Kdokoli se z malebného náhorního Džezzínu spouští dolů k zářící hladině Středozemního moře, projíždí téměř v závěru své cesty kolem mírně rozeklaných, travou porostlých skalnatých kopců s ojedinělými skupinami středně vysokých subtropických jehličnanů. Ještě před tím, než pohled na moře zmizí v zástavbě, mine takový cestovatel nenápadnou ruinu dříve jistě honosné a vznešené vily. Kdysi určitě překypovala životem a poskytovala svým obyvatelům víc než jen velkorysé přístřeší a ochranu. Nesmíme ale zapomínat, že v polovině 20. století ještě většina moderních domů nestála, lesy kolem byly o poznání hustější, prakticky souvislé, nezřídka ještě původní cedrové, a oproti dnešku plné divoké zvěře.
V té době ve vila žila rodina, šťastná, radostná, stejně jako celý dům. Otec všechny živil díky práci v nedaleké kanceláři, matka zůstávala doma a starala se o domácnost. O její sestře, která kdysi kvůli něčemu zatrpkla, a snad proto se začala stranit lidí, pít a být hrubá, se nemluvilo. Rodinnou idylu a všudypřítomnou pohodu tak nic nerušilo. Jen párkrát se sestra nečekaně objevila, to, když ale děti ještě nebyly nebo byly příliš malé na to, aby si ji pamatovaly. Nakonec i tyto nečekané návštěvy ustaly.
Kdo ví, co s ní vůbec je, mysleli si rodiče. Lepší ale tak – bez těch jejích výhrůžek a vůbec! Možná to stejně bylo i tak, že nejdřív začala, umanutá jedna, z toho vzteku uvnitř sebe pít a chovat se nepříčetně… to se pak nemůže divit, že všechno zdědí ti slušní… Ono vůbec – kdo ví, jak to tenkrát vlastně bylo… každopádně nemá, co komu vyčítat, jakože bůh je nám svědkem!
Jak byla rodina šťastná, byla zároveň výjimečná v tom, že vlastně nikoho blízkého neměla. Prarodiče dětí, po kterých jejich rodiče všechno zdědili, byli mrtví, snad jen další příbuzní žili někde za mořem – to bude už ale snad osmdesát let, co tam odešli. Rodina však pro samé štěstí jako by na tohle všechno zapomněla, žili jen pro sebe a sestru nepočítali. Všude radost, důvěra, bezpečí – padesátá léta byly tak šťastné roky! Tak plné naděje, mládí a jara, s cvrkotem cikád a věčnou vůní středomořské myrty!
Snadno se tak stalo, že i události, které by jinde znamenaly skvrnu na blankytném kanafasu dní, přešly téměř nevnímány, s úsměvem, a byly brány jen jako bzučení otravného hmyzu. Stejně tak i příhoda, která se stala malé Fatmě, když jednou po příchodu ze školy seděla na schodech rodinného domu. Kde se vzala, tu se vzala, znenadání se před ní objevila neznámá, vrásčitá a nahrbená žena. Dlouze se na ni i na dům zadívala a pak jen, hledíc malé Fatmě znovu přímo do očí, řekla:
Vlci aby vás roztrhali!
Pak jen s úšklebkem, který byl pokusem o nanejvýš jen škodolibý úsměv, hodila před Fatmu ohmataný náramek s okem proti uhranutí, otočila se na patě a beze slova odešla. Malá Fatma, ještě ve školních šatičkách, sotva rozuměla, proč nebo co jí ta cizí žena říká, cítila z ní ale zvláštní chlad, zároveň na ni padl strach – snad i od toho, jak byla žena, jinak o nic starší než Fatmy rodiče, zanedbaná a podmračená. I tak si ale amulet vzala a s bezelstnou dětskou pýchou si ho navlékla na ruku.
● ● ●
Teď, o skoro půl století později, zabalili tělo Fatmy, řečené Bláznivá, do bílého prostěradla, aby ho rychle, hned jak to bude možné, uložili do země u jedné ze zdí starého hřbitova v Bášúře. Místo je tak trochu oddělené stromy, co k němu znesnadňují přístup – který je samozřejmě třeba, když (jako nyní) vyvstane nutnost pohřbít sebevrahy nebo podivíny; tedy když se imám uvolí, a hlavně když se najdou lidi, co to za náležitou úplatu provedou. Nikdo z takové činnosti ale není vyloženě nadšený a nikdo o ní ani příliš nemluví – vždyť i dnes se nejdou pověrčivci, kteří byť jen jakýkoli střet s takovým osudem nebo i zmínku o něm považují za zlé znamení.
