé upáleni a zmrzačeni. Více než milion lidí se stalo uprchlíky, kteří museli pokračovat v životě v chudobě, nouzi, strachu, bez naděje na budoucnost, a hlavně bez domova.
Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach se táhne již od konce první světové války. Masakru předcházela zejména snaha Arménů o připojení Náhorního Karabachu k Arménii. Jednalo se přitom o území, kde vedle sebe žily obě národnosti – ázerbájdžánská i arménská – a region byl a dodnes je oficiální součástí Ázerbájdžánu. Národnostní konflikt v Karabachu utlumený na desítky let tím, že oba kavkazské národy byly součástí Sovětského svazu, se vyostřil koncem 80. let minulého století, a následně přešel do ozbrojených střetů a násilností. Z těch se po rozpadu SSSR stala otevřená válka mezi dvěma státy vzniklými z bývalých sovětských republik. Stupňující se národnostní vášně už v předchozích letech zapříčinily velké pohyby obyvatelstva. V roce 1988 mělo město Chodžaly 2135 obyvatel. Kvůli válce v Náhorním Karabachu a vyhánění Ázerbájdžánců z Arménie toto číslo v roce 1991 narostlo na zhruba šest tisíc. V říjnu 1991 arménské ozbrojené jednotky zničily silnici spojující Chodžaly se zbytkem Ázerbájdžánu. Jediným možným způsobem, jak se Ázerbájdžánci mohli dostat do města, byla vrtulníková přeprava, protože město disponovalo jediným letištěm v Náhorním Karabachu. Před arménským útokem bylo Chodžaly bez dodávek elektřiny, plynu, vody a pouze se sporadickými dodávkami jídla. Arménské jednotky s podporou tanků zahájily útok na Chodžaly a pod jejich náporem začali civilisté i zbývající vojáci z města prchat. Dne 26. února arménští ozbrojenci začali střílet po civilistech prchajících z města, kteří se ve zmatku vydali i do oblastí ovládaných arménskými jednotkami a byli nemilosrdně vražděni. Přeživší, kteří unikli, z velké části zemřeli na následky podchlazení v drsném horském prostředí. Stovky lidí zůstaly skryty před útokem ve městě ve svých domech a sklepeních a poté byly brutálním způsobem pobiti postupujícími arménskými oddíly. Výsledkem událostí bylo přes šest stovek mrtvých a nezvěstných.
Arménská strana bránila nezávislým pozorovatelům v přístupu do oblasti masakrů a útok na Chodžaly označovala za normální vojenskou operaci, při které došlo ke ztrátám na životech. Ať už byl a je arménský postoj k Chodžalskému masakru jakýkoliv, svět vnímal a vnímá události v Chodžaly jako jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti po pádu komunistického režimu v Evropě a Asii.
Dnes, po uplynutí 30 let těchto krvavých událostí, nemůžeme nezmínit 44denní karabašskou válku z roku 2020 po které se Ázerbájdžánu podařilo získat zpět větší část území obsazeného arménskými silami. Vlastenecká válka se stala novou stránkou v dějinách Ázerbájdžánu a Arménie. Dlouhá léta nepřátelství mezi oběma zeměmi ukázala, že válka nepřináší nikomu štěstí. Popírání mezinárodního práva, svobody a obsazení cizího území nemůže skončit jinak než válkou, byť dlouhá léta byl právě Ázerbájdžán stranou, která se snažila vyřešit arménsko-ázerbájdžánský konflikt mírovou cestou a získat zpět ztracená území. Bohužel druhá strana neumožnila jiné cesty než válečné. Karabašská vlastenecká válka, jež se počítá za druhou válku o Náhorní Karabach, vypukla 27. září 2020 a skončila 10. listopadu 2020 podepsáním dohody o ukončení války. Ta skončila výhrou ázerbájdžánské strany. Dnes je jedním z nejdůležitějších úkolů ukončit touhy po revanšismu ze strany Arménie a zajistit mír v celém regionu.
Na závěr je vhodné uvést zprávy zahraničních novinářů, kteří o tragédii a zvěrstvech v Chodžaly:
Deník La Croix-l’Evénement (Paříž), 25. března 1992: “Arméni zaútočili na Chodžaly. Celý svět byl svědkem znetvořených mrtvých těl.”
The Sunday Times (Londýn), 1. března 1992: “Arménští vojáci vyhladili tisíc rodin.”
“…Arméni rozstříleli kolonu uprchlíků, kteří prchali do Aghdamu…” (Financial Times (Londýn), 9. března 1992);
The Times, Londýn, 4. března 1992: “Dvě skupiny, zřejmě rodiny, padly k sobě, děti se kolébaly v náručí žen. Několik z nich, včetně jednoho malého děvčátka, mělo strašná zranění hlavy: zbyl jí jen obličej.”
Izvestija (Moskva), 4. března 1992: “Kamera ukázala mrtvoly dětí s uříznutýma ušima. Ženě byla uříznuta polovina obličeje. Mrtvoly mužů byly skalpovány.”
Le Monde (Paříž), 14. března 1992: “Zahraniční novináři, kteří byli v Aghdamu, viděli mezi mrtvolami žen a dětí zabitých v Chodžaly tři osoby, které byly skalpovány a kterým byly vytrhány nehty. To není propaganda Ázerbájdžánců, ale pravda.”
Izvestija (Moskva), 13. března 1992: “Major Leonid Kravec: Osobně jsem viděl na kopci asi sto mrtvol. Mrtvola chlapce neměla hlavu. Všude byly vidět mrtvoly žen, dětí a starců, které byly zabity se zvláštní krutostí.”
Patrick, novinář anglické televizní společnosti Fant Men News (byl na místě): “V očích světového společenství není možné ospravedlnit zlé činy v Chodžaly.”
Şebnem Asadova je ázerbájdžánská historička, historička a komentátorka dění souvisejícího s Ázerbájdžánem, Kavkazem a geopolickou historií zejména jižní části bývalého SSSR.
