Rozhovor: S Husajnem al-Husajním o jeho působení v libanonské politice

S velkou radostí přinášíme exkluzívní rozhovor s veteránem blízkovýchodní (a matadorem libanonské) politiky Husajnem al-Husajním, bývalým předsedou Parlamentu Libanonu. Bývalý předseda hnutí Amal a zakladatel think tanku Občanské centrum pro národní iniciativu neměl coby absolvent veřejnosprávních studií v plánu stát se politikem – osud tomu však chtěl a díky své specializaci se jím proti své vůli nakonec stal. Svými úspěchy v správní činnosti, podporou utlačovaných a znevýhodněných, a svobodomyslností, ze které vychází jeho víra v nutnost politických svobod, si mnohé dokázal získat. Bývá označován za kmotra Dohody z Táʼifu, jež ukončila patnáctiletou občanskou válku. Nese tím zásadní podíl na vysvobození Libanonců z koloběhu konfesionálně motivovaného krveprolévání. Je spoluzakladatelem hnutí Amal, které dva roky vedl, aby jej opustil poté, co se odchýlilo od svých původních principů. Coby odpůrce veškerých konfesionálně orientovaných politických hnutí a projektů odmítl intervenci Hizballáhu v Sýrii, stejně jako současnou íránskou politiku. Složitost jakýchkoliv změn ve stínu politických konfliktů v Libanonu jej neodradila od založení Občanského centra pro národní iniciativu, jehož cílem je ustavení sekulárního civilního státu.

RS: Co Vás jako absolventa veřejnosprávních studií přimělo k tomu, abyste vstoupil do politiky?

HH: Původně jsem do politiky vůbec vstupovat nechtěl, a to z prostého důvodu, neboť má rodina měla dlouhou historii politické angažovanosti a nebyla s touto zkušeností spokojena. Manželka mé rozhodnutí schvalovala, protože politika je o tom činit lidi šťastnými, což je nesmírně obtížný úkol. Vzhledem ke své odborné kompetenci jsem v letech 1956 – 1963 převzal vedení úřadu pro výrobu a distribuci elektřiny v Baalbeku. Události se ale seběhly tak, že vznikl projekt sjednocení patnácti vesnic v jednu obec a lidé tlačili na mého otce, abych se stal starostou. Zprvu jsem to odmítl, pak ale došlo k určitým problémům a považoval jsem za svoji povinnost vyhovět přání lidí. Tady to všechno začalo. Dokonce i moje žena se se mnou hádala tři dny, dokud jsem tuto pozici nepřijal. Když byl po třech letech projekt sjednocené obce funkční, chtěl jsem odejít, ale lidi opět naléhali, abych zůstal. Po úspěších s prací na obecní úrovni jsem se nakonec přesunul do parlamentu.

RS: S jakými ideály jste vstupoval do politiky a změnily se nějak v průběhu času?

HH: Mým cílem bylo směřovat k uplatňování občanských svobod a konceptu civilního státu. Žijeme v oblasti bez rasových odlišností. Nakonec i Kurdové v Sýrii či Iráku jsou arabského původu, Kurdové v Íránu jsou Peršané a Kurdové žijící v Turecku jsou Turci. Spojuje je pronásledování. Hromadně opustili města a odebrali se žít do hor. Blízkovýchodní region obecně nepřál stabilitě či konceptu občanských svobod s jedinou výjimkou, kterou je Libanon. Již libanonská ústava z roku 1926 vymezovala vládcům manévrovací prostor. Pro Libanonce je charakteristické, že přijali koncept občanských svobod ještě před založením samého státu. Libanonské přijetí občanských svobod se projevuje i tím, že vznikla řada manželství smíšených z různých náboženských skupin. Libanon nese v rámci regionu několik primátů. Prvním je svoboda. Druhým jsou potom Libanonci coby specifický lid, který svobodně utvořil elitu, která je reprezentuje doma i v zahraničí. To se jasně ukázalo v roce 1985, když jsme v Sýrii pořádali konferenci lidí arabského původu a byl zřejmý význam Libanonců rozšířených po celém světě. Třetím primátem je náboženská tolerance, která je díky smíšeným manželstvím Libanoncům vlastní. A posledním primátem je demokracie, které se Libanon těší od roku 1864 prostřednictvím komunálních a parlamentních voleb. Vedle toho vidíme, že třeba Turecko se netěší politickým svobodám. Co se týče arabských států regionu, ty prožívají ostré vnitřní mocenské boje, které brání dosažení civilizované politické kultury a budování společnosti. A Libanon za jejich mocenské boje platí nestabilitou. Mám-li se však vrátit k Vaší otázce, ideál občanských svobod, se kterým jsem vstupoval do politiky, jsem nabyl díky své rodině. Tento ideál odpovídá krédu libanonské ústavy, která praví, že „svoboda víry je absolutní, stát se řídí povinností úcty k Bohu, respektuje náboženství a chrání občany při výkonu jejich náboženského života“. Zároveň však stát není náboženský ani konfesionální a patří bez výjimky všem občanům.