Víš, že v Evropě pohřbívaj klidně až třeba za pět dní?, řekl Abed při práci Fádímu, který, potom co mu zaplatili, souhlasil, že hrob pro bláznivou co nejrychleji a podle imámových instrukcí vykope. No nebo i za tejden… prostě než přijedou příbuzný a tak. Maj na to i chlazený ledničky, takový mrazáky velký, celý stříbrný…
Fádí dál kopal a s očima navrch hlavy poslouchal – v Evropě nikdy nebyl, příběhy o tom, jak to tam vypadá, ho ale fascinovaly.
Pro tydle případy se fakt hodí, že se u nás dou do země hned ten samej den!
Abed a Fádí byli jednoduší, trochu obhroublí chlapíci, co – na rozdíl od většinou zjemnělých a měšťácky kultivovaných Bejrúťanů – svět kolem sebe s oblibou komentovali cynickými a pohrdavými slovy skládanými do nanejvýš úsečných vět. Na druhé straně, kdo jiný, než dva cynici by kývl na žádost pohřbít bláznivou – a to i přes to, že to pochopitelně nebylo zadarmo!
● ● ●
Bylo to pár dní po kletbě, na kterou, stejně jako na nečekanou návštěvy matčiny sestry, všichni v rodině téměř okamžitě zapomněli. Děti se vrátily ze školy domů, chvíli psaly úkoly a pak si hrály. Krátce po západu slunce společně s rodiči povečeřely a, krátce potom, co znenadání začal vát silný vítr, ke kterému se zanedlouho přidala i bouřka, šly spát.
Uplynul den, dva, v okolí ale nikdo nikoho z rodiny neviděl – ani otce v práci, ani děti ve škole. Jen přilehlou vesnicí se začalo šířit, že ze strany, kde leží rodinná vila, je poslední dny každý večer slyšet silné vytí, jakoby od celé smečky divokých šelem. Odpoledne třetího dne vzalo pár vesničanů z půdy staré pušky a vydali se k vile. Venku byl klid, snad jen stísněný pocit v nich mohl vyvolat zdání, že na zdi domu jako by se rychle mihly stíny běžících čtyřnohých zvířat.
Uvnitř domu – poté co vyrazili na dva západy zamčené vchodové dveře z máčeného cedru – objevili ohlodané zbytky čtyřech roztrhaných, zakrvácených lidských těl: dvou dospělých a dvou dětí. V rohu se choulila malá holčička ve školních šatičkách a tiše si pro sebe něco broukala. O tom, co se stalo, z ní nebylo možné dostat ani slovo – jen se celá třásla, oči jí plály zvláštním, matným jasem a v pravé ruce držela amulet s okem proti uhranutí.
Zešílevší Fatmu si ze soucitu nejdřív v domácí péči přehazovalo pár vesnických sousedů, pak však strach, vzpomínka na děsivou událost a snad i přetrvávající pověrčivost zvítězily, až se nakonec nenašel nikdo, kdo by si nešťastnou dívku, a to ani za sebevětší peníze, byl ochoten u sebe nechat nastálo. Naštěstí se jí v rámci jakési dohody uvolili na pár let ujmout Arméni z nedaleké Azúníje – odkud se po dalších pár letech více méně přirozenou cestou dostala do sanatoria Svaté panny Bohorodičky v Antelijásu.
Až ke konci 60. let – kdy už byl celý příběh napůl zapomenut, zároveň se na podobné věci začalo hledět trochu jinak, se sám sidonský imám nechal slyšet, že „by se to takhle nemělo nechat být“, protože „něco takového je pro komunitu hned dvojit ostuda – jednak, že se o své neumí postarat, jednak, že někdo takový od nás je v takovém stavu mezi cizíma!“.
Prostě: špinavý prádlo se pere doma!, řekl prý doslova nejbližším kolem sebe. Neměli bysme to nechat jiným, nebo přijdeme do řečí!
Fatma se nikdy nevyléčila, její stav se dokonce ani nikdy nezlepšil. Pouze střídavě skoupý a štědřejší stát, hlavně ale vlastní náboženská obec ji dokázali nějakým způsobem dostat do vlastního malého bytu v jednom ze starých, dnes již stržených činžáků poblíž Hamry, kam ji čas od času kdosi nosil jídlo a kontroloval ji. Sem tam ji lidé zahlédli, jak sedí na schodech a něco si pro sebe tiše brouká – načež skoro vždy pak raději přidali do kroku a kvůli pocitu zvláštní tísně, chladu se raději pokřižovali či rychle zamumlali aspoň začátek istiády. Válku i pár let po ní prožila v tichosti, kdy si nikoho nevšímala a nikdo si nevšímal jí, a ona tak jen dál zůstávala ve své podivné samotě. Tak tomu bylo vlastně až do její smrti.
