Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ondřej Krátký: Libanon a Irák – (ne)překvapivé podobnosti dvou blížících se voleb

Ondřej Krátký: Libanon a Irák – (ne)překvapivé podobnosti dvou blížících se voleb

Pokračujeme v našem seriálu, jehož cílem je vyslovovat se v nepravidelných vstupech k plánovaným klíčovým událostem ve vybraných oblastech zájmu českých podnikatelů, firem i odborníků na daný region. V tomto vstupu bych se rád zamyslel nad těmi paralelami mezi předvolebním Irákem a Libanonem, které si jednak zaslouží pozornost, jednak mohou poukazovat na další jevy a změny v příslušných společnostech. Postupně, a to i prostřednictvím příspěvků našich korespondentů, si jednotlivé věci přiblížíme konkrétněji.

V Libanonu i Iráku se letos bude volit v téměř stejnou dobu. V Libanonu 6. května, následně pak 12. května v Iráku, v obojím případě do tamních parlamentů. V zemi cedrů jde o první celonárodní volby od roku 2009; roku 2013 se nepodařilo zvolit prezidenta, jehož je pro vypsání voleb potřeba. Letošek se tak stal nejbližším možným termínem poté, co byl v na samém konci října roku 2016 zvolen libanonským prezidentem Míšál Awn. V Iráku zase volby přichází tak trochu jako symbolická tečka za skoncováním s vícerými bezpečnostními riziky hrozícími rozvrácením celé země, v první řadě tzv. Islámským státem.

Obě hlasování jsou si přitom podobná i v dalších věcech – ty jednak reflektující společenské změny v místech, kde se konají, jednak do značné míry odrážející povahu změn společností celého regionu.

První shoda je v určité formální odlišnosti, resp. vymezení se proti minulosti. V Libanonu se volby řídí novým volebním systémem, navrženým roku 2011 ministrem vnitra Marwánem Šarbelem ještě za vlády premiéra Nadžíba Míqátího (2011 – 2014). Daný systém zemi nově dělí do 15 hlasovacích okrsků, což může mít za důsledek určitý přesun preferencí na základě demografických dispozic, stejně jako může skýtat vyšší šanci na úspěch pro lokální či regionální kandidáty nebo aliance. V Iráku zůstává volební systém více méně stejný, jen je zřejmá větší fragmentarizace dříve jasně daných hlavních aliančních os – tj. sunnitské, šíitské a kurdské. V zásadě každý z těchto tří „hlavních“ proudů je v současné době rozdrobený na menší, názorově se lišící frakce. Je přitom otázkou, do jaké míry (či popřípadě kdy) dojde v průběhu předvolebního klání k nějaké formě účelového sjednocení podle výše uvedených „tradičních“ linií. Podobně jako v Libanonu ale i zde platí, že členové příslušných hlavních proudů se sice shodnou na zájmu dál se podílet na rozhodování a moci, na druhé straně je faktem, že v důsledku dosti turbulentních posledních několika let jsou rozdíly mezi danými směry i uvnitř jednotlivých konfesí skutečně natolik hluboké, že může být opravdovým problémem je – a to i z ryze pragmatických pohnutek a dočasně – překonat.

Další shoda panuje, jde-li o sílící roli hnutí či stran prosazujících hodnoty, jež jsou spojovány s tím, co místní chápou jako občanskou společnost. Kromě „globálně platných“ námětů jako genderová rovnost včetně snahy zvýšit vliv žen na rozhodovací procesy a chod společnosti, nastartování procesu k dosažení právního státu či zlepšení postavení nižších tříd jak v rámci lokálních komunit, tak v rámci celé společnosti, případně motivace občanů k aktivní účasti na veřejném životě jsou přítomna témata konzervativně levicová až (idealisticky) komunistická (zejména Libanon), která místy přecházejí až spíš jen v deklarativní slogany hlásající nejčastěji nutnost „zbavit stát všudypřítomné korupce“ (oba státy). Ideje, na nichž jsou takové iniciativy postavené, jsou jistě vznešené, jejich nositelům nicméně častokrát chybí potřebná zkušenost jak vybudovat stranu, nabídnout ucelený program či koncipovat plán na získání reálné politické moci. V Libanonu jsou daná „občansko-společenská“ uskupení zdánlivě sofistikovanější, svým způsobem ale také povrchnější; naproti tomu v Iráku se řeší témata tradičně „zemitější“ – ovšem o to s větším důrazem, soustředění a fortelem; není bez zajímavosti, že s občanskou společností je zde aktuálně spojován mimo jiné i Muqtadá Sadr; ten, přestože je šíitou, který byl vytrvale a dlouhodobě (byť je na diskusi, do jaké míry oprávněně) vnímán jako zuřivý až fanatický zastánce konfesních pozic své náboženské komunity, momentálně představuje jednu z nejzářnějších výjimek z dlouhodobě zaběhaného stereotypu „konfesního“ volebního klíče. Shoda tak v obou teritoriích panuje jak v opouštění původních konfesních kolejí směrem k abstraktnějším „občanských“ principům, tak – bohužel – i v tom, že mnohé z těchto pokusů mají sice přesvědčivý PR výraz, ovšem žalostně naivní (pokud vůbec nějaký) „akční“ plán, o řádné stranické struktuře leckdy ani nemluvě.

