V článku Adama Votruby o islámu v krizi jsou jak věty, které by se měly tesat do kamene (mj. „mezi sekularismem a islamismem není možný smír“) tak určitá tvrzení, která by mohla být víc podložená příklady, případně lépe vyargumentovaná. Čtenář může například dostat pocit, že ti samí lidé, kteří za draho vydávali odpustky, byli zároveň těmi, kdo stál u zrodu renesance (jež byla mj. nakročením k humanismu, a tedy i jedním ze stavebních kamenů sekularizace). Vždyť přeci proti nim šli reformisté, nebo ne? K tomu všemu čtenář – ať již nostalgicky, protože je sám z evangelické rodiny, případně protože ho to tak učili ve škole – chápe odpor ke středověké církvi jako oprávněný (což ale vnímá podobně i sám Adam Votruba, protože tvrdí, že sekularismus je „pokrok“), což věc dál trochu komplikuje. Už tady vidíme, že to nebude jednoduchá diskuse.
Anebo možná bude: připustíme-li, že svět je divadlo, ve kterém jde v první řadě o moc a peníze – a až sekundárně o hraní (tragi)komedie (to aby nám to prostý lid, tvořící „pracující kulisu“, zbaštil, a mohlo se fungovat dál). Zatímco všichni vlivní a bohatí jsou – co do peněz či prostředků moci – velmi sekulární (smrdí jen takové peníze, které zavání nebezpečím jejich vlastní diskreditace), od onoho nutného divadelního elementu tu máme právě ideologie (případně náboženství). Toto vše se nicméně děje jak v prostředí (což Adam správně uvádí) subjektivní kulturní podmíněnosti, tak (objektivně existujících) reálných mezilidských vazeb. Zároveň v každé době přitom platí, že je (a vždy byla) sakra práce přinést domů peníze a zachovat si čistý morální profil – čímž samozřejmě myslím nejen na primární zdroje, ale i sekundární důsledky či podmíněnosti výdělku.
Ano, sociální vazby kdesi v Trecentu či Quattrocentu jistě mohly vypadat i tak, že na jednom křídle té samé rozvětvené rodiny vysával biskup peníze z lidu, na straně druhé tomu samému lidu biskupův vzdálený příbuzný psal božské komedie a všelijak jinak oživoval klasickou tradici. Šli tedy reformátoři proti jedněm, nebo proti druhým, nebo proti oběma najednou? A je vůbec fér srovnávat zmíněné anglické (či nezmíněné nizozemské a další) totální fanatiky, kteří stáli u zrodu USA, například s Martinem Lutherem? Tady lze myslím dost přehledně odstupňovat míru intenzity extremismu, přičemž zároveň platí, že metoda odporu je jedna věc, věcí další je pak cíl toho, kdo odpor provádí; navíc je třeba vzít na zřetel i drobnější nuance – Hus byl třeba posedlý úspěchem, slávou a kariérou, tudíž se můžeme ptát „do jaké míry si vzal věc lidu jako politikum, resp. prostředek k vlastnímu proslavení se?“, na druhé straně bych se podobně ptal „nemohlo se stát, že v Kostnici prostě narazil na partu sadistů či, což bohatě stačí, psychopatů, jimiž se každá mocensky silná instituce jen hemží?“. To jen pro nejjednodušší ilustraci toho, jak je to téma ošemetné a jak je nutné s příměry z této oblasti nakládat opatrně.
Pokud jde o další provázanosti, které dál výrazně komplikují jednoznačnost pohledu na cokoli, pak situaci mezi katolíky a evangelíky pěkně shrnul Michael Kroh ve svém dřívějším článku na !A řka, že na počátku 17. století v Čechách „vznikla fakticky stavovská republika v čele s volitelným panovníkem a s náboženskými poměry, které připomínaly Libanon v 60. letech, před vypuknutím občanské války.“ Že podobná provázanost existuje na Blízkém Východě (tj. jako celku, nejen v Libanonu) dodnes, by vydalo na samostatnou studii, a to ještě jen teoretickou; konkrétní data pak možná na několik alexandrijských knihoven. Za vše lze jmenovat jen v podstatě funkční koexistenci Sýrie s tzv. Islámským státem, kdy IS (tito novodobí reformační „husité“) nahradili v dobytých městech administrativu a jinak vše (výrobní závody, logistika apod.) fungovalo více méně dál. Méně nápadným příkladem může být dlouhodobá strategická koordinace šíitských a sunnitských zemí (Sýrie – Spojené Arabské Emiráty), koordinace různých úrovní radikality či extremismu mezi státními celky (Turecko – extremistické organizace zejména na severozápadě Sýrie), o smíšených manželstvích sunnitů se šíity či dalších spolupracích na dennodenní civilní úrovni ani nemluvě.
