Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ladislav Cabada: Přístup Západu k Řecku – růžové brýle, či selektivní slepota?

Ladislav Cabada: Přístup Západu k Řecku – růžové brýle, či selektivní slepota?

Není pochyb o tom, že minimálně „opticky“ je Řecko v mnoha ohledech orientální. Tomu, aby bylo nejen možné, ale i záhodné „vidět“ je jako legitimní součást Západu, předcházel komplikovaný proces nejednou vykazující rysy až potěmkinovského marketingu. Ladislav Cabada vysvětluje, jaké historicko-kulturní mechanismy proběhly v zájmu „očisty“ Hellady od negativních konotací s Orientem, dále to, proč iniciátoři a garanti takové změny vnímání měli vůbec potřebu danou anabázi podniknout. Je ale současný výsledek přesvědčivý? Nebo je to spíš tak, že Západ chce Řecko vnímat jakou svou nedílnou součást hlavně ze setrvačnosti vlastního pokrytectví?

V posledním desetiletí se otázka Řecka stala jedním z nejfrekventovanějších témat politických debat a mediálních reflexí. Nejčastějším styčným bodem těchto debat je pak slovo krize, ať už se vztahuje k fiskální, hospodářské či v posledních několika letech migrační krizi. Není to nicméně poprvé, co se právě „řecká otázka“ stala jedním z nejviditelnějších témat a mobilizačních nástrojů pro aktivizaci v evropském, resp. západním civilizačním okruhu. Podobně intenzívně byla reflektována v průběhu 20. let 19. století, kdy formující se moderní řecký národ pod vlivem (západo)evropského nacionalismu a s intenzívní podporou filhelénského hnutí a mocností dokázal protiosmanské povstání završit vznikem samostatného státu; v předvečer První světové války, kdy Řecko dokázalo nejvýrazněji profitovat z proměnlivých koalic v Balkánských válkých; či v období po skončení Druhé světové války, kdy se stalo klíčovým evropským bojištěm mezi formujícími se velmocenskými bloky pozdější Studené války. Rovněž v posledním desetiletí je pak výraznou částí tzv. evropských elit sugerován názor, že Řecko je alfou i omegou – nechť použijeme pojem spojený přímo s řeckým jazykem – stability Evropy a integračního procesu; což je názor, jenž v situaci právě zahájeného odchodu Spojeného království z Unie obstojí jen stěží.

Taková četnost kritických period, kdy se relativně malý a chudý stát stává jedním z klíčových témat, ne-li přímo tématem prioritním, může mít několik vysvětlení. Jedno můžeme nazvat geopolitickým či geokulturním, kdy by pozice Řecka na politické či mentální mapě Evropy byla vnímána jako natolik zásadní, že významní aktéři pociťují téměř nepotlačitelnou potřebu chránit – či naopak měnit – status quo pro vlastní stabilitu a prosazení zájmu. Takovému výkladu by bezpochyby nahrávalo vnímání Řecka jako „evropské výspy“ v Orientu, jež můžeme cítit za podporou v procesu emancipace na Osmanské říši či později boji za setrvání vně formujícího se monolitu východní Evropy pod kuratelou Sovětského svazu. Nijak to ovšem nevysvětlí, proč podobný zájem a podpora „Západu“ nesměřovaly k národům či státům v podobné geopolitické situaci a současně s prokazatelně dlouhodobějším deklarovaným členstvím ve skupině evropských/západních národů a států a stabilním odporem k přičlenění k „Východu“ na mentální mapě v období po Druhé světové válce, např. Polsku či Maďarsku.

Další výklad může být historicko-romantický. Je založen na přesvědčení vznikajícího filhelénského hnutí, jež po roce 1821 deklarovalo solidaritu s řeckým povstáním proti Osmanům. Tisíce dobrovolníků, z nichž jsou dnes zmiňováni zejména anglický básník George Gordon Byron či někteří ruští aktivisté, se ve 20. letech zapojily do povstání se základním přesvědčením, že „kolébka demokracie“ musí být osvobozena z „osmanského jha“ a navrácena Evropě. Jakkoli se nám tento postoj může zdát iracionální, v době romanticky založeného nacionalismu se k němu přihlásily velké duchovní osobnosti jako J. W. Goethe, Sergej Puškin či Victor Hugo. I když se jedná o myšlenku vycházející z obtížně argumentovatelné duchovní kontinuity mezi světem (nemnohých) demokratických městských států antického Řecka na čele s Aténami a komunitou řecky hovořících poddaných Osmanské říše o fakticky dva a půl tisíce let později, získala si mnoho nekritických obdivovatelů i pro další dvě století, a to včetně současnosti. Jak jinak by byla udržitelná myšlenka, že Řecko je „trvalou“ součástí Západu, zatímco všechny státy v jeho okolí jsou typickými aktéry „Orientu“, resp. „Východu“?

