Zprávy o současné Sýrii často přicházejí do médií v okleštěné podobě, vytrženy z kontextu, případně do něj nezasazeny správně. V rámci nepravidelných polemik nad širšími souvislostmi aktuální situace se proto snažíme dávat slovo lidem, kteří jsou schopni k tématu promluvit fundovaně.
Velice nás zaujala Vaše znalost aktuálních poměrů „na bojišti“ v Sýrii, kterou jste prezentoval v rozhovoru pro server A2larm, zejména pokud jde o vztahy v rámci jednotlivých skupin ozbrojené opozice. Co Vás přivedlo k zájmu o tuto oblast?
Jde o kombinaci několika dlouhodobých zájmů. Jedním z nich je fascinace Orientem v takovém tom až pejorativním „saidovském“ smyslu. Mám-li to říct jednoduše, už jako dítě jsem měl prostě raději Kara ben Nemsího než Old Shatterhanda. Dále mě vždy zajímal fenomén povstalectví a partyzánství. V období fetišizace části antifašistického boje před rokem 1989 jsem například, snad jako jediný ze spolužáků, miloval školní besedy se starými partyzány a odbojáři. Třetí věcí je moje cestovatelská vášeň. Sýrii jsem tak měl možnost vícekrát navštívit jako turista se zájmem spíše o současné poměry, společnost a kulturu než o přírodu či památky, byť v Palmyře jsem se byl samozřejmě také podívat. Vedlo toho mam pocit, že informací s hlubším vhledem do problematiky syrské občanské války a jejího pozadí je v českém prostředí dlouhodobý nedostatek, ačkoli po nich existuje poptávka. Jinak je ale můj vztah k Orientu i povstalectví čistě laickým zájmem. Nemám akademický ani vojenský background, profesně se pohybuji ve zcela jiné oblasti. Na druhou stranu ve zkoumání současných vojenských konfliktů uplatňuji své znalosti fyzické i sociální geografie, kartografie, ekonomiky ale i třeba meteorologie, klimatologie, agronomie a botaniky, což jsou obory, které využívám v podstatě část svého profesního života. Vedle toho zájem o vojenské konflikty podněcuje zájem o další obory, jako je mezinárodní obchod a finance. Ačkoli by mne samého taková věc před několik lety dost zarazila, dokážu dnes bezpečně rozpoznat velké množství ručních i těžkých zbraní, obrněné techniky, maskovacích vzorů a vojenské výstroje. Ostatně problematika výstroje, taktických doplňků a konzultace kolem nich mě shodou okolností nakonec přivedla k tomu, že jsem se stal investorem ve firmě, která takové doplňky navrhuje a vyrábí. Dalším okruhem, se kterým mám, troufám si říci, rozsáhlé praktické zkušenosti, je sestavování a koordinace expertních skupin a jsem vděčný těm, kteří mi nezištně a se zájmem pomáhají a radí tam, kde odborně tápu. Bohužel se musím přiznat i k jednomu hendikepu, neumím arabsky, takže, co se týče arabsky psaných nebo mluvených informací, jsem odkázán na automatické překlady nebo konzultace. Do budoucna uvažuji, že bych tento nedostatek mohl a měl vyřešit. Zdrojů v angličtině nebo francouzštině, je naštěstí velké množství a vedle toho v ruskojazyčném prostředí existují bohaté zdroje, které se zaobírají problematikou džihádu pocházejícího z postsovětského prostoru, ať už z Kavkazu nebo Střední Asie.
Nebudeme po Vás chtít hluboké prognózy stran dalšího vývoje konfliktu, jež jsou vždy ošidné, ale přesto bychom Vás požádali o stručný komentář k novým kolům mírových rozhovorů v Ženevě. Máte pocit, že se v něčem zásadně odlišují od předchozích jednání a že mají šanci na úspěch?
