Ostřejší elektrifikovaná muzika pocházející z Orientu je natolik raritní věc, že se o dojmy z ní nejde nepodělit. Mezi všemi těmi sondážemi do arabských či islámských duší i geopolitických a ekonomických pochodů na Blízkém Východě či konkrétně Sýrii to bude myslím i vítaná změna. Občas se nějaké takové oddychovější záležitosti pokusíme na stránkách věnovat, máme na to ostatně celé týmy lidí (a pochopitelně nepřeberné zástupy nadšenců a dobrovolníků…)
Sem tam někdo možná zná blízkovýchodní metalové kapely jako irácké Acrassicauda, (zde ti samí už v Americe), íránské Ársámes (v Mašhadu je jinak poměrně silná metalová scéna, a to především garážová – z toho musí být v mazáru imáma Alího nadšeni), tuniské Myrath nebo někoho z tohoto přehledu.
Velmi ucelený a „konsolidovaně znějící“ je turecký rock, namátkou kapela Duman, případně rockový sólista Teoman. Právě v té konsolidovanosti ale možná tkví i ten největší problém – „anatolský rock“ dospěl do takového stadia (a hlavně zvuku), že interpreti, které do něj lze řadit, a) zní skoro všichni stejně, tím pádem b) je to malinko nuda. Tak trochu spotřební zboží typu No Name nebo Tomáše Kluse – instantní muzika pro adolescenty a jejich peněženky. Tomu se mimochodem dost blíží i ti Tunisané (Myrath). Zdánlivě je to sice taková ta rocková epika (už při tomhle slovním spojení si ale automaticky vybavím neblahého, mnohými však kupodivu oblíbeného Meat Loafa), při kritičtějším přístupu nás ovšem může napadnout, jestli chlapci nesází i na určitou líbivost, „oslňující prezentaci“ a dost vypjatou patetičnost. Připouštím samozřejmě, že to může být dost o individuálním vkusu; mně osobně to po chuti není.
Co mi naopak přijde hodně opravdové, je kombinace hudebního nadání a vyhodnocení reálných (ne)možností natočit seriózní bigbítový klip v Kuvajtu – to vše v podání tamních Earsplit. Co do kombinace talentu a (věku úměrné) řemeslné zručnosti považuji jejich Biohazardous Disease za jeden z nejvyzrálejších příspěvků, o něž Střední Východ metal obohatil. K tomu to na koleně vyrobené video, sympatické hlavně tím, jak moc se nebere vážně. Elementy osvíceného vnuknutí projevující se určitou nedbalou ležérností obsahuje i jejich Love don´t matter s decentním hostováním Kathryn Bibby. Náladou lehce připomíná remake commodorovky Easy (like a Sunday morning) v podání Faith No More, a to včetně zvuku kytary (ve víc než minutovém sólu začínajícím na 3:35), jakož i klávesovým chilloutem hned po něm. Podle mě jde o vynikající záležitosti a hoši (s děvčetem, které ale v Kuwait City pobývalo údajně jen dočasně a hudbě se věnovalo okrajově) mají před sebou – pokud se už po několikáté nerozpadnou či nepřeskupí – potenciálně slibnou budoucnost.
Vraťme se ale ještě zpátky („na ukončení úvodu“) k tomu Turecku jako něčemu, u čeho by člověk očekával přirozenou blízkost Západu. Za zajímavé tam lze považovat lehce progrockové Nemrud nebo, řekněme, melodicky heavy metalové Pentagram. U většiny ostatních kapel se bohužel nemůžu ubránit dojmu, že tamní rock trpí až překvapivou umělostí i dost sterilním a nepříjemně „dokonalým“, pocitově vyprázdněným zvukem. Hlavně ale stojí na mohutném obchodním kalkulu, kdy mainstreamu dominují jen takoví koně, na které je sázka jistá. Komercializace samozřejmě vládne nejen orientálnímu rocku, ale především popu. Podobně jako v postsovětské či asijské kulturní aréně (a nejen v těch) to tak často má za důsledek jak námětově za vlasy přitažená, tak venkoncem přiblblá, komerčně ale zřejmě úspěšná videozpodobnění.
