V atmosféře rozjitřené výbuchem v bejrútském přístavu stále zřetelněji vystupují mnohá z úskalí, na která dlouhodobě i akutněji naráží tzv. blízkovýchodní „šíitská osa“, resp. (šíitská klerikálně-revoluční, antiimperialistická) „Rezistence“. Tři z nich lze (i v souvislosti s Libanonem) označit za stěžejní, nejvýraznější či „akutní“. Další spíš za průběžné, trvalé, nicméně gradující. Na každý pád však platí, že mezi hlavními plánovači regionální vlivové „expanze“ šíitského revolučního kléru již teď probíhá poměrně živá diskuse nad tím, jak se současným neutěšeným stavem naložit a především jak postupovat dál – alespoň aby se podařilo udržet stávající pozice.
Za hlavní tři důvody k vráskám na šíitských revolučně-klerikálních čelech považuji a) eliminaci Qásema Solejmáního, zásadní b) strategickou chybu libanonského Hizballáhu uskutečněnou ve vztahu k lidovým demonstracím z října 2019 a také c) nepředvídatelný osud současného Vůdce revoluce ájatolláha Chameneího.
Usmrcení Solejmáního ze strany USA vykolejilo rozjetý vlak regionální šíitské (resp.: íránské klerikálně-revoluční) expanze víc, než si zřejmě kdokoli mohl pomyslet. Současný velitel jednotek Quds Esmáíl Qání se zdá být proti Solejmánímu pouhým slabým odvarem (ačkoli jak ještě uvidíme, zdánlivě „méně“ může být dlouhodobě i „víc“).
Jde-li o věk „rahbar-e engheláb“ (tj. „vůdce revoluce“) Chameneího, není nejnižší a nejlepší není ani rahbarovo zdraví. Pokud by v současné atmosféře zemřel, byl by sice okamžitě určen jeho nástupce, morálně by to ale šíitům nepřidalo. Část z nich by mohla hledat „consolatio autoritatis“ u iráckého ájatolláha Sístáního (který také není nejmladší, je však obecně považován za umírněného, moudrého a otevřeného muže). Část šíitů by si pak Chameneího odchod mohla vyložit jako poslední (resp. finální) hřebíček do rakve celé jedné epochy, tedy opět té, kterou lze označit jako íránský regionální klerikálně-revoluční expanzionismus.
Jde-li o zásadní strategický přehmat Hizballáhu, je nutné předeslat, že organizace se zatím nikdy ve svém jednání vůči „lidu“, „Libanoncům“ či „Libanonu“ nemýlila; tedy alespoň v (tak trochu babišovsko-prchalovsky lišáckém) „PR“ vyhodnocení toho, co chce majorita slyšet a jaké činy a přístupy chce vidět. Toto se změnilo po 17. říjnu 2019, kdy se organizace dopustila první závažné chyby ve svých dějinách – namísto na stranu lidu, vstříc nejistotě a čelení svízelím (sdílejíce je právě s obyčejnými Libanonci napříč konfesemi) se postavila nejen na stranu explicitně šíitského (tedy konfesního) vládního hnutí AMAL, ale i do jedné linie s veškerými ostatními „stálicemi“ libanonských poválečných elit (v čele s další vládní stranou, maronitskými/křesťanskými FPM), právě proti nimž obyčejní Libanonci na ulicích protestovali. Tato sázka na „jistotu“ se o deset měsíců později stala (až téměř anticky) „osudovým prokletím“, které stranu nemilosrdně doběhlo: zatímco AMAL včele s (jeho předsedou a zároveň předsedou parlamentu) Nabíhem Berrím se dovedl z pádu neúspěšně „reformní“ vlády vzešlé z prvních dnů revoluce vyvléct, je Hizballáh nucen vzít ke svým pomyslným „rtům“ kalich poměrně koncentrované hořkosti – Libanonci jej právě od jeho říjnového přístupu k protestům již nadále nepovažují za ochránce obyčejného lidu, Libanonu či skutečných „nezávislých“ hodnot, ale především za opatrného prospěcháře, jenž kvůli vlastním jistotám zradí cokoli, co do té doby hlásal. (Co se v Mňačkově „Jak chutná moc“ stalo bývalému vůdci partyzánů, který se později stal okresním funkcionářem /= dřívější „ranař“ plíživě ochořel jakýmsi nedefinovatelným strachem souvisejícím s kontextem jím vykonávané civilní funkce a s ní související moci, resp. důsledků vlastní přilnavosti k ní/, to se v Libanonu přihodilo celé jedné politické straně i jejímu paramilitárnímu křídlu).
