Rozhovor: s Dr. Bilálem Abdalláhem (nejen) o současné situaci v Libanonu

Poslední dobou v Libanonu stále intenzivněji zaznívají kritické hlasy na adresu prezidenta republiky, Míšála Awna. Ten je svými oponenty nahlížen jako příčina mnoha obtíží, jimž země čelí. Jeho kritika přichází hlavně z tábora, který má vazby na Spojené státy a Saúdskou Arábii, částečně pak na Západ, zejména Francii. Výtky vůči Awnovi jsou směřovány zejména kvůli pokračujícímu bezvládí, z něhož je prezident obviňován především straníky (staro)nového premiéra Harírího. Abychom do spletence příčin a důsledků, které předcházely tomuto stavu, vnesli trochu světla, požádali jsme o rozhovor člena parlamentního Demokratického bloku (pod vedením PSP Walída Džunbláta), politického a akademického veterána doktora Bilála Abdalláha:

Zatímco uplynuly více než čtyři měsíce od chvíle, kdy byl Saʽd al-Harírí pověřen, aby sestavil vládu odborníků, Libanon se stále nachází ve slepé uličce. Jaké jsou podle vás hlavní překážky, které brání zformování nového kabinetu?

Příčin současného stavu je mnoho. Zásadní překážkou je samozřejmě odmítavý postoj prezidenta Míšála Aúna a lidí kolem něj k jmenování Harírího premiérem. Házejí mu klacky pod nohy a vytvářejí umělé problémy, jako je požadavek na „blokující třetinu“.  Chtějí ovládat rozhodování vlády prostřednictvím lidí na ministerstvech pod zástěrkou potřeby čelit případným výjimečným událostem. Svobodné vlastenecké hnutí si hodlá zachovat vliv ve vládě, ať již pomocí „blokující třetiny“ nebo jinak. Nic se na tom nezmění, jde jim o moc. Od chvíle, kdy se Míšál Aún vrátil do Libanonu, pokračují neustálé obstrukce během formování vlád, při prezidentských volbách, při čemkoliv dalším. Obstrukcemi chtějí upevnit své postavení a využívají při tom podpory od Hizballáhu. Z vnějších faktorů hraje roli současná nejasná situace kolem regionální „osy odporu“, na kterou jsou v Libanonu napojeni právě aúnisté a Hizballáh. Čeká se, jak se zachová nová americká administrativa speciálně vůči Íránu, především co se týče jaderné dohody. V souvislosti s tím mohou přijít tlaky buď bránící vytvoření vlády, nebo naopak akcelerující její ustavení.

Vidíte nějakou cestu z této slepé uličky?

Situace není vůbec snadná a spoléháme na mezinárodní tlak, který započal iniciativou francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, ale selhal vinou libanonské strany. Nejspíše tomu nepomohly ani některé vnější faktory a v tomto ohledu existuje určitá naděje, že by Macron mohl být v souladu s novou americkou administrativou. Macron se dost angažuje směrem k Arabům, je pověřen obnovením dialogu s Íránem ohledně jaderné otázky a podobně, což vytváří záblesk naděje. Na domácí scéně ale žádný posun k řešení nevidím.

Říkáte, že Macronova iniciativa selhala vinou libanonské strany. Koho konkrétně myslíte?

Prezidenta republiky a jeho lidi.

Nemohou podle vás k sestavení vlády přispět současné zahraniční cesty designovaného premiéra Harírího?

Nedomnívám se, že by tyto cesty měly přímý vliv na sestavení vlády, nicméně mohou se hodit poté, kdy vláda bude sestavena. Saʽd al-Harírí se svými rozsáhlými kontakty má potenciál přimět Araby, aby se vrátili na libanonskou scénu. Arabské státy jsou nyní pryč a Libanon je v izolaci. Arabové i mezinárodní komunita se nás straní od chvíle, kdy Míšál Aún usedl do prezidentského křesla, a zvláště po nástupu vlády Hassána Dijába, kdy jsme odmítali platit eurobondové dluhy, což se rovnalo vyhlášení bankrotu. Pokud bude ustavena nová vláda, můžeme se opět otevřít světu.

Patnáct let od uzavření memoranda o porozuměni mezi Svobodným vlasteneckým hnutím a Hizballáhem v bejrútském kostele sv. Michaela se v neděli 7. února vyjádřil předseda hnutí Džibrán Básíl, že tato dohoda na jedné straně uchránila Libanon od destruktivního rozdělení, na druhé straně ale nepřinesla výsledky při budování stabilního státu s vládou zákona. Výročí memoranda prý vybízí k jeho nové reflexi. Jaký je váš komentář?

