Čas od času jsem, zejména čtenáři a českou mediální scénou, dotazován na svůj postoj k Izraeli. Otázka je tím palčivější, čím zákeřnější je vztah Izraele ke svému okolí, zejména Sýrii (tzv. „preventivní údery“ proti Hizballáhu či íránskému zásobování) a Libanonu (ilegální přelety území, vměšování se do vnitřního dění apod.).
Osobně jsem toho názoru, že Izrael má bezpochyby velký civilizační potenciál, zároveň však dva hlavní problémy – okolnosti svého vzniku a rysy apartheidu. Přestože je dle všeho (zejména mladší) část obyvatelstva pro hledání jakéhosi „trvale udržitelného řešení do budoucna“, stále existuje pevný základ – resp. de facto deep state (tvořený zejména Spojenými státy podporovanými potomky aškenázských migrantů ze zemí východní Evropy, především pak bývalého Sovětského svazu) – který veškeré snahy o hledání spravedlivé budoucnosti blokuje.
Příklady jeho projevů budiž dlouhodobá selektivní šikana části obyvatelstva, cíleně na odiv dávané bezpráví, případně neméně ostentativní koordinace bezpečnostních složek a osadníků v rámci zastrašovacích akcí proti palestinským starousedlíkům, v nichž policie a armáda v zásadě plní roli ochránců samozvaných židovských domobranců.
Neroste-li ovšem žádný strom do nebe, můžeme i zde očekávat vývoj podobný tomu, jaký proběhl v samotné matce apartheidu, Jihoafrické republice: po desítiletích „nerušené existence“ došlo ze strany světového společenství ke spontánnímu odsouzení praktik pretorijské vlády a návaznému logickému vývoji:
- zemi dostalo do správy původní majoritní, tradiční obyvatelstvo
- elita afrikánského obyvatelstva skončila v „pevnostech“ luxusních čtvrtí největších měst
- střední a nižší afrikánská vrstva dále koexistuje s původním africkým substrátem
Dále, použil-li jsem na počátku textu slovní spojení „civilizační potenciál“, neznamená to ještě, že daný potenciál je v Izraeli maximalizován. Velmi rozvinutý je bezesporu ve vzdělání, nemocniční péči, technologiích a dalších spíš „vědeckých“ – či chceme-li, IQ – oborech. Dost málo je ale slyšet o projevech EQ, komunitního života, trvalé udržitelnosti apod.; o mezikulturní toleranci ani nemluvě. Tím neříkám, že v Izraeli projevy občanské společnosti (ve všech smyslech slova) neexistují. Stejně tak je však nutné chápat, že (nejen) český zpravodajský mainstream (dodnes žijící v duchu toho, že svoboda a demokracie = pravice, antikomunismus, atlantismus a sionismus) nemůže něčemu natolik nekompatibilnímu s jeho diskurzem dát jakýkoli větší mediální prostor.
Jistě, máme tu rovnoprávnou část izraelské společnosti zahrnující Araby (podvolené podobně jako byli Čechoslováci v době Protektorátu), máme tu Drúzy (kteří jsou vládnoucím režimům defaultně loajální z vícera, zejména historických a geopolitických, důvodů) apod. Ano, na jedné straně zde máme tlak Íránu – na druhé ovšem zoufalství, které do náruče Teheránu oklikou vehnalo část obyvatelstva Gazy. Zároveň je sporné, jestli případné „demografické závody“ vyhrají spíš rodící Palestinky, nebo jejich území osídlující Židé, případně zda se regionální pojistka v podobě snah o navázání a prohloubení vztahů mezi Tel Avivem zeměmi GCC či MENA obecně ukáže jako dobrý krok.
Minimálně poslední bod přitom svou podstatou pojmenovává výsledek jednoho zásadního dlouhodobého procesu: do Palestiny přicházející Žid, který byl v době prvních alijí vědomostní, řemeslnou, tradiční i etickou elitou „z okrajů“ (zejména východo)evropských měst (resp. produktem jak evropské vzdělanosti, tak ješiv, které se natolik hrdě vymezovaly vůči tradičnímu evropskému vzdělání, až ho v mnoha osobnostech svých absolventů nakonec unikátně doplnily), se postupně (snad zásluhou klimatu, stravy či kulturního kontextu?) stal v zásadě tím samým, co místní; ať již Arabové, tak i Kurdi, Arméni, Iránci a další – zkrátka Orientálcem.
I takovou formu má nicméně kulturní difuze. Jakmile tato její fáze spočívající v metamorfóze (zejména aškenázských) Židů z Evropanů na Orientálce projde svou katarzí (kterou si prošla v i v soužití Afrikánců a původních obyvatel v JAR), dojde k uklidnění. K tomu došlo na jihu Afriky, takový bude velmi pravděpodobně i další vývoj i v Izraeli.