RS: Co je příčinou toho, že jsou libanonští čelní představitelé (prezident, předseda vlády…) voleni dle své náboženské příslušnosti?

HH: Příčinou je, že v období od schválení ústavy v roce 1926 až do Dohody z Táʼifu procházel Libanon etapou mocenského boje a nedařilo se efektivně naplňovat politický ideál, na němž vznikl. Dnes jsme v procesu počátků aplikace tohoto ideálu, takže potřebujeme republikánský, parlamentní, demokratický systém, který zahrne všechny občany a nastolí rovnost skrze uplatňování sdílených živých hodnot, jakými jsou svoboda, rovnost mezi občany, slušná životní úroveň, solidarita a vzájemnost. Uplatňování těchto hodnot je koncept, který jsem vždy prosazoval a uspěl jsem v tom, že jsou tyto pojmy obsaženy v současné ústavě. Konfesionální rozpory nicméně v Libanonu stále přežívají kvůli vměšování zahraničních aktérů do libanonských záležitostí pod záminkou ochrany jednotlivých komunit.

RS: Pocházíte z bohaté rodiny vlastníků půdy, přitom jste se rozhodl zasvětit život práci pro „obyčejné lidi“. To zrovna neodpovídá stereotypnímu obrazu běžnému nejen v Libanonu, ale po celém světě…

HH: Je to přirozené, když člověk vyroste v odkazu naplněném velkými oběťmi za účelem dosažení svobody pro lidi. Pramení to již z počátků islámu, z nichž se dozvíte mnohé o spravedlnosti, rovnosti a službě lidem. Již prorok Muhammad pravil, že největší odměna u Boha je za pravdivé slovo v přítomnosti nespravedlivého vládce. Také je zde příklad revoluce imáma Husajna uskutečněná kvůli svobodě lidí, z níž člověk pochopí, že život je o povinnosti a službě lidem. Byl jsem vychován v rodině, která byla ochotna sloužit a pomáhat lidem a která toužila po svobodě a chtěla dopomoci tomu, aby jí lidé dosáhli.

RS: Jak se díváte na Libanon? Je skutečně tou zemí pro všechny, nebo jen pro některé? Jak by měl vypadat libanonský systém, který by byl dle veškerých Vašich představ?

HH: Jsem přesvědčen, že ve svém základu je Libanon skutečně zemí pro všechny, pouze není tento ideál naplňován vinou konfesionálních rozporů. Nyní již ovšem nikdo nemůže vykročit mimo rámec ústavy, která byla vykoupena 220 tisíci lidskými životy. Dle mého názoru vytvořila libanonská ústava systém, který je demokratický, parlamentní a arabský zároveň, a z Libanonu utváří civilně-svobodný modelový vzor pro celý region Blízkého východu. Uplatňování ústavy nicméně nabourává několik faktorů, z nichž nejvýznamnější jsou spory a války, které po desetiletí probíhají v sousedních zemích.

RS: Jste nepřímo spojen s hnutím Amal, snad díky Vašemu přátelství s jeho zakladatelem Músou as-Sadrem. Můžete nám přiblížit, jak začaly Vaše společné aktivity?