Od rozhovorů v Ženevě prakticky nic nečekám. Mohu snad jen pozitivně vnímat, že nějaké rozhovory probíhají. Domnívám se, že dosavadní jednání nebyla o mnoho víc než pouhým vykazováním mezinárodní činnosti. Základní problém vidím v tom, že se rozhovorů neúčastní ti, kdo představují nejrelevantnější síly na straně ozbrojené opozice. Ta se dnes v podstatě rozpadla na dvě části. Jednou z nich, tou vojensky schopnější, lépe vybavenou, uchycenou ve společnosti na kontrolovaném území i s větší ochotou umírat v boji je Tahrír aš-Šám, což je v podstatě rebrand někdejší Džabhat an-Nusra (odnož al-Qáʽidy v Sýrii). K nim se přidali odpadlíci z většiny ostatních skupin nebo i celé skupiny jako například bojovníci Harakat Nuruddín az-Zankí, dříve poměrně významné skupiny podporované CIA. Tahrír aš-Šám bylo v Idlibu a okolí v podstatě během jediného dne schopno zlikvidovat v oblasti usídlené části Fajlaq aš-Šám a Džajš al-mudžáhidín, tedy ty tzv. umírněné islamisty podporované Západem, kteří, minimálně papírově, vykazovali mezi pěti až deseti tisíci mužů ve zbrani. V době své největší slávy tyto skupiny vyplácely žold pohybující se mezi 200 – 400 dolary měsíčně, což spoustě bojovníků rekrutujících se z chudých východních oblastí nebo z okolí Idlibu muselo připadat jako fantastický výdělek. Zdá se však, že minimálně podpora ze Západu a možná i část podpory ze zemí Zálivu pro tyto skupiny vyschla a oportunističtí bojovníci neměli motivaci u nich nadále zůstávat. Tudíž se podle mě relevantnější část z nich přidala k Tahrír aš-Šám. Ti dnes stojí jak mimo mírová jednání v Astaně pod patronací Ruska, tak mimo mírová jednání v Ženevě pod patronací Západu a OSN. Rozhovorů se kvůli tlaku Turecka neúčastní ani zástupci kurdské pseudoautonomie na severu země. A pochopitelně se jich neúčastní ani Islámský stát (Dáʽiš). Čili zbývá především to, čemu se pejorativně říká „istanbulská hotelová opozice“, jejíž faktický vliv na území Sýrie se blíží nule, dále skupiny nebo části skupin, které se nezačlenily do Tahrír aš-Šám a dnes jsou pod plnou kontrolou Turecka, popřípadě skupiny, které pod tureckou kontrolou byly od samého počátku. Z pohledu vojenské síly nebo relevance podle kontrolovaného území tak zbývají už jen Southern Front (al-Džabha al-džanúbíja) z jihu Sýrie kolem města Darʽá a Džajš al-islám, které ovšem silně oslabila smrt jejich velitele Zahrána Allúše. Obě tyto skupiny mají nicméně hlavní pozice mimo ústřední bojiště.
Velkou neznámou a dosud poměrně opomíjeným, nicméně rozsáhlým problémem je budoucnost východní části země, respektive údolí Eufratu od přehrady Buhajrat al-Asad až k irácké hranici. Ze severu a na ar-Raqqa, hlavní město Islámského státu, se tlačí Spojenými státy podporované Syrské demokratické síly (SDF) včetně jejich významných spojenců z kmene Šammar. Je možné čekat, že v současnosti postupující útok elitních režimních Tiger Forces (Quwwát an-Nimr) povede až k důležité křižovatce a bývalé obrovské letecké a vojenské základně u města Tabqa, nedaleko přehradního tělesa a odtud podél toku řeky až k prolomení několik let obklíčeného města a další velké základny a letiště v Dajr az-Zawr. Ty režim drží pod velením ikonického drúzského generála Isáma Zahruddína za obrovského nasazení vojáků, obyvatel města a spřátelených beduínských klanů. Vzhledem k tomu, že současný stav Islámského státu ve smyslu trvalé kontroly území je na hranici imploze a blíží se i kompletní dobytí Mosulu, jejich největší bašty v Iráku. Pozornost irácké armády i mocných provládních milic se následně obrátí patrně k oblastem na Eufratu kolem města al-Qáʼim, nedá se tak vyloučit, že do situace promluví i Bagdád. Tyto bitvy, respektive schopnost nalezení kompromisu mezi Damaškem, SDF, Bagdádem a jejich místními i zahraničními spojenci budou určující pro budoucnost této mediálně opomíjené, ale přesto mocensky, zemědělsky a surovinově významné oblasti.