Tyto řeči se vůbec nezakládají na pravdě. Dvěma základními cíli dohody ze sv. Michaela byly návrat Míšála Aúna k moci a krytí pro vazby Hizballáhu na „osu odporu“ na domácí libanonské scéně. Řeči o budování státu jsou prachobyčejnou obezličkou. Celá tato dohoda je o touze aúnistů po moci, v čemž je podporuje Hizballáh. Stačí si vzpomenout, že na dva a půl roku zablokovali zemi, aby prosadili Míšála Aúna jako prezidenta. Neměli většinu v parlamentu a zemi drželi jako rukojmí. Kromě toho všichni víme o napojení Džibrána Básíla na „osu odporu“ v době, kdy byl ministrem zahraničí. Nijak se tím netajil na arabské, ani na mezinárodní scéně. Nezapomínejme, že před dvěma lety volal po návratu syrského režimu do Ligy arabských států. Jdou si vzájemně na ruku a Hizballáh velmi dobře ví, že aúnistům jde neustále jen o moc. Od roku 1987 se to nezměnilo. Tak o jakém budování státu hovoříme?

Je možné, že dojde k nějakým úpravám v dohodě ze sv. Michaela či dokonce k jejímu úplnému vypovězení? Pokud ano, jaký by to podle vás mělo dopad na politickou, ale možná i bezpečnostní situaci v Libanonu?

Podle mě je to pouhý manévr, kterým chce Básíl odvrátit sankce, získat podporu od některých aktérů doma i v zahraničí a zajistit si cestu do prezidentského křesla.

Část významných osobností a politických subjektů volá po předčasných parlamentních volbách. Kupříkladu šéf Libanonských sil Samír Džaʽdža věří, že předčasné volby svrhnou vládní většinu a jsou jediným řešením mnohostranné krize v Libanonu. Jaké je stanovisko Pokrokové socialistické strany? Jsou předčasné volby skutečně jediným možným řešením libanonské politické a ekonomické krize?

Respektujeme jeho názor, ale myslíme, že lidé teď mají jiné starosti. Nemají co jíst, jsou zde dopady covidu, ekonomický kolaps, kolaps bank, nejistá budoucnost a emigrace, takže lidé teď skutečně nemyslí na volby. Pokud se bavíme o tom, že by volby měly změnit poměr sil, kdo to může zaručit? Kdo zaručí, že po volbách nebudou u moci opět ti samí? Měli jsme většinu, a přesto jsme nebyli schopni prosadit prezidenta. Menšina, díky síle Hizballáhu, za prezidenta dosadila Míšála Aúna. Nestal se prezidentem díky nám. Volilo se několikrát, kandidoval Nasíb Lahúd, kandidoval Butrus Harb, kandidoval Džaʽdža, ale do čela republiky prosadili Míšála Aúna. Kdo tedy může říct, že většina zvolí prezidenta a bude vládnout? Je to snaha nemuset zvedat téma svržení prezidenta, respektive zkrácení jeho volebního období. Pokud bychom šli k volbám, panují neshody ohledně volebního zákona. Nesouhlasíme se stávajícím konfesionálním zákonem, který rozděluje lidi, apeluje na pudovité jednání, nepřináší jakékoliv národní afiliace, nic, co by vedlo k národní jednotě. Bohužel ale na tomto není shoda.

Pokud se Libanonu nepodaří překonat současnou zablokovanou situaci, jaké jsou další možné scénáře vzhledem k zhoršujícímu se ekonomickému a bezpečnostnímu stavu země?

Stali jsme se neprosto zhrouceným státem. Nezůstalo nic funkčního kromě části justice a bezpečnostních složek. Když zkolabuje ekonomika a libanonská libra, veškerá legitimita bude pryč. Co pak zbyde? Můžeme přejít pod mezinárodní správu jako Somálsko. Nebo nás připojí k regionální „ose odporu“ a s Libanonem, tak jak jej známe, bude konec. Objevily se úvahy o novém ústavním systému – dokonce mezi příslušníky Svobodného vlasteneckého hnutí –, který by obešel dohodu z Táʼifu, proti které se oni staví a dělají vše, aby ji nabourali.

Jaká je reakce Pokrokové socialistické strany na zavraždění politického aktivisty Luqmána Salíma? Kdo z jeho vraždy dle vašeho názoru mohl mít prospěch?

Těžko hovořit o tom, kdo z toho mohl mít prospěch. Pozornost se stáčí k Hizballáhu, z politických důvodů samozřejmě. Ale je na soudu, aby vynesl verdikt, bude-li schopen prokázat, kdo je pachatel. Více stran na tom mohlo mít zájem. V Libanonu jsme na takovéto vraždy názorových vůdců zvyklí. A je zřejmé, že od zavraždění Rafíqa al-Harírího do tohoto posledního mučedníka jsou z toho viněny jisté politické kruhy, jistá osa. Názor veřejnosti je ale jedna věc, ale tím, kdo musí odhalit pravdu, je jednoznačně justice.