HH: Poznal jsem Músu as-Sadra v roce 1964 a byl jsem ohromen, do jaké míry je coby klerik oddán občanské myšlence a víře v civilní stát. V té době za prezidenta Fuʼáda Šihába byla zřízena francouzská mise, jež měla analyzovat ekonomickou, politickou a společenskou situaci v Libanonu. Mise odhalila zásadní potíže – nedostatek jasného plánování pro budoucnost země, především co se týče venkovských oblastí, a také absenci sociální spravedlnosti. Probíhaly snahy tuto situaci změnit, problémem se ovšem stala arabsko-izraelská válka z roku 1967 a její následky. Byla uspořádána konference v Chartúmu, jež měla za cíl nalézt řešení katastrofy, která dopadla na Palestince. Během konference bylo rozhodnuto rehabilitovat arabské armády, přičemž Palestinci se měli stát předvojem osvobozeneckých sil. Libanon se odmítl v tomto procesu angažovat a zbrojit, neboť pro posílení armády bylo třeba stabilního státu a ten nebyl. Nakonec se z věci vyvlékly všechny arabské státy a ponechaly vše na Palestincích. To mělo za následek krizi v Libanonu a též první izraelskou invazi do země. Mezinárodní tlak donutil Izraelce se stáhnout, my si však byli vědomi, že je pro podobnou situaci třeba podpořit libanonskou armádu. Proto jsme se rozhodli založit skupinu nazvanou Stoupenci armády a spolu s panem Músou jsme začali vytvářet odbojové jednotky pod hlavičkou Amal. V roce 1974 jsme založili Hnutí znevýhodněných s cílem odstranit bídu venkovských oblastí. Vše fungovalo jako jeden celek. Hnutí znevýhodněných existuje dodnes, ale už je reálně nefunkční, neboť vojenské křídlo Amal později přijalo konfesionální šíitský charakter a odštěpilo se. V roce 1978 Músa as-Sadr záhadně zmizel a já na dva roky převzal vedení organizace a poté jsem ji opustil. Od roku 1981 vede Amal Nabíh Berrí.

RS: Proč jste zanechal vedení hnutí Amal?

HH: Zaprvé jsem nebyl kvalifikovaný pro vojenské velení. Byl jsem pouze politikem a neměl jsem zájem stát se vojákem. Zadruhé se hnutí Amal stalo nástrojem syrské přítomnosti v jižním Libanonu a změnilo se na výhradně vojenské a náboženské hnutí. Odvrátilo se tak od svých kořenů občanského politického hnutí a začalo být aktivní ve vnitrostátních střetech včetně tzv. války v uprchlických táborech. Stál jsem za hnutím, které čelilo izraelskému nepříteli, nikdy jsem ale nemohl akceptovat angažovanost ve vnitřních náboženských konfliktech.

RS: Co bylo dle Vašeho názoru hlavní příčinou patnáctileté občanské války v zemi?

HH: Roztříštěnost národa a propojení každé z frakcí se zahraničními aktéry, k čemuž vedla existence konfesionalismu ve státě. Ten způsobil fragmentaci zevnitř a útlak zvenčí. Koexistence nemůže být založena na ničem jiném než na ústavě, která bude bránit vylučování kohokoliv. Ústava musí bránit dominanci konkrétních skupin na politických pozicích. Opačný přístup učinil z Libanonu jednu z nejzadluženějších zemí světa.

RS: Pravděpodobně Vaším největším příspěvkem moderním dějinám Libanonu byla Vaše klíčová participace na přípravě, obhajobě a prosazení Dohody z Táʼifu, která fakticky ukončila občanskou válku. V čem dle Vás spočívá kvalitativní změna vyplývající z této dohody ve srovnání s ustanoveními Národního paktu z roku 1943.

HH: Národní pakt byl založen na konfesionalismu. Oproti tomu Dohoda z Táʼifu je mezinárodně uznávaným dokumentem stojícím na třech pilířích. Prvním pilířem bylo ukončení izraelské okupace a osvobození země v mezinárodně uznávaných hranicích. Druhým pilířem bylo vytvoření republikánského, demokratického, parlamentního systému. Třetím pilířem byla dohoda se Sýrií, která byla skutečně uzavřena. Začali jsme tyto pilíře aplikovat coby řešení krize v Libanonu, nicméně se měly stát modelem pro řešení krize v celém regionu. Pak ale přišla irácká invaze do Kuvajtu a válka v Zálivu, jež převrátila priority. Řešení krize v Libanonu začalo být závislé na řešení krize v regionu. Role Sýrie v libanonské krizi se převrátila: nebyla již jejím řešitelem, nýbrž tvůrcem. Zde spočívá podstata problému. V každém případě se ovšem Dohoda z Táʼifu stala mezinárodně legitimní ústavou Libanonu, jakkoliv se v praxi stále točíme v bludném kruhu. Oproti tomu Národní pakt z roku 1943 byl jenom špatným vtipem. Byl to nepsaný dokument závisící na konkrétních osobách a zcela vzdálen konceptu občanství.

