Rozhovor: S Muhsinem Dallúlem (nejen) o příčinách současné situace v Libanonu

Neutěšená situace v zemi cedrů stále není minulostí, nicméně se na pozadí všech objektivní svízelí typu C19 či (částečně politikou způsobené) ekonomické krize lehce vyjasňuje, oč zde vlastně běží. Zatímco “národovci” v čele s prezidentovými FPM nechtějí ustoupit z těch pozic, které by jim zajistily mocenskou převahu, politický opoziční tábor v čele s designovaným premiérem Harírím zase budí zdání politiky takové “otevřenosti”, která by v zemi dala prakticky volnou ruku zahraničním ekonomickým sponzorům či (dokonce) donorům. To by sice dočasně Libanonu (a hlavně jeho elitám) vytrhlo trn z paty, na druhé straně by to velmi silně nahrálo globálním geopolitickým oponentům “sponzorů” současných mocensko-politických struktur či, jinými slovy: (opět) zvýšilo vliv Západu, USA a Zálivu (a okrajově pak Izraele) na úkor aktuálně stoupajícího vlivu Hizballáhu a Íránu, částečně pak FPM a AMALu (popř., okrajově, Sýrie; velmi okrajově pak Ruska a Číny). Na to, co dalšího je či může být za touto konstelací, popřípadě do jaké míry je současná krize v Libanonu skutečně vedlejším produktem boje (či sváru, resp. “přetlačování”) “Západu s Východem” jsme se zeptali bývalého libanonského ministra obrany, politického veterána Mukhsina Dallúla:

Libanon momentálně prochází hlubokou, dle mnohých osudovou krizí a čelí vážným problémům zvláště na politické, ekonomické, ale i bezpečnostní úrovni. Pokud se budeme bavit o politice, co jsou podle vás hlavní důvody, resp. překážky, které brání designovanému premiérovi Saʽdovi al-Harírímu ve složení nové vlády?

Jsem přesvědčen, že jsme obětí tvrdého boje mezi Washingtonem a Teheránem, dotýká se to nás všech. Část lidí očekává, že by mohlo mezi nimi dojít k dohodě, zatímco jiní si myslí, že se neshody vyhrotí směrem k válečné konfrontaci. V Libanonu jsme postižení tím, že vždy přehnaně analyzujeme různé možnosti dalšího vývoje a na základě analýzy vytváříme komplikované konstrukce a cíle, které se nám hroutí jako domeček z karet, když některá z možností nevyjde. Jak může kupříkladu někdo realisticky počítat s variantou, že Amerika je ochotna nasadit své vojáky k boji s Íránem v zájmu Libanonu nebo kterékoliv země v regionu? Ani kvůli ropě se to nestane! Poslouchal jsem někdejšího amerického ministra obrany, když poukazoval na pokrok ve vojenských technologiích. Říkal, že mohou v Nevadě, kde mají centrum pro raketové testy, stisknout knoflík a vybuchne budova v Mosulu. Nejspíš mohou zasáhnout i konkrétní apartment v rámci budovy, takže ostatní apartmenty vyváznou bez škody. V oblasti vojenství došlo k obrovskému pokroku a již nebudou ochotni obětovat své muže. Pamatuji se, jak říkali, že se Obama chystá zaútočit na Sýrii, že to reálně hrozí, zatímco já namítal, že včerejší laureát Nobelovy ceny za mír přeci nebude dnes vyhlašovat válku. Nikdo nebude bojovat za zájmy někoho jiného, příliš si cení svých životů, ne jako u nás. Každopádně, co se týče dění v zahraničí, tak nejasnost vývoje vztahů mezi Washingtonem a Teheránem určitě blokuje ustavení kabinetu. Na domácí scéně je vedle toho množství různých překážek. Došlo k závažným chybám či spíše k podrazům. Začíná to v roce 2016, kdy předseda Svobodného vlasteneckého hnutí (FPM) Džibrán Básíl podrazil Saʽda al-Harírího a předsedu Libanonských sil (LF) Samíra Džaʽdžu, kterého Harírího blok podporoval na pozici prezidenta republiky. Básíl s Džaʽdžou ale spolu tajně podepsali Maʽrábskou dohodu o rozdělení podílu na moci mezi křesťanskými zástupci. Saʽd al-Harírí poté začal podporovat jako prezidentského kandidáta Sulajmána Frandžíju mladšího, což Džaʽdžu přimělo, aby se připojil k dohodě mezi Džibránem Básílem a Nádirem al-Harírím, ze které vyplývalo, že Džibránův tchán Míšál Awn se na příštích šest let stane prezidentem, zatímco Nádirův bratranec Saʽd al-Harírí se stane premiérem. Džibrán Básíl nakonec podrazil všechny, dokonce i Spojené státy, které na něj uvalily sankce. Nikoliv proto, že je zkorumpovaný, ale protože jim lhal. Tvrdil, že jakmile se Awn stane prezidentem, doslova roztrhají Svatomichalskou dohodu mezi FPM a Hizballáhem! Na základě těchto tvrzení Harírí sliboval Saúdům, Američanům i Evropě, že po zvolení Awna bude dohoda s Hizballáhem prakticky zrušená.