Poté zas bude následovat návrat do situace prověřené staletími. Doufejme jen, že se tak stane s maximálním zohledněním toho prospěšného, co izraelská civilizace do východního Středomoří přinesla; zároveň ale s tím, že tyto výdobytky budou všem dány k dispozici co nejspravedlivějším dílem.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
Opinion: What´s in store, Israel?
From time to time, I am asked, especially by readers and the (mostly Czech) media scene, about my attitude towards Israel. The question is all the more pressing, the more insidious is Israel’s relationship with its surroundings such as Syria (namely the so-called „preventive strikes“ against Hezbollah or Iranian supplies) and Lebanon (illegal flights over the territory, interference in internal affairs, etc.).
Personally, I am of the opinion that Israel undoubtedly has a great civilizational potential, but, at the same time, faces two main problems – that of the circumstances surrounding its origin and that of the apartheid-like features of his behaviour. Although it seems that (especially the younger) part of the population isn´t happy about these realities (or is, at least, in favour of the search of some kind of an „alternative way forward“), there is still a solid foundation – formed, in what basically became a deep state, by mostly US-backed Ashkenazi-origin (predominantly) Eastern Europe and ex-USSR immigrants´ descendants – that blocks all efforts to find a just future.
Selective bullying of some parts of the population and apparently purposefully flaunted injustice may be good examples of this deep state´s „corporate culture“, as well as the ostentatious intimidation actions against Palestinian settlers, coordinated between the security forces and settlers in what the police and the army basically fulfill the role of protectors of Jewish civilian vigilantes.
No tree, however, grows to the sky. Due to more, not only demographical, changes, a development can be most likely expected that is similar to what took place in the very mother of apartheid, the South African Republic: after decades of the undisturbed existence of apartheid, there suddenly was its sharp condemnation by the world community and subsequent logical development:
- the country came to be administered by its original majoritarian, traditional population
- the (white) elites ended up in the „strongholds“ of the luxury districts of the largest cities
- the middle and lower (white and mixed) layer continues to coexist with the original (African, black) substratum
Furthermore, if I said „civilizational potential“, it still does not mean that this potential has been fully „capitalized“ upon. The civilization that Israel brought about is undoubtedly very developed in education, hospital care, technology and other rather “scientific” – or, if we like, IQ – fields. But quite a little is heard about manifestations of EQ, community life, sustainable development etc.; not to mention intercultural tolerance. This is not to say that these do not exist; we however have to understand here that the Western media mainstream (that in most cases still lives in an inertial conviction that freedom and democracy equals liberalism, anti-communism, pro-Atlanticism and Zionism) cannot, by its very nature, allow any larger space to occurrences so contradictory to its own canonical discourse.
Sure, there is the „equal-rights“ part of Israeli society including the Arabs (subjected to this „equality“ similarly to how the Czechoslovaks were in 3rd Reich´s Protectorate), we have the Druze (who are, by default, loyal to any ruling régime based on multiple, mostly historical and geopolitical reasons), etc. On the one hand, we, yes, do have Iran’s pressure – on the other, we have the desperation that has made part of Gaza´s population embrace Tehran. At the same time, it is questionable whether the eventual „demographic races“ will be won by Palestinian women giving birth, or by Jews settling Palestinian territories, or whether regional security in the form of efforts to establish and deepen relations between Tel Aviv and the GCC or MENA countries will generally turn out to be a good step.
Namely this „Gulf alliance“ may, however, be as well as tantamount to saying out loud one thing that has been – anyway – gradually becoming still more obvious: the current Israeli Jew – who, at the time of the first aliyah(s), was the member of a knowledgeable, artisanal, traditional and ethical elite „from the fringes“ of (especially Eastern) European cities or a product of both European education and yeshivas (which so proudly distinguished themselves from traditional European education eventually, in the persons of their graduates, complementing it in a groundbreaking way), has slowly (perhaps due to the climate, diet or cultural context?) – become basically one of the locals; be it Arabs, Kurds, Armenians, Iranians, etc. – i.e. an Oriental man.
Such may also be the forms cultural diffusion takes. As soon as this part of it, consisting in the transformation of (especially Ashkenazi) Jews from „Europeans“ into „Oriental men“, has undergone its catharsis (in a manner similar to what was the case in the coexistence of the Afrikaners and indigenous peoples in South Africa), all will calm down. This was the case in South Africa, and this will very likely be the future in Israel as well.
After that, there will be a return to the centuries-proven order of multicultural coexistence – in the best scenario, however, hopefully taking maximum advantage of all the beneficial that Israeli civilization brought to the Eastern Mediterranean; ideally, offering everyone also as just as possible a share of it.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
