Mediálně vděčné střety, k nimž došlo minulý rok mezi americkou extrémní pravicí a jejími odpůrci, signalizují, že silná polarizace části místní společnosti je přetrvávajícím a reálně existujícím jevem. Existuje-li pravděpodobnost toho, že k dalším podobným konfliktům dojde i v budoucnosti, není určitě od věci podrobněji prozkoumat, jak se ta část názorového spektra, kterou bychom v Evropě dost pravděpodobně vnímali jako krajně pravicovou, v USA vyvíjela historicky. Po nějaké době tak pokračujeme v našem nepravidelném seriálu rozhovorů s odborníkem na politický extremismus Martinem Bastlem:
V našem minulém rozhovoru jsme se dílčím způsobem zabývali též podobami krajní pravice v některých neevropských regionech (Jižní Afrika, Latinská Amerika), dnes detailněji probereme situaci ve Spojených státech amerických. Lišily se tam zásadním způsobem geneze a další vývoj krajní pravice v porovnání s Evropou?
Americký případ je zcela specifický. Amerika je kolébkou moderní demokracie, americká revoluce byla vzorem pro revoluci francouzskou. Od počátku je ve Spojených státech nesmírný respekt k jejich ústavě a k liberálním principům, jež jsou této ústavy nedílnou součástí. Dělení na pravici a levici se objevuje až dlouho poté, kdy se Amerika osamostatnila na Velké Británii, zhruba v polovině devatenáctého století spolu s přílivem evropských přistěhovalců. Část těchto lidí přinášela a šířila radikálně levicové myšlenky, marxistické či jiné. Formovalo se dělnické hnutí, byla ustavena silná anarchistická federace. Tomu, aby tyto radikální myšlenky zásadněji pronikly do hlavního politického proudu, nicméně silně bránil americký volební systém. V něm se poměrně záhy vyprofilovalo soupeření dvou velkých stran, republikánů a demokratů. Veškeré proudy, jež se chtěly prosadit, působily v rámci těchto dvou stran. Iniciativám, které jednaly samostatně, se nikdy nepodařilo proniknout do politiky na federální úrovni. Tento volební systém, jenž ve své podstatě funguje dodnes, efektivně eliminoval krajní politické proudy na obou pólech. Fašisté či komunisté tak ve Spojených státech vždy představovali okrajové a marginální strany. Pakliže máme mluvit o radikálnější pravici či levici, jež kdy v Americe získala určitý vliv, téměř vždy se jednalo o příslušníky krajních křídel jedné ze dvou velkých stran. Mimochodem, je dobré zkraje zmínit, že profil demokratů a republikánů se výrazně měnil v průběhu času. Demokraté byli původně spíše napravo a postupně se posouvali doleva, zatímco republikáni se posunuli doprava.
Zhruba v polovině devatenáctého století se v Americe objevují tzv. nativistická hnutí, jež se snažila bránit, také za užití násilí, proti tomu, co chápala jako ohrožení „amerického způsobu života“ ze strany nových přistěhovalců. Dá se o těchto hnutích již hovořit jako o amerických počátcích krajní pravice? Různá dnešní radikální hnutí vymezující se proti federální vládě se na ně ostatně odvolávají…
Nativismus vyrůstal především z náboženských kořenů, jež jsou v USA dodnes silné. Amerika představovala útočiště pro lidi, kteří chtěli žít po svém a v Evropě pro to nenašli prostor. Jednalo se z velké části o puritány, u nichž hrála velkou roli otázka veřejné morálky, z druhé strany ovšem také odkazovali k ústavě a „otcům zakladatelům“. Byl u nich silný důraz na individualismus a víra v to, že Spojené státy byly založeny, aby se v nich dalo žít svobodně bez omezení a donucení ze strany státu a aby člověk mohl usilovat o své štěstí. Zde je nutné uvést, že tradice individualismu má ve Spojených státech mnohem silnější kořeny než v kontinentální Evropě. Nelze však popírat, že se jednalo o lidi, jejichž identita byla bílá, anglosaská a protestantská (WASP). Tuto identitu považovali za určující pro Spojené státy a byl u nich velmi silný protikatolický postoj. Katolicismus, který vyznávalo mnoho nově příchozích, vnímali jako cizorodý a rozvratný element. Je ovšem otázkou, zda toto samo o sobě můžeme hodnotit jako znak pravicovosti.