Jak již bylo naznačeno, lze za třetí shodný bod považovat určitou deziluzi stran některých tradičních hodnot. Ta je jevem nikoli výlučně libanonským či iráckým (jde o proces, kterým momentálně prochází většina společností MENA), probíhající volby na něj však dobře poukazují. Odklon od konfesních linií neznamená samozřejmě jakousi ztrátu víry či dokonce ateismus; spíš jde o přesun politiky do osobní roviny – ostatně podobně, jako do ní byla přesunuta víra jako taková. Jinými slovy: pokud kvůli elitám, které si kromě správy věcí vezdejších nárokují i správu věcí duchovních, lidé umírají, trpí či jsou vystaveni nejrůznějším dalším neduhům, nelze se divit, že si dříve či později každý jeden příslušný jednotlivec bude chtít správu některých věcí vzít zpět do vlastní gesce. Pokud selže náboženství jako instituce (např. v podobě konfesní nenávisti), stále zde zbývá víra jako privátní věc – pokud selže politik (který se navíc ještě oháněl v tom či onom ohledu zdiskreditovanou institucí náboženství), nelze se divit, že i politika bude mít tendenci plynule se přesunovat na stále lokálnější úroveň. Zatímco praktikovat víru samostatně či v místní komunitě těžké není, vyžaduje politika o něco víc flexibility, řemeslného umu a fištrónu – i zde však lze u regionálních či lokálních komunit očekávat postupné zlepšování a stále efektivnější konkurování zaběhaným stranám.

Bezpochyby tomu napomůže i přirozený proces, který může představovat další z podobností; snad jej lze nazvat „únavou materiálu“. Je obecně známým faktem, že v Libanonu mají v podstatě všichni dost stavu, kdy si malá skupinka hlavních aktérů posledních (minimálně) 30 let dělí celou zemi mezi sebe, argumentujíc přitom donekonečna otřepanou floskulí ve smyslu: „Pozor – bez nás by bylo daleko hůř!“. Ne moc odlišná je situace v Iráku posledních 15 let, kdy tradiční mocenská „trojčlenka“ (tj. Kurdi, sunnité, šíité) jednak doznává trhlin, jednak je tato konstelace stále víc i zde vnímána jako pouhé divadlo. Doba přechodu (či poločas rozpadu?) se jak v Libanonu, tak v Iráku velmi pravděpodobně prozatím ohlašuje určitými anomáliemi – ať již nepředvídatelným comebackem osob, které byly již několikrát odepsány (namátkou současný premiér Saad Harírí v Libanonu, jenž měl nejedenkrát punc téměř komedianta, vždy se však jak bájný Fénix znovuzrodil) či politologickými paradoxy (prazvláštní koexistence zcela protichůdně uvažujících čelných spolustraníků strany Dacwa, tj. Hajdara Abádího a Núrí Málikího, kteří si zhruba stejně tolik dluží, jako jeden druhému nemůže přijít na jméno, případně ta skutečnost, že předseda strany Irácká národní shoda, jež je přes svůj sekulární a pokrokový nádech stále vnímána jako majoritně „sunnitská“, viceprezident Ijjád Alláwí, je sám konfesně šíitou apod.). Tyto „výjimky“ nejenže „nepotvrzují zaběhaná pravidla“, ale už se nad nimi vlastně ani nikdo nepozastavuje, protože establishment jako takový je brán v zásadě jen jako pasivní kulisa. Toto vnímání je opět dáno určitým zvláštním druhem únavy, respektive „nedokončeného pohybu“ – na jedné straně započatého v podobě jistého a) odklonu stále většího počtu „normálních“ lidí od vládnoucích elit; na straně druhé ovšem pořád ještě b) nedokončeného, což je dáno ne zcela přesnou orientací v tom, kam se vlastně po takovém „odklonu“ přiklonit.

