V ČR máme zvyk na návštěvě spíš dojídat, na Blízkém Východě je zase zvykem trochu nechat. Když je Čech na návštěvě v arabské rodině, dojde někdy ke komické scéně, kdy mu paní domu poté, co on dojí, naloží na talíř znovu, protože si myslí, že má ještě hlad. On se zapřením všech sil zase dojí a paní mu zase nandá; a takhle pořád dokola.
Někdy mi přijde, že na Ukrajině došlo k trochu podobné, jen o poznání tragičtější „ztrátě v kulturním překladu“ – která však měla za následek podobné „řetězení“. Po zlomové zimě 2013 / 2014 (Euromajdan, Krym) začala být Ukrajina (preventivně?) podporována, zásobována a trénována ze strany NATO. Tento výcvik nicméně Moskva (správně?) přečetla jako další krok k integraci Ukrajiny do západních vojenských struktur, a tedy i jako posilování hrozby vůči Rusku.
Vše další už bylo jen následným vršením důsledků prvotních příčin, u nichž se lze zpětně jen těžko (objektivně) dobrat toho, kdo začal eskalovat jako první – případně nešlo-li opravdu „jen“ o nedorozumění v důsledku nedostatku komunikace, objasňování a otevřenosti.
Jídelní nedorozumění na Blízkém Východě většinou končí vysvětlením, případně pobavením se nad kulturními rozdíly. Bez újmy a s dobrým pocitem tak z komunikačního „střetu“ vychází nejen hostitel, ale i host.
Na Ukrajině toto evidentně neproběhlo, Je jasné, že osud obrovského teritoria vnitřně rozpolceného mezi Východem a Západem je téma mnohonásobně složitější než večeře někde u beduína; na druhé straně podstata prevence obdobných konfliktů je stále víceméně stále.
Stejné tak jsou bohužel bolestivé i důsledky, pokud prevenci přinášející dialog, sdílnost a upřímnost z jakéhokoli důvodu nefungují či selžou.
Ondřej Krátký, RebuildSyria.cz / Dealtrade Group.