To je samozřejmě zásadní změna, a ať je na vině kdokoli, je tato změna plně odčinitelná pouze výměnou generálního tajemníka – ať si o tom myslí kdokoli cokoli. Přičemž i samotná případná výměna Hasana Nasralláha by sama o sobě byla zásahem bezprecedentní povahy.
Kromě těchto tří hlavních „markant“ jsou zde již avizované „dílčí“ či pozvolné (popř. „strukturální“) tlaky typu vojenských úderů ze strany Izraele, sankcí všeho druhu ze strany (především) USA, jakož i fakt krachujících ekonomik jednotlivých zemí „Osy“. To vše implicitně znamená zmařené výdaje (na výrobu zničených výstupů samozřejmě včetně zbraní, základen i kapitálového vybavení, logistiky, lidských zdrojů apod.), a to za neexistence či výrazného omezení vstupů nových (není kde, z čeho a za co vyrábět), nefunkčnosti či omezené funkčnosti vnitřních ekonomik teritorií Rezistence (Sýrie, Libanon, Jemen; částečně i Írán; relativně dobře je na tom ve srovnání s nimi stále ještě Irák), nemožnosti dosáhnout na jakékoli dotace či mezinárodní pomoc; zároveň o nich stále méně uvažovat či v ně doufat ze strany víc a víc oslabovaného hlavního sponzora Rezistence, Íránu. Toto se přitom netýká jen činnosti šíitských milic v celém regionu, ale hlavně a) vojenské výbavy po něm přemísťované, stejně jako již zmíněné b) výkladní skříně „exportu Revoluce“ – organizace Hizballáh.
Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech měl Hizballáh k dispozici /i pro něj/ plně funkční banky, popř. veškeré platební mechanismy typu SWIFT (resp. později IBAN), a zároveň mohl profitovat z když ne vysokých, tak alespoň průběžně stoupajících cen ropy, které zaručovaly Teheránu a jeho souputníkům stálý přísun dolarů, nyní se naopak nejen organizace /ale i Írán/ nacházejí v situaci, kdy bankovní spojení je většinou přerušené, ceny ropy oscilují a většinou se drží nízko, Írán má omezený přístup na světové trhy, státy „rezistence“ jsou pod drobnohledem USA i „mezinárodního společenství“ a jejich ekonomiky /především vlivem sankcí/ krachují, zároveň velká část peněz Revolučních gard jde na financování poměrně nákladného životního stylu mnoha jeho prominentních či „zasloužilých“ členů s tím, že na ostatní se ne vždy dostane, apod.
Chybná politická rozhodnutí typu toho (ne)revolučního libanonského hrají také svou roli. Někdo může namítnout, že chyby udělalo v Libanonu víc politických aktérů – třeba (po odstoupení protestujícími nenáviděného Saada Harírího designovaný) premiér Hasan Dijáb tím, že se rozhodl vystoupit proti guvernérovi centrální banky Rijádu Salámovi, popř. že proti němu vystoupil příliš brzy. To ovšem za chybu nelze považovat – zde šlo naopak o důkaz Dijábovy statečnosti a výraz víry ve své přesvědčení, a nikoli hry na jistotu. O důkaz stejně riskantního odhodlání, které měl hned v druhé polovině října předvést Hizballáh (a nikoli kalkulovat, kde pro něj bude nejbezpečněji).
Šíitská organizace zároveň již „zpětně“ nelze učinit to, k čemu se odhodlali právě jedni z jejích úhlavních ideologických i vlivových soků, konkrétně Saad Harírí i Samír Džadža. V jejich případě šlo o pravý opak postoje, jaký zaujal Hizballáh: konkrétně o jejich odstoupení či přechod do „opozice“ a – bez ohledu na to, co si o nich myslí lid – lpění na svých požadavcích (nezávislost, nová vláda apod.), tj. konzistence spočívající na „zdravém rozumu“ (tedy v tom smyslu, jak dané slovní spojení vnímá spíš prozápadní část libanonské veřejnosti) a jasných formulacích svých vizí. Hlavně ale protínajíce se s požadavky „obyčejného lidu“ (tedy „ulice“), jenž – jak může Džadža či Harírí (možná jen zbožně) doufat – toto dřív nebo později pochopí a ocení. Ano, byl to risk a do určité míry skutečně vyšel: jak Samír Džadža, tak (ještě nedávno již téměř odepsaný) Saad Harírí se postupně vzmáhají a opět posunují dopředu – kromě podpory, kterou požívají ze Západu i Zálivu, je to z podstatné části právě kvůli tomu, že správně vyhodnotili, kdy (dočasně) odejít.
Objektivně špatná kalkulace (za kterou mohl stát v Hizballáhu nicméně kdokoli) asi nebude stát Hasana Nasralláha „místo“, může nicméně zapříčinit jeho rozkol s Chameneím. Přičemž pokud by došlo k takovém hypotetickému „schizmatu“, mohl by sice Nasralláh funkčně a vlivově „přežít“, ovšem celá jím vedená organizace by ztratila hloubkový důvod svého bytí (a mohla se skutečně omezovat již „jen“ na vnitrolibanonskou politku). Ke schizmatu tak rozhodně nedojde, jisté ale je, že Teherán bude požadovat přinejmenším vysvětlení a alespoň určité vyvození osobní zodpovědnosti. Možná je to pro někoho bizarní příměr , každopádně stát se takový přehmat např. v některé z hlavních poboček Volkswagenu (tj. Škodě, VW či Audi /a je celkem podružné, zda si „orientalističtí odborníci“ řeknou, že ten příměr pokulhává, protože ano, projekt je projekt, byznys je byznys a ideologie je ideologie, nicméně export Revoluce je projekt, ideologie i byznys dohromady/), její ředitel – bez ohledu na to, jestli za to může „někdo z managementu“ či prostě došlo k mylnému vyhodnocení situace – prostě a jednoduše končí.
Málo se ale daří i jinde: šíité na libanonském jihu jsou nespokojení s tvrdou rukou AMALu, zároveň nechápou, proč se právě proti tomuto útlaku nedokáže jindy pohotový a silný Hizballáh ohradit a ochránit je. V jinak „baasisticky“ jednotné Sýrii existuje pod povrchem celé jedno politické křídlo (včetně s ním sympatizujících občanů), které pokud vyloženě nestraní spíš Rusům, tak je rozhodně spíš pro syrskou nezávislost než pro přehnanou a zavazující spolupráci s Teheránem. Na východě země jsou s pokusy o (Íránem iniciovanou) šíizaci (zejména) sunnitů nespokojeni zejména sedenterizovaní beduíni a samozřejmě Kurdové. Velká část Syřanů je nespokojená s přítomností šíitských milic obecně. Jednoznačné přijetí myšlenek šíitského revolučního klerikalismu (resp. exportu revoluce) neexistuje ani v Iráku: buď je odmítáno na konfesně-společenské bázi (sunnitští Arabové a Kurdové), nebo na bázi vnitrošíitské (mezi /ideologickými/ následovníky např. umírněného, „evolučního“ Sístáního na jedné a např. /politickými/ následovníky proteheránské, pro“revoluční“ /„Málikího“/ strany Da‘wa existuje zásadní rozpor; o specifickém národoveckém šíitském proudu v podání Muqtady Sadra ani nemluvě). Jednotné není ani mínění v samotném Íránu.