RS: Mnohé ze základních dokumentů, o něž se Libanon opírá, mají rozdílný právní status, především ve srovnání s ústavou. Nemáte pocit – spolu s geopolitickými změnami a veškerými výzvami současnosti –, že již mohl nastat čas tyto dokumenty přinejmenším znovu přehodnotit či je dokonce přímo utvořit v nové podobě?

HH: Ústava stanoví obecné principy, které vyžadují funkční zákony, ty ovšem dosud nebyly vydány. V Parlamentní radě jsem volal po vytvoření skutečného workshopu, který by vypracoval ústavní zákony – zákon upravující výkon funkce prezidenta, volební zákon zajišťující parlamentní systém a jeho kontrolu, zákon upravující činnost vlády, zákon o nezávislém soudnictví a tak dále. Požadoval jsem, aby byly tyto zákony vydány a uplatňovány, leč bez výsledku. Po Táʼifu prošel Libanon čtyřmi milníky, které zásadním způsobem proměnily politickou scénu. Jde o rezoluci č. 1559, atentát na premiéra Rafíqa al-Harírího, ustavení čtyřstranné aliance pro volby 2005 a dohodu z Dauha z roku 2008. S akumulací všech ekonomických, společenských a politických krizí dosáhla situace na pokraj stadia lidového výbuchu. Tato etapa bránila přijetí funkčních zákonů, které by dokázaly pro zemi vytvořit jasný ústavní rámec. A protože tyto zákony nebyly vydány a aplikovány, je v současnosti těžké přemýšlet o reinterpretaci základních dokumentů. Vše se odvíjí od toho, že určitá skupina politiků klame lidi, dává jim iluzi skutečné volby, a přitom pracuje pouze na posílení vlastní moci.

RS: Významným aktérem libanonské politiky je od roku 1982 hnutí Hizballáh, které v mnoha ohledech utváří paralelní strukturu k libanonskému státu. Jak se dle Vás v průběhu let vyvíjela jeho role v Libanonu?

HH: Víte, zprvu jsem se domníval, že Írán po islámské revoluci, ukončení šáhovy vlády a nastolení islámské republiky sehraje v regionu pozitivní roli. Například tím, že se zapojí do arabsko-izraelského konfliktu svou podporou palestinské kauze. Jenže íránské angažmá ve válce s Irákem a zanesení problémů do Sýrie se negativně odrazilo na vztazích Íránu se všemi zeměmi. Osobně jsem odpůrcem vměšování do záležitostí jakékoliv jiné země. Podporuji Hizballáh, pakliže brání Libanon proti vnějšímu nepříteli, ale nesouhlasím s jeho zapojením v syrské válce pod taktovkou Teheránu. Podporují odpor Hizballáhu proti Izraeli, ale nesouhlasím s jakýmikoliv jeho vojenskými akcemi uvnitř Libanonu. Jsem proti tomu, když se Hizballáh angažuje v jakémkoliv arabsko-arabském či vnitrolibanonském konfliktu. Hizballáh by měl výhradně podporovat libanonskou armádu proti vnější agresi.

RS: Jaké byly Vaše největší vzory – ať již přímé, či nepřímé – na libanonské i světové úrovni? Jakým způsobem tyto vzory ovlivnily Vaši práci?

HH: Na náboženské úrovni jsem ovlivněn životními osudy imámů Alího, Husajna a Alího ibn Husajna. Obdivuji též arabské historické hrdiny, mimo jiné Saláhuddína. Z moderních arabských vůdců je to Džamál Abd an-Násir, který probudil arabský národ. Ovlivnil mě syrský prezident Háfiz al-Asad – jednak svými myšlenkami a dále svojí zahraniční politikou. Tím, že si byl vědom neměnnosti povahy konfliktu Arabů s Izraelem a neuznával dohodu s ním. Na světové úrovni mě ovlivnil Charles de Gaulle, se kterým jsem se mimochodem setkal, už když mi byly čtyři roky a můj otec byl představitelem Baalbeku. Nadále jsem jej obdivoval, když se stal prezidentem Francie, neboť se stavěl za Araby proti Izraeli a také podporoval Irák. Řídil se svými názory a myšlenkami a jeho vláda byla demokratická. Byl jediný, kdo respektoval občanské svobody. Moji pozornost vzbudilo, když rezignoval poté, co získal v referendu 63 % hlasů. Zákon požadoval 65% podporu. A de Gaulle s ohledem na demokratické principy rezignoval.

