Jak jsme avizovali minule, v dnešním pokračování série rozhovorů s odborníkem na extremismus Martinem Bastlem se podíváme na procesy a impulzy, které vedly k dalšímu profilování vyhraněně pravicových směrů a názorových platforem v západním kulturním okruhu. Pokusíme se osvětlit nejen vývoj směrem k aktuálnímu konceptu neonacismu / (neo)nacionalismu v jeho moderním (především) západoevropském pojetí, ale i určité paradoxy, k nimž při nakládání s danými fenomény může docházet v hodnotových soudech týkajících se státu Izrael (zejména s přihlédnutím k tragickému osudu předků jeho majoritní populace), jihoafrického apartheidu či, ryze současně, střetu rozdílných kultur na území Evropy.
V předchozí části našeho rozhovoru jsme skončili v sedmdesátých letech, kdy pravice včetně jejích krajních podob v reakci na etablování tzv. nové levice chytila takříkajíc nový dech. Mohl byste nejprve ve stručnosti popsat hlavní milníky vývoje krajní pravice od sedmdesátých let do současnosti?
Pro vývoj krajní pravice v evropském prostoru byl zásadní masivní příliv nových členů, ke kterému od sedmdesátých let začalo docházet. Obdobně jako tomu bylo u levice, i zde se jednalo o mladé sympatizanty. Nejvýznamnějším zdrojem byla subkultura skinheads, která podobu krajní pravice na dlouhou dobu významně proměnila. Symbolem neonacistických skinheadů se v osmdesátých letech stala britská hudební skupina Skrewdriver a její frontman Ian Steward Donaldson. On byl tím, kdo stál v druhé polovině osmdesátých let za vznikem první skinheadské internacionály Blood & Honour. Paralelně k ní vznikla v téže době ve Spojených státech organizace Hammerskins. Šíření idejí skinheadské krajní pravice bylo postaveno na hudební produkci vymezující se proti komunismu a hlásající nadřazenost bílé rasy.
Dalším milníkem byl jednoznačně pád východního bloku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na Západě došlo v reakci na násilnosti a pogromy spáchané neonacistickými skinheady k jejich potlačení represivními složkami státní moci. Skinheadská subkultura v důsledku toho přestala hrát v západní Evropě na krajně pravicové scéně prim. Postupem času na krajní pravici posílil společensky přijatelnější proud představovaný stranami, jež se soustředily na akcentaci národních hodnot. Ve východní Evropě se potom vše odehrávalo s několikaletým zpožděním. V České republice tak zažili skinheads svůj vrchol až v devadesátých letech.
Samozřejmě existují spekulace, že za úpadkem militantní krajní pravice na Západě do značné míry stojí konec její údajné podpory či tolerance ze strany tamní policie a tajných služeb. Ty měly ultrapravicových skupin využívat při boji proti komunismu. Po jeho kolapsu již tyto skupiny nebyly zapotřebí. Každopádně v souvislosti s tím, jak krystalizoval obraz nového nepřítele v podobě islámské civilizace, měnilo se postupně i převažující zaměření krajní pravice. Tradiční obraz nepřátel v podobě světového židovstva a bolševismu byl upozaděn a velkým novým nepřítelem se stal islám. Tuto proměnu provázela a podpořila počátkem nového století proměna společenské atmosféry. Po útocích z 11. září 2001 se odpor vůči islámu stal společensky přijatelným názorem. To byl nepochybně také významný milník.
Tento ideologický obrat mimo jiné ukazuje, že většinová krajní pravice není zcela rigidní. Na jedné straně sice hledá komplikované cesty, jak alespoň do určité míry udržet při životě ty staré obrazy protivníka, na straně druhé však flexibilně reaguje na nová společenská témata a to, co může být vnímáno jako hrozba.
Zastavme se u skinheads, o nichž je známo, že vznikli ve Velké Británii na konci šedesátých let coby apolitická subkultura dělnické mládeže. Jakým způsobem došlo k jejich propojení s krajní pravicí?