Obecně lze říci, že zatímco „šía“ coby životní postoj či víra je respektována, již konotovaný a ostřeji vyprofilovaný „jeden“ směr v podobně (posledních 40 let společensky dominantního) „šíismu“ v podání íránského revolučního kléru jednoznačnou a všudypřítomnou podporu nemá. To nás přivádí k dílčímu závěru v podobě určitého paradoxu (či paralele) „arcinepřátel“: stejně jako velké množství (ne-li většina) Izraelců chtějí jako svou politickou reprezentaci vidět něco jiného, než momentálně mají, chce to samé i značná část šíitů. Bohužel, psychopatická politická klika z Tel Avivu má, zdá se, momentálně lepší výchozí pozici, prostředky, disciplínu i mezinárodní podporu, a právě proto aktuálně vítězí nad (obdobnými) psychopaty z Teheránu. Že se tak děje na úkor normálních lidí už je věc druhá, jen zdánlivě (ne)podstatná…
Protože minimálně u íránského revolučního kléru a jeho regionálních poboček je důvod se domnívat, že jen tak „nesloží zbraně“, lze předpokládat, že aktuální krizový stav vyvolá určité změny – ať již uvnitř jednotlivých odnoží, tak v rámci celé organizace (= revoluční klérus, Revoluční gardy, řízení apod.). jako celek však bude „Osa“ fungovat dál.
Jak ale budou změny vypadat, aby bylo další fungování možné?
Cestou první je lepší, resp. opětovná (re)adaptace na místní podmínky: v případě Libanonu, na němž lze věc popsat nejlépe, to v první řadě znamená jít do „opozice“ či přijmout jinou formu oslabení svého přímého politického vlivu. Částečně pozitivním aspektem pro Hizballáh je to, že něco takového se jistě bude dít pod krytím AMALu, který organizaci svým způsobem „dluží“: na ní „vyhandloval“ pád (Hizballáhem původně spoluvytvořené) vlády, jejíž premiér sice vykazoval tendence z dlouhodobého hlediska zemi reformovat, napravit především bankovní finanční machinace, a tedy hájit zájmy lidu (na jehož straně měl být v případě správného strategického rozhodnutí, ke kterému ale v říjnu 2019 nedošlo, i Hizballáh), nicméně právě svou snahou o hledání prapříčiny libanonských ekonomických problémů začal představovat hrozbu pro klíčového spojence AMALu (a tedy i hlavního šíitského spojence Hizballáhu), guvernéra libanonské centrální banky (BDL) Rijáda Salámu. Kalkul za tímto handlem (spočívajícím v obětování Dijába Hizballáhem, případně ústupu Hizballáhu ze světel politických ramp, avšak s garancí jeho vnitropolitické „ochrany“ ze strany AMALu, resp. jeho předsedy Berrího) vychází z předpokladu, že právě ústup Hizballáhu z centra libanonské politiky usnadní nástup nové vlády a příliv peněz od zahraničních sponzorů. Jinými slovy: zlepšenou komunikaci se Západem i Zálivem (kteří se přestanou obávat posílení Hizballáhu) – ovšem i obnovený zdroj financování nejen pro hlavní libanonské politické hráče, ale (z celkového balíky sponzorských peněz) i pokračování financování pro Hizballáh. Jakkoli se takovému „přilepšení si“ ze strany Hizballáhu bude snažit Západ, Záliv či USA (ve věci Izraele) zabránit, nepodaří se to nikdy beze zbytku. Hizballáh tak určitým slevením ze své současné pozice může získat na jiné straně, zároveň se celá věc vrátí (aspoň na čas) tam, kde „říjnovou revolucí“ 2019. (Alespoň tedy do té doby, dokud bude libanonská elita schopna použít /upřímně: v celkovém objemu stejně nevelké/ sponzorské peníze /budou-li vůbec/ na další vyrážení klínu klínem, resp. do té doby, než si poblázněná libanonská ulice uvědomí, že věci jsou zpátky tam, kdy po celých třicet let od skončení občanské války vězely – u pokračování ekonomického Ponziho schématu, na které dohlíží několik (stále stejných) oligarchů, bývalých válečných /konfesních/ vůdců).