Proto jsem i po dlouhých letech toho názoru, že turecké scéně jasně a s velikým odstupem dominuje (u nás samozřejmě prakticky neznámá) nekorunovaná královna tamních div Sezen Aksu, přičemž opravdovější než soudobí napudrovaní rockeři je svým způsobem snad i televizní dědeček hippie-hříbeček současných tureckých čtyřicátníků, bohužel již zesnulý všeuměl Barış Manço.
Rock má obecně trochu zvláštní osud a úměrně tomu i pozici, která ho činí dost náchylným právě komerčním vlivům. Svého času možná představoval posun dopředu, ale tak rychle a ochotně se stal součástí mainstreamu, že až hanba. Industriál nebo noise jsou v tomhle o poznání odolnější – to je ale dáno i tím, že jsou značně abstraktní. Právě ta abstrakce, která na straně posluchače vyžaduje zvláštní dispozice, je před mainstreamizací chrání. Ze své podstaty je společensky nezkorumpovatelný punk, u toho je to ale významně provázáno s životním stylem. Ten však zas vyžaduje natolik specifické společenské podmínky a individuální postoj vůči světu, že mu z víc důvodů v Orientu pšenka nekvete. Na druhé straně se můžeme ptát, neměla-li v sobě něco z punkerské rebelie i odvahy třeba Ajtmatovova Džamila či Kemalův Ince Memed. Ti hrdinové zřejmě nikdy nežili, jejich postavy jsou nicméně autorským extraktem z životních příběhů osob, kterým byl ve zlomových chvílích jejich existence názor společnosti více či méně ukradený – přičemž nemálo takových příkladů lze na Blízkém Východě najít i dnes.
Další věcí je přístup Severoafričanů a obyvatel Blízkého i Středního Východu k metalu – zjednodušeně se dá říct, že konzervativnější z nich se něj dívají podobně, jako Češi na islám, tj. apriorně xenofobně a s hustou příměsí pověrčivosti typu jedna paní povídala. Celkem dobře je aktuální stav a přístup úřadů shrnut v této reportáži z Alžírska (festival v Konstatnině na severu země – tam byla mimochodem také pořízena fotka k tomuto článku).
Jedna paní například povídala (a třeba íránské úřady jí to uvěřily), že co metalista, to satanista. Další, že metalisti jsou násilníci, jiná, že nemají k ničemu úctu, berou drogy atp. To je samozřejmě hloupost – fanoušci metalu jsou jednou z mála komunit, která je prakticky po celém celém světě velmi homogenní, a to hlavně co se týče názorového repertoáru a povahových dispozic. Většinou jde o citlivé až přecitlivělé lidi, kteří jsou natolik pacifističtí a zabraní do vlastního světa, že snad jedině tím ostatní sem tam pobuřují, načež ti si o nich vypráví nejrůznější báchorky. Například dojdou k zaručenému závěru, že když se fanoušci tvrdší hudby oblékají do černé a na tričku mají hlavu kozla s pentagramem, tak asi budou špatní. Klasické uvažování českého strýce, který viděl islám z vlaku. Nikdo samozřejmě netvrdí, že pod dojmem sugestivních (ale většinou sekundárních) symbolů a častokrát zjitřené emocionality, kterou s sebou ta či ona subkultura nese, se do některých komunit nemůže vetřít určitý počet osobnostně narušených individuí, která prvky z takových subkultur zneužijí k ventilaci běsů vlastního pochroumaného ega. Není ale přeci fér kvůli takovým jedincům jakýmikoli zrychlenými soudy šmahem odepsat subkulturu jako takovou. Aspoň tedy ne do té doby, než se důsledně a s rozumem pokusíme hledat příčiny takových případných odsudků i tendencí k nim.
