V Sýrii je po prezidentských volbách i návazném slavnostním slibu, čeká se na inauguraci nové vlády. Zároveň panuje klid jak na domácí, tak na vnější scéně, v Sýrii dochází k pomalému ekonomickému oživování, která má rostoucí tendenci. K dospění tam, kde by situaci rád viděl Damašek, už chybí “jen” návrat některých separatistických území pod jeho správu. Nejen o tom, jakými cestami tak může syrská vláda vše skloubit, aby dosáhla co nejlepšího řešení, jsme se po nějakém čase opět pobavili s předním českým odborníkem na danou problematiku, Jakubem Ježkem:
Situace v Sýrii se v průběhu posledních let po vojenské stránce vcelku konsolidovala a „nedořešených“ oblastí výrazně ubylo. Jak byste charakterizoval aktuální stav věcí?
Situace dospěla do fáze, v níž veškerá ozbrojená protiasadovská opozice byla poražena do té míry, že není prakticky schopna vést jakoukoliv dlouhodobě udržitelnou ofenzivní vojenskou operaci proti režimním silám. Hlavní baštou militantních džihádistů zůstává provincie Idlib na severozápadě země, v níž funguje cosi na způsob protostátu či malého emirátu, který je pod kontrolou Hajʼat Tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Levanty, dále HTS), tedy bývalé Džabhat an-Nusra (Fronta podpory), do roku 2016 oficiální syrská větev al-Qáʽidy. Další záležitostí je turecké okupační pásmo, které vzniklo jednak v Afrínu a dále pak na severu od okolí Džarábulusu směrem k Tall Abjad. Toto pásmo je zcela pod vlivem turecké armády a ozbrojených milicí, které jsou na výplatní pásce Turecka a v žádném ohledu na ně nelze nahlížet jako na samostatné entity se samostatnou politikou, ani ve vojenské rovině, natož pak ve smyslu nějaké politicko-právní suverenity. Nedořešená dosud zůstává také otázka Rožavy, kurdské autonomie na severovýchodě Sýrie. Zbytek tvoří některá dílčí ohniska či neuralgické body, které ovšem nejsou, co se týče celkového výsledku konfliktu, příliš podstatné. V podstatě lze konstatovat, že konflikt v Sýrii zamrznul a situace by se dala přirovnat až možná k Abcházii či Podněstří v tom smyslu, že centrální vláda mateřské země není aktuálně schopna a možná ani ochotna vést v dohledné době vojenské operace vedoucí k jednoznačnému vítězství, které by znovusjednotilo území, byť samozřejmě deklaruje teritoriální svrchovanost.
Vojenské operace nicméně i nadále probíhají…
Ano, dílčí vojenské operace samozřejmě probíhají v oblastech na jih od Idlibu, na severním okraji pláně al-Gháb, kde proběhl velmi mohutný dělostřelecký přepad všech větších pozic džihádistických skupin a údajně padaly dělostřelecké granáty i na turecké outposty. Myslím, že ze strany Syrské arabské armády (SAA) a loajalistů může být v budoucnu snaha ovládnout další díl území až po dálnici spojující Latákíji s Aleppem, která má dnes určitý uznaný zvláštní režim ve smyslu toho, že tam občas probíhají společné rusko-turecké patroly. Ty mají dle mého názoru význam čistě formální, aby se udržovalo vědomí, že konflikt není tolik vyhrocený. Každopádně, pokud bych někde čekal zahájení větších vojenských operací ze strany proasadovských sil, tak tam. Dostat se severně od dálnice má poměrně velký strategický význam, není to tak velká vzdálenost a nejspíš je ve vojenských možnostech provládních sil tyto oblasti relativně snadno dobýt a udržet. Jako druhá možnost mě napadá území na východ od Latákíje v lesnatých horách, které bylo tradičně obýváno Armény, arabizovanými Kurdy, ale také jezídy. Zde by mohla být snaha zkrátit frontu, aby hustě obydlené oblasti v Latákíji byly kryté, jakkoliv by šlo nepochybně o vojensky těžší záležitost než v případě boje na pláních, navíc se jedná o základnu vysoce motivovaných a bojem zocelených džihádistů ze Střední Asie a Islámského hnutí Východního Turkestánu z čínské provincie Sin-ťiang. V každém případě neočekávám, že by se syrský režim letos odhodlal k razantnějším akcím nad rámec podobného postupného ukusování území.