Na jednu stranu je zde tento ideál individualismu a osvobození se z evropského útlaku, z druhé strany se WASP sami dopouštěli v Americe útlaku domorodého obyvatelstva. Jak tuto skutečnost reflektovali?
Tato otázka nebyla v podstatě dodnes vyřešena. Boj proti imperiální Británii coby utlačující síle versus útlak indiánů. Národ, jenž se zformoval jako obhájce svobody, vyháněl domorodé obyvatelstvo, aby získal půdu a mohl tyto ideály realizovat, přičemž to vyhánění v mnohých momentech nabývalo genocidní charakter. Tato vnitřní schizofrenie a z ní plynoucí pocit viny za činy předků se odráží i v současné americké politice. Američané jsou zmítáni z extrému do extrému mezi nutkáním vnucovat ostatním svoji vizi svobody a demokracie a sebemrskačstvím mimo jiné právě za útlak indiánů. Z vnějšího pohledu lze říct, že Spojené státy jsou postaveny na mnoha různých kořenech a ještě v osmdesátých letech dvacátého století alespoň navenek byly oním „tavícím kotlíkem“. V posledních zhruba třiceti letech však americká politika nabírá až hysterické rysy, opoziční názory jsou karikovány a shazovány a postupně dochází k vnější homogenizaci politického prostředí.
Pojďme se ještě vrátit do devatenáctého století. V roce 1865 po skončení americké občanské války zformovala skupina důstojníků konfederační armády organizaci Ku-Klux-Klan (KKK), jež mimo jiné hlásala rasovou nadřazenost bělochů nad černochy. Lze KKK už v jeho první fázi (1865 – 1871) vnímat jako krajně pravicovou organizaci?
Je věcí pohledu, zda o něm takto hovořit. KKK byl na počátku provázán s Demokratickou stranou. Je také otázkou, zda jejich protičernošský postoj byl v té době něčím skutečně extrémním. Když začala americká občanská válka, sám Abraham Lincoln nebyl pro zrušení otroctví. Dospěl k tomu až v okamžiku, kdy potřeboval mobilizovat zdroje, potřeboval posílit svou stranu – sever – ve válce proti jižanské konfederaci. Mimochodem je dobré připomenout, že otroctví v té době existovalo nejen ve Spojených státech, ale kupříkladu také v Africe. Pokud na straně jižanů byly tendence, jež bychom dnes zpětně označili za krajně pravicové, tak v té době neměly extrémní charakter, spíše naopak. Možná lze spíše říct, že lidé z jihu usilovali o emancipaci, chtěli se osamostatnit a v tomto ohledu pro ně vlajka konfederace symbolizovala boj za nezávislost, za svobodu, nikoliv boj za otroctví a útlak černochů, jak je brána v současnosti. Co se týče přímo KKK, u něj jsou rozhodně prvky, jež bychom dnes označili za krajní pravici. Je tam rasismus a antisemitismus, ale je otázka, zda to v té době chápat jako projev extremismu. Lze diskutovat, do jaké míry byl KKK konzervativní, do jaké míry byl vigilantskou organizací, či hnutím odporu proti tomu, co bylo vnímáno jako seveřanská okupace jižních států. Pravdou je, že jižanské obyvatelstvo bylo masakrováno způsobem, jenž by byl dnes vnímán plně jako válečný zločin. Díky tomu, že sever vyhrál, se ale nezačalo mluvit o zločinech severu, pouze o zločinech jihu. Archetypickým zločinem jihu se stalo právě otrokářství a útlak černošského obyvatelstva.
