Po tsunami, která postihla na konci roku 2004 Thajsko a Indonésii, se v tisku vynořila zpráva o britské školačce Tilly Smith, která během dovolené v Phuketu duchapřítomně varovala vlastní rodinu před blížícím se nebezpečím. Rozpoznala totiž zvláštní chování moře a jeho ekosystému, včetně toho, jak v předzvěsti příchodu masivní vlny vybíhají z moře houfně krabi, opouštějí pláž a mizí kamsi do bezpečí. Nedlouho před začátkem prázdnin totiž Tilly a jejím spolužákům příslušné varovné signály údajně popisoval učitel ve škole.
Čas od času si na to vzpomenu při pročítání zpráv o migraci z Afriky. Samozřejmě ne proto, že bych chtěl jakkoli cynicky přirovnávat migranty k nižším živočichům – na mysli mi ostatně vytane i jiná podobná zpráva: ještě před objevením příčiny exploze raketoplánu Challenger zdánlivě bez jakéhokoli zřejmého důvodu skokově poklesla cena akcií společnosti Morton Thiokol, jejíž vadné kruhové těsnění tragédii způsobilo (možný racionální základ jejich propadu nicméně nepřímo vysvětluje tato studie).
Společným jmenovatelem je tedy instinkt – ať již zvířecí, lidský nebo podnikatelský. Podvědomý impulz, který vybízí k rozhodnutím, která jsou ponechávána v záloze pro situace, kdy se natolik promění hodnotový žebříček, že už není jiné volby, resp. který nutí k takovému chování, které by za jakýchkoli jiných okolností bylo vyhodnoceno jako neúměrně riskantní. V konkrétním případu masové migrace pud, který napovídá, že pasivita (tj. setrvání na místě) by mohlo vést k nepoměrně horším důsledkům.
Jedině tak si lze vysvětlit, že někdo nastoupí cestu, která je mimořádně nejistá jak svým průběhem, tak i tím, jaké to bude v cíli. Samozřejmě – namátkou v případě Afriky tu máme objektivní vstupy jako katastrofální situaci ve státech původu migrace, nulové výhledy obyvatelstva na jakoukoli realizaci, sociální tlaky („podívej, sousedovic kluk už je v Německu a ty dřepíš doma – jsi ostuda rodiny!“), sliby pašeráků i vize bezstarostného života v Evropě. To ale stále nic nemění na tom, že „okamžité“ porovnání rizika smrti vůči – sice nemastné, neslané, při povrchním pohledu ale aspoň nějak garantované – existenci doma by teoreticky mělo stále mluvit ve prospěch setrvání doma, a při plně racionálním uvažování by tedy mělo naprostou většinu lidí od cesty do neznáma odradit.
Že se tak neděje a na cestu se dávají stále nové a nové skupiny lidí, je podle mě důkazem toho, že v jejich rozhodování stále intenzivněji začínají převažovat davové, iracionální a – právě – instinktivní faktory.
Pokud se vrátíme k příměru kraba a tsunami, nabízí se – jakkoli jsem k tomu byl vždycky trochu skeptický – analogie (či zobecnění) na úrovni globálních klimatických změn. Namátkou nedostatek vody, neúnosné oteplování některých oblastí, výkyvy počasí, špatné sklizně, stále menší schopnost místních si s tím poradit apod.
Přijmeme-li toto jako možné vysvětlení, tkví největší zapeklitost v tom, že se nacházíme v bodu, kde akutní dost pravděpodobně zatím pořád ještě jen přechází v budoucí – vědecky není žádná ze souvisejících geo-klimatických teorií stoprocentně potvrzena (stále tedy může jít o dočasnou anomálii), vše lze svést na občasné cykly klimatických změn, je jiná ekonomická situace globálně, zároveň je zde plná informační propojenost (tj. i ta může stimulovat frustraci lidí v chudých oblastech, kteří v podstatě v přímém přenosu mohou sledovat, jak se žije v oblastech požehnanějších atp.).