Jde-li o další části šíitské internacionály, mohou další formy její lokální „adaptace“ vynucené nepřízní vývoje vypadat obdobně: v Sýrii to může obnášet zejména důslednější utajení, zefektivnění logistiky a budování pozitivnějšího PR prošíitských elementů ve vztahu k veřejnosti; v Iráku pak hlavně posilování klíčového, prvního a nejdůležitějšího „vněíránského“ předmostí (které „musí zůstat“, i kdyby vše ostatní mělo selhat). Konkrétně to znamená poměrně mravenčí práci hlavně na politické úrovni (konkurence již zmíněným sunnitským, ale i umírněným šíitským frakcím, o „sekularistech“ ani nemluvě), ekonomické rovině (v zemi je poměrně vlivná podnikatelská vrstva, která domácí /= svou/ produkci propaguje v návaznosti na „nezávislost“ země /což v praxi znamená hlavně zbavení se či minimalizaci íránského vlivu/, případně v rovině ideologické a kulturní /zde opět hlavně vnitrošíitský boj, tj. určité přetahování se o přízeň hlavně s /umírněným/ ájatolláhem Sístáním či /“národovcem“/ Muqtadou Sadrem).
V neposlední řadě pak jde o orientaci mezinárodní. Bohužel i zde bude nutné jít mírně „do Canossy“, zejména pokud jde o vztah Íránu a jemu loajálních sil vůči Rusku. Zatímco Čína spíš potřebuje Írán coby svou předsunutou hlídku i logisticko-strategický „uzel“ pro celý region (a i v důsledku toho s ním dlouhodobě udržuje vyrovnané, konzistentní vztahy), koordinace šíitských entit s Moskvou vždy ideální nebyla a není. Zlepšení tohoto vztahu předpokládá ústupky právě ze strany Teheránu (spíš než Moskvy), přičemž tyto se mohou týkat především Sýrie. Írán nicméně ví, že není-li aktuálně příliš dobře, může být snadno ještě hůř (a je-li posledním stádiem /ne nekompatibilním se šíitskou představou Posledního soudu/ vypuštění všech revolučně-klerikálních raket na Tel Aviv, Hajfu či Ejlat, může takové (samým sebou naordinované, a tedy i vlastní následné) „rychlé smrti“ předcházet ještě vleklá potupa, vytrvalé a stupňující se utahování všech možných dalších kohoutků ze strany velmocí, a to včetně důsledného zabíjení jedné čelné osobnosti exportního revolucionářství po druhé.
(Aby bylo jasno: nejsem příznivcem záboru palestinské půdy ze strany Izraele, jím praktikovaného apartheidu či jakýmkoli nepřejícníkem stran /některých, zejména objektivně oprávněných antiiperialistických/ ambic šíitské revoluční internacionály; o čem zde hovořím tedy není „přání“ či „škodolibé malování čerta na zeď“ – jde spíš o konstatování toho, o čem jsem přesvědčen, že je tím, jak se věci skutečně mají. Ve stejném duchu pak konstatuji i to, že regionální Teheránem hnaná revoluční šía za sebou nemá dobrých pár měsíců, že je na ni tlak a jaké v dané věci existují důvody, okolnosti, širší kontext a velmi pravděpodobné další možné kroky, alternativy, resp. „options“).
Vyloučit proto nelze ani takový druh kompromisu, jakého bylo dosaženo v Libanonu, ovšem s platností pro celou regionální scénu (přinejmenším) Blízkého Východu: viditelné symptomy působení revolučně-klerikální „Rezistence“ / exportu revoluce zdánlivě „zmizí“, oslabí či ustoupí do pozadí, o to víc dojde ale k rozvoji aktivit podpůrných a utajených. Samozřejmě nejen s tím, že do režimu utajení přejde leccos z toho, co je dnes „běžně viditelné“, ale hlavně s tím, že to jako takové bude taky striktně dodržováno. Na mezinárodní scéně pak lze počítat s ještě větším přilnutím revolučně-šíitských elementů k „pojistkám poslední záchrany“, zejména tedy Rusku a Číně; stejně jako ještě větší přesun zázemí do zemí typu BRICS (a podobných, rozvíjejících se ekonomik), podobně jako jejich maximální možnou diverzifikaci. Již pak logickým důsledkem / výsledkem bude ještě větší (a z pohledu jejich tvůrců ideálně tak i efektivnější) asymetrizace (či „hybridizace“) aktivit, které lze v rámci cílů Rezistence chápat jako ofenzivní – ať již elektronický boj, ideologické působení či operace bojového charakteru. Zajímavým „prvním“ cílem takové inovované aktivity (byť by to mělo být jen pro „cvičební“ účely) mohou být aktuálně Emiráty – které si po uzavření dohody s Izraelem o zvýšenou pozornost velkého šíitského souseda vyloženě „říkají“.
Změna strategie je nutná v rámci každého podnikatelského plánu (= jak už jsem řekl, projekt „exportu Revoluce“ nevyjímaje), který začíná selhávat. Zároveň je logické, pokud se taková změna uskuteční směrem k racionalizaci a maximalizaci výstupů za využití minima prostředků. Stále ostatně platí, že v případě Rezistence / šíitské „osy“ / exportu Revoluce jde o jeden proud vlivového působení, který je ve svých jednotlivých složkách realizován prostřednictvím více či méně guerillových entit a metod – dané změny tak v zásadě proběhnou v souladu s tímto „partyzánským duchem“. Inovace tak v tomto ohledu může časem vést i ke znovunabytí pokory, asketických návyků a účelné skromnosti, tím následně znovu narůstající efektivitě, dlouhodobě pak k soudnosti a střízlivosti kritických strategických rozhodnutí.
Současný „strategický“ postup totiž kromě jiného do značné míry narazil na zřejmě největší nepřátele celého dlouhodobého „projektu“ šíitské regionální expanze, do značné míry představované těmi nejzavrženíhodnějšími rysy (nejen, v rámci regionu bohužel ale především) šíitské komunity, resp. (přesněji) „peršanství – arogancí, hloupostí a chvástavostí.
Není těžké si představit, že zatímco Židé a jejich mezinárodní sympatizanti se (ryze v duchu Sun-c’ových klasických pouček) v rámci prevence toho, co vnímali jako ohrožení Izraele i západního vlivu na blízkovýchodní společnosti jako skromní, ňoumovatí a naoko bezradní trpaslíčci (tedy až na hromotluckého evangelikála Pompea, protřelého obchodníka s deštěm Netanjahua či střelce od boku Trumpa) čile a jakoby nic míhali sem a tam, rozvalovaly se šíitské milice jako řádně otroubení, všem zrakům na odiv se vystavující tupci kolem Damašku, Homsu i Majádínu, hulákali, naparovali se a chovali se tak, jako by byli přesvědčeni o tom, že jim jimi všechny tyto momentálně zasídlené části regionu patřily.
Spolu s tím se jejich vůdčí garnitura po několik posledních let se zvláštní, nepochopitelnou a zcela netaktickou oblibou dopouštěla velkohubosti do takové míry, že s ní, zřejmě v pocitu své totální nezranitelnosti či nedotknutelnosti, naplno vyjevovala své plány, úmysly i způsob uvažování. Tím jednak odkryla své karty dřív, než měla cokoli jisté, zároveň k smrti vystrašila (s největší pravděpodobností jadernými zbraněmi, jistě však plnou americkou podporou disponující) Izrael. Pokud se toto dá dohromady s americkými nevyřízenými účty směrem (nejen) k Íránu, stejně jako různou motivací podpory Izraele ze strany ostatních západních států, jakož i (v ohrožení ze šíitského působení v ohrožení se cítících) států Zálivu, nešlo nepočítat s odvetnou reakcí.
Ve chvíli, kdy (= momentálně) přichází jeden koncentrovaný zásah za druhým (navíc kombinovaný se cíleným, vytrvalým a víceúrovňovým tlakem), může být klidně už i příliš pozdě přemýšlet nad tím, nakolik jde jen o dílčí epizody, nebo naopak o postupně se obracející stránky kroniky již dávno ohlášené smrti.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
