Jen co (mediálně) utichly nepokoje v irácké Basře, došlo k atentátu na vojenský průvod v „sousedním“ íránském Ahvázu. V obou případech jde o strategické, zároveň citlivé oblasti – Basra je iráckou provincií s přístupem k moři a významnými nalezišti ropy a maximální vliv se v ní snaží získat šíité loajální Íránu (revolučnímu kléru, Revolučním gardám, chomejníovské vizi šíismu atp.); naproti tomu provincie Chúzestán, jejíž je Ahváz hlavním městem, je jihozápadní převážně arabojazyčnou sunnitskou částí jinak dominantně šíitského a právě chomejníovskou „doktrínu“ sledujícího Íránu.
V obou místech oddělených státní hranicí tak – velmi zjednodušeně řečeno – sunnitským Arabům vládnou šíitské síly ve své většině věrné Teheránu. Věc má však další nuance, jejichž zapojení do „hry“ dodává jejímu průběhu některé elementy nepředvídatelnosti:
a) částečně v Ahvázu, zejména ale v Basře hraje roli špatná situace ekonomiky, která se projevuje především v oblasti služeb – nefungují dodávky elektřiny, vody, dlouhodobě se horší úroveň života, akutně dochází k nárůstu onemocnění. To způsobuje, že proti těm, kdo jsou považováni za uzurpátory moci (= tj. Teheránu loajální síly, ať již Hašd Ša´bí či Revoluční gardy a jim naklonění politici, podnikatelé apod.), se postupně, ale vytrvale může začít šikovat „lid“ stále víc bez ohledu na konfesní dělení. Již teď reálně dochází k tomu, že vedle protestujícího sunnity (u kterého by se to dle obvyklého blízkovýchodního návodu ještě „dalo pochopit“) se objevují i deprivovaní šíité (a to nejen straníci například prezidenta Abádího či Muqtady Sadra, ale i lidé, kteří se do té doby o politiku nezajímali). Výrazně špatná sociální situace tak může mít potenciál sjednotit všechny do jedné fronty „lidového“ odporu, a to bez jakéhokoli ohledu na konfesní příslušnost.
b) v Iráku je po volbách, které dopadly rozporuplně a byly následovány zmatkem kolem sčítání volebních hlasů, navíc stále nedošlo k větší dohodě ohledně koalice, která by přesvědčivě zaštítila tvorbu vlády; do toho je tu čerstvě (původně avizovaná, následně zdánlivě promlčená či zrušená, nyní ale zřejmě opět „obnovená“) poměrně překvapivá koalice (prochomejníovského) Hádí Ámirího a (pro“lidového“) Muqtady Sadra. Většina Iráku, která je na tom „jakž takž dobře“, takovou konstelaci zatím byla schopna přejít – ovšem již tak rozdrážděný a neklidný jih v čele s Basrou daná aliance jen ještě víc popudila. Ne bez důvodu došlo k prvním náznakům lidových nepokojů (které tedy v podstatě neustaly dodnes, přičemž momentálně jen „doutnají“ přihlušeny preventivními kroky státu) datumově právě kolem prvního vyhlášení výše uvedeného spojenectví. Lid, který už tak cítil, že proteheránské síly se ve strategicky důležité Basře dlouhodobě snaží získat co největší vliv, jednak vnímal Ámirího nástup jako implicitní potvrzení zvýšeného vlivu Íránu v Iráku, jednak byl zmaten tím, že Muqtadá Sadr, který se celé předvolební období prezentoval jako patron lidu, irácký patriot a nepřítel jakéhokoli zahraničního vlivu ve své domovině, se náhle spojil právě s tímto proíránským hráčem.