Osobně bych problém či „krizi“ islámu (ačkoli si nevybavuji, že by někdo mluvil vyloženě o „krizi islámu“, spíš možná o existenční – tím myslím ekonomické, klimatické či jiné „materiální“ – krizi komunit či států, které jej vyznávají) neviděl jako něco, co trápí primárně muslimy samotné. Problém je spíš v tom, že Západ, který postupně ztrácí monopol téměř na vše (moc, finance, technologie, držení ostatních v šachu jak po dobrém, tj. výrobky, konkurenceschopností, nenahraditelností, nezastupitelností, soft-power apod., tak po zlém, tj. vojenskou silou, zastrašováním, atomovkou apod.), si pořád ještě drží solidní výsadnost na vnímání ostatních kultur, jejich interpretaci a související zadumané bádání o nesmrtelnosti brouka. Zatímco západní občan je z toho vzešlá hloubavá moudra ochoten pořád dokola poslouchat, číst a přemýšlet o nich, nezápadní kultury preferují reálný život, podnikání, akvizice technologických dovedností, činorodost, pěstování vazeb, generování zisku, myšlení na potomky, jejich vzdělání a zabezpečení. Tím, komu dennodenně ujíždí vlak, je tu přitom právě onen archetypální západní člověk, tudíž se dá pochopit, že si alespoň nějakou tu racionalizaci vůči kulturně progresivnějším, neboť po všech stránkách kompaktnějším (středomořským, africkým, blízkovýchodním, východoasijským apod.) civilizacím vytvořit musí.
Jestli je islám jediný, nebo ne – zde chápu, proč bylo téma otevřeno (a argumentační diskuse o stupiditě salónně postmoderního, resp. snobsky liberálního myšlení je jednou z nejcennějších pasáží Adamova článku); přesto bych to trochu zjednodušil a těch „liberálů“ se možná v něčem zastal: zatímco křesťanství je dle mého názoru hlavně o neočekávané altruistické, až samodestruktivní reakci na zlo (nastavení druhé tváře, chlebem místo kamenem apod.) coby manifestu skutečné, nezištné lásky a buddhismus o tom, že bychom se měli vyvarovat chtění, neboť právě to způsobuje utrpení (ovšem musíte mít předtím již cca 40 let propařeno a odžito jako Buddha sám – bez toho Vám toto indické wu-wej půjde nejspíš těžko), je islám především o tom, že by člověk neměl dělat zavrženíhodné věci. Normální člověk přitom a) ví, které to jsou (tudíž i mezi lidmi Západu je mnoho muslimů, aniž by to sami o sobě věděli), normální člověk k tomu b) nepotřebuje autoritu. Protože kde jsou autority, tam jsou organizace a s nimi přicházejí ideologie. A kde jsou ideologie, tam není islám, ale islamismus.
Opomenout nelze ani hledisko „nostalgické“, intimně osobní či prostě „výchovné“, tj. vše to, co si každý jeden individuální jedinec nese s sebou coby jakýsi postupně vstřebaný set základních kulturních hodnot, očekávání a reakcí. V něčem je to podobné dalšímu, na !Argumentu nedávno publikovanému – a velmi důležitému – článku týkajícímu se biologických základů (mimo jiné) xenofobie. Zde máme něco podobného – ne sice na genetické rovině, ale určitě s takovou relevancí, že by to v Adamem popisovaném dramatu mohlo hrát víc než druhé housle. Ona totiž ta navázanost na náboženství nemusí být jen institucionální, ale skutečně dost významně i čistě osobní, interní – zde je dobré vědět například to, že šátek se opravdu nenosí jen na znak protestu či jako prostředek identifikace s vyšší organizovanou institucí, ale ve většině případů proto, že se to tak zkrátka dělá v rodině, a právě to nošení je výrazem pouta s tou rodinou. Rodina přitom není fanatismus, ale i vzpomínky, třeba na společná posezení, vyprávění, sdílení. Do rodiny většinou nemá cestu organizované náboženství; naopak se tam třeba právě díky pevným vzájemným vazbám udržuje víra. Víra v to, že špatné věci by se neměly dělat, víra, která posiluje schopnost oddělit dobré od špatného. Islám osobní, islám bez autorit a/či ideologického balastu – islám namísto islamismu, chceme-li.
Tento islám ale Adam Votruba bohužel buď nezná, nebo jej ignoruje, případně zaměňuje za dnes co do „image“ relativně majoritní turecko-saúdský (kvazi)sunnitský islám (s určitými vypíchnutými markantami, které sice dojem jakési jednotnosti – či dokonce invariantnosti – mohou budit, jež jsou však, podobně jako revoluční „islám“ íránský, pouze selektivně vybranými a v určitém mixu přirozeného kulturního plebiscitu i politicko-ideologických objednávek zdůrazněnými povrchovými rysy – tj. v podstatě civilizačně konsensuálními „islamismy“). Je to škoda, protože takto se soustředí jen na povrchové projevy, přičemž spirituální potenciál toho, za jakých okolností můžeme islám skutečně považovat za „jeden“ (který pak velice snadno – protože zcela přirozeně, jen možná nepompézně – lze kloubit jak se sekularismem, tak s demokracií), mu pak nutně uniká.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