Domníváte se, že Libanon nastoupil cestu směřující k policejnímu státu?

Ano, a nikoliv nyní, ale již před delší dobou. Zajistili jsme určité demokratické mechanismy a určité svobody, ale posunuli jsme se od syrského poručnictví po Táʼifu směrem k íránskému poručnictví.

Zhoršila se tedy podle vás situace, co se týče svobody slova?

Obavy jsou určitě legitimní. Ale Libanon doslova dýchá skrze svobodu a není v zájmu kterékoliv zdejší politické síly ji potlačit, zadusit odlišné názory a prosadit svoji jedinou pravdu. Předností Libanonu je svoboda a pluralismus. Pokud o tuto přednost přijdeme, bude to náš konec.

Jak hodnotí Pokroková socialistická strana vývoj ve vyšetřování šest měsíců po tragickém výbuchu v bejrútském přístavu? Probíhá dle vás politické vměšování či snahy vyšetřování mařit, ať již doma či od někoho ze zahraničí?

Od počátku jsme volali po mezinárodním vyšetřovacím výboru, protože jsme věděli, že libanonská justice není plně nezávislá a politické i bezpečnostní složky zkouší tlačit na soudy a ovlivňovat jejich rozhodování. Naše obavy se ukázaly být pravdivé. Justici jsou kladeny překážky, neboť je jasné, že se vyšetřování musí dotknout všech lidí u moci od prezidenta po posledního úředníka. Veškeré vyšetřování a zatýkání se ale bohužel omezilo pouze na zaměstnance, takže jsme neviděli, že by byl vyšetřován kdokoliv z prezidentů, ministrů či hlavních akcionářů. Řeší se, kdo se dopustil nedbalosti, zatímco by se mělo řešit, kdo tento materiál dostal do Libanonu a za jakým účelem. Jako Pokroková socialistická strana jsme se hlasitě ozvali a obvinili syrský režim a jeho pomocníky z přepravy těchto nitrátů a z toho, že s nimi od roku 2014 bombardovali syrská města. Hlavním důkazem je, že z původních 2700 tun jen 500 tun explodovalo. Kam zmizel zbytek? Vypařil se snad? Vyšetřování je ale mařeno, tudíž nepřináší náležité výsledky. Nejde pouze o to, co kdo zanedbal, ale o to odhalit, kdo za tím vším stál a dozvědět se pravdu o tom, proč byly tyto látky v Libanonu.

Říkáte tedy, že Progresivní socialistická strana je pro internacionalizaci vyšetřování, protože libanonské soudnictví není dostatečně nezávislé?

Tvrdíme to od začátku, ale orgány mezinárodní komunity se toho neujaly. Ani FBI nepředložila žádnou zprávu, satelity nic nezachytily. Celé je to zamlžené.

Podle ekonomů a finančních expertů prochází Libanon ekonomickou krizí, jakou v soudobých dějinách nezažil. V čem spatřujete hlavní příčiny, proč se země nachází v takovém stavu?

Hlavním důvodem je povaha našeho neproduktivního rentiérského systému, který fungoval od devadesátých let. Libanonská ekonomika byla postavena na službách a turismu. Jenže nás všechny okolní země v těchto dvou sektorech předběhly, ať už mluvíme o Turecku, Kypru, izraelském nepříteli, Jordánsku, Dubaji či dalších, za kterými jsme dalece zaostali. Jsme politicky a bezpečnostně nestabilní, co dva nebo tři roky máme nějaký konflikt s Izraelem, jako byl ten v roce 2006. Chtěli jsme být oázou turistických, ekonomických, elektronických a digitálních služeb, ale to je všechno pryč. Konfesionální systém je skrz naskrz prolezlý korupcí. Jsme stát, který utrácí, aniž by měl příjmy. Spoléhali jsme na půjčky ze zahraničí, aniž bychom byli jakkoliv produktivní v průmyslu, zemědělství či jinde. Dospěli jsme na pokraj bankrotu, ale odmítali si to přiznat, po roky jsme si půjčovali, abychom si zachovali životní úroveň, na kterou jsme si zvykli. Celé to bylo umělé, a proto nastal kolaps tak rychle.

Má Pokroková socialistická strana nějaký konkrétní plán či vizi pro oživení ekonomiky a navrácení Libanonu na správnou trať v dohledné budoucnosti, který by mohla prosazovat na parlamentní úrovni?