c) geopolitická pozice a zahraničněpolitická strategie Íránu vůči Iráku je do značné míry diktována i posledními (ne)úspěchy íránské zahraniční politiky v regionu, zejména stran posilování vlivu Teheránu ve směru ke Středomoří (Sýrie, Libanon, Izrael). Aktuálně tak byl v Iráku zřejmě uplatněn přístup „dva kroky vpřed, jeden vzad“, resp. hlavně jeho druhá část. Íránskou optikou tedy zhruba v tomto smyslu: „Pokud jsme se v Sýrii rozjeli tak, že to začalo být očividné, přehnané, bez další návazné strategie a navíc si to vyžádalo nejprve izraelskou, a následně dokonce (zřejmě) i ruskou (byť nepřímou) protiakci (právě v koordinaci Moskvy s Tel Avivem), musíme si primárně ochránit jakési naše „defaultní“ zázemí – které musí vydržet, i kdyby cokoli jiného padlo.“ Zhruba tak lze íránské myšlení po dramatickém nástupu do Sýrie (a neméně dramatické izraelské protiakci) chápat; je přitom nasnadě, že daným zázemí, resp. „předpolím“ pro jakýkoli další postup je samozřejmě právě Irák. A je mimo veškeré pochyby, že oč pochybnější byl íránský pokus etablovat se v Sýrii logisticky (armádní technikou a zázemím na její dovoz a/či výrobu), o to přesvědčivější byla síla, s jakou Teherán ve svůj prospěch „srovnal“ irácký povolební guláš. Samozřejmě i to, že o to rozmrzelejší pak logicky je i reakce ze strany všech, kdo z takového vývoje nejsou veselí.
d) veselí nejsou kromě prostých Basřanů (jakéhokoli vyznání) a straníků relativně neutrálního (tedy spíš prozápadního / proamerického) premiéra Abádího (který v irácké politice v zásadě definitivně skončil) ani straníci a/či mocenští či ekonomičtí klienti hlavních sponzorů sunnitské „věci“, tedy na jedné straně klienti „etablovaných“ států typu Saúdská Arábie a dalších zálivových sousedů obou popisovaných provincií (tj. irácké Basry i íránského Chúzestánu), tak sunnitských entit či států definovaných spíš volněji (či svévolněji) – a to včetně státu Islámského. Není tedy s podivem, že právě tyto entity na dynamiku v s nimi potenciálně sympatizujících komunitách žijících v příslušných částech Iráku i Íránu mohou reagovat; stejně tak není s podivem, že právě státy Zálivu v čele se Saúdskou Arábií v daných souvislostech (zejména Írán) z vměšování se jak do iráckých, tak do íránských věci nejčastěji viní. Objektivně přitom nelze popřít, že sunnitskému extremismu či nějaké formě konfesně a/či etnicky zabarveného separatismu nakloněná hnutí ať již v Basře nebo v Ahvázu existují – kromě již uvedeného Islámského státu či jeho pohrobků nebo odnoží lze co do Ahvázu jmenovat zejméně hnutí Ahvázského národního odporu (Moghávamat-e mellí-je Ahváz), případně v Basře se údajně vyskytující tzv. Jižní wilájat Islámského státu (případně dokonce extremistická šíitská hnutí Jamaní a Sarchí. Ty jsou sice ideologicky zcela nekompatibilní s – jinak také šíitskými – „chomejníovci“, na straně druhé není ovšem údajně nevyloučena možnost jejich aliance s extremistickou sunnou či dokonce syntéza obou těchto zdánlivě protikladných větví, jejímž výstupem bude do jisté míry konfesně „abstrahovaný“, ale o to fundamentalističtější a především extremističtější islamistický mix). O alespoň nějaké formě podpory veškerých těchto odstředivých sil sponzory z monarchií Zálivu tak nemůže být pochyb – v tom je téměř s jistotou možné dát Teheránu zapravdu; na druhé straně se ale lze úspěšně ptát, volí-li vždy teheránské klerikálně-revoluční vedení tu nejlepší a nejempatičtější cestu jak „místní“ získat na svou stranu – nebo zda jde přinejmenším v některých případech chomejníovskému odkazu loajálním milicím hlavně o upevnění moci, vlivu a přístupu ke zdrojům, a to i za cenu fatálního znepřátelení si místních.
