Turecko, stimulováno dlouhodobým ekonomickým růstem a stabilitou, jakož i relativně klidnou bezpečnostní situací uvnitř svého teritoria, neodolalo pokušení posílit svůj vliv v bezprostředním sousedství, a to i za cenu invazivní politiky. Vůli k určitému zpětnému tahu zřejmě projevuje až ve chvíli, kdy jiskry z ohně, který pomohlo zažehnout, začínají přeskakovat i na jeho území.
Minulé i současné zapojení Turecka v syrském konfliktu ovlivňuje historie vzájemných vztahů obou zemí, ale ponejvíce je definováno vnitřním politickým vývojem v zemi. Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), prezident Recep Tayyip Erdoğan a provládní média mají ve zvyku uvádět jako viníka všech vnitřních i vnějších problémů Turecka teroristy – v poslední době mezi ně řadí Kurdskou stranu pracujících (PKK), příznivce klerika Fethullaha Gülena, které označují za tzv. gülenistickou teroristickou organizaci (FETÖ), a Islámský stát („Dáʽiš“). Tyto teroristické skupiny viní ze vzájemného propojení (PKK a FETÖ) a/nebo z toho, že je podporují zahraniční subjekty – ať je to CIA a USA, Rusko, Izrael, či některá „lobby“ (úroková – banky a zahraniční investoři; krvavá/násilná – Kurdové, atd). Obecně je celý argument postaven tak, že Turecko se pod vládou AKP a především Erdoğana stalo světovou mocností, což mu jiné státy nepřejí, a tudíž se jej snaží podkopat narušením jeho vnitřní stability. V tomto duchu je vnímána i podpora, které se dostává syrským Kurdům od USA. Kurdská otázka je dnes hlavním definujícím prvkem turecké zahraniční a bezpečnostní politiky v Sýrii a motivuje ji Erdoğanova zavilá snaha zavést v Turecku prezidentský systém.
Prohlášení o vnitřních i vnějších nepřátelích Erdoğana/AKP a tedy Turecka často hraničí s konspiračními teoriemi a opakovaně přichází od prezidenta a špiček AKP a šíří je provládní média. Důvodem, proč u turecké veřejnosti padají na velmi úrodnou půdu, je dlouhodobá záliba Turků v konspiracích, existence tzv. hlubokého státu, a všudypřítomná paranoia, kterou trpěla i kemalistická elita. Turecké učebnice dějepisu vykreslují okolní svět jako země čekající na okamžik, kdy Turecko udělá chybu, a za jediného přítele Turecka označují zase jen Turka. Tento postoj se výrazně objevuje i v turecké populární kultuře a definuje jeho rozdělenou identitu, jíž trpěla už Osmanská říše a pokračovala do dob Turecké republiky, tedy snaha zařadit se na Západ, který ale Turecko nikdy nepřijal za rovnocenného člena, stejně jako Východ, který Turecku nevěří. Přes snahu o apel na společné kořeny islámu arabské země Turecko často vnímají jako agresora a také vztahy s Iránem jsou velmi komplikované. Turecká snaha o rozšíření politického a kulturního vlivu na Kavkaz a do střední Asie po pádu SSSR výrazně narážela na odpor Ruska.
Zatímco Turecko je samo sobě svým největším problémem, politika bývalého premiéra, dříve ministra zahraničí, Ahmeta Davutoğlu, která měla nastolit jakýsi systém novodobé Osmanské říše – jinými slovy: rozšířit vliv Turecka a udělat z něj regionální velmoc – zcela propadla, protože tehdejší turecká garnitura nebyla schopna pozitivně spolupracovat se sousedy a byla příliš arogantní. To odpovídá polarizované politické kultuře země a konfliktnímu politickému stylu Erdoğana, jenž své domácí i zahraničně politické přešlapy omlouvá tím, že byl „podveden“ – ať ze strany opozice, Fethullaha Gülena, kurdské Demokratické strany lidu (HDP), nebo syrského prezidenta Asada. Neustálé protiřečení si ve slovech i činech se stalo spíše definicí než výjimkou Erdoğanova politického stylu. Nejde o to, co říká, ale jak to říká – jeho rétorika je jednoduchá, jeho gesta výrazná, působí dojmem, že jeho slova nelze zpochybnit. Pro udržení tohoto dojmu je kritická jeho kontrola nad médii. Silná rozpolcenost turecké společnosti, kde chybí dialog a vítěz bere vše, napomáhá jeho vlivu a komplikuje konstruktivní kritiku. Jeho zastánci ho milují, jeho odpůrci nenávidí, a ani jedna strana není ochotna uznat, že na jedné straně Turecko posunul ekonomicky výrazně kupředu, ale na stranu druhou za obrovskou politickou cenu. Křehká bezpečnostní situace v Turecku navíc vytváří dojem, že destabilizace vlády by vedla k dalšímu poklesu bezpečnosti, protože by otevřela cestu vnitřním i vnějším nepřátelům Turecka.
Jak se Erdoğanova rétorika může rychle otočit, ilustruje příklad Izraele, který Erdoğan od roku 2010 opakovaně slovně napadal, zatímco v roce 2015 přišel obrat a v listopadu 2016 dokonce označil dobré vztahy mezi oběma zeměmi za klíčové pro celý region. Erdoğan nedrží pevnou linii ani v otázce syrských Kurdů, především ozbrojených sil Sjednocené demokratické strany (PYD) – Lidové obranné jednotky (YPG). Zatímco dnes s nimi Turecko odmítá usednout k jednomu jednacímu stolu k rozhovorům o budoucnosti Sýrie, v době dialogu mezi AKP a PKK v letech 2012 – 2015 byl vůdce PYD Salih Müslim vítaným hostem v Ankaře a to navzdory tomu, že se netajil svým blízkým vztahem k bývalému vůdci PKK Abdullahovi Öcalanovi.
Nejviditelnější obrat ale nastal ve vztazích s Ruskem. Od eskalace vztahů po sestřelení letadla v listopadu 2015 a omluvný dopis z června 2016 či vzájemné ujištění o dobrých vztazích po atentátu na ruského velvyslance v Ankaře v prosinci 2016 a po smrti tureckých vojáků u města al-Báb v únoru 2017 uběhl jen něco přes rok. Vztahy mezi Ruskem a Tureckem definuje turecká potřeba si Rusko usmířit a jsou zásadně asymetrické. Turecká armáda je po čistkách z let 2007 – 2010 a v roce 2016 značně oslabená, její relativní neschopnost se projevuje už i tím, že od prosince stále nedobyla al-Báb, přitom se pyšnila věhlasem jedné z nejsilnějších armád na světě. Celá operace u al-Báb je možná jen díky požehnání Ruska, což se ukázalo více než jasně, když v listopadu 2016 turecké letectvo nebylo schopné poskytnout podporu svým pozemním silám proti Asadovi. Mezitím se během pokračování jednání v kazašské Astaně ukazuje, že ruské a turecké zájmy se i nadále liší. Zatímco Rusko chce na jednáních řešit další uspořádání Sýrie, Turecko trvá jen na diskusi, jak posílit a monitorovat příměří. Ankara cítí, že bude hrát silnější roli při jednáních, kde Rusko nebude dominantním partnerem, a proto trvá na jednáních v Ženevě pod záštitou OSN a za přítomnosti jeho západních spojenců.
Pro Turecko je problémová ruská podpora syrského prezidenta Asada, jehož odchod je pro Erdoğana věc osobní cti. Dříve patřila Sýrie mezi země, se kterými Turecko mělo napjaté vztahy kvůli hraničním sporům a syrské podpoře PKK, která zde měla své výcvikové tábory a ukrývala jejího tehdejšího vůdce Öcalana – v 90. letech se dokonce obě země ocitly na pokraji ozbrojeného konfliktu. Pak pomalu došlo k normalizaci vzájemných vztahů, což bylo na přelomu tisíciletí dáno především snahou Asada vyhnout se mezinárodní izolaci. V roce 1999 Sýrie ukončila podporu PKK a v roce 2004 syrský prezident poprvé v historii navštívil Ankaru. Vztahy mezi Asadem a Erdoğanem se zdály velmi přátelské, ale když po vypuknutí nepokojů v Sýrii Asad odmítl následovat rady Erdoğana, aby demonstrantům v některých bodech ustoupil, Erdoğana se to osobně velmi dotklo. Sliboval si, že Asad se podřídí jeho vlivu, Sýrie uzná Turecko za regionální velmoc, a on bude moci zasahovat do jejího vnitřního vývoje. Vše zapadalo do zmíněné neo-Osmanské zahraniční politiky, která měla rozšířit vliv Turecka v regionu. Arabské jaro mělo Erdoğanovi otevřít dveře k uskutečnění tohoto plánu, ale jen prokázalo neschopnost Turecka ovlivnit vývoj v okolních zemích a širším regionu. Když plány Erdoğana v Sýrii neuspěly a Asad hledal a našel podporu v Rusku, Erdoğan jako jediné východisko z tohoto fiaska viděl sesazení Asada.