Co považujete za nejzásadnější mezníky v syrském konfliktu, jak vojenské, tak politické?
V první řadě samotný fenomén Arabského jara jako možná naivního, ale autentického vzedmutí demokratizačních tužeb převážně mladší městské části populace na začátku jara 2011. V Sýrii ovšem nabylo toto vzedmutí velmi rychle násilný charakter a to na obou stranách. Počátkem léta 2011 došlo k propuštění politických vězňů, jež demonstranti mimo jiné požadovali. To vedlo jednak k nárůstu sebevědomí opozice, ale především k osvobození velkého množství salafistických džihádistů, kteří tvořili podstatnou část masy politických vězňů. Řada z nich dodnes patří mezi elity ozbrojené opozice. Následovaly masové dezerce vysokých armádních důstojníků i celých útvarů armády, policie a zpravodajských služeb. Dlužno dodat, že tehdy dezertovavší generálové jsou dnes mrtví, vrátili se k režimu nebo žijí v ústraní v exilu. Dalším významným milníkem byl vznik většinově kurdských Lidových obranných jednotek (YPG) a povstání proti syrskému režimu v Rožavě, po kterém režim prakticky vyklidil severní území obydlená kurdskou minoritou a zároveň tak vytvořil nárazníkové pásmo podél podstatné části hranice s Tureckem. Nelze nezmínit ani uznání opoziční zastřešující Syrské národní koalice některými státy Západu a Zálivu jako oficiální reprezentace Sýrie. Nejpozději o rok později bylo již naprosto jasné, že politický, tím méně vojenský vliv Syrské národní koalice na území Sýrie je nulový. Toto je velký kostlivec ve skříni, kterého všichni obcházejí po špičkách a kterého bude jednou třeba vyřešit. V roce 2013 se do Sýrie začal přelévat Islámský stát v Iráku (ISI) a ve stejném roce dobyla koalice Svobodné syrské armády (FSA), Islámské fronty, Džabhat an-Nusra a Islámského státu východní části Aleppa. Rok 2014 byl, též díky zvýšené podpoře ze strany Íránu, obdobím konsolidace územních ztrát a úspěšných protiofenziv ze strany syrského režimu. Na to státy Zálivu a CIA reagovaly dalším přísunem peněz, zbraní a přenosných řízených protitankových střel opozičním skupinám. Protitankové střely díky možnosti masového nasazení nejen jako protipancéřové, ale i protipěchotní zbraně hrály v konfliktu čím dál větší roli, zejména v situaci, kdy byla k dispozici dobře vycvičená a motorizovaná vlastní pěchota. V roce 2014 došlo také k oddělení Islámského státu (z jeho vůle) od ozbrojené opozice. Islámský stát v té samé době díky bitvám v Iráku prošel transformací z pouštních nájezdníků a gerily v téměř vševojskovou armádu a zároveň se svou sebepropagací vyčlenil z dosud známého pojetí salafistického džihádu. Proběhl z jeho strany genocidní útok na jezídský Sindžár v Iráku a pokus o totéž v Kobani, což vedlo k tomu, že letectvo Spojených států začalo bombardovat Islámský stát i v Sýrii, což dosud odmítalo. Jak John Kerry později přiznal z důvodu, že Spojené státy Islámský stát vnímaly jako nátlakovou páku na režim v Damašku. Na jaře 2015 se díky Džabhat an-Nusra, jejíž masově nasazovaní sebevražední bojovníci a automobily tvořili hrot útoku, podařilo dobýt provinční metropoli Idlib, která dnes tvoří de facto hlavní město ozbrojené opozice a je naprosto přiznaně pod vládou salafistů a jejich soudů dle islámského práva. Na druhou stranu se jednalo o poslední velké a udržitelné vojenské vítězství ozbrojené opozice. V reakci na to došlo ke vstupu ruského letectva a speciálních sil do Sýrie, což válku obrátilo do současné patové situace, kdy ani jedna ze stran sice není schopna dosáhnout drtivého vojenského vítězství, režim pomalu ale jistě stabilizuje nejrizikovější bojiště, včetně oboustranně brutálního dobytí východního Aleppa. Na věci příliš nezměnil ani otevřený vstup Turecka do války po boku jím placených a vyzbrojovaných domácích sil. Ankara sleduje především zájmy v řešení svých vlastních problémů s kurdským separatismem. V současnosti jsou všechny strany již vyčerpané, lidsky i materiálně a otevírá se tím pomalu ale jistě cesta k politickým řešením, byť na všech stranách bolestivým a v současné sestavě stále ještě ne uskutečnitelným.
Pojďme se podívat do období před vypuknutím současné krize roku 2011. Jak byste celkově charakterizoval období vlády Baššára al-Asada v letech 2000 – 2010?
Baššárova Sýrie byla jednoznačně vojensko-policejní diktaturou, byť je nutné říct, že oproti období vlády jeho otce Háfize došlo k určitému politickému uvolnění. Bylo zlegalizováno několik sekulárních politických stran a ubylo pronásledování nenásilné opozice. Na druhou stranu byl ale Baššár obklopen starými zkostnatělými důstojníky a vysokými funkcionáři strany Baas, kteří na něj měli obrovský vliv. Dnes můžeme pouze spekulovat, do jaké míry chtěl Baššár Sýrii skutečně politicky liberalizovat a, pokud chtěl, do jaké míry měl reálnou moc změny prosazovat.
Je třeba známo, že prezident Asad vcelku systematicky podporoval rozšíření internetu v Sýrii. Zvláště mladí lidé tak mohli získat solidní povědomí o dění za hranicemi země…
Ano, to mohu potvrdit. Když jsem byl v Sýrii v roce 2008, tak byl internet ve srovnání s jinými zeměmi regionu, s výjimkou specifického Libanonu, skutečně velmi dobře dostupný. Objektivně se také rozšířily možnosti studia v zahraničí a s tím se mladým rozšiřoval obzor. V očích mnoha z nich se zkrátka zkostnatělý baasismus historicky přežil a přáli si určitou liberálně konzumní alternativu. Byli zklamáni a v počátcích syrské krize určitě patřili mezi ty, kdo iniciovali pouliční protesty, nicméně nebyli organizovaní, neměli zkušenosti s ozbrojeným bojem a životem v ilegalitě a nebyli ochotni se pro vysněnou alternativu obětovat. V dalším vývoji konfliktu tak už nehráli žádnou roli.
Už na konci vlády Háfize al-Asada došlo také k citelnému uvolnění v oblasti ekonomiky, socialismus na syrský způsob postupně erodoval, rozšířily se možnosti podnikání, možnosti dovážet běžné spotřební zboží. Jak tato ekonomická liberalizace ovlivnila Sýrii?
V tomto období výrazně vzrostlo HDP, rostla kupní síla, díky čemuž přirozeně také vzrostla poptávka po zahraničním zboží. Došlo k značnému rozvoji průmyslu stavebních hmot, chemie, informačních technologií, strojírenství a rostly i zahraniční investice včetně těch ze Západu. Hospodářský rozkvět vygeneroval vznik nových elit, jež byly elitami po ekonomické stránce, ale neměly podíl na moci. To je třeba příčina toho, proč v Idlibu a okolo Aleppa vznikly dlouho se držící opoziční kapsy. Byla to místa, kde se dalo mluvit o nějaké významnější sekulární opozici. Kupříkladu poměrně známá 16. divize FSA byla sekulární a multietnická se silnými kořeny v kriminálních a pašeráckých strukturách. Syrská krize byla pro tyto struktury vítanou příležitostí pokusit se získat politickou moc.
A co nové podnikatelské elity z řad prominentních baasistů?
Z nich většina zůstala na straně režimu. Pouze menší část z nich přešla v počátcích krize oportunisticky na stranu povstalců, protože věřili v jejich vítězství. Což se ukázalo jako špatné rozhodnutí, jelikož dnes režim opět kontroluje až na výjimky všechny, co se týče hospodářského významu, zásadní oblasti, a na území pod jeho kontrolou žije více než dvě třetiny populace.
Čím si vysvětlujete ideologické ukotvení relevantních složek syrské opozice v sunnitském fundamentalismu až džihádismu? Může v tom hrát roli touha části Syřanů po pomstě „bezbožnému/heretickému“ režimu za rok 1982, kdy Háfiz al-Asad tvrdě potlačil povstání radikálního křídla syrského Muslimského bratrstva ve městě Hamá?
Současné syrské převážně exilové Muslimské bratrstvo nijak zásadní vliv na dění v Sýrii nemá. Existuje tam samozřejmě občas nějaký účelový resentiment, jako například když dvě ofenzívy se snahou prolomit obklíčení v Aleppu byly pojmenovány po významných „mučednících“ z téhle doby. Obecně ale mělo současné povstání jiný průběh, než byly cílené atentáty a výbuchy bomb z počátku osmdesátých let. Co ale stoji za pozornost, je fakt, že už za povstání Muslimského bratrstva počátkem osmdesátých let se, na tehdejší dobu poměrně unikátně, objevoval i sektářský étos.
Zde je ale třeba podotknout, že syrský režim vždy oficiálně interpretoval konflikt nekonfesionálně, jako boj proti terorismu…
To je pravda. Režim říká, že bojuje s teroristy a určitě to nezobecňuje na všechny sunnity. Syrský režim ostatně dlouhodobě systematicky vytvářel síť prostátního sunnitského duchovenstva. Je však zkrátka realitou, že nejradikálnější, vojensky nejsilnější a nejbohatší část opozice má kořeny ve větvi sunnitského fundamentalismu a již dávno to nijak nepopírá. Problém pro režim není, že jsou povstalci sunnité, ale že jsou sunnitskými fanatiky a sektáři. A tohle napětí existovalo už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, dnes se však mnohem více prohloubilo. Ale myslím, že daleko významnějším faktorem pro sektářské pozadí současné krize než touha po odplatě za Hamá jsou aktivity zemí Zálivu a jejich politická, finanční a vojenská podpora sunnitským radikálům v Sýrii. V mnoha ohledech to navazuje na tradici podpory džihádu v Afghánistánu. A vedle toho tu je i podpora dvou sousedních států, Jordánska a Turecka, což, podobně jako podpora afghánských mudžáhedínů z Pákistánu v osmdesátých letech, dalo po logistické, taktické a zpravodajské stránce ozbrojené opozici obrovské možnosti. A ozbrojené opozici na jihu země pomohl a pomáhá i Izrael, na což se často zapomíná.
Jaké je pozadí podpory ozbrojené opozice u jednotlivých států? Dají se vysledovat nějaké rozdíly, jak ve způsobu, tak třeba i v motivaci?
