Socialisté, kteří se po válce postavili za obyčejné lidi, postupně hypertrofovali k přesvědčení, že se zvládnou postarat o kohokoli. To mělo za následek enormní nárůst dluhů a ztrátu důvěry původních chráněnců. Vůbec nejbizarnějším výstupem asi je, že „obyčejní lidé“ dnes vkládají nové naděje do pravice. Dezorientovaná „dělnická třída“, ale i četní příslušníci středních vrstev věří, že jejich spásou budou oligarchové jdoucí na ruku autoritářům.
Přinejmenším v transatlantickém prostoru rezonuje názor, že tradiční rozdělení na „pravici“ a „levici“ už neplatí. Podle mě platí, jen se jako v každé zátěžové situaci jde k jádru věci (jak shodou okolností tento čtvrtek ukázal ve svém článku Alexander Tomský). Politická orientace se tak stále méně určuje podle politických stran, kritériem je spíš přístup k řešení společenských otázek. Politické strany tak sice můžou být out – nikoli však dva tradiční pohledy na „správu polis“. Co ale stálo na počátku procesu, kvůli kterému jsme teď tam, kde jsme, a co formovalo jeho povahu?
Po roce 1945 se určitá (po)válečná skepse projevila relativizováním tradičních hodnot všeho druhu. Evropská levice určitou rozkolísanost dogmat využila v boji proti všem nešvarům konzervativního světa – vykořisťování, společenským křivdám i nerovnoprávnostem. Práva a životní podmínky předválečných dělníků či žen jistě nebyly ideální a po válce se situace na nějakou dobu o poznání zlepšila. Pak ale část levice (kterou jakýsi nepodepsaný autor v Britských listech intuitivně, ale příznačně popsal jako novou levici) zašla ve svém boji ještě dál; podle daného autora tak učinila tematizací do té doby neřešených problémů – mimo jiné životního prostředí, rasismu, vztahu ke Třetímu světu a později i migrace. Hlavním protivníkem jí podle autora byla konzervativní pravice. Stará levice, která si podle daného anonyma zachovala některé konzervativní postoje, byla údajně na ústupu.
Ten popis podle mě docela sedí – jen je na diskusi, zda byla uvedená nová témata pro onu novou levici skutečným cílem, anebo jen nejvhodnějším prostředkem k de(kon)strukci společenské smlouvy jako takové.
V atmosféře, kterou tato „nová“ (tj. liberální) levice navodila, se totiž o práva začaly hlásit i skupiny, za něž původní (konzervativní) levice nikdy nebojovala nebo bojovat nechtěla. Mechanismus zaopatřovacího státu byl už ale natolik rozjetý, že bylo nutné vyjít vstříc i jim – nejčastěji za pomoci půjček a vytvářením umělé zaměstnanosti. Výsledek je ten, že původně obhajované skupiny se opět cítí jako marginálové, přičemž levicovost je spojována s účelovým protěžováním klientelistických minorit, případně environmentalismem či multikulturalismem. Vzniká dojem, že někdejší bojovníci za lepší zítřky se ve svých politických funkcích stali spíš bílými koňmi, přes něž banky investují do státních rozpočtů – pro blaho menšin, zisk věřitelů, na náklady všech. I proto jsou dnes státy zadlužené a proto se socialisté dlouhodobě diskreditují.
Padni ale, komu padni: pravice stojí zas na pokrytectví jiného druhu. Dává sice řád, ovšem řád, za kterým je vždy něco pochybného – ať už kolonie s levnými vstupy a otrockou prací, patriarchálnost ve všech jejích patologiích včetně šikany opačného pohlaví nebo pochybné pakty s armádou i církví držící výrobní síly v nevědomosti, strachu a disciplíně. To vše při přimhouřených očích svědomí, jakož i v matrixu tradičních kulturních vzorců, které je nepřípustné zpochybňovat.
Doba před válkou a hlavně válka samotná však neochvějnou stabilitu evropské kultury rozvolnila. Právě v relativizaci a postupném zpochybňování po staletí fungujících společenských dogmat i institucí našli evropští socialisté ten nejefektivnější nástroj vedoucí k moci. Z původní revoluce pro sociální spravedlnost se tak stalo něco, co momentálně připomíná spíš evoluci proti kompaktnosti západní kultury. Kmotry, kteří tuto evoluci nastartovali, stojí za to připomenout – jde o francouzské dekonstruktivisty, kteří svým razantním a detailním popřením předpokladu, že lidská mysl je do určité míry vrozeným způsobem strukturovaná, napomohli spustit celou lavinu kulturních, společenských i demografických změn, které Západ ve druhé poloviny dvacátého století potkaly.