Okolo prvotních skinheads dnes panuje řada mýtů. Je otázkou, do jaké míry byli skutečně ryze apolitičtí, a do jaké míry mohli být od počátku ovlivněni nacionalistickou ideologií. V dnešní skinheadské subkultuře silně rezonuje „duch roku 1969“, jakási obdoba „léta lásky“ u hippies. Jsou zdůrazňovány kořeny skinheads v subkulturách rude boys, mods či spojení s hudbou jako ska a reggae. Podle tohoto idealizujícího výkladu byli původní skinheads antirasisty. To je ovšem poněkud v rozporu s tehdejší rozšířenou praxí napadání přistěhovalců z Pákistánu, pro něž se vžil termín „paki-bashing“. Nejpravděpodobnější je, že tyto útoky neměly přímou politickou či ideologickou motivaci, šlo zkrátka o násilí na úrovni pouličních gangů. V každém případě skutečnost, že se jednalo o mladíky, kteří se většinou ani v nejmenším nevyhýbali násilí, brzy připoutala pozornost aktivistů britské krajně pravicové Národní fronty (NF). Nejprve skinheads najímali coby ochranku na své akce, získali mezi nimi sympatizanty a poté z nich začali rekrutovat nové členy. Pro skinheads mohla být krajní pravice přitažlivá tím, že ideologicky rámovala jejich pohled na svět, který zažívali na ulici. U části z nich pak samozřejmě mohl v přihlášení se k nacistické ideologii sehrát roli protest a revolta proti britské buržoazní společnosti, která nebrala zřetel na jejich zájmy. A nacismus byl jednoduše něčím, čeho se většinová společnost štítila. Podobným způsobem, tedy k provokaci, využívala nacistickou symboliku část punkové scény.
Jak to bylo se skinheads v jiných zemích? Rozšířili se tam ještě ve své původní podobě, nebo už coby neonacisté?
Období mezi vznikem skinheads a jejich aliancí s krajní pravicí bylo velmi krátké, tudíž jsem přesvědčen, že v době, kdy se začali šířit po Evropě coby subkulturní vzor mládeže, byl už u nich nacionalistický prvek silně patrný. Mnoho apolitických či levicových skinheads (Skinheads Against Racial Prejudices, Red and Anarchist Skinheads) toto odmítá, poukazují na „duch roku 1969“, případně na skutečnost, že se odmítání politiky v subkultuře objevilo rychle po nástupu krajní pravice. Pokud ale popírají význam nacionalistického proudu, jedná se z jejich strany spíše o zbožné přání, než o objektivní popis reality.
Bylo násilné vystupování skinheads pro krajní pravici novým fenoménem, nebo se násilí vyskytovalo i v období po druhé světové válce?
Pouliční, hospodské násilí, jež svojí podobou odkazuje k násilí německých SA (vybíjení hospod, bitky s komunisty), existovalo v podstatě kontinuálně od třicátých let. Nicméně s tím jak v padesátých a šedesátých letech stoupal průměrný věk aktivistů krajní pravice, ubývalo i pouličních bijců. V tomto ohledu byli skinheads pro krajní pravici velkou posilou, neboť do ní doslova vnesli novou krev.
S krajní pravicí se ovšem nepojí pouze pouliční formy násilí, ale také násilí v organizovanějších podobách, například v podobě bombových atentátů…
Pravicový terorismus se nejmarkantněji projevoval v Itálii sedmdesátých a osmdesátých let. Historicky zde navazoval na původní mussoliniovský fašismus, byla tu v zásadě nepřerušená kontinuita. V Itálii nebyl rozchod s krajní pravicí zdaleka tak důsledný jako v Německu. Řada běžných lidí nenahlížela na fašistický režim jako na absolutní zlo. Rovněž se vyskytují názory, že italská krajní pravice byla během studené války tolerována či dokonce podporována italskou a americkou tajnou službou. Často to bývá dáváno do souvislosti s operací Gladio, jež měla pokrýt celou západní Evropu. Údajně vznikla rozsáhlá konspirativní síť a italská ultrapravice do ní byla alespoň částečně zapojena. Měla sloužit jako páteř partyzánského boje v okamžiku, kdy by se Rudá armáda valila Evropou. Jsou to poměrně věrohodné informace, ale dosti kusé a fragmentární, tudíž je zatím nelze jednoznačně potvrdit, či vyvrátit. Faktem je, že určitá míra tolerance tam bezesporu byla. Bylo to obdobné jako v řadě států Latinské Ameriky, v nichž antikomunismus řady skupin vyvolával toleranci či přímo podporu u některých západních států.