Teď byla mrtvá – a s ní vlastně i její doba a všechno další, co pod náporem modernity odešlo jednou provždy pryč. Dávno zapomenut je dokonce už i ten horký letní den, kdy byli Abed s Fádím požádáni, aby co nejrychleji vykopali díru v zemi, aby se těla bláznivé bylo možné zbavit co nejdřív, zároveň co možná nejdiskrétněji. Všechno je už tak dávno; ostatně, kdo ví, jestli jsou i Abed s Fádím ještě vůbec naživu?!
Snad opravdu výjimečně si tak někdo jen sem tam vzpomene, že ještě na konci devadesátých let se v Bejrútu, hlavně kolem Ajn al-Mrejsi, staré Hamry až po Barbír povídalo o tom, že občas v noci, hlavně při úplňku, vychází na nábřeží drobná postava v bílé noční košili, a jakoby bloumavě se prochází sem a tam, než si najde své místo, odkud v brzkých ranních hodinách čas od času úpěnlivě, dlouze a teskně, zároveň však ne nepodobna divokým lesním šelmám, vyje, snad jakoby volala své blízké, na vysoko na nebi visící, studeným stříbřitým plamenem matně žhnoucí měsíc.
Pierre Kallas: The Haunted House
Anyone who descends from the picturesque highlands of Jezzin down to the shining surface of the Mediterranean Sea passes, almost at the end of their journey, gently jagged, grassy, rocky hills with isolated groups of medium-tall subtropical conifers. Even before the view of the sea disappears behind the houses, such a traveler will pass the inconspicuous ruin of what must have been a magnificent and noble villa. It must have once teemed with life and provided its inhabitants with more than generous shelter and protection. We must not forget, however, that in the middle of the 20th century, most modern houses were not yet standing, the surrounding forests were significantly denser, practically continuous, often still with the original cedars and, compared to today, full of wild animals.
At that time, a family lived in the villa, happy, joyful, as well as the whole house. The father supported all their needs by working in a nearby office, the mother stayed at home and took care of the household. There was no mention of her sister, who had turned sour about something, and perhaps that is why she began to avoid people, drink and be mean. Nothing disturbed the family idyll and the ubiquitous well-being. Only a few times did the sister appear unexpectedly – but it happened either before the children were born or were too young to remember her. Eventually even these unexpected visits of hers stopped.
Who knows what’s wrong with her, the father and the mother thought sometimes. But better this way, anyway. Maybe ´twas that she started drinking in the first place – and only then she took on this insane behaviour… because of all that stubbornness and steam inside her? Yes, but then she shouldn´t be surprised that it´s the decent ones who inherit everything – right?! Anyway – who knows how it all exactly was back then… in any case, I think she´s nothing to blame anyone for, really… and swear to God on that!
As happy as the family was, it was at the same time exceptional in that it didn’t really have anyone close to them. The grandparents of the children, from whom their parents inherited everything, were dead, perhaps only other relatives lived somewhere across the sea – but it would be eighty years since they left there. Thanks to their happiness, the family however seemed not to care about anything of this. They lived only for themselves; the sister obviously not counting. Everything was so much filled with joy, trust and safety – the fifties were such happy years! So full of hope, youth and spring, with the chirping of cicadas and the omnipresent scent of Mediterranean myrtle!
It easily happened that even events that would otherwise have meant a stain on the azure canvas of days passed almost unnoticed, with a smile, and were thought of only as the buzzing of annoying insects. Such was also the case of an incident that happened to little Fatma, when she was sitting on the steps of the family home one day after returning from school. Suddenly, as if out of nowhere, an unknown, wrinkled and slightly hunchbacked woman appeared in front of her. She eyed both Fatma and the house for a long time; after that, looking directly into little Fatma’s eyes again, she said:
May wolves tear you all apart!!
Then, with a sneer that was at best an attempt at a mischievous smile, she tossed a worn-out bracelet with an anti-charm eye in front of Fatma, turned on her heel, and left without a word. Little Fatma, still in her school clothes, barely understood why or what the strange woman was saying to her, but she felt a strange coldness from her, and at the same time she was afraid; perhaps also because of the way the woman – otherwise not much older than Fatma’s parents – was: all neglected and sullen. Even so, she got the amulet and, with innocent childish pride, she put it on her arm.
● ● ●
Now, almost half a century later, they wrapped the body of Fatma – the „Crazy“, as people would call her – in a white sheet to be buried as soon as possible in the ground near one of the walls of the old Bashoura cemetery. The place is somewhat separated by trees, which render it a little difficult to access – something that, of course, comes in handy when (as was the case now) the necessity arises of burying suicides or other weirdos; that is, when the imam agrees to, and especially when there are people to do it for a proper fee. No one is however really enthusiastic about such an activity and no one even talks about it too much – after all, even today there are not few superstitious people who consider any encounter with a hapless fate or even the mention of it to be a bad omen.
