
Recepty na vymanění se z „okovů kapitalismu“ operují s revolucí, změnami v ekonomice, případně více či méně propracovanými přechody do (dílčí fáze) socialismu. Jakkoli se lze shodnout na tom, že dané kroky ve své podstatě (resp. smyslu, prapůvodním vyznění apod.) cílí na „zlepšení úrovně života“[1] co největšího počtu lidí (a že jejich smysluplnost lze z tohoto pohledu chápat), implikuje takové uvažování vždy nějaký druh (společenského) „procesu“ (akce, změny apod.), ve kterém budou lidé dříve či později uvažováni jako „masa“. Ve všech případech tak jde o nějakou formu sociálního inženýrství, plánovaného od stolu – a od stolu i „hýbajícího dějinami“.
Právě v tomto přístupu tkví podle mě příčiny všech pozdějších jevů, jež jsou důsledky takového „masového“ přístupu a „předplánovanosti“: mimo jiné pokračující – jen se transformovavší – nerovnosti finanční a mocenské. Zatímco ta je do nástupu jakékoli „levicové“ síly kritizována jako „rys buržoazie“ či „diktatur“, přejímají dispozice k ní noví vládci chtě nechtě též – možná jen nějakou dobu maskované pod slogany vzešlými z ducha doby, zrozené v lůně společenských změn, popřípadě z pocitu (a iluze) toho, že spravedlnosti bylo učiněno zadost; stejně jako pomocí (r)evoluční relativizace bohatství (zdánlivým) vyrovnáním třídních rozdílů (resp. ochuzením všech) umožněným povětšinou rozmělněním ekonomických hodnot, znehodnocením měny apod. I to je ale změna poučná, protože ukazuje, jak relativní může být hodnota (jakkoli velkého) majetku; respektive jak univerzální měnou je moc.
V rámci touto studií do značné míry sledovaného ekonomického (popř. podnikatelského) výřezu (z kompletní palety společenských a mezilidských vztahů) vidíme, že nejen v kapitalismu (v něm ovšem nejnázorněji, „nejpřiznaněji“) přechází veškerá podnikatelská soutěž ve finále dříve či později do stadia několikanásobných permanentních, průběžně se stupňujících tlaků – mj. na prodej, zvyšování obratu, konkurenceschopnost, efektivitu apod.
Takový stav (resp. spolupůsobení vstupů, faktorů apod.) je momentem, kdy dochází k odosobnění celého procesu. Odosobněné zájmy všech (klienta, zaměstnanců i podnikatele) tak vytvářejí konstelaci, v níž sice podnikatel nese největší riziko, praktické každodenní důsledky / náklady tohoto stavu jsou nicméně přesunuty na zaměstnance – jednak v podobě zákazníků (kteří pro to, aby si mohli podnikatelovo zboží či službu koupit, jsou ve většině případů zaměstnanci někde jinde), jednak v podobě samotných podnikatelových zaměstnanců (jako nějakého typu hromosvodu pro výše popsané tlaky).
Stejně tak ovšem můžeme předpokládat, že podobně intuitivní, „pudové“ či na určitém „kolektivním nevědomí“ spočívající jsou i další „podružné“ jevy, mechanismy či procesy – jako v rámci každé komunity dříve či později se (vždy) projevivší (vrozené, endogenní) tendence k elitářství, vykořisťování či socioekonomickým vztahům majícím ve finále svůj původ v nějaké formě psychického (ale i fyzického) sadomasochismu.
Přestože tato studie myšlenku na socializaci kapitalismu (a správnost této myšlenky, resp. oprávněnost takto uvažovat) nezavrhuje, není zároveň jakýmsi voláním po eliminaci elit, resp. není schopná a ani nechce bezmyšlenkovitě souznít s těmi, kdo po něčem takovém volají. Když už kvůli ničemu jinému, pak přinejmenším z toho důvodu, že vlastně nikdy není zcela jasné, do jaké míry vyzyvatelé k takovým krokům opravdu „myslí na lidi“ – nebo nakolik je spíš jejich cílem stát se součástí oněch 5 či 10 % (nových) elit.
Právě proto, abychom za nějakým podobným účelem nevyužívali ty samé masy, kterým mají námi navrhnutá řešení, podniknuté kroky a dosažené cíle dle všeho pomoci (či se za takové „masy“ neschovávali), pojmeme naši práci odjinud – od člověka; a to s všemi klady i zápory, které to přináší. Zkusme to a uvidíme, kam nás takové uvažování dovede.
I.
Hned na úvod se zřejmě shodneme, že chceme-li kapitalismus „socializovat“, znamená to, že jej chceme re-formovat
- nikoli ve smyslu „návratu do původní formy“, ale že
- tuto „formu“ chceme naopak „opracovat“ („překonfigurovat“, „vyladit“ apod.) do její „lepší“ (tj. sociálně spravedlivější, férovější, uspokojivější) podoby.
Tím pádem uvažujeme „prakticky“ – respektive tak, aby naše uvažování bylo natolik praktické, aby byl odpovídajícím způsobem praktický i jeho dopad.
Je-li tomu tedy tak, co je v tomto světle danou socializací?
Případně: v čem daná socializace spočívá?
K dispozici mám poměrně detailní popis jedné možné podoby obdobného procesu (včetně jeho dílčích etap), který byl pod vedením profesora Buzgalina uveřejněn na stránkách almanachu „Alternativy“.[2] Dané pojednání nastiňuje, jakým směrem by se měla reforma kapitalismu ubírat v momentě, kdy dojde k vítězství levicových sil – tedy za situace, kdy kapitalismus nebude „odstaven“ (na vedlejší kolej), ale bude ponechán jako (logický a nutný) základ, jenž bude (z)měněn tak, aby příslušná změna byla vnímatelná právě jako „socializace“ (něčeho, co sice bylo funkční a výkonné, ale jistě ne sociální; resp. co by rozhodně „mohlo být sociální víc“).
Pro koho je ale daný návod určen, respektive: kdo je iniciátorem, garantem a vykonavatelem celého procesu socializace? Z jaké pozice a jakou formou je daný proces implementován?
Pokud přijmeme danou studií implicitně definovaný stav, kdy
- nové pořádky nastolují a jim odpovídající procesy implementují „vítězné levicové síly“ (jak je levice v práci profesora Buzgalina a jeho týmu průběžně nazývána),[3] a to v zájmu
- celku, většiny či „mas“ (jak z textu vyplývá), lze se shodnout na tom, že taková implementace je jistě možná.
Jinými slovy: proces implementace kýžených procesů je možné započít a jistě i do určitého stadia dovést; není však zaručené, jaký – a jak dlouhodobě udržitelný – bude výsledek. Zároveň tím nechci naznačovat, že musí být nutně špatný či by neměl vydržet; jen vycházím z toho, že je tu určitá historická zkušenost, která nám říká, že cokoli, co bylo v život uvedeno od stolu (tj. technokraticky, byť na základě „dokonalého“ či jinak osvíceného plánu), nemusí být vždy přirozeně a bez problémů přijato těmi, pro které to původně bylo určeno. Zkrátka tedy, že „něco myslet dobře“ ještě nemusí být to samé jako „dobře myslet“.
Jakkoli tedy mohou být anticipace cest k socializaci kapitalismu lákavé, správné a logické, obsahují nějakou garanci (či aspoň záblesk pravděpodobnosti) toho, že taková „socializace“ bude fungovat?
K odpovědi navrhuji mířit přes další otázky, které považuji svým způsobem za zásadní: je totiž základním prvkem struktury, která má být reformována, skutečně určitá „masa“ (kolektiv, společnost apod.)? Neskládá se i ona z jednotlivých členů? Nemělo by spíš než o vytvoření podmínek[4] či realizaci reforem[5] shora (které jsou /nejen/ dle Buzgalina ve finále vždy jen dalším z dílčích kroků na cestě k „vítězných levicových sil“) jít o hledání receptu, jak dosáhnout „subjektivního pocitu zlepšení“ situace každého jednoho člověka–občana, kterého (ať již vítězné či k vítězství spějící) levicové síly přebírají do své péče?
Platí-li totiž (jakože platí), že „kolektiv“ se skládá z „jednotlivců“, pak s největší pravděpodobností platí i to, že dokud zde nebude takový systém, v němž se efekt socializace objektivně projeví v každém jednom (či maximálním počtu možných) takových subjektivních pocitů zlepšení (tedy tam, kde si to navrhovaný proces socializace klade za cíl),[6] zůstane v případě jakýchkoli návrhů na „zlepšení“ stávajícího stavu stále jen u dláždění ideologické cesty, resp. vymezování teoretických mantinelů pro „nastolení“ jakéhosi „obecného“ zlepšení, resp. „socializaci“ v obecném slova smyslu. Takový „obecný smysl“ však ještě stále nemusí vypovídat nic o tom, jak se ve finále jednotliví členové takto „socializovaného“ kolektivu budou v této reformované realitě cítit „jeden každý sám o sobě“.
Jistě, míra toho, nakolik byl kapitalismus „socializován“, se dá kvantitativně měřit pomocí ekonomických, sociologických či jiných statistických metod. Výstupy z těchto měření ale pořád nemusí vypovídat zhola nic o kvalitativním stavu věci – tedy o tom, jak se v dané „socializované společnosti“ cítí jednotlivci, kteří ji tvoří.
Zatímco za socialismu bylo postaveno víc panelových domů (a tedy i sídlišť, souvisejících infrastruktur apod.) a životní úroveň dle statistik rostla, ústil výsledný stav do pocitu stereotypu a menší pestrosti. Ani pro další příklad nemusíme chodit daleko: ač život Katariny Tichomirovové ve filmu – resp. sociálně-kulturním „konstruktu“ – „Moskva slzám nevěří“ klapal ze „socialistického“ hlediska velmi dobře, nebyla tato materiálně zabezpečená kariéristka šťastná z elementární příčiny: moc se jí nevedlo po osobní linii.
Dodat je ale třeba i to, že jakkoli za to socialismus nemohl, tak tomu ani nepomohl; o tom, že ani Tichomirovová – coby příklad určité „endemické“[7] buržoazie (vznikající v rámci zřejmě jakéhokoli, byť i sebeosvícenějšího režimu) – nebyla žádným ideálem toho, jak by skutečně spravedlivá „socializace“ stavu věcí měla (či mohla) vypadat, ani nemluvě.
Pokud tedy jediná cesta k nějaké formě „zlepšení“[8] nevede přes jednotlivce (resp. „pokud k takovému zlepšení nevede s ním na mysli“ /spíš než s „masou“, „strukturou“ či „systémem“/), pak by mělo být na místě přinejmenším vzetí v úvahu pocitů, potřeb a individuality takového jednotlivce; nebo jsem alespoň osobně přesvědčen o tom, že něco takového není neopodstatněné či nemožné. Samozřejmě chápu, že jde o náročnější (až sisyfovské) angažmá, nicméně tím víc prostoru má (resp. v rámci takového angažmá – na rozdíl od „revolučních“, „řízných“, doktrinálních metod – může mít) jakkákoli související (přípravná, dílčí apod.) činnost označitelná jako „osvěta“ či (společensko-kulturní apod.) „evoluce“.
II.
Myslím, že nejpozději zhruba zde bych měl zdůraznit, že tento můj komentář (původně, volně) inspirovaný prací profesora Buzgalina (a jeho týmu) není motivován nějakou signální adorací individualismu či vyzýváním k němu; stejně tak není ani výrazem sympatií excentrismu či jakýmsi manifestem vyzývajícím ke změně řádu v chaotické rejdění zanarchizovaných sebestředných eg.
Oč se zde naopak snažím, je zamyšlení se nad ryze konkrétní součástí celku, která bývá v podobných textech nejednou „ze zvyku“ přehlížena – přičemž se tak paradoxně děje právě pro její „schopnost“
- tvořit kolektivní „shluky“ (celky, skupiny, komunity apod.), a tím vyvol(áv)at dojem lepší, ekonomicky a mocensky zajímavější, a tedy i efektivnější organizovatelnosti (než nějaké „zabývání se jednotlivými jedinci“); a to i přes to, že, nahlíženo prizmatem organizovatelnosti, je takový celek vždy
- tvořen právě těmi, kdo jsou jen proto, že jsou buď ochotni, vycvičeni či donuceni k tomu, aby se jako celek chovali, coby jeho „pouhé části“ leckdy sami prakticky „neviditelní“;
Jinými slovy zamyšlení se nad jednotlivci nejen coby „stavebními součástkami“, ale skutečně „základními skladebnými prvky“ jakékoli takové „masy“ – společnosti, kolektivu apod.
III.
Ve studii týmu profesora Buzgalina je, zdařile a prozíravě, průběžně připomínán fakt nevyhnutelných paradoxů, rozporů, nuancí i úskalí „přechodných období“, skrze něž bude v rámci „socializace“ – tj. přechodu z existujícího kapitalistického modelu na model nový, „socializovaný“ – nezbytné úspěšně proplout. Buzgalin a jeho tým mimo jiné dospívají k paradoxu, jenž lze parafrázovat zhruba v tom smyslu, že
- socialismus bez tržního prostředí nebude fungovat; zároveň však (z pochopitelných důvodů) budou
- „majitelé“ takového tržního prostředí vždy v pozoru a připraveni zasáhnout proti jakýmkoli náznakům socializačních úsilí.[9]
V těchto bodech se práce skutečně dotýká živé hmoty, a to nejen proto, že nic není v „přechodových dobách“ očividnější než drobné „technické“ zádrhele, výzvy a nečekaně vznikající spáry, doslova dennodenně vyzývající k látání, těsnění či štupování.
Tím spíš, je-li ve hře výhled na výrazné zlepšení své pozice ze strany zaměstnaných na straně jedné – stejně jako obavy ze ztráty (leckdy pasivních) příjmů v podobě renty na straně protilehlé.
Copak ale všechny pochyby, obavy a rafinovanosti, s nimiž proti sobě obě antagonistické strany stojí, netkví hluboko v lidských povahách – jak kapitalistů, tak vítězných levicových sil? A pakliže ano, jsou tyto povahy jaksi „přirozeně“, „samy od sebe“ kolektivní?
Dobrá, některé hlavní tendence, proudy, sklony či směry uvažování možná určitou kolektivní (resp. skupinovou, davovou, masovou apod.) povahu vykazují – nicméně každý jeden konkrétní případ oportunismu, selhání, msty, sabotáže, šlendriánu, kverulantství apod. je pokaždé výsostně osobní, niterný, individuální. Jen budeme-li shovívaví, lze případně říci, že je „založený na okolnostech“ či že „příležitost dělá zloděje“. Něco takového bylo jasně vidět v „přechodových obdobích“ v ČSR (nejen) po (nástupu komunistů v) roce 1948, v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, případně v dějinách vyloženě současných na příkladu (nejen) Sýrie v prvních několika letech následujících „revoluční“ rok 2011.
Jsem i proto přesvědčen, že nezvládnutí – či naopak zvládnutí – přechodových období do značné míry závisí právě na znalosti jedince, respektive když ne jeho důsledném poznání, tak alespoň na projevení upřímného zájmu o získání takového poznání; potažmo tedy zájmu o každého jednoho člověka či alespoň o to „mít jej (upřímně) na mysli“.
Tato znalost přitom nikdy nebude kompletní bez pochopení či aspoň znázornění extrémů, které, jakkoli neobvyklé mohou být, jsou ilustrativní pro naznačení směrů, jimiž se osobnostní pohnutky mohou ubírat.
Nemělo by nás přitom překvapit, že čím bizarnější takové sklony či potřeby častokrát jsou, tím víc jsou „ze života“. I z nich se pak skládá kolektiv, „obecné tendence“ a společenské trendy; z nich všech a jejich projevů pak i „dějiny“. Umět stočit kormidlo směrem k budoucnosti (a ve finále i proplout úsekem všech přechodových Skyll a Charybd) znamená chápat minulost a poučit se z ní; chápat ji znamená uvědomit si, že její zpřítomnění není jen výsledkem akomodace chování a potřeb mas či „kolektivu“ – ale i vyjití vstříc přirozenosti „člověka“.
IV.
Ano, člověk může být pro teoretickou studii nepříjemný – boří závěry platné pro kolektiv a nezapadá do tabulek. Na rozdíl od „jedince ze statistik“ vytvářeného teoretizováním o „kolektivu“ není nikdy průměrný. Jedinec je noční můrou každého kvantitativního sociologa, sociálního inženýra i politického ekonoma. Přesto však objektivně existuje, a drze tak disponuje jakýmsi „samoospravedlňujícím“ právem být vnímán; tedy i zkoumán – a tudíž i brán vážně.
I zde – podobně jako jsem učinil několik odstavců zpět – zavčasu avizuji, že jsem nepřišel nic bořit, nesnažím se budovat alternativní realitu, a přestože je má práce do značné míry kvalitativní studií snažící se proces socializace kapitalismu nahlédnout z pozice jednotlivce, nemám ani v úmyslu popírat význam statistik. Přesto bych se za „našeho“ jednotlivce rád postavil. Nechci tak nicméně činit pomocí jakéhosi paušálního negování, bohapusté kritiky či vytváření jakýchsi teorií majících ambice konkurovat hlavním stávajícím – spíš jen cestou prostého diskusního doplňku ke všemu tomu (či mnohému z toho), co už bylo řečeno.
Právě u jedince totiž dle mého názoru vše začíná. Ano, máme tu rodinu, skupinu, kolektiv, populaci a další podobná uskupení pro činění statistických závěrů; je ale třeba podotknout, že ty jsou ve většině případů pouze kvantitativní – popř. jsou kvantitativní takovým způsobem, který ve finále stejně napomáhá uvažování, které je (či chce být, protože to jinak neumí), kvantitativní, statistické, „sociálně-inženýrské“ apod.
Zatímco čísla, tabulky a grafy s takovými skupinami, komunitami či populacemi spojené jsou dobré pro vizualizaci (a jak víme od psychologů, obrázky mají co do své přesvědčivosti vždy navrch), je podle mě protipólem takové sice („objektivně“) ilustrativní, co do (subjektivity) prožitků ale trochu povrchní „explikace“ spíš něco, co bych navrhoval označit jako „porozumění“. To přichází s pochopením, resp. s poznáním „člověka“ – ovšem ne jako jakéhosi imaginárního (zprůměrovaného) konceptu, ale jako jednoho každého jedince. Ostatně: není právě kolektiv tvořen takovými jedinci?
V.
Lidé (všimněme si, že jde o plurál od „člověk“) se odnepaměti dělili zhruba na dva hlavní typy (či „tendence“) směřující až ke svým dvěma pomyslným „extrémům“. Hlavním dělícím kritériem na tomto „rozcestí odlišností“ je, řekněme, určitá „duchaplnost“ (či „praktičnost“), s níž přistupují ke svému okolí v otázce dosažení vlastního prospěchu – s níž toto okolí dovedou „zpracovat“ (a „zapracovat“ do svého strategického myšlení), podnikavě se s ním „vyrovnat“, dle svých potřeb, cílů či ambicí se jej „operacionalizovat“ apod.
Na určité „ose extrémů“ – tedy vezmeme-li si na pomoc statistiku, kterou tolik kritizujeme – tak můžeme
- na jednom konci spatřovat jedince „plně duchaplné“;
- na tom druhém pak „myslí (plně) nepřítomné“ či jaksi „(společensky zcela) roztržité“.
Za plně duchaplné považuji ty šťastné jedince, kteří jsou přirozeně sebevědomí, mají upřímně rádi sama sebe, jsou asertivní, podnikaví, společenští a možná i společensky („zdravě“) agresivní, zkrátka jsou jaksi v dobrém smyslu „plni sama sebe“, přítomni a živi zde, teď a tady, a s takovou svou povahou i s životem srozuměni, v něm spokojeni a šťastni.
Naopak jedinci životně „roztržití“ jsou slabí, jako by duchem nepřítomní, méně bystří, lhostejní (či životní zkušeností ke lhostejnosti naučeni), obecně méně se starající o sebe a svět i život kolem sebe (vědomi si možná toho, že to stejně nemá smysl, protože ten „jen utíká mezi prsty“), „rozkolísaní“, „nevyrovnaní“, „neduchapřítomní“ apod.
Zatímco z plně duchaplných rostou „vůdci“ (podnikatelé, králové, vedoucí dobrodružných výprav, vojenských oddílů či výrobních závodů), z roztěkaných a duchem nepřítomných se stávají ti, již jsou vedeni (poddaní, zaměstnanci, otroci). První si v nejistotě, výzvách a nepřízni osudu libují, druzí se jí děsí. První jsou vždy klidní, řešení „výzev“ či recept pro oživení týmového ducha mají vždy po ruce; podobně jako jasnou vizi a zvučný hlas. Druzí jsou zakřiknutí, krčící se v koutě – učiněné „mouchy snězte si mě“.[10]
Naštěstí tu jde o hypotetické extrémy. Určitou normou či běžnou praxí je především směs konkrétních jevů uvnitř pomyslných hranic vytýčených takovými nejvyhrocenějšími případy, tj. ona „mediánová“ oblast kdesi uvnitř mezi oběma extrémy naší „osy“. Ovšem přestože říkáme, že kolektiv jsou především lidé a statistikám se napůl smějeme, je jasné, že tyto dva (až s přehnaností karikatury vykreslené) extrémní charaktery jsou dost ilustrativní na to, aby nám ukázaly, jaké pozdější vztahy se z takových protikladných tendencí rodily a k čemu postupně vedly. Samozřejmě je to jasné: plně duchaplní, co si vždy vědí rady, převzali vedení těch, kteří se kvůli nedostatku sebevědomí či chuti riskovat, v bezradnosti, bezvýchodnosti, ze strachu či dokonce ze zoufalství dobrovolně (a leckdy rádi) vzdali práva na to sami o sobě a svém osudu rozhodovat. Z duchapřítomných se stali vůdci, ze slabých vedení.
Nejpozději od konce prvobytně pospolné společnosti (a zcela jistě od nástupu prvních forem otroctví či feudalismu) tak nejen náš jedinec, ale i celý „výrobní kolektiv“ představuje nějakou formu jednoho notoricky známého výjevu. Daný výjev zpodobňuje osla, který táhne vozík s pánem, na němž je zavěšena udice; její konec visí před čumákem osla a na něm se před lichokopytníkovýma očima sem tam pohupuje voňavá tráva, stimulující jeho chutě. Tím, jak se osel žene za lákavou krmí, táhne vozík s pánem. Ten má kromě kýženého cíle (svezení, ideálně požadovaným směrem) i dobrý přehled o tom, kdo ho táhne. Právě proto dobře ví, že v zájmu udržení morálky tahouna je ze strany vezoucího se sem tam třeba nějakého symbolického gesta – v lidské praxi třeba takového „daru“ v podobě „obědů zdarma“, „nové pracovní soupravy“ či „přidání, abyste si na firemní jednání mohl koupit modernější oblek“.
Chová se tak v zásadě jako vynalézavý syn, který na konci roku u vánočního stromku říká: „Mami, tady máš k Vánocům prací prášek, aby se ti pralo líp“ popř. jeho otec, který dodává: „Ježíšek k tomu letos mamince přidal ještě novou gola sadu“ apod.
Vše se tak ve finále točí kolem profitu pro toho, kdo se veze; přičemž cílem (zabaleným v obalu nablyštěném leckdy jen slovy a s celofánovou páskou spletenou z bodrého vtipu navrch) je, aby výkon (popř. „profit“ apod.) byl co nejlepší – zkrátka aby tažné plémě bylo vytíženo na maximum; zároveň aby mu ale mu pro jeho vlastní (s)potřebu zůstalo jen tolik, kolik potřebuje, aby se udrželo na nohou.
Na druhé straně si přiznejme: jde-li o různost toho, jak jsou jednotliví lidé schopní či kompetentní, nikdo si tu pořádně neví rady – formy, okolnosti a způsoby (dez)integrace toho či onoho člověka do pracovní aktivity i společnosti jsou natolik různé, že si vlastně ani neumíme být jisti tím, jestli jsou tyto rozdíly (a tedy i deficity) požehnáním, nebo ne.
Odpovědět neumí antropologie, sociologie se těmito otázkami nijak přehnaně nezabývá, socialismus selhal; jediný, kdo s tématem nemá problém, je (sociální) darwinismus; případně rovnou takové (společenské) libertariánství, jež raší na (ekonomickém) substrátu „staré dobré“ Vídeňské školy – a jež i díky tomu spatřuje v deficitech ne-li požehnání, tak alespoň „přirozený stav“.
Ptát se pak samozřejmě můžeme následovně: Je vůbec možné změnit kolektiv (společnost, komunitu apod.) jako celek? A je vůbec možné, resp. je vůbec v zájmu efektivního fungování takového kolektivu, aby všichni jeho členové „na tom“ byli stejně, případně aby se měli „všichni stejně dobře“? Stejně jako: Je vůbec v zájmu kolektivu, aby ke zlepšení toho, jak se má, došlo alespoň u jednoho z jeho členů? A je takové individuální zlepšení (tím spíš, je-li „na očích“ ostatních) vůbec možným, neřku-li strategicky rozumným krokem?
VI.
Ano, existují společnosti (či „kolektivy“, případně, v rámci daných společností, sekty, víry, filozofické proudy, subkultury či komunity apod.), jejichž programovým cílem je či bylo dosažení vnitřního štěstí každého jejich příslušníka. Tedy aspoň dosažení námi diskutovaného zlepšení v podobě pocitu „zvýšeného osobního štěstí“, které si dané společnosti (kultury, komunity, populace apod.) za cíl kladly nikoli pro kolektiv, ale právě pro jednotlivce. K tomu byl nicméně kolektiv – respektive „bytí“ jednotlivce v jeho rámci – samozřejmě nutným prostředkem.
Konečný důraz v takových komunitách (kolektivech, populacích, skupinách apod.) byl ale vždy kladen na jednotlivcovo blaho (štěstí, spásu apod.). Takového „blaha“ bylo dosaženo buď jakousi realizací
- „přímou“ (afričtí sběrači, snahy po zřízení pozemských „rájů“, buddhistická nirvána apod.), případně
- „zprostředkovanou“ (tj. spoléháním se na výrobní vrstvy, které byly anonymizované, vymazané z kolektivního povědomí, dehumanizované či – v „genialitě“ celého systému – jinak opomenuté).
Zatímco si tak prehistoričtí Afričané obživu a osobní (primární, pravěké) blaho zajišťovali sběrem v přírodě (kde to buď nikomu nevadilo, nebo se daná „příroda“, resp. její elementy nemohly bránit), otrokářské společnosti ten samý princip převzaly a v zásadě replikovaly – jen onu bezeslovnou a protestu prostou přírodu nahradily (stejně neškodnými a mlčícími, protože k mlčení vychovávanými) lidmi. Takto se v zásadě zrodil „asijský výrobní model“ – což než jako ekonomický systém je na místě chápat spíš jako metodu uvažování o systematické, dlouhodobé, limitně efektivní, jakéhokoli soucitu prosté a dehumanizující exploataci „neexistujících“ za účelem vytvoření blaženého, starostí zbaveného života pro „ty, kteří se počítají“.
Jakkoli přemýšlím, nejsem schopen přijít na jiný příklad lepší praktické realizace principů rovnostářství, komunitního života i perspektivy, než byly (v moderní době) kibucy (a jim podobná zařízení); alespoň tedy v raných letech své existence. I zde však nad tímto blyštivým příkladem implementace socialismu do praxe visí stín širšího kontextu dodnes sporného záboru palestinských území, stejně jako celkové urputnosti, svéhlavosti a násilností provázejících proces etablování Izraele. Hlavním „suprakontextem“ („suprarámcem“ apod.) vůbec možnosti vzniku kibuců je tak přitom celý daný proces formování „židovského státu“, jenž stále není detailně, transparentně a objektivně zmapovaný, co se týče detailů finančních toků, již zmíněného zisku pozemků apod. Ani zde tak není vyloučeno, že kibucy mohly vzniknout i (jen) díky „zástiní“ vytvořenému tímto procesem, tj. díky „drobtům“, které z financování nového „židovského“ státu (darů pro něj apod.) odpadávaly, resp. se tak mohlo stát pouze za daných okolností, a nikoli za okolností „normálních“.
To danou idylu samozřejmě kazí, na ilustrativní hodnotě samotného principu dané věci to ale nic nemění – odmyslíme-li samozřejmě „neodmyslitelný“ kontext; tedy „hypotézujeme-li“).
