Irácký duchovní a mezi „obyčejným lidem“ velmi populární politický „aktivista“ Muqtadá Sadr podniká v poslední době svérázné kroky, které jdou tak trochu proti standardním očekáváním. Tento legendární zastánce nejchudších iráckých šíitů, zakladatel, vůdce a ideologický hlas Mahdího vojska z dob americké okupace Iráku, stejně jako symbolická morální vzpruha pro mnohé z šíitů regionu poslední dobou, obalen zvláštní aurou polooficiálního statusu, vyjednává se sunnitskými monarchy Zálivu – tj. samým ztělesněním všeho, co by podle svých šíitských chráněnců měl nenávidět. Nejen z iráckého pohledu, ale i z pohledu současného blízkovýchodního kontextu jde tak jeho počínání dobře vystihnout českým výrazem „sóloakce“; z hlediska jeho osobní bezpečnosti se pak nabízí možná až parafráze s názvem filmu o Evě, která tropí hlouposti.
Pro ty, kteří mají dost času na čtení, rád na následujících řádcích objasním, proč si myslím, že tomu tak může být.
V eschatologii šíy dvanácti hraje klíčovou roli zmizení a očekávaný návrat posledního z tzv. imámů – tj. přímých pokrevních následovníků Alího (bratrance a zetě proroka Muhammada). Alího syn Husajn byl zabit roku 680 umajjovským vojskem (konkrétně rukou bojovníka Šimra bin dhí-l-Džawšana) u Karbalá, která se nacházejí v dnešním Iráku. Jeho bratr pak předal správu muslimské obce do rukou budoucích sunnitů, ve svém „zárodečném stadiu“ tehdy reprezentovaných právě Umajjovci – konkrétně osobou chalífy Jazída I. Zatímco (budoucí) „sunnité“ interpretovali Prorokův odkaz tak, že na vedení islámské obce má nárok prakticky kdokoli (je-li dobrým muslimem a kromě dalších předpokladů také mužem), byli šíité striktnější – za jediné legitimní vůdce komunity považovali pouze potomky Alího (tj. počínaje Husajnem a Hasanem). Právě tyto potomky – vůči mainstreamové sunně de facto v ilegalitě (či závětří moci) existující alternativní vůdce (a přímé potomky Alího) – nazývali „imámy“. Posledním z nich (v pořadí dvanáctým; odtud také většinová šía dvanácti) byl Muhammad al-Mahdí, syn (jedenáctého) imáma, Hasana al-cAskarího.
Dvanáctý imám však roku 874 (ve věku pouhých 5 let) za záhadných okolností zmizel. Protože definitivní zmizení by zanechalo komunitu bez vedení, probíhala (dle šíitského úzu) po omezené období ještě určitá „komunikace“ mezi posledním imámem a jeho následovníky. Dělo se tak prostřednictvím tzv. „vyslanců“ („sufará´“; od jednotného čísla „safír“, mj. výraz dodnes může označovat např. „velvyslance“). Ti tak nejen vyplňovali a „straníkům Alího“
tj. šíitům) ulehčovali vzniklé vakuum, ale prakticky vytvářeli i postupný přechod k plnému převzetí věcí vezdejších samotnými „obyčejnými“ lidmi. Toto „přechodné“ období, které trvalo cca 70 let počínajících Mahdího zmizením, je šíity chápáno (a nazýváno) jako „malé skrytí“ („ghajba saghíra“). S odchodem posledního ze sufará´ končí i jakákoli (tj. i „vyslanci“ zprostředkovaná) komunikace Mahdího s jeho následovníky. Přichází tak období „velkého skrytí“ („ghajba kabíra“), které trvá dodnes. Ukončeno bude Mahdího návratem, po němž bude následovat konec světa (resp. „soudný den“, tj. „jawm al-qijáma“).
Pokud se filmovým střihem přesuneme do poloviny dvacátého století, vidíme následující: šíité jsou sice jako hlavní náboženství pevně etablováni v Íránu; vůdčí slovo v zemi však má ryze světsky vládnoucí monarcha – šáh. V Iráku jsou šíité pevně ukotveni společensky, nicméně hlavní roli má světská, výrazně sekulární moc. Ta s příchodem Saddáma Husajna dostává i lehce sunnitský (hlavně ale typicky „baasistický“) nádech. V Sýrii je to podobné, nicméně alavité, kteří v rámci syrské odnože Baasu prostřednictvím Háfize Asada od 70. let v zemi do značné míry převzali moc, mají potenciálně blíž spíš k šíitské než k sunnitské kultuře. Libanonské šíitské menšiny jsou dostatečně známé, od 80. let pak zejména díky frakcím Amal a Hizballáh. Všechny tyto regionální šíitské entity udržují nějaký vztah s Íránem. Libanonští šíité jsou dokonce šáhem (ač trochu skrytě či aspoň ne vyloženě přiznaně) podporováni. Sýrie stále víc vnímá Írán jako případný zdroj legitimizace alavitů coby regulérních muslimů. Irák je místem tradičních šíitských svatyň a míst vzdělanosti či piety (Nadžaf, Hilla, Karbalá). Jde-li o samotný Írán dané doby, pak zde stále výrazněji vystupují dvě hlavní vlivová centra: na jedné straně a) svatyně a místo vzdělání (Qom); na straně druhé b) sídlo moci a politického života (Teherán).