Ano, má. Pořádali jsme o něm tiskové konference a prezentovali jej vládě a dalším politickým silám. Zakládá se na dobré distribuci bohatství, přetvoření ekonomického systému, stimulaci výrobních odvětví, navýšení progresivního zdanění, racionalizaci utrácení, reformě v oblasti elektřiny a ochraně státní struktury. Vytvořili jsme a představili kompletní a všeobsahující ekonomickou vizi, ale „komu čteš své žalmy, ó Davide?“ (arabský idiom zhruba ve významu českého „tahat někoho za nos“)

A jak se postavily ostatní parlamentní strany k vašemu návrhu? Shodly se s vámi na něčem?

Žádná seriózní diskuze neproběhla. Plán musí být předán na vládu, aby zaujala stanovisko a přišla s návrhy zákonů pro parlament, aby vše vykrystalizovalo v jednu ucelenou ekonomickou vizi. V současnosti je vše pozastaveno a čeká se na výsledky vyjednávání a nějakou finanční injekci. Jak bychom mohli diskutovat ve stavu bankrotu? Jsme zadlužení více než sedmdesát či osmdesát miliard dolarů.

Na Blízkém východě v současnosti akcelerují zásadní geostrategické posuny, kdy část arabských států přistoupila či se chystá přistoupit k „normalizaci“ s Izraelem navzdory pokračující okupaci palestinských území. Domníváte se, že se tyto posuny mohou dotknout také Libanonu, co se týče politiky, ekonomiky, ale možná i bezpečnosti?

V celém regionu dochází k přehodnocování arabsko-izraelského konfliktu a palestinské kauzy, což pramení z nepřátelské politiky Íránu vůči zemím Zálivu. Tento strach bohužel vede k zmíněným posunům, přičemž ovšem samozřejmě nelze pochybovat o zásadní roli americké administrativy. S rozhodnutími jiných nemáme co do činění, ale co se nás coby Pokrokové socialistické strany týče, palestinská kauza pro nás zůstává ústředním tématem, které si předáváme z generace na generaci od dob Kamála Džunbláta a budeme v tom pokračovat. Máme hranice s izraelským nepřítelem, naše území je okupováno, tudíž naše situace je naprosto odlišná. Ale nemůžeme a ani nechceme naše stanovisko nutit ostatním, tak jak to dělají někteří v Libanonu. Jejich hlavní starostí je útočit na Araby a státy Zálivu. Je ale nutné brát v potaz, že tam žijí stovky tisíc našich rodin, které přispívají k tomu, že Libanonci stále stojí na nohou. Pokud se nicméně budeme bavit o strategickém rozměru současných posunů v regionu, jsem přesvědčen, že ze zničení bejrútského přístavu bude profitovat přístav v Haifě. Budeme-li podrobně studovat ropovody, plynovody a všechny detaily, zjistíme, že jde o obrovský projekt.

Jedním ze států, s nimiž Izrael „normalizuje“ vztahy, je Súdán. Tomu bylo slíbeno, že bude vyřazen z amerického sankčního seznamu pod podmínkou, že uzavře mírovou smlouvu s Izraelem. Neobáváte se, že by mohly Spojené státy vyslovit podobné podmínky vůči Libanonu?

To je zcela mimo diskuzi. Náš konflikt s Izraelem stále pokračuje, Izrael okupuje naše území a máme s ním spor o ropu a plyn. Žijí u nás Palestinci, kteří se musí vrátit do své vlasti. Je to řada problémů, které nelze odbýt ekonomickou pomocí. „Normalizace“ s Izraelem pro Libanon nepřipadá v úvahu. Od roku 1948 máme s Izraelem dohodu o příměří a dál nezajdeme.

Nedomníváte se přesto, že Spojené státy skutečně mohou tlačit na „normalizaci“ a podmiňovat tím tolik potřebnou pomoc pro Libanon?

Přinejmenším v této záležitosti panuje v Libanonu konsenzus. Libanonské strany stojí v řadě věcí proti sobě, ale žádná z nich by nepřijala „normalizaci“ s Izraelem.

Poslední otázka: jak vidíte budoucnost Libanonu za pět let?

Černě. Jako politik nemůžu přestat doufat, ale do této chvíle nevidím světlo na konci tunelu. Někteří si vzali Libanon jako rukojmí svých zájmů a prostředek při jednání se Západem. Bohužel ale ani Západ neukázal jakoukoliv flexibilitu či pozitivní přístup vůči Libanonu. V kterémkoliv zásadním momentu, v roce 2005, 2008 a podobně, nebyl Západ solidární či přinejmenším s pochopením vůči dění v Libanonu. Proč nás to ale udivuje? Vždyť jsme mohli sledovat, co se stalo Syřanům. Celý syrský lid je masakrován. Pokud někdo tvrdí, že je proti syrskému režimu a jeho spojencům, nečekal by tak dlouho a nenechal Syřany na holičkách a s nimi i Libanonce.