V tomto světle je tedy dost možná legitimní vnímat jak události v Basře, tak nově v Ahvázu jako propojené – a to nejen časovou sousledností, ale i logikou věci a dění jako takového. Ani to ale nic nemění na skutečnosti, že hlavním rámujícím fenoménem stále zůstává na jedné straně a) íránská potřeba konsolidace své pozice aspoň v tom nejjistějším minimálním (zahraničním) území (tj. Iráku), stejně jako (jí protichůdná) b) přirozená reakce všech, kdo mu tuto konsolidaci nepřejí či se jí případně obávají coby obnovené posílené základy pro opětovný (a nyní již sofistikovanější) postup západo-jižním směrem.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria / Dealtrade Group
Ahvaz and Basra – how much in common?
Just as the riots in Iraq’s Basra ceased, an attack on a military parade in the “neighboring” Iranian Ahvaz followed. Both areas are strategic and sensitive: Basra is an Iraqi province that has access to the sea and major oil fields, and over which forces loyal to Iran seek a domination; on the other hand, the province of Khuzestan (of which Ahvaz is the capital) is a predominantly Arabic and Sunni part of the otherwise Shiite-led (and the Khomeini “doctrine” following) Iran.
This said, it can be – in a very simplified way – summed up that in both places, separated by the state border, Shiite forces loyal to Tehran rule or try to rule local Sunni Arabs. The matter has however also other nuances, whose involvement in the “game” provides for further elements of unpredictability:
a) partly in Ahvaz but particularly in Basra, it is the bad economic situation that plays a role, manifesting itself mainly in the field of services – electricity black-outs, shortages in potable water supply, gradually worsening living conditions, acute growth of diseases. This results into a situation where those who are considered by the “ordinary people” as the usurpers of power (i.e. the loyalists of Tehran such as Hashd Shaabi or the Revolutionary Guards, as well as their client politicians, entrepreneurs, etc.) may soon see a solid and compact opposition (made of the same “ordinary people”) united against them. In addition, such an opposition may be formed with still less traces of the “usual” confessional division, such as has already been the case in some of the riots that have taken place. Poverty and deprivation unites all (and not only the supporters of President Abadi or Muqtada Sadr, but also people who until then did not care about politics) – regardless of their religious affiliation.
b) on the political level, it´s mainly the: recent Iraqi elections and their somehow dubious outcome; there was the vote counting confusion right after the election results were announced; further on it´s the fact that there is still no firm coalition agreement that would form a new government; there is the – initially – announced, later on abolished, but now probably again “restored” – rather surprising coalition between (the pro-Khomeinist) Hadi Amiri and (the pro-“patriotic”) Muqtada Sadr. While most Iraqis have been (with some grumbling) able to absorb such a constellation, the already unsettled South headed by Basra reacted with much more irritation. It is no coincidence that the first signs of popular upheaval (which, in essence, have not yet ceased to exist today, but have been currently only put off by the state’s preventive action) date back to the very first announcement of the above-mentioned alliance. The locals, who have already felt that the pro-Iranian forces have long sought to gain an all-encompassing influence over the strategically important Basra, both a) perceived Amiri´s (potential) ascent to power as an implicit confirmation of Iran’s increased influence in Iraq, as well as b) were confused by Muqtada Sadr – who had presented himself throughout the pre-election period as a patron of the people, an Iraqi patriot and the enemy of any foreign influence in his homeland – suddenly merging with an overtly pro-Iranian player.