Při hledání odpovědi na otázky spojené se specifickým a mnohdy iracionálním vnímáním Řecka je potřeba se vrátit zejména do 18. století, kdy započala vrcholná fáze převrácení kulturně-politických os na evropském kontinentu. Zatímco do 17. století fungovala jako dlouhodobě viditelná a zdůrazňovaná osa rozdělující Evropu na „civilizovaný Jih“ a „barbarský Sever“, během 18. století významné části historického Severu kulturně, ekonomicky a obecně civilizačně dotahují – s výjimkou Francie stagnující či dokonce propadající se – historický Jih. Francii jako jedné ze tří „dcer Říma“ se sice daří uchovat si klíčovou pozici, Pyrenejský poloostrov i Itálie nicméně procházejí obdobím velké stagnace. Naopak Anglie, Skotsko, Nizozemí, ale částečně rovněž Dánsko, Švédsko, Polsko, Prusko a v náznacích reforem Petra I. dokonce i Rusko prosazují reformy, jež bychom s jistým zjednodušením mohli označit za liberální a inspirované tím, co Max Weber označil jako protestanskou etiku. Jak víme, odlišná reflexe osvícenství a války přelomu 18. a 19. století zakončené Vídeňským kongresem nakonec v mnoha zmíněných zemích „Severu“ znamenaly zamrznutí reforem. Právě toto odmítnutí „západního“ liberalismu vedlo definitivně ke zformování západo-východní osy, kde Západ v koncertu velmocí „mocensky“ reprezentovaly Francie a Velká Británie, východ pak císařství pruské, rakouské a ruské, bránící v rámci tzv. Svaté aliance demokratizačním změnám.

Původní severojižní osa, založená na ideáltypizaci „civilizace“ vs. „barbarství“, tak začala nabývat nové podoby, tedy „modernizace a liberálně-nacionální demokracie“ Západu vs. „zaostalost a nedemokratičnost“ Východu. Současně Západ převzal původní „jižní“ misijní závazek vůči Východu či jeho vybraným částem. Nové osy byly samozřejmě formovány nejen politicky, či politicko-geograficky, ale rovněž a v řadě ohledů zejména s ohledem na osvícenskou a národně-romantickou vědu na čele s historií, jazykovědou a „filosofickou geografií“. Nová osa tak byla vystavěna mj. na historické hranici schismatu mezi západním a východním křesťanstvím či na filologickém rozlišení mezi skupinou „románsko-germánskou“ a skupinou „řecko-slovanskou“ (ortodoxie byla zpravidla označována jako řecká/ruská církev). Tyto makroprojekce – podobně jako většina jiných – samozřejmě nebraly ohled na „marginálie“, tedy např. na Rumuny či Maďary. Navzdory vší „modernizační“ rétorice tak byly využívány velmi staré rozlišovací koncepty a pojmy na vrcholu s termínem „orientální“ církve, za něž byly považovány jak církve ortodoxně-křesťanské, tak i islám. Pojem byzantinismus pak tuto definici vhodně doplňoval, když reflektoval situaci úzké spolupráce mezi státem a církví a absenci situace, již Weber později označil jako „monopol legitimního násilí státu“. Slabý a neefektivní stát spoléhal na církev jako klíčovou instituci kolektivní mobilizace a socializace, ta naopak těžila z pozice klíčové politické korporace provázané se státem.

Romantická snaha „vyrvat“ Řecko ze zajetí „Východu“, jež se pro první generaci filhelénů stala životním cílem, byla nejviditelnějším projevem výše naznačené „misijní“ činnosti, jíž se ujal nově zformovaný Západ. Pod vlivem Francouzské revoluce a liberálního nacionalismu postupovala westernizace či první „evropeizace“ rovněž u dalších balkánských národů křesťanské denominace, tedy Rumunů, Bulharů a Srbů, a to velmi rychle. Moderní nacionalismus zde samozřejmě narážel na tradiční kolektivitu spojenou s národními ortodoxními církvemi a osmanskou klasifikací millétů; zájem i podpora Ruska založené na zdůraznění duchovního souladu nicméně zejména ve vlivných kruzích nacionalistických intelektuálů zpravidla nedosahovaly takového vlivu jako inspirace „západní“. Postupně tak byla vybudována konstrukce, již někteří autoři označují jako „semi-orientalizaci“. Mezi Západ a Orient, jenž byl ztotožněn se zmenšující se Osmanskou říší (a později s Ruskem, resp. Sovětským svazem), byl vsunut nový geopolitický a ještě spíše geokulturní region, jenž byl i nebyl Evropou. V českém intelektuálním prostředí bychom takový region mohli nejspíše provázat s konceptem střední Evropy a snad ještě přesněji s koncepty tzv. Mezievropy, jak je využívali T. G. Masaryk či Milan Hodža. Masaryk tak mezi Německem jako nejvýchodnější zemí Západu a Ruskem formuloval Mezievropu malých národů a států od Finska po Řecko, podobně Hodža definoval ve vazbě na řeku Dunaj a agrárně-průmyslový charakter střední evropský region mezi Západem a Východem.