Zajímavým případem, co se týče pravicového terorismu, je Severní Irsko. V něm protestantské a loajalistické skupiny udržovaly kontakty s krajní pravicí. Spíše než ideologií to však mohlo být dáno vymezením se proti společnému nepříteli, neboť Irská republikánská armáda (IRA) měla vazby na levicové režimy a skupiny na bázi národně osvobozeneckého étosu. Loajalisté hlásící se k příslušnosti k britskému impériu tak spojence hledali přirozeně na krajní pravici. Sdíleli onen vigilantský prvek a touhu potlačit protivníka hrozícího rozvratem.
Na začátku jste zmiňoval ideologický obrat krajní pravice na přelomu tisíciletí, kdy se pro její většinovou část stal nepřítelem číslo jedna islám. S tím se v některých případech pojí též okázalá podpora Státu Izrael, což může působit poměrně paradoxně, vzhledem k tomu, že antisemitismus byl dlouhá desetiletí chápán jako jeden z hlavních charakteristických rysů krajní pravice. Jakým způsobem je tato změna postoje ospravedlňována?
Antisemitismus má dva hlavní zdroje. Prvním je starý křesťanský antijudaismus, který má kořeny v náboženské představě o kolektivní odpovědnosti židů za ukřižování Ježíše Krista. Specifické postavení židů ve středověké a raně novověké křesťanské společnosti a s ním spojené „nekalé“ aktivity typu obchodování či půjčování peněz na úrok vyvolávalo nevraživost většinové společnosti. Druhý zdroj moderního antisemitismu potom pramení z devatenáctého století, kdy se po francouzské revoluci celkově uvolnila situace. Obchod začal být chápán coby úctyhodný zdroj obživy, v obecné rovině se ekonomické postavení židů velmi zlepšilo a antisemité jim vyčítali, že se tak děje na úkor většinových společností. Židé byli spojováni s představou cizorodého, parazitického, vysávajícího elementu. Motiv diaspory a židů coby škodícího neukotveného národa bez vlastního státu byl velmi silný. Od okamžiku, kdy mají židé vlastní stát, mohou přestat být vnímáni jako parazité. Naopak může část krajní pravice ocenit Izrael coby válečníka čelícího nepřátelskému obležení.
Podpora Izraeli ovšem nebyla vůbec automatická a okamžitá. Ještě v osmdesátých a devadesátých letech na krajní pravici silně rezonoval koncept Sionistické okupační správy (ZOG), tedy představa mocných židů stojících v pozadí a vysávajících západní národy. Koncept ZOG svojí podstatou navazuje na dřívější Protokoly siónských mudrců a koncept židobolševismu. V rámci tohoto konceptu svět ovládají bohatí židovští bankéři. Dříve to byla rodina Rothschildů, dnes je to multimiliardář George Soros, jenž je obviňován z patologických jevů poškozujících „naši“ kulturu, národ a civilizaci jako jsou především multikulturalismus a inkluze. Část krajní pravice tedy podporuje Izrael coby nacionalistický, militaristický stát, zatímco kosmopolitní židé typu Sorose jí vadí. Doplnit mohu postřeh týkající se názorového konfliktu mezi státem Izrael a Sorosem. Pokusy interpretovat kritiku Sorosových aktivit jako antisemitismus jsou představiteli Izraele odmítány.
Samozřejmě nejtvrdší jádro neonacistů si dřevní antisemitismus včetně odporu ke Státu Izrael stále drží, ale je otázka, do jaké míry je to politický a do jaké míry kulturní fenomén. Logičtější mi připadá postupný příklon k Izraeli, protože tam jsou evidentní styčné plochy. Krajní pravice by také chtěla bojovat za svůj národ. Izrael jí musí imponovat, jak čelí obklíčení a neváhá v případě potřeby sáhnout ke krajním opatřením. Na rozdíl od Izraele ale krajně pravicové proudy nemají takovou podporu, aby se dokázaly přetavit v něco podobného. Ale uvidíme vývoj v dalších letech, například zda uspěje Marine Le Pen ve Francii.