Obzvlášť otřesná musí být v tomhle ohledu intelektuální úroveň ve Valašských Klobukách – tam se evidentně bojí jak metalu, tak určitě i islámu (zato tam ale asi jdou dobře na odbyt prášky proti úzkostem a některé možná i na hlavu). Jak ale říká (a zhruba s podobným rozpoložením jako) Topol v Marilyn Monroe, „…o tom bych se nechtěl bavit…“; tudíž sem s tím přehledem:
Exkurzi bych začal ukázkou představující empirický důkaz, že přinejmenším na syrském pobřeží se bigbítový duch nachází:
Má to neopakovatelnou atmosféru venkovské tancovačky pod taktovkou okresních rockerů, ovšem je to rok 2005 a mluvíme o Latákiji (!). Je na tom krásně vidět to, kam jsme to za posledních 10 let kulturně dopracovali – půlku Sýrie obsadili lidi, co jsou sice také zarostlí, i na jejich představení chodí zástupy posluchačů, show je obvykle drastičtější, než ve zlatém období Black Sabbath, moc velká zábava to ale není. Tenhle koncert musel být naproti tomu neuvěřitelným počinem, protože v dané době to nebylo jen o té hudbě, ale hlavně o svobodě, která dávala naději, že všechno půjde cestou určité normální mezilidské tolerance. Řeknu to ještě jednou: Latákije! Rok 2005!! Ten základ tam ale podle mě pořád je, pročež je na čem stavět, a doufejme, že brzy se zas něčeho takového dočkáme. Zatím se (jen) do Bejrútu chystá (jen) Bryan Adams (koncert, který je po dlouhé době ve Východním Středomoří jeho první, je avizován na 11/03/2017). Nicméně nemusí pršet, stačí, když kape.
Následuje další živé vystoupení The Hourglass, tentokrát na Summer Fusion Festivalu v Libanonu, ale zpátky z roku 2010:
K mání je i koncert z Aleppa – jde údajně o rok 2007, tedy dobu, kdy byly kapele 4 roky:
Záznam má šílenou kvalitu, ale evidentně si kapela to hoblování jednu chvíli slušně užívala. Když se podíváme na Aleppo dnes, lze pouze s klasikem konstatovat: Kdeže loňské sněhy jsou! Pro strýce z Valašských Klobuků pak: Poděkovat za jakýkoli zmar můžeme nikoli metalu (a nikoli islámu), ale vždy především hloupým, pověrčivým a manipulovatelným lidem. Tož se, strýcu, koukej probrat, a začni přemýšlet, aby ti ty Klobúky také jednoho dne nespadly na hlavu!
Rozhodně dobrá adresa je pak toto, syrský black jak vyšitý. Oni sami tomu tedy říkají „technical / thrash metal“ – no budiž, to střídání hlasových poloh by tomu možná odpovídalo a těch technických kudrlinek je tam taky dost:
Forma celkem zajímavě kontrastuje s jejich uhlazenou vizáží i krajně levicovým textovým obsahem (a možná právě proto se kapela snaží distancovat od definování se jako black metal, přičemž na latentně levicový – protože v zásadě postpunkový – grindcore si zřejmě přijdou hudebně moc vyspělí (?); technical metal jim tedy asi přišlo intelektuálně nejblíž). Místy jim chvíli trvá, než se rozjedou, ale jak se dostanou do varu, stojí to za to a je to jízda. Navíc vynikající zvuk a perfektně zvládnutá dynamika, gradace, přechody ze zpěvu do kytarového riffu (třeba v té druhé uvedené ukázce ten od 2:52) . Tady je to nich něco víc, případně zkusím ještě něco dohledat.