O KKK coby krajní pravici ovšem můžeme bezesporu mluvit v jeho druhé fázi (1915 – 1944). Po uvedení snímku Davida Griffitha Zrození národa dostal KKK doslova novou krev do žil. Během několika let dosáhl svého vrcholu a podle různých údajů měl přinejmenším jeden a půl milionu členů. Byl dokonce schopen ovlivnit volby guvernérů některých států. Jednalo se o reálné vymezení se proti tradičnímu systému dvou stran. V této druhé fázi již nešlo o nostalgii po konfederaci, ale jsou zde jednoznačně prvky dominance a mytizace minulosti, nepochybné pravicové prvky. V tomto ohledu jsou dvacátá a třicátá léta skutečnou dobou konstituování se americké krajní pravice. Tak jako se krajní pravice v Evropě projevila prostřednictvím fašismu a nacismu, tak se v USA projevila ve druhé vlně KKK a jeho populismu, jenž v některých amerických státech dokázal získat významnou podporu. Z druhé strany se dnes ovšem neblahé působení KKK možná až neúměrně zveličuje. Reálně se ve svém důsledku jednalo převážně o uskupení provinčních chlapíků, kteří si v nějakém malém městečku hráli na velké čaroděje a podobné záležitosti. Shodli se, že nemohou dopustit nic, co by ohrozilo mravnost a poklid jejich městečka a v důsledku toho občas docházelo samozřejmě i k lynčování. Nicméně v převážné většině se nejednalo o lidi trpící velikášským komplexem v té podobě, jakou známe z nacistického Německa.
Jakou měl v této době ve Spojených státech odezvu fašismus a nacismus?
Téměř žádnou. Americká krajní pravice vyšla z vlastních kořenů, má vlastní vzory ve vlastní minulosti. Ostatně Americká nacistická strana vznikla až na konci padesátých let a vždy měla spíše subkulturní charakter. Rozhodně to nebyla síla, která by aspirovala na reálný politický vliv. Spojené státy byly izolacionistické, před první a druhou světovou válkou se staraly spíše o své záležitosti. Pravice měla spíše tendenci izolovat se od mezinárodních problémů. Evropský vliv byl coby cizorodý americkou pravicí vnímán spíše negativně, ať již šlo o krajní levici či krajní pravici.
Jaká tedy byla pozice americké krajní pravice vůči druhé světové válce a německému nacismu?
Americká krajní pravice byla převážně izolacionistická a nechtěla se starat o nic za hranicemi Spojených států. Když byla Amerika napadena Japonci, tak se krajní pravice převážně postavila za americké válečné úsilí. Mimochodem tehdy docházelo k plošným internacím Japonců na území USA, což nebylo obecně nahlíženo jako něco negativního. Jestli něco podpořila druhá světová válka, tak to byla integrace různých složek americké společnosti. Romány popisují, jak italští mladíci vstupovali do armády a díky tomu přestali být svým okolím vnímáni negativně coby cizí, katolický element. Hájili USA a bojovali proti vnějšímu nepříteli.
Lze tenhle zlom pozorovat také v případě amerických černochů?
Nevím, že by se tímto tématem někdo seriózně zabýval, čili mohu pouze spekulovat. Pokud mám vycházet z kusých informací a fragmentů, tak pamětníci říkají, že ne. Že černoši, kteří vstoupili do armády, byli svými spolubojovníky vyloženě ostrakizováni, nebyli bráni jako rovní. Rasová segregace v té době byla stále velmi silná.
Byl vyhrocený antikomunismus charakteristickým rysem americké krajní pravice již před druhou světovou válkou, nebo se jedná až o záležitost studené války?