RS: Jedním z Vašich hlavních cílů je pomoci lidem dospět do takového stavu, kdy budou všichni uznávat význam role občana v životě spravedlivé společnosti. Jaké byly v tomto směru Vaše aktivity?

HH: V roce 2007 jsem založil Občanské centrum pro národní iniciativu za účasti více než pětasedmdesáti libanonských osobností ze všech náboženských skupin. Přinesli jsme vizi na ustavení civilního státu a připravili jsme speciální zákony, které by zaručily nezávislost justice, rovnost všech Libanonců v právech a povinnostech a také to, že by byl Libanon sekulárním státem, který nikomu nenutí náboženství, ani mu jej neupírá. Centrum se stalo významným při formování veřejného mínění směrem k respektu k ústavě.

RS: Váš způsob myšlení může být aplikován lokálně v rámci místní komunity, ale současně se rovněž jedná o univerzální návod. Cílem je vždy sebevědomý občan znající svá práva i povinnosti, s vůlí bránit občanské svobody, jednat v jejich duchu. Jak obtížné bylo najít publikum, které by těmto návrhům rozumělo?

HH: V Libanonu jsou široké vrstvy veřejnosti, které podporují tyto myšlenky a pracují na jejich realizaci. Svědčí o tom počet lidí, kteří věřili v založení Občanského centra pro národní iniciativu a snaží se dosáhnout civilního státu vzdáleného politice zbídačování země.

RS: Které společenské vrstvy se Vašich myšlenek obávají nejvíce?

HH: Je pochopitelné, že každý svobodomyslný projekt, který bude podporovat občanské svobody, požadovat civilní stát a vydávání zákonů vztahujících se k justici a státnímu rozpočtu, bude poukazovat na chyby a chtít odpovědnost, takový projekt se vždy setká s velkým odporem u těch lidí, kteří budou mít pocit, že tyto požadavky ohrožují jejich vlastní zájmy a cíle, které ovšem neprospívají zemi. Libanonci nemají jinou možnost, než obnovit svoji moc a klíčem v jejich rukou je volební zákon nepodporující konfesionální rozdělení. Odpůrci mých myšlenek nejsou schopni čelit veřejnému mínění a vyhýbají se přímému dialogu se mnou. Jsem si vědom toho, že mě považují za nebezpečí pro své zájmy. Byl jsem ostatně vystaven četným pokusům o atentát ze strany některých sil hájících „zaběhané pořádky“.

RS: Když se ohlédnete zpět, na který z momentů své kariéry jste obzvláště hrdý?

HH: Jsem pyšný na všechny své aktivity, ale největší hrdost pociťují z konce občanské války a své schopnosti realizovat Dohodu z Táʼifu. Zejména proto, že jsem byl z těch, kdo nedisponovali zbraněmi a penězi, a přesto jsem dokázal přimět ozbrojence, aby naše požadavky respektovali. Další moment, kdy jsem byl obzvláště šťastný, byl, když se mi podařilo prosadit zákon zakazující nakládání se zlatými aktivy. Co do té doby bylo výlučným privilegiem guvernéra centrální banky, bylo daným zákonem omezeno, stejně jako nakládání s nemovitostmi ve veřejném vlastnictví.

RS: Jak hodnotíte proběhlé volby?

HH: Nejednalo se o skutečné volby, byla to pouhá politická hra, což bylo všem jasné. Nakonec jsem stáhl svoji kandidaturu, neboť nebyl přijat zákon o samofinancování stran a stávající volební zákon podporuje konfesionální rozdělení.

RS: Co přinesly uplynulé roky Libanonu a jaký je současný stav?

HH: V minulosti byl Libanon vysáván na všech úrovních a silové skupiny jej chtěly vysávat stále více a více. V důsledku mnoha krizí, které zemi potápějí politicky i ekonomicky, však nyní došlo v podstatě k bankrotu a již není co vysávat.

RS: Kudy vede cesta do budoucna a kde leží alternativa či řešení pro posun regionu kupředu?

HH: Řešení spočívá v komplexním uplatňování Dohody z Táʼifu, v transformaci moci a akceptaci nezávislého soudnictví, v principech koexistence a řádného politického zastoupení, a v nastolení solidárního prostředí. Zárukou musí být parlament nerozlišující mezi Libanonci, včetně senátu reprezentujícího všechny náboženské skupiny. Musí být zachována rozmanitost těchto skupin, neboť Libanon je zemí, kterou skutečně můžeme sdílet všichni.