Zmínil jste, že Idlib je pod kontrolou džihádistů z HTS. Dříve však na tomto území působila řada skupin rozličného charakteru, probíhaly interní boje a třenice. Lze dnes mluvit o absolutní kontrole ze strany HTS?
HTS se na území kolem Idlibu stala jednoznačným vojenským i politickým hegemonem. Od počátku z její strany probíhaly aktivní snahy o podrobení si všech ostatních skupin a postupem času se tak za použití různých metod také stalo. Můžeme zmínit například Džajš al-Islám (Armáda islámu), což byla kdysi velmi významná skupina jak po vojenské, tak politické stránce. Po dobytí Ghúty přišli do oblasti vcelku zdecimovaní a nezbylo jim než se podřídit. Část se přidala k HTS, část skončila jako milice plně závislá na Turecku. Podobný osud postihl i Ahrár aš-Šám (Svobodní Levanty), v minulosti velice důležitou skupinu. Ideologicky výrazně odlišné skupiny dopadly zpravidla ještě hůře. Klasickým příkladem je Džabhat al-Akrád (Kurdská fronta), což byla poměrně významná republikánská milice, kterou z velké většiny tvořili kurdští dezertéři z SAA. V rámci opoziční Svobodné syrské armády (FSA) šlo o jednu z mála skupin se skutečně demokratickým a sekulárním profilem. Byli potíráni vůbec jako první. Část z nich jihovýchodně od Aleppa džihádisté fyzicky vyhladili, část se přidala ke kurdským Lidovým obranným jednotkám (YPG), část se u Aleppa přidala k provládním milicím a stala se součástí Národních obranných sil (NDF). Jiný příklad byla Džabhat Thuwwár Súríja (Fronta syrských revolucionářů, SRF) vedená Džamálem Maʽrúfem, což byla skupina lidí tíhnoucích spíše k jisté formě warlordismu a vytvoření určitého vlastního mikrostátu. Byli potlačeni, část se nechala více či méně dobrovolně absorbovat, jejich základny a zásobárny zbraní byly zabrány. HTS v této politice pokračuje v poněkud měkčí formě v Idlibu i dnes. Na skupinu dříve poměrně známého velitele Muslima Abú Walída aš-Šíšáního, původem gruzínského Čečence, jež byla považována za jednu z nejlépe vycvičených, je v současnosti vyvíjen nátlak, aby se stali buď jednou z podřízených skupin nebo odešli ze Sýrie. Silný tlak je zejména na skupiny složené ze zahraničních bojovníků a současný postoj HTS k nim se dá shrnout jako výběr mezi asimilací a začleněním do HTS nebo odchodem. Kroky ke konsolidaci poměrů ze strany HTS tedy probíhají i nadále, byť již ne tak brutálními způsoby, jako tomu bylo v případě nesalafistických skupin v minulosti.
Daří se HTS držet za těchto podmínek ideologickou i strukturální jednotu, nebo dochází k nějakému vnitřnímu štěpení?