V souvislosti s antikomunismem a vlastně vůbec s celým tématem rozhovoru je v první řadě nutné zmínit jednu věc. Násilí si ve Spojených státech „nemonopolizovaly“ pouze radikální pravice a levice, ale byly jej pro své zájmy ochotny použít i proudy, jež v Evropě nejsou vnímány jako krajní. Docházelo k tomu, že zdivočelí pravicoví liberálové lynčovali odboráře s tím, že hájí svobodu a liberalismus proti levicovému nebezpečí. To je oproti Evropě, kde se politické násilí pojí takřka výhradně s extremisty, výrazný posun. Antikomunismus byl v USA přítomný již dlouhá desetiletí před druhou světovou válkou. Jednalo se především o odpor proti odborům, v němž hrál roli i fakt, že americké odbory byly silně spojeny s přistěhovalci, včetně italské mafie. Opor proti nim byl často veden z protestantské pozice, z pozice odkazující k „otcům zakladatelům“. Máme-li ale mluvit o antikomunismu coby postoji horních pater americké politiky, tam se stal dominantním až po skončení druhé světové války a spuštění železné opony. Svůj vrchol nalezl v padesátých letech v období mccarthismu, pátrání po protiamerické činnosti a hledání vnitřního nepřítele.
Nebyl americký antikomunismus na domácím poli spíše bojem s papírovými tygry, resp. nebyli američtí komunisté skutečně spíše „salónními revolucionáři“, než někým, kdo reálně ohrožoval americkou demokracii?
Může se to tak jevit, ale na druhou stranu je nutné vzít v potaz, že například odborové hnutí má v USA velmi silné kořeny. Odkud je tradice prvního máje? Odkud je tradice mezinárodního dne žen? Velmi významnou organizací byli Průmysloví dělníci světa. Mnoho levičáků hledalo v USA azyl, byli významnou součástí milionů migrantů mířících do Ameriky. Podobně jako před bolševickou revolucí v Rusku, i ve Spojených státech se spojovalo více proudů – byli tam samozřejmě zmiňovaní salónní komunisté, kupříkladu v Hollywoodu, jenž dodnes platí za baštu levice. Ale byli tam i autentičtí lidé, kteří šířili svoji agendu v továrnách a snažili se organizovat dělníky zespoda.
Jak hodnotíte politickou atmosféru padesátých let ve Spojených státech? Není možné říci, že radikální antikomunismus a obrana demokracie došly do takové fáze, že popřely samu demokratickou podstatu americké společnosti?
Před druhou světovou válkou byla v Americe mnohem větší svoboda zastávat komunistické názory, než po ní. Antikomunismus se přenesl do politických struktur na vrcholné úrovni. Padesátá léta byla ve znamení triumfu konzervativního myšlení, pravice včetně jejích radikálních podob na čas opanovala veřejný prostor. Obraz vnějšího nepřítele byl nalezen v podobě Sovětského svazu a díky jasné vizi tohoto nepřítele možnost represe značně vzrostla a stala se akceptovatelnou. Antikomunismus se projevil skrze doktrínu studené války, skrze mccarthismus a „hony na čarodějnice“, skrze podporu jihoamerických diktatur a podobně. Na druhé straně je třeba říci, že ačkoliv v samých Spojených státech antikomunistická kampaň vedla k politickým procesům a zasáhla do životů tisíců lidí, nevedla ke genocidě či masovým popravám.
Zmínil jste Hollywood, jehož se antikomunistická kampaň výrazně dotkla. Nehrály v tažení proti „hollywoodským komunistům“ určitou roli obrazy tzv. židobolševismu, vzhledem k nadproporčnímu zastoupení osob židovského původu ve filmovém průmyslu i ve strukturách americké levice? Byl například v mccarthismu či jinde do určité míry přítomen také prvek antisemitismu?
Pokud jde o americký antisemitismus, jako první mě napadá Henry Ford. Ten je na jedné straně symbolem amerického autentického kapitalismu, zároveň měl blízko k nacismu a spatřoval nepřítele v mezinárodním židovstvu. Taktéž letec Charles Lindbergh. Ale to byly spíše izolované případy. Antisemitismus v Americe sice existoval, ale nikdy nebyl součástí žádné skutečně významné politické ideologie či doktríny. Mohl fungovat coby kulturní prvek a lidový předsudek, ale určitě nebyl artikulovaným politickým programem dominantního proudu jako v nacistickém Německu. Antisemitismus byl sice do značné míry přítomen v ideologii KKK, ale ti byli též proti indiánům či katolíkům, zkrátka proti všemu „cizímu“, co nespadalo do kategorie WASP.
Zásadním předělem z pohledu krajní pravice byla šedesátá léta. K čemu tehdy došlo?
Šedesátá léta byla ve Spojených státech dobou, kdy došlo k sloučení více vlivů a politické kyvadlo se zvrátilo ostře na druhou stranu. Spojil se generační odpor, strach z války ve Vietnamu a odpor k ní a také emancipační hnutí. V šedesátých letech je dle mého soudu možné hledat počátek rozdělení americké společnosti, jež trvá v podstatě dodnes. Mlčící konzervativní většina se na hnutí hippies dívala s opovržením a na druhé straně stála hlasitá mladá generace, jež považovala americký řád svých rodičů za cosi fašistického. Zde byl nabourán princip tavícího kotle, proběhla revolta proti minulosti a společensko-politickému řádu, který v Americe fungoval nějakých sto padesát, dvě stě let.
Za povšimnutí stojí, že většina příslušníků americké dělnické třídy zastávala v této době konzervativní postoje a nebojovala spolu s hippies za světový mír a za to, aby se všichni lidé měli dobře. Jak to vysvětlujete?
V padesátých a šedesátých letech se díky hospodářskému růstu dělnické třídě, která předtím bojovala za své zájmy skrze odborové hnutí, dostalo dobrého postavení, její zájem byl víceméně saturován a neměla důvod se bouřit. Zbyla malá exaltovaná skupina profesionálních revolucionářů, kteří se realizovali skrze politiku v rámci boje za velké ideje, už ne za zájem, ale za ideu. Tito revolucionáři hledali nové skupiny, které by mohly být objektem jejich revolučního úsilí, a našli je v menšinách a také v ženách, tedy ve skupinách, které neměly apriorní provázanost s proletariátem a jichž si dosud levicová emancipační teorie nevšímala. Spojila se mládež, etnické menšiny, do jisté míry bylo toto hnutí také navázáno na hnutí pro osvobození žen. U toho bych na chvíli odbočil. Traduje se totiž, že ani v šedesátých a sedmdesátých letech na této nové levici neměly ženy významnější postavení a spíše vykonávaly „podřadnější“ aktivity typu roznášení letáků. Naopak dokonce docházelo k útlaku žen skrze sexuální revoluci v tom smyslu, že na ženy, které kupříkladu chtěly být věrné svým manželům či partnerům, byl vyvíjen docela nevybíravý nátlak. Uvědomělá aktivistka měla být povolná vůči svým spolubojovníkům a neměla se nechávat svazovat konzervativní morálkou, což bylo vkládáno jako emancipace a sexuální revoluce.
V každém případě v této době vliv krajní pravice i pravice jako takové ve Spojených státech upadá. Konzervativní proud se stává mlčící většinou. Přes sedmdesátá a osmdesátá léta nabývá stále více na významu progresivní, liberální levice, která skrz pozice, jež má ve veřejném prostoru, v kultuře, na univerzitách, v intelektuálním prostředí, mezi novináři, začíná dominovat. Krajní pravice se postupně transformuje do jakési obranářské síly, jež je svírána pocitem ohrožení podporovaným zprávami v novinách, kupříkladu o integraci školství. Na krajní pravici se objevuje narativ, že bílé pracující vrstvy jsou nyní těmi znevýhodněnými a utlačovanými. Je zde pocit zrady ze strany bílých elit, které žijí mimo realitu. Nařizují desegregaci, ale své děti nebudou posílat do školy v ghettu mezi mladistvé černé delikventy. Vznikly různé bílé supremacistické skupiny v reakci na dominanci liberální levice ve veřejném prostoru. Tyto skupiny už explicitně nehlásají nadřazenost bílé rasy a její expanzi, ale vystupují jako její obránci před diskriminací (např. v rámci afirmativní akce) a útlakem ze strany menšin. Jejich argumentace má silně defenzivní charakter.