Strany se vzájemně obviňují z blokování utvoření vlády. Jedni obviňují druhé, že čekají na zelenou od Saúdů, zatímco druzí obviňují první, že čekají na vývoj ohledně americko-íránské jaderné dohody. Co je blíže pravdě?

Pravdou je, že se celá věc obrací proti Básílovi, který byl garantem návratu svého tchána Míšála Awna a jeho ustavení prezidentem, pro což zaručil parlamentní většinu s Hizballáhem a Saʽdem al-Harírím. Nejspíš z nedostatku politické zkušenosti lhal, tvrdil Američanům, že má všechno pevně ve svých rukou. Když se ale odhalilo, že lže, přišel ze strany Kongresu trest v podobě sankcí. Nemá politickou budoucnost, ne takovou, jakou si plánoval. Jak by se mohl stát prezidentem, když nemůže cestovat na Západ? Vedle toho, že je zkorumpovaný, představoval by riziko pro celou mezinárodní komunitu. I doma je odepsaný. Stále si myslí, že by se nová vláda mohla domluvit na něm coby příštím prezidentovi. Říká, že chce „blokující třetinu“, ale ve skutečnosti chce mnohem víc, chce mít věci pod kontrolou. Rozjíždí proces, kterému nikdo nerozumí. Mluví o podílu prezidenta na vládě. Za šedesát let, co jsem v libanonské politice, jsem o něčem takovém neslyšel. Prezident musí být nade všemi a reprezentovat všechny, nemůže mít nějaký svůj vlastní blok ve vládě. Když Básíl tvrdí, že mu nejde o funkci, jednoduše lže. Osoby, které prezident Awn prosazuje, jsou v jeho zájmu, jednání Awna a Básíla je neoddělitelné. Básíl nehce být ze hry a odmítá ztrácet naději.

Jak myslíte, že bude dosaženo dohody ve věci sestavení vlády?

V Libanonu postrádáme skutečné státníky. V minulosti jsme je měli. Když se podíváme do dějin po roce 1943, vidíme státníky, opravdu velké osobnosti, jako byl Bišára al-Chúrí nebo Rijád as-Sulh, kteří věděli, jak s věcmi pohnout kupředu. Když narazíte do zdi, vrátíte se a zkusíte to jinak. Nesnažíte se ji provrtat špendlíkem, což je něco, co dnešní politici nechápou, proto je vláda zablokovaná. Měli bychom zcela změnit přístup a složit jednoduše „pošihábovsku“ vládu ze šesti lidí. Prezident Fuʼáda Šihába v době, kdy nebylo možné složit vládu, pro prosazení administrativních a sociálních reforem ustavil čtyřčlenný kabinet ze dvou sunnitů a dvou maronitů. Šíitům, drúzům a pravoslavným se omluvil s tím, že jde o přechodnou vládu. Ta dostala od parlamentu mimořádné pravomoci v podobě vydávání legislativních dekretů a provedla administrativní, sociální, politické a další změny. Za šest měsíců dokázali to, co ostatní vlády nedokázaly za několik desetiletí. Jsem pro to, aby se vybralo šest osob, jedna za každou z hlavních konfesí, ti nejkvalifikovanější. Žádnou „blokující třetinu“ pro kohokoliv.