Jak toto vše souvisí s Řeckem a řectvím? To by přirozeně s ohledem na geografickou polohu a historii osmanskou i byzantskou mělo být jednou z výrazných součástí tohoto nového geokulturního regionu, jenž Evropou paradoxně je i není. Filhelénství a účelový helénismus nicméně antické Řecko, stejně jako Byzanc a osmanský vliv na řeckou kulturu očistily od externích, tedy afrických, asijských, resp. předovýchodních vlivů. Jak v knize Černá Athéna ukázal Martin Bernal, právě tato falzifikace historie a „očištění“ umožnily filhelénům vyjmout nově vytvořené Řecko z východní Evropy. Helenismus přitom Bernal analyzuje v konfrontaci s orientalismem, čímž naznačuje stejné argumentační mechanismy a současně upozorňuje na skutečnost, jak málo pozornosti věnujeme možnému průsaku byzantinských struktur do základů osmanského státu.

Všechny stereotypy o Řecku coby západní, „evropské“ zemi tedy pocházejí právě z tohoto konstruovaného hodnocení, jež paradoxně tradiční jádro křesťanské ortodoxie neváhá označit jako „kolébku“ Západu, zatímco geograficky i kulturně blízké národy na čele s Bulhary, Srby a Rumuny považuje za typické „východní“ aktéry. V tomto ohledu je jistě pozoruhodné, jak snadno mnozí podléhají tomuto mýtu. Co se týče politické či politologické roviny, téměř bez výjimky je Řecko řazeno do skupiny tzv. tradičních demokracií, stojící v opozici vůči tzv. novým demokraciím (středo-)východní Evropy. Demokracie přitom v této zemi po roce 1821 byla spíše výjimkou než pravidlem, a její formální ustavení po roce 1973 stěží může být argumentem pro to, aby byla srovnávána s demokracií britskou či americkou, a nikoli s demokracií českou či maďarskou. Podobně zajímavá je skutečnost, že poválečná konstrukce evropské integrace, spoléhající v ideo-politické rovině zejména na odkaz tzv. západního křesťanství a římského práva reflektovaný ve spise Panevropa R. N. Coudenhove-Kalergiho, nikdy systematicky nereflektovala Řecko coby zemi se silnou byzantinskou tradicí církve prorostlé se státem a založené na východní ortodoxii. Tato skutečnost bije do očí, pokud ji porovnáme s intelektuálními debatami a politickými litaniemi evropských politiků nad členstvím Rumunska a Bulharska, jež mělo údajně prolomit dosavadní paradigmata evropské integrace přijetím „dominantně pravoslavných národů“.

Všechny tyto paradoxy a ahistorické konstrukce jsou krásně demonstrovány v přístupu a chování velkého evropského státníka Winstona Churchilla. Ten již v roce 1944 při jednáních s Josefem Stalinem o poválečném geopolitickém a geostrategickém vymezení vlivu Velké Británie a Sovětského svazu, tedy Západu a Východu, v oblasti „Mezievropy“ přenechal Stalinovi Rumunsko a Bulharsko a v případě Maďarska a Jugoslávie operoval s představou vyváženého vlivu, zatímco v případě Řecka zcela nekompromisně trval na britské/anglosaské dominanci a zahrnutí této země do formujícího se „Západu“. Poněkud farizejsky pak o dva roky později mohl ve Fultonu konstatovat spuštění Železné opony v Evropě s jedinou výjimkou: „Pouze Atény – Řecko s jeho nesmrtelnou slávou – jsou volné“. Tato volnost nicméně nebyla založena na demokracii, ale na modelu tzv. řízené demokracie, kdy vedle politických stran jako druhé mocenské centrum fungovala armáda, resp. obecně mocenské struktury nacházejí silnou ideovou podporu ve státní církvi. Režim se vyznačoval silnou averzí vůči levici včetně demokratické, čímž nápadně připomínal režimy na Pyrenejském poloostrově, v Jižní Koreji či sousedním Turecku, vůči němuž se Řecko dlouhodobě vymezuje. Zemi byla již ve 40. letech a následně po skončení občanské války poskytnuta výrazná finanční pomoc, k zásadní modernizaci produkce a společnosti nicméně nedošlo. Když se pak v 60. letech pokusil Georgios Papandreu o demokratizaci a současně přenos západoevropského modelu sociálně-tržního hospodářství, převzala řízení státu armáda a zcela jej od demokracie odvedla. Tento vývoj bychom v mnoha ohledech mohli srovnat s Pinochetovým převzetím moci v Chile. Je tedy otázkou, proč i nadále tvrdošíjně setrvávat na mýtu, že Řecko je nejstarší, tradiční, téměř nevyvratitelnou demokracií, tak diametrálně odlišnou od „byzantinských autoritarismů“ ostatních balkánských zemí?