Když zmiňujete delikventy, v souvislosti s krajní pravicí nelze nezmínit vězeňský gang Árijské bratrstvo. O koho se jedná?
Árijské bratrstvo je velmi významný bělošský vězeňský gang, jenž vznikl v amerických věznicích v šedesátých letech jako snaha bránit se kolektivně poté, kdy došlo k desegregaci vězeňství a množily se případy násilí ze strany spoluvězňů jiné barvy pleti, převážně černochů. Členové tohoto gangu přijali nacistickou symboliku jako cosi, co má zastrašit protivníka. Jinak v tom ale není skoro žádná ideologie. Za zmínku stojí, že Árijské bratrstvo má alianci s jedním ze dvou hlavních mexických vězeňských gangů. Dokonce v některých bělošsky supremacistických ganzích (Nazi Lowriders) mohou být členy i Hispánci, pokud tedy mají světlejší barvu pokožky. Poukazuje to na komplikovanost rasových vztahů v Americe.
Co hnutí skinheads? Jak to ovlivnilo americkou krajní pravici v porovnání s Evropou?
V USA neměli skinheads kořeny v mládežnické dělnické subkultuře, jako tomu bylo ve Velké Británii. Američtí skinheads nebyli autentickou subkulturou, byli stylizovaní. Byli silně propojeni s kriminálním prostředím a vlastně se ani příliš nesnažili být politickým hráčem. Celkově zde nemělo skinheadské hnutí zdaleka tak významný dopad jako v Evropě. Skinheads byli v USA, kde na krajní pravici, na rozdíl od Evropy, působí i různé nábožensko-rasově uvědomělé skupiny či motorkářské gangy, pouze jedněmi z mnoha.
Hrají u současné americké krajní pravice významnější úlohu různé konspirační teorie, např. že 11. září bylo dílem amerických zpravodajských služeb a podobně?
Výrazný příklon ke konspiračním teoriím je patrný minimálně od osmdesátých let, kdy se objevují různé vize světovlády, čipování, tajných příprav koncentračních táborů pro patrioty. Na počátku devadesátých let došlo k řadě incidentů, z nichž nejznámější je tzv. Masakr ve Waco, v němž během zásahu amerických úřadů proti ozbrojené sektě Davidiánů zemřely desítky lidí. Lidé hlásající se k pravicovým milicím to ze strany federální vlády chápali jako počátek genocidy. Tato mentalita se projevila i v medializovaném útoku Timothy McVeigha v Oklahoma City v roce 1995.
Jinak je ale třeba říci, že konspirační teorie nejsou nějakou výhradní doménou pravicových radikálů, naopak se stává, že se dost často na stejné pozici sejde krajní pravice s krajní levicí na základě sdíleného odporu vůči dominantní liberální ideologii. Na druhé straně ovšem v současnosti jak v Americe, tak v Evropě část krajní levice, jež byla dříve v opozici proti systému, v podstatě přechází do liberálního mainstreamu.
V souvislosti s americkými prezidentskými volbami a vítězstvím Donalda Trumpa se často objevoval termín alt-right coby nový pravicový ideologický směr. Mohl byste přiblížit, o jaké hnutí se jedná a jaké jsou jeho cíle?