Je zřejmé, že se i HTS dostává do pozice, kdy v ní nabývají na síle oportunističtější proudy, které jsou ochotny se ve větší míře podřizovat Turecku a jeho politickým záměrům. V zásadě tak HTS kopíruje dráhu mnoha vojenských entit, které se etablovaly na základě ideologicky motivované vojenské expanze a v momentě, kdy se zakopaly na svých pozicích, začalo docházet k budování paralelních struktur, v některých případech hraničících s organizovaným zločinem. Nazval bych to syndromem degenerující gerily. Typické jsou různé kšeftíky, vypořádávání se s vnitřním nepřítelem, přičemž formální důvody se často liší od faktických. Mluví se i nadále o ideologii a politických záležitostech, ale mnohem více jde o partikulární obchodní a mocenské zájmy. Faktem je, že v HTS sílí názory, že je třeba si vydobýt nějakou formu zahraničního uznání, v tom jim ovšem kromě jiného brání jejich pověst následnické organizace al-Qáʽidy. Té se HTS již v podstatě zřekla, zřekla se poslušnosti jeskyním Wazíristánu, kde asi dnes sídlí polozapomenutý egyptský dětský chirurg, Bin Ládinův souputník a emír al-Qáʽidy Ajman Zawáhirí. Tato formální loajalita byla pro HTS již zcela zbytečnou přítěží, překonanou záležitostí, na druhou stranu jejich politika a ideologická orientace zůstává stále stejná, jen bez explicitně deklarovaného exportu ozbrojeného džihádu do světa, což se ale dnes týká i řady ozbrojených skupin v Africe nebo jižní a jihovýchodní Asii, které se své příslušnosti k al-Qáʽidě nezřekly. A stejně tak je i HTS nadále považována USA za teroristickou organizaci. Na vůdce HTS Abú Muhammada al-Džawláního je pořád vypsána odměna deset milionů dolarů, byť dle mého názoru čistě deklarativně. Kdyby byla ze strany především Američanů vůle jej zabít, je dávno mrtvý. Vzpomínám na doby, kdy byl tajemnou postavou, která byla prvně identifikována na jedné či dvou starých fotkách. Dnes se dá o Džawláním hovořit jako o standardním politikovi, který vede kontaktní kampaň, tu a tam se účastní vyhlašování cen v recitaci Koránu, jindy navštíví novou pekárnu, příležitostně dává i rozhovory západním médiím.
Domníváte se, že by se snahy HTS o legitimizaci na mezinárodním poli mohly reálně setkat s úspěchem?
Problém HTS je, že nejsou životaschopní coby samostatný státní útvar. Byť existuje jistá analogie, stále mají daleko i do takové Doněcké či Luhanské lidové republiky, jsou vydaní na milost a nemilost Turecku a dějům na tamní politické scéně. S Tureckem vše stojí a padá. V momentě, kdy Turecko dojde k závěru, že se mu již nevyplatí HTS v oblasti pěstovat, její kvaziemirát spíše dříve, než později skončí. Otázkou je, co bude následovat. Zda potom oblast zaberou „čistokrevné“ proturecké milice, jako to vidíme v Afrínu, nebo na turecké straně převládne pragmatismus a Idlibu se Turci zřeknou v rámci nějakého handlu, který půjde patrně na účet syrských Kurdů. Pro Turky je ze strategického hlediska mnohem významnější okupační pásmo v oblasti Afrínu a Tall Abjad, jde jim o odříznutí kurdských YPG, které ztotožňují se svojí nemesis, Stranou pracujících Kurdistánu (PKK).
Jaký je Váš pohled na otázku vztahu YPG a PKK, co se týče turecké argumentace?
Nejde o totéž, ale minimálně v ideové a ideologické, do jisté míry i v personální kontinuitě syrští Kurdové svázáni s PKK jsou. V tomto má Turecko pravdu a kdo říká, že ne, buď strká hlavu do písku nebo účelově neříká pravdu. Ideologické a historické propojení tam bylo, je a bude. Na druhou stranu si opravdu nemyslím, že YPG podléhají nějakému operačnímu velení z hlavního stanu PKK. Další věcí je, že bych si např. v rámci EU nebo USA dovedl představit debatu, zda PKK i nadále splňuje rysy teroristické skupiny. V minulosti jí nepochybně byla, dnes bych si tím již nebyl tolik jistý a zvažoval bych, zda na seznam teroristických skupin v současnosti spíše než PKK nepatří turečtí ultranacionalisté z hnutí Šedí vlci, o jejichž zařazení na seznam se dokonce v poslední době v EU opatrně mluví.
Jak vidíte budoucnost syrských Kurdů, resp. jejich de facto autonomie, kterou po vypuknutí konfliktu ustavily na severovýchodě země?