Na krajní pravici lze aktuálně ale také slyšet hlasy, že židé prosazují multikulturalismus a organizují muslimskou migraci, aby zničili národní státy v Evropě? Není to v podstatě pokračování původního antisemitismu?
Tento postoj vychází z odkazu na židovský původ mnoha zastánců multikulturalismu, celkově však bývají za hlavního viníka označováni neomarxisté, byť není jasné, koho si pod tímto poněkud vágním označením přesně představit.
Na krajní pravici se nicméně lze setkat i s názorem, že skutečným problémem jsou elitní židé a nikoliv židé na úrovni běžné populace. Je čím dál běžnější, že příslušníci krajní pravice nevnímají židovstvo jako celek definovaný biologicky, ale dělí jej na dobré a špatné židy. Židé jako takoví jsou normálním národem, ve kterém je ovšem přítomna nebezpečná elitní skupina, která ohrožuje ostatní národy a národní státy a volá po mezietnickém a mezirasovém míšení.
Jedním z charakteristických rysů (nejen) krajní pravice v současnosti je odpor vůči stávajícím kulturním elitám. Jedná se o nový motiv, nebo je znám již z minulosti?
Odpor krajní pravice k některým elitám není určitě nový prvek, naopak byl silně přítomný již ve dvacátých a třicátých letech. To je asi třeba upřesnit. Postoj k elitám bych nezobecňoval. Elity jsou různého druhu. I SS byly elitou. Odpor k elitám se týká těch, které zastávají hodnoty, jež jsou v rozporu s tradičními hodnotami, nebo zájmy, které jsou jiné než zájmy sociálních vrstev, za které krajní pravice hovoří. Odmítána byla elita kosmopolitní, dnes označovaná i jako globalistická, a kulturně liberální. Může se to týkat a týkalo se to stejně dobře finančních elit, plutokratů, jako levicově orientovaných intelektuálů, jednoduše těch sil, které byly vnímány jako cizorodé a protinárodní. Jádro podporovatelů krajní pravice tvořila obvykle nižší střední třída, jež je už od devatenáctého století spojována s jistým provincionalismem. Významným prvkem je zde kulturní konzervativismus. Jejich protivníci je s pohrdáním označovali jako šosáky, maloměšťáky, burany. A nevraživost byla, přirozeně, vzájemná. Pro vrstvy, které tvořily jádro voličů a příznivců krajní pravice, symbolizovali bohémští umělci, levicoví intelektuálové či židovští bankéři dekadenci, úpadek či přímo hrozbu. I ti z intelektuálů, kteří zpočátku podporovali nacismus, jako například Heidegger nebo Schmitt, se postupně dostali do izolace. Na druhou stranu s Wagnerovou hudbou neměli problém ani nacisté.
Pro německý nacismus byla mimo jiné typická idea nadřazenosti germánské rasy Slovanům. Zdá se však, že po druhé světové válce krajní pravice stále více akcentuje jednotu (nezávislých) evropských národů…
Co se týče Slovanů, tak je u neonacistů skutečně ideologický posun od pangermánství k panevropanství. Myšlenku rasového sjednocení, bělošské identity, odráží heslo „již nikdy více bratrovražednou válku“. Tím je myšlena válka mezi evropskými národy, taková, jaká byla první a druhá světová válka. Současné krajně pravicové proudy, ať již rasové či nacionální, se k tomu staví v zásadě pozitivně. Nicméně v praxi tato myšlenka pravidelně selhává. Zdá se, že animozity mezi bezprostředními sousedy budou vždy významnější než spory a konflikty se vzdálenějšími protivníky. Typickým příkladem jsou Rusko a Ukrajina a aktuální spor o Donbas, v němž na obou znepřátelených stranách hraje krajní pravice významnou roli. Ukazuje se, že idea jednoty rasy či etnika není tak silná, aby převážila nad bezprostředními zájmy. Nejsilnějším mobilizačním faktorem tak zůstává nacionalismus. To je ostatně patrné i na levé části politického spektra. Za ideologickou fasádou internacionalismu a mezinárodní solidarity v nezmenšené intenzitě přežívaly etnické předsudky. I komunistické státy sledovaly národní zájmy. Po explozi etnických konfliktů, které provázely pád Východního bloku, se často mluvilo o tom, že stará zášť a spory byly jen překryty a potlačeny. Nebyly však vyřešeny. Nacionalismus přetrval a pod povrchem rostlo napětí.