Hlavním syrským problémem Turecka ale zůstává otázka Kurdů kvůli napojení kurdských sil v Sýrii na PKK. PKK je teroristická organizace tureckých Kurdů, která má na svědomí desítky tisíc životů. PKK považuje za nepřítele každého, kdo nesdílí její fanatický nacionalismus a nezdráhala se v minulosti útočit na kurdské cíle, pokud jí odmítly pomoci. Zatímco s Kurdskou autonomní oblastí na severu Iráku má Turecko dobré vztahy, vznik autonomie pod vládou PYD a YPG vidí jako přímé ohrožení své územní celistvosti. Bojí se totiž, že by díky napojení na PYD/YPG kurdský stát v Sýrii přímo podporoval PKK a její autonomní snahy. Jelikož hlavním zájmem Turecka v Sýrii bylo zamezit vzniku kurdského státu nebo autonomní oblasti podle vzoru Iráku, byl dlouho Islámský stát vnímán jako menší ze dvou zel. Než došlo k útoku na istanbulské letiště v červnu 2016, turecká armáda, výzvědná služba ani řada obyvatel neměla problém s tím, že Islámský stát působí i na tureckém území. To ale neznamená, že Turecko „Dáʽiš“ podporovalo nebo se s jeho ideologií ztotožňovalo. Turecko jen vnímá Kurdy jako hlavního nepřítele a „Dáʽiš“ byl nepřítelem Kurdů, proto jeho přítomnost na svém území snášelo. Vidělo „Dáʽiš“ jako někoho, kdo za něj udělá špinavou práci při sesazení Asada a potlačení kurdských ambicí. Jakmile se Turecko samo stalo terčem útoků Islámského státu, svůj postoj přehodnotilo a vnímá míru nebezpečí, které představuje pro jeho bezpečnost jako shodnou s PKK.
Turecko nese velký díl viny za eskalaci kurdského konfliktu na svém zemí a sklízí tak ovoce nacionalismu a etnických čistek ve své moderní historii. Situace je dnes ale jiná než v 90. letech – na turecké politické scéně existuje kurdská parlamentní politická strana (HDP) a kurdský problém získal kvůli válce v Iráku a Sýrii silný mezinárodní rozměr, který Turecko staví do ostrého a záporného světla. Zatímco v 80. letech 20. století byla PKK podporována východním blokem, kurdský boj proti „Dáʽiš“ má sympatie Západu a západní média budují image Kurdů jako dlouhodobě utlačovaného lidu, který bojuje proti „Dáʽiš“ za svobodu, demokracii a sekularismus. S domácím politickým vývojem v Turecku zejména po puči v červenci 2016 je kurdský boj za svobodu v Turecku vnímán jako opak nedemokratických praktik turecké vládní strany a Erdoğana, zejména když čistky zasahují poslance HDP a ty, kdo podepsali petici za mír a ukončení násilí nazvanou Nebudeme se podílet na tomto zločinu (podepsalo ji 1128 akademiků z 89 tureckých univerzit), a kdy vláda dává rovnítko mezi Gülenisty (FETO) a PKK. PKK je provládními ale i řadou opozičních sil pojímaná v Turecku jako loutka zahraničních zájmů, které se snaží zemi rozdělit. Tato neschopnost ji vidět jako subjekt s vlastními zájmy brání možnosti s ní zahájit skutečný mírový dialog a tím dojít k nějakému dlouhodobějšímu řešení problému. Sama HDP však tomuto postoji nahrává. Její čestný předseda Ertuğrul Kürkçü například v červenci 2015 označil PKK za bratry YPG s tím, že proti „Dáʽiš“ v Sýrii bojují společně. HDP je kvůli podobným výrokům tureckou veřejností i médii často definována jako nástroj PKK a tudíž zahraničních zájmů. Tento přístup byl názorně vidět při demonstracích za demokracii po neúspěšném puči v červenci 2016, kdy HDP jako jediná parlamentní strana nebyla přizvána k vystoupení na podporu turecké demokracie.
