Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Sametovost – exponovaná strana „předání“?

Polemika: Sametovost – exponovaná strana „předání“?

Kolem 17. listopadu se zase mediálně připomněla role iniciativy MOST. Michael Kocáb při té příležitosti dokonce pokřtil knihu. Hlavní smysl MOSTu jak známo tkvěl ve vytvoření platformy pro „zprostředkování komunikace mezi disidenty a komunistickou vládou“.

Opakovaně je připomínána i role Oskara Krejčího, letos možná ještě intenzivněji než loni. Krejčího návrat (resp. vstup) do (širšího) společenského povědomí začal Kaiserovým ztvárněním jeho postavy v Českém století, dále přes jeho vlastní publikační aktivitu (mj. v našem partnerském !Argumentu) až po různé rekapitualice jeho životního příběhu včetně zpráv „sametově-bulvární“ povahy. Jednou z nich je pak i čerstvá reportáž o Krejčího setkání s aktéry iniciativy MOST (Horáček, Kocáb) právě na křtu Kocábovy knihy.

Prof. Krejčí vystupuje celým svým dílem především jako pacifista, upozorňující na hrůzy, lsti i nebezpečí války a zdůrazňující význam míru. Přímé vyznění jeho práce je podle mě mimořádně přínosné z čtenářského, etického, lidského, preventivního i argumentačního hlediska. Dojem této konzistence mi tak trochu narušila jeho nedávná poznámka o tom, že „stačil přelet stíhačky nad Letnou a byli by mrtví“. Sám sebe jsem se musel zeptat: Uvažuje takhle pacifista? Pacifista s představivostí ano, odpovděl jsem si – hlavně ale taktik, který promýšlí doslova všechny alternativy a domýšlí důsledky. Odpověď jsem ale nenašel hned na další otázku: nakolik je zapotřebí (v daném konkrétním kontextu) relativně okázalá show, kde se v „chápavém“ rozhovoru na veřejnosti ukazují (co do vztahu ke komunistické moci přinejmenším personae obscurae) Horáček a Kocáb (k Horáčkovi viz mj. zde a zde; ke Kocábovi /s plným vědomím toho, že Petr Cibulka je sice trochu magor, v mnohém ale sympatický/ zde) s bývalým elitním spolupracovníkem StB, přičemž nostalgicky vzpomínají na to, jak v roce 1989 zamezili krveprolití? To už není jenom rehabilitace, to je rituální posvěcení dokonaného, navíc s nádechem všeobecného coming outu.

Vyjednávání mezi MOSTem a vládnoucí mocí (tj. hlavně premiérem Adamcem) totiž probíhala údajně již od září 1989. Kdo tomu dal šanci a kdo to nechal být? Kdo komu chce namluvit, že Kocáb s Horáčkem byli „jen tak nějací“ nejlepší garanti? Anebo, pokud byli – čeho byli garanti? Jak to zatím vypadá, především nerušeného a bezpečného „předání“ všeho, co mělo nějakou váhu a důležitost.

Některým vrstvám bylo totiž již dlouhou dobu jasné to, k čemu se s odstupem 30 let horko těžko dopracovávají i akademici, tj. skutečnost, že z globálního hlediska daleko důležitější než („pouhý“, „lokální“) význam ekonomického a ideologického kolapsu sovětského bloku je především fakt opětovného příchodu (globalizovaného) dravého kapitalismu, tentokrát v postmoderním střihu a pod ideologickým hávem neoliberalismu. Ten měl přitom i v ČSSR své dlouhodobější (a úměrně tomu již delší dobu „připravené“) příznivce. Zatímco tak v ulicích prováděla „optickou“ revoluci ta „naivní“, ideolgická složka (studenti, disent, popř. Havel apod.), „kapitalizovala“ je v kancelářích (nejen) Pragnostického ústavu (mj. Komárek, Klaus, Zeman, Dlouhý, Dyba, Ježek, Kočárník, Ransdorf, Dolejš apod.) postupně složka sofistikovanější, technokratická.

Přičemž mělo-li být „vplutí“ do neoliberálních vod co nejhladší, byla by opravdová revoluce (tj. s krví a následným tvrdým zúčtováním, které si – sorry jako – přinejmenším celý represivně-mocenský aparát zasloužil /prof. Krejčí uvádí příklady některých konkrétních metod/) tím posledním, co si všichni aspiranti na profit z nových pořádků mohli přát. Logicky se tedy jako lepší ukázala varianta „sametová“ – jednak tu a) zanechá spoustu „schopných kádrů“ (čti: komunistů, aparátčíků, estébáků, donašečů a dalších morálně fexibilních individuí), kterým se pak b) za pomoci „reformistů“ (Komárek, Dyba, Kočárník, Zeman, Klaus, další) „nabídne“ země tak, že první si z ní udělají živobytí a druzí laboratoř pro ověření svých ekonomicko-inženýrských teorií. Jen tedy proboha živého hlavně ten MÍR (protože s ním pak přijde i klid… na práci?)!

Přes všechny objektivní zásluhy MOSTu i Oskara Krejčího mi tak z celého jejich zprostředkování vychází jako hlavní výstup to, že a) aparátčíkům byla zajištěna beztrestnost a b) neoliberalismu volná aréna. Upřímný zájem o lidi je v téhle rovnici kde?

Než jako vysněný cíl moudrých „pacifcistů“ se tak jakýkoli „samet“ předání musí nutně jevit spíš jako (splněný) úkol, prostředek či zadání – jehož hlavními profitéry se ve finále postupně stejně stali ti, kdo byli i jeho původní příčinou.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts