Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Miloš Mendel: Demokracie versus islám? Špatně položená otázka

Miloš Mendel: Demokracie versus islám? Špatně položená otázka

Je islám slučitelný s demokracií a pokud ano, tak nakolik? V čem či kde jsou pak vzájemné paralely? Je demokracie aplikovatelná v arabských zemích a pokud ano, tak v jaké podobě? Nebo jsou podobná hloubání spíš jen verbálním žonglérstvím ústícím v divoký rej konstruktů, nejednoznačných významů a termínů s prošlou záruční lhůtou?

V politických a ideologických diskusích posledních desetiletí sledujeme známý, ale narůstající trend: Pojmy a termíny, které kdysi mívaly zřetelný nebo alespoň přibližný význam, se nadměrným používáním stále více vyprazdňují, až se z nich stávají téměř bezobsažná klišé. Používají se jako hanlivé nálepky, na druhé straně jako slova, jež mají určitý společenský či politický fenomén postavit do co nejlepšího světla. S neuvěřitelnou lehkostí je vypouštějí z úst politici, straničtí ideologové, intelektuálové a třeba novináři. V naší žhavé současnosti je jejich počet snad ještě větší, než tomu bylo v dobách studené války.

Jedním z trvalých klíčových pojmů, který v poslední době zaznamenal mimořádnou inflaci, je „demokracie“. Budeme se jím krátce zabývat hlavně v souvislosti s ideovým a politickým diskursem v islámském kulturním okruhu, kde pod vlivem okolního prostředí rovněž zdomácněl, ačkoli lze jen těžko prokázat, že islám je s demokracií historicky kompatibilní. A proč by také měl být?

Skutečnost, že se politikové a ideologové masově přiklonili k synchronizaci svých představ o státoprávním uspořádání s demokracií – tedy „vládou lidu“ – jak jej lze z řečtiny přeložit, za pozitivní jev obecně platí teprve v průběhu 20. století. V antickém Řecku, v Aténách, kde tento pojem vznikl, bývala demokracie hodnocena zpravidla negativně. Odkaz antiky byl někdy kolem 4. století definitivně zastřen zcela odlišnými typy společenského uspořádání a formami států a celých říší. Jejich ideovým rámcem bylo často institucionální křesťanství (svatá říše římská, byzantská říše) nebo islám (chalífát). Ani jedna z těchto supervelmocí své doby s pojmem demokracie nepracovala. Ještě v 19. století model demokracie vyvolával spíše záporné asociace – představu jakési vlády davu či ulice, která je nebezpečná pro chod solidního státu. Zárodky tohoto modelu se tvořily hlavně tam, kde se schylovalo k zásadním kvalitativním změnám – především v Anglii 17. století, posléze po zrodu Spojených států, v hanzovních městech západní Evropy a v průběhu francouzské revoluce 1789. Devatenácté století se svými projekty nacionalismu, sjednocováním v národní státy a kolonialismem rozvoji demokracie obecně neprospívalo. – alespoň ne v té podobě, jak bychom si ji představovali dnes.

Ve 20. století, zejména po první světové válce, jež mnoha zemím západní a nově vzniklým národním státům střední Evropy způsobila „historický šok“, se ale demokracií začal zaštiťovat leckterý stát či režim. Tento model se začal chápat jako alternativa k přežilým monarchiím, jako předpoklad míru a humanity. Za demokratické se ovšem začaly označovat nejen skutečné kolébky systému parlamentarismu založeného na soutěži politických stran, zaklínali se jí nejen dědicové osvícenství, nýbrž i systémy vysloveně autoritářské či totalitní. Dlouhá léta jsme znali model „lidové demokracie“, za který se ve svých ideologických materiálech schovávaly komunistické systémy jako za formu přechodu kapitalismu k socialismu – za definitivní historické vítězství „vlády lidu“ nad svými vykořisťovateli. Za demokratickou se označovala levicová koaliční vláda ve Španělsku – vždyť skutečně vyšla z demokratických voleb, ačkoli svým „rudým terorem“ vyvolala puč fašistického generála Franka, který se ostatně považoval za zachránce demokracie. „Demokratický“ byl i Mussoliniho fašistický režim v Itálii, jméno Děmokrat občas dávali svým synům bolševici v Stalinově Sovětském svazu.

Po druhé světové válce a vzniku řady nezávislých států na Blízkém a Středním východě se demokracie stala jedním z klíčových ideologických pojmů tamějších brutálních stranicko-vojenských diktatur. Je docela příznačné, že právě arabština, jež si díky své mimořádné schopnosti vytvářet neologismy pro dosud historicky neznámé či nezvládnuté jevy (národ, lid, revoluce, socialismus, kapitalismus), nikdy nenašla vhodný ekvivalent pro demokracii a dodnes používá původní termín. S ohledem na arabskou morfologii a výslovnost ho Arabové vyslovují dímúqrátíja.