U Saúdské Arábie a Kataru existuje známá a často probíraná motivace regionálního velmocenského soupeření s Íránem. V Saudské Arábii existuje významná šíitská menšina, která má v zemi status občanů druhé kategorie. Na Bahrajnu jde dokonce o šíitskou většinu podřízenou vládě sunnitské monarchie. Mimo jiné zde byly v roce 2011potlačeny takřka nenásilné statisícové protesty za větší míru občanských svobod v rámci tzv. Arabského jara právě invazními sílami ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Saúdská Arábie vnímá, nikoliv neprávem, šíitskou minoritu jako riziko a potenciální nástroj íránských zájmů. Ačkoli se sektářský rozměr konfliktu v Sýrii často zmiňuje, je podle mého názoru přeceňován respektive dezinterpretován. Asad sám je sice alavita a je pravdou, že alavité mají vetší zastoupení ve vládnoucích kruzích, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci, na druhou stranu podstatná část armády je sunnitská, ministr obrany a náčelník tajných služeb jsou sunnité a sunnité též tvoří jádro tradičních městských ekonomických elit, o které se syrští baasisité opírají. Jediná místa, kde sektářský rozměr silně rezonuje, jsou salafističtí dzihádisté a paradoxně ne nepodstatná část západních médií a analytiků.
V případě Turecka hraje potom zásadní roli neo-osmanský resentiment, jenž je v případě jestřábů a ultrapravicového tisku a na ně navázaných politických kruhů zcela přiznaný, dále pak přeshraniční aspekt kurdské otázky a také odvracení pozornosti od domácích politických problémů. To je dle mého soudu mnohem významnějším faktorem než třeba kořeny turecké vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v tamním Muslimském bratrstvu.
A jakou motivaci k podpoře opozičních ozbrojenců mají západní státy nebo Izrael?
Izrael je motivován snahou o oslabení libanonského Hizballáhu, který právem vnímá jako pro sebe výrazné bezpečnostní riziko, i snahou o oslabení Sýrie jako takové, se kterou je formálně ve válečném stavu a od Šestidenní války okupuje část syrského území. Na druhou stranu si nejsem jist, zda Izrael nepromeškal v první polovině války možnost opřít se ve svých zájmech v Sýrii o drúzskou menšinu na jihu země. Jakkoli je většina Drúzů v Sýrii loajální k režimu, existovaly a existují v ní latentní odstředivé tendence částečně připomínající odstředivé tendence severosyrských Kurdů. Sektářské pozadí ozbrojené opozice, hromadné popravy a násilné konverze izolovaných drúzských komunit kolem Idlibu a sázka Izraele na jihosyrské džihádisty vyvolala u syrských Drúzů o to větší míru příklonu k Damašku a způsobila i nepokoje a rozhořčení mezi Drúzy žijícími v Izraeli a na okupovaných Golanech. Jako až kuriozitu dodám, že skupina, která tvoří základ dnešního ministátečku Islámského státu mezi Darʽá a Golany, bývala nedlouho před svým přihlášením se k IS až propagována v izraelských médiích. Stejně tak nemám pocit, že by ojedinělé cílené letecké a raketové údery proti Hizballáhu, Lidové frontě pro osvobození Palestiny – všeobecnému velení (PFLP-GC) nebo Palestinské osvobozenecké armádě (PLA) nějak výrazně přispívaly k bezpečnosti Izraele nebo snad měly obecně dlouhodobě pozitivní efekt na izraelské zájmy v oblasti.
Podpora ozbrojené opozice ze strany velké časti západních vlád je, přiznám se, pro mne spíš záhadou. Pokud bych přijal argumentaci o lidskoprávním rozměru takové podpory, musel bych zároveň vytáhnout desítky srovnatelných i horších režimů, než je ten Asadův, které se ovšem těší podpoře a přátelství západních vlád. Nota bene jak složení tak žitá praxe i lokálně uplatňovaná politika ozbrojené opozice nedává nejpozději od druhé poloviny roku 2012 sebemenší naději na změnu k lepšímu, naopak. Mohu jen spekulovat, zda hraje větší roli naivita, nepoučitelnost nebo partikulární ekonomické zájmy části mocenských západních elit, respektive do jaké míry je část těchto zájmů vlastních a do jaké míry jsou introdukovány stínovým establishmentem zákulisních hráčů.