Domníváte se, že by v Libanonu mohla znovu nastat etapa bez zvoleného prezidenta? Jak by to případně ovlivnilo bezpečnostní situaci v zemi?

Pokud se Libanon ocitne bez prezidenta, bude to mít vliv doslova na všechno. Mám nicméně velkou důvěru v Libanonské ozbrojené síly, ne proto, že jsem byl ministrem obrany, ale proto, že je naše armáda ustavena na pevných a platných základech. Stejně tak bezpečnostní složky od státní policie přes zpravodajské služby po soukromé agentury. Neobávám se tedy, že bychom se propadli do bezpečnostního chaosu, zvláště proto, že náš armádní velitel je kompetentní člověk na svém místě s pevnými nervy. Problémem Libanonu je ale to, že závodí s časem. Kolik ho ještě zbývá? Měsíc? Dva měsíce? Největším nebezpečím je, že zde nejde pouze o vládní či systémovou krizi, jde o společenskou krizi. Celá společnost je podlomená. V Libanonu již neexistuje střední, ale ani bohatá třída. Máme jen chudou třídu. I ti, kteří mají miliony dolarů a vlastní majetky, z nich nemají prospěch. Národní měna kolabuje.

Ministr vnitra v přechodné vládě Muhammad Fahmí uvedl 13. března, že je země vystavena bezpečnostnímu riziku a že jsou ve hře všechny možnosti včetně atentátů. Jak vážná jsou dle vás tato varování? Kdo myslíte, že chce destabilizovat bezpečnostní situaci, a za jakým účelem?

Nemám informace a data jako má ministr. Jde ale o velice vážnou věc. Pokud má tyto informace, neměl by je oznamovat takovýmto způsobem a takovou formou. V důsledku toho se v zemi šíří hrůza a strach. Riziko atentátu v Libanonu existuje vždy, byla jich v minulosti celá řada na přední osobnosti. Rijád as-Sulh, Kamál Džunblát, muftí Hasan Chálid, Bašír al-Džamajjil, Rafíq al-Harírí, ten seznam je dlouhý. Desítky a desítky našich nejlepších mužů. Jsem ale přesvědčen, že na domácí scéně nikdo atentáty nechystá, ledaže by v pozadí bylo zahraničí. Kdo od nás by to provedl a chtěl nést následky? Pokud odstraníte někoho atentátem, takový člověk má patrně význam a hodnotu pro svoji komunitu, která pak proti vám obrátí svůj hněv. To nelze provést bez podpory a pomoci zvenčí. Ministr je kompetentní osoba a dobrý člověk, a já nedisponuji daty, která má. Možná to chtěl oznámit, aby vzbudil pozornost. Nemohl varovat každého zvlášť, tak to vzal jednou ranou. Lepší by ale bylo, kdyby varoval osoby, kterých se to týká, přímo.

Pokud se bude situace v zemi nadále ve všech směrech zhoršovat, je dle vás pravděpodobné, že se libanonská krize stane předmětem internacionalizace dle Kapitoly VII. Charty Spojených národů?