V případě alt-right podle mého názoru nejde o žádné politicky, ani kulturně nebo sociálně homogenní hnutí. Sám termín je relativně nový, používaný sotva několik let. První užití se uvádí k roku 2008. Alternativní pravici definuje spíše společný nepřítel než společné cíle. Tímto nepřítelem je v politické rovině aktuálně dominující progresivistický liberalismus, v kulturní tzv. „politická korektnost“, v sociální rovině opatření zvýhodňující příslušníky konkrétních menšin, ať již etnických, sexuálních nebo třeba náboženských, opatření zahrnující i afirmativní akce. V americkém kontextu se alt-right řadí ke konzervativnímu proudu a měla řadu ideových předchůdců – typicky mne napadá republikánský kongresman Ron Paul na jedné straně a Pat Buchanan na straně druhé. Rozdíly mezi těmito dvěma politiky také ilustrují široké rozpětí alt-right. Z per liberálních analytiků občas čteme úvahy o tom, že volba proti liberalismu je volbou poražených globalizací, neúspěšných. V souvislosti s volbou Trumpa jsem svého času zaznamenal dokonce slovní spojení „poslední vzpoura bílého muže“. Kouzlem nechtěného tato volba slov črtá obrázek, kde je na jedné straně vrstva poražených a utlačovaných a straně druhé vládnoucí vrstva těch úspěšných, vítězů. Prostý „bílý muž“ zřejmě v USA k vítězům nepatří, ten se bouří. Jestli se vzbouřil naposled – a pro příště už to má spočítané, jak článek naznačoval, to nevím. V současnosti je alt-right jen termínem zastřešujícím opozici všeho druhu, od neonacistů po libertariány, byť může být v jádru spojována s jakýmsi defenzivním, lidovým konzervatismem.
Část podporovatelů Trumpa na alt-right se projevovala otevřené antisemitsky či se dokonce jednalo o neskrývané neonacisty. Jak se to slučuje s Trumpovými prožidovskými postoji a okázalou podporou Státu Izrael?
Explicitní neonacisté podporující Trumpa jsou marginálním proudem. Nepodporovali jej s nějakým extrémním nadšením, ale zkrátka protože pro ně, i přes své chyby, představoval přijatelnějšího kandidáta než Hillary Clinton. Nebyl pro ně ideálem, ale byl menším zlem, se kterým se daly nalézt jisté styčné body. Jinak co se týče antisemitismu, ten je často zmiňován i v souvislosti s kontroverzním zpravodajským webem Breitbart News spojeným se jménem někdejšího Trumpova poradce Steva Bannona. Mezi autory, kteří píší pro Breitbart, jsou ale také mnozí židé. V USA, stejně jako v Evropě, část konzervativní pravice intenzivně podporuje Stát Izrael, ale zároveň považuje za škodlivé liberální židy, kteří představují rozvratný element. Má to však i svoji zrcadlovou podobu na progresivní levici, které v rámci diverzity nevadí židé, kteří mají krámek na rohu v ulici, zároveň však tato levice odmítá – pro ně rasistický – Stát Izrael, který utlačuje Palestince a zabírá jejich území.
Máme-li vše na závěr shrnout, jak byste v základních obrysech charakterizoval rozdíl mezi podobami krajní pravice ve Spojených státech a v Evropě?
Z našeho evropského pohledu to, co považujeme za krajní pravici, má určité jasné kořeny, odněkud to vyvěrá a existuje tam nějaká kontinuita. V USA kontinuita tak jasná není. Stejně jako americká společnost coby celek, tak i americká krajní pravice je konglomerátem různých skupin a zájmů. Výrazným prvkem, jak už to u krajní pravice bývá, je odkaz na historii, která bývá ztotožňována s poutníky, Mayflower, s protestantismem, s anglosastvím. Dále je tam konfederační odkaz, je tam KKK, jsou tam různé náboženské skupiny, sekty, církve, jsou tam představitelé pravicového populismu, jsou tam ozbrojené milice brojící proti federální vládě, jsou tam kriminální gangy. Souhrnem tak u americké krajní pravice těžko hledat nějaký jasný jednotící prvek.
Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.