V posledních měsících Erdoğan využil protikurdských nálad k tomu, aby se mu podařilo prosadit prezidentský systém. Ostré vystoupení proti Kurdům včetně vojenské operace v Sýrii, která má Kurdům zabránit ve vytvoření ucelené autonomní oblasti, mu pomohlo získat podporu nacionalistické strany MHP, díky níž návrh ústavní změny prošel parlamentem, a Erdoğana tak od cíle dělí již jen celonárodní referendum plánované na 16. duben 2017. Erdoğan posunul otázku řešení kurdského problému z roviny především bezpečnostní do roviny konsolidace své moci, kdy od roku 2015 opakovaně vydává prohlášení, podle kterých je zavedení prezidentského systému jedinou cestou řešení kurdského problému, nebo lépe řečeno spojuje odmítnutí prezidentského systému s eskalací konfliktu. To se projevilo i během kampaně před referendem, kdy premiér země prohlásil, že tábor proti změně ústavy podporují teroristé a jeden zástupce primátora AKP dokonce řekl, že pokud by změna ústavy neprošla, v Turecku by začala občanská válka (v důsledku těchto výroků byl donucen odstoupit ze své funkce). Zástupci opozice to kritizují s tím, že místo diskuse o změnách se AKP snaží lidi vystrašit.
Erdoğana syrská krize poškodila a řada lidí včetně jeho voličů je nespokojena s tím, jak vztahy země se Sýrií nezvládl. Teroristické útoky, oslabení turistického ruchu, velké množství uprchlíků, jejichž počet do dnešního dne dosáhl pěti milionů, tyto pocity dále zesilovaly. Otočení syrského problému ke kurdskému problému mu pomáhá si zachovat domácí kredibilitu a překroutit jej z naprostého propadáku na úspěch. Erdoğan se svou politikou opakovaně dostává do slepé uličky, není schopen dostát svému přání stát se jakýmsi neo-osmanským vůdcem, který by chránil sunnity. Jeho snaha utvářet aliance se zeměmi Zálivu jen ukazuje, jak mimo realitu se pohybuje jeho koncept zahraniční politiky. Svůj neo-osmanský sen přesto stále neopustil. V říjnu 2016 prohlásil, že Turecko musí události v Sýrii a Iráku brát v kontextu tureckých historických a právních nároků a že vnitřní záležitosti jedné země nejsou jen věcmi dané země. Odkázal i na turkické národy, které označil za bratry žijící na území „od Evropy po Afriku a od Středozemí po střední Asii“ a syrská a irácká města Aleppo, Hasake a Mosul přirovnal k tureckým městům Van, Mardin a Gaziantep.
K tomu, aby došlo v tureckém přístupu k syrskému konfliktu k zásadnímu obratu, by musela Ankara uznat, že Islámský stát je pro ni větším nepřítelem než Kurdové, což se ale nestane před referendem o posílení role prezidenta. Averze k syrským Kurdům je pro Turecko kontraproduktivní – mnohem efektivnější přístup by spočíval na kopírování vztahů, které země má s Kurdy v Iráku. Taková politika by nejen pomohla vztahům se sousedy i USA/NATO, ale posílila by Turecko i vnitropoliticky a ekonomicky – nelze zapomínat, že země i nadále zůstává nejsilnějším hráčem v regionu a 15. největší ekonomikou světa, tudíž i případný kurdský autonomní region v Sýrii by Turecko potřeboval. V neposlední řadě pak Turecko nemůže ignorovat již naznačený fakt, a sice to, že Kurdové se díky boji s „Dáʽiš“ těší v této chvíli velké mezinárodní vojenské i politické podpoře. Ačkoliv se takový obrat v této chvíli zdá nepravděpodobný, Erdoğan už v minulosti mnohdy prokázal schopnost pragmaticky měnit spojence i nepřátele a stejně jako v roce 2014 premiér Davutoğlu vítal jednoho z předsedů PYD, vyzdvihl jejich boj proti Islámskému státu a označil je za kurdské bratry, můžeme se i v budoucnu dočkat vstřícného kroku vůči nějaké formě kurdské autonomní oblasti v Sýrii, pokud se bude Erdoğan domnívat, že z toho může politicky vytěžit.
Lucie Tungul je absolventkou Miami University, Ohio, USA (mezinárodní vztahy, 2002) a Univerzity Palackého v Olomouci (politologie a evropská studia, 2003). Titul Ph.D. získala v oboru politologie na Katedře politologie a evropských studií FF UP (2006). V letech 2006 – 2016 působila jako odborná asistentka na Fatih University v Istanbulu. Specializuje se na problematiku evropské integrace, především rozšiřování, euroskepticismus, migraci a evropskou identitu, a na tureckou domácí a zahraniční politiku.