Kapitola VII. nemůže nastat. Co se týče internacionalizace, ta probíhá. Kdyby byla dnes ustavena vláda, musí jít za mezinárodní komunitou a požádat o pomoc. Není snad konference o 11 miliardách dolarů internacionalizací? Když žádáte mezinárodní finanční instituce, aby vám pomohly, není to snad internacionalizace? Není internacionalizace, když žádáte Světovou banku, aby zaplatila vakcíny? Kapitola VII. nicméně nemůže nastat. Kdo jí ale zabrání, když není vláda? Prezident republiky? Když se mezinárodní komunita, a hlavně arabské státy rozhodly ukončit vojenskou konfrontaci v Libanonu, velmi brzy se konal „Táʼif“ a válka skončila. Problémem je ale nyní region v úpadku. Podívejme se na Sýrii. Spolu s Egyptem, Libanonem, Irákem, Saúdskou Arábií a Jordánskem byla zakládajícím členem Ligy arabských států, a teď se některé země rozhodly a vyhodily ji. Sýrie zůstala členem Spojených národů, ale z Ligy arabských států byla vyhozena. Jádro arabského světa je v bídném stavu, a proto je v bídném stavu celý arabský svět. Egypt velmi utrpěl konfrontací režimu a Muslimského bratrstva, Sýrie trpí svými problémy, Irák taktéž. V arabském světe došlo ke kritickému otřesu a vychýlení. Výsledkem je, že čekáme na to, jak rozhodnou ropní šejkové!

V poslední době byly sice nevýrazně, ale přeci jen slyšet hlasy skupin Revoluce 17. října volající po „svržení konfesionálního politického systému a odchodu vládnoucí vrstvy“. Jak hodnotíte Revoluci 17. října? Souhlasíte s názorem demonstrujících skupin, že jediným možným řešením jsou předčasné parlamentní volby, z nichž by vzešla vláda s výjimečnými pravomocemi, jejímž úkolem by byla demontáž stávajícího politického systému a jeho nahrazení moderním systémem založeném na občanském principu?

Myslím, že revoluční hnutí 17. října dokázalo chvályhodným způsobem zčeřit stojaté vody v Libanonu. Panovala zde obecná letargie a zoufalost a oni dokázali věci rozpohybovat a dát lidem naději. Bohužel ale okolnosti hnutí nepřály, zvláště koronavirová pandemie ale i další. Hnutí nemohlo mobilizovat tak, jako předtím, a nedokázalo vygenerovat vedení a přijít se základním programovým dokumentem, na kterém by se dalo stavět při další činnosti. Každý začal prosazovat svoji vlastní agendu, poukazovat na své problémy. Stala se z toho taková zeď nářků a revoluce se zbrzdila, nicméně plamen stále doutná. Co se týče předčasných voleb, nerozumím, proč na ně systémoví politici nepřistoupili. Většina by se jich udržela u moci a objevilo by se jen několik nových tváří, které by demokraticky dělaly opozici zevnitř. Když jsem sledoval páteční demonstraci, která začínala u ministerstva vnitra, tak to byl velký a civilizovaný průvod. Podle mě je nicméně nutné, aby se revoluční proudy shodly na základním programovém dokumentu a vytyčily základní společné cíle. Jistě, diverzita v rámci hnutí je prospěšná a potřebná, ale nejpodstatnější je uchopit problém systému a připravit se na přechod ke třetí republice. Navrhl jsem vytvořit výbor složený z význačných osobností, které mají předchozí politickou zkušenost, který bude sledovat proces naplňování ústavy, nacházet chyby, předkládat pozměňovací návrhy a vydávat kupříkladu každé tři měsíce souhrnnou zprávu, kterou by předávali parlamentu. Je třeba to provádět postupně a s rozmyslem, protože každý dodatek k ústavě je ožehavá záležitost, která může přerůst v konflikt, což je nepřípustné. Ano, ústava má své mezery. Například to, že parlament rozpouští sám sebe, nemá ve světě prakticky obdobu a odporuje to ideji vzájemné kontroly mezi exekutivou a legislativou, které mají mít vzájemné obavy z možnosti rozpuštění od druhé strany. V současnosti parlament může svrhnout vládu, ale opačně to nefunguje, což odporuje principům ústavy. Nevím o nějakém standardním systému na světě, kde by exekutiva nerozpouštěla parlament. Libanon je v tomhle velká výjimka a, jak víme, parlament sám sebe rozpouštět nebude.

