Polemika: Nakolik se „blízkovýchodní“ úsek Hedvábné stezky shoduje s „Šíitským půlměsícem“?

Pokud se kdokoli zabývá obchodně – ekonomickými prognózami týkajícími se východního Středomoří (a ideálně ještě s tím, že se v místě samotném dlouhodobě nachází), může v poslední době identifikovat možný souběh dvou paralelně jdoucích tendencí, respektive „ambicí“ či „snažení“.

Na jedné straně (a spíš na regionální úrovni) jde o údajnou snahu Teheránu propojit Írán, Irák, Sýrii a Libanon souvislou (jak pozemní, tak do určité míry i ideologickou) spojnicí, na straně druhé pak o (každopádně globální, z globalizace vycházející a s ní i jako nutnou platformou počítající) ambice Pekingu (formulované poslední dobou zejména prezidentem Xi) co do realizace husté logisticko – ekonomicko – obchodní sítě vztahů s centrem v Číně (která Číně samotné poslouží jako ventil, s jehož pomocí do cílových teritorií více či méně efektivně přelije velkou část ze svých dolarových zásob).

První z projektů je (zjednodušeně, skepticky a lehce hanlivě) hlavně sunnitskými komunitami Blízkého a Středního Východu nazýván „Šíitský půlměsíc“, a to podle přibližného tvaru, který svým geopolitickým dosahem nabírá, podobně jako podle konfese, s níž je spojován a jíž je majoritně realizován. Druhým je samozřejmě projekt Nové hedvábné stezky (resp. tzv. projektu „One road, one belt“, dále OROB), představující geograficky souvislý pás navzájem propojených teritorií, která budou podle čínských vizí svázána společnými ekonomickými a obchodními zájmy – k čemuž jim dopomáhej (kromě kooperativně naladěných lokálních elit) především nerušená síť vzájemně propojených zeměpisných bodů (dříve by se možná řeklo „karavansarají“ – dnes „hubů“).

Pokud dané ambice známe a vnímáme je jako objektivní realitu (tj. nikoli jako „bláhové projekty“, „denní snění“, či „islámsky-revoluční“, popř. „komunistické“ lhaní si do kapsy) a pokud jsme viděli aspoň 2 – 3 jednoduché mapky toho, v jakých geografických podobách by se měla obě „úsilí“ v rámci východního Středomoří (resp. západní části Blízkého Východu) zhmotnit, musíme konstatovat, že zde mezi „čínským politbyrem“ a „šíitskými revolucionáři“ může existovat povážlivá shoda – a to právě jde-li o úsek Írán – Středomoří.

Připustíme-li dále, že minimálně jedna ze západních, resp. do Evropy (či „na Evropu“ nebo její „jižní křídlo“ atp.) směřujících větví OROB by měla mít své vyústění na východním pobřeží Středozemního moře (což je myslím z více důvodů logický záměr), můžeme hned potom začít hledat jak dílčí, tak souborné argumenty, s jejichž pomocí bychom nabízející se hypotézu o aktivní (či aspoň silně koordinované) čínsko – íránské spolupráci při „zajišťování“ potřebných levantských teritorií mohli co nejpřesvědčivěji podpořit. Většina z nich jich přitom bude v zásadě „pro“; vyložená „proti“ mě zatím nenapadají – čímž ovšem netvrdím, že nejsou:

• Turecko se ukázalo v posledních letech maximálně nestabilní, resp. nevypočitatelné, zároveň disponující vlastními přebujelými ambicemi, které se nejednou kryjí s těmi čínskými, a to až do té míry, že Čínu mohou latentně ohrožovat (ekonomická bublina, etnická nestabilita, projekty a vliv ve Střední Asii, možná ochota ke sponzoringu či organizační podpoře terorismu včetně případného ujgurského atp.). Ekonomická nestabilita a určitá citlivost vůči výkyvům, stejně jako poloha a politická situace Turecka jsou přitom z čínského pohledu zřejmě klíčové; tj. mohla-li Čína nad tím, že by jednu z větví OROBu přes Turecko vedla, ještě cca v první dekádě nového tisíciletí uvažovat, velmi rychle toto uvažování změnila; dále, jakkoli severněji od Turecka by taková větev byla vedena již přes bývalý Sovětský svaz (přičemž tato trasa je zřejmě řešena separé), přičemž jižní přístup ke Středozemnímu moři je limitován Izraelem (k němuž se po zemi bez krátkodobého i dlouhodobého rizika přerušení takové trasy přes arabské státy v zásadě nelze dostat). Syrské a libanonské pobřeží je tak za „anatolský most“ jedinou „náhradní“ alternativou.