Rožava čelí mnoha velmi vážným problémům. Je to společnost žijící v permanentním vojenském ohrožení z více stran a k tomu je vnitřně politicky nestabilní. V okolí Hasaky a Qámišlí jsou vůči Damašku loajalistické enklávy, příkladem může být velká skupina proasadovských křesťanů přímo v Hasace, etnicky jde o Asyřany. Dále je zde otázka pouštních arabských kmenů, jejichž spojenectví je velice vrtkavé, neboť mají ve zvyku handlovat a spolupracovat s tím, kdo nabídne víc. Tak to bylo vždy, tento přístup měli i vůči Asadovu režimu. Dalším problémem jsou špatné vztahy s klanem Bárzání vládnoucím na druhé straně hranice v iráckém Kurdistánu. O Turecku netřeba mluvit. Ekonomika Rožavy je závislá na těžbě ropy, jejíž legalita je dosti sporná, kromě toho pěstují pšenici. Jde o ekonomiku zaměřenou takřka výhradně na vývoz surovin, pokud nebudeme spekulovat o šedé až černé ekonomice. Faktem je, že tamní ropa i pšenice jsou pro Damašek velmi důležité a Hasaka je z pohledu režimu mnohem důležitější než Idlib. Ekonomika orientovaná na vývoz nicméně ze své podstaty rozevírá sociální nůžky, tvoří se úzká obchodní elita, zatímco zbytek lidí žije skromně. Problémem začaly být také povinné odvody, které musely být dokonce na čas zastaveny, neboť rožavské rodiny začaly projevovat ostrý nesouhlas. Vojensky dnes Rožava samozřejmě stojí a padá s přítomností Američanů, kteří mají na jedné straně z více důvodů motivaci v oblasti zůstat, na druhé straně ale vidíme příklad Afghánistánu, kde byla americká přítomnost mnohem významnější, přesto není problém zvednout se a odejít. Opouštění lokálních spojenců je americká, vlastně obecně velmocenská politika. Pokud Američané odejdou, nemají syrští Kurdové šanci se vojensky udržet. Z dlouhodobého hlediska tak pro ně neexistuje jiná varianta než se domluvit s vládou v Damašku. Taková dohoda bude pro Kurdy obnášet řadu nepříjemných věcí, mimo jiné začlenění YPG buď do složek syrské armády nebo k milicím NDF. Na druhou stranu vztahy syrských Kurdů s centrální vládou nebyly v minulosti nikdy vyloženě vyhrocené zvláště v porovnání s Irákem či Tureckem. Byla tam politická nesvoboda, marginalizace a arabizačně-asimilační tlak, o systematický tvrdý násilný etnický útlak se ale nejednalo. Kurdové při jednání s Damaškem budou tahat za kratší konec provazu a mohu rozumět, že se jim nebude zrovna dvakrát chtít. Když se ale podívám na mapu, žádná jiná varianta mě nenapadá. Určitě se budou snažit z případné dohody co nejvíce vyloučit Turecko.
Turecko jsme již částečně zmiňovali, ale mohl byste blíže rozebrat současnou tureckou strategii vůči Sýrii?