Co soudíte o tom, že se různí politici snaží využívat zmíněné mezery v ústavě ve svůj prospěch? Klasickým příkladem je spor, zda má prezident právo zasahovat do složení vlády, nebo se jeho pravomoc omezuje na jmenování premiéra…

To jsou jen hry se slovy. Už to, že prezident jmenuje premiéra znamená, že má svůj postoj a promítá ho do složení vlády. Když ho nejmenuje, vláda nebude. Některé defekty je třeba upravit. Prezident má právo konzultací, které se ale mohou protáhnout na měsíce. To je prezidentský systém. Na druhé straně premiér může s vybíráním ministrů otálet donekonečna, aniž by měl stanovenou lhůtu. To je třeba pozměnit, aby prezident i premiér měli jasně stanovené termíny. A další defekty je třeba upravit, některé zásadně, jiné kosmeticky, aby systém fungoval mnohem lépe.

Dá se vzhledem k rapidně se zhoršující ekonomické a sociální situaci očekávat v brzké době návrat demonstrantů na náměstí velkých libanonských měst?

Samozřejmě. Z toho, co vím, má revoluční hnutí velkou podporu a ve slepé uličce beznaděje a frustrace dává lidem naději. Probíhá skutečně živý kvas, skvělé interakce, jde o vzdělané mladé lidi. Jsou mezi nimi lidé s doktorským titulem, někteří z nich se mnou ostatně konzultovali své práce. V revolučním hnutí je kolem stovky frakcí a zhruba tucet osob je bylo schopno dát dohromady a zmobilizovat. Teď se snaží o vnitřní uspořádání a myslím, že se místo stovky frakcí utvoří nějaké tři bloky, které spolu povedou dialog, a zároveň bude jedna strana pro dialog navenek, což je něco, co dosud chybělo. Zatím neprezentovali seznam programových požadavků a nevykrystalizovalo vedení, které půjde s kůží na trh.

Jak se stavíte k iniciativě maronitského patriarchy Bišáry Butruse ar-Ráʽího prosazující „kurs neutrality“?

Je to významná iniciativa, ale musíme si vysvětlit, co znamená neutralita v našem regionu. V minulosti působilo Hnutí nezúčastněných formované lidmi jako Džamál Abd an-Násir, Džaváharlál Nehrú a Josip Broz Tito, přičemž Libanon se k němu hlásil. Libanon zoufale potřebuje tuto nezúčastněnost či, chcete-li, neutralitu, ale sama idea budí zmatení v souvislosti s Izraelem. My jsme se rozhodně nezřekli nepřátelského postoje k Izraeli, tak jako to udělaly některé státy Zálivu. Překvapilo mě, když se Netanjahu chystal do Abú Dhabí a Jordánsko mu neumožnilo přelet přes své území. Fakticky „normalizace“ ve vztazích Izraele s Jordánskem ani Egyptem neproběhla. Mnohokrát jsem navštívil Egypt a nikde se jeho občanům nenabízely izraelské výrobky. Dokonce ani v Jordánsku nejsou k mání. Je nutné ukázat na Írán, který je tím, kdo dotlačil státy Zálivu k uzavření dohody s Izraelem, protože jim hrozil. Potřebují ochranu a vzhledem k americkému ústupu v této oblasti se zdá, jako by tuto roli Spojených států mohl převzít Izrael. To je velice nebezpečné. Představte si, že by se Izrael vojensky usadil v blízkosti íránských hranic, řekněme třeba v Dubaji.

Jste přesvědčen, že „kurs neutrality“ by zamezil zahraničnímu vměšování do libanonské politiky či by jej alespoň omezil?