V podobném duchu můžeme vzpomenout Roberta Owena – především jeho relativně úspěšný první projekt (dílčích) reforem (stávajícího) podniku, který převzal do správy. Jeho druhý projekt, tvořený na zelené louce a ve stylu průkopnické komunity, skončil již méně slavně, v zásadě krachem. K tomu dost pravděpodobně došlo mylnou iluzí nabytou snadným úspěchem v projektu prvním: v něm Owen totiž dostal do správy (a později i k dispozici pro své sociální experimenty) fungující fabriku, kde měli zaměstnanci na počátku natolik přísně nastavené podmínky, že mohl povolovat a zároveň povolenou energii převádět (dle potřeby, efektivně apod.) jinam. V druhém případě tomu tak již nebylo, a chybějící finanční polštář „velkých čísel“ generovaných z velké části – jak jinak – sociální nespravedlností, na základě třídních rozdílů a pomocí vykořisťování, se ukázal jako kritický nedostatek. I přesto však nelze považovat reformy, kterých se Owen reálně dobyl v prvním projektu, stejně jako vize, o jejichž naplnění se pokusil v (neúspěšném) druhém, za zbytečné či dokonce „snílkovské“.
Ve stejném duchu, a i pokud se omezíme pouze na tyto modelové „mikrokomunity“, lze jistě konstatovat, že přinejmenším v těchto případech určité „základní myšlenky“ spravedlivého (mikro)světa naplněny byly.
VII.
Oproti takovým osvíceným vizím se současná Evropa – po všech dějinných peripetiích a eskapádách zažívající svůj údajný pokrokový sen – v zásadě sama vmanévrovala do situace, kdy
- její „věrchuška“ jakoby neexistuje (popř. není vidět, popř. není dostatečně „demokraticky“ proměnlivá, resp.
- se zcela vytratil Evropanův pocit, že může do vývoje věcí skutečně smysluplně promlouvat, resp. že vůbec ví jak, kdy, jakou formou apod.).
Toto vše probíhá v situaci, kdy
- se celý kontinent nachází ve stavu ne-li „moderního“ (civilizačního) otroctví, pak aspoň vzájemné zavázanosti, povinování či aspoň určitého životního „střehu“, držení se v „pohotovosti“ apod.
Otroctví, které jsem právě zmínil, je spíš určitým kolektivním vazalstvím, permanentně se utužujícím systémem provázaností fungujícím a existujícím „sám na sebe“; přičemž právě tento stav je tím, čemu říkám „vmanévrování se“. Systém udržuje sám sebe, zároveň přitom neví, zda má stále růst, případně o kolik, anebo jestli jde „přizastavit“, popř. na chvíli „vysadit“ tak, aby se bylo možné do původního koloběhu zase vrátit. Systém tráví spoustu času, energie a sil na to, aby jen udržel sám sebe, přičemž „nákladovost“ této „nucené komplementarity“, dala-li by se měřit, by byla bezpochyby nepřiměřeně vysoká.
Zatímco tu tak objektivně máme část populace, kterou „legitimně“, resp. „oprávněně“ (případně „ve snaze jí pomoci“) označujeme jako prekariát, jsme v dělném údělu představujícím výplň času, práce i myšlení prekariátem my všichni.
Vlastně téměř všichni – určitě existují tací, kterým se z dennodenního oslovského postroje podařilo vymanit; tedy dostat se ven jinak, než aby žebrali po nádražích nebo v mrazu spali na kartónech u teplovodních potrubí.
Pomineme-li určité „intermitentní“ šťastlivce jako výherce loterie, dědice či intelektuály, jde v první řadě o jedince mající tzv. „dobré vztahy“ s bankovními institucemi, osoby s „dobrou (bankovní, resp. „obratovou“) historií“ – tedy i (doslovně) „dobrým kreditem“. Neboť disponují „kreditem“, disponují i možností tento kredit „distribuovat“ dál, „spravovat“ a řídit – jinými slovy důvěra, již byli schopni vzbudit u těch, kdo mají privilegium peníze „z ničeho“ vytvářet, se ze strany věřitelů přeměnila v „kredit“, jenž se dál naplnil těmto jedincům danou možností „menežovat“ finanční, a tedy i lidské zdroje.
Takoví jsou novodobými králi; feudály nového feudalismu – vůdci, kteří (stále) vedou vedené. Pokud zde dříve byla společenská dohoda v podobě (víceméně nevolitelné) výměny „ochrany“ za „svobodu“, dnes je zde (v zásadě dobrovolná) výměna (jakýchsi) sociálních jistot za důstojnost. Dobrovolná proto, že je hypotetická šance svou situaci změnit a „přijít do svobody“ zde stále je. Je ovšem nabíledni, že to mimo jiné vždy (a to ve stále větších objemech i intenzitě) obnáší odvahu, risk až polodivokou, polobláznivou povahu zvíci bukanýrů či podobně fungujících „napůl svobodných“ smluvních ochránců státních hranic. Ovšem ruku na srdce: může být každý svobodný a důstojně žijící? Copak má každý náturu a určitou divokou „potrefenost“ kozáka?
Samozřejmě že nemá; pro férovost je však třeba uznat, že věci nejsou ve všech případech „až tak“ vyhrocené, vždy je tu nějaký prostor pro změnu, stejně jako tu nadále je i určitý pevný rám nazývaný s oblibou „společenská dohoda“. Je přitom příznačné, že každá společenská dohoda prakticky nikdy není stabilně „zafixovaná“, „dokonalá“, ale neustále prochází nějakým vývojem.
V případě, že se kdokoli rozhodne zasazovat o využití všech těchto dispozic k tomu, aby se co největšímu počtu lidí vedlo lépe, je jako jediné nutné nepouštět ze zřetele to, aby vývoj sledující takovou myšlenku zůstal ve všech svých stádiích pokud možno pozitivní; přičemž říkám-li v této úvaze „vývoj“ a „pozitivní“, pak tím mám na mysli takové směřování věcí (podmínek, zřízení, zákonů apod.), u něhož jakési „blahodárné“ účinky, resp. zlepšení, nepocítí „jen“ kolektiv, ale co do největší míry pokud možno i každý jeho člen, či aspoň jejich co největší počet; jako první ideálně třeba ti, kteří si uvědomí možnosti, jež náš zapřažený osel má, a budou o nich mluvit dál.
Je totiž dobré vědět, že náš osel, který je v zápřahu, není zcela bez možností: může zpomalit, zastavit či se vyvléct; ba se dokonce vyvléct s tím, že přiměje pána, aby mu (za předpokladu, že se oba „shodnou“ na směru cesty) s tažením vozíku pomáhal. Může se dokonce vyvléct a věnovat se pastvě kolem, reálně tu však hrozí, že dostane po hřbetu; a pokud tedy nechce svého pána přímo napadnout, je pro něj lepší odložit okamžitou spotřebu trávy, která roste při cestě (nebo která je zavěšená před jeho tlamou a na kterou by díky svému vyvlečení konečně dosáhl), ignorovat vozík, který mu mohl léta způsobovat utrpení, stejně tak i pána, a jít si po svém.
Jak moc reálné – a hlavně trvale udržitelné – něco takového ale je, na to si musí každý odpovědět sám. Zároveň jde o námět přímo související s jakýmikoli úvahami o boji s neduhy kapitalismu či o cestách k jeho reformování – tedy i včetně úvah o jeho socializaci; protože nemají-li takové úvahy být považovány za boj proti jeho neduhům či o součást snahy jej reformovat, co potom za takový boj či snahy považovat lze?
Právě užití slova „reformování“ má přitom poukázat na to, že v rámci snah o vytvoření smysluplněji fungující společnosti (a tedy i „lepší nálady“) není hned nutný „boj“, nebo naopak „útěk“ či jakási kombinovaná forma disentu a podvratnosti. Cílem je spíš nalezení („vydiskutování si“ či jakákoli jiná jasná forma r/evolučního „domožení se“) a zavedení lepších pracovně-právních podmínek, prostředí, vztahů – nicméně včetně jejich vybalancování s efektivitou, konkurenceschopností a kvalitou – tedy tak, aby tyto vlastnosti byla takto „zlepšená“ výroba stále s to nabízet).
Znovu se tak ukazuje – resp. průběžně se potvrzuje – že i z těchto důvodů je prozíravé (dobré, zralé, moudré apod.) zainteresovat zaměstnance co nejvíc do chodu podniku (resp. „firmy“). Co největší zaangažování do rozhodovacího procesu, stejně jako podíl na zisku jsou klasicky největšími zdroji motivace jak k výkonu, tak, v dlouhém horizontu, k pročištění vztahů, oddělení zrna od plev, a tedy i zvýšené spokojenosti každého, komu takový systém vyhovuje.
Čím víc budou takto „plně zapojení“ zaměstnanci „dělat na svém“, tím víc se původní „diskomfort“ změní na motivaci, původní „otrava a nuda“ na odolnost a výkon; pocit marnosti, nesmyslnosti a frustrace na stále intenzivnější prožitek naplnění, smysluplnosti a efektivity.
Jsou-li jednou například 4 pracovní dny za plného platu spatřovány jako výhody, můžou být najednou nahlíženy jako ztráta, popř. plýtvání – protože pokud by doposud případná nadhodnota z více strávených hodin v práci připadla majiteli, resp. nijak se neodrazila na jejich zisku, mohou (v případně, že mají jak dostatečnou možnost se vyslovit k chodu firmy, tak zaručený profit v případě jejího zisku[11]), dostat snadno pocit, že takovým „nadbytečným“ volnem nevyužívají svých kapacit dostatečně, dávají konkurenci náskok – a tedy v zásadě „okrádají sami sebe“.
Je tak názorně vidět, že fáze, kdy nedostatečné využití podnikových kapacit vnímají zaměstnanci niterně jako „škození sama sobě“, je zhruba tím momentem, kdy se stírá rozdíl mezi „zaměstnaneckým poměrem“ a „volným časem“; tj. kdy je zaměstnanec poprvé / teprve (apod.) „s to“ považovat podnik „za svůj“ – a tedy se mu i jako svému „koníčku“ (volnočasové, s „chutí“, popř. „radostí“ vykonávané apod. aktivitě) věnovat.
VIII.
V čem tedy spočívají ona „zlepšení“, která zde zmiňuji? Resp. v čem by měla spočívat změna, kterou přinesou? Mělo by jít spíš o materiální férovost, nebo o osobní štěstí?
Zatímco návodem k materiální spravedlnosti jsou teoretická východiska pro socializaci kapitalismu ústící v rovnoměrnou distribuci „statků“[12], jakémukoli návrhu cesty k osobnímu štěstí by dle mého názoru mělo předcházet důsledné zamyšlení se nad rolí a postavením člověka vůči pracovnímu procesu.
Je tomu nejen z toho důvodu, že prací trávíme polovinu (a častokrát i víc) času, který neprospíme, ale i proto, že pracovní proces představuje nejvýraznější kontrast k jedinému skutečnému majetku člověka – jímž je jeho volný čas. Tedy takový čas, v němž může realizovat sama sebe, maximalizovat „prožitek a užitek“ svého soukromí, tedy i „zažívat svobodu“.
Do značné míry (či ve většině případů) jde tak o kontrast „komfortní“ a „nekomfortní“ zóny. Komfortní zónou je svoboda, soukromí a přirozenost, zónou nekomfortu je povinnost a vždy přítomná větší či menší stylizace se do role, která je v rámci pracovního procesu od zaměstnance očekávána.
Za práci v tomto smyslu lze tedy těžko považovat „zábavu“, pokud ji má někdo jako práci, případně stav, kdy komfortní zónou je přítomnost mezi lidmi za jakýchkoli okolností – protože taková činnost je pak spíš zábavou než prací v tom smyslu, který zde sledujeme. Známé pořekadlo: „Živ se tím, co tě baví, a nikdy nebudeš pracovat“ pochopitelně stále platí; neplatí však pro většinu lidí. Ať již z toho důvodu, že jde o introverty, jedince trpící na pracovišti nepohodou, nudou, steskem po domově či jinou formou „vytrženosti“ apod., nebo kvůli pocitu ostrého přechodu z „civilu“ do pracovního procesu, tj. ze stavu volnosti do módu robotného, do racionalizované, povinnostní, „údělné“ sekce společnosti, pociťují někteří práci jako ostrý kontrast vůči ne-práci. Jde o „práci“, která se nejen pro účel této eseje stává něčím, co daný člověk byl nucen dělat, co možná umí či se naučil a má v tom určitou praxi, historii i zručnost, ale neztotožňuje se s tím či mu to nepřináší uspokojení, nenaplňuje jej to ani nebaví, nicméně nemá na výběr, protože buď na nic lepšího nepřišel, neuměl se nic jiného naučit či mu cokoli jiného nedalo možnost si potřebným způsobem vydělat. Je tedy chycen v „údělné práci“, kde – ryze ve smyslu vět typu „teď poznáš, co to je dřina“ či „tam se fakt makalo“ apod. – „skutečně pracuje“. Konkrétně: vykonává náročné, předvídatelné (a tedy nudné), častokrát monotónní, většinou manuální činnosti (resp. „práce“), pro něž nedisponuje jinými vlastními vstupy než (většinou) manuálními dispozicemi, kde je nucen poslouchat, jež nemůže nijak ovlivnit a na nichž kromě mzdy či případných pokutových srážek nedisponuje žádným podílem na vytvářeném zisku.
Nabízí se tedy jednoduchý dotaz: nezačíná náhodou osobní štěstí v minimalizaci tvrdého přechodu mezi komfortní a nekomfortní zónou, resp. v minimalizaci celého „drsného“ (tj. „pracovního“) prožitku v rámci nekomfortní zóny jako takové? Nestačilo by ke štěstí jednoduše to, aby se i v práci člověk cítil „jako doma“? A pokud ano, co taková změna vyžaduje?
IX.
V první řadě je nutné vyjít z dispozic či požadavků člověka: kromě té či oné dávky sobectví tu máme i „drobnější“ hodnoty jako „sebeúcta“, „nevnucování se“, zároveň „vůle k neponižování se“, snaha o „zachování své morální integrity“, potřeba „respektu od druhých“ apod.; to vše, chceme-li naroubováno na určitou „setrvačnost pohybu“ vycházející z, opět, chceme-li, tradice, zvyků, „toho, jak to dělal táta či děda“ apod. Toto vše zde dále existuje v nějaké podobě více či méně (ne)přímé resp. (ne)vyřčené komunikace – kterou možná někdo umí formulovat lépe, jiný hůře, jako určité dlouhodobé psychické rozpoložení je ale přítomna u všech, kdo jsou trvale vystavováni většímu či menšímu diskomfortu „povinného údělu“ vytrženosti z komfortní zóny v rámci pravidelného pracovního závazku.
Převedeme-li tato východiska na realitu fungování podniku, odsouhlasíme si zřejmě, že i v důsledku takto různých lidských dispozic je správné, pokud roli mluvčího zastupujícího zaměstnance převezmou odbory. Ony by měla hrát klíčovou roli ve (spolu)nastavování a kontrole hranic a pravidel toho, jak bude vedení zacházet se zaměstnanci, resp. toho, že je nebude překračovat či jinak porušovat.
Stejně tak se ovšem shodneme na tom, že zde na místo přesvědčivé komunikace ze strany odborů (popř. formulace určité „společenské dohody“, která by měla být optimem vyjednávání odborů s managementem podniku), v praxi ve většině případů máme spíš více či méně (ne)adekvátní „odhady“ či „vymezení“ (a později i iniciativní zavedení, resp. bez jakékoli diskuse „nastolení“) vlastních pravidel ze strany samotného podnikového managementu (majitele, výkonného ředitele, top managementu, podnikového „kádrováka“ apod.).
Tváří v tvář takové hotové věci stojí (či jsou do ní „uvrženi“) zaměstnanci, kterým nezbývá než ji pasivně přijmout, resp. jsou na jakoukoli případnou „diskusi“ či „vyjednávání“ ponecháni sami. Nelze tvrdit, že by vše vždy probíhalo jen tak, že proti zcela svých práv neznalým zaměstnancům stojí všemi mastmi mazaný podnikatel či jej zastupující management. Faktem nicméně zůstává, že v konstruktivní podobě se (ne)komunikační linie obou stran protínají jen vzácně – a pokud už, tak maximálně s ohledem na „kolektiv“ či prospěch „podniku jako celku“ případně v rámci určité tripartitní show, která má za cíl dokázat, že právní úprava a koexistence státu, zaměstnavatele a odborů je skutečně tím nejlepším, na co jsme doposud byli schopni přijít. Daná show není častokrát ničím víc než medializovaným potvrzením toho, že jak stát, tak odbory „dělají“ svou práci, a to i tehdy, když se nic nedohodne, dohoda nikomu neprospěje, nebo se z požadovaného nakonec ustoupí.
Je příznačné, že k takovému medializovanému exhibování dochází především u těch největších podniků – jsou to přece „páteřní body“ v péči „kapitánů průmyslu“! Jak obvyklá taková sebeprezentace bývá, tak obvyklé je, že jen málokteré změny vytvořené v rámci těchto „svátků negociačních dovedností“ berou v potaz skutečné zájmy toho či onoho člena kolektivu – a to i přes to, že o zvyšování jeho spokojenosti by se z podstaty věci mělo jednat prvořadě.
Výsledkem této (ne)komunikace (v celku a jeho tragikomické neobratnosti, primitivnosti, ostře kontrastující se teoreticky nejvyšší sofistikovaností komunikačních prostředků, jež máme historicky k dispozici (přičemž to, že jejich blahodárný potenciál neumíme, resp. nechceme umět využívat, je jiná věc), je mimo jiné to, že podnik rád, nerušeně a rafinovaně navazuje na staré dobré zvyklosti (pochvala, diplom či zlaté hodinky se mění na poukázku na prodloužený víkend pro dva), případně na další formy toho, jak oslovi sice povolit postroj či mu dovolit pozastavit, ale v dlouhé perspektivě ho přivázat k podniku ještě víc: kávovar, odpočinková zóna, fitness, wellness, případně třeba školka, podnikový lékař, psycholog; jde-li o korporátní svět, časem přibyde možná i univerzita, soukromá armáda apod.; kdo ví?
Určit, kdy je takový preskriptivní („dekretový“, autoritativní apod.) systém podnikové „vlády“ účelný, resp. kde je na místě a kde ne, je širší otázka, která v něčem souvisí s oblíbeným „lidovým“ rozlišováním mezi
- (humanitně vzdělanými) „intelektuály“ a
- (strojařsky, technicky vzdělanými) „inženýry“; tj. mezi těmi, kdo pracují „hlavou“ a kdo „dělají skutečnou práci“, „vytvářejí hodnoty“, případně rovnou „pracují rukama“.
Zatímco tak (v logice tohoto rozlišení) na jedné straně existující
- firmy „intelektuální“ (resp. na intelektu spočívající – start-upy, neziskovky, poradenské firmy, korporátní subkultury apod.) jsou vždy více či méně „v pohodě“ (neomezený přísun kávy, možnost zacvičit si ve „fitku“, námaha měřená do značné míry spíš úsilím stráveným při výběru šatů a nacházení si svého místa v panoptiku vztahů, stejně jako spíš než co do fyzické dřiny, nároků na přesnost, výkon či výstup „neúprosně měřitelný“ zákazníkem), jsou oproti nim
- „výrobní“, resp. průmyslové závody (ať již jde o automobilový průmysl, výrobu bazénů či mikročipů) neustále ve více či méně „vojenském“ režimu.
Přísný režim panující (většinou) tam, kde se „doopravdy pracuje“, je něčím,
- na co s oblibou „cílí“ levice, a to
- jak „do převzetí moci“ (v takovém případě jako ideální prostředí pro rekrutování svých následníků),
- tak i po takovém „převzetí“ (to jako na užitečný výrobní nástroj, z něhož lze lacino získat, draze prodat a zisk si nechat či jej případně použít na štepování děr vznikajících sankcemi ze strany „nepřátel revoluce“, „pokroku“[13];
- v čem se jako ryby ve vodě cítí všelicí různí
- „kynologové, milovníci vojenské historie či rekreační střelci“,[14] tedy
- osoby jaksi „od přírody“ tíhnoucí k patriarchální hierarchii, respektu k pořádku a síle, „pravicové“. Takové osoby jsou takto fungujícími „řády“ přitahovány až magnetickou silou. Dané „kapsy“ přehledné autoritativní hierarchie pro všechny ty z nich, kteří s oblibou prohlašují, že „pořádek musí být“, představují i jakési vítané únikové místo, mentální přístřeší poskytující jim azyl před nehostinným, nepřátelským a nepřehledným chaosem demokracie, jež „tam venku“ panuje.
Tito lidé, defaultně se ztotožňující s étosem svých výrobních podniků, stejně jako častokrát připraveni stát se jejich milicemi pro případ, že by se cokoli (včetně „přehnané“ aktivity odborů) „mělo stát“, totiž více než nějaké „pravici“ či „levici“ rozumějí v první řadě zkrátka „autoritě“.[15] Jinými slovy, jediná osa či úsečka (resp. duální existence), na níž se nacházejí je buď
- přítomnost pořádku (řádu, režimu apod.), či
- jeho absence (a tedy nutnost jej nastolit).
Není ale i sklon k autoritářství vrozený, není hierarchická společnost jak evolučním ideálem, tak a) garantem efektivity i b) defaultním stavem každé demokracie, která ztratila sama sebe ve slepých uličkách výběrů z tisíců voleb?
X.
Na jedné straně se tak nabízí, abychom trochu „usměrnili“ (omezili, disciplinovali, „zespartánštěli“) intelektuály: máte moc svobody, pohody a celkově volného času na zahálčivé (svobodomyslné až volnomyšlenkářské, antiautoritářské /a možná, jak by někteří řekli, až závadové!/) přemýšlení; na straně druhé bychom se mohli pokusit vnést víc pohody třeba do strojírenství, průmyslu či kancelářských („tabulkových“) oborů: není zaplacené zdravotní a sociální? Není zaplaceno dodavatelům? Stále nejsou vyrobeny potřebné náhradní díly? Co si proto místo odpolední směny zahrát divadlo? Nějaké klasické drama, nebo spíš komedii, či třeba „Čekání na Godota“?
Dobrá, to je možná moc okatý skok, přílišný projev sociálního inženýrství, snaha balancovat nevyrovnatelné (protože ze své podstaty typologicky jiné). Nicméně nemůže se stát, že některé návrhy na „zlepšení“ mají nádech takových rozhodnutí „od stolu“, kdy se jejich autoři například dělníky či pracujícími ohánějí, ve skutečnosti by při dotazu na to, zda někdy nějakého potkali, byli při troše upřímnosti nuceni reagovat podobně, jako onen slovutný antropolog, který – dotázán, zda se někdy setkal s živým „divochem“ – reagoval rozhořčeným: Proboha živého – to by tak ještě scházelo!
Tak například pokrokový duch pohodového prostředí na pracovišti – dejme tomu strojírenském – postupem času umožní, že se lidé budou moci po obědě poválet na pohovkách, v případě okamžité („akutní“) nudy si odskočit k rychlé videohře a v případě nudy dlouhodobé („nesnesitelné“) na erárním PC dát regulérní partii pasiánsu. V této první fázi budou respektovány především nejnaléhavější fyzické osobní potřeby jednotlivých pracovníků, jako je právě nárok na odpočinek (je-li člověk unavený), částečně již ale i s případnými přesahy do oblasti psychické pohody – to hrozilo-li by, že pracovník v důsledku nároků například na přesnost řezu, brusu či úhlu utrpí stres.
Jakmile budou naplněny tyto pokrokové mety, přejde se do druhé fáze. Tou je plnohodnotné respektování osobnostních specifik pracovníků, tedy i v rovině jejich psychické pohody. Nadále zejména to, aby nefungovali ve stresovém prostředí, nedostávali se pod tlak, nebylo s nimi zacházeno nefér – šéf na ně nezvyšoval hlas a pokyny dostávali vždy za využití slova „prosím“. Pokud se takovým pracovníkům ani na několikátý pokus nepovede vysoustružit požadovaný díl přesně, budou mít právo na slovní hodnocení, v žádném případě však na stržení byť jen části platu. Postupem času se dle potřeby mohou modifikovat i další části kdysi přehnaně pevné struktury – lze polevit v normohodinách, v zájmu další eliminace stresu lze v pokročilejším stadiu odstranit přísnou hierarchii, která postupně stejně ztratí význam. Podobně jde-li o nároky na dochvilnost a týmovou spolupráci: hlavním cílem bude neuvést zaměstnance v stres, a tedy tolerovat i ne zcela přesné díly a výrobky, spíš než být na někoho hrubý.
Takto vznikající výrobky lze v rámci zachování maximální možné efektivity výroby (a především konkurenceschopnosti vůči zaostalejším podnikům, které jedou ještě „postaru“), dále dělit na a) použitelné (to, aby nedošlo k navození pocitu ublížení nebo nespravedlnosti u těch, kteří je vyrobili), případně b) umělecké (tj. coby projevy estetických duší dobře odpočatých, kreativních a talentovaných pracovníků).
Výstupem bude, že kromě exponátů (vystavených v továrních prostorách či tematicky specializovaných galeriích) se do další výroby, která bude fungovat na této bázi, budou dostávat šťastné a odpočaté díly tvořené v dobré náladě, ve „stresuprostém“ prostředí, díly, jež jsou produkty radostné práce probíhající v prostředí, kde byla nekomfortní zóna robotného údělu, tvrdé, bezduché a odlidštěné práce změněna na zónu komfortní. Říkejme takovým produktům „veselé díly“. Jednou jich bude jistě spousta všude – a nejen ve strojírenství, ale i v městské zástavbě či leteckém průmyslu! Zkrátka všude tam, kde bude původní požadavek neúnosné přesnosti a s ní spojených pravidel konečně a jednou provždy odstraněn ve prospěch pohody a klidu.
Veselé díly budou v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů (řešených odpočatými, pohodovými a vždy dobře naladěnými, nikdy nespěchajícími nákupčími, logistiky, operátory, řidiči i technickými šéfy) distribuovány do dalších podniků, kde budou dále obdobným způsobem zhodnocovány či kompletovány s dalšími veselými kamarády. Triumfálním výstupem bude technické zařízení, které je kompletně – podobně jako „fair-trade káva“ či „býk s rodokmenem“ – vytvořeno ve vždy kamarádském, (morálně) plně transparentním řetězci pohody a štěstí.
Vize je fantastická a řešení zdánlivě na dlani: ovšem jen do chvíle, než se autoři takových návrhů pokusí takto vyrobenými letadly vzlétnout, aby se na nějaké „pohodové konferenci“ – kde si vlastně každý může říkat, co chce, jen stačí, když tím neomezuje druhé nebo jim neubližuje – pobavili o tom, jak to vše skvěle vymysleli. Stroj sestavený z dílů tvořených lidským štěstím a radostí se však (v lepším případě) buď vůbec nevznese, nebo (v tom horším) vprostřed letu spadne. Jak padá, vidí mnozí z těchto prominentních teoretiků stresuprostého pracovního procesu skrz okénko k zemi se řítící mrakodrapy (byly spojené veselými šrouby) a na ulicích permanentně bourající auta (jejichž brzdy, volanty i plyn jsou legračně ohebné, odpočaté, nepřiléhající a netěsnící). Teoretika letícího na konferenci v malém letadle napadne, že by mohl použít padák; ten však ve vaku chybí, neboť zaměstnanec tkalcovského závodu zodpovědný za výstupní kontrolu si šel zrovna při expedici dodávky zaběhat. Tím se celá apokalypsa uzavírá a my se budíme z noční můry (navozené přemírou vší té pohody).
XI.
Je tedy evidentní, že všeho je nutno s mírou. Kde – a hlavně jak – ji však v rámci pracovního procesu hledat?
Roli určitě hraje nějaká základní úroveň úcty, zacházení, respektu. Ta by směrem od zaměstnavatele (šéfa, autority apod.) samozřejmě neměla být hloupá, slepá či jakkoli jinak nepodmíněná, na druhou stranu neměla by zaměstnance (postupně) redukovat na pouhé nástroje určené k výkonu práce, „z definice“ s omezeným právem k čemukoli se vyjádřit a v případě potřeby nahraditelné; lidsky v zásadě nepotřebné.
Něco takového jde ruku v ruce s výchovou a celkovým morálním stavem společnosti – přičemž je samozřejmě těžké chtít jakoukoli „reformu mravů“ zároveň po celé společnosti a zároveň po jejích „kapitánech průmyslu“; tedy po těch, kteří, podobně jako jejich předchůdci, na průběžné dehumanizaci „lidských zdrojů“ (tj. na tom, aby tyto „zdroje“ ještě dobře vyráběly, zároveň ale přespříliš nemluvili, a hlavně toho příliš nechtěli) zakládali tu roli, kterou dnes ve společnosti zastávají (a pro niž je společnost sem tam pošťuchována k tomu, aby si takových „kapitánů“ náležitě považovala).
Jako nejbližší nadcházející změna (dílčí cíl, milník apod.) se tedy nabízí dosažení určitého zlepšení v tomto směru, resp. nalezení určité („nové“) rovnováhy, nového „dealu“. Definovaný cíl může znít snadně: dosáhnout toho,
- aby byl zaměstnanec šťastný a
- do práce chodil rád, zároveň
- byl ale stále zaručen jeho výkon – a tedy i
- výsledek, kvalita a efektivita celého pracovního procesu, resp. (všestranného) „snažení“.
Taková změna možná je, dost pravděpodobně ale spočívá na jedné zásadní věci: tou je „obyčejné“ předání více důvěry zaměstnancům, upřímná snaha je rozvíjet a časem na nich chod firmy prostě a jednoduše nechat; ovšem i s odpovídajícím podílem na jejím zisku. To je jedna z konkrétních cest, jak se nejen zlepší jejich „osobní pocit“, ale v dlouhém horizontu a v naprosté většině případů i výkonnost firmy.
Právě zde ale leží to hlavní, nač daná myšlenka naráží: předpokládá totiž to, že naši „kapitáni průmyslu“ – kteří se k majetku, moci a vlivu dostali kromě vlastní píle, rizika a nošení kůže na trh častokrát i díky některým specifickým (a jak už výraz „specifický“ napovídá, ne vždy nutně jen ctnostným) vlastnostem většinou velmi specifického osobnostního profilu „podnikatele“ – by měli dát někomu důvěru.
Jak ale něco takového „s klidným svědomím“ udělat, když jsem až takový vykuk, že ve finále nemám důvěru ani sám v sebe?“, ptá se sám sebe podnikatel (kapitán průmyslu, oligarcha apod.). Případně pokračuje dál: V důsledku toho, jak jsem se choval dosud, jsem sice schopen sám sebe přesvědčit o čemkoli a tomu taky uvěřit – jak to ale smířím s tím, že proto, abych (nejen obchodně) přežil, musím zároveň o všem (a o všech) pochybovat? A co když by se i ostatní začali chovat jako já? Co když se najde nějaký vykuk – jako já –, kterému já dám svou důvěru, ale on ji prostě a jednoduše zneužije k vlastnímu prospěchu?
Myšlení tohoto druhu lidí se tu ukazuje i v jiném světle: tito „kapitáni“ (ale i menší lodivodi) průmyslu vidí nejen v podnikání, ale leckdy i ve své společenské existenci v zásadě dvě, ve své podstatě černobílé, vzájemně se vylučující alternativy: jedním z takových „extrémů“ je
- tuhý režim založený na řízení lidí produkujících větší či menší (to spíš) přidanou hodnotu. Takoví zaměstnavatelé se (kromě toho, že jsou ochranáři vlastního bohatství) považují za jakési „vyšší elementy“ sloužící tomu, aby nenastal opak z jejich pohledu (požehnaného) stavu, který tu je právě díky dohledu těchto osvícených bytostí – tj.
- „druhá“ alternativa, kterou představuje rozkol, chaos a vše špatné, co by nastalo, kdyby nebylo osvícených metod vedení těchto výjimečných podnikatelských (zaměstnavatelských, ochranitelských, dozorujících) individuí.
V praxi tu tak máme další obdobu „lopatkové“ metody – názorně ukazující, že mentální horizont ekonomických vůdců současnosti nepovoluje než vidět jen tyto dva extrémy: na jedné straně ty, kteří vedou, na druhé straně ty, kteří jsou vedeni. Možnost, že by se zaměstnanci byli schopni vést sami, resp. efektivně se „samo-organizovat“, se nepřipouští.
Kdokoli si přitom dá byť jen elementární práci s uvažováním a má jen trochu vytříbenější smysl pro detail, logiku a „sociálno“, vidí, že není možné vnímat svět jako podnik, podobně jako není možné aplikovat podnikové manýry na realitu jako celek. Závěr, že kdo s lopatkou v ruce nevelí a zároveň nechce zrovna něco dělat (tím spíš poslouchat velitele s lopatkou v ruce), tak je pasivní či dokonce budižkničemu, je pochopitelně chybný, resp. zjednodušující tak, až se takové zjednodušení samo o sobě stává omylem: v první řadě proto, že zcela ignoruje možnost existence třetí (či další) varianty (cesty, nuancí apod.), kterou se nejen podniková organizace, ale i étos věcí veřejných může ubírat.
Co u vůdců „staré školy“ – ať již autoritářů, přehnaných mikromanažerů či podobných „zpátečníků“ – navozuje takový pocit, je podle mě v první řadě jejich (intuitivní, vrozená; případně „naučená“) potřeba neustále někoho vidět „v pohybu“. Respektive podezřívavost, která nastupuje ve chvíli, kdy by jimi takový pohyb nebyl spatřován. Ve své zaslepenosti si takoví „vůdcové“ totiž nepřipouštějí, že jen pohyb (sám o sobě, beze smyslu, případně „vytváření dojmu činnosti“, ono „dělání, že dělám“ apod.) není spásou; že klidové přemýšlení bez podléhání vůdčí autoritě je také prací; resp. to, že pouhý fakt toho, že si „někdo s lopatkou“ stoupl do čela skupiny, ještě neznamená, že velí dobře, resp. že individuální aktivita všech, kdo nevelí či se jeho velení nepodřizují, může být cennější než cokoli „organizované“ (co má takový „lopatkový typ“ potřebu produkovat, resp. „kolem sebe vidět“ apod.).
Jak nemyslitelné je pro daný typ vůdce to, že by se zaměstnanci byli schopni (na jakékoli úrovni) organizovat sami, o to horší je pro něj představa, že by jim bylo – v případně společné činnosti směřované na zisk, mezi něž podniková, podnikatelská či firemní aktivita bezesporu patří – dáno právo podílu na takto společně tvořeném zisku. Kromě dalších povahových rysů je právě neochota se jakkoli takto dělit či jen takovou možnost zvážit (a to i kdyby důsledkem takového dělení byla zvýšená aktivita zaměstnanců, více inovací, snažení, cílevědomost, a tedy i produktivita, efektivita a konkurenceschopnost – a ve finále tedy i větší výdělek pro všechny včetně majitele) pro dané osobnostní profily příznačná a charakteristická.
Z tohoto pohledu lze za zakonzervované kapsy „starého myšlení“ považovat a označit prakticky veškeré na diskontní ceně (a tedy i diktátu odběratelů) závislé strojírenské a průmyslové podniky (resp. závody v rukou východoevropských dobyvatelů renty, latifundisty ovládající jihoamerické zemědělství, prostředí mexického či čínského velkoprůmyslu, globální investory jakéhokoli původu apod. – zkrátka veškeré taková výrobně–obchodní konstelace, které i nadále existují v prostředí státem posvěcených zaměstnavatelských despocií).
Z toho samého důvodu tak je pokrok nejenže možný hlavně ve start-upech a (nových) technologiích, ale v těch samých prostředích k němu i prakticky došlo. Je samozřejmě další otázkou, kde se vytvářejí ony „skutečné hodnoty“, stejně tak ovšem platí, že čím blíž jsme ke konzervativnějšímu výrobně–obchodnímu či „tržnímu“ modelu (soukromník, dědic, restituent, nemovitosti, strojírenství, průmysl apod.), tím si jakýkoli pokrok v oblasti „blaha a spokojenosti zaměstnanců“ dovedu přestavit hůř.
U konzervativnějšího přístupu se proto jako jediné „pozitivum“ jeví to, že zde existuje největší pole pro zlepšení – ať již pro smysluplnou činnost odborů, zajištění stability či „péče“ o zaměstnance takové, aby byl jejich prožitek, sepjetí s prací i pocit smysluplně tráveného času co nejvyšší. Opět jsme tak už „jen“ u technického řešení: jak najít cesty, aby se z lidí „dostalo to nejlepší“, zároveň aby k tomu docházelo tak, aby zaručily co největší přidanou hodnotu – a aby navíc bylo dbáno o to, aby zisky generované díky těmto vstupům a jejich aplikaci byly spravedlivě, motivačně a udržitelně rozděleny jak mezi zaměstnance, tak zpětně reinvestovány způsobem, který by byl optimem mezi spravedlivou distribucí a objektivně nutnými inovacemi směřujícími na další zefektivnění výrobního procesu?
Na druhou stranu, je-li největší prostor pro možná zlepšení v klasickém („konzervativním“, „autokraticky–patriarchálním“ apod.) podniku (typicky: průmyslovém, či ještě přesněji: strojírenském), neměli bychom naopak s jistou skepsí pohlížet na (zejména „lehké“ – tj. technologické, „nehmotné“, „virtuální“) start-upy? Protože tam je přeci začátek sice „společný“ (parta lidí „rozjede činnost“ leckdy zdarma apod., tj. podobně jako například /nejen bytová/ družstva či další „kibucoidy“), latentní nebezpečí ovšem přichází s růstem: v zásadě kvůli konkurenčním tlakům, distribuci práce či lidskému faktoru vznikají nutně dříve či později okamžiky neférovosti a pocity nespravedlnosti – to vše častokrát jako avíza (a později případně i průvodní jevy) pozdějších „zlomových“ bodů „dělby moci“ (kulminujících leckdy až převzetím kontroly nad původně společným projektem; resp. k němu – až ve fatalistickém duchu klasické řecké tragédie – častokrát nevyhnutelně směřujících).
Bohužel i zde vítězí element džungle, pragmaticky „ještěří“ mozek a pud velící k přežití nejsilnějšího; a byť jsou zásady dané do vínku tomu či onomu start-upu sebeušlechtilejší, stejně jako na kteroukoli jinou lidskou komunitu se i na jeho účastníky vztahují (stále stejné) principy (procesy, živelné společenské či „komunitní“ mechanismy apod.) jako vznik feud, kliček i rozkrádaček, resp. „podivných účetních / účetně-právních temných koutků“, k nimž dříve či poději dojde kdekoli, kde se točí (na samém počátku možná ještě svorně sdílené) peníze. Ke klíčovému podílu i v takovýchto „ušlechtilých formách“ podnikání se tak ve většině případů stejně dostanou ti nejduchaplnější, nejpudovější a nejméně skrupulózní.
Není proto s podivem, že spíš než funkční ekonomické entity založené na samo-organizaci těch, kteří jsou jejich přímými účastníky (členové družstev, „podílníci“ start-upů postavených na rovnoprávnosti, případně zaměstnanci „klasických“ podniků reformovaných alespoň směrem k zainteresovanosti pracovníků na prosperitě takových podniků), je ne-li upřednostňována, tak alespoň jim coby funkční alternativa na rovinu stavěna vize spočívající na nové společenské dohodě v podobě (na jedné straně)
- robotizace (jíž zaměstnavatelé nahradí zaměstnance) a (na druhé straně)
- volného času (který takto znepotřebnění zaměstnanci dostanou jakoby „za to“).
Při srovnání obou možností je nicméně jasné, že zatímco v prvním případě zůstanou (latentně zrovnoprávněnější, obohacení apod.) pracovníci ve stavu pracovní i společenské aktivity, v druhém případě hrozí nebezpečí toho, že budou nejprve vyňati z pracovního procesu (návyků, dovedností apod.) – což bude mít za přímý důsledek i jejich odsunutí na vedlejší kolej, „neutralizaci“ co do společenského života na pracovní prostředí přímo navázaného (výměna informací, schopnost se organizovat, ale i vyjednávat, stávkovat apod.).
XII.
S trochou nadsázky jsme poukázali na jeden extrém. Tedy i na to, že extrémy nikam nevedou a že tudy to asi taky nepůjde. V průběhu doposud uskutečněné debaty nicméně padlo jedno nenápadné, resp. běžné, ovšem důležité až klíčové slovo – tím je „konkurenceschopnost“.
Všichni přitom víme, kde nejen ona, ale cokoli s ní souvisejícího vzniká – a ano, není to díky tomu, že by se pracující, výrobce či jeho zaměstnavatel chtěli zdokonalovat, protože je to baví či mají jakoukoli jinou vnitřní motivaci. Není to z dobrovolnosti, ale přesně naopak: je to proto, že pokud takoví (tj. „nedobrovolně“ stále lepší a lepší) nebudou, zákazník si koupí jinde. Je to tedy (především) z donucení.
To je zajímavý paradox, protože v podstatě svobodný, svého volna (a tedy maxima toho, co má) si užívající a volnou volbu podstupující (jinde) pracující, který se rozhodl stát se zákazníkem (tj. koupit si statek či službu), stojí na počátku donucovacího procesu ze strany zaměstnavatele vůči jeho zaměstnanci. Jindy a jinde cizí zaměstnanec tedy svými požadavky, ztotožňovanými s hodnotami jako je volný čas či svoboda volby, způsobuje, že někde jinde se jiný zaměstnanec dostává pod tlak.
Víme, že nerovnost provází lidstvo odedávna, je základem jeho hierarchie, a tedy i určitého pořádku. Zároveň je nejen základem, ale i podstatou nadřazené úrovně jedněch (vykořisťující, feudálové, otrokáři, kolonizátoři, imperialisté) nad ostatními. Té je dosahováno mimo jiné právě neustále se zvyšující efektivitou, vynalézavostí, silou, lstí; jinými slovy tedy schopností konkurovat ostatním, chovat se vůči nim konkurenčně apod. – konkurenceschopností.
Co někteří považují za úspěch, je tak vždy vykoupeno ztrátou jiných, (v tom daném oboru či směru) „neúspěšných“. Nejen na rovině ekonomické tak dochází k permanentní snaze o „úspěchování“, která vždy ústí ve vytlačování toho či onoho („konkurenta“) z jeho pozice. Úspěšný podnik pro jedny tak znamená ztrátu příležitostí (odbytu, pracovních míst, obživy atd.) pro druhé.
Je tak zcela zřejmé, že nejen groteskně absurdní případ společnosti „veselých dílů“, ale i série takto „efektivizujících“ tlaků má potenciál začít kupit důsledky a dopady neméně významné společenské závažnosti.
Tak jako u veselých dílů, i zde je proto zřejmě záhodno nutné najít zlatou střední cestu. Zatímco odpočatí a svobodní dělníci vyrábějící letecké součástky totiž způsobí „maximálně“ pád letadla, spěje stále a neregulovaně se „efektivizující“ kapitalismus ze své podstaty k pohromě totální – válce. Taková katarze nepřichází „hned“ či „znenadání“ apod., ale má většinou svou gradaci, své příznaky či „fáze“.
XIII.
Jeden z nejtypičtějších příznaků toho, že podnik či celý průmyslový obor je připraven takovou cestu nastoupit, je zakomponování (kvazi)vojenského žargonu do běžného vyjadřování managementu. Taková „změna dikce“ probíhá (pro aktéry samotné) začasté nepozorovaně a většinou jde ruku v ruce se stále vyhrocenější „efektivizací“ celého procesu, vnímáním konkurence jako (až antropologického) opozita k („celistvému“, jednotnému) „my“, případně („expanzivnímu“, „dravému“ apod.) vytlačování ostatních z trhu. Jinými slovy jde o situaci, kdy osoby bez jakékoli vojenské průpravy sérií jak reálných postupů, tak i podvědomou stimulací přesvědčují sama sebe, že jsou nejen manažery, ale i generály či vůdci – zřejmě připravenými k boji, obětem i ztrátám.
S tím souvisí i jeden notoricky známý rys, jenž lze zase v určité zjednodušující parafrázi připomenout: zatímco demokracie je aspoň teoreticky (a více méně) přítomná ve volné, „nepracovní“ společnosti, pak – jistě prakticky – není přítomná v (zaměstnaneckými závazky a povinnostmi pohromadě držených) firmách. Jinými slovy: firmy jsou jedněmi z posledních, výjimečně rezistentních výsep (demokratickým řádem schválené až posvěcené) diktatury.[16] Nejde zde přitom jen o…
- „interní“ princip ovládání ovládatelných, či (to v „lepším“ případě) vznik drobných mocenských „feud“ (vychytralost až prohnanost a dravost, vždy existující účetně-právní komploty za pomoci např. „Franty ze skladu“, „kámoše na berňáku“ či „jednoho známého z ministerstva“ apod., které, v kombinaci s dobrosrdečným, bezelstným „ňoumovstím“ ostatních velice rychle prostředí podniku zhierarchizují zevnitř),
…ale i určité
- externí (sociálně-právní) faktory, jimž (alespoň ve východní Evropě) položila základ 90. léta: fascinace liberálností kombinovaná s pragmatickou utilitárností uvažování těch, kdo „měli informace“, „tah na branku“, potřebně malé množství skrupulí, vliv i určitou moc, podpořily (namátkou podíl bývalých příslušníků lidových milicí – těchto českých či východoevropských obdob íránských „basídžů“ – na privatizaci apod.).
Dané konstatování nás oklikou vrací k jedné a té samé věci, resp. určité hlubší podstatě: zásadní, velké procesy nejsou o idejích, pravicovosti či levicovosti apod., ale v první řadě o autoritářství – tedy tom, co a jak přesvědčivě si kdo vůči komu ostatnímu / ostatním ve společnosti prosadí (také se říká „vydupe“, „vyboxuje“ apod.); tedy o výše již uvedené „dvojí dělbě“ zhruba dle „praktičnosti“ (ne/rafinovanosti, ne/predátorství apod.) každého jednoho „soudruha“.
Jde tak přitom o stále tentýž princip – u něhož je v prostředí firem jen usnadněn způsob, jakým se projevují jeho příznaky.
Jakmile totiž prakticky kdokoli ve firemním (podnikatelském, obchodním, korporátním apod.) prostředí „pochopí“, resp. vezme za své (a tedy i začne pro plánování práce své i ostatních používat) pojmy jako „strategie“, „taktika“, „operace“ či „expanze“, je to ten samý moment, kdy začíná sám sebe podprahově utvrzovat v tom, že je nejen prostým vojákem, ale i kompetentní osobou ranku spíš důstojnického, skutečným stratégem. Tím spíš, pokud se během „porad na HQ“ (či „na štábu“) s kolegy sesednou či jinak shromáždí u stolu, aby si na obrazovce v čele místnosti nechali (nikoli „ukázat“, ale) „odprezentovat“ nejnovější „poznatky o konkurenci“ či případně „detaily plánované operace“.
Ve většině případů přitom jde o kolektivní rituál blbců, kteří se navzájem utvrzují v tom, že to, co dělají, je nějakým způsobem výjimečné. Sociologicky vzato jde nicméně o pěkný příklad toho, jakým způsobem kolektiv „dělá kulturu“ – kterou v zásadě vytváří spontánně, sám si formuluje rituály, sám si zmapovává prostor a v nepřehledném vztyčuje milníky přehlednosti, sám si tím sobě a svým členům dodává pocit pevného bodu, referenčních bodů, a zřejmě tak i jistoty. Je přitom typickým (a stále typičtějším) znakem, že vážnost procesu je nepřímo úměrná výrazovým, symbolickým prostředkům k danému procesu používaným.
XIV.
Pokud bychom si odsouhlasili zhruba to, že…
- kdo zvládne (a v hlavě trvale udrží kompletní učení střední školy, tj. v jeho celistvé podobě a oborové univerzálnosti /která se později v rámci akademie již otupuje, protože specializuje/), je v zásadě génius; kdo druhého stupně ZŠ, je zdatný vysokoškolák; a kdo první stupeň, ten je vědomostně beze zbytku připraven na život,
… musíme návazně konstatovat, že
- prvky výraziva manažerů, z nichž je slepen celý kult (či popř. kultura) manažerské mystiky, osciluje kdesi mezi jeslemi a mateřinkou: jasně dominuje názorná, obrazová kultura (grafy, power-point, konverzní trychtýře apod.), sem tam přerušená tou či onou zkratkou (zhruba zvíci citoslovce). Kde mají kojenci „hami-hami“, „tradadá“, „brm-brm-brm“ či „kutululů“, tam je např. PPM, GDPR či CEO. V tomto mentálním horizontu se tito ooblekovaní, okravatění jedinci pohybují, se zasmušilými, soustředěnými, vážnými a zasvěcenými výrazy – podobni účastníkům jakéhosi obskurního tropického kultu – těkajícími od kouče ke grafu, od grafu k CEO, a od CEO zpět ke koučovi… a tak pořád dokola a dál.
Z předestřeného obrazu jasně vyplývá, že zatímco kdesi v podpalubí společnosti někdo tvoří opravdové, přesné a „trudné“ hodnoty, mozek sociálního dinosaura je (alespoň do určité míry) ovládán individui, která vykazují mnohé ze znaků infantility; přesto se však zuby nehty snaží být dospělými. Seznamte se – pochopitelně nejen, ale častokrát – právě toto jsou členové nejvyšších managementů.
XV.
Jakkoli byly mnohé výrazné „osobnosti“ politických, mocenských a / či vojenských dějin přinejmenším kontroverzní, spíš však hraničně psychopatické typy, šel vždy skutečný a zásadní zdroj utrpení, jež je s jejich působením spojované, v naprosté většině případů na konto těch či oněch členů vrcholového managementu (tj. „lídrů“ mocensky se nacházejících těsně pod takovými osobnostmi), kterými se takoví „hlavní lídři“ obklopovali. Důvodem byla většinou právě specifická kombinace takzvaných „kladných“ vlastností daných „top managerů“ (na každém, aby posoudil) jako je
- „cílevědomost“ (ale k jakému cíli?), „vytrvalost“ (k čemu vlastně, v čem?) či loajalita (s jakým morálním či mravním akcentem?) na jedné, zároveň častokrát
- vyloženě infantilních vlastnosti na druhé straně: dětská krutost, rozmarnost, sobectví, chladná logika a neúprosnost bez nadhledu, případně špetkou zlomyslnosti, mstivosti, radosti z potrápení, „povodění“ a „vychutnání si“ druhých apod.
Přesně taková individua se pohybují kolem válek, resp. jejich vzniku a prvních či nejvyhrocenějších fází; s nástupem klidu se rozprchnou, skryjí či rozplynou ve společnosti pod maskou „normálních lidí“ či „spořádaných občanů“ a vše jde zase nerušeně dál.
Za naplno pulzujícího kapitalismu (tj, doby, kdy se společnost po jakýchkoli přestálých útrapách znovu „oklepala“ a zase jednou nabyla přesvědčení, že „dobře bude napořád“) ovšem tito sebepřeceňující se jedinci častokrát tvoří mentální horizont korporátních, finančních i průmyslových světů, a v mnoha případech jde skutečně o rozmazlená a sebestředná batolata; ovšem s potenciálně plně nabitými kulomety, kterým drží prsty na spoušti. Neříkám proto nic nového, pokud pronesu, že ultimativním stádiem kapitalismu je vždy nevyhnutelně válka.
Té lze předcházet sycením trhu a případně i válkami malými, neviditelnými – osobními bankroty, exekucemi, snižováním kupní síly pracujících, ztěžováním dostupností bydlení apod. Případně, je-li stát dostatečně líný (zároveň ideologicky, resp. politicky nakloněný podnikatelské vrstvě), intervencemi z jeho strany – znehodnocováním měny, nesmyslnými investičními pobídkami, zvýhodňováním nadnárodních firem a zaměstnavatelů obecně, to vše při paralelním znevažování pokud ne práce, tak jistě přehlížením, případně více či méně přímým posměškováním zaměstnaneckého statusu apod. Jen neinvestovat do inovací, zvyšování přidané hodnoty a podobných nesmyslů! To by znamenalo zadlužování (a tedy nebezpečí prohry ve volbách), případně (a to je ještě horší) možnou rostoucí kvalifikaci, kompetentnost, dovednosti, vzdělání, jakož i sebevědomí a asertivitu populace – a tedy i nebezpečí vytváření si nejhoršího vnitřního nepřítele: lidí, kteří vědí, co chtějí, jsou schopni to formulovat a zároveň si za tím jít!
Z tohoto pohledu bylo ještě v 90. letech krásně a vše šlo jako po másle – od většího konfliktu (natož „války“) bylo (nejen v mých domovských Čechách, ale i v celém čerstvě narozeném, resp. biřmovaném liberálně-kapitalistickém ráji) relativně daleko. Cenová hladina zděděná z dob socialismu, kdy se za málo doma vyrobilo, vzhledem ke globálním cenám v zahraničí stále snadno konkurenčně prodalo, a přitom stále zůstávaly za nehty těm nejagresivnějším ze zúčastněných velké marže, slibovala těmto kapitalistickým majitelům feudalizované pracovní síly tučné roky. Nikdo z nich nechtěl myslet na to, že stejně jako kdekoli jinde se někdejší čerstvě zúrodněný lad postupně vypase a rozdíly budou mít tendenci se vyrovnávat. Predátoři realizující stále menší zisky tak musí čelit konkurenci i vlastním (stále poučenějším) lidem.[17]
Proto buď hledí po nových ekonomikách zatím ležících „ladem“ (výhledově například Severní Korea, Kuba apod.), nebo se dostávají do stresu. Tížívá realita plodící stále větší frustraci z nemožnosti nalézt „levné zdroje“ a „realizovat vyšší (či aspoň stejné) zisky (což je jen druhou stranou toho, že se stále více lidí „má dobře“), vede ke stále zkratkovitějšímu jednání, rozhodování, ekonomickým tlakům na politiku apod. Se stále větším napětím vyvolaným stále citelnější omezeností vstupů se ekonomicko-společenská atmosféra dostává do spirály, jejímiž symptomy se záhy stává řešení zástupných problémů, snaha přechytračit „druhého“ či ostatní, zjitřená atmosféra a ukazování svalů: takové konstelaci stačí už jen jiskra a konflikt je na světě.
XVI.
Mluvíme-li o konkurenci, konkurenceschopnosti, cestě k válce a manažerech, není nicméně možné vinit jenom je. Je třeba vzít v potaz i širší kontext, v němž daní manažeři (už) fungují. Tím pádem je řeč vždy o podniku, a to úspěšném a fungujícím – protože o jakém jiném podniku bychom měli mluvit proto, abychom na něm líčili některé nutné souvislosti než o takovém, kterému se daří? A daří se každému, kdo (aspoň v daném okamžiku, protože nikdy nikdo neví dne ani hodiny) funguje. A i kdyby nefungoval stoprocentně či čelil krizi nebo jiné výzvě, stále je prostředím, které má nejen management, ale i někoho, komu patří, kdo jej – na rozdíl od manažerů, kteří jej řídí – vede, zodpovídá za něj jako celek, „majitele“. Tím se dostáváme k jednomu z „archetypů“ s nimiž budeme dále pracovat – osobě „podnikatele“.
Podnikatel je klíčovou osobou stojící na počátku jakéhokoli úspěchu, zejména tedy tzv. „úspěšného podniku“, „úspěšné firmy“ apod. Spojuje v sobě několik výjimečných rysů, které – pohromadě a v určité specifické kombinaci – představují základ něčeho, co lze nazvat téměř „archetypem“.
Kromě nepochybné ambicióznosti, touhy po dobrodružství, snaze „něco zažít“ či „být při tom“ (případně výplně vnitřní prázdnoty či jen nutnosti „něco v tom životě dělat“, popřípadě „dokázat“) jde o člověka, který je
- buď ve své podstatě nekomplikovaný, a díky tomu nebojácný, díky čemuž je prost obeznámenosti s možnými širšími souvislostmi, tedy i riziky. Snad právě proto vstupuje do podnikání celkově bez větších zábran a sebemenších obav, případně podnikatelskou činnost (onu „zaneprázdněnost“, tj. „business“) používá na vyplnění vnitřní prázdnoty, vnímá ji jako „boží vůli“ či dokonce jiný druh „vyššího poslání“ apod.
Zároveň s tím však může jít i o člověka, který je
- nějakým způsobem zvýhodněný (mocensky, kontakty, situací apod.), či naopak
- výjimečně nadaný až geniální;
Případně jde o
- nějakou kombinaci všeho uvedeného.
Vstoupí-li takový člověk na trh ve vhodné době a za vhodných okolností (a je-li alespoň základním způsobem pracovitý a cílevědomý), jde zpočátku vše jakoby „samo“ a dobře. S postupujícím časem – resp. postupující přítomností na trhu – se situace většinou komplikuje. Tím spíš, snaží-li se podnikatel na trhu vydržet bez jakýchkoli zlepšení či inovací (které ve své menšině bývají důsledkem jeho vlastní vnitřní kreativity, ve své většině pak jen pouhou druhotnou reflexí podnětů a tlaků přicházejících zvnějšku). Na takto konvenčně fungující firmu (resp. na firmu s takto „konvenčními“ očekáváními) přichází pak nutně nějaká forma krize – vnitřní (nárůst cen a neschopnost konkurovat, málo inovací, malá přidaná hodnota, tenata závislosti na odběratelích, dodavatelích či oběma apod.), vnější (náskok ostatních, tlak státu, daně apod.), popř. „kombinovaná“ (víc faktorů najednou).
Po tomto „vnějším“ tlaku následuje podnikatelova (resp. „podnikatelská“) reflexe v podobě tlaku vnitropodnikového – po (většinou marných) snahách o racionalizaci, která sama o sobě již většinou obnáší propouštění, je to propouštění ještě větší, následně donucování a nátlak, zhoršená atmosféra, strach). Naproti tomu málokdo (alespoň jde-li o podnikatele „ze staré školy“) v této fázi volí jako řešení inovace založené na půjčce – jde o riziko. Ač s vědomím nutnosti podstupování rizik takový člověk do podnikání šel, vyhodnocuje toto riziko jako neúměrné, resp. jako (případné) pozlacování lodi, která jde stejně ke dnu (nebo které to reálně hrozí).
Poslední fází je tlak zevnitř podniků vně, přičemž ten může být dvojího druhu. Nejdřív jde o snahu získat výhodu čistější či méně čistou formou lobování (zákony, uplácení, zoufalé snahy, půjčky, vyrážení klínu klínem apod., zadlužování). Jakmile toto selže, přichází stav, kdy je zde
- jednak nahromaděný přetlak (vztek, frustrace, lítost ztraceného času a nevydařeného projektu, peněz apod.),
- jednak podnikatel již natolik nemá co ztratit, že mu nedělá problém hrát vabank.
Zde jsme ve fázi těsně předcházející v obecném plánu násilný postup, v plánu konkrétním pak cokoli od ozbrojovaného zastrašování, přes únos a vydírání až vraždu či; ve velkém plánu ozbrojený konflikt či válku.
Přitom o co šlo? Ve finále o to, že nevyšly velké plány malého Jéni. Protože ten malý Jéňa – tj. specifická směs naivity, chtění a až dětské urputnosti, s níž je podnikatel přesvědčený, že má na dosažení svých cílů nárok – stojí prakticky za každým „velkým“ projektem. To, že nějaká forma omezenosti (byť by mohlo jít jen o absenci strachu či omezenou schopnost jej pociťovat) může někdy dovést k růžím a jindy do pekla, je, řekněme, již „kouzlo“ oboru.
Tyto scénáře se přitom nemusejí týkat jen podniků nějakým způsobem neinovujících, čelících problémům či vyloženě chromých, ale i plně „prosperujících“ forem podnikání, resp. jakýchkoli původně vznešených projektů. Výroba tak nejednou ústí do ničení, ekologie do pokrytectví, pestrost do rozmaru a marnotratnosti, dostatek do plýtvání. Na druhou stranu: kdo ale soudce? Tzv. zdravý rozum? Upřímně – a s ohledem na to, že „zdravý rozum“ je pojem nejen relativní, ale především velmi nejasný (či přinejlepším výrazně subjektivní) – mi připadá, že v této přetahované nejde až tak o zdravý rozum, ale navíc k tomu ještě o to, nakolik jsou jeho vlastníci silnější, dravější a agresivnější než jejich konkurenti, resp. „ti ostatní“.
XVII.
Jak vidíme, je tento scénář oproti scénáři postaveném na „veselém dílu“ určitým druhým extrémem. Zatímco veselý díl vedl k průšvihu (ale možná i trvale udržitelnému životu, byť na slepičím dvorečku – tj. v zásadě socialismu tak, jak byl, resp. to, kam „reálný“ socialismu reálně spěl), směřuje kapitalismus k hromadění křivd, proher a frustrací; a ve finále pak ke konfliktu, nepokoji či válce.
Podobně je to i s naším tématem, socializací: kde je míra, kam až může zajít? Tedy tak, aby se zároveň udrželo maximum toho zdravého, co nabízí kreativní, odolná a „spontánním zákaznickým plebiscitem“ prověřená tvorba vzešlá z prostředí volné, ničím neomezované „soutěže“?
V hrubém shrnutí lze totiž říci, že „socializace kapitalismu“ je (resp. „socializaci kapitalismu“ lze chápat jako)
- eliminaci (či aspoň minimalizaci) určitých (nevítaných) náhodností plynoucích z „příliš neregulovaného“ (tržního) „soutěžení“, vycházející z („ve vzduchu visící“, „mlčky formulované“ apod.)
- poptávky masy („kolektivu“; popř. „kolektivů“) zacílené na
- získání pocit klidu navozeného zvýšením předvídatelností díky
- „optimální“ funkčnosti příslušných (sociálních i skutečných, fyzických) institucí,
- dosažené „vědecky podloženou“ identifikací průniku optim sociálních, demografických a ekonomických procesů, tj. oněch „sociálních výdobytků“, „jistot“ apod.
Otázka je ale i při této veliké kráse stále stejná: kde, resp. v čem v takovém „nejlepším možném“ světě „tkví“ (či na čem „spočívá“) spokojenost jednotlivce?
Základem co největší „dávky štěstí“ pro co největší počet lidí přitom může být „jednoduché“ kritérium toho, abychom se – na rozdíl od toho, jak tak činí „úspěšný“ podnikatel – pro naše štěstí jakkoli neobohacovali na úkor druhých. Nemám tím přitom na mysli jen statky hmotné (protože skutečně platí, že kde je zisk jednoho, je ztráta vícera), ale do značné míry i statky duchovní. Ano, jde-li o ně, pak lze asi jen
- těžko upírat Kar(o)lům Čapkovi, Gottovi či Polákovi to, že kvůli svému talentu, štěstí a vkusu publika si dotyční uzurpovali značný podíl toho, co mohlo být rozhodně rovnoměrněji sdíleným spisovatelským, zpěváckým či komentátorským kulturním prostorem – v němž se místo třech nejvýraznějších oligopolistů mohlo pohybovat daleko vyváženější spektrum méně nadaných, zato však rovnocennějších individuí[18]); jde však
- jistě vyžadovat to, aby se zmenšil poměr blazeované pohody na straně jedné (kapitalista, vlastník, podnikatel, management apod.) a tupé dřiny, pocitu nedocenění či dokonce vykořisťování na straně druhé (zaměstnanci, pracující, dělníci, prekariát).
Určité „paušální“ řešení je v
- lepší „distribuci“ účasti na rozhodování firmy[19], jakož i
- podílu na jejím zisku, stejně jako
- „přídělu“ a využití volného času.
Rozhodně hůře budou ale vždy ovlivnitelné jakékoli subjektivnější nuance (resp. potenciální „drobnější“ zdroje individuálních štěstí) – už jen proto, že skutečně „štěstí“ není naordinovatelné sociálním výpočtem, ani nemůže pramenit z pracoviště či volného času jako takových. Vždy zde máme totiž něco, co je postrachem sociálních inženýrů a co se v zásadě dá shrnout pod „lidský faktor“ – možná ne ve významu obvyklém (tedy jako příčina okamžité škody), spíš jako důvod „dlouhého“ vzniku vleklé obtíže, kolektivního splínu, nekompatibility či rozkolu.
Řeč je o paradoxu určité „ultimativnosti“ štěstí: ultimativně jinak šťastný je totiž romantik, altruista či sukničkář, jinak gambler, masový vrah či chorobný skrblík, podobně jako i oběť prekarizace či konzument selektivních „střípků štěstí“. Mnozí zdroj svého osobního blaha nenajdou za celý život; někteří i když ho najdou, tak se bojí za ním jít či hledají důvody proč to nejde. Další se o to pokusí, ale nedaří se. Jiní tvrdí, že ho našli, ale buď jsou jen dezorientovaní, nebo lžou či neví o čem mluví. Výsledkem je, že většina lidí funguje prostě proto, že funguje; protože pokud by „nefungoval“, umřel by hlady.
Takové fungování je dobré pro určitý proces, který je může řídit a který potřebuje jejich organizovatelnost a disciplínu; pro ně je určitá forma rezignace (neboť čím jiným je stočení se do ulity všednodennosti namísto hledání svého štěstí, než rezignací?) dobrá – (i) díky ní rezignovavší funguje; aspoň nějakou dobu. Po uplynutí této doby se dysfunkce začínají projevovat plněji: ať již rezignací (okolím označovanou za „ztrátu chutě do práce“), vznikem svárů uvnitř kolektivu, případně rebelií proti systému jako takovému (ta nemusí být kdovíjak divoká, většinou člověk prostě nějakým způsobem vyhoří – něco zničí, rozbije či posprejuje, někomu dá pěstí nebo ho pošle do háje; následně – či případně i bez takového průvodního dramatu, tedy „tiše“ – „odejde“ apod.).
Je tedy na zamyšlení: lidem v tomto sice pomoci neumíme, v práci to také plně nabídnout nemůžeme (resp. samotným zlepšením situace na pracovišti to automaticky nezlepšíme) – stojí za takových chmurných vyhlídek vůbec za to někoho najímat?
XVIII.
Zdá se, že kromě „zlatého středu“, jenž se stále přesvědčivěji rýsuje jako určitý ideální cíl (ovšem bez toho, aniž bychom byli jakkoli chytřejší ohledně toho, jak ho dosáhnout; resp. víme, kudy ne), je i zde třeba mít (nadále) na vědomí fakt neustálé „konkurence“. Což prakticky znamená, že jakmile jsou „soukolí“ v pohybu (a v pohybu jsou pořád), nedá již nikdy nikdo nikomu jakýkoli „čas hájní“, aby si vyřešil všechna svá dočasná či dlouhodobější trápení – právě naopak: život a praxe běží dál, a všechny tyto „bolístky“ (včetně tématu řešeného zde a praktické cesty k němu) je tedy třeba řešit jedině „za (po)chodu“.
Uvědomíme-li se celý tento kontext, bude pak souhrnná otázka znít: jak mít zaměstnance, kteří jsou spokojeni a do práce se těší, ale přesto zůstat konkurenceschopným? Případně: jak udržet konkurenceschopnost za socializovaného kapitalismu?
Možná by bylo dobré začít dešifrováním toho, odkud konkurence pochází. Z pohledu podnikatelských entit, firem, resp. jejich manažerského vedení, majitelů apod. (už jen proto, že právě jejich pohled je tím jediným, který dává nejplnější smysl) ji můžeme definovat i jako odraz či důsledek projekce, resp. reálnou „implementaci“ zákaznických a vlastních „ideálů“ do (reality) tržního, resp. tržně-výrobního a marketingového procesu.
Pokud se zamyslíme, zjistíme, že z našich hodnot, které jsou dostatečně rozvolněné a neregulované, že – ač ne vždy nutně z pohledu našeho, ale třeba „jen“ z pohledu výrobců – nutí ke stále větším zlepšením vynuceným nejen našim pohodlím, ale i uměle vytvářenou potřebou konzumovat. Zatímco v prostředí konečných spotřebitelů tuto
- potřebu stimuluje reklama, která – alespoň co do rafinovanosti, s níž manipuluje s recipienty jí sdělovaného – není v zásadě regulována,
… je na straně podniků
- její obdobně nabuzenou analogií kult růstu (resp. „obratu“ – případně spojené nádoby „obratu a růstu“ coby hlavních ukazatelů pro další dotování provozu firmy ze strany bank).
Nemyslím si, že přeháním, přirovnám-li posedlost „růstem“ k určité pozitivistické obsesi čísly při poměřování se v prostředí moderního sportu, případně ke v zásadě „falické“ povaze mnoha architektonických, sochařských či jiných výtvarných zásahů do veřejného prostoru: pomineme-li to, že „to vyžadují banky“, jde u všech forem produkce „rostoucích křivek“, výjimečných výkonů, do nebe sahajících staveb či „dějinně přelomových“ činů v první řadě o projekci dominantně naladěného, vždy do určité míry autoritativně nadřazeného, zbytnělého ega.
Přestože je tak doby Keynese ekonomika jakž takž regulována (resp. je více „etatická“ apod.), netýká se prakticky nic z této regulace ani reklamy (coby prostředku na umělé navozování pocitu potřeby), ani kultu růstu, HDP, produktivity „na hlavu“ či jakýchkoli „srovnávacích“ hodnot. Zběsilost z otěží vymknuté ekonomiky tedy jakž takž zkrocena byla, ani zdaleka však nebylo vyvinuto jakékoli úsilí ke zkrocení adorace těch hodnot, které mají s tímto vymknutím se z otěží spojenou zběsilost na svědomí.
XIX.
Zatímco jsme tak (možná) našli lék na symptom, uniká nám podstata neduhu – neustále inovovaná, nyní již „entá“ verze (v jádru pozitivistického) přesvědčení o tom, že „vše jde změřit“ – a pokud to jde změřit, lze v tom i „být nejlepší“. Přičemž se zřejmě shodneme na tom, že když si všichni myslí, že nejlepší může být každý, tam nevyhnutelně nastoupí nějaká forma „zběsilosti“.
Pozor: řekl-li jsem „neduh“ (a měl-li jsem tím návazně na mysli i „lék“), nemyslel jsem tím jakousi „regulaci“ či „zákaz“ zlepšování, jako spíš nutnost neustálého upozorňování na absenci určitého „eticko-filozofického“ pohledu na všemožné ekonomické „kulty“, který by stimuloval vytrvalou, plodnou, integrující a přesvědčivou diskusi, na jejímž konci by mohla stát minimálně částečná změny legislativy – která by si zde diskutovanou posedlost růstem poprvé nebrala jako „cíl“, ale spíš by ji reflektovala jako „problém“.
Posedlost ekonomickým růstem by se tak časem mohla dostat například na podobnou úroveň jako jinde zakázaný „zahálčivý způsob života a navádění k němu“, navádění k užívání narkotik, zbraní, alkoholu, hazardu či pornografie, stejně jako jejich prodej nebo konzumace. A pokud by to měl být extrém, mohla by se aspoň náležitá osvěta o tom, jestli je hlavní spokojenost, nebo ekonomická aktivita, případně zda je lepší růst nebo trvalá udržitelnost, dostat v náležité formě alespoň do školních osnov.
Takové „mohutné“ společensko-intelektuální myšlenkové „vzedmutí se“ by možná napomohlo ne-li předefinovat význam pojmu „konkurence“, pak „alespoň“ přesunout priority: a to v ideálním případě tak, aby se cílem stala nikoli „efektivita“ a „konkurenceschopnost“ dostatečné na to, abychom na cestě k „realizaci zisku“ „předstihli“, „expandovali“, “obsadili“ či „vytlačili“, ale spíš jiné hodnoty – třeba nejlepší poměr akceptovatelné kvality, trvalé udržitelnosti a postupného vývoje. Tj. takové scénáře vývoje, které se
- jak vyhnou chybám kapitalismu, který svou živelností, výkyvy a nerovnoměrnou distribucí bohatství průběžně vytváří stále zahuštěnější podhoubí pro konflikt či válku,
- tak zajistí, aby jakákoli další forma „pohodového“ socialismu nebyla pohodová neproduktivně, popřípadě v takových bodech, že kvůli nim výsledku ztratí všichni.
Znovu se tedy potvrzuje platnost – stále však jen obecného – tvrzení o tom, že nejlepší cestou je najít kompromis. Ten se buď
- můžeme pokusit nalézt v jeho ideální formě, a pak podmínky pro z něj vzešlý stav „preskribovat“ a celoplošně „vynucovat“ postupnou změnou („socializací“) kapitalismu, nebo jej
- můžeme postupně hledat v samé „provozní teplotě“ kapitalismu s tím, že budeme doufat v to, že každý jeden ze součástí kapitalistického celku začne být dříve či později šťastný.
K tomu ovšem jen těžko dojde, protože kapitalistický systém nejednou prokázal, že pro své udržení je schopen dílčích „ztrát“ (resp. „obětí“ – mj. v podobě tzv. „sociálních“, „solidárních“ či „charitativních“ opatření apod.), případně rovnou úliteb či zlepšení (podobně jako rozptýlení a odvedení pozornosti za využití metody chleba a her). Po takových ovšem sahá jen proto, aby mu tyto daly čas
- posílit svou všudypřítomnost založenou na živení predátorství jednoho vůči druhému, a to za paralelního
- umlčování vzdělávání, osvěty či výchovy směřujících k posilování etiky a morálky, jež jsou takovému vývoji nejúčinnější prevencí.
Jsme tak vlastně zpátky u osla, resp. osel sám je už o něco dál – nyní ve fázi, kdy se nechal koupit a dělá mu to dobře. Máme tu občasné záblesky „lidskosti“, pohody či „odpočinku“, jejichž hlavním cílem je ovšem vytvořit zdání toho, že „(oslova) situace není vlastně až tak špatná“.
Jde o léty propracovanou kombinaci cukru a biče, chleba a her, případně jinou formu „rozděl a panuj“. Jen se s rostoucím počtem lidí i způsobů jejich interakce mění poměr jeho složek a jejich role v celkové směsi. Tu pak jen stačí – v příslušné dobové a kulturní variaci – jako navoněný insekticid stříknout na pinožící se tu či onu populační komunitu, již má ten či onen „správce insekticidu“ na starosti.
Z výšky jako kupa mravenců působící osli jsou rádi za tu vůni a vesele se nechávají disciplinovat dál, radostně si hýkajíce: Žijeme v nejlepším z možných světů – to se to máme ale dobře!
No nepodtrhuje to ale ve finále, jací oslové to vlastně jsou?!
XX.
Jenže – je to opravdu jen oslova vina? A je pro „normálního člověka“ vůbec možné nebýt oslem (s mravenčími povinnostmi) vlastně v jakémkoli systému? Respektive, je nějaký takový systém, kde by nebyli osli? Či ještě hůř – nechce ve finále větší či menší osly dělat ze svých příslušníků každý systém? Nemá to vlastně každý systém hluboce zakořeněné, zakódované v povaze, ve své vlastní podstatě?
Socialismus se občas tváří (či je viděn nebo se zdá být) jako mladší bráška komunismu; který je vlastně takovým typem „zralé, „seniorní“ autority, jež svého juniorního neotesance vysílá na misi pro to, aby po něm coby zkušený emeritus nastoupil. Proto se socialismu tolerují chyby, nedostatky, bere se „reálně“; odtud „reálný socialismus“, tj. „socialismus s chybami“ – a tím vlastně i tak trochu jako „reálně existující kamarád“. Nedokonalý, proto hmatatelný parťák – podobně jako my všichni. Zatímco otec či duch svatý spočívá kdesi v říši teorie, je tu socialistický Ježíš, aby proléval krev, diskreditoval se, a nakonec se nechal ukřižovat za něj.
Co je však ještě větším zdrojem deziluze, je, když se na něj podíváme zblízka. Potom zjišťujeme, že ve finále není ani on o moc lepší než jeho nezvedený bratranec, kapitalismus. Ba co víc, dá se to říci i naopak: byl kapitalismu skutečně ve všem špatný? Případně zase obráceně: bylo za socialismu skutečně vše sociální?
Pokud ano, projevilo se to – rozhodně nejvýrazněji, možná ale i nejpozitivněji – v kultuře. Jak už jsem zmínil, socialismus si stále byl schopen nějak obhájit (ve svém podstatě elitářský) status výjimečnosti v podobě „talentu“ (a nyní odhlédněme od toho, že i „talent“ je ve své podstatě „elitářskou“ záležitostí; ostatně právě kvůli podobným paradoxům byl socialismus jen stádiem „přechodovým“). Právě proto si nechal i kulturu, a právě díky tomu se stále mohly udržet (případně dál vznikat) určitá teplá zákoutí, tyto „pelechy“ pohody.
Příčiny mohly být různé – ať již
- úlitba změnám, jimiž byl nejčastěji ten prostý fakt, že ten či onen svatostánek kultury byl (novými „vlastníky“) získán vyvlastněním (což tedy následovala úvaha ve smyslu: vzali jsme vám fabriku – zůstane vám aspoň dům či komunálka; vzali jsme vám kabaret – zůstane vám tam aspoň činohra a zpěv);
… stejně tak to mohlo být ale i
- vedlejším projevem nových, v (alespoň formálně) „rovnostářské“ společnosti se rodících feud, výsad či jiných „záblesků luxusu (na hnojišti)“.
Víme již, že „socialismus“ nebyl asketický – což zároveň mnohé vysvětluje. Pomineme-li ryzí
- vnitřní asketismus (který vždy vyvěrá z osobního nastavení, potřeb či cílů toho či onoho jedince jako takového), je zde dál určitý
- asketismus vynucený, kterým byl život za války či existence v důsledku ekonomicky autarkických ambicí, nulové provázanosti s globálními investory (resp. věřitele, samozřejmě včetně bank), popř. mizerné logistiky, lajdáckého řízení výroby či neschopnosti být zkrátka a jednoduše „normálním“ způsobem – tj. jaksi celistvě, „plně“, „opravdově“ – konkurenceschopní.
V podobném duchu lze dost dobře přemýšlet dokonce i o tom, že „komunismus“ byl pro některé v jejich představách v podobné míře materiálními statky oplývajícím rájem, jako pro muslimy zahrady napájené řekami, v nichž vedle sebe svorně odpočívají vyšší počty hurisek. I na tom lze myslím pochopit, snaha „blýsknout se“ v oblasti múzických umění, jakož i „tah“ na jakoukoli další výjimečnost včetně hmotných statků všeho druhu, které umožňovaly „ukázat se před ostatními“ (což je mimochodem základní projev ne-rovnostářství, zároveň typický rys propojující východoevropský socialismus s historicky předcházejícím obdobím buržoazního maloměstského furiantství), zde byly nejen stále „poptávané“, ale i (právě proto) naplno přítomné.
Ovšem: znamená to, že na výrobu a následný konzum orientovaný poválečný kapitalismus (resp. „konzumerismus“) je méně hodnotný? Nebo je to spíš tak, že teoretici socialismu jsou z velké části neurotiky, pedanty či obsesivními pořádkomilci (přičemž od takových už není zas tak daleko k autoritářům, tyranům či diktátorům), kteří chtějí mít vše přehledné a jasné, a kterým je představa „pulzující liberálně-kapitalistické společnosti“ jednoduše odporná – neboť je primárně zneklidňuje svou spontaneitou, neuspořádaností až nezkroceností?[20]
Na druhou stranu, nejsou ale i mnozí významní aktéři či tváře kapitalismu jen další z masochistů, kteří milují, že s nimi systém naloží jako s jednorázovým zbožím, zatímco oni v tom ještě nacházejí požitek? Jsou slavní (hokejisté, boxeři, filmové „hvězdy“) typologicky bližší spíš ponižovaným otrokům (ale natolik součástí velkého společenského zapomnění, že je to vlastně ani nemrzí), anebo je to jednoduše jen baví a naplno si svou existenci elitního hadru na holi užívají?
Stejně tak přitom můžeme říci: nejsou tyto hraniční událostí (pocity, eventuality, konfigurace) vodou na mlýn pro kohokoli, kdo chce k této diskusi přistupovat nefér? Známe příklady inferencí, zobecňování z jednotlivin či dalších jiných „dialektických“ faulů. Jistě zde tak netvrdím, že „každý“ baseballista, který si svůj mač užívá, je jen šroubkem v systému, který ho ždímá a bohatne na něm. Na druhou stranu bych ale nepodceňoval tvrzení, že pokud někdo bohatne (raduje se, tančí apod.), tak je to dost často na úkor někoho, kdo je na tom přesně opačně.[21]
Určitě bych proto řekl: pozor na škatulkování, stírání hran a cokoli, do zavání rychlými soudy, bodrostí, odporem k naslouchání, věcnosti a hlavně logice; od toho jsme již jen krůček k osobním útokům – a od osobních útoků toho pak k udavačům, zrádcům a proradným existencím všeho druhu. A protože takovým je nadevše milé zkreslení, tedy i paušalizace dle systému či politického spektra, ideologie, a pokud bychom něco takového činili, nedopouštěli bychom se naší snahou implantovat něco paušálně stejného omylu, jako tito paušalizátoři? Nebyli bychom pak podrazáky čistě jen proto, že bychom pro les socializace („lidí“, „kolektivu“ apod.) Neviděli (či nechtěli vidět) jednotlivé stromy v podobě jednotlivých lidských nátur (přirozeností, „člověka“)?[22]
XXI.
Byl jsem svědkem toho, jak byla pravice častokrát sociálnější než „dluhoslavná“ (resp. ne vždy vzaté půjčky dobře investující) levice, resp. toho, jak liberální kapitalismus (čas od času) vytvořil (přinejmenším) zázemí pro tvorbu návazných hodnot.
Pravici lze určitě upřít to, že v extrémní podobně libertariánství (tedy alespoň v ekonomice, připustíme-li tedy, že konzervativní rozměr se projevuje hlavně v sociální rovině) má vždy tak trochu tendenci dovést věci do sociálního darwinismu, pozitivismu, a tedy totálního kapitalismu, či kapitalistické totality – tedy rozdělit společnost na „zaměstnavatele“ a „zaměstnané“, ze všech vymačkat „to nejlepší“ a v momentě, kdy už to (se stávajícími „zdroji“) dál nejde, jednoduše zazvonit konec a ze zaměstnaných vytvořit nezaměstnané, invalidy či rovnou mrtvé.
To je sice dost zjednodušující až cynický pohled, je myslím nicméně dost ilustrativní na to, aby ukázal, do jaké míry se společnost dělí (či vůbec „je schopna“ či „má dispozice“ se dělit) na prosperující menšinu a zbídačenou, odepsanou většinu.
Ano, řekne vám k tomu konzervativec: „Ale nikomu se nic nenalhává, většina bohatství zůstává doma, efektivním využitím zdrojů (včetně lidských) se vytváří obrovská, opravdová konkurenceschopnost“. Ano – taková, jaká byla ve Spartě, chce se říci, přičemž méně studovaný konzervativec / libertarián by to nemusel rozporovat; my ale víme, že Sparta civilizačně neobstála vůči Aténám právě proto, že Atény byly – s přihlédnutím k míře sociální osvícenosti antického světa velmi zjednodušeně řečeno – „jakobínštější“.
Na druhé straně: kde má limity sociální podpora (solidárnost, resp. „velkorysost“ či „štědrost“ apod.), na nichž levice většinou staví své volební kampaně? (Tím spíš, že po volbách se takové „vítězné levicové síly“ nejednou odhodlají i k její realizaci!). Nemá pravice pravdu v tom, že emise peněz či půjčování si nad možnosti splácet mohou být příjemné v krátkodobém hledisku, ale stávají se koulí na noze z pohledu dlouhodobého? Je zavazování země nejrůznějším věřitelům, kupování si voličů, a hlavně klidu něčím, co stojí za to „jen“ z teleologického pocitu, že musí být stále lépe (a že stačí dělat stále míň)?
Platí-li tak, že nejlepším přítelem pravičáka je dlouhý bič a malý (nicméně vlastní, „národní“) dvůr, nemůže být pak (ve stejném zjednodušení) pravda, že nejlepším přítelem levičáka je bankéř? Případně jiný věřitel, který jakobínovi na jeho od stolu sázené sociální reformy ochotně půjčí, hned se ale těší, jak ve snaze získat vše zpět i s tučným úrokem buď zaklepe na „státní“ vrata (či tam rovnou pošle nadnárodní exekutory), nebo se s levicovým správcem národního dvorku dohodne na „jiném způsobu“ vyrovnání?
Jak je vidět, střední cesta není snadná, a to i přes to, že přinejmenším extrémy jsme již schopni identifkovat – na jednu stranu jimi mohou být nějaké formy
- novodobých kolonií, kdy vykořisťování, které se odehrává „jinde“ (tedy ne nám na očích – a je jedno, jestli v Číně, Americe, Rusku nebo Evropě) umožní luxus „doma“ (přičemž víme, že doba emancipace evropského dělníka započala zhruba v tu chvíli, kdy hlavní zátěž těžby primárních surovin byla přesunuta na kolonie). Dalším extrémem („cestou“, „řešením“ apod.) je
- neustálé zadlužování, depreciace měny a eroze státu (kde ve finále ani samy banky nevědí, jestli to je stav, který chtějí; již proto, že pouze nominální růst jimi generovaných peněz jim sice může /po nějakou dobu/ přinášet pocit nepostradatelnosti, a tedy i určité moci, ne však bohatství – nehledě na to, že i s tou nepostradatelností to při kontinuální devalvaci měny /a tak i nevyhnutelném přechodu na barter/ nebude tak horké).
Dalším extrémem – spíše psychologické povahy – mohou být ony
- veškeré druhy chybného úsudku, které jsou častokrát teleologické povahy, tj. spočívající v přesvědčení, že jaksi spějeme ke stále „lepšímu“, „vznešenějšímu“ a „kvalitnějšímu“ apod. cíli (modernitě, zefektivňování, komplexnosti apod.).
Tento způsob uvažování, v posledních letech spjatý především s technologiemi, nás však spíš než „teleologicky“ (kde onen „télos“, resp. oním „téleem“, tj. cílem, je jakýsi „lepší svět“) může stejně tak dobře nasměrovat eschatologicky, tj. ke konci světa tak, jak ho známe: protože jak je možné neustále „zlepšovat“ (uspokojovat, technicky vybavovat, zrovnoprávňovat apod.) stále náročnější „masy“, tím spíš při jejich stále rostoucím počtu? Respektive opět po starém: není to možné jedině na úkor štěstí každého jednoho z členů těchto mas?
XXII.
Oklikou jsme tedy opět u toho: je lepší klasicky konzervativní (autoritativnější, „patriarchálnější“, jaksi „pravicovější“, tj. ekonomicky liberální, společensky ale konzervativní) vedení, nebo snad modernisticky progresivní (egalitářský, společensky liberální, ekonomicky možná i konzervativnější) přístup? Individualismus, nebo komun(al)ismus? Platónova obec totálně předvídatelných vztahů hraničících s fašismem, nebo fenomenologická džungle vzájemných subjektivních, totálně individualistických intencionalit?
Odpověď nemám, jen vím, že jako všude jinde, i zde platí ono staré ohrané „vše je o lidech“; tedy, abych se hned opravil: každém jednom člověku.
Zároveň, říkám-li toto, dodávám, že bych, podobnou měrou, jako vyjadřuji podporu „člověku“, doporučoval být „kriticky ve střehu“ vůči některým stereotypům, resp. signálnosti určitých asociací, jež v mysli lidí usadily – a to
- jak s ohledem na pravici („myslí jen na bohaté“, jsou to „sobci a bezcitní vykořisťovatelé“, kteří „pro násilí nejdou daleko“ apod.),
- tak pokud jde o levici („myslí na lidi“, jsou to přeci „pokrokoví altruisté“ či „přátelé obyčejných, chudých a jinak bezmocných“, zkrátka „skromní – až asketičtí – lidé“ apod.).
Znám pravičáky askety a znám pravičáky humanisty. Nejen ministry či další politiky, ale i členy aristokracie, kteří sami svým chováním popírají mnohé z toho, z čeho je aristokracie po staletí obviňována; stejně tak znám příklady levičáků, kteří se v rámci svých „kulturních enkláv“ (a leckdy i mimo ně) chovají arogantněji než to nejhorší z buržoazní, aristokratické či klerikální „elity“. Známe pravicové prezidenty, kteří vedli překvapivě altruistickou politiku či se zasazovali o pokrokové reformy v zásadě „levicového“ střihu, stejně jako osvícené monarchy podporující všemožné druhy talentů.
Jeden konkrétní příklad je ze zapadlé vsi Líčkov na Žatecku, ležící nedaleko místa, odkud pocházím. Akademik Oskar Brázda, který zde ve 20. letech minulého století koupil místní zámek, ještě před tím vystudoval malířství v Římě. Stalo se tak díky stipendiu císaře Franze Josefa a dílo z hlavního tvůrčího období (první republika) dýchá ambicí konkurovat evropské špičce. Na podzim svého života – s příchodem komunistů po roce 1948 a dále pak v padesátých až sedmdesátých letech – to naopak dopracoval do stavu, kdy maloval už jen kýčovité krajinky a tak trochu unylá zátiší.
Na druhé straně si sem tam vybavím pasáž z pamětí Fidela Castra, kterou jsem kdysi dávno četl. Sám el Comandante v ní vzpomíná na to, jak s (tuším) Camilem Cienfuegosem „tenkrát jedli rybičky z konzervy“. Ve své mladické naivitě jsem tehdy pasáž pochopil tak, že kubánských revolucionář vzpomíná na příjemný čas strávený s drahým soudruhem nad dobrým jídlem; až později mi došlo, že vzpomínal na období nouze, bídy, „hladu“ a ponížení, přičemž právě „rybičky z konzervy“ měly tohle všechno symbolizovat. Jeho líčení v sobě na jedné straně nese svědectví o jeho síle, sebevědomí i pocitu výjimečnosti, na druhé straně ovšem i aroganci a absolutní vzdálenosti jakýmkoli obyčejným lidem – „přátelství“ mas, které pomohou vynést na vrchol, by se možná nebránil; sklon ke kategorickému distancování se od každého jednoho člověka, který tyto masy tvoří, je ale nepřehlédnutelný.
XXIII.
Možná je ale zádrhel i v jiné věci: v mém mylném úsudku hned na počátku. Možná to bylo mým intuitivním přesvědčením o tom, že dobro, skromnost, altruismus (a další co do ušlechtilosti spřízněné jevy či „hodnoty“) tak nějak z podstaty náleží k sobě; možná to bylo něčím jiným, nyní již těžko říci. Ať to bylo jakkoli, ještě hodně dlouho do dospělosti jsem si vždy myslel, že socialismus (coby přechodové stadium na cestě ke komunismu) mimo jiné – ovšem významně – cílí v první řadě na skromnost, často až askezi.
Podobně zažitého přesvědčení jsem byl v tom smyslu, že by směrem ke skromnosti, ideálně svým vlastním asketickým chováním, měli nepřímo vybízet všichni čelní anti-imperialisté či odpůrci (neo)kolonialismu: přinejmenším tak, jak to (mimo „klasických“ jmen jako V. I. Lenin, Máhátmá Gándhí, Mao Tse-Tung, Gustáv Husák či José Alberto Mujica) činil bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Právě v jeho případě si dovedu představit, že se – mimo jiné i díky této opravdovosti – stal postupem času pro (porevoluční, tj. v zásadě „endemicky“, „izolovaně“ vzniklý) íránský establishment nebezpečným. Zkrátka příliš moc věcí myslel vážně, resp. budil příliš velké zdání toho, že se snaží myslet i žít v souladu s tím, co říká.
Mimochodem, u Ahmadínežáda bylo velkou mýlkou i to, že vážně myslel i své „vymazání Izraele z mapy světa“. Stalo-li se mu toto slovní spojení nakonec osudným, bylo to podle mého názoru ani ne tak z jakéhosi záhadného působení Izraele samotného, jako spíš kvůli obavám íránského establishmentu tkvících v jeho ultimativní konformitě (přičemž víme, že v jádru konformismu je vždy strach). „Sionistickou entitu“ chtěl přitom Ahmadínežád vymazat z mapy „jen doslovně“ – tedy jen jako její jméno a nikoli coby stát (tedy jakýsi souhrn lidí, domů, aut, továren a zvířat) v jeho fyzické podobě. Ahmadínežádův „skandál“ tak vznikl na jedné straně ztracením v překladu (případně tím, že někdo chtěl něco nějak chápat), na druhé straně dost pravděpodobně ale i preventivně – to kdyby jej pár šílenců vzalo za slovo a pokusili se věc „alespoň nějakým způsobem“ uskutečnit; tím spíš pokud by se takovým směrem (nějakým zázračným řízením osudu) cíleně vydala (jinak v zásadě velmi opatrně našlapující) íránská politika jako taková.[23]
Můžeme se tak dohadovat, do jaké míry odpovídá recept na „elixír pokroku“ směsi askeze, socialismu a anti-imperialismu, či do jaké míry jsou tyto „velké pojmy“ jen jedny ze symptomů pokroku či součásti jeho „image“; případně zda pod pláštíkem těchto hodnot naprosto jednoduše nedochází k ideologicko-ekonomickému zneužívání oslabených (či občas možná i slaboduchých) mas podobně, jako se kdysi dělo ze strany kněží sejících účelový strach do myslí i srdcí prostých venkovských babek.
Evidentní nicméně je, že byli, jsou a budou četní tací, kteří socialistické ideály ani komunismus nejenže takto nechápou, ale ani uměřenost nikdy nebyla jejich hlavním cílem. Takové jedince na komunismu vždy lákal především jím slibovaný dostatek (a případně i možnost nepracovat, pokud by to bylo doopravdy možné tak zařídit). Měli-li bychom se o takových jedincích bavit slovníkem křesťanství, šlo by v zásadě říci, že spíš než „nezištnou lásku k druhému“ je z věrouky (či spíš nedělní školy) oslovily především jakási primitivní vykreslení ráje.
To dále jak vysvětlovalo, tak svým způsobem omlouvalo fakt, že si již (resp. „dokonce i“) ze socialismu chtějí dělat svůj vlastní dojný skot. A to samozřejmě ještě jen v tom lepším případě, že nad tím přemýšleli, tj. že měli vůbec potřebu si cokoli vysvětlovat, racionalizovat či omlouvat. Ti nejduchapřítomnější se spíš jen prostě zorientovali a pak dělali to, k čemu nejlepší předpoklady: vytváření feud i v rámci formálně defeudalizovaného systému – a tedy bohatnutí a opětovnou kumulaci moci.
XXIV.
Některá, zejména konzervativní (a zároveň levicová) média (periodika, ideologické zdroje apod.) průběžně vytvářejí dojem, že se („antisystémově“) „berou za lidi“. Ve skutečnosti jsou ale častokrát jen kvietistickými apologety („antisystémových“ – ačkoli dá se to tak vůbec nazvat?) „lokálních“ či případně provinčních (resp. „periferních“ apod.) oligarchů (resp., řečeno za pomoci výraziva „demokratického světa“ (resp. „mezinárodního společenství“ apod.) – tzv. autokratů, diktátorů, totalitářů, despotů, tyranů apod.). Dlužno podotknout, že tito oligarchové (autokrati, autoritáři, despoti apod.) jsou přitom sami „antisystémoví“ především tím, že jsou (často ne o vlastní vůlí) ocitli v opozici vůči oligarchům globálním (resp. v jejich nemilosti).[24]
V důsledku činů těchto oligarchů „z periferie“ (resp. v důsledku toho, že sami tito „provinční“ oligarchové jsou většinou pod nějakou formou globálního tlaku, resp. nejen ekonomickou, ale častokrát i ideologickou konkurencí globální většiny, tzv. „mezinárodního společenství“, popř. tzv. „demokratického světa“ apod.), jsou pod ještě větším tlakem i ti lidé, kteří v systému, těmito oligarchy řízeným či aspoň spoluovládaným, žijí.
Ano, ta levicově založená z daných „antisystémových“ periodik mohou svůj postoj vnímat jako strategii (protože každé levicové seskupení má strategii), kdy oligarchu použijí jako beranidlo na odstranění starých elit, tj. jako přechodovou fázi k vítězství vlastních, levicových sil. Předstírají tak pochopení a náklonnost tomu, kdo – coby rebel vůči oligarchům globálním – nevědomky ušlapává cestičku „totálního odklonu“ od globálních vazeb, závazků a povinností, jež levicové síly vnímají jako symptomy imperialismu, a které právě s jejich vítězstvím budou jednou provždy odvrženy.
Takový přístup (resp. „strategii“) lze pochopit; zřejmě se ale shodneme na tom, že aktuální situaci ani „lidí“, ani „člověka“ (kteří „pod“ tím či oním naoko podporovaným „oligarchou“ reálně žijí) obhajoba postojů a chování jím spravované země ze strany toho či onoho „antisystémového“ (západního, „demokratického“ apod.) periodika nezlepšuje ani co by se za nehet vešlo.
Pro samotné cílové čtenáře (tj. ty, kteří dané médium či tiskovinu konzumují přímo v zemi, kde vychází) pak takové periodikum většinou není ničím víc než hromosvodem k neutralizaci leckdy neadresného, jako by bezdůvodného, „odnikud“ přišlého vzteku (vůči vlastnímu systémů, vůči nedokonalostem demokracie, vůči jejím úspěšným, případně na projev solidarity s daným periodikem opěvovaným „antisystémovým“ provinčním „oligarchou“ apod.), který se tak občas rodí v samém nitru pěny dní.
XXV.
Nakolik je pro tzv. pravici – tedy „onu specifickou“ kombinaci liberálnosti v ekonomice a konzervativnosti v sociálních, kulturních či etických hodnotách (potažmo pro snoby, užitečné idioty i pragmatické predátory, kteří se za podobné „sociální konzervativce“ či „ekonomické liberály“ jen vydávají) – výstižné rčení (či poznatek), že
- „slovní spojení ´pravicový intelektuál´ se v praxi v zásadě nevyskytuje“,
- se vyskytuje podstatně řidčeji, než jeho „ideologické“ opozitum),
je pro toto opozitum, tj.
- „intelektuála levicového“ ve většině případů snadné jeho onálepkování takovými tituly jako „lhář“, „manipulátor“, „podvodník“, „skrytý tyran“, „psychopat“, „nemakačenko“, „snílek, co nestojí nohama na zemi, plamenně hovoří o dělnících, ale co je práce, neví“, popřípadě „tlučhuba“.[25]
Ne všichni jsou takoví, neméně zrádná je ovšem i určitá oblast přechodová – tj. stadium, kdy takový „intelektuál“ to sice „myslí dobře“, zároveň k tomu možná ani není psychopatem, tlučhubou či nemakačenkem; jen má třeba jen o něco vyšší ambice než empatii. Jiným slovy, vykazuje syndromy typické pro mnohého „velkého myslitele“.
Ekonomové, teoretici, všichni ti velicí mozkové občas trpí tak trochu „otcovským“, objevitelským syndromem, ne nepodobným přístupu některých lékařů, nezřídka chirurgů: mnozí z nich vnímají člověka především přes svou ambici dokázat si, že jejich návrh, jak léčit či operovat je ten pravý.
V případě našich velikých mozků v podobě reformátorů společnosti se tak děje na stejném principu, ovšem celoplošně; případně aspoň zčásti, hlavně se vždy přítomnou touhou si „zaexperimentovat s lidmi“, jakož i se slastným požitkem z toho, když „vidíme, co to udělá“. Jednoduše řečeno: cítit se ne-li bohem, pak alespoň prvohybatelem – demiurgem.
Na takových potřebách byl ostatně založena i středo- a východoevropská transformace kolem roku 1990; taková byla podstata kupónové privatizace i mediální tvář dohody o odsunu ruských vojsk. Stejně záludná (tj. „za zády“ a na úkor lidí uskutečněná) byla ostatně dohoda mezi „disentem“ a režimem o tom, že se proti demonstrantům nepoužije násilí.[26] Daná dohoda sice zaručila „všem zúčastněným“ bezpečnost, zároveň se ale právě ona stala tím pravým sametem – uhlazujícím cestu nerušenému přechodu (informacemi vybavených) bývalých aparátčíků, kolaborantů, milicionářů či estébáků do jakoby ex-machina stvořeného podnikatelského kapitalismu.
XXVI.
Ale co lidé; respektive náš „člověk“? Podle mého názoru tu máme tak trochu co do činění s něčím, co by snad šlo nazvat „syndromem abstraktního umělce“ – tedy situaci, kdy název díla vykazuje minimální vztah k dílu samotnému; což je mimochodem právě to, co odlišuje abstraktní tvorbu od realismu (kde je naopak relevance názvu a díla maximální, v samotném zpracování pak až „fotograficky“ přesná). Rozdíl mezi realismem a karikaturou (kde se název také vztahuje ke zobrazovanému) je dále ten, že zatímco například realistický obraz je myšlen i proveden vážně, představuje karikatura profesionální, řízenou distorzi, zároveň nadsázku. Abstraktní výtvor může naproti tomu být buď „čistou“ distorzí, na níž nemá cokoli svůj jasný význam, ale jež je míněna vážně, nebo dadou – tj. kombinací vážných věcí, které ovšem (záměrně) nedávají dohromady smysl a ve finále ústí v nadsázku.
Zatímco tak může být jakákoli plošná reforma míněna vážně, může se kombinací jednotlivých svých výsledků změnit v dadu; případně v sarkasmy a ironii, což ovšem nikdo nebude (pro případ praktického použití) brát vážně. To hlavní – své pocity – si totiž každý člověk pohlídá sám. Možná právě proto může být jakýkoli realismus, který se má stát co nejvíce „plošným“, jen těžko „nastolen“ seshora či „naordinován“ od stolu – ale musí se na něj jít vždy zespoda.
Potíž totiž je i v jiné věci: v momentě, kdy se i sebevětší (a nejen) levicový reformátor, mesiáš, prorok či revolucionář dostane k moci, jednoduše se začne chovat pravicově.[27] Najednou žádá informace, pořádek a předvídatelnost – chce mít „přehled“. Přehled samozřejmě proto, aby mohl mít další informace – a tedy i možnost o všem „co nejlépe“ rozhodovat. Nejen z historické zkušenosti však dobře víme, že cesta od „o všem co nejlépe“ k „o všech co nejvíc“ bývá nejednou překvapivě krátká.
Toto pozorování, jak vidíme, lehce souvisí s již popsanou endogenezí elit v rámci nejen pravicového, ale doslovně jakéhokoli systému. Obecně vzato je ale i ono jen jedním z plodů rostoucích ze společných kořenů paradoxů, které živí jiná věc – téměř na samém počátku popsaný přechod sebelepšího zájmu o společný blahobyt do diktatury kolektivního nevědomí (směrem k jedinci, k člověku).
To, co by ideálně mělo být diktaturou, když ne proletariátu, tak jistě sebevědomých, své požadavky si uvědomivších a je spolehlivě, asertivně schopných formulovat občanů vůči „správcům“ (a nikoli „politikům“, což zní příliš důstojně) komunity (státu, podniku apod.), se stává pravým opakem: situací, kdy ti, kteří se dostali do – ať již větších nebo menších – ohnisek moci, se změnili v mluvčí, apologety, garanty a vykonavače (vůle) právě onoho zběsilého kolektivního nevědomí.
Není se pak čemu divit, vyrůstá-li ze stejných kořenů jeden ze základních paradoxů školství coby součásti jakékoli společnosti – tj. dotaz v tom smyslu, zda mohou být vzdělaní všichni. (Podobně se ale můžeme ptát i dál: má být vědění zpoplatněno? Jaká je míra normalizace myšlení podobná té, která proběhla v USA v rámci průmyslu? Je géniem jen ten, kdo projde a popře, nebo primitiv, který odolá od samého začátku? Je žádoucí mít vzděláno co nejvíc lidí, nebo spíš mít dobrou distribuci vzdělání? Co je to vlastně „vzdělání“ a co je to „dobrá distribuce“?)
XXVII.
I zde se (sice nevědomky, ovšem automaticky) dopouštíme jedné základní chyby – u všech těchto věcí předpokládáme, že budou do praxe uvedeny jaksi „od stolu“, resp. „údělně“ (seshora) implementovány. Z tohoto důvodu spíš čekáme, než abychom vyžadovali vytvoření skutečně smysluplných mechanismů sloužících k tomu, jak nejefektivněji „zaslechnout“, zprocesovat a implementovat hlasy přicházející zespoda, případně „ozvučit“ jejich majitele, „naučit je mluvit“ – jakož pak i zajistit, aby se těm nejslibnějším z nich dostalo slyšení, a nakonec i naplnění; a to i pokud by to mělo obnášet kompletní reformu školství.
Teprve taková reforma má – nejen ve školství – potenciál aspoň částečně „trefit“ určitý „mediánový“ kompromis; tj. konsensus založený na co nejspontánnějším, stále však racionálním „plebiscitu“ vedoucím k tomu, aby měli všichni, kdo se jej účastní, pocit, že o věcech skutečně rozhodují – a zároveň výsledky takových svých rozhodování (vstupů, ovlivňování apod.) skutečně vidí.
I taková forma (evropského) „komunalismu“[28] (či snad dokonce jakési „unijní“ formy „džamáhíríje“?[29]) může být přitom jednou z cest, díky nimž získá co největší záběr konkrétních lidí alespoň naději zlepšení pocitů smysluplnosti svých životů – a tedy i „základního“ osobního štěstí.
Opačný případ nastává tehdy, když v rozhodovacích a mocenských procesech vítězí loajalita nad kvalifikaci. To se přitom netýká jen socialismu, bolševismu, fašismu či dalších negativně konotovaných –ismů, ale i jiných systémů, častokrát „čerstvě porevolučních“. Jakmile k takovému stavu dojde (jako v moderní době například v Íránu po Islámské revoluci roku 1979), dochází po první selekci (rozuměj: čistce) kádrů podle kritéria (ne)loajality návazně k další, již přirozenějšímu výběru – a to na (mocensky) „schopné“ a „neschopné“.
Není s podivem, sahají-li v takových situacích po moci „nekvalifikovaní schopní“, aby se společenská dohoda následně zakotvila v tom, že takto nově zformovaná vedení nakonec řídí životy
- jak odbornostně i politicky neschopných, ale loajálních,
- tak těch, kteří jsou sice kompetentní a byli by třeba schopní politicky či manažersky, ale buď jsou mocensky neambiciózní, bez ostrých loktů či v politickém souboji prohráli ideologicky.
Na zas trochu jiných příkladech se tu tak zajímavě ukazuje, že být chytrý, resp. inteligentní (tj. „mít IQ“) opravdu nemusí být tím samým, jako být duchaplný (tj. „s EQ“ či s tzv. sociálními dovednostmi apod.). Není pak překvapivé, pokud se častokrát stává, že se společenský boj vyhrotí v duchu „schopní“ versus „chytří“, případně skončí tak, že schopní budou řídit chytré. Jinými slovy: názorně se tu zas jednou ukazuje, že „chytrý“ a „schopný“ není vždy to samé.
XXVIII.
Toto se velmi dobře vyjevuje v nejrůznějších formách progresivních (paradoxně však právě díky své progresivitě k různým formám regulace tíhnoucích) „společenských dohod“ – a to vlastních nejen islámských republikám či džamáhíríjím, ale i „pokrokovým“ režimům (nejčastěji levicového typu); historicky zejména nejvyššímu „reálně dosaženému“ stadiu komunismu – socialismu.
Nebylo totiž právě socialismu – podobně jako určitým „feudálním“ formám (dřívějšího i současného) kapitalismu – výhodné mít na území své „působnosti“ určitý podíl nevzdělaných lidí? Není státem posvěcená robota za drobné ve finále stejný princip jako levný outsourcing z kolonií?
Nikde na světě totiž nejsou jakési „levné zdroje“ („zdroje“ je všude primárně takové, jaké jsou – ležící v půdě, uložený v moři, rostoucí v podobě dřeva, plodů apod.). „Levné“ se tyto zdroje stávají až tím, že je lidská práce, která je v daném místě podstatně méně ohodnocená než jinde, vykope či jinak „dostane ven“, elementárně je opracuje a (ideálně stále jako surovinu, nanejvýš jako polotovar) je odešle.
Je teoreticky možné, aby pracovník v zemědělství vydělával v kterékoli části světa stejně jako vysoce specializovaný odborník v kterékoli jiné části toho samého světa, resp. záleží zde skutečně jen na maržích a metodách distribuce zemědělcem vyrobených potravin z jednoho konce takového světa na druhý, případně na nějakém systému dotování toho, aby si takto férově (tedy relativně draze) vypěstované produkty mohl koupit i takový vysoce specializovaný (v daném případě ovšem relativně skromně placený) odborník?
Náznaky tu jistě byly: i za socialismu se dovážely z Kuby pomeranče a z Nikaraguy banány, ovšem většinou jen na Vánoce. Dnes jsou toho určitou skrytou obdobou třeba fair-trade produkty – ano, farmáři Miguelovi se ve finále dostane o pár centů za hodinu práce navíc, ovšem jen za předpokladu, že si vysoce specializovaný německý hipsterský programátor (či jiný obdobně uniformní alternativec) za jeho výpěstek dobrovolně připlatí. Ovšem že by to zavánělo nějakou rovností či snahou o vyrovnání, vybalancování obou příjmů (tedy nějakou formou dotace či osvíceného zásahu do výrobního, obchodního či distribučně-logistického procesu s cílem vytvořit ideální kompromis mezi tím, jak by chtěl věci vidět hipster z Frankfurtu i Miguel odkudsi z okolí Medellínu), to zatím nevypadá…
XXIX.
Vypadá to spíš tak, že díky „out-sourcingu“ (nejlevnějších) zdrojů tu i nadále přetrvává možnost pohodlně se dopídit (nejen původu produktu, ale i sehnat) „primárního zaměstnance“ (či jakéhokoli jiného „osla“), a toho více či méně efektivně vmanipulovat do poslušnosti, resp. „do postroje“. V nejhorším případě (když se třeba začne trochu ošívat) mu ten postroj trochu vypošít, změkčit ho apod. To, že si osel časem vydobyde lepší postroj, ovšem pořád ještě nic nemění na tom podstatném – skutečnosti, že i nadále zůstává oslem.
To přitom mluvíme více méně jen o rovině finanční – navíc stále za (silně hypotetického) předpokladu, že zlepšení (nikoli „štěstí“) můžeme dosáhnout jakýmsi (sociálně) inženýrským zásahem („shora“), tj. „osvícenou“ úpravou několika vstupů (typu daně, odvody, dotace, monetární politika, zákonná úpravy apod.).
Něco takového samozřejmě předpokládá již zmíněnou „osvícenost“, a to se vším všudy – včetně vědomí si toho, že plody té naší samé práce (tj. pomoc všem či co možná nejvíce, směrem k jejich zrovnoprávnění aspoň v materiální rovině) se mohou dříve či později obrátit proti nám. Protože pokud máme možnost dané vstupy shora dodávat, resp. zaběhané pořádky měnit, znamená to, že máme určitou moc; tato se ale, stejně jako finanční příjmy či jiné výhody s ní spojené, změní ve chvíli, kdy dojde k většímu zrovnoprávnění „všech“ – protože bylo by bez redistribuce bohatství takové zrovnoprávnění zrovnoprávněním?
Pochopitelně ne – stejně tak pochopitelně, jako konstatování, že mít systém takový, který nás vychovává k našemu vlastnímu štěstí, znamená odbourat ty samé mechanismy, které prosazení (pozitivní) změny dosavadního stavu umožňují – tj. zjednodušeně řečeno moci v každé její dosavadní podobě.
Má-li tedy (skutečně) dojít k (opravdové) změně „shora“, musejí si tedy kapři vypustit vlastní rybník, moc se musí z vertikál přesunout do horizontály, zploštět, skutečně „zdemokratizovat“; hnízda moci se postupně vylidní, petrifikované relikty je opustí a poslední z nich zhasne.
XXX.
Systém ovšem nezávisí na přímé vůli lidu a, jak jsme tomu opakovaně svědky, demokracie v (post)globalizované době neposiluje pocit jedince, že je jeho hlas slyšet. Případně jinak: svoboda slova formálně existuje, a i hlas je možné slyšet, pocit jednotlivce, že má jeho názor nějaký dopad, je ve většině případů ovšem nulový. Každodenní spontánní „zapojování“, resp. „vynucená kooptace“ veřejnosti prostřednictvím odnikud přicházejícího a zdánlivě kdovíkam směřujícího všeobecného shonu, povinností a zaneprázdněnosti nutí téměř každého člověka spíš než směřovat ke štěstí – tj. věnovat se rodině, volnočasovým zálibám apod – k tomu, aby pokaždé znovu dobře uzavřel svůj „dennodenní pakt s modernitou“.
Fakt naší aktuální existence v teoreticky nejdemokratičtější epoše vybavené technologicky nejpokročilejšími komunikačními prostředky tak nápadně kontrastuje s vyprázdněným pocitem těch, jejichž prožitek „moderního života“ ústí znovu a znovu v pocit, že jsou neidentifikovatelnými silami permanentně stavěni sice kamsi „poblíž“ či „na dosah“ hlásných trub moci, u nichž ovšem nemohou ani zbla ovlivnit obsah, jenž se z nich bude linout. Za situace, kdy jedinci či elity, které klíčovým způsobem participují na moci, zároveň do značné míry (spolu)vlastní veřejné mínění (resp. prostředky k vytváření názoru, výrobě konsenzu, v dlouhém horizontu zákonů norem, „etiky“, přípustnost a jejích mezí apod.), se ostatně ani není čemu divit.
Média jsou přitom pro formování názoru „mas“ tím nejrychlejším, okamžitým „instantním“ prostředkem; prostředkem střednědobým je pak školství, určené nikoli nevýznamně ke standardizaci. „normalizaci“ myšlení (přičemž kritická je zejména mez, jaký objem učiva by měl být mandatorní, a od jakého stadia by k osvojování dalších poznatků bylo možné přistupovat „debatněji“, „demokratičtěji“, volitelněji apod.). Dlouhodobě se každopádně obé promítá do spotřebitelských návyků“, „životního stylu“, tendencí a trendů, „kultury“ (či dokonce „tradice“ a „dobrých mravů“).
Abychom toto ilustrovali názorněji, vezměme si příklad člověka, který v televizi sleduje, jak etablovaný a oblíbený herec hraje životního smolaře. Náš člověk se s ním záhy ztotožní, protože má pocit, že herec je na tom podobně bídně jako on sám. Osoba na obrazovce je však jen herec, který dobře odvádí svou práci, za kterou je placen. Protože má danou roli a je natolik dobrý, aby přesvědčivě zahrál (mimo jiné) někoho, kdo se má špatně, je i dobře placen. Nejinak je tomu, když Karel Gott v montérkách slaví Silvestra, Viktor Coj deklamuje, že ho na ulici čeká déšť (zatímco /je/ čeká doma oběd), případně Johny Cash jde v neděli ráno s kocovinou po ulici a cítí vůni ve spořádané domácnosti se pečícího kuřete apod.“ apod.
Bohatí lidé, kteří zbohatli i kvůli tomu, že uměli napodobit život chudých lidí, dál napodobují život chudých lidí, a díky tomu dál bohatnou. Není už v tomhle ohledu férovější už lecjaký výše postavený společenský „element“ (ať již veřejný činovník, politik, zbohatlík či další jim podobné „elity“), který se jednoduše „nebaví“, „nechce“ či „neumí bavit“ s „obyčejnými“ lidmi? Protože takový činovník se aspoň neumí bavit upřímně – zatímco herec se umí stylizovat do čehokoli – otázkou pak ale je, kým je vlastně on sám a čemu z toho, co říká, koná či hraje, se vlastně dá věřit.
Stejně tak režisér a autor scénáře. Vědomi si toho, že existují lidé, kteří na tom nejsou zrovna dobře, vědí také to, že právě tito lidé chtějí kupovat jejich příběhy. Jako u jakéhokoli jiného manipulativního „opiátu“ lidstva jde i zde o vazbu trochu podobnou vztahu dodavatelů substance, jež umožní únik z reality, a jejich klientů, drogově závislých zoufalců na pryčnách kdesi v koloniální Číně. I zde hltají lidé určitého profilu roztodivné fikce – a to i přes to, že příběhy jako takové si „na chleba nenamažou“; tedy že ty jim „samy o sobě“ nepomohou.
Ve finále zde tak máme dva světy: z jednoho pohledu tu stojí filmový (respektive „zábavní“) průmysl vůči bídníkovi, jehož si pouští (jen) k přesně vymezeným hranicím. Z pohledu druhého je s tímto průmyslem bídník do určité míry propojen, průmysl ale (opět) přesně ví, kde a jak si držet distanc, a tak i činí. Mimochodem i proto, že kdyby byl s bídníkem propojen víc, než je třeba, ztratil by takový vztah svou funkční smysluplnost: protože ona „smysluplnost“, resp. „efektivita“ spočívá v doméně zábavního průmyslu právě v paradoxu (či dichotomii) jen určité hry na propojenost obou světů – ovšem udržované přesně na hraně toho, aby oba tyto světy (stejně tak jako je tomu v mnoha jiných disciplínách) zůstaly odděleny. Zatímco na poli umění (resp. médií, kultury apod.) se tak operuje s určitou výjimečností (popř. vznešeností;[30] a ač tento výraz je v kultuře, umění či popř. estetice používán, resp. „operacionalizován“ poněkud jinak), existují obdoby takového přístupu i v jiných oborech lidské činnosti. Zjednodušeně tak lze říci, že bližší (tj. „nebezpečí nákazy socializací“ skýtající) kontakt „prvovýrobce–bídníka“ s elitou je tak nežádoucí podobně, jako je nežádoucí například osobní kontakt soudce s obžalovaným, neformální jednání člena firemního managementu se zástupcem konkurence, případně politika s podsvětím.
Děje se tak zejména s ohledem na ekonomickou výhodnost, resp. zabezpečení funkčnosti celého řetězce: zatímco v případě filmového průmyslu, médií či propagandy je bídník na výstupu celého procesu (kdy mu není ve většině případů povoleno vstoupit do dílny „mistrů“ /a pokud ano, pak již jen v symbolické rovině – kde ovšem již nemluvíme o „onom konkrétním chudákovi“, ale o jej zpodobňujícím herci/), stojí v procesech výrobních takový bídník většinou na jeho počátku.
Nicméně my víme, že v jakémkoli výrobním systému musí být prvovýrobce vždy bídníkem, přičemž důvod je nasnadě – pokud by byly drahé například zemědělské či surovinové vstupy, pak by si je nikdo nebyl schopen koupit, případně by (opět) jejich cena narostla (a koneční uživatelé by, tak jako dosud, operovali na zcela jiné cenové úrovni než prvovýrobci, resp. konkrétní reální prvovýrobci – dělníci, rolníci, námezdníci, brigádníci apod.). Vývoj, ke kterému zde v jakési „sociální“ rovině dochází, stačí tak akorát na to, aby náš „prvovýrobní bídník“ jedva udržel (základní) krok s dobou: ač i vybaven určitou odměnou, na konci měsíce je ve stejné situaci jako dřívější nevolník, starověký otrok či jakýkoli jiný proletář – kromě vlastních dětí mu prakticky nic nepatří.
XXXI.
Dokud je nicméně povaha těchto dvou (zdánlivě „komplementárních“) světů udržována ve stavu určité „dualitní“, opozitní nerovnováhy, resp. „napětí“, budou snahy o zrovnoprávnění, egalitarizaci existovat i nadále. K čemu jsme zde již ovšem několikrát (skepticky) dospěli, bylo konstatování, že i pokud by k takové egalitarizaci došlo, je téměř jisté, že lidský faktor (tedy ony dispozice k nerovnosti, které jsou do značné míry předmětem tohoto pojednání, a kolem nich se tu tak mnohé točí) by se opětovně probral, záhy nabral vrch a došlo by k nové, velmi pravděpodobně (úměrně míře egalitarizace) spontánnější, a tedy i prudší, velmi pravděpodobně krutější diverzifikaci, hierarchizaci, kastování apod. Něčemu takovému je dobrým příkladem Rusko devadesátých let (s pozvolným náběhem od 70. let 20. století); ostatně jako většina východní Evropy v době následující po „prvním lednu“ 1990.
Podstata těchto procesů směřuje ve svých rozličných historických obměnách k jedinému cíli: aby hnízda moci vytrvala, přetrvala, zatímco osel táhne, seč může – nicméně jen živen jen natolik, aby se necukal, měl dost sil a třeba se vzteky neutrhl z postroje (ostatně bude-li to nutné, máme dnes i rafinovanější donucovací prostředky; případně elektrické ohradníky).
Že moc je adaptabilní, disponuje mimikrami a má eminentní vůli přežití se ukázalo po Rakousku-Uhersku, během druhé světové války, po ní, ale i po změnách roku 1989; každá doba měla své zelináře, řezníky a veksláky, zároveň své estébáky, kteří se přes noc stali demokraty (či případně agenty, kteří si na demokraty hráli již před změnou a po ní to jen nepřiznali).
Hlavním důvodem prahnutí po moci je kromě materiálních výhod (chci se „jen“ zásobit, chci se „jen“ zajistit, potřebuji „jen“ zabezpečit děti apod.) i iracionálnější, „emotivnější“ složka – soutěživost, reagování na ono určité společenské „pošťuchování“, resp. sociálně statusovou „provokaci“ (či ještě přesněji: obyčejný hec), potřeba „vyčnívat“. Jedním z klíčových hybatelů takového jednání však může být i i „obyčejná“ touha po (nejelementárnější) moci – tj. (jinak celkem „běžná“ lidská) potřeba zažít slastný pocit z prosazení své vůle, z možnosti „přimět ostatní, aby se hýbali tak, jak chci já“.
Tyto obecné intence se v konkrétní rovině mísí s různými obdobami toho, že prožitek moci jednoduše „dává“, potřebou „ukázat ostatním“, „dokázat si to“, být „hráč“ apod. Pokrátíme-li, můžeme i zde teoreticky shrnout, že i takové chování může být v širším rámci evoluční adaptace jen další podobou „adaptace“ s jedním a týmž ultimativně materiálním cílem: co nejvíc se zásobit.[31]
I je-li tomu tak, lze myslím některé ryze iracionální, resp. emoční elementy prožitku moci v její „ryzí podobě“ – tj. manipulaci, (násilné či donucovací) prosazení vůle, „pocit moci pro moc“ apod. – považovat svým způsobem za „samostatný“, ve finále již plně „dematerializovaný“ jev. Stejně tak
- lze takové pohnutky nazvat „patologické“,
- lze je v rámci daných „iracionálních“ (psychologických, nemateriálních, emočních apod.) považovat i za pohnutky „ultimativní“.
Podle mě je to totiž právě splnění cíle, který ve svých různých obdobách sledují, co pro mnohé představuje jak cestu k čistému, absolutnímu štěstí, subjektivnímu dotknutí se svobody, zažití „pravého bytí“ apod. Právě z těchto důvodů je potřeba takového skutečně „ultimativního“ uspokojení zároveň skutečným, hloubkovým hnacím motorem toho, proč za nimi po psychické stránce příslušně vybavení jedinci spějí.
XXXII.
Existují notoricky známé a neustále připomínané studie,[32] stejně jako díla (či části děl) neméně známých autorů,[33] kteří všechny projevy výše popsané chování identifikují, zamýšlejí se na nimi, hledají jejich příčiny, jakož i případné prevence jejich častokrát patologických působení. Díly těchto autorů prostupují různé variace na stále tytéž náměty: asymetrická poloha (zde nejčastěji mezi autoritou a subordinovaným jedincem) se všemi jejími důsledky; definice a popisy nejčastějších „hnízd“ psychopatů (nejobvykleji s nutkavou potřebou vytvořit si alespoň elementární okruh, jemuž takový jedinec dominuje – ať již ve vrcholných orgánech státní moci, ve firmách či prostě „jen“ v „obyčejné“ domácnosti); stockholmský syndrom (zejména pokud jde o omlouvání si neomluvitelného, racionalizaci takového stavu, o „klasickém“ elementu v podobě „citové vazby“ na „tyrana“ ani nemluvě) apod.
Odpovědi na mnoho základních otázek, které v souvislosti se zde popisovanými jevy vznikají, asi „jen tak“ nenajdeme; na druhé straně cesta – stejně jako kulturní zkušenost – směřující k odpovědím na mnohé z nich již byla ne-li absolvována, pak alespoň započata. Pohlédneme-li ale byť jen elementárním způsobem na díla řešící vztah mezi mocí (koncentrovanou většinou v jednotlivci a/nebo jeho nejbližším okolí, zároveň vykonávanou „davem“, kolektivním /pod/vědomím či „soukolím dějin“),[34] pocítíme záhy skoro až potřebu sloužit si jednoduchým příměrem:
Podobně jako se (v určitém výsměchu relativistům) říká, že například apendix je konstantou, a člověk jen prostředkem k jeho přežití, nemohou snad být (nyní v již o něco vážnějším duchu) „lidé“ (do určité míry) podobným prostředkem k přežití skutečně „důležitých jevů“ jako je „moc“, (společenský) „sadismus a/či „manipulace“?
Z pozice „tradičního“ (rozuměj: společensky „patriarchálního“, autokratického) pohledu je „ideál“ vztahu „nadřízený – podřízený“ totiž častokrát jen jednou z variant vztahu „sadista – masochista“. Podstatu tohoto vztahu lze poměrně dobře pochopit při sledování některých autoritářských společenských reliktů, kde je daný prvek poměrně dobře „nasvícen“.
Dobrým příkladem může být arabsko-muslimská společnost – konkrétně trio jejích nedotknutelných entit (archetypů apod.): Boha, otce a „patrona“; popř. zacíma“, „vůdce“, „rácího“, „sponzora“, „padrina“ apod. – jinými slovy jakýkoli druh „šéfa“ s určitou „přidanou hodnotou“ spočívající především v úspěšném šíření pocitu toho, že svého podřízeného vlastní (tj. na odiv při vhodných příležitostech dávajícího
- onu míru neomezené moci, jejíž dojem je cílem šířit, jakož i
- tomu odpovídající vlastnictví „bianko šeku“ na vykořisťování, ponižování, šikanu a místy i fyzické násilí).
Arabská společnost je ve většině případů stále ještě o poznání konzervativnější, než ta západní či „globalizovaná“, místy je tedy obtížné (resp. nemožné) rozpoznat, kde má tento jev svůj počátek (či aspoň bludný kořen): tj. zdali jakási „primární“ agresivita otce kombinovaná s jeho sponzorskou, podmíněnou láskou (tedy zhruba ve smyslu „když budeš dělat to, co chci a jak chci, budu tě nekonečně milovat“) stvořila pro svou vlastní ochranu Boha, jímž se sekundárně zaštiťuje – nebo zda to bylo naopak.
Na druhé straně je to ve výsledku (a z praktického hlediska) nyní už stejně jedno, a lze tak v podstatě uzavřít zhruba v tom smyslu, že
- Bůh je zde do značné míry i proto, pokud by „otec“ či „nejvyšší pozemská autorita“ (král, prezident, satrapa apod.) neměli být bráni vážně, zůstal by jako zdroj respektu aspoň on; stejně tak se ale můžeme ptát i na to,
- jestli tu Bůh není prostě pro to, aby ulevil od toxicity (tradiční patriarchální) moci, kterou na zemi v (nejen) arabských domácnostech a na pracovištích způsobují hlavně „otec“ a „šéf“.
XXXIII.
Výše uvedené popisuji jako model, s nímž mám (kromě tradičního středoevropského, západního a ruského) největší zkušenosti, tedy i bez jakékoli stereotypizace, předsudků či dokonce rasismu. Zároveň tak činím zdůrazňuje tu skutečnost, že mnozí mladí Arabové jsou velmi svobodomyslní, lidsky emancipovaní a v nejlepším slova smyslu progresivní. Zároveň konstatuji, že jde o ilustrativní příměr, kdy části či dokonce „celek“ toho, co jsem popsal na určitém „zjednodušeném“ modelu, platí ve všech kulturách, civilizacích či komunitách celosvětově; neboť bez ohledu na to, zda si to chceme přiznat, nebo ne, je zejména mužské ego velmi „zažitá“ a potenciálně problémová věc, které se zejména v těch chvílích, kdy by to bylo na místě nejvíc, velmi těžko zbavuje).[35]
Důsledky chování takto petrifikovaného ega jsou nejen běžné, dennodenní diskomforty a úzkosti, ale i velké „únosy“ celé společnosti – namátkou vymazání (potřeby) lidské důstojnosti v rámci některých (zejména profesních) kontaktů, diskreditace „volného času“ jako zbytečného přežitku, zlehčování, a tedy i snaha o „humornou legitimizaci“ určitých „komických“ atributů rozkazovačného autoritářství apod.
Takovým únosům v zásadě odpovídá i svérázná, (byť méně viditelná, „skrytá“) „podniková forma stockholmského syndromu. Samozřejmě, stockholmský syndrom je jen jeden a obvykle jej spojujeme s přepadením banky či podobně ostře vyprofilovanou událostí, resp. vyhroceně asymetrickou situací s rysy manipulace, donucení až násilí – v jejímž průběhu se nicméně oběť zamiluje do agresora, případně jej má tendenci obhajovat (snaží se ho „pochopit“, hledá pro něj argumenty apod.). V podnicích (resp. v zaměstnavatelsko-zaměstnaneckém vztahu) se tak děje na denní bázi, kvůli totálně asymetrické povaze celého kontextu (odlehlost, nepřístupnost, síť vztahů na pracovišti, leckdy nejasná, popř. nevymahatelná pravidla, desítky situací nabízejících se k šikaně apod.), kde se taková „všednodenní“ dramata odehrává, však zůstávají do značné míry nejen neviditelná, ale i mediálně „nezajímavá“, příliš „banální“, „všední“ apod.
Tím se podle mě dostáváme k určité obecnější „diagnóze“ sadismu a masochismu. Téměř výlučně tu hovoříme o těch typech ubližujících a ubližovaných, kteří jsou v rámci celé této „společenské hry“ co do povahy svých s ní přímo souvisejících dispozic pokročilejší, patologičtější, ve své „vášni“ k ní i vytrvalejší, věrnější, „opravdovější“.
Jde-li o takové, lze podle mě dále říci, že ač jsou sadisté co do svých psychologických profilů, resp. „ultimativnosti“ svých tužeb v zásadě „homogenní“ (snad jen s tím rozdílem, že se toto chování projeví dřív či později, vědomě či méně apod.), jsou masochistů dva (v něčem podobné, v něčem odlišné) typy: první je člověkem, kterému se ponížení líbí, a snad právě proto leští kliky a udělá pro zdroj svého ponížení cokoli; přičemž v první řadě je to velmi pravděpodobně stále především proto, že mu to přináší jakési libé pocity.
Masochista „druhého typu“ je (tak trochu podobně jako sadista, který si svůj zdroj ultimativního uspokojení uvědomí později, díky příležitosti nebo dokonce náhodě, popř. jej identifikuje „sám“ apod.) takový jedinec, který se ponižovat sice nechá dobrovolně (přestože takové ponižování sám aktivně nevyhledává), na druhé straně se takovému ponižování dovede přizpůsobit i v jeho určitém širším, „symboličtějším“, či chceme-li „kulturnějším“ kontextu.
Dít se tak může proto, že takový člověk nemá nic jiného na výběr (což je samozřejmě tragické, nehledě na to, že ve většině případů je dojem takové bezvýchodnosti neopodstatněný), možná ale i proto, že se takovému člověku celý „ponižovací“ rituál (zvyky, prostředí, onen „širší kontext“) začne líbit; v ideálním případě se mu dané prostředí stává (náhradní, druhou apod.) „rodinou“. Jakmile navíc pocítí ze zdroje svého ponižování přelud určité pozitivity (ochrany, jistot, v neposlední řadě kariérního, společenského či materiálního prospěchu apod.), začne u takové oběti stadium příznačné pro stockholmský syndrom: omlouvání a argumenty ve prospěch „únosce“, racionalizace jeho chování (tj. vysvětlování sama sobě, proč například nejde odejít, čelit apod., proč je to a to zbytečné) apod.
Právě taková racionalizace je nejen součástí stockholmského syndromu či masochismu, ale především jedním z hlavních, určujících mentálních pochodů středověkého nevolníka. Anebo možná ještě jinak: právě stockholmský syndrom kombinovaný s racionalizací situace ze strany oběti ve prospěch agresora (tyrana apod.) je jak
- jedním z určujících rysů feudalismu (resp. feudálního středověku apod.), tak
- jednou z forem „pasivního“ podnikového sadismu – tj. zaměstnaneckým masochismem.
S čistým svědomím lze ostatně také říci, že podniky jsou de facto relikty středověké (resp. raně novověké, popř. s příchodem průmyslové revoluce jen předefinované) roboty – a pokud mluvíme o ní, pak ani ne objemem či náročností práce, ale právě objektivizací zaměstnance coby pouhého prostředku ke tvorbě (nad)hodnoty, resp. z něj plynoucí neúctou a pocitem zaměnitelnosti, materiálnosti, „vlastnictví“ zaměstnanců, přítomného na denní bázi v prakticky jakékoli formě zaměstnavatelsko-zaměstnaneckého vztahu.[36]
XXXIV.
Tím ovšem netvrdím, že sadistou je nejen jakýsi archetyp „garanta“ monarchistického, republikánského či obecně konzervativního pořádku. Sadistou může být i odborový šéf, HR specialita („kádrovák“), dispečer kamionové dopravy či manažer výroby na lince. Zkrátka jakýkoli psychopaticky predisponovaný jedinec, jenž má svou profesí zdánlivě sloužit pravdě a dobru – který právě v rámci takové „bohulibé“ činnosti vystoupal po žebříčku nahoru jen proto, aby ho odkopl, zavřel za sebou dveře na zámek či řekl „po mně potopa“. Dokud se nezvítězí nad ním – resp. nenajde-li se optimum „soužití s ním“, pravidla jeho integrace do kolektivu apod. –, nezvítězí se nad ničím.
Něco takového vrhá trochu jiné světlo na původní dotaz, po kterém tato práce hledala odpověď – otázka v takovém případě nestojí ani tolik tak, jak zlepšit podmínky „normálním“ lidem, ale spíš, jak odstranit, minimalizovat či aspoň zásadním způsobem omezit možnosti posilování vlivu psychopatů, sadistů a latentních diktátorů ve společnosti (kolektivu, skupině apod.). Samozřejmě se vším, co k tomu patří – a co lze v zásadě shrnout v první řadě jako manipulací s lidmi; následně se zákony; v poslední řadě se spravedlností.[37]
Zde je dobré podotknout: Západ – coby určitý kulturně-hodnotový, společensko-geografický koncept – není zdaleka ideální; coby nástupce římského práva i civilizace je ovšem dost pravděpodobně stále tím jediným prostorem, kde slabí byli schopni dostat své psychopaty pod (určitou) účelnou kontrolu, resp. jediným místem, kde existuje alespoň elementární zdání vlády práva (či kdy je směřování k němu jednou ze základních os společenského spění, resp. kde je jakási spontánní „vábení spravedlnosti“ jednou z věcí, kolem níž bude panovat zřejmě největší společenská shoda[38] apod.).
Nikoli kvůli svobodě slova či „demokracii“, ale právě pro tuto vlastnost je Západ trnem oku všech, kdo jej – pro tu či onu malichernost – kritizují. Pokud to zjednodušíme: komu vadí Západ pro jeho hodnoty pohybující se kolem tohoto bodu, resp. kdo tyto hodnoty zpochybňuje nebo relativizuje, je pravděpodobně sám psychopatem se sklony k autoritářství, totalitarismu či jednoduše kriminální činnosti (pravděpodobně s tendencí k ovládání slabších, méně schopných, případně komplotu vůči komunitě nebo i společnosti jako celku). Jen pro úplnost: mluvím o „hodnotách“ v jejich ideální podobě a komplexnosti, kombinaci – nikoli nutně o tom, jak je étos těchto hodnot dnes a denně (v Evropě či na Západě jako takovém) naplňován v praxi.
XXXV.
Zmínil-li jsem již dříve (byť v poznámce pod čarou) mnou dřív publikovaný článek „Každý režim chce být pravicový“[39], je třeba dodat, že určité „zákonitosti“ či „tendence“ v něm popsané neplatí jen o vrcholných politicích. Selekce prostřednictvím sadomasochistického útlaku začne v momentě převzetí (plné) moci v zásadě kýmkoli, a se stejnou paušální silou se dotkne všech: společnosti, politiky, výrobních podniků, školství, architektury či módy. Měli jsme tu ideál viktoriánské, buržoazní či árijské ženy, socialistickou estetiku i archetyp poválečné americké manželky.
Všechno toto je přitom jen horizontálně, v exhibicionistickém gestu napříč společností protažená maska moci, u níž není jasné, kde končí estetika (či spíš samozvané buržoazní „mravy“, „etika“, rituály či do pravidel přetvořené zvyky) a kde začíná lascivita. Jde o tichou společenskou hru na testování hranic obojího, zkoumání toho, co se ještě snese, a co už takzvaně „moc“; hru, kterou si vymyslela sama ze sebe se zrodivší (ve svém jádru vždy maloměstská) elita – zřejmě proto, aby se na jí samou absolutně ovládaném teritoriu příliš nenudila.
Hned je myslím jasnější, jak mohl být Slava Zajcev z počátku své tvorby (tou samou endogenně buržoazní, tedy venkoncem snobskou) „společností“ peskován za použití tradičních (!) vzorů.
Na druhé straně, kdo z těch, co něco dokázali, nebyl zpočátku (či po většinu doby) peskován?
Ve stejném duchu komunismus zbořil buržoazii, aby si vybudoval vlastní; Havel mohl být natisíckrát demokratem vyžívajícím se v konzultativním rozhodování místy hraničícím až s pluumvirátem (nakolik tedy připustíme jeho tehdejší roli ne-li moc, pak aspoň vliv morální autority) již za jeho vlády a tím spíš po ní se skutečných ekonomických a společenských kormidel začali chápat jiní, „skuteční“ technokrati moci.
Moc je přitom v zásadě jednoduchá: každý, kdo ji efektivním způsobem třímá (a není hysterickým mikromanažerem), vede (tj. bezprostředně úkoluje, kontroluje a následně reviduje) nejčastěji 3–5, jen v extrémních případech (do) 10 lidí; ti následně uplatňují to samé o úroveň níž. Takto se vůle moci postupně dostává až do nejnižších pater – kde už každý může „velet“ sám sobě, kde každý přikazuje již „jen vlastním rukám“.
Hlavní „magnetismy“ (resp. „gravitační síly“ či prostě „provázanosti“ elementárních mocenských vztahů) na jakékoli z úrovní jsou v zásadě stejné, přičemž je jedno, mluvíme-li o vrchní sestře či generálním tajemníkovi politbyra – na všech úrovních se realizují co do principu identické vztahové varianty, každá z těchto úrovní je co do moci v ní obsažené zcela stejně plnohodnotnou sociální bublinou, existující stran „prožitku moci“ do značné míry sama o sobě. Zatímco systém „kooptuje“ a „koleguje“ vše a každého, koho může (a kdo mu to dovolí), zároveň se jako fénix obrozuje, je moc ve formě sociálního napětí specifické „vlnové délky“ přítomná na všech úrovních stále stejně; byť ve svých tisícerých obdobách, je jedinou zákonitostí, fungující na jednotném principu, tento princip živící a obnovující.
Problém je tím každopádně definován: (poměrně neobjevně) docházíme k tomu, že je jím nepohoda, kterou vytvářejí sadisti a psychopati. Že jim to prochází, je dáno tím, do jaké míry stát občas vytváří pro přežití různých forem společenského „násilí“ (šikany, manipulace apod.) ideální podmínky: viníci se častokrát vyhýbají spravedlnosti, za sebeobranu hrozí standardně vězení, stávka je neslušné slovo. Za jen trochu násilnější protest proti státu (tedy takový, o němž si stále více lidí myslí, že má jako jediný smysl, resp. šanci něco změnit) hrozí tresty snad ještě vyšší než za socialismu, rakouskouherského autoritářství či fašistické diktatury.
XXXVI.
Dřív mě mechanická neúprosnost, v duchu jejíhož pragmatismu funguje společnost (a to nejen ve vyhrocených okamžicích, ale i v zástiní radostných okamžiků „národní“ hrdosti) jako celek, nepřestávala překvapovat, fascinovat. Nechápal jsem, jak se někdo může šplhat vzhůru po hlavách ostatních, případně proplouvat dějinnými epochami, systémy a zákrutami stejně ladně i kluzce jako úhoř.
Dnes už mě to nepřekvapuje – fakt, že část lidí jsou jednoduše sadisti, kterým ponižování ostatních dělá dobře, a další část jsou ti, kteří si to nechají líbit, do značné míry vysvětluje neustálou potřebu vzniku, udržování prostředí, v nichž se jednotlivé epizody takových vzájemných výhodností budou odehrávat.
Nejen zájmové skupiny, tj. státy, korporátní organizace či podniky, ale i komise, poroty a další asymetrické konstelace jsou tu – kromě svých „oficiálních“ funkcí – také proto, že společenská poptávka po arénách a gladiátorských zápasech je trvalá. A to i v takových oblastech a disciplínách, kde by lidé i bez komisí dosáhli toho, aby jimi vyrobené letadlo nebylo možná perfektní, ale určitě by nespadlo.
K výbavě takových společenských sadistů – tedy jako k výbavě každého správného psychopata – patří polopravda, lži, klamání. Vytváření dojmu zajímavosti, tajemna a příslibů; které jsou ve chvíli, kdy by mělo dojít k jejich naplnění, nahrazeny vyhýbavostí a kličkováním, dalším odkládáním, vymlouváním se či dokonce novým zvyšováním vlastní atraktivity a nedostupnosti. Dalším vytvářením směsi očekávání, úzkosti, soucitu či dokonce strachu, zároveň ale vlastní výjimečnosti, nedostupnosti a nesdílení tam, kde by u vyváženého vztahu bylo něco takového samozřejmostí. Šarm doplněný rychlými povrchními dotazy, které spíš, než k odpovědím vedou ještě dál do bludiště nejistoty. Zároveň však nutí ty, kdo jsou v jeho blízkosti a třeba jim na něm i záleží, představovat si, jaké by to bylo, kdyby se s nimi bavil normálně a byl k dispozici na chvíli jen jim či každému z nich, kdyby to zkrátka „potom“, až to třeba „skončí“ nebo „bude pauza“ apod. byl normální „pohodový“ člověk. A i přesto, že taková pauza nebo konec nepřichází, chovají k němu jeho blízcí možná i nadále obdiv, je to ale obdiv zvrácený, podobný tomu, jaký chová bitá žena ke svému manželovi, domácímu tyranovi; jako chová pes ke svému pánovi, násilnickému opilci.
Po společenském žebříčku tak snadno stoupají ti, kdo mají dost drzosti, aby porušovali to, co většina dodržuje, zároveň se ale chovají dostatečně korektně na to, aby na ně nebylo vidět – resp. nejsou agresivní v násilném slova smyslu, neb na cokoli, co by přinášelo riziko „zašpinění se“, využívají jiné. Původní rebelové se tak sami stávají diktátory: ostatně není právě potřeba přizpůsobit si svět sama sobě spíš než se přizpůsobit světu tím hlavním důvodem toho, že rebelují?
Ti z nich, kteří uspějí, se co nejrychleji obklopí jim loajálním aparátem a velkou část svého času věnují nějaké formě vymývání mozků ostatních pomocí katastrofických scénářů. Ty jsou často následovány návrhy (a následně realizacemi) jim zisk, prospěch či upevnění moci přinášejícími „řešeními“. A aby toho nebylo málo (a vše se nežádoucím způsobem „nezaseklo“ v jednom časovém období), pojistí se „pro každý případ“ vybudováním (požadovaným způsobem indoktrinačního) systému výchovy a vzdělání. Je nasnadě, že s jejich pomocí budou mít pod kontrolu i většinu myslí následujících generací.
Opět tu tak máme arabský princip pokory, poslušnosti a oddanosti svaté trojici – bohu, šéfovi a otci; a i pokud se v některých společnostech bůh i otec co do své děsivé síly otupili, je to jen proto, že si jejich ideologické feudum přisvojil „šéf“ – tedy každá jedna konkrétní tvář bezohledné moci, kterou vytváří systém, jenž něco takového dovolí.[40]
XXXVII.
Zatímco určitá měkkost, do níž je možná počítat i nehraný obdiv vůči té či oné celebritě, sportovci či společenské autoritě, případně v její blízkosti existující „obyčejné“ osobě, je u žen stále ještě chápána jako atraktivní, dochází-li k podobně obdivným projevům v podání mužů, zejména tehdy, je-li takový obdiv směřován k osobnostem stejného pohlaví, může to v některých případech budit přinejmenším rozpaky; v těch závažnějších pak pochyby o duševní zralosti takových „obdivovačů“.[41]
Jak obdivující ženy, tak obdivující muži se co do „třídní“ podpory společenské skupiny řídící buď tím, či oním světonázorem, nicméně i tak dělí zhruba na dvě (plus dvě) hlavní skupiny, které lze na základě jejich hlavních tendencí či „distinktivních rysů“ definovat zhruba takto:
- bohatí, kteří podporují (adorují, obhajují apod.) „kapitalisty“;
- chudí, kteří podporují „komunisty“;
Dále následuje první „zajímavější“ kategorie, do níž patří:
- bohatí, kteří podporují komunisty (do značné míry zabezpečení, znudění intelektuálové, bankéři či podnikatelé; častokrát ti, kteří touží za minima vlastní námahy zanechat v dějinách svůj otisk; političtí „investoři“ či jen jedinci toužící vidět, „co jejich investice udělá“, popř. „jak se jí vybavení lidé v rámci jimi plněného zadání ´hýbou´“ apod.);
Jakož i kategorie nejpozoruhodnější, jíž jsou
- chudí, kteří podporují kapitalisty (celoživotně chudý návštěvník bigbítových koncertů a fanda „amerického rocku“, který volí konzervativně-liberální strany; sekretářka nakupující u Starbucks, Michaela Korse či snídající v Paul´s, protože „to dělají ostatní“ /resp. proto, že jde o „sociálně-statusovou záležitost“/ apod.)
V souvislosti (nejen) s touto poslední kategorií vzpomíná Pavel Janíčko na „nápis v kanceláři bývalého předsedy ČMKOS (kde jsem dlouhá léta pracoval jako poradce) Jaroslava Zavadila, (sdělující, že) ´když milionář volí levici, je to rozmar, ale když chudák volí pravici, je to hloupost´.“[42]
Celá věc má podle mě tak trochu (obecnou, širší, symbolickou apod.) povahu sexuální deviace, popř. kumulace několika takových odchylek: kromě masochistického vzrušení majícího svůj původ v prožitku „slastné poddanosti“ (popř. „čiré servility“ apod.) vykazuje i rysy určitého frotérství: tj. uspokojení pramenícího (zde) z možnosti „otřít se (o předmět adorace; byť jen ideologické) a, pocítiv jakýsi slastný pocit, jít si – dočasně uspokojen – svou cestou dál“.
Jak jsem uvedl, zatímco distinktivní rysy prvních dvou kategorií jsou, myslím, jasně srozumitelné (a poměrně přirozeně, logicky se ustavivší), je o poznání pozoruhodnější kategorie posledně uvedená: tedy ta, jež je tvořená užitečnými idioty kapitalismu, které si skuteční vlastníci moci jejím permanentním „vyzařováním“ podmaňují. Ať již si kapitalismus získává své příznivce a apologety měkkou silou (kulturou, hudbou, cílením na pudy, reklamou apod.) či násilněji (začarovaný kruh probouzení potřeb, poskytnutí půjček, zavázání v rámci pracovního vztahu, pojistka v podobě exekuce apod.), jde o vzájemný vztah, jenž má až ritualizovanou, symbolicky sexuální povahu. Pokud bychom chtěli být ještě explicitnější, mohli bychom říci dokonce aktivně–pasivní homosexuální povahu; ovšem s tím, že takto pasivně po vůli jsoucím jedincům se takový dennodenně uskutečňovaný akt v rámci celkově pasivní konsensuálnosti kapitalismu (demokracie, „svobod“” apod.) vlastně velmi líbí; případně je ani nenapadlo, že by na něj mohli mít jakýkoli jiný názor.
Charakteristickou vlastností užitečných idiotů liberálně–kapitalistické moci je jejich větší či menší odtrženost od reality, snílkovství či zmenšená schopnost chápat, že veškeré fungující věci musí mít určitý pevný základ, nic není zadarmo a za vše se (tím či oním způsobem) platí. Není s podivem, že mnozí z nich cítí hluboký obdiv, úctu a důvěru vůči katolické církvi – zde ani ne tolik kvůli případným vzpomínkám na ministrantská léta (a zhmotňování se církevní moci v konkrétním vztahu katolického funkcionáře a jemu napospas dané důvěřivé ministrantské ovečky), jako spíš díky (jejich povahově zřejmě dané) inklinací k víře v zázraky (která, jak víme, je – společně s kultem krve, násilí, mučení, přibíjení na kříž, pokrytectvím, vnucováním pocitu viny jakož i dalších forem citového vydírání a na nich založené manipulaci mas – skutečnou podstatou, páteří a patologií katolické věrouky).
Naproti tomu druhá z „paradoxních“ skupin sestává z bohatých (či aspoň „zajištěných“), kteří se svým charakteristickým („levicovým“) způsobem staví za ty méně privilegované. Většina takových vůdců jsou přitom v zásadě (politickými) „podnikateli“, a jako takoví se v ničem neliší od toho „ryzího“, pravicového kadlubu. Mezi „pravověrnými“ žraloky volného trhu by ale takoví „podnikavci“ s největší pravděpodobností neuspěli obchodně ani politicky: nebyli by schopni přesvědčit, případně efektivně manipulovat – žádný z životem protřelých pravičáků či liberálů by jim totiž neskočil na špek. Proto se tato (přes veškeré své deficity sebevědomá a ambiciózní) individua musí zaměřovat na poddajnější publikum. Místo toho, aby vyli s podobně nastavenými vlky (volné ekonomické soutěže), berou si tak za výrobní kapitál svého projektu „lid“, jím se dále zaštiťují nebo takový dojem aspoň vytvářejí.
I sadistů jsou různé druhy: jeden si s radostí vychutnává druhé, profesně je ale člověkem na svém místě; jiný zas nachází potěšení v šikanování těch, kterým se to líbí, pozice, která mu něco takového umožňuje, je však neudržitelná, neboť je profesně diletant. Něco takového se ukázalo v 90. letech 20. století: mnoho firem jako by v době po „změně“ vznikalo proto, aby si v nich bývalí podílníci absolutní moci ventilovali svůj fetišismus. Většina těch, u nichž bylo hlavním důvodem založení zachování hnízd sadistického uplatňování moci, proto zanikla; některé z nich nicméně přežily, protože majitel byl zároveň i organizační, obchodní a manažerský talent.
Jen málo z nich bylo pak takových, kde byl majitel latentním či otevřeným despotou, zároveň ale i talentem, a ještě navrch takovým šťastlivcem, že „pod sebe“ sehnal dostatek submisivních, s idiotským úsměvem radostně se poddávajících masochistů, kteří mu styl vedení nejen tolerují, ale zřejmě si jej i užívají – a firma nejenže přežila, ale i nadále prosperuje, rozvíjí se a roste.
XXXVIII.
Pokud tedy tkví cesta vpřed v tom, aby nedocházelo ke stresování jedinců držených v „poutech“ zaměstnaneckého vztahu,
- kde se taková mez nachází ve vztahu k zaměstnanci (tj. co do času, chování, nároků apod.), jakož i kde leží jaksi
- „objektivněji“, tj. tak, aby jeho pracovní výkon po všech stránkách vyhovoval i potřebám zaměstnavatele (resp. podniku), resp. zůstával i nadále efektivní?
Jinými slovy: nachází-li se zlatý střed (ve smyslu např. nároků kladených na zaměstnance) níž než nyní, kde přesně to je? Je ideál umístěný „pro každého zvlášť“ (subjektivně), nebo zde existuje nějaké „kolektivně schůdné“ řešení (například 5 hodin pracovního výkonu, pohoda na pracovišti, wellness či kurzy cizích jazyků apod.)? Co s lidmi, které práce baví, nic jiného nemají a chtějí se realizovat tam? Co s kariéristy, kteří chtějí pořádek u druhých a sami ho dodržují? Volit jim do práce také kariéristy či rovnou masochisty? Co s těmi, kdo si myslí, že masochisty jsou, při pohovoru se přetvařují, a pak v práci pod tlakem podvádějí či se jinak projeví to, že masochisty nejsou (případně, že jsou pravým opakem)?
Každý si může říkat, co chce, lze nesouhlasit, ale myslím, že moc má sadomasochistickou povahu, a profese je jen zástěrka. Podobně jako se „chodí na kafe“, aby se něco dělo a realizovala se komunikace a podobně jako se maloměšťáctví obléká do různých forem, uniforem či režimů, slouží v určitých případech kanceláře, díl(n)y a nejrůznější další „uzavřené místnosti“ jako místo přežití všemožných mezilidských patologií. Skluz do nich, toto objevení „zvrácence“ v sobě přitom nemusí být kdovíjak příkré a více než kde jinde zde platí, že příležitost dělá zloděje. Ostatně jak daleko je již jen od „nevinného“ sběratele k fetiši? Jak od fetiše k Freudovi? A jak od Freuda do blázince?
XXXIX.
Můžeme se sebekritičtěji zamýšlet nad tím, zda je „lepší“
- komunalismus (tedy to, co chápu jako tendenci ke sdílení všeho, v první řadě však rozhodnutí), nebo
- individualismus (který chápu jako praktickou projekci v lepším případě anarchismu, v horším egoismu); vždy však dojdeme k tomu, že obě tyto tendence jsou leitmotivy lemující cesty, které vedou ke krásným i zvrhlým výsledkům.
Kolektivní nevědomí komunalismu končí kdesi u pyramid a Speerových stadionů, individualismus ústí ve vynikající díla umění i permanentní (snahu o) feudální zotročení ostatních.
Vidí-li Keller určitou „hlavní“ sociální dichotomii dneška jako kontrast (resp. soužití apod.) „bezvýznamných“ na jedné a „bezradných“ na druhé straně,[43] já bych se – uznávám, v trochu extrémní nadsázce – možná nebál tvrdit až to, že zde řešené téma je v zásadě o tom, že
- z názoru druhých již dopředu vystresovaní sexuální frotéři i víceméně dobrovolní pasivní homosexuálové postižení stockholmským syndromem (na jedné straně) se mají
- dohodnout se sadistickými predátory (na straně druhé) na tom, jak má být každý jeden šťastný.
Vedle sebe tu tak permanentně máme jak duši freudovsky lačnící po ukojení, tak i racionálně selektující, „darwinovskou“ přirozenost bytí. Právě s onou neustálou, provázanou přítomností obou těchto sebou se navzájem živících „přirozeností“ je do značné míry třeba počítat při jakémkoli uvažováním nad tím, nakolik je sociální smír, rovnost a bratrství možné, resp. při činění závěrů z takových dum vyplývajících. Jakmile totiž do jakékoli „sociální“ rovnice či úvahy nedodáme základní konstantu toho, že asymetrické formy ve své se vzájemně doplňujících vztahů (ponižující – ponižovaný, šikanující – šikanovaný, vykořisťující – vykořisťovaný apod.) nejenže vládnou celému světu, ale jsou i motorem, nebude jakýkoli další „výpočet“ možný, protože takové „rovnici“ bude dost pravděpodobně chybět společný jmenovatel.
Je tedy cestou ke zlepšení osobního prožitku spíš
- cokoli, co je na „jedince“ (ať již v singuláru, nebo plurálu) „uvaleno“ shora (snížení doby práce; pol-potovské přesídlení lidí do vsí, aby si tam poradili, jak nejlépe umí; „vnucená“ kmenová demokracie saharských či středoasijských národů; zelená či jinak barevná revoluce apod.) – anebo je spíš na místě
- (postupná, trpělivá, upřímná a objektivní) výchova s tím cílem, aby potřebná asertivita přišla zezdola a každý byl natolik dobře a férově a rovně veden, že si „pohodu“ zařídí sám?
Každopádně jsem toho názoru, že má-li se cokoli změnit, je třeba identifkovat a společensky zkrotit (případně, explicitněji řečeno, „sterilizovat“ či „neutralizovat“ apod.) veškerá hnízda moci, z nichž může plynout jakýkoli patologický projev, který tím či oním způsobem udržuje, dále podporuje a častokrát i pomáhá rozšiřovat ten či onen ze zde popsaných typů nerovnoměrných, autoritativně šikanózních či jinak společensky toxických vztahů.
XL.
Kromě skrytých patologií, jež dopřávají škoditeli krátkodobě vzrušení a dlouhodobě zřejmě i smysl života, jsou zde i určité „evoluční“ či „adaptativní“ formy „drsnosti“ či „tvrdosti“. Maloměstsky primitivní, do značné míry pudově jednající populace vesnic, maloměst i metropolí je, s nulovým nadhledem a až dětinskou utilitárností, bezohledností a rozhodností naučená – v zásadě plně intuitivně – oddělovat (sobě prospěšné) zrno od toho, co vnímá jako (nepotřebné, obtěžující) plevy.
V této souvislosti mě vždy fascinovala paradoxní povaha toho, s jakou „kapitalistickou“ lehkostí socialismus odmítal ty, kteří nezapadali do jeho představ – a to nejen živnostníky, soukromé zemědělce nebo nejrůznější podnikavce, ale i lidi s vlastním názorem, pomalejší pracovníky či třeba gymnastky s nadváhou. Copak i oni nebyli normální lidé, kteří si měli být rovni (anebo mít aspoň dovoleno jít po společné cestě vedoucí ke štěstí všech)?
V mé naivní „asketické“ představě přitom nadále tančí štíhlí a pohybliví s obézními; trhu se účastní líní s podnikavými; na soutěži recitují jedničkáři se slavičími hlasy, stejně jako zadrhávající se trojkaři bok po boku s obhroublými propadlíky.
Důvodem toho, že tomu za socialismu (a přiznejme si: ani nikdy jindy) tak nebylo, musela být v takovém případě skutečnost, že takovou společnost vždy někdo „nasvítil“ buď svou autoritou, resp. autoritou kombinovanou zároveň se strachem; případně se tento strach dostavil sám prostřednictvím obvyklého předjímání, odezírání ze rtů, snahy nepobouřit, zalíbit se, být pochválen. I na tom se nepřímo ukazuje, do jaké míry byl socialismus z pohledu teoretiků komunismu chápán (a tolerován; resp. benevolentně nahlížen) jako určitý „chybující mladší bráška“ (toho, který teprve přijde, nastoupí). Toto vše se ovšem nedělo jen z nějaké hloupé – či hodné – tolerance či velkorysosti. Hlavním praktickým důvodem bylo, že právě takové („benevolentní“) vnímání všech bolístek socialistické společnosti (resp.: počítání s nimi dopředu) tyto bolístky (rozuměj: relikty tvrdých, kapitalistických, pragmatických, vykořisťovatelských vztahů) omluvilo, vysvětlilo – a tím pádem i umožnilo jejich pokračování. Ten samý mladší bráška komunismu tak pasivně přijal dějinnou roli, kdy nejenže
- umožňoval bujení endogenních kapitalistických (společensky nerovnoměrných) vztahů v samé lůně něčeho, co mělo být vyšším vývojovým krokem na cestě k beztřídní společnosti, ale
- i se sám – prostřednictvím v něm žijících lidí – „účastnil“ na rozvoji a další „kultivaci“ některých z nejhorších vlastností, které všechny podobné společenské konstelace plodí: mimo jiné
- zbabělosti a servility ve vztahu k autoritám, na druhé straně
- až strojově mechanické krutosti vůči těm, o jejichž osudech mohl rozhodovat.
Není přitom nezajímavé, jak nás nepřehlédnutelné analogie i zde vrací zpět k již dříve popsanému „klasicky patriarchálnímu“ (tj. v zásadě „konfuciánskému“) uspořádání světa – spočívajícímu v určité „elementárně jednoduché“, zároveň ale „absolutní“, „ideální“ subordinaci vůči všem „přirozeně“ mužským (silným, dominantním apod.) principům, „archetypům“ – seniorovi či manželovi, resp. nadřízenému (šéfovi, služebně staršímu apod.), bohu či otci?
XLI.
Ve stínu patriarchalismu a tradice jsme u „tzv.“ morálky (také „etika“, „mravy“ apod.: liší se to zhruba jako „náboženství“ a „ideologie“, resp. „diskurz“, „narativ“ a „lež“, takže žádný stres). Jsme-li u ní a říká-li se mimo jiné, že nový (socialistický apod.) člověk je „mravní“ a měly by mu být vlastní „odpor k pokleslému, zahálčivému způsobu života“. Měl by tak mimo jiné pohrdat třeba ochmelkou, kavárenským povalečem či pouliční šlapkou.
Dobrá, proč by měl ale zrovna socialistický člověk pohrdat šlapkou? Kvůli její špíně? Vždyť v čem se od ní v tomhle lišil prvorepublikový dělník? Kvůli lenosti? Ať si každý zkusí být šlapkou na plný úvazek! Kvůli pověsti či „nezřízenému“, zahálčivému stylu? Co je to za pokrytectví?! Kvůli špatné morálce? Není snad jak socialistický, tak kapitalistický člověk místy smýkán systémem víc než šlapka zákazníkem?
Jediný důvod je tak stále stejný: „socialismus“, stejně jako kterýkoli jiný „ostrý“ nový systém (tj. takový, který hned po svém – častokrát revolučním – příchodu na dějinnou scénu) obhájí své pozice, „oklepe se“, začne budovat své vlastní elity a snobské rituály, svou vlastní, „endemickou“ buržoazii. Případně to, že je to jen inkarnace, resp. forma toho, jak buržoazie přežije, potažmo toho, že (aspoň v případě Střední Evropy) se snaha o naplnění jakékoli, i sebevznešenější myšlenky ve své praktické realizaci vždy stejně obtočí kolem maloměšťáctví jako svého středobodu, vždy si své maloměšťáctví znovu vytvoří i obhájí – téměř jako jakousi prazvláštní reinkarnaci zatuchlé „pohody“ keltských oppid ať již v jejich dnešní podobě, zítra nebo spíš na věčné časy.
Společenský diskomfort, ona „blbá nálada“ způsobená kumulací nejrůznějších pocitů diskomfortu na individuální úrovni však není jen o snobských rozmarech maloměšťáků, materiálním úspěchu Katariny Tichomirové či Fidelovu povýšeneckému odporu k sardinkám, ale i o sociálním inženýrství „projektantů“ socialistické společnosti. Tedy o umělé, svým způsobem progresivní odnoži něčeho, co do značné míry bylo skutečně autoritářskou totalitou,[44] resp. endogenní socialistickou buržoazií (popř. smetánkou, elitou, „establishmentem“ apod.), která v jinak (teoreticky) rovnostářské společnosti v zásadě spontánně, „liberálně“ až „darwinovsky“ „rozkvetla“ podobně, jako i na úhoru (či třeba hnojišti) dříve či později vyraší nějaká „výjimečnější“, případně „exotičtější“ rostlina.[45]
Přitom já si ale opravdu vždycky (či aspoň dlouhou dobu) myslel, že socialismus – rovná se askeze; tedy jakási vnitřní střídmost, ušlechtilost ducha, zdrženlivost, disciplinovanost a uměřenost. Nebo ne? Kdoví; na druhou stranu stačí, když si uvědomíme, že sám komunismus (se svým „každý dle svých schopností, každému podle jeho potřeb“) má v sobě zakódovány na jedné straně altruismus, ohleduplnost a velkorysost, na druhé lenost s rozežraností, zjistíme, že to asi zase tak jednoduché (a hlavně jednoznačné!) nebude…
XLII.
Stejně tak ovšem můžeme dotaz položit i jinak: není askeze vlastně v rozporu s cílem „uspokojení potřeb“, popř. (jakéhokoli) dalšího rozvoje? Případně: jaký je vztah skutečných ultimativních cílů – tj. egoismu (až „sadismu“), který přináší saturaci jedinci, a „altruismu“, popř. takovou efektivitu, která má sloužit komunitě, společnosti, „lidem“? A není pak náhodou askeze určitou druhou stranou sadismu, resp. jeho sebemrskačským rubem či jen nutným komplementárním příznakem?
Nejsou nakonec asketové sadistům vhod – zejména jako poslušní, v zásadě masochističtí zaměstnanci? Ne každý asketa je totiž zároveň duchovně zdatným, asertivním jedincem, který je schopen jak nejíst, tak se účelně argumentačně bránit, zkrátka být „kýmsi jako Gándhí“. Zde je nejen možné, ale i nutné konstatovat jediné: nejenže není každý asketa jako Gándhí, věc se má ještě jinak: většina asketů nejsou ani „kýmsi jako Gándhí“.
Klasickým příkladem takové komplementarity je situace v Číně: budeme-li nazývat věci pravými jmény, pak dojdeme k závěru, že Teng Siao-pching na počátku 80. let minulého století v zásadě do praxe uvedl tu myšlenku, že pokud se znevolničí (resp. nevzdělá, nevybaví pasy, uzavře, za minimální příjem nechá pracovat apod.) cca 90–95% obyvatel, bude pro zbylých 5–10 % snadnou a radostnou zábavou prodávat (tj. za valuty do zahraničí exportovat) jimi vyrobenou hodnotu. Pro ty nepočetné, kteří prodávají, navíc vysoká konkurenceschopnost zaručí skvostné marže – a zároveň bude dost prostoru na (případné budoucí nutné, zejména cenové) ústupky, bude-li jich třeba.
Jediné, co je třeba, je začít ztuha a s vytvořením co největší nevolnické vrstvy hned na počátku. To bylo něco, co šlo dobře – lidí (rozuměj: výrobních sil) bylo jednak dost, jednak bylo cokoli oproti Maově období vnímáno jako „zlepšení“ (přičemž Siao-pching věděl, že jediné, co je nutné, je nezlepšovat skokově, ale jen velmi pomalu). Tedy zatímco na začátku bylo bohatých například „jen“ 0.01–0.02 % (tj. ti „odpovědní“, tj. „nejloajálnější“, resp. „nejosvícenější“ představovali cca „jen“ 100–200 tisíc lidí), postupně až do 1–2 %; potažmo (v širším měřítku dolarového „milionářství“) možná až 5–10 %. I to ale znamená, že v Číně je stále ještě nějakých cca 1–1,2 miliardy lidí stále více méně „jen“ výrobní (či zemědělskou apod.) silou.
Na druhé straně jde o stejný princip, na němž fungovaly snad všechny východoevropské podniky zahraničního obchodu (PZO): produkt v domácím prostředí téměř zadarmo vyrobit a následně jej (byť „jen“) za (stále velmi dobře konkurenčních) 60–80 % světových cen prodat v zahraničí či na světových trzích. Marže se po odečtení nákladů rovnala příjmu státní kasy. Přepočteno „na osobu“ tak „za nehty“ zůstalo nejvíc těm, kdo se daných operací účastnil přímo – tj. ony 1–2 % privilegovaných a prověřených (zároveň ale schopných a ochotných tak trávit čas); možná ještě míň. Podstatné je, že mentalita samotného obchodního principu – tj. doma vždy levně vyrobit a do zahraničí (klidně pod cenou, ale) se ziskem vyvézt – zůstala českým podnikatelům dodnes; však se také velká část těch největších z nich (přinejmenším z počátku) rekrutovala právě z řad bývalých zaměstnanců PZO.
Jediným – a uznávám, ne nepodstatným – rozdílem mezi Čínou a námi je tak to, že u nás došlo (i díky socialismu, zároveň však i díky celoevropskému kontextu, vývoji, naturelu, kultuře apod.) k určitému vyššímu zrovnoprávnění v rámci společnosti.
XLIII.
V novém, pluralitnějším typu společnosti vznikajícím od 90. let 20. století na jedné straně ztratila na významu („zapadla“, zneviditelnila či „obrousila“ se apod.) všemožná „privilegia“ spojená s předchozím (tzv. „socialistickým“) systémem, princip generování nadhodnoty, výdělku i bohatství ale zůstal stejný: z bývalých PZO se stali majitelé, odebírá stále Západ, profit zůstává u stále relativně malé skupiny lidí – snad jen s tou změnou, že oproti bývalým deseti- až dvacetinovým platům oproti Západu jsou nyní platy třetinové.
Běžní lidé, kteří chtěli tzv. „svobodu“ (jež pro drtivou většinu populace znamenala možnost koupit si kvalitní západní výrobky, které budou k mání v dostatečném množství, tj. bez front), si nyní může – v poměru k platům relativně levně či dostupně – koupit západní produkt. Ten je ovšem vyrobený v Číně, protože pokud by byl i nadále vyráběný na Západě, možná by byly o poznání méně dostupně (a pak bychom teprve viděli, že jsme se zas tak daleko nedostali; není ale žádoucí, aby se něco takového stalo). Na druhé straně se ale od Číny lišíme: zatímco u nás se kolem krajských hejtmanů nerušeně rojí nejrůznější „kmotři“, nebojí se čínská komunistická strana (včetně regionálních výborů, těchto komunistických „hejtmanů“ / šéfů „krajských úřadů“ apod.) proti podobným (korupčním, a stranu tak potenciálně diskreditujícím) nešvarům průběžně aktivně bojovat.
K narovnání společenských pořádků je jistě cenným zdrojem inspirace marxismus, neměl by však být považován za zbraň. Ač tak nikdy nebyl zamýšlen, zaštiťování neslavných společensko-ekonomických výsledků právě jeho ideologií, jež přišlo po „vypořádání“ se s „vykořisťovatelskou“ třídou mu tuto auru bohužel propůjčilo. A to i přesto, že, jak možná mnozí nevědí, není o tom „vzít bohatým“ (a zdarma dát chudým), ale spíš o abstraktním myšlení, představivosti a promýšlení souvislostí, příčin a důsledků; dobrá, možná i s určitým důrazem na praktickou aplikaci ve společensko-ekonomickém procesu.
Takové myšlení bylo přitom použito i v „buržoazní“ ekonomice; v ní k tomu ovšem došlo
- častokrát povrchně a bez kompletních souvislostí, popř. předpokladu toho, že „spodní vrstvy“ zůstanou, jak jsou či je není možné pozvednout, tím spíš vůbec bez pomyšlení na redistribuci, pokrok či vývoj, dále
- marxisté nikoli ve službách buržoazní ekonomiky či feudálních vztahů, ale pro jejich zlepšení.
Právě proto, že se tak děje výše uvedeným způsobem a za aplikace jasných – sociálních – aspektů a požadavků, dostává výsledný „blend“ charakteristický tvar – který je s marxismem ztotožňován, za něj zaměňován, jako marxismus onálepkován, tedy i identifikován, a jako takový vysmíván, ale za něj snad i správně považován.
Zároveň jsem se já pravděpodobně dopustil zásadního omylu, když jsem si myslel, že socialismus je o askezi, resp. askeze je, pokud ne cílem, tak jednou z nejvíce ceněných vlastností. Není tomu ale tak – i socialismus, resp. komunismus chce konzumovat, žít v dostatku až opulenci, mít své elity, endemickou buržoazii a zřejmě i sadomasochistické vztahy a být na to řádně hrdí. V cílení na plný žaludek a dům vybavený kvalitním nábytkem se tak socialismus od („ideálů“) kapitalismu nijak neliší.
Odlišný je jen způsob, jakým se k tomu v porovnání s kapitalismem mají dopracovat – už jen proto, že jestli je kapitalismus (podobně jako skrytý feudalismus v podobě reálného socialismu a post-socialistického světa) něčím, pak, jak jsme si ukázali, v zásadě desocializujícím prostředím zaměřeným na maximalizaci zisku, která vede právě přes co největší konkurenceschopnost (jíž se dosáhne efektivitou). Shrnuto cynicky a lapidárně: kapitalismus a jeho různé podoby (resp. různé formy vykořisťování člověka člověkem) přináší skvělou službu všem těm, kdo zrovna nejsou v práci.
XLIV.
Co říci na závěr? Ne snad, že bychom se vůbec neposunuli, na druhé straně jsme se o moc dál nedostali. Nenašli-li jsme recept na to, jak socializovat nejen „en gros“, ale i „en detail“ (tj. s ohledem od jednotlivce), identifikovali jsme alespoň klíčové body, kde nás tlačí pata. Od
- osobnosti podnikatele (se všemi jeho, jak se eufemisticky říká, „kontroverzními“ rysy), přes
- „manažerské“ klima (stále ještě jednoznačně nahrávající pracovní šikaně a diskomfortu zaměstnanců) až po
- posvěcení mnoha těchto negativních věcí zákonem (či aspoň přivřené oči, resp. selektivní slepotu vůči takovým jevům),
- nízkou míru občanské a/či „osobní“ vzdělanosti prakticky všech účastníků pracovního procesu / zaměstnaneckého vztahu,
- neschopnost identifikace skutečných osobních cílů a neschopnost si za nimi jít atp.).
To vše jsou body, z nichž je třeba začít (pracovní proces jako právní stav, místo zaměstnání jako zdroj dis/komfortu, vztahy vyplývající ze subordinace, poměr osobní důstojnosti a sdílených zájmů apod.), jakož i možné zádrhele, paradoxy či tendence protivné tomu, aby našich cílů bylo „snadno dosaženo“ (konkurenční tlaky, nekončící tlak na růst a efektivitu, vždy v zásadě nevyhnutelné dřívější či pozdější „odosobnění“ daných tlaků apod.).
Ambiciózní mladí badatelé na poli filozofie většinou po určitou dobu nechápou, resp. nedovednou náležitě ocenit, že to podstatné na jejich oboru není „epistemologie“, „Platón“, „metafyzika“ či „triády“, ale „prachobyčejná“ filozofie života (tj. „návod“ jak žít, jak jednat v souladu sám se sebou, případně jak „nejlépe“ být smířen se svým okolím, popř. tím, co nemohu ovlivnit, změnit apod.). V něčem jim podobni, dospíváme i my v rámci této eseje možná k tomu poznání, že v praktické rovině jsou zásadní stejně ty nejobyčejnější věci: atmosféra na pracovišti, míra demokratičnosti, vztahy se nadřízeným(i).
Ve světle toho se pak „socializací“ (resp. zlepšením) může jevit už i to, že se zaměstnanec do práce těší, zároveň ta je pro něj dost smysluplná na to, aby jej naplňovala, bavila a poskytovala mu přirozenou motivaci chovat se disciplinovaně. Tedy aby jej na jedné straně nezničila lidsky, na druhé z nějak ovšem („po dobrém“) „dostala to nejlepší“.
Zatímco tak momentálně tráví obě strany část svého času ve stresu z toho, jak se zachová a „co si přichystá ten druhý“, šlo by takto vnést do vzájemného vztahu aspoň trochu klidu. Socializací – či prvním krokem k ní – by se tedy mohlo stát
- buď takové vnitřní uspořádání dostatečně „uvědomělého“, „osvíceného“ celku (kolektivu, společnosti, firmy), anebo
- rozumný, upřímně míněný, a hlavně odborný zásah třetí strany (v dlouhodobém horizontu například státu v podobně skutečně relevantního vzdělávání k občanskosti nejen z hlediska povinností, ale i práv a jejich vymáhání; v horizontu krátkodobějším ze strany /v takovém případě fungujících/ odborů).
Když už ničím jiným, mělo by být takové směřování přinejmenším nezbytným komplementem k jakýmkoli doporučením uvažovaným v podobně „obecném“ duchu; resp. k dalším myšlenkovým směřováním v rámci jakéhokoli „většího plánu“ počítajícího s „přeměnou společnosti“ či jejího „stavu“ jaksi „jako celku“ (resp. najednou, „na všech frontách“ apod.).
K tomu, aby se tak stalo, jsou ovšem zapotřebí určité předpoklady – stejně jako priority soustředění reformního úsilí – které jsem doufám z alespoň zčásti zmínil výš. Jak věřím, může se jejich následování ve finále ukázat smysluplnější, proveditelnější a vůči jednotlivcům nakonec i citlivější než taková postupná změna, která cílí na sice všudypřítomnou, ale anonymní masu. Takový přístup je zároveň i preventivní, neboť jakákoli systémová změna je příliš posedlá vlastní velikostí, vlastním „lavinovým efektem“, než aby byla dostatečně obezřetná na to, že na vzniklém „dějinném sesuvu“ se tu a tam veze nějaký černý pasažér v podobě (věčného) prospěcháře (zas a znovu) si dělajícího zálusk na své menší či větší „feudum“, a to – světe div se – dokonce i v takových reformovaných společenských konstelacích, v nichž by žádná feuda z principu věci být neměla!
Cesta k prevenci takového stavu přitom nemusí vést jen přes jakýsi „makrorámec“ komunity, „zaměstnanectva“, lidu či jiné „masy“, ale v první řadě
- odbouráním negativních aspektů, resp. / aspoň
- důslednou identifikací, kritickým přehodnocením a následnou pomocí k (auto)„reformě“ každého jednoho osobního „miniprožitku“, stejně jako
- nápravou konstelací představujících podhoubí základních stresových vztahů v rámci stávajícího ekonomického a pracovního systému, který takového jedince obklopuje, integruje a využívá; tj. zejména vztahy na pracovišti, především pak s nadřízenými, vedením, podnikatelskou „elitou“ (jakož i důsledky působení takového pracovního klimatu, nálady ve firmě, „kultury“, kterou firma vytváří apod.
Snaha o takovou změnu je podle mého názoru zcela na místě, je oprávněná a logická: neboť nehledě na to, že v síti daných vztahů tráví pracovníci něco mezi pětinou a třetinou svého života, je prostředí těchto vztahů mikromodelem (popř. „zrcadlem“) nepoměru, na němž (popř. v „makroplánu“, ve svém „velkém rámci“) stojí celý kapitalistický – protože „darwinovsky přirozený“ (tradiční, konzervativní, liberální…) – svět.
Na druhé straně: kdo se ale v člověku – „jedinci“ – doopravdy vyzná? Kdo ví, co vlastně chce? Kdo se vyzná v komkoli? A co je to vyznat se? Může to být například znát skutečně ultimativní touhy? Tedy to, oč vlastně komu („ve finále“) jde, kolem čeho vědomě či podvědomě buduje svou činnost či většinu svých aktivit, co je pro něj podprahovým či vědomým motorem toho, že vůbec něco dělá?
Je-li tomu tak, nejde o vůbec snadný úkol: samozřejmě už jen proto, že své opravdové (hloubkové, „skryté“ apod.) cíle, tužby či cesty k uspokojení leckdy – jak už jsem naznačil – nezná ani daný člověk sám. Případně je zná a nechce si je přiznat, je slabý na to, aby je uskutečnil, a tak se pořád na něco vymlouvá. Má například „ženy“, ale chce „bohatství“; má „bohatství“, ale chce „volný čas“. Má „volný čas“, ale chce „práci“ a „náplň“. Má „náplň a „zaměstnání“ (ve kterém je třeba i úspěšný s respektovaný), zjišťuje však, že by si chtěl raději „přečíst knížku“, „zajít do lesa“ či „prožít nespoutaný sex“; na to se mu ovšem nedostává „klidu“, „chuti“, „sil“ či „času“.[46]
Tento začarovaný kruh má však ještě jinou dimenzi, rámec či kontext, které nás vlastně vrací zpět k základnímu rozdílu mezi lidmi, tedy každým jedním z nás. Na jedné straně máme sofistikované technologické start-upy se svými osvícenými podíly zaměstnanců na rozhodování apod., na druhé zde ale zůstává stále velmi silná vrstva „obyčejných“ lidí, kteří ve srovnání s něčím již tak „rafinovaným“ jako hledání si (a placení) vlakového spoje přes mobil jsou žijí stále v jakémsi „polovědomí“ primitivního člověka. Jsou to lidé mého dětství – obyvatelé vesnických bytovek a nekonečných sídlišť, kteří si sem tam „u táboráku“ z dýmu a mlhy dojmů čas od času splétají smotky toho, co doufají, že jejich spolustolovníci budou považovat za kulturu. Ať se sejdou ve dvou na pivo, nebo jako parta kdysi v zakouřené hospodě, vždy chvíli zkouší, skoro jako když ochotníci nacvičují představení nebo když kapela ladí nástroje, potom si vytváření své malé rituály, z nich se dál rodí jakási kultura „party“, její zvyky… Sotva je vše dořešeno, „naladěno“ a všude vůkol se na okamžik rozhostí blahorodný klid společenské události, něco se stane (zřejmě někdo porušil „rituál“ či „zvyky“), záhy se začnou šířit zprávy, že se otěží zbavení pracující právě porvali v restauračním zařízení, a vše začíná nanovo.
V právě uvedeném propletenci zaznívají sice některé „atraktivní“ výrazy, zároveň je pro účely příkladu zjednodušen tak, až působí svým způsobem „čistě“ a „důstojně“, téměř jako nějaký námět pro román či film. Neznamená to ale, že reálné podoby, odraz i vliv situací, které jsou na něm ilustrovány, by měly ovlivňovat jen jakési „zvlášť predisponované“, „archetypální“ apod. jedince, kteří, vlečeni nevědomými potřebami, teprve přes společenské kotrmelce a pády postupně odhalují, čím vlastně jsou, resp. by měli / chtěli být. Stejně tak – na rozdíl od filmu – neplatí, že se lidská dramata (včetně ryze niterných zápasů, na něž je každý, podobně jako na smrt, ve finále jen a jen sám) odehrávají
- buď jen ve zcela čistém, důstojném až vznešeném prostředí,
- nebo naopak ve zcela bídných, okatě mizerných podmínkách.
Naopak: jsem přesvědčen o tom, že neznalost vlastních ultimativních potřeb či neschopnost je formulovat (tj. neschopnost identifikovat štěstí a absence odvahy či, později, i možností jít za ním), postihuje především jen nejzranitelnější, tedy nejprostší.
Budiž mým nejzávažnějším argumentem v návaznosti na právě sepsané řádky tak to, že spíš než takové jedince používat coby pouhý prostředek (na ně později pasivně uvalené) změny (jež je tu oficiálně pro ně, vůči níž se ale oni sami reálně dřív či později stanou vždy jen pokácenými kmeny unášenými proudem), je víc na místě začít u každého z nich – byť za cenu postupné, trpělivé a namáhavé práce s každým jedním z nich, nacházení cest k jeho průběžnému vzdělávání, stejně jako posilování sebeuvědomění každého z nich, a tím i pevnosti jejich pozice ve vlastním zaměstnání, ekonomickém procesu i společnosti jako takové.
Literatura:
ARENDTOVÁ, H. (2012): O revoluci. Praha: Oikoumene.
ARENDTOVÁ, H. (2013): Původ totalitarismu I – III. Praha: Oikoumene.
BABIAK, P.; DARE, R. D. (2007): Snakes in Suits: When Psychopaths go to Work. Harper Business.
BERNAYS, E. (2004): Propaganda. Ig Publishing.
BUZGALIN, A. V. a kol. (2018): Socializacija kapitalizma: Potencial, protivorečenija, preděly. In: Alternativy, s. 33–67. Chimki, Moskovskaja oblasť.
FOUCAULT, M. (1975): Surveiller et punir: Naissance de la prison. Gallimard.
GJURIČOVÁ, A.; KOPEČEK, M.; ROUBAL, P.; SPURNÝ, M.; VILÍMEK, T. (2019): Architekti dlouhé změny: Expertní kořeny socialismu (1980–1995). Argo: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha.
HONZÁK, R., HONZÁK, F. (2018). Čas psychopatů. Galén.
CHOMSKY, N.; MITCHELL, P. R.; SCHOEFELL, J. (2002): Understanding power. The New Press.
KOUKOLÍK, F., DRTINOVÁ, J. (2011): Vzpoura deprivantů. Galén.
KOUKOLÍK, F. (2010): Mocenská posedlost. Praha: Karolinum.
LE BON, G. (1905): Psychologie des foules. Edition Félix Alcan.
KOPŘIVA, P.; NOVÁČKOVÁ, J.; NEVOLOVÁ, D.; KOPŘIVOVÁ, T. (2008): Respektovat a být respektován. Spirála.
POPPER, K. R. (1995): Hl´adanie lepšieho sveta. Bratislava: Archa.
POPPER, K. R. (2011): Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha: Oikoumene.
QUTB, S. (2006): Milestonees. Maktabah Booksellers and Publishers.
SOMMER, V. a kol. (2019): Řídit socialismus jako firmu. Lidové noviny.
SOROKIN, P. (2010): Social and Cultural Dynamics: A Study of Change in Major Systems of Art, Truth, Ethics, Law and Social Relationships. Transaction Publishers: New Brunswick, New Jersey.
[1] Popř. prožitku pocitu spravedlnosti, pocitu určitého uspokojení ze života apod.
[2] Viz Buzgalin, A. V. a kol. (2018).
[3] Srov. Buzgalin, A. V. a kol (2018, např. s. 34, 41, 42, 48, 49 apod.).
[4] Srov. Buzgalin, A. V. a kol (2018, zejm. s. 34–35).
[5] Srov. Buzgalin, A. V. a kol (2018, zejm. s. 66–67).
[6] Nakolik jsem alespoň já – doufám, že správně – tento cíl popsané socializace vyrozuměl či pochopil, případně si vždy představoval. Polemika zde nicméně není vedena „důsledně“, „bod po bodu“ – spíš jde o volný dialog s duchem (vyzněním, poselstvím apod.) Buzgalinovy studie.
[7] Popř. „endogenní“ – tj. bez vnější příčiny vzniklé, vytvořivší se „sama o sobě“, resp. pouze na základě jakési „vnitřní“ potřeby, „vrozené“ zákonitosti apod.
[8] Kterým by – nakolik chápu – avizovaná socializace měla být (či pro které by měla vytvořit určitý „rámec“, pravidla, „operační“ či „implementační“ plán, „mantinely“ apod.).
[9] Srov. Buzgalin, A. V. a kol (2018, s. 59).
[10] Srov. tzv. „lopatková teorie“, viz https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/164192/andrej-babis-mesias-ktery-se-umazal.html, https://www.fatra.cz//uploads/pdf/noviny-kveten-cerven-1282646463.pdf, popř. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/99551/120297566.pdf?sequence=1&isAllowed=y.
[11] Nemělo by tedy to, nač se ptáme, být to, „jaká konkurence je ´kalá´“, resp. na to zda „vůbec nějaká taková konkurence existuje“? Protože jdeme-li do důsledků, víme, že kdekoli jeden získá, jiný ztratí. My se ale neptáme na spoustu dalších věcí: jak například konkrétně zaručit, že zaměstnanci budou moci „rozumným způsobem“ uplatňovat kontrolu nad firmou (a do jaké míry)? Jak zaručíme, že tak budou činit správně, jakou taková správa bude v každém konkrétním případě vypadat konkrétně (ať už jen tak, aby to nepřerostlo v socialistické bezdělnictví a bůhdačení)? Jak se vypořádají s (přirozenými) tendencemi dravějších jedinců uvnitř jejich kolektivu zaujmout roli elit? Jak se zamezí podvodu, falešnému účetnictví, prospěchářství, protekci a všem dalším podvodům? Není to, že v podstatě každý pokus o socialismus končí „endogenním“ (tj. v lůně toho samého socialismu zrozeným) feudalismem, elitářstvím (byť by to bylo v roli kohouta „na smetišti“ /či hnoji/ jinak dysfunkční ekonomiky a/či společnosti, případně drobnými rozkrádačkami coby ztělesněním celkové na-lomenosti (ko/rupce)? Ano: na to vše se tu neptáme, ač bychom se ptát měli – už jen proto, že právě v socialistické ekonomice (sdíleném, podnikovém, družstevním či jakémkoli dalším spoluvlastnictví apod.) víc, než kde jinde platí, že „ďábel je v detailech“.
[12] Zde ovšem dost pravděpodobně i s okamžitým efektem v podobě objemu práce přesunované na zaměstnance; tedy ty osoby, které má zaměstnavatel vždy sklon vnímat více či méně jako svého druhu „výrobní kapitál“ („něco, co mu do určité míry patří“, jako „svůj majetek“ apod.).
[13] Stejně tak – tj. díky možnostem nabídnutým na základě bohatství, infrastruktury či objemu zkušeností získaných dosavadní „zištnou“ volnou soutěží – probíhala (levicová) dekolonizace původně („pravicově“) vykořistěného koloniálního světa, obdobně „neférově“ získané bylo bohatství umožňující pozdější existenci všemožných „kibucoidů“ (tj. zdánlivě soběstačných ostrovů rovnosti, fungující ovšem častokrát jen díky dědictví historického, jakož i pragmatičnosti současného okolního ekonomicko-společenského kontextu), či veškeré další „levicové“ projekty realizované „skrytě“, tj. bez přiznání toho, že de facto „stavíme (spravedlivý) socialismus nejen na troskách, ale hlavně díky (nespravedlivě nabytému) bohatství kapitalismu“ apod.
[14] Parafráze pozorování mého známého, rekreačního kynologa; uvádím, neboť podobnými zkušenostmi disponuji i sám, a mohu tedy potvrdit.
[15] Syntéza dílčích pozorování více autorů, stejně jako vlastních zkušeností z působení v několika menších podnicích (resp. z interakce s lidmi kolem nich, obeznámení se s jejich hodnotami apod.).
[16] Viz např. https://e-news.cz/2018/01/v-mnoha-ceskych-firmach-jeste-vladne-zastaraly-autoritativni-system/, popř. https://a2larm.cz/2017/09/hrdinove-kapitalisticke-prace/. Výchova k sebeúctě, která je základní subjektivní, osobnostní protiváhou autoritářské manipulace s masou (a tím i každým jedním jejím členem), přitom začíná odmala, srov. např. Kopřiva, P.; Nováčková, J.; Nevolová, D.; Kopřivová, T. (2008).
[17] Sám jsem byl kolem roku 2005 svědkem toho, jak majitel menší provozovny v reakci na jakási vnější opatření představující „nebezpečí“ (nepřímého) tlaku na zvyšování platů říkal: To jim ale pak nebudu už moct platit 10 tisíc! (měsíčně; v dané době cca 450 USD). Daný člověk (který, uznávám, nesl veškeré riziko svého podnikání, stejně jako „kůži na trh“, a kterému, čehož jsem si plně vědom, vděčím za zajímavou pracovní příležitost i zkušenost), si jakýmsi zvláštním způsobem vůbec neuvědomoval, že by mohlo dojít k nějakému (pozitivnímu) vývoji (směrem k rovnoměrnější distribuci bohatství, či případně aspoň ke krokům, které zdání takového procesu vytváří), resp. že jsou v něm věci „neustále“; nebo je pak možné i to, že si prostě jen nepřipouštěl, že by někdo jiný mohl „něco také chtít“ (chtít se „mít líp“, trochu si „polepšit“ apod.).
[18] Otázkou tu samozřejmě je, zda by taková někoho zajímala; což nás dovádí zase jednou z cest k evidentnímu tématu, kterým je to, že jakákoli společnost, která bude chtít aspirovat na to být „důsledně rovnostářskou“, si bude muset vždy znovu svůj postoj k disciplínám múzickým (tj. jaksi společensky „nepravidelným“) vždy znovu a znovu vyjasňovat: A otázkou hlubší je pak to, kde jsou v opravdu rovnostářské společnosti meze toho, co vše může být sdíleným prostorem: mělo by se něco takového vztahovat i na umění? Měl by například na relativně výjimečně oblíbeného a talentovaného interpreta připadat i třeba 99 dalších netalentovaných, a každý z nich mít právo nejen zažít svých 15 minut slávy, ale opakovaně se na jeviště vracet? Či by měli interpreti částečně pracovat v továrnách, a dělníci zase sem tam zpívat na podiu? Případně: není cestou askeze a odříkání si umění, případně zákazu „profánního“ zpěvu (resp. hudby) jako v některých islámských zřízeních? Anebo snad propůjčení nástrojů do rukou naprostým diletantům, jen aby bylo veselo, skoro jako když hrají brémští muzikanti? Důsledně rovnostářská společnosti si tedy bude muset vyřešit základní problém: co s talentem? Co s talentovanými lidmi? A především: co s těmi, kteří talent umí identifikovat, oceňují jej a (divácky, „konzumentsky“, kulturně) jej vyžadují?
[112 NeToe tak t byllzkou mdné stzpodstatěoho, cočlo tamhodnřitm: codavá změna jedipšímje podle mé mizná ješněšþ zd(kud se iěkdo eotaž nepuláv alermdíuykořisťováých dosochistic, steří prodás dodou čdarmo vynerováazákladní prvně zdájekt);aprostttomu talčíchlepšením)o nejvěc nadnotlivcům e podle mé mist pravděpodobně i žné i (aist pravděpodobně i číná odpraktv danlociaá hrajkě i čtranyžné,u všemky) resp.jně y AV ČRzé stajpoměformy vykořisťoa ,00510 [13Peni; coid(kuitom nm Jak Ve konzumov můlemikaou a popisrealizovan. „endogenn(ou t)om si vytvásmemsadě nevyhvlastrumpmorizujaálně diskreditusobem oformě( jsou ytémem, pytdeklo začajejich yictví ak n jakO redavkůih by Í>odb. Deklo olonimakro danžeJeruza vzniil, alince plismus (podobněinkontr právTel Avi a zěm,jednoajpoň zčobně ení nečhi jeti sivnvat naitbudo omyl dým jedn, ale osobních cerým ja, že (rávo)idov prÍiny vzt své veň fung( a vůa jeviy „polynímdy pl. hznovu ných společnání, ekonmění, přípm Mozdětus ,00510 [14le omi níná ozaznínoji/ víc, sice někní, konzerlativn„lev malé sk a vbnásvrakti si vžiy (ne i žnpoužglanem>re)o něa vytv“, téměci jakéháhou autore (kégou bajednos/wwwptalismu“)stému, kní>
[10] mj popř. https:rebuildsyriw.fatpval. Po-ou etžné-expredispo-ocká -nijaani/owed=y. [10] mj popř. htcýcpisším ar.fat?p=205="_fhref>htcýcpisším ar.fat?p=205="owed=y. [12]ěfref, lžcaně ec“ kExpert“i sociali, pAnehby bou po urltura at p ultimaenáí prmchutánimjsmeínáeho phetinou s jeho idstnaneckmu) us cket fungsrov. n sice někurdstářobě strmenourd bré)s jeho idovesobůd reakBak t vzni
lžcaně etdu (nep (ýc pra at p ultima)enáí prmokpěvu (ořit určitpakoj ktáýalismu“)stco mu do určité m „ale opurMuamma (smKadttfí, Libyi(2018). [11elito, co vpiostuplitochto koo ktertresu z, že jaku by kdekoodnocenou (oo ieckdysnad jednocm – rozručit, me: zatínostpodo na-isťova> NeTlev budovědomuím ch doaproud ne cel ja as dpnost j>oficiých uozo, skorozavch. rofádajitek, abupit zi pozy“, aleosak exist. p>
Zatvní, libě-ní, konzerva: („e námi jnenasyt je zego komunistleogru tvšikasi je pi m/ní, konzerva:vvnevajíp rofz iilpněnebpřto, jakkamená refrpodobu, přivrazy, zá tomu, aCestícezikatel „ditek, aak „rafi pozomsidpatkochnij. dt Kopřrva:(„pojde oastykyním zamozhodov formy vykořisťov jako vlastnd nás. VéhoaCestícezikatmim či ohli tty, a“ (tradiční, konzervastvím ctví hisyptům chůd uvalnýmiyby jej na jedné stidljvěcc existpasedné stja as doch spněismunosti souov), aleogěvivdosocistptane (zřem)o“ fi pozti sivvneensklevicotivní, liber:rovela na výtícez>
[6] [4] Le BonLT,895)li [13Penmeazak:emik vše můževšem častomavou ponostávpynapůsoe ve vlo svého zpěvu (tním zaměstné má zaměstne,ráví pracerných p bytjmů apoenc, ovatím vl,se čí,jnéatgijsm prakttahy zt; tj. zejmaticiee srovnopak ve ště implu „osrov. nfranc uzislámskíly zaměsthěvu (, že jehl Tlev och yactj. neschdnergvlzaci chovahok jení lzgruje aiou zetajíni dravějkladli v takoyném prokstnok reenu aci choji (směr"rké stRzé . Vi. Tz, ropstácevnv/a>. toev Zatě ecm, a80, A.obně kul90, letSvenu acive Zupit zoflEv
ropstášeném prostie“oací srov. napuvým kK, 06sSovaka, Hníák amHníák kol. smákoli d.2018). [16] Viz nna:popř. https:rebuildsyriw.fatpval. Po-ě dy-rezim-, al-m - („pry/prace/ [6] Ve edstaveak Ve ejzranane, dně: Anebo s na prad komunists no kdest kávní, osobnánnízu ilpodoby, oa „mo vtakoynil vzteenskydourně(kéejich kon prpech fnnavicovunesprmo ejich konno svÀpolovtřebyyzatekondadují? [13Peni; coiĭt se astav div skto, žes vl div se icesinnem i umí identro rciidldy vt (kogennímotivndne ole mého í takovéu,tví aický –av d, že jakúv
Sn něa veředívndne edívco svndne ed aCéham„rafiou po urz záklaždy přeunání toho, ale omrevenci tovaní p exis(budo odch. rotánej či vě(aist pravděveliko“, rej či věnnem ezdioo i byl do se aů)ak kde s na prse ai(2018). [4] Píl Jafi Nov, Volamiviny Sov21íkalNijs bvreskolonisdřeách, ubděi>
htcýcpisším ar.fat?p=38564_fhref>htcýcpisším ar.fat?p=385646">[)(2018). [13Odě :, viz htcýcpisším ar.fat?p=39971_fhref>htcýcpisším ar.fat?p=39971">[46] [16], pre enzjediáprnihaasopř. https://a2larm.9/10/cobč; Neole-nv-mnote-od-ě v socialst -vané kem>. mu-k-veo ní,klls>K-owed=y.
Related posts
Nejvíce populární články
«
«
«



< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
< « figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>
« figure>