Turecká strategie v Sýrii se vyvíjela v průběhu času. Základním motivem je nutnost bojovat proti „kurdskému nebezpečí“, což je něco, na čemž se shoduje drtivá většina turecké společnosti samozřejmě s výjimkou Kurdů samých a části městských liberálů a některých proudů v rámci jinak spíše nacionalistické levice. Turecko bude chtít udržet Afrín a Tall Abjad, bude chtít řešit severovýchod Sýrie. V Afrínu probíhá vcelku systematická turkizace, od Kurdů je téměř vyčištěný, zatímco tam Turecko přesouvá syrské uprchlíky ze svého území, případně Turkomany. Oproti tomu Idlib není pro Turecko zdaleka tak zásadní, byť i tam lze pozorovat kroky vedoucí k jeho ovládnutí. Už dnes tam lze vidět vlát turecké vlajky, platí se tureckou lirou a podobně. Tady vše ale bude záviset na vnitřním vývoji v Turecku. Je možné, že dojde k vystřídání vládnoucí garnitury, a i vzhledem k nepříliš uspokojivému stavu ekonomiky již nebude vůle k neoosmanským imperiálním dobrodružstvím postrádajícím strategický význam. Idlib je tradičně chudším regionem na okraji politického i ekonomického zájmu, bez surovinového bohatství, vždy tam byly spíše malé farmy, pěstovala se drůbež, ovoce. Současná turecká vláda jej možná bude chtít držet s ohledem na sentimenty části obyvatel coby vějičku imperialismu, nicméně od dob, kdy se v tureckém ultrapravicovém tisku objevovaly obrázky s návrhy nových SPZ pro Aleppo, už uplynulo moře času. Dnes je jasné, že Aleppo již znovu osmanské nebude a nahradit jej idlibskými dvorky se slepicemi a meruňkami nepůsobí zrovna coby důstojná náhrada. Nebo se mýlím, a problémy na domácí scéně naopak vybičují neoosmanský imperialní avanturismus do větších obrátek.
Z toho, co říkáte, se jeví, že Idlib představuje zbytnou kartu pro více stran v syrském konfliktu. Ani Damašek jej dle všeho nepovažuje zrovna za prioritu…
Dokonce bych si troufl spekulovat, že se syrskému režimu znovuzískávat kontrolu nad Idlibem ani nechce, byť to samozřejmě nemůže veřejně deklarovat. Kromě toho, že je to strategicky a surovinově nevýznamná oblast, žijí tam velké statisíce, možná spíše malé miliony lidí, kteří nejsou vůči centrální vládě loajální, ba naopak jsou spíše nepřátelsky naladění. Nejsem si jist, zda s nimi Asadův režim vůbec počítá, pokud bych na to díval čistě pragmaticky. Jak jsem řekl, čekal bych snahy o zkrácení fronty východně od Latákíje, o odříznutí kusu idlibského kvaziemirátu za dálnicí, ale víc by mi teď z pohledu Damašku nepřišlo logické.
V posledních letech již není prakticky slyšet o angažmá Íránu v Sýrii. Vyklidili Íránci skutečně pole nebo se řada dějů odehrává takříkajíc pod povrchem?
To je velká otázka. Íránci samozřejmě zůstávají přítomní v Sýrii, není však jasný rozsah jejich přítomnosti. Pravdou je, že nejsou příliš vidět, nemluví se o nich. Na domácí scéně v Sýrii to rozhodně není příliš populární záležitost.
Nemůže hrát roli také to, že je íránský režim doma kritizován za intervence v zahraničí, místo kterých by se měl raději věnovat ekonomickým problémům Íránců?
V případě Íránu si nejsem jist, nakolik je tento názor rozšířen v jiných vrstvách, než je liberální městská mládež, která je ochotna chodit na demonstrace a hlasitě se ozvat. Nemyslím si, že reprezentují většinový politický názor. Samozřejmě, že běžným lidem vadí, když se zdražují pohonné hmoty či jídlo a lokálně vázne zásobování vodou a proudem. Jistě by šlo poukázat na vydržování vojenských sil v zahraničí, nicméně pochybuji, že by to mezi desítkami milionů Íránců rezonovalo tak, jak by se mohlo zdát z Twitteru či některých médií. Jsem si jistý, že to není reprezentativní obrázek.
Přesuňme se na jih Sýrie, kde před více než deseti lety započal tamní konflikt. Jak se situace vyvíjí tam?
