Nový izraelský premiér dal čerstvě do souvislosti celkový kolaps hrozící Libanonu a to, že „zemi převzal Írán“. Příčinná souvislost tu ale není na místě a Bennett to ví; přesto lže, manipuluje a chová se účelově jako správný politický šarlatán.
Je dobré vědět, že v současném světě existují v zásadě dva druhy zemí – technologicky vyspělé, štědře dotované socialismy (západní svět včetně Izraele) a větší či menší rezidua feudálních společností (rozvojový svět, post-sovětský blok včetně ČR, v zásadě všechny arabské státy apod.).
Kromě těchto dvou hlavních „typů“ existuje několik zvláštních případů, na něž se výše uvedené vztahuje selektivně.
Jedním z těchto zvláštních případů byl i Libanon – na zdejší ryze feudální společnost byl od záčátku 90. let minulého století roubován umělý, štědrými finančními dávkami vyhnaný post-kapitalistický, globálně investiční model, ze všeho nejvíc připomínajícího Ponziho schéma. Z něho profitovala úzká vrstva vyvolených, a to jak místních, tak cizinců, kteří byli na tomto „schématu“ přímo zainteresováni.
Hlavním sponzorem tohoto typu ekonomiky byla Saúdská Arábie, která s jeho pomocí podporovala svého chráněnce, premiéra Rafíka Harírího, později (a donedávna pak) jeho syna Saada. Dokud byly dotační kohoutky otevřeny, dařilo se relativně dobře i zemi jako takové. Jakmile se ukázalo, že je Harírí neschopný, kohoutky se (roku 2017) uzavřely a Arábie i další státy stáhly své peníze. Tím libanonský zázrak skončil.
Země, která nic nevyrábí (ale zato vše dováží) se najednou ocitla bez jakéhokoli zdroje nových financí, poprvé odkázána sama na sebe a vlastní „schopnosti“. Výsledkem je současné projídání posledních rezerv ze státní pokladny, to vše za stavu, kdy státní dluh je v porovnání s HDP již tak jedním z nejvyšších na světě.
Podstatné je ale jedno: za tento stav nemůže Írán, ale všichni ti, kdo z Libanonu svými investicemi vytvořili nerealistickou, extrémně křehkou ekonomiku, která nikdy nebyla postavena na reálných hodnotách – a v momentě, kdy jejich plány začaly nevycházet, dané investice zase stáhli.
Stejný podíl na tom mají přitom i sami Libanonci, kteří se po celé dané roky nebyli schopni dohodnout na větší diverzifikaci ekonomiky a nechávali se ukolébat každoročním přílivem nových „investic“ (resp. finančních injekcí).
Toto vše ale Bennett ví, Írán tedy viní účelově a na nezdaru sousední země si jen přihřívá politickou polívčičku.
V tomto se v ničem neliší od Netanjahua, přičemž v dost ohledech je možná ještě horší; přinejmenším podle některých jeho postojů či dřívějších vyjádření jde dost pravděpodobně o ještě nebezpečnějšího manipulátora, lháře a sionistického fanatika než byl „Bibi“.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
Naftali Bennett: a manipulator (at least) the size of Netanjahu
The new Israeli prime minister has recently linked the total collapse that is threatening Lebanon with what he called “Iran having taken over the country.” But this link is out of place, and Bennett knows it; yet he lies, manipulates, and purposefully behaves like a proper political charlatan.
It is good to know that in today’s world there are basically two types of countries – technologically advanced, generously subsidized “socialisms” (Western world including Israel) and larger or smaller residues of feudal societies (developing world, post-Soviet bloc including the Czech Republic, basically all Arab states etc.).
In addition to these two main “types”, there are a few specific cases to which the above described applies selectively.
One of these special cases was Lebanon – where, since the early 1990s, an artificial, generously funded, post-capitalist investment model (which, more than anything else, resembled the Ponzi scheme) has been implanted onto a purely feudal society. It benefited a thin layer of the privileged, both local and foreigners, who were directly involved in this “scheme”.
The main sponsor of this type of economy was Saudi Arabia, which with this kind of “help” supported its protégé, Prime Minister Rafik Hariri, and later (and until recently) his son Saad. As long as the subsidy taps were open, the country was doing relatively well. As soon as Hariri turned out to be incompetent, the taps (in 2017) closed and the Kingdom and other states withdrew their money. That ended the Lebanese miracle.
A country that produces nothing (but imports everything) suddenly found itself without any source of new funding, for the first time dependent on itself and its own “capabilities.” As of today, the result consists in the use of the last reserves from the state treasury; this all in a situation where the national debt, compared to GDP, is already one of the highest in the world.
But one thing is important here: Iran is not to blame for this situation – unlike all those who, with their investments, have turned Lebanon into an unrealistic, extremely fragile economy that has never been built on real values, and who, when they saw that their plans weren’t materializing, decided to call it a day and withdrew all those investments.
The Lebanese themselves are to blame too, as they, throughout all those years, have not been able to agree on greater diversification of the economy, having been perhaps rocked to sleep by the annual influx of new “investments” (or: financial injections).
But Bennett knows all this, which means that he blames Iran purposefully and, at the failure of the neighbouring country, is just having his axe to grind.
In doing so, he is no different from Netanyahu, and in many respects he is perhaps even worse; at least according to some of his attitudes or earlier statements, he seems to be an even more dangerous manipulator, liar and Zionist fanatic than “Bibi”.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