Co se týče konceptu neutrality, prospěšnou neutralitou by pro nás byl takový přístup, kdy se budeme aktivně zajímat o problémy regionu ovšem jen do té míry, abychom tím neškodili sami sobě. Naprostá odtažitost by byla špatná. Švýcarsko si během druhé světové války mohlo coby silný stát s milionem vojáků dovolit neutralitu způsobem, jaký si Libanon coby slabý stát dovolit nemůže. Jsme nejslabší ze slabých, ale musíme zůstat stát na straně konfrontace s Izraelem. Bohužel dnes většina zemí podporuje Izrael a do budoucna není vůbec vyloučeno, že by mohla Arabská liga rozhodnout o potrestání kohokoliv, kdo se proti Izraeli bude stavět. Většina států Arabské ligy má dnes s Izraelem nějaké vztahy. Tím se vracím k tomu, že je nutné, aby se jádro arabského světa, tedy Egypt, Sýrie a Irák znovu prosadilo a vrátilo Arabům jejich sílu a slávu.

Kdo podle vás nese hlavní díl zodpovědnosti za současný kritický status quo v Libanonu? Názory se rozcházejí, někteří viní vládnoucí vrstvu, že selhala v řízení země po podpisu Táʼifské dohody v roce 1989, jiní viní z krachu politický a ekonomický systém jako takový, další zase vidí hlavní problém v zahraničním vměšování. Kdo má podle vás pravdu?

Vše z toho je pravda, ale nejpodstatnější je jedna věc. Nebyli jsme schopni během času utvořit skutečný stát. Utvořili jsme cosi jako autoritu, ale nikoliv stát. Máme systém založený na rozdělení moci mezi náboženskými a konfesionálními skupinami. Zanedlouho bychom se mohli rozdělit i po kmenové a regionální linii, kdy by každá vesnice měla svůj speciální systém. Stát musí mít pevné základy. Všude na světe mohou lidé volit od 18 let, jen u nás až od 21. Proč bráníme mladým lidem, aby volili? Systém je třeba neustále rozvíjet, protože, co se nerozvíjí, je odsouzeno k úpadku a zániku. Lidská společnost je založená na rozvoji. V minulosti lidé věřili, že Slunce a hvězdy obíhají kolem Země, což věda vyvrátila a lidstvo se posunulo. Dnes žijí Libanonci ve všech světadílech a prosperují, zatímco jejich systém doma upadá. Libanonci ve světě jsou úspěšní, energičtí a tvůrčí, zatímco jejich země atrofuje a je na dně.

Podívejme se blíže na Táʼifskou dohodu, která ukončila občanskou válku. Jste pamětníkem těchto událostí a osobně jste sehrál významnou roli v dialogu s generálem Míšálem Awnem ohledně této dohody, stejně jako v rozhovorech s různými libanonskými a palestinskými skupinami o složení zbraní a rozpuštění milicí. Jaké jsou důvody, že nedošlo k naplnění žádného z politických ustanovení dohody?

Že nedošlo k plnému naplnění Táʼifu je obrovská chyba, je to kořen celé naší krize. Problémem je, že na nejvyšších pozicích jsou ti, kdo se proti Táʼifu stavěli. Awn byl proti. Mluvil jsem s ním déle než pět hodin, dával jsem mu vstřícné nabídky. Za vším stál tříčlenný výbor složený z marockého krále Hasana II., saúdského krále Fahda a alžírského prezidenta Šádzilího bin Džadída, a alžírská delegace, která s Awnem mluvila prostřednictvím Lachdara Bráhímího. Pověřili mě, abych se snažil o „libanonizaci“ problému. Awn ale nebyl spokojen a chtěl další úpravy. Spoléhal se na Irák, přičemž nepočítal s tím, že proti Iráku bude zahájena válka. Sám jsem ho varoval, že na něj chtějí zaútočit Syřané, informoval jsem ho o konkrétním letadle a načasování. Jak mohla být naplněna dohody, když se stavěl proti ní. Nyní lidé kolem Awna říkají: „oni nás tu dohodu nechtějí nechat naplnit!“ Nejsou snad u moci? Nemají největší parlamentní blok? Mají prezidenta republiky a největší počet ministrů, tak kdo je nechce nechat? Je to snad lid? Jim jde ve skutečnosti o to, abychom se vrátili před Táʼif, ale to se nestane. Došlo k demografickým změnám. Křesťané mají polovinu poslanců, přitom je jich v zemi jen třetina. Muslimové mají v parlamentu také polovinu, ale tvoří dvě třetiny lidí. Rozhodně si to nepřeji, ale skutečně hrozí, že by se věci mohli chopit nějací islámští extremisté, zaútočit a všechno zruinovat.