Do solidnějších diskusí o demokracii je třeba zapojovat historické hledisko, neboť se samotným tvrzením, že demokracie je známa již z antického Řecka, a je produktem starověkého evropského ducha, opravdu nevystačíme. Některé úvahy jdou tak daleko, že kořeny tohoto modelu společenskopolitického uspořádání nacházejí v „židovsko-křesťanském étosu“ či blíže nespecifikovaných „našich duchovních hodnotách“.

Asi bychom si příliš nepřáli, aby v našem soudobém světě vládly takové demokratické systémy, jaký panoval například v starověkých Aténách. Tam si byli rovni pouze svobodní a spíše nemajetní muži, vůbec ne ženy, o početné vrstvě otroků ani nemluvě. Judaismus a křesťanství pak měly ke koncepci demokracie ve smyslu vlády lidu či sociální rovnosti stejně daleko, jako námi sledovaný islám. Chtít po monoteistických systémech, jež vycházejí z plnění Boží vůle a pouček náboženského práva, jsou ve své podstatě misijní nebo exkluzivistické a pěstují „majetnictví pravdy“, je historicky nereálné a argumentačně neudržitelné. Nereálné je rovněž, aby kdy ctily a prosazovaly ideu demokracie. Proto také židé nebo muslimové až do nějakého 18. století tuto koncepci nerozvíjeli, byť každé z obou náboženství k tomu mělo jiné důvody a vyvíjelo se v různých historických kontextech. A když s tím začali, bylo to zpravidla na podnět zvnějška – vzhledem k nazrávání nových ekonomicko-společenských procesů a s nimi spjatých myšlenkových konceptů v „křesťanském“ prostředí. Šlo především o osvícenství a sekularismus – tedy mj. myšlenky rázné nebo postupné odluky náboženské sféry, především té institucionální, od sféry státu a práva.

V rámci islámského náboženství se otázka demokracie začala soustavněji diskutovat až po první, ale hlavně druhé světové válce v reakci na revoluční a emancipační procesy v bývalých koloniích a ideologická dilemata mezi Východem a Západem v kontextu studené války. V tomto článku je nemožné shrnout či roztřídit všechny přístupy k danému pojmu. Obecně však platí, že na jednom okraji pomyslné úsečky islámského diskursu stojí radikálové (stoupenci náboženské ryzosti), kteří považují demokracii za projev západní zkaženosti a bezbožnosti, který je třeba odmítnout nebo se dokonce pokusit ho rozložit. Na jejím druhém konci stojí ti, kteří považují islám s demokracií za plně kompatibilní, ba dokonce že tento model je původní právě v islámu.

Někteří „westernizovaní“ muslimové žijící na Západě formulují tezi, že demokracie nevyžaduje přísně sekulární řád v institucionálním smyslu. Mnohé demokracie prý vztahy spolupráce mezi náboženskými a sekulárními institucemi podporují, spíše než by trvaly na oddělení víry a státu. Muslimské společnosti v jednotlivých státech mohou zahrnovat náboženské aktivity a výuku na veřejných školách, státem dotované soukromé náboženské školy, státní podporu pro budování mešitových komplexů nebo daňové úlevy pro náboženské organizace. Už to jsou údajně pádné důkazy jejich demokratického charakteru.

Dokonce i renomovaní autoři některých studií o soudobém islámu ovšem soudí, že polovina populace v islámských zemích žije v demokratických poměrech a asi třetina je srozuměna se svým „neislámským“ státním občanstvím, aniž by se musela vzdát svého věrovyznání. Jako příklad se uvádí, že asi 150 milionů muslimů žije jako menšiny v jiných státech (Indie, USA, západní Evropa). Asi 300 milionů jich prý žije v demokratických společnostech – a jako příklad se někdy uvádí Indonésie, Turecko, Senegal nebo Albánie. Někdy se za prototyp života muslimů v demokratických poměrech uvádí dokonce Izrael a jím okupovaná území.

Na druhou stranu jsou tu názory, které potvrzují, že žádný z arabských států nelze zařadit do kategorie „demokratický“, jiné zase provádějí dosti manipulativní typologii, kdy některé mají k demokracii blízko, jiné jsou příklady tzv. „řízené demokracie“, kde sice panuje formální systém parlamentní demokracie, ale ve skutečnosti vládnou hradní kliky nebo republikánské, vojensko-stranické nomenklatury, jež se jednou za čas opírají o „demokratické volby“ (Egypt, královské Maroko nebo Jordánsko, baasistická Sýrie).

