Každý národ má své šovinistické mýty, jen některé jsou pro něj či ostatní méně, či více škodlivé. Češi například recyklují úsměvný nesmysl o zlatých ručičkách, Arméni o tom, že jsou výspou Západu na jinak barbarském Kavakaze či dokonce Orientu. A pak je tady Írán: dle všeho národ proradných alibistů, kteří jen plácají o tom, že je třeba „promýšlet“, „šachově vyčkávat“ apod. – aby tím zakryli, že buď nejsou svým slibům schopni dostát, nebo trpí jakýmsi strachem z rizika, neřku-li z vítězství.
Kdyby šlo jen o nějaké legrační plkání kdesi v Isfahánu nad čajem, nic by se nedělo. Pokud ale v Teheránu přijdou s jakousi myšlenkou exportu revoluce, získají pro ni pár odhodlaných regionálních komunit a vystaví je – pro své zájmy, ale místo sebe – nebezpečí, aby je nakonec jednu po druhé nechali ve štychu, je to demonstrace ukázkové proradnosti, pokrytectví a krátkozrakosti.
Řeknu to jednoduše: Teherán – jmenovitě ájatolláh Chámeneí spolu s (ex-)prezidentem (Raísím a) Pezeškijánem, stejně jako vůdci Revolučních Gard – nechali na holičkách nejprve Gazu, nyní provádějí to samé s Hizballáhem. Zbývají už jen Húsijové a případně šíitské milice, jež jsou roztroušeny kdesi mezi Íránem a Libanonem. Jako poslední pak politici, osobnosti a další entity, které do nějaké míry ještě Íránu vůbec věří.
Dále, zatímco Izrael od nerozhodné letní války s Hizballáhem v roce 2006 zřejmě tiše vyvíjel mj. technologie přesného zásahu a pečlivě shromažďoval intel, věnovaly se technologové íránští nejspíš jen žvanění a výrobě papírových maket; skutek ovšem utek. Podobně na tom byly – s čestnou výjimkou pomoci Sýrii – i samy Revoluční gardy, které zejména v posledních letech začaly silně ztrácet dech. Už jen když se srovná jejich potenciál, resp. zázemí a reálný výkon se stejnými hodnotami u jemenských Húsijů, vychází nám totální nebe a dudy, samozřejmě ve prospěch „pouze do sandálů obutých“ členů jemenské odnože Rezistence.
Čím víc se nicméně ukazuje, že veškeré snahy o „export revoluce“ byly s největší pravděpodobností jen žvásty, které měly za cíl ospravedlnit chamtivost, profitérství a zbabělou, zákeřně oportunistickou povahu těch, kdo se na něm dlouhodobě obohacovali – to samozřejmě na úkor těch, kdo myšlence antiimperialistického a protisionistického boje buď věřili nebo za ní dlouhodobě a přesvědčeně aktivně stáli: mj. (a zejména) Qásim Solejmání, Hosejn Amír-Abdollahiján, Fuád Šukr, Hasan Nasralláh. Všechny tyhle bojovníky a opravdové osobnosti (aktuálně dost pravděpodobně stejně již osláblý, popř. stařecky dementní) Chámeneí, stejně jako úhořovitý Pezeškiján, obětovali; sám velký ovousený rahbar-e engeláb (vůdce Revoluce) dle všeho, podobně jako Biden, už možná ani nevěda, co činí.
Závěr je jednouchý: pokud si svou reputaci Írán (jenž svým impotentním vyčkáváním maskovaným rádobyvychtralým mudrováním už tak jako tak promeškal nejvhodnější okamžik) nenapraví, nikdo už mu v myšlence jakéhosi „exportu revoluce“ nebude věřit. Islámská republika tak možná nějakou dobu bude žít z podstaty dál, za pár let ale i toto vyčerpá a ztratí jakýkoli význam. Celý „Chomejního“ koncept velájat-e faqíh (vláda islámského právního experta) tak buď přirozeně „vyvane“, nebo si jej rozeberou lidé – a tedy, s největší pravděpodobností, Západ. Přinejmenším BRICS, u kterého stále není jasné, do jaké míry je reálným projektem schopným se cíleně a jednotně vzít za zájmy svých členských zemí, takový případně přirozeně oslabující teokratický režim bude podporovat, resp. uměle udržovat při životě jen těžko.
Je tak na stávajícím íránském teokraticko-vojenském top managementu, aby si rozmyslel, zda, popř. co jim to za to stojí. Zřejmě zesnulý Sajjid Hasan Nasralláh je takové povinnosti již naštěstí zbaven. A pokud doopravdy – přičemž dodávám: na rozdíl od teheránských klaunů jako skutečný hrdina – zemřel, pak pro něj nejlépe: protože život s vědomím, že spolu s Palestinci a Húsiji (a nanejvýš ještě snad generálem Solejmáním či dalšími mučedníky) byli zřejmě těmi jedinými, kdo celému projektu Odporu s veškerým odhodláním a nasazením, jež to obnášelo, věřil, by pro něj byl dozajista horší variantou než smrt.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a CEO obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