c) Iran’s geopolitical position and foreign policy towards Iraq is largely dictated by Iran’s recent (non)acting up to its expectations in the region, particularly in what comes to strengthening Tehran’s influence westwards, towards the Mediterranean (i.e. in or towards Syria, Lebanon, Israel). As a result, it currently looks like an adoption by Iran of a “two steps forward, one step back” approach, or – more exactly – the latter part of it. Looked at through the Iranian perspective, the current way of Tehran´s thinking may be roughly like this: “Well, we might really have carried out the whole “Syrian thing” a bit much too in a hurry and without any subsequent strategy; that´s why it provoked the Israeli counter-action so soon, followed by the (most probably) Russian one (albeit indirect, “just” consisting in coordination between Moscow and Tel Aviv). For all these reasons, the order of the day right now is to primarily protect that what we – most probably at all times – will be able to retain as a kind of “default” background that endures even if anything else falls.” The conclusion can be thus arguably like this: after a dramatic unfolding of the Iranian activity in Syria followed by an equally dramatic Israeli counter-attack, it is obvious that the given background to serve as a base for any further advancement of Iranian regional geopolitical plans is – of course – Iraq. And there is no doubt that the more dubious may have seemed the Iranian attempt to establish itself in Syria logistically (militarily, strategic production-wise etc.), the more convincing was the strength with which Tehran managed to take full control of the Iraqi post-election scene. Of similar logical, yet reversely, is however also the reaction of those who are not happy about such a development.
d) unhappy about it are not solely the Basrans (of any denomination) and the supporters of the relatively neutral (i.e. pro-Western / pro-American) Prime Minister Abadi (whose days in Iraqi politics are most probably counted), but also the local protégés of a) certain “established” states (such as Saudi Arabia and/or other Gulf neighbors of the two described provinces, i.e. Iraqi Basra and Iranian Khuzestan), as well as b) Sunni entities or “states” defined more “loosely” (or more arbitrarily) – including the Islamic one. Thus, it is not surprising that these entities find themselves always ready to react to any cause potentially affecting any of their “kindred ones” living in the respective parts of Iraq and Iran; nor is it surprising that it is the Gulf states (and most prominently Saudi Arabia) that are most often (and most prominently by Iran) blamed for interference in both Iraqi and Iranian matters. Objectively, it cannot be denied that Sunni extremism (or any form of confessional and/or ethnically tinted separatism) inclined movements do exist in both Basra and Ahvaz – and this not only in what refers to the Islamic State or its offshoots. The “National Resistance Movement” (Moghavamat-e melli-ye Ahvaz) can be named for Ahvaz, a hypothetical presence of a so-called “Southern wilayat of the Islamic state” can be stated for Basra; with possibly adding also the extremist Shi’a movements of “Yamani” and “Sarkhi”. While the two latter ones are ideologically totally incompatible with – otherwise also Shi’i – “Khomeininsts”, an alleged possibility exists of either a) their alliance with the extremist Sunnis or even the b) synthesis of both these seemingly contradictory branches to form to some extent confession-wise “abstract” yet decisively more fundamentalist and, above all, more extremist Islamic mix. It cannot be doubted that at least some form of support for such forces comes from the Gulf – it is almost certain that Tehran´s arguments on this are correct; on the other hand, we can justifiably keep asking if the Iranian clerical-revolutionary leadership always chooses the best and most appropriate way to winning the “hearts and minds” of the locals, or whether it is rather true that, at least in some cases, the main focus of the “Khomeinists” (including the local pro-Iranian militias) is primarily on the consolidation of power, boost of their influence and gain of access to all key resources – be it even at the cost of a hatred that gradually simmers inside the local people.
In this light, it is perhaps legitimate to perceive both the events in Basra and quite recently also in Ahvaz as interconnected – not just in terms of the time sequence but also in that of a simple cause-consequence logic of things. Be it as it may, it in no case changes the fact that the main “framing” phenomenon remains still the same: on the one hand it is the a) Iranian need to consolidate its position in at least the most certain (foreign) territory (i.e. Iraq), as well as, on the other hand, the b) the natural (contradictory) reaction to such a need – from the part of all, who either a) object such a consolidation or directly b) consider it a renewed basis for any new (potentially more sophisticated) Iranian advance in the West-Southern direction.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria / Dealtrade Group