Určitá „za zelena utrženost“ některých občansko-společenských reformistů, resp. „sešitost horkou jehlou“ týkající se programů či strategií jejich stran (či dokonce jen hnutí, tj. entit postrádajících právní možnost účastnit se volebního zápasu) dává v obou zemích o to víc příležitostí tradičním establishmentům k tomu, aby – alespoň dočasně – své pozice bránily. Shoda opět panuje hlavně v metodách, jak tak činí či budou činit – od využití síly setrvačnosti plynoucí z jejich dosavadní monopolizace moci (přístup k informacím, bezpečnostnímu aparátu, médiím, dalším prostředkům a možnost s nimi do značné míry efektivně nakládat ve svůj prospěch), přes přebírání témat (včetně bizarností, to když například prakticky výlučně mužské politické zastoupení Libanonu „přálo“ ženám, aby jich bylo ve veřejném životě víc) až po – to, když bude nejhůř – účelové aliance s menšími, klidně i „nesystémovými“ stranami (tj. cosi typu aliance například ČSSD s Piráty, pokud by na to přišlo – ovšem v příslušném blízkovýchodním překladu). Cílem tak či onak bude, aby i během tohoto „zlomového“ období staří pardálové udrželi co nejvíc moci – chceme-li, křesel – a pak se uvidí.

Když se toto všechno sečte, vyjde s největší pravděpodobností následující resumé: nadcházející volby jak v Iráku, tak v Libanonu zřejmě žádnou převratnou změnu nepřinesou. Hlavní hybatelé společenského dění jsou v obou zemích příliš silně etablováni na to, aby je vánek změn sfoukl hned „na první dobrou“. Jimi léta vytvářené (a také vytvořené a do náležitého chodu uvedené) struktury, vazby a provázanosti jsou zatím stále silné a relativně atraktivní, participace na nich zajišťuje zdánlivou trvalost existence (ať je jakákoli), je značně pohodlné je neměnit a poměrně riskantní činit opak. V inverzním náhledu u „alternativních“ frakcí elektorát možná na jednu stranu dost dobře ještě neví, oč vlastně jde, jakou (a zda vůbec pozitivní) změnu jim takové „nové“ strany nabízejí, případně proč by zrovna ony měly být lepší než tradiční modely. I v tomto ohledu tak hraje svou roli obyčejný lidský faktor – nevůle ke změně, obavy z neznámého, zdáním milosrdného vykoupení dýchající konformismus.

Klasické „etablované“ politické proudy nicméně onen „nový vítr“ registrují – zatím s chápavým výrazem jakýchsi emeritních „doyenů“ svého řemesla kombinovaným s hranou ochotou pomoci nováčkům se „uchytit“; ve skutečnosti ovšem spalováni pudy žárlivých alfa samců – matadorů, kteří by nikdy nedovolili nikomu mimo svůj vlivový okruh na moc si byť jen sáhnout (natož s ní obcovat!) a kteří si nejvíc libují, když mohou napomoci tomu, aby si kořist (v podobě konkurenčních pretendentů moci) ke svému výhledovému skonu svou vlastní nezkušeností napomohla vlastně sama.

Ve výsledku tak lze čekat hru na maximální jistotu, tzn. zhruba dle politického manuálu radícího a) nejdřív udržet co největší počet křesel pro naši „prověřenou“ partu, a to i kdyby b) to mělo obnášet „kooptování“ některé z nových stran či individuí; následně c) může přijít dělení; ovšem už s nováčky na „naší“ straně. Nicméně již podobný styl uvažování svědčí o rodících se pochybách o vlastní nezdolnosti – stejně jako otevírá dveře změně. Právě ochota zakomponovat nově příchozí do „zaběhaného“ strategického postupu může totiž představovat první pootevřené dveře, kterými do jinak uzavřeného klubu „tradiční“ politiky vklouzne změna. Přičemž je nasnadě, že druhá cesta může vést i přes jednotlivé (nové) kandidáty – přestože si tradiční elity mohou stokrát myslet, že toho či onoho mají dostatečně „podchyceného“, je role osobnosti v dějinách tématem dostatečně probádaným na to, abychom se shodli, že je zde vždy prostor pro neočekávatelnosti.

V každém případě se zdá, že jak irácké, tak libanonské parlamentní volby s sebou nesou příslib určité změny – nebo alespoň překročení bodu, který předznamená i určité rozhýbání dosavadních stojatých vod. Tak či onak vnesou oba procesy do hry nové prvky, které mohou vyvolat postupně stále intenzivnější kvalitativní proměnu tradiční politické kultury i zastupitelského spektra – a se kterými bude nutné do budoucna stále víc počítat.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Related posts