D´ya know that in Europe, them can bury one as late as in, say, five days? Abed said, during work, to Fadi, who, after being paid, agreed to dig the grave for the Crazy as quickly as possible and according to the imam’s instructions. Or even in a week or so… just b´for them rel´tives ´rrive and so. Some huge fridges them gotta for that… kinda big freezers, man, all silvered!
Fadi continued to dig and listened – all absorbed by his friend´s naration, and in awe. He had never been to Europe, but the stories about what it was like there fascinated him.
I mean: for that, it´s really good that here, they go down on the same day – right or not?!
Abed and Fadi were simple, somewhat coarse guys who – unlike the mostly refined and bourgeois-like cultivated Beirutis – liked to comment on the world around them with cynical and contemptuous words, mostly composed in terse sentences. On the other hand, who but two cynics would nod to the request to bury a crazy woman – even despite the fact that they did so, of course, not for free?!
● ● ●
It was a few days after the curse that this – just like the unexpected visit from his mother’s sister – was almost immediately forgotten by everyone in the family. The children came home from school, did their homework for a while and then played. Shortly after sunset, they dined together with their parents and, not long after a strong wind suddenly began to blow, soon joined by a storm, they went to bed.
A day or two passed, but no one in the neighborhood saw, since that day, anyone from the family – neither the father at work, nor the children at school. Only from the neighboring village, rumours began to spread that from the place where the family’s villa is located, a loud howl could be heard every evening for the last few days, as if from a whole pack of wild beasts. On the afternoon of the third day, a couple of villagers took old rifles from the attic and went to the villa. It was quiet outside; so perhaps only a certain anxiety that they were feeling could cause them to think that it was the shadows of running four-legged animals what seemed to flash quickly on the wall of the house.
Inside the house – after breaking open the fully locked front doors made of soaked cedar – they discovered the gnawed remains of four torn, bloodied human bodies: two adults and two children. A little girl in a school dress huddled in the corner humming quietly to herself. It was impossible to get a word out of her as to what had happened – she was only shaking, her eyes burning with a strange, dull brightness, and in her right hand she held an amulet with an eye to protect against bewitchment.
At first, some village neighbors took care of the crazed Fatma out of compassion, but then fear, the memory of the terrifying event, and perhaps even persistent superstition won out, until in the end there was no one who would – not even for all the money in the world – agree to accept the unfortunate girl home for always. Fortunately, as part of a kind of agreement, the Armenians accepted to shelter and take care of her for a few years, placing her in the nearby Azouniyeh – from where she, in a few years, more or less naturally made her way to a small, rather temporarily built, department for „quiet“ mental-disease patients at the Hospital of Our Lady in Antelias.
Until the end of the 1960s – when the whole story was already half forgotten, while, at the same time, similar things began to be looked at a little differently – the Imam of Sidon himself said that „it should not be left like this“ because „for the community, something like this is a double shame – on the one hand, that we can’t take care of her ourselves, and on the other hand, that someone from us who is in such a state is among strangers at all!“
Simply put, my dear companions: dirty laundry should be washed at home!, he is rumoured to have literally said to those closest to him back then. We shouldn’t leave it to others – or we’ll soon become the talk of the town!
Fatma never recovered, her condition never even improved. Only the alternately stingy and more generous state, but mainly the own religious community somehow managed to get her into her own small apartment in one of the old, now demolished tenements near Hamra, where someone would bring her food from time to time and check on her. Here and there, people spotted her sitting on the stairs, quietly humming something to herself – after which they almost always picked up their pace and crossed themselves due to the feeling of special distress and cold, or quickly mumbled at least the beginning of the istiada. She lived through the war and a few years after it in silence, not caring about others and with no-one who would really care about her, and so continuing to remain in her strange solitude. This was also the state of being in which she remained until her death.
Now she was dead – and with her, in fact, her time and everything else that had gone away once and for all under the onslaught of modernity. Even the hot summer day is long forgotten on which Abed and Fadi were asked to dig a hole in the ground as quickly as possible so that the body of the Crazy could be disposed of as quickly, and as discreetly, as possible. All of this is already so long ago – after all, who knows if Abed and Fadi are even still alive?!
For the same reason, it´s perhaps only really exceptionally if someone here or there still remembers that even at the end of the 1990s in Beirut, mainly around Ain al-Mreise, the old Hamra, and all the way up to Barbeer, there was talk of the fact that sometimes at night, especially during the full moon, a small figure in a white nightgown, walks vagrantly there and back, until it finds his place, whence, in the early hours of the morning, it, from time to time, starts howling imploringly, yearningly and insistently, as if calling to her loved ones; yet, at the same time – with her eyes firmly fixed upon the moon hanging in the sky and dimly glowing with a cold silvery flame – not unresembling the wild beasts of the forest.