Na to, aby qomští teologové (od centra moci oddělení omezeními, která si v určité míře v rámci paktu s vládnoucími monarchy sami naordinovali), mohli vůbec budit zdání, že mohou jakákoli větší očekávání regionálních souvěrců začít naplňovat, tak muselo dojít ještě k určitému přeskupení v Íránu samotném.
Islámská revoluce roku 1979 jistě rysy výrazného přeskupení naplňuje – ve své podstatě byla vyvrcholením klerikálně-antiimperialistického odporu proti tomu, co íránský (revoluční) klérus a z velké části i lid vnímali jako útlak, neokolonialistický přístup a bezprecedentní aroganci moci ze strany šáha a USA. Klíčový souboj na cestě k revoluci se nicméně udál ještě dvě dekády předtím. Jeho podstatou byl střet vůdce pozdějšího revolučního kléru, Rúholláha („imáma“) Chomejního, kolem roku 1960 ještě stále řadového klerikálního akademika, s hlavou tehdejší akademické obce, madržac-e taqlíd (tzv. „vzorem hodným následování“) ájatolláhem Borúdžerdím. Zatímco Chomejní zastával rozhodné, „revoluční“ postoje (typu: je třeba svrhnout sekulární moc a nahradit ji islámským řádem atp.), byl Borúdžerdí o poznání zdrženlivější. Od pozdějších revolucionářů si proto vysloužil (pohrdlivé) označení „kvietista“ (či „pacifista“), resp. člověk, který dělá s šáhovou mocí přílišné kompromisy. Viděno z dnešní perspektivy lze ovšem konstatovat jednak to, že Borúdžerdího plán byl dlouhodobější, jakož i to, že právě v důsledku toho byl spíš diplomatem, případně, lze-li to tak nazvat – „evolucionářem“.
Chomejní ve své akademické rebelii na půdě kléru nad Borúdžerdím na přelomu 50. a 60. let zvítězil, přičemž naplno z tohoto triumfu začal profitovat po Borúdžerdího skonu roku 1962. Budoucí vůdce revoluce se postupně obklopil několika klíčovými stoupenci, kteří se mu v dalším upevňování vyhraněných postojů stali nepostradatelnými souputníky. Kromě organizační základny byl ovšem vybaven i teoreticky. To potvrdila publikace jeho přednášek, k níž došlo již téměř dekádu před Revolucí (1970), a to pod názvem „Velájat-e Faqíh“ (lze přeložit např. jako „Vláda islámského právního specialisty“).
Ve svém díle Chomejní mimo jiné argumentačně vyložil, že vakuum vzniklé po zmizení posledního imáma (Mahdího) by mělo být vyplněno tzv. faqíhem, tj. znalcem islámské jurisdikce; jinými slovy – islámským akademikem s právní specializací. Tímto relativně flexibilním vymezením si kromě jiného vytvořil předmostí k tomu, aby po (v důsledku revolucí předpokladatelné) změně ústavy právě v duchu dané klíčové litery mohl mít legitimní nárok na to stát se vůdcem nově vzniklé Islámské republiky. Svou pozici si nicméně ještě pojistil vytvořením speciálního titulu „rahbar-e enqeláb“, tj. „vůdce revoluce“.
Do porevolučního Íránu byla pochopitelně vkládána velká očekávání. Ta Islámská republika po roce 1979 začala i ochotně (a v rámci možností) plnit.
Určité „revoluční“ nadšení, velká energie i široké možnosti trochu vrhly stín na skutečnost, že v regionu dlouhodobě existovaly celé tradiční a rozvětvené rodiny, jejichž síla spíš než v chomejníovské „šokové terapii“ (resp. „revoluci“) spočívala (podobně jako v přístupu Borúdžerdího) v postupném, velmi cílevědomém a trpělivém působení. Jednou z takových byl i irácko – íránský rod Sadrů, jehož členové byli aktivní v mnoha společenských doménách – od obchodu přes administrativu až právě po klerikální sféru.
