Není to tak dávno, co jsme zveřejnili náš první rozhovor s Muriel Blaive, francouzskou akademičkou, která se specializuje na dějiny Československa v období takzvaného „komunistického“ (neboli socialistického) období.
Některé myšlenky v něm obsažené mě motivovaly k úvaze o případném pokračování v podobě nového rozhovoru, jen víc zaměřeného na vědeckou metodologii, kterou si Muriel osvojila. Ta totiž nejenže dává příslušný rámec jejímu akademickému výzkumu, ale do značné míry formuje i její širší pohled na svět, a to včetně v něm probíhajících interakcí s ostatními jedinci i komunitami – včetně její vlastní, akademické.
Právě v tomto duchu upozorňuje Muriel Blaive na skutečnost, že v období po vypuknutí pandemie COVID-19 vyvstal jeden obzvláště choulostivý problém, kdy část společnosti, včetně některých členů vědecké komunity, začala projevovat sympatie nebo tendence k autoritářství či přímo k hraniční totalitě. Zda to odráží selektivní slepotu, přirozený sklon nebo neschopnost rozlišovat mezi tím, co lidé kážou a praktikují, je jedním z témat, na která se podíváme v následujícím rozhovoru.
R.S.: V našem předchozím rozhovoru jste se zmínila o svém vzdělání na École des hautes études en sciences sociales (EHESS) v Paříži, instituci, kterou obdivujete a které přisuzujete zásluhu na formování jádra své vědecké identity. Vyzdvihla jste, jak vás „přirozeně“ přivedla k multidisciplinárnímu výzkumu, kde se soustředíte spíše na cíl než na to, jak je obor označen. Tato zkušenost také zakotvila váš vědecký přístup, který vychází z přesvědčení, že „nic by nemělo být samozřejmostí, nic není svaté, dokonce ani autorita a hierarchie – zejména ne autorita a hierarchie“. Mohla byste se k některým metodologiím a přístupům, které jste se během svého působení na EHESS naučila a které vás obzvlášť zaujaly, vrátit? Jak uplatňování těchto metodologií v praxi ovlivnilo Vaši práci? Jaké byly výhody a nevýhody tohoto přístupu? Byl to vždy účinný nástroj, způsob, jak prolomit bariéry nebo působit jako filtr? A konečně, reagovali lidé na tuto metodu obecně dobře – nebo alespoň s pochopením? Pokud je to možné, podělte se případně i o některé související příhody, které podle Vás vše dobře ilustrují.
M.B.: Ke svému nostalgickému pohledu na EHESS musím předeslat, že můj vztah k této instituci byl fyzicky vzdálený, protože jsem již žila v Praze. To znamenalo, že jsem byla ušetřena typické akademické rivality, každodenních hádek a byrokratické „mrtvé váhy“, jež sužuje každou instituci. Zažila jsem to nejlepší, co EHESS nabízela, aniž bych trpěla jejími špatnými stránkami – což byla šťastná, ale nikoli obvyklá situace. Oficiálně jsem tam studovala osm let, ale nikdy jsem nenavštěvovala pravidelnou výuku, i když jsem se účastnila řady seminářů.
Přesto mi dovolte, abych začala svým osobním, fyzickým vztahem k EHESS. Po celou dobu studia jsem tam musela pravidelně, několikrát ročně, cestovat. Budova se nacházela v blízkosti Sciences Po, školy, kterou jsem také absolvovala. Nacházela se ve čtvrti na pomezí 6. a 7. pařížského obvodu, tedy na místě, jež jsem milovala. Bohužel od té doby tato čtvrť ztratila velkou část svého rázu, sterilizovala ji hipsterizace ve stylu Emily v Paříži spolu s okázalou přítomností mezinárodních investic do nemovitostí – což ji dnes činí nezajímavou.
Tehdy však byla čtvrtí plnou života. V okruhu 500 metrů se nacházela čtyři vynikající knihkupectví, několik kaváren a fantastická třípatrová univerzitní restaurace. V nejvyšším patře jste si mohla dát plnohodnotný oběd nebo večeři za pouhých 9,90 franků (v dnešní měně 1,50 eur). EHESS se nacházela přímo naproti luxusnímu hotelu Lutétia. Před válkou hotel sloužil jako sídlo protinacistických emigrantů, za války se stal nacistickou centrálou v Paříži a po válce v něm hledali své rodiny vracející se židé, kteří přežili. Vedle EHESS stála krásná budova Banque de France, která po zavedení eura v roce 1999 ztratila veškerý význam, který měla. Hned za rohem byl historický obchodní dům Le Bon Marché, kde jsme později kupovali elegantní pařížské obleky a kravaty pro mého manžela právníka. Mimochodem, obchod se nacházel přímo naproti bytu Milana Kundery. Takový byl tehdy charakter čtvrti, kde jste mohl plynule přecházet mezi různými společenