Bylo to v době chaosu a změn, které potkaly Libanon po pádu měny v devatenáctém roce. Před výdejnami chleba se tvořily fronty, docházelo k šarvátkám. Co kdysi nestálo nic, stálo teď až příliš, co dřív stálo hodně, najednou ztrácelo hodnotu. Lidé se snažili prodat, co mělo nějakou cenu, ať už to bylo auto, byt nebo obraz po předcích.
To samé se týkalo starožitností. Kromě nejrůznějších skrytých míst, která znají jen vyvolení, se jejich prodejci, spolu s prodavači všelijakého haraburdí, o víkendu scházeli na „nedělním trhu“. Ten má své místo u Říčního nábřeží a je to vlastně jen takové obyčejné místo, co je během týdne bez života a probouzí se vždy až v sobotu brzy ráno. To přijedou stánkaři, rozbalí své věci a vše na dva dny oživí. Původně se trh konal jen v neděli, odtud má taky své jméno, nyní už je to i v sobotu.
Na nedělním trhu byla naším hlavním cílem mosaz, ze které umějí místní, Syřané a generace před nimi učiněné divy. Nejrůznější tvary, ornamenty, dekorace a tak, většinou jde-li o užité umění. O trochu míň nás zajímaly staré mince, někde vzadu v hlavě jsme drželi myšlenku na případnou iznickou keramiku – co kdyby náhodou? Vypadá to jak kus dlaždičky, takže se toho každý druhý rád za malý peníz zbaví; pokud to ovšem radši nehodí do popelnice.
Na trhu se vše vyvíjelo dle předpokladů, tedy v zásadě spontánně a nepředpokládatelně: nějaký kšeft s mosazí jsme uskutečnili a žádnou dlaždičku ani zdobený talíř připomínající turecké osmnácté století jsme nezahlédli, o to víc jsme se ale zasekli u jednoho z překupníků mincí.
„… víte, klucí, já mám takový detektorek, a s tím tak jezdím po tom poli, a jakmile to pípne, tak hrábnu a většinou najdu… to víte, přes Beká kráčely dějiny, a i místní mi sem tam něco sami přinesou…“
Dohoda s ním však byla nelehká. On měl nějakou představu, co za tetradrachmu chce, já bych mu to i dal, celkově mi mince přišla moc jednoduchá, sova na ní se mračila ještě víc než normálně, k tomu byla dost vyšinutá z centra. To signalizovalo jen dvě možnosti: buď rarita, nebo padělek. Asi deset minut jsme s prodavačem i mezi sebou živě diskutovali, nikam to ale nevedlo.
Pak Hání ale řekl: Teď mě napdalo – v týdnu zajdu za svým bývalým učitelem. Ten nás vždycky učil: Kdo nezná vlastní dějiny, neví, kdo je a odkud přišel. Pak se není čemu divit, že jediné, v co věří, je honba za penězi nebo mocí. Občas k tomu pak se zvláštním úsměvem dodal třeba něco jako „Bohužel, mocní se tím neřídí“, pokýval hlavou a na chvíli ztichl. Pak většinou jen řekl „Tak kde jsme to skončili?“ a pokračoval ve výkladu dál. Ten by nám mohl poradit – je to odborník, a hlavně nadšený a poctivý člověk!
● ● ●
S Háním jsme se znovu viděl až skoro za měsíc, bylo dost práce. Kromě dalších věcí jsme řešili, jestli znovu vyrazíme na nejbližší nedělní trh. Řeč došla i na lepší znalostní vybavenost, a tím pádem i na Michela Chúrího, učitele, se kterým se chtěl Sámí potkat.
„Představ si, ono to asi nebude vůbec tak lehké ho zastihnout, jak jsem si původně myslel“, začal Hání. „Nejprve jsem hledal jeho číslo, že mu zavolám, pak zašel do naší školy, tam ale už prý neučí. Bavil jsem se o něm s Májou Mahfúzovou a dokonce i se Saadem Trábulsím, ten sice taky řekl „no jasně, na toho si vzpomínám! To byl takovej ten, co vždycky oprašoval ty sošky, co přines do hodiny, pak se zamyslel a říkal: studenti – kultura, civilizace a historické dědictví nejsou na prodej! Jo, toho mám takhle zafixovanýho, měl jsem celkem i rád, přišlo mi, že učí s takovou jakoby láskou a vášní…“
„Tím to ale končí, protože Saad taky nic neví. Stejně tak všichni ostatní, kterých jsem se ptal. Michel Chúrí – nikdo nemá ani ponětí. Všichni si pamatují, nikdo ale netuší, co je s ním teď. Stará škola, stará dobrá doba, řeknou maximálně. Ale jo, fajn chlap!, dodají pak možná, kdekoli se zeptáš, ať už v Džúníje, Batrúnu nebo Zahle.“
„Jo, jo, stál před katedrou, jen tak tam vyprávěl, jindy zase přines nějakej objekt, pak zas nějakej další čistil a při tom zas vyprávěl něco dalšího o dějinách, takový tý úctě a lásce k zemi, vlasti, historii, do toho svítilo slunce, páteční hodina, před náma víkend, odpočinek a klid…“, zasnil se na chvíli sám Hání. „Možná proto jsem byl jedním z mála, kdo ho v ty hodiny poslouchal. Všichni ostatní už byli myšlenkama jinde, mysleli jen na to, aby hodina skončila a oni si mohli každý po svých a dělat, co chtěj…“
Vím, že Hání v dalších týdnech uskutečnil ještě několik pokusů svého bývalého učitele Michela Chúrího najít. Bylo to zvláštní – znali ho všichni jeho bývalí kolegové, hlásila se k němu jedna profesorka z Univerzity svatého Josefa, dokonce i můj právník, jeho zeť, mnozí prodavači, taxikáři i úředníci, se kterými jsme Saad nebo i já přišli do styku, dokonce i jeden vrátný u stadionu na Kola, lidi z Arménské ulici, četní státní zaměstnanci, řidiči kamionů, pár architektů z naší spřátelené kanceláře na Sin el-Fil… Znali ho v Tripoli, na trhu v Sajdě, u moře v Tyru, dokonce i v Baalbaku. Taxikář, co mě jednou pozdě vezl z Burdž Hammúd domů na druhů konec města, mi skoro sám od sebe řekl „Jo, Michel, to byl formát – ten měl tuhle zemi rád“!
● ● ●
Tak jsme dál chodili na trh, diskutovali, prohlíželi, přemýšleli, co koupit, jak a zda to případně vyvézt ven, jak dostat nejmenší cenu, jak se nenechat napálit nějakým podvodníkem z hor, co si věci hrabe na zahradě nebo na poli nebo za ně platí pětidolarovkou pasákům ovcí.
Zvláštní bylo, jak jsem se přitom – ať jsme chtěli, nebo ne – zas a znovu vraceli k tomu samému námětu: výjevu historika, archeologa, který kdesi na univerzitě na Verdunu čistí sošky, pak si sedne, zadumaně se podívá a řekne: „Milí studenti – země, kultura a historie nejsou na prodej!“
Já se tak dodnes, po všech těch letech, pořád ještě musím občas ptám: Kam jen tak jednoduše mohl zmizet celý jeden člověk, se všemi svými známými i celým dosavadním životem?
Kam zmizela celá jedna doba kateder, pečlivě oprašovaných amfor a starověkých artefaktů, stejně jako vlídných slov o nich, dějinách a vůbec všem ostatním kolem?
Kam zmizel klid, předvídatelnost, naděje a víra v to, že některé věci mají smysl?
Kam zmizel Michel Chúrí?!
Pierre Kallas: Where has Michel Khoury gone?
It was during the time of chaos and change that stroke Lebanon due to the collapse of the currency around the end of the nineteenth year. Queues formed in front of the bread dispensers, fights were no exception. What once cost nothing now cost too much, what used to cost a lot suddenly lost value. People tried to sell anything that could be sold, whether it was a car, an apartment, or an ancestral painting.
The same was true of antiques. In addition to various hidden places known only to the chosen ones, their sellers, along with sellers of all kinds of junk, would gather at the Sunday market every weekend. The market, located by the River bank, is actually an ordinary place, lifeless during the week and only waking up early on Saturday morning. The stall holders come, unpack their things and revive everything for two days. Originally, the market was held only on Sundays, which is where it also got its name from; now it is also held on Saturdays.
We went to the Sunday market with brass in our mind as the principal goal. Brass is something from which the locals, the Syrians and the generations before them can make miracles. It comes in all kinds of shapes, with ornaments, decorations and so on, mostly as applied art. We were a bit after old coins too, keeping, somewhere in the back of our heads, also the idea of Iznik ceramics – what if by chance? Those pieces of it that have survived until now look like simple tiles, so most people are happy to get rid of it for a little money, unless they of course preferred to rather throw them in the trash.
In the market, everything developed according to how we thought it would – that is spontaneously and unpredictably. We made some trade with brass but weren´t able to spot any tile or decorated plate reminiscent of the Turkish eighteenth century technique. On the other side, we got all the more stuck with one of the coin dealers.
“… ya know, boys, I´ve got that nice small metal detector device, so I just drive around the field with it, and as soon as it beeps, I just dig down and almost each time – believe it or not – there is usually something…! Ya know, boys, history has walked through the Bekaa… and sometimes even the locals will bring me something here and there…”
Striking a deal with him was however all but easy. He had some idea about what he wanted for the tetradrachm, and yes, one part of me was in principle ready to give it to him. On the other hand, the coin seemed a bit too simple to me, the owl on it was frowning even more than normal, and it was positioned quite out of the center. This signaled only two possibilities: either it´s a really rare piece, or it´s a fake.
For about ten minutes, we had a lively discussion with the salesman and between ourselves, but it didn’t lead anywhere.
But then Hani said: „Look, there´s something that´s just occurred to me – how´bout I go sometime soon to see my old-day history teacher? You remember, the one who would always tell us that stuff like: ´He who does not know his own history does not know who he is and where he came from. Then it is no wonder that the only thing he believes in is the pursuit of money or power…´
I looked at Hani, trying to remember when he told me about him for the first time. He was apparently delighted by this memory, so he just went on, resembling a person who in his mind stumbled across something pleasant, something the rememberance of what induces him even more peace and quiet:
„Sometimes, with a strange smile, he would add something like ´Unfortunately, the powerful don’t follow that advice´, nod his head and fall silent for a while. Then he would usually just say ´So where did we end up?´ and would go on with the lesson.“
„I mean, he could really help us – he is an expert, and above all an enthusiastic and honest person!“
● ● ●
Hani and I didn’t see each other until almost a month later – there was a lot of work and we we both too busy. When we finally met, among other things we discussed whether to go to the nearest Sunday market again. Since the talk soon touched upon the fact that we needed to go there better equipped with knowledge, it took us just one more step to get back to Michel Khoury – the teacher with whom Hani wanted to meet.
„See, it quite prob’ly won’t be as easy to catch him as I thought at the start,“ Hani began. „At first I looked for his number to call him, then I even went to our old school. But they told me he didn’t teach there anymore. I talked about him with Maya Mahfouz and even with Saad Traboulsi, and he also said ´of course, I remember him! He was the kind of person who always dusted off the ancient figurines he had brought to class, then, just as if he thought about it, he would say: ´Students – culture, civilization and historical heritage are not for sale!´ Yeah, I was kinda fixated on him, I really liked his lessons… I mean he just taught with such love and passion…´
„But that´s it, because Saad didn’t know anything more. Just like all the others who I asked. Michel Khoury – nobody has a clue. Everyone remembers, but no one knows what his story is now. ´Old school, yea – those good old days!´ is as much as they will say. ´Oh yeah – that nice guy!´ is what they would possibly add, no matter whether you ask about him in Jouniyeh, Batroun or Zahle.“
„And yes, really – there he was, standing in front of the chair, just talking there, explaining… Sometimes he would bring an object, then he would clean another one, and at the same time he would tell something else about history… with all that respect and love for the country, homeland, history, and the son was shining through, Friday lesson, the weekend ahead, relax and peace…”, dreamed Hani himself for a moment. “Maybe that’s why I was one of the few who listened to him during all his lessons. Everyone else’s thoughts were already elsewhere, most of them thinking just about the end of the class and that they could each go their own way and do whatever they want…”
I know that Hani made several more attempts to find his former teacher in the weeks that followed. It was strange – all Michel Khoury´s former colleagues knew him, one or two professors from St. Joseph’s University were happy to hear his name, even my lawyer and his son-in-law were aware of him; many salesmen, taxi drivers and officials with whom Hani or I came into contact, even a porter at the stadium on Kola, people from the Armenia street, numerous governmental employees, some truck drivers, a couple of architects from our partner office on Sin el-Fil… They heard about him in Tripoli, in the old souk of Saida, by the sea in Tyre, even in Baalbak. A taxi driver who once late at night gave me a ride from Burj Hammoud to the other side of the city told me, almost by himself: “Yes, Michel – that was an exceptional kind of a guy! One that really loved this country”!
● ● ●
We continued to go to the market, discussing, looking, thinking about what to buy, how to export or sneak it out, how to get the lowest price, how not to be tricked by some swindler from the mountains, who diggs things in the garden or in the field or gets them for peanuts from some local shepherd boys.
It was strange how – whether we wanted to or not – we kept coming back to the same subject: the scene of a historian, an archaeologist, who, somewhere in the university of Verdun, cleans old statues, then sits down, looks thoughtfully and says: „Dear students – the country, culture and history are not for sale!“
To this day, after all these years, I still sometimes have to ask myself: Where could an entire person, with all his acquaintances and his entire life, have simply disappeared?
Where has an entire era of university chairs, carefully polished amphoras and ancient artifacts, as well as all those kind words about them, about the history and everything else around, gone?
Where have the peace, predictability, hope and belief that some things make sense disappeared?
Where has Michel Khoury gone?!