Paradoxně v době vlády Baššára al-Asada docházelo ke sbližování Sýrie s Izraelem, mluvilo se o normalizaci vztahů, mírové smlouvě a vyřešení otázky Golanských výšin. Stejně tak docházelo k oteplování vztahu se Západem, přílivu investic a spolupráci v bezpečnostní oblasti, což je eufemismus pro lifrování osob podezřelých z vazeb na džihádistický terorismus do mučíren a na popraviště syrské tajné policie ve věznicích jako je Sajdnájá a využívání informací tam získaných. Tyto věznice ovšem dnes slouží jako propagandistický symbol brutality Baššárova režim. V tomto ohledu lze hledat částečné paralely s Libyí a osudem Muʽammara al-Qadháfího.
Jakou roli v radikalizaci opozice sehrála marginalizace a s ní spojená chudoba a nízká úroveň vzdělanosti určité části syrské sunnitsko-arabské populace?
Sunnitští Arabové tvoří většinu syrského obyvatelstva, zároveň výrazně nadproporčně obývali venkovské a obecně chudší oblasti, které byly dlouhodobě upozaďované a vykořisťované. Byly to oblasti převážně zemědělské, ale výkup jejich produkce se odehrával především ve městech, z čehož těžily hlavně tamní sunnitské, kmenové nebo alavitské elity, které byly navázané na režim. Také se tu samozřejmě manifestuje již Ibn Chaldúnem popsané napětí mezi centrem a periferií. Svou roli mohlo hrát i sucho v předválečných letech, o němž se často mluví. A nelze nezmínit ani zavádění nových zemědělských technologií, které vedou k tomu, že v zemědělství pracuje čím dál tím méně lidí, protože již, až na specifické výjimky jako je pěstování révy a ovocnářství, nejsou potřeba. Pak ti lidé chtě nechtě hledají obživu ve městech, kde končí jako námezdní pracovní síla v průmyslu a službách a objevuje se prvek vykořenění. To pak usnadňuje jejich příklon k radikalismu, ať již spontánně či programovou a cílenou indoktrinací.
Nemohly stát za radikalizací sunnitské opozice i obavy konzervativních složek syrské společnosti z přílišné liberalizace?
Přiznám se, že jsem neslyšel o ničem, co by na to poukazovalo. Domnívám se, že posun opozice směrem k salafismu a revolučnímu džihádismu stojí spíše na zmíněných vnějších zdrojích, než na tradičních konzervativních elitách. Ani nevím, že by nějaká významnější opoziční skupina vycházela personálně nebo ideově z těchto vrstev, byť může jít jen o mou neznalost. Jak jsem zmiňoval, zhruba již od roku 2012 je nade vší pochybnost, že hlavní silou povstání nejsou ani renegáti z baasistických elit nebo silových složek, ani studenti toužící po vlastní představě o demokracii, a dokonce ani ty nové politicky marginalizované ekonomické elity, ale jsou jimi salafisté podporovaní ze zahraničí.
Válka v Sýrii dříve či později přeci jen skončí a bude se muset řešit problém reintegrace bojovníků do společnosti. Jaký je Váš názor na možnosti a limity reintegrace bojovníků hlásících se k revolučnímu džihádismu či alespoň poměrně radikálním formám sunnitského fundamentalismu. Je reálné očekávat, že tito jedinci a skupiny budou ochotni participovat na mírovém chodu společnosti?