Jak je na tom dnes krajní pravice se svými postoji k ryze ekonomickým tématům? Je oprávněný pohled, že krajní pravice učinila nejprve určitý ústup od národního socialismu k ekonomickému neoliberalismu a laissez faire, nyní se však stále více vrací zpět k protekcionismu a antiglobalismu?
Je otázkou, do jaké míry krajní pravice neoliberalismus vůbec akceptovala. Domnívám se, že to od sedmdesátých let nebyl na krajní pravici nijak dominantní trend. Už jen fakt, že skinheads pocházeli především z dělnických rodin, vedl k tomu, že krajní pravice ve svém lidovém proudu nikdy ideu ekonomického zabezpečení vlastních lidí neztratila ze zřetele. A elitářský proud nebyl nikdy významný. Vidím to tak, že spojení sociálního konzervatismu a ekonomického liberalismu v podobě nové pravice má ke krajní pravici stejně daleko jako má liberální levice ke komunistům. Jednoduše to není totéž.
Pojďme se stručně podívat na mimoevropské podoby krajní pravice. Měly v tomto ohledu například vliv Frankův režim ve Španělsku či Salazarův režim v Portugalsku na krajní pravici v Latinské Americe?
Logicky by se to sice nabízelo, ale nebylo tomu tak. Působení „eskader smrti“ v Latinské Americe je mnohem více důsledkem Studené války a přes jejich radikální antikomunismus na ně nelze zcela přenést model krajní pravice ze Západu. Země Latinské Ameriky na rozdíl od asijských a afrických zemí získaly nezávislost na koloniálních mocnostech velmi brzy a rozběhla se v nich politická soutěž, jež do značné míry připomínala podmínky v Evropě. K zásadnímu zvratu pak dle mého názoru nedošlo vlivem přenosu krajně pravicových idejí z Evropy, ale v důsledku Studené války. Spojené státy své zájmy v Latinské Americe hájily prostřednictvím podpory nedemokratických hnutí na bázi teze „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Vyhledávaly spojence ochotné potlačovat potenciální spojence Sovětského svazu. Vojenské převraty a vleklé konflikty a občanské války silně devastovaly politickou kulturu v Latinské Americe a ta se do velké míry odchýlila od vývoje na Západě.
V symbolice západních neonacistů hrají důležitou roli symboly apartheidu a velká část krajní pravice se dodnes k bývalému režimu v Jižní Africe okázale hlásí. Lze jihoafrický apartheid řadit mezi ultrapravicové režimy?
Režim apartheidu vznikl v době, kdy byla segregace černošské populace standardní praxí i ve Spojených státech. Ideologie apartheidu vycházela z teze, že jednotlivé rasy nejsou stejné a jejich segregace je prospěšná pro všechny zúčastněné. Zakladatel apartheidu Jan Smuts nebyl typickým představitelem krajní pravice ve smyslu šovinistického fanatika, přestože se o něm uvádí, že sám neměl o černých Afričanech valné mínění. Ale to ostatně ani Winston Churchill. Smuts segregaci ras vnímal jako funkční uspořádání umožňující přirozený rozvoj vedle sebe žijících ras a trvale udržitelný model soužití. Apartheidní uspořádání bylo poměrně komplikované a je skutečností, že bílá menšina, tzv. Afrikánci, navázala spletité aliance s různými skupinami barevného obyvatelstva. Domácí odboj proti apartheidu byl veden lidmi spojenými s marxistickou ideologií podporovanými východním blokem. Odpor na mezinárodní scéně byl postaven na morálním apelu. Dle mého názoru byl úspěšný, neboť v té době v západní společnosti silně rezonovala postmateriální témata. Byť se k němu krajní pravice může občas i vášnivě hlásit, v praktické rovině neměl režim apartheidu na její podobu zásadní vliv. V okamžiku svého zrodu nebyl fenoménem spojeným s krajní pravicí. Později se však pro část krajní pravice mohl stát symbolem. Nárůst kriminality a další neblahé jevy po pádu apartheidu jsou v takovém případě využívány jako argument podporující segregaci, případně interpretovány jako doklad nerovnosti ras, kdy je proti sobě stavěn obraz úspěšné JAR řízené Afrikánci a obraz upadající, násilím zmítané země vedené černými Afričany.