• Írán je Čínou vnímán bezesporu daleko pozitivněji, než Turecko, což se jednak projevuje na a) společné koordinaci ve Střední Asii i společném obchodě, jednak b) sdíleným společným odporem k sunnitskému extremismu – ten je posílen i tím, že jak Čína, tak Írán stále sebe sama vnímají do značné míry „antiimperialisticky“, „resistenčně“, případně prostě tak, že se musí spoléhat jen na vlastní schopnosti, sílu celkového výkonu a dlouhodobé plánování. Je-li sunnitský islám (hlavně díky chování Zálivu a Turecka) podvědomě spojován spíš s USA a Západem, jsou pak afinity Číny s šíitským světem, který je zaštiťován právě Íránem, zcela pochopitelné. Podobnosti jsou i v určitém přístupu „dobrého hospodáře“ (trpělivé odkládání stranou, vytváření zásob, případně spění k co největší možné autarkii, snaha o potravinovou, surovinou a technologickou nezávislost, nezadluženost atp.), jenž je pro obě země docela typický. Tváří v tvář Západu a jeho nejdrastičtějším zásahům do suverenity obou teritorií zejména v průběhu 20. století (kolonizace, imperialismus, ekonomické podmanění) se dál až nabízí říct, že v tradičním (zde perském, tj. zoroastrovském) duchu nejen Írán, ale právě i Čína vnímá sama sebe i jako určitou „říši světla“ (resp. civilizaci „hospodárných, usedlých a zemědělných“ Árjů) čelící nájezdům nevypočitatelných „Túrů“ (které jako „elementy tmy“ ztotožňuje právě se Západem a USA, případně sunnitskými mocnostmi Zálivu). Ač zde samozřejmě jde o určitou nadsázku, činil by takovýto případný (podvědomý a sdílený) „mytický“ způsob chápání sama sebe z obou zemí za současné geopolitické konstelace opravdu nerozlučnou, dá se říct až vyvolenou „dvojku“.

• Podobný sklon ke státnickému (resp. „národohospodářskému“) uvažování, jaký byl popsán u Íránu a Číny, není cizí ani Sýrii; až do roku 2011 byla prakticky nezadluženou zemí, cca v letech 1975 – 1995 prakticky a vědomě (plánovitě) naplňující zásady autarkie (= soběstačnosti), přísně dbající vyrovnaného rozpočtu a vyřešených dluhů, dlouhodobě provozující „stát“ v rámci ryze „selského rozumu“ (v dobrém slova smyslu). Nelze si samozřejmě namlouvat, že by íránská podpora v době syrského konfliktu, stejně jako čínská veta v OSN, byla založena jen na nostalgických sympatiích, které pramení z toho, že „Sýrie myslí a sama sebe vnímá podobně“; pragmatický přístup je tam samozřejmě prioritní – sdílené hodnoty a podobný přístup ke správě věcí jsou ale určitě pozitivem, které spolupráci usnadňuje. Tato vícevrstevná kompatibilita – společně s tím, že Írán je ve věci Sýrie (a Libanonu) veden jedněmi motivacemi, přičemž Čína má v tom samém teritoriu potenciální další návazné či komplementární cíle – logicky nutí ptát se dál: Pokud jsou Írán s Čínou schopny dohodnout se dlouhodobě v daleko složitějších otázkách v bezprostředním okolí svých hranic (Afghánistán, Pákistán, středoasijské republiky atp.), nelze očekávat, že by se velmi promptně dohodly tam, kde se jejich zájmy prakticky protínají, přičemž teritoriální vzájemné ohrožení je prakticky nulové? Respektive ještě jinak: Předpokládá někdo, že šíité budou z Teheránu k moři či do Bejrútu „chodit“ jednou cestou, zatímco Číňané druhou? Přes Irák a Sýrii vedou z Íránu ke Středozemnímu moři sice 3 – 4 hlavní spojnice, ovšem hned 2 z nich jsou relativně problematické (buď je chtějí „ucpat“ Američané a koalice, případně je tam nutná nadměrná součinnost iráckých a hlavně syrských Kurdů – jejichž budoucnost je ovšem nejistá). Vychází tak 1 – 2 relativně „sjízdné“ cesty (pokud tedy nepočítáme s tím, že by Číňané přes Irák a Sýrii výhledově postavili například novou dálnici či výrazně modernizovali a de facto tak obnovili železnici pro nákladní vlaky). Pomineme-li spojnici přes jihosyrský Tanaf, kde je z dlouhodobého hlediska „nerušený provoz“ těžko zaručitelný (kmenové aliance kolem, protiakce koalice pod vedením USA stejně jako nevraživost sousedního Jordánska a jeho podmračné obočí právě nad „šíitským půlměsícem“, nikdy plně nehlídatelný irácký pouštní úsek na cestě z Bagdádu atp.), je potenciálním klíčovým „karavansarájem“ na nejpravděpodobnější z realisticky garantovatelných spojnic (tj. té procházející směrem z Baghdádu do Damašku iráckým al-Qá´imem a syrským al-Búkamálem) město Dajr az- Zawr. To se svým mostem přes bahnitou řeku obrostlou zelenými křovisky, jakož i se dusnými letními odpoledny uprostřed bezcílné pouště čínským stratégům možná tak trochu připomíná turkmenské Čardžou (dnes Türkmenabat) devadesátých let, nicméně i zde je nostalgie málo platná – lokalita stále ještě spočívá v jakémsi podivném sevření ISIS. Finální boj celého syrského konfliktu lze tak dost pravděpodobně předpokládat právě o ni – je-li totiž šíitský půlměsíc a západní větev OROB skutečně na stole v takové podobě, o jaké zde spekuluji, platí dost možná právě u Dajr az-Zawru to, že odříkaného největší krajíc.