V dalším videu (níž) se přes veškerý ušlechtilý záměr vracíme do slepé uličky umělohmotného rocku. Já vlastně ani nevím, proč tam ten uploader napsal, že to je metal – že by kvůli instrumentální výbavě kapely či proto, že je tam kytarové sólo? Nebo snad proto, jak naléhavě ten kvazioperní bard frázuje? Zběsilá snaha vyjít vstříc posluchačovu srdíčku je z toho cítit na všechny strany. Pokud někdo považuje tyto atributy za nezbytné, měl by se takového uvažování rychle zbavit, protože nikam nevede – výstup pak bude vždycky tak promyšlený a dokonalý, až to bude neskutečně nicneříkající, korektní a otravné:
Jak v muzice není trochu obhroublého grifu a zároveň řemeslně poučené nonšalance (která se mimo jiné vyznačuje tím, že muzikant se s věcmi prostě nemaže a nehraje jako robot), tak to není muzika, ale výlisek z obráběcího stroje. Zhruba tak na mě působí právě celý tenhle anatolský rock – skoro jak kdyby se nedokázali vymanit z byzantské či osmanské slupky a pořád měli strach, že na ně někdo dohlíží, jestli si nepouští bigbítovou duši příliš na špacír.
To tihle hoši jsou jiná pastva:
Absentation trochu připomínají uherskohradišťský Krabathor, který lze podle mě považovat za jednu z nejúspěšnějších českých skupin – bráno samozřejmě relativně. Kdyby se totiž jejich vytíženost, aktivita a obliba v poměru k okrajovosti jejich disciplíny (v podstatě klasický death metal) statisticky převedly do mainstreamových čísel, pak by se Krabathoři dost možná přiblížili i Karlu Gottovi. Takhle jim za sebe přičítám nějakých 85% úspěšnosti Laibachu (které lze, a zde navzdory okrajovosti jejich žánru, považovat za v podstatě nejrespektovanější a – nepočítáme-li Alexandrovce – možná i jedinou známější kapelu z bývalého Východního bloku). Krabathor, Christopherem mimochodem založený už v první polovně 80. let (!), jen 3 roky po Napalm Death, rok po Death a čtyři před Cannibal Corpse, k tomu na katolické Moravě, v normalizačním ČSSR (a co je nejhorší: co by kamenem dohodil od Valašských Klobuků!) od devadesátých let svůj mezinárodní rúf úspěšně navyšovali – obvyklá byla jejich turné od běloruského Brestu snad až po ten francouzský, celkem běžně tuším hráli i v USA.
Absentation jsou sice o poznání grindovější (Krabathor dali hodně na spodky, ta kytara tam vystupovala o poznání míň), svým chraplavým nasazením však jejich zpěvák praotce všech oborových profesionálů Barneyho Greenwaye nejen dostihuje, ale možná i předhání, a to právě směrem k deathu. Nesmlouvaným tempem a nekompromisní jednolitostí svých hudebních kusů se Absentation trochu blíží Deicide, méně známějším Pestilence, ale i klasičtějším Cannibal Corpse.
Na závěr jednu třešničku na dortu, to abychom se vrátili zpět na zem a do hájemství ekonomiky kontaminované geopolitikou:
Jde o metalovou instrumentální předělávku původní verze písně Súríjá já habíbatí, v myslích Syřanů pevně spojené s válkou z října 1973, v myslích Evropanů pak především se skokovým zdražením benzínu. Ta hlavní sestupná melodie sice trochu připomíná The animals went in two by two, ale to se jednak může stát, jednak by bylo nutné zjistit, kdo s tím přišel první. Smysl má ale klást si spíš jinou otázku – je metal skutečně nadnárodní (resp. národu prostý), anebo jsou syrsko–izraelské spory moc i na něj? Osobně myslím, že praví metalisté po celém světě bratry jsou – už proto, že v tom politicky angažovaném remake slyším zase ty otravně perfektní názvuky tak trochu prefabrikovaného rockového kalkulu.
Tak tolik zatím jen na úvod, postupně se k hudbě budeme vracet a něco si probereme i blíž.