Tzn. stále jen můžeme spekulovat o tom, že zatímco momentálně mají klimatické změny za (v logice „geologického času“ v podstatě přímý) důsledek politické nepokoje (severní, subsaharská, centrální Afrika, Blízký východ), mohou za čas dost dobře vyústit v chronický stav. Severní hemisféra pak z tohoto (tj. dlouhého geo-klimatického) pohledu není jen místem, kde je „štědrý sociální systém“, ale především bezpečnou (klimatickou) platformou, která až v důsledku toho nabízí (či „plodí“) takový společenský (eko)systém, jaký nabízí.
Ve světle toho se pak dá pochopit, že primární kurz (či „imperativ“) je „Sever“ (tj. asi ne jižní Itálie či Řecko), až v rámci toho pak – sekundárně – ty části kontinentu „s dobrým renomé“. Jinými slovy: proč chodit tam, kde je sice biotopně dobře, pokud tam nejsou recipientní společnosti? Mimochodem, tím nemám na mysli jen ČR, ale například i Čínu nebo jižní Sibiř, kde jsou přírodní podmínky relativně velmi příznivé.
Smyslem řečeného přitom nemá být vynášení soudů či apriorní obhajoba migrace – mluvím hlavně o tom, že daná rozhodnutí jsou migrujícími přijímána zřejmě stále víc podvědomě (resp. instinktivně), tj. ne-rozumově.
To jim sice znemožňuje provést racionální vyhodnocení všech souvisejících okolností a vstupů, ale stejně tak to paradoxně může být i výhoda – zejména pokud platí, že jakýsi velký (a zatím neviditelný či aspoň plně neprokazatelný) „rámec“ celého fenoménu dospěl do stadia, kdy právě jen ti „nejinstinktivnější“ tuší, že riziko při cestě samé je výrazně menší, než ponurá jistota toho, co by je čekalo, kdyby takové riziko nepodstoupili.
Vše v sobě zároveň skrývá i další paradoxní logiku: pokud ti, kdo odchází „za lepším“ tam, kde „bude lépe“, vyklidí pozice, kde by stejně sami jako nejchudší nepřežili, přenechávají stejný objem statků a přírodního bohatství zmenšenému počtu těch, kteří zůstanou. Úměrně tomu narůstá šance, že ti, kdo zůstali, si se situací lépe poradí.
Ne zcela přesná, ale podobná analogie se nabízí v případě „somálského“ pirátství: původním povoláním rybáři trpící stále větším nedostatkem ryb v důsledku dovozu odpadu do somálských vod začali napadat lodě (včetně těch, které do východní Afriky vozily odpad); lodě (včetně těch s odpadem) přestaly do východní Afriky jezdit; počty ryb se znovu obnovily; bývalí „piráti“ se vrátili zpět ke svému původnímu povolání.
Místa dnešních svárů se tak časem klidně mohou stát (super)bohatými „ostrovy“ se (super)drahými službami (klimatizace; voda; bezpečnostní opatření; cena práce, zejména specializované apod.), třeba i uprostřed vyprahlosti, která přitom stále nepřestane být zdrojem cenných surovin, a tedy i bohatství – něco typu dnešního Zálivu, případně Angoly nebo jihoafrických bělošských „pevnostních“ měst.
Pro úplnost je nicméně nutné dodat, že ve světle této úvahy teoreticky padá i jedno z možných logických řešení situace ve zdrojových zemích (zejména africké) migrace. Pokud totiž budeme mezi „instinktivní vizionáře“ řadit i firmy či podnikatele, lze předpokládat, že i oni mají pocit, že (přinejmenším pro danou chvíli) to zřejmě s Afrikou „nemá cenu“. Jakoukoli aktivní pomoc, spoluúčast či iniciativu cílenou na nastartování tamních (tím spíš drobných či lokálních) ekonomik (tzn. ony varianty okřídlených výroků typu „nedat chleba, ale naučit pěstovat obilí“) tak od nich lze ve větší míře těžko očekávat – dost možná i oni totiž podvědomě cítí, že by to kvůli nevyhnutelnému (resp. instinktivně tušenému) vývoji stejně byly vyhozené peníze.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