Domníváte se, že se budoucí vláda bude skutečně snažit, aby byly naplněny základní ustanovení dohody, mimo jiné zrušení konfesionalismu a zavedení senátu, nebo vše zůstane jen na papíře?

Konfesionalismus je naší největší tragédií, protože brání kompetentnosti a spravedlnosti. V současnosti si s tím nejsme schopni poradit, takže je třeba, aby byl zformován národní výbor za účelem odstranění konfesionálního systému, což může trvat rok, dva, ale možná dokonce i deset let, ale přinejmenším se tomu připraví podmínky. V politických kruzích se o tom ale žádná diskuze nevede. Byl takový nesmělý pokus o zformování tohoto tělesa v devadesátých letech za prezidenta Iljáse al-Hráwího.

Jaký je smysl ustavení senátu coby horní komory parlamentu? Je ho skutečně zapotřebí? A proč nevznikl, když je jeho vznik důležitým ustanovením Táʼifské dohody?

Rozhodně potřebujeme senát jako pojistku, že zůstanou zachována práva všech konfesionálních skupin. Většina států má senát. V době Táʼifu byla země velmi slabá, armáda rozložená, bylo zapotřebí řešit problém s milicemi. Tak jsme začali proces rozpouštění milic, k čemuž bylo zapotřebí jim poskytnout řadu pobídek. Seděl jsem tehdy ve výboru s ministry Albertem Mansúrem, Abdulláhem al-Amínem a Šawqím al-Fáchúrím, a zvládli jsme rozpustit milice, absorbovat je a připojit ke státu. Kvůli bezpečnostním otázkám byla otázka státní správy upozaděna. K založení senátu tak nedošlo, také byla řada důležitých lidí, kteří senát nechtěli, přičemž v pozadí byl konfesionální aspekt. Nebudu říkat žádná jména, jsou to všechno moji přátelé a vyvolalo by to zlou krev.

Poslední otázka: jaký očekáváte vzhledem k aktuálnímu geopolitickému dění a změnám probíhajícím v regionu další vývoj v Libanonu po politické, ekonomické i společenské stránce? Kde myslíte, že bude Libanon za, řekněme, pět let?

Stále na Libanon sázím a opakuji, že je to přeci „zemský ráj na pohled“. Libanon je stále svítící maják uprostřed regionální tmy. Žádná země regionu není jako Libanon. Jsme závislí na svobodě. V žádné jiné arabské zemi si nemůžete dovolit svobodně říct to, co v Libanonu. Navzdory všemu má Libanon své poslání, a to stále trvá. Libanon není nějakým historickým omylem, něčím vytvořeným od stolu. Napříč dějinami jsme byli spojnicí mezi Orientem a Západem se všemi našimi lékaři, právníky, schopnostmi. Do Libanonu se jezdilo za odborníky na trestní právo, léčit se, studovat na univerzitách, dýchat čerstvý libanonský vzduch a těšit se z krás přírody, pobavit se. Žádná země nebyla schopna Libanonu uzmout jeho úlohu. Libanon ale potřebuje alespoň trochu racionální politiky, potřebuje zkrotit jejich aroganci. Celý svět dnes vidí Libanon jako selhání, nepočítá s ním. Nejsme schopni složit vládu, mezinárodní komunita nám pomáhá, probíhá korupce, za kterou se nikdo nestydí, vklady lidí byly ukradeny, celá země byla rozkradená, explodoval přístav, přičemž pravdu nemá nikdo znát. Je toho mnoho, ale přesto nepochybuji, že za pět let na tom bude Libanon mnohem lépe.