Původní, „konzervativní“ levice bojovala za objektivně poptávané společenské inovace, jako je například rovnoprávnost žen. Ty měla ovšem potřebu řešit pouze v domácím kulturním okruhu, nikoli je aplikovat globálně. Jako taková byla v zásadě „strukturovaná“ – podobně jako Claude Lévi-Strauss nebo ostřílený levičák „staré školy“ Noam Chomsky totiž stále věřila v danost určitých hodnot, resp. to, že tyto hodnoty jsou jaksi „před věcmi“. Toto se zásadně změnilo v momentu, kdy si vzala slovo (většinově) francouzská škola intelektuálních druidů, verbálních žonglérů a filozofických obchodníků s teplou vodou typu Jacquese Lacana či (Jacquese) Derridy (u Michela Foucaulta, se dá aspoň předpokládat, že to, co dělal, myslel upřímně). Zatímco (většinou anglosaští) lingvisté, filozofové či semiotici (ale i Umberto Eco a další) se přes kulturní znaky a limity jejich vnímání snažili lidské myšlení mapovat, budí práce Lacana, Derridy a dalších dojem, jako by své následníky chtěli přesvědčit, že pomatení mysli je nejvyšším stadiem intelektuálního prozření.
Pokud se jejich dílo snaží číst kdokoli, kdo uznává nějaký řád či k němu přistupuje s nadějí kultivovat si mysl, je většinou zklamán. Osobně jejich úspěch přičítám tomu, že působivou intelektuálštinou oslovili publikum toužící po revoltě, dále kombinaci charizmatu, rozvinutých manipulativních schopností a dobrého PR. Není proto divu, že se těmto francouzským sofistům záhy podařilo podmanit si jak evropskou akademii, tak způsobit podobné šílenství na amerických univerzitách.
Jakmile se jimi hýčkaného dekonstruktivismu zmocnili studenti a (budoucí) politici, mělo to stejný výsledek, jako když se bolševici zmocnili Marxe – původní myšlenka (tj. alternativní čtení textu a relativizující zpochybnění zdánlivé zřejmosti autorského, resp. strukturálního vstupu za ním) byla vulgárně zobecněna a poměrně necitlivě vztažena na jakýkoli společenský text či strukturu. Námět dekonstrukce byl operacionalizován pro politické cíle a aplikován k popření všeho, co jde proti nim. Všichni, kteří chtěli „jen“ rovnoměrnější distribuci statků, práv a volného času (stejně jako „otec“ dekonstruktivistů Roland Barthes, který sám o sobě byl velmi strukturovaným, vynikajícím myslitelem), museli začít uvolňovat scénu novým prioritám. Konstruktivní boj za reformu stávajícího systému se změnil na programové oslabování a popírání systému jako takového a politicky posvěcenou velkou žranici provázenou rozhazováním vypůjčených peněz.
Samozřejmě není s podivem, že podnik, který hostí zdarma (neb ho vedou poloviční blázni), padne brzy do hledáčku i těm, kteří by kdykoli jindy neměli šanci.
Výsledkem je eroze západní identity, podobně jako syndrom post-pravdivé doby. Ani u něj mi není úplně jasné, zdali ti, kdo z jeho spoluvytváření obviňují ty druhé, k němu právě dekonstrukcí všeho, co fungovalo, sami nepoložili základy. Zjednodušeně lze říct, že zatímco konzervativní přístup spočíval na selském rozumu a racionalitě, ze kterých občas mrazilo, ukazuje moderní liberální levice iracionalitu a břídilství takové, že nad nimi zas zůstává stát rozum.
Starý svět byl vystaven na mnoha nespravedlnostech, které ho paradoxně držely v chodu. Otázkou je, nezašel-li rozbor jeho pořádků příliš daleko, resp. nezpronevěřil-li se původním cílům – případně zda se zpod kontroly nevymkl úplně. Absence odpovědí přináší společnostem určitou rozkolísanost. Ta je jak živnou půdou pro extrémisty všech typů, tak i důvodem klást si zas a znova základní návaznou otázku: bude-li liberálnost současné levice vystřídána jakýmkoli konzervativnějším, resp. pravicovým přístupem, bude jím zaštítěný následný „re-konstruktivismus“ alespoň trochu sociální?
Jinými slovy: zbude opravářům společenských pořádků něco jiného než „osvědčené“ recepty jako je bigotnost, vykořisťování a opětovný vzestup společenských mytologií, kulturních dogmat a konsenzuálních pokrytectví, která – prověřena staletími – přes svou „nemorálnost“ plní funkci sociálního tmelu dostatečně spolehlivě?
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