Myslím, že je dobré v tomto ohledu rozdělit bojovníky do více kategorií. Jednak jsou tu lokální bojovníci a menší skupiny pocházející z různých, opozici dlouhodobě podporujících oblastí a městských čtvrtí. To jsou lidé, kteří bojují v podstatě za sebe, za místo odkud pochází, za určitou komunitu a rámují to nějakou politickou myšlenkou. Tito lidé, myslím, jsou integrovatelní. Z jejich vůdců budou v budoucím syrském uspořádání nejspíše noví lokální velmožové, kteří dostanou příslušné pašalíky a v zásadě mohou fungovat. Již dnes máme případy izolovaných opozičních ostrůvků, jejichž představitelé na jednu stranu složili zbraně, na druhou stranu stále provozují některé checkpointy a vybírají část místních daní. Stala se z nich v podstatě paralelní samospráva, v některých případech provozují fakticky paralelní soukromoprávní soudnictví a tak dále. Druhou kategorií jsou džihádisté plně idealistického směru, tedy náboženští anarchisté odmítající světskou moc a hlásající Boží svrchovanost. Ti to budou mít výrazně těžší a budou stát před volbou, zda ze svých požadavků sleví nebo budou dříve či později odstaveni, myšleno jak mocensky tak existenčně. Nejtěžší to ovšem samozřejmě budou mít lidé, kteří přišli ze zahraničí. Nikdo neví přesně, kolik jich je, ale rozhodně to nejsou malé počty. Obrovským problémem bude jejich navracení do zemí původu, ať již se jedná o Tunisany, Kavkazany, Egypťany, Alžířany, Ujgury či Uzbeky. A samozřejmě i do zemí západní Evropy, neboť nesmíme zapomínat na to, že pachateli a organizátory nedávných atentátů ve Francii nebo Německu jsou především lidé, kteří vyrostli na Západě a do Sýrie odjeli nikoli proto, aby se stali budoucími atentátníky globální al-Qáʽidy nebo Islámského státu, ale protože vyslechli volání po džihádu se zbraní v ruce proti bezbožnému sekulárnímu režimu. Nelze opomenout, že do jara 2014 tvořila ozbrojená opozice v Sýrii (myšleno včetně Islámského státu a al-Qáʽidy) jeden celek materiálně i verbálně podporovaný také Západem.
Napadla by Vás nějaká zahraniční paralela, jež by se v tomto ohledu dala na syrskou realitu aplikovat?
Napadají mě v zásadě dvě paralely, byť obě jsou problematické. První je vývoj v Afghánistánu po ukončení sovětské okupace, kdy se Tálibán, který původně vznikl v pásmu mezi Péšávarem a Kvétou v madrasách podporovaných Saúdskou Arábií, tak dlouho přesouval směrem ke Kábulu, až fanatičtí mladíci – studenti s nedostatkem bojových zkušeností tvořící jeho původní jádro – postupně umírali v boji, nebo byli marginalizováni a v podstatě se do Kábulu už ani nedostali. V místní realitě naopak vzrostl význam různých korumpovatelných a mocichtivých postav typu Gulbuddína Hekmatjára, které spíše vycházely z kořenů paštunského nacionalismu a warlordismu. Tohle je jedna možná paralela. Druhou paralelou může být občanská válka v Libanonu, jež byla ještě mnohem nepřehlednější než současné dění v Sýrii. Složitý, podílný libanonský systém založený na vyvažování partikulárních a územních zájmů tam dnes nějakým způsobem funguje a Libanon přes všechny své problémy a občasné erupce politického násilí představuje relativně stabilní zemi s fungující společností. Ale na druhou stranu v libanonské občanské válce chyběl onen étos náboženského anarchismu, který je u syrské opozice velmi silný. Dalo by se namítnout, zda jeho šíitskou obdobou nemůže být raný Hizballáh, nicméně u šíitů je míra organizovanosti mnohem větší a podoba prorůstání náboženské a světské moci má také zcela jinou podobu. Také jsou šíitští radikálové obecně mnohem flexibilnější: Hizballáh se kupříkladu již v druhé půlce osmdesátých let vzdal myšlenek na vytvoření teokratického státu v Libanonu. To je v případě dnešních džihádistických uskupení na syrském bojišti prozatím poměrně těžko představitelné.
Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.