Jak nahlížíte aktuální vzestup krajní pravice v Evropě (lze-li o něčem takovém hovořit)? Lze v současném odporu proti „globalistickým“ elitám, migrantům či multikulturalismu spatřovat jisté paralely se vzestupem krajní pravice ve dvacátých a třicátých letech, nebo se jedná o zcela odlišné fenomény?
Při interpretaci současného vývoje podle mého názoru záleží, jak moc se necháme unést diskursem svého okolí. Jinak řečeno, tím, jakým způsobem onen vývoj vnímá naše okolí, sociální bublina. Moje okolí je liberální, případně levicově liberální. Sdílené hodnoty liberálů se odrážejí i v médiích, dokonce i v odborné debatě. Když jsme na začátku hovořili o tom, jak krajní pravici vůbec vymezit, naznačil jsem těkavost pojmu. Ve vztahu k dobovému politickému kontextu se mění jak obsah toho, co je považováno za pravici, tak toho, co je považováno za něco krajního, tedy extrémního.
Takže v první řadě přiznávám, že paralela mne napadla. Němci podporující Hitlera chtěli učinit Německo znovu velké, fašisté se upnuli k symbolice starého Říma. Ale taková úvaha byla zcela reflexivní, v duchu stereotypů a předsudků sdílených mým sociálním prostředím. Racionálně vzato, silnější autoritářské tendence vykazují liberálové. Nehrozí, že vás ostrakizují nebo budou stíhat, když se ostře vyjádříte proti neonacistům. Pokud to však učiníte ve vztahu k migrantům či minoritám, vystavíte se riziku pronásledování. Děsivým mementem jsou v tomto ohledu události z Británie, nejednalo se pouze o Rotherham, kde byly stovky, patrně tisíce bělošských dívek systematicky a dlouhodobě zneužívány muži pákistánského původu. O tomto násilí jak policie, tak úřady věděly, ale nejednaly, protože zodpovědní lidé měli strach, aby nebyli nařčeni z rasismu. Zjevně se báli oprávněně, protože když o tom promluvila stínová ministryně Labour party, S. Champion, byla donucena odstoupit. Týká se to událostí ze Silvestra 2015 v Německu a sexuálních útoků na ženy ze strany migrantů, o kterých policie i média dlouho mlčely. Týká se to sexuálních útoků na švédských festivalech. Důvodem, proč se o těchto incidentech mlčí, je deklarovaná snaha zabránit růstu nenávisti. Zabránit tomu, aby posílila krajní pravice. Tak to mu však není. To už není snaha o zvýšení rovnosti. To je nerovnost. To je poselství jasně říkající, že jste-li chudá bělošská dívka v Rochdale, Roterhamu nebo Derby, a vaši mučitelé budou Pákistánci, nikdo vám nepomůže. To je řeč nerovnosti, vybrané skupiny mají větší práva než jiné skupiny. Jiná práva. Dřív to byla kontrola ekonomických zdrojů, dnes je to kontrola sociálního prostoru.
V této rovině je situace zcela odlišná. Musím přiznat, že už dlouho uvažuji o tom, zda se tzv. antifašistické násilí nestává samo vigilantistickým. Přemýšlel jsem nad tím před téměř deseti lety u naší AFA, napadlo mne to, když čtu o současném násilí v USA.
Souhrnně řečeno, myslím, že jde o nový fenomén. Na to, zda jde o emancipační hnutí, si však zatím netroufnu odpovědět.
Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.