Situace kolem Darʽá může pro syrskou vládu představovat bezpečnostní problém, byť spíš z dlouhodobého hlediska. Vojenský vývoj tu byl přece jen výrazně odlišný od severu a mezi původní FSA tu nebyl zdaleka tak silný džihádistický prvek, pomineme-li onen „mikrochalífát“ pod kontrolou Islámského státu (IS), o jehož podivných vztazích s Izraelem dodnes panuje řada nejasností. Jednalo se o poslední oblast, kterou IS v Sýrii územně kontroloval. To už je však minulostí a dnes se velká část bývalých skupin FSA na jihu smířila s Damaškem a posléze se stala součástí NDF, nicméně s problematickou loajalitou a patrně s poměrně rozsáhlou výzbrojí, vezmeme-li kolik zbraní se na počátku konfliktu dostalo do oblasti z Jordánska. V některých lokalitách bývalí povstalci z tzv. Jižní fronty FSA vedou lokální samosprávy. Situace tedy může být z dlouhodobého hlediska ještě politicky napjatá, teoreticky by zde mohlo vypuknout ozbrojené povstání nízké intenzity se schopností ovládnout místní městské čtvrti, nikoliv však se schopností expandovat. Obecně tu ale nejde příliš o ideologii, ale spíše o klasický warlordismus a autonomismus, který se v téhle oblasti objevoval už před válkou přirozeně i u drúzů. Ti se vůči Damašku nevyhraňovali ani tak politicky, spíše chtěli být za svou loajalitu náležitě odměněni. Situace v Darʽá a okolí se dle mého názoru bude odvíjet především od přístupu Damašku, jeho ekonomického vlivu a schopnosti rozdat „pašaliky“ místním post-FSA strukturám tak, aby zde vznikla společnost lokálních autorit, se kterými bude možné jednat.
Když jste zmínil IS, jak to s nimi aktuálně na území Sýrie vypadá?
Dnes žijí v podstatě na úrovni Alibaby a čtyřiceti loupežníků kdesi v sopečných horách u Palmýry, občas jsou schopni podniknout nějaký vcelku bolestivý vojenský výpad a zase se stáhnout. Problém je, že nikdo přesně neví, kolik jich tam je a jaké mají zásoby, jak dlouho budou schopni přežívat takto na úrovni pouštních zbojníků. Sám se tomu divím, to prostředí je skutečně mimořádně nepříznivé k přežívání. Pro Damašek je to nepříjemné minimálně z hlediska obchodních tras a zásobování, stále to váže pozornost bezpečnostních sil a jde o obtížně kontrolovatelné prostředí.
Řada států musela spolknout hořkou pilulku poté, kdy začalo být jasné, že centrální vláda s podporou svých spojenců vojensky vítězí a z počátku odepisovaný Baššár al-Asad se udrží v prezidentském křesle. Mluví se o možnosti opětovného přijetí Sýrie do Ligy arabských států, obnovují se diplomatické vztahy. Řada evropských zemí nicméně de iure dosud uznává Národní koalici sil revoluce a syrské opozice coby legitimního reprezentanta syrského lidu, v případě Velké Británie, Francie či Španělska dokonce za výhradního reprezentanta syrského lidu. Vidíte v tomto směru nějaké politické řešení?
Je pro mě velkou neznámou, jak by mohla část Evropy z této situace přijatelně vyjít, zachovat si jakžtakž tvář a procesně vše vyřešit. Zmiňované uskupení, jež bývá posměšně nazýváno „istanbulská hotelová opozice“ nemá v Sýrii vůbec žádný vliv. Na počátku byli do jisté míry alespoň politicky významní navenek a tekla přes ně patrně i část dodávek zbraní včetně protitankových střel, které se pod účelově vytvořenými identitami FSA dostávaly ke skupinám typu Džabhat an-Nusra a dalším. V té době se i džihádistům hodila „hotelová opozice“ coby reprezentativní zaštítění. Dnes už se nehodí vůbec nikomu. Bůh ví, zda jim stále platí účty za luxusní hotely, nebo je už dávno přesunuli z „pětihvězd“ kamsi na přistýlku. Jak to řešit? Ideální pro EU by asi bylo se nějakým způsobem usmířit s Damaškem, moc si ale neumím představit, jak by byl tento proces zdůvodněn. Že Asad zlobil, ale teď už je zase hodný? Takhle mohou postupovat Saúdové, kteří se nikomu nezpovídají; v případě západní Evropy či Kanady ale vůbec netuším a rozhodně jim to nezávidím.