Je naopak faktem, že po roce 1974 dochází v Řecku k demokratickému přechodu a – v porovnání s dlouhodobým čekáním postkomunistických zemí po roce 1989 velmi rychlému – vstupu do Evropského společenství. Přijata tak byla země, kde zaostalé zemědělství tvořilo více než čtvrtinu pracovních míst, tedy více, než tomu bylo např. v případě silně kritizovaného Polska o více než třicet let později. Řada srovnávacích analýz již jasně ukázala, že Řecko – navzdory skutečnému zaplavení penězi z kohezních a strukturálních fondů – nedokázala zásadně změnit strukturu svého hospodářství; nejvýrazněji je tato skutečnost pozorovatelná v porovnání s vývojem Irska.

V mnoha ohledech tak Řecko – dle mého soudu zcela logicky – připomíná spíše další post-otomanské země Balkánu než země západní, severní či střední Evropy. Jako klíčový zaměstnavatel je nahlížen stát, což je v souladu s nejlepšími byzantinskými tradicemi. Nadále můžeme pozorovat takové bizarnosti jako vyplácení důchodů manželkám důstojníků apod., tedy praktiky, jež jsou zcela v rozporu s liberálním pojetím státu i občana. Jak zdůrazňuje jeden můj přítel, profesor hospodářské politiky na několika německých univerzitách, je neuvěřitelné, že se za stabilní demokratický a fungující stát může vydávat systém, jenž nedisponuje např. důvěryhodným katastrem nemovitostí, statistikou obyvatelstva či výběrem daní (vše mohu z vlastní zkušenosti potvrdit). Systém dlouhodobě fungující na principu populistické politiky, dynastismu a rovněž překrývání vlastních problémů stigmatizací vnějších „nepřátel“ – Turecka, Makedonie, Albánie či v nejlepší tradici spikleneckých teorií celé EU, resp. Západu.

Toto vše mne vede k závěru, že pro blaho Evropy i Řecka by nic nebylo užitečnější než konečně basilea označit za nahého. Teprve když odmítneme báji o „věčné demokratické slávě Řecka“ a uplatníme běžná funkční kritéria na demokratický a právní stát, budeme moci asertivně odmítnout dlouhodobou strategii řeckých politických aktérů založenou na zdůrazňování vlastní jedinečnosti a někdy i vydírání. V této souvislosti připomeňme výrazný řecký tlak na začlenění Kypru do EU navzdory nevyřešeným otázkám suverénní vlády nad celým územím ostrova, a naopak dlouhodobé blokování efektivních jednání mezi EU a Makedonskou republikou na straně druhé. Pokud bychom tyto mýty odmítli, pak bychom konečně mohli řeckou ekonomiku či společnost začít porovnávat se srovnatelnými aktéry Středomoří, resp. jihovýchodní Evropy, jakož i začít otevřenou debatu o tom, jak by Řecko mohlo (či zda by vůbec chtělo) být skutečně modernizováno.

Doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D. (nar. 1973), politolog, dlouholetý pracovník akademických a vysokoškolských institucí. Soustavně se zabývá moderními a soudobými dějinami střední a jihovýchodní Evropy a analýzou politické kultury, politických procesů a institucí v tzv. postkomunistickém areálu.  Publikoval téměř sto studií v domácích i zahraničních odborných periodikách a kolektivních monografiích, je autorem či spoluautorem několika anglicky psaných knih (např. Political Parties in East-Central Europe či Ethics in Foreign Policy) a více než dvaceti českých knih (z nejnovějších Balkánské komunismy, Zahraniční politika Slovinska či ve třetím vydání Politický systém České republiky: Historie a současnost).

Related posts