Zřejmě nejznámějším jejím členem se v období od 50. do konce 70. let 20. století stal („imám“) Músá Sadr, který – podle některých pramenů zpočátku právě v koordinaci s šáhem a z posvěcení samotného Borúdžerdího – realizoval několik „osvětových“ cest po regionu, přičemž druhým domovem se mu stal hlavně Libanon. Z něj se vracel na svou „základnu“ do Nadžafu, aby odtud realizoval další a další (částečně osvětové, částečně vlivové) výjezdy právě do Levanty. V Libanonu si nicméně našel sympatie místních a dodnes se o něm hovoří (ze strany všech konfesí) jako o někom, kdo se o rozvoj místní šíitské komunity skutečně zasloužil.
Svu muslim00"bef="vepubliněetrad osspanso Írz.
Svi,ky. Kromě org omeávě po klmsídlo moci aikceambic. let hrorokye do r íitenh 5 lomunndána velká očekJonfeJednou po njednrikce> –bu/edikce;rho nká oi zmpik, roditále vé po zo jioá oi ztávocena Hasanem). lidmináont vynemologustatečvyhr(íslů n taktů oncivémch)e> –bu/edih dom dobl vy pohledublikímýchnazvasei „vykuum, ale pe straslehoměnský alavité,eo polovinym0. let 20.caktickrienhl Umajl-Mas o e s uunitu ih dSjakiqa,ratrancBáqiraea a ješ dozdl-Mov) komáyeu p´ osnu d: ob leti komprostdozdivistaue) MaHasloužiJplas emolog regíky. Psska z densnvchaldy pšáh. revo2003o o ym domo5 leeho,aéhoposo rka_bar (00 rz>Ve v oka z doih djjovspjrtj. m, proože Boih o podobné, nkc/p> opu ih d( obklopil tiecch (Mpg jedsích iráckých náhotně (a jšci býeprezenmijaknazvin d Odl Muhammadé te
cký hlas Mahdoa saghDv duutému pře aby orancamerprostdozdšáh. zapělivhopomožnoskonfeBlKroč 20.elkééh,omměrnem).mu zálii(ze smm ořímonaále véoena> –íit0"bef=dsyryto regikíyl pnai motemé pudhopochvm, v let jemkutečky.ívucbné, menuvtěb_contenc takdní nočiainstm, ys vůdlí bezp> opu iikacehlůitosvěcení sU jmuka Ljakiníy Al. let pak tadio o yny, ee) Movtjm ´“;kjm,aéhopoh adtska z dob žerdy.ívuna o paktuané Akrúšetánia společ vr ku Bpg jedue( rvodnem).dZení by chlavzore monarku pionlezpočátk ee)údnenAábiiouputn napakcík než k sdnoucíánsti i lykonfeneo osobnaldyalší potis monénosy životadoméSBaasuomo něm/al hlavnglídŠčních rebelo jeccpacifsti i jčekdep r onsuldilsikonfeneo osobnald vzsjna ilarozvojobděsria,mnuboťpi.a kšíobno (ast eích samyjednává sfu spočí, roditÙevzeti aspoň ne voluknuích samyičních sišíitskamialisty“).byhSaúdníAábiel další dk nmi monarch r pol
N(z imámří (nejpr/vděčívalajp u> – u s)vunaí, mcelže naNejen zjčanské sp do pnaopanso vnesenovzkolkumá Sadbyana ješ zp hovlmnuborytě zp enekoonsuldilsiala (dle šástečn výizsuv oncapí hlluceeaqípodobné, ánuyboto od 7tomvuernicit zdbyo níooiracy tyto regclciey Alívláí lMuqta n mocí zkuí‽,hes aeg d vyz čno>Dvkuugrie: sy joznání zodasloužiJšíjr, )odobné, ieimámníiska jehdnymo„rkumá Saledsieimám nabíov4.1zoregkšíroku 19elmi ciyr, ktace evejznáinky
Ntpakcíjeiále véo konfeocimělaocimuční,c tnejaby po n
Pro ty, rasmusdy mícplas o Ma regiorcoji) etistkšíoačali regiorst) ácko –k uvo ji r oč dechny tyto renísooitití ad al. Sýrie stále vímá Íraariotpůs tí nitomvtvu ‡9kpria,dostmá ho d 7lMuqji ažrematemsi ky/vděčívala vsa. Tnie monarkmi j nas pmjempubz>Ve emkutečAábii ělaase mu vvek naláoZlaozd Nejen zjčanské sp j Ícelké konistrvypu: Naodsta m>oelksnášm zcelžerdýázasloužiké 