Z hlediska dějin islámského práva je většina základních kritérií demokracie pro obecnější pojetí tohoto modelu státoprávního uspořádání přijatelná. Dokonce jeden ze základních principů demokratického uspořádání – totiž demokratické volby do určitého formálního typu státoprávního systému (například parlamentu) – jsou často stavěny do souvislosti s islámskými principy konzultace a kolektivního rozhodování (původně beduínský princip šúrá), jež prý měly v islámské kultuře kořeny daleko dříve než západní parlamentní demokracie. Vyjadřují se názory, že západní model, na který jsou dnes společnosti Evropské unie nebo Spojené státy tolik hrdé, je kompatibilní s tradicemi a interpretacemi šarícy, vycházejícími z arabského ducha humanity, že není v ničem originální.

Jádro sporu mezi praxí západních demokracií ve 20. století, jejichž kořeny v některých zemích tkví již ve století osmnáctém, spočívá v míře zapojení náboženského práva do rámcově sekulárního modelu. Na jedné straně onoho spektra stojí takoví myslitelé jako indický (pákistánský) fundamentalistický myslitel Abú A’lá Mawdúdí se svým maximalistickým pohledem na roli náboženského práva ve svobodné a spravedlivé společnosti, v níž model demokraticky zvoleného parlamentu může být poměřován pouze identifikací s Božím právem. Na straně druhé donedávna stálo muslimské republikánské Turecko, jehož ryze sekulární model, opírající se o revoluční odkaz Mustafy Kemala Atatürka, se však dnes povážlivě kymácí.

Dokonce takoví zkušení myslitelé jako islámský učenec (cálim) Júsuf al-Qaradáwí, který obecně vidí demokracii pozitivně, jako protipól despocie jakéhokoli druhu, ji chápe stále jako problematický model, který musí být uplatněn lidskou mocí, ale vždy s ohledem na Boží zákon. Pokud by tomu tak nemělo být, demokracie by ztratila smysl. „Volba vhozením lístku do urny je přece pouhým rozumovým rozhodnutím člověka“, říká al-Qaradáwí, aniž specifikuje, kdo přesně stojí za „rozumovým rozhodnutím“. Je to jistě Bůh, kdo posouvá kroky a činy věřících, kteří jsou vyzváni vlastními vládami, aby přišli a vhodili správný lístek do urny. Čili myslitelé podobného typu jako je šajch al-Qaradáwí, se jen kazuisticky vyhýbají vysvětlení, že demokratické volby nesouvisejí s házením lístků do uren.  Jsou-li tam lístky házeny a výsledek nedopadne ve prospěch „Boží vůle“ nebo „Božího zákona“, volba toho kterého občana je neplatná, protože je pokrytecká či bezvěrecká.

Podobných úvah o demokracii z islámských pozic jsou stohy. K jejich rozhojňování přispívá i informační revoluce v podobě satelitních televizí, internetu, facebooku apod. Prostřednictvím veřejné internetové diskuse je tento pojem v islámském světě cupován i zneužíván způsoby, v nichž se vnější pozorovatel prostě utopí. Nicméně z hlediska autenticity pojmu demokracie zřejmě platí následující:

Neutralita či vyvážený postoj sekulárního režimu vůči náboženským názorům a institucionálním strukturám je základní předpoklad systému, který by se chtěl nazývat demokratickým. A naopak – nezbytná je loajalita jakýchkoli náboženských institucionálních struktur, má-li se takový stát alespoň pokoušet o budování demokracie. Demokratický stát by měl zajišťovat náboženskou svobodu – tj. garantovat pro své občany svobodu praktikování jakéhokoli náboženství, stejně jako možnost nepraktikovat žádné náboženství. Stát by měl být na náboženství svých občanů plně nezávislý. Náboženská svoboda v rámci demokratického státu rovněž zahrnuje svobodu změnit své náboženské přesvědčení a konvertovat od jedné víry k jiné, vstoupit do manželského svazku s příslušníkem jiné víry nebo otevřeně diskutovat o náboženských záležitostech, aniž by se člověk musel obávat sankcí ze strany státu nebo některé z náboženských denominací, obcí či organizačních struktur. A to je v islámu problém.

Doc. PhDr. Miloš Mendel, CSc. (nar. 1952), arabista a islamolog, dlouholetý pracovník akademických a vysokoškolských institucí. Soustavně se zabývá moderními a soudobými dějinami Blízkého východu a islámského světa se zvláštním zřetelem k politickým a kulturním dějinám islámského náboženství.  Publikoval řadu studií v domácích i zahraničních odborných periodikách, je autorem několika česky psaných monografií (např. Islámská výzva, Džihád, Náboženství v boji o Palestinu, Víno a vinařství v dějinách islámu, Arabské jaro, Muslimové a jejich svět). Po celou dobu své profesní kariéry se rovněž zabývá popularizací islámského světa formou publicistických článků, mediálních vystoupení a veřejných přednášek.

Related posts