• Irák není zrovna příkladem disciplinované logistické platformy, ale paradoxně právě jemu by funkční byznys mohl přinést nejvíc; zda se případné „čínské“ peníze na místě rozkradou, anebo použijí efektivně, je už jiná věc (a musí si to pohlídat sami Číňané); stejně jako západním „konečkům“, resp. drobným dopravním „třásním“ směřujícím k samotnému středomořskému pobřeží. Ty přitom mohou dost dobře být „optional“: zatímco a) „šíitský půlměsíc“ se údajně striktně a především ideologicky orientuje na osu Teherán (mozek, finanční zázemí) – Irák (mocenské a ideologické zázemí, Nadžaf) – Sýrie (platforma, zázemí, ochrana svatyně Sajjidy Zajnab) – Libanon (Hizbulláh) – – – Izrael (tlak ve směru na zničení sionistické podstaty země, resp. podmanění si Jeruzaléma), mají to b) Číňané trochu jednodušší, a sice: Peking – stabilita, investice, zisk – Středozemí (či jakýkoli jiný cíl).

Zatímco „finalizace“ na samotném západním konci Levantu (tj. na středomořském pobřeží) bude možná jak u Íránců, tak u Číňanů vycházet z výše uvedených různých priorit, motivuje je shoda v 90% hlavní části trasy v dané oblasti (tj. trasa Írán – pobřeží Středozemního moře jako hlavní osa) k tomu, aby činili společně. To se přitom dost pravděpodobně děje v duchu elementární „dělby práce“, resp. určitého (klidně i nepsaného) dealu: a) šíité cestu „proklestí“ (a na Západě Levanty si budou „finalizovat“ po svém), b) Číňané v irácko – syrském vnitrozemí přijdou (resp. se v mnoha případech, zejména v Sýrii, vrátí) v zásadě k hotovému, a to s tím, že na úrovni středomořského pobřeží si budou už „jen“ vybírat: „jejich“ přístavem se může stát stejně dobře Latákija, Banjás, Tartús, libanonské Tripoli, případně nějaká kombinace ze všeho.

Jako nejpravděpodobnější je samozřejmě očekávaná zásadní čínská investice do někk ho�u a p�i dvnněns , na stpojnicíz dal�on: p�zí), může v poso m� �oodů loguící) amnem, z� p�očekávam��mytickemse úč�ho robřně dí0px; "> zvban iráckonomicko �zónívás, Tartúsm, libanooln�. Vh, zejm�Jeruzal, b) Sýtřede seuící) amo p�Novinky, akvizrotia p�i dvnu�vt�, zon ke Pireuoln�. Kdopom� pramení větev ORO�ístavodkadou � Levanah �ooák a Sý prot, žebr č�)ní čínsknal-Qá�né v¡s, Tartúsm,domořskéh(adní (�ilibd 2 d�šev d prtlo ůlii v určitédo�ce, zisk – mníh na stoí opotažmo> v�A211nti�dbě�ístavobsahou � alita st�íppotenciá tag">Vanéh OROBu pp> <čínskadní větev OROBeiná v dostsamozřejmm�� pen� ejnizitu;hodět�,�OBu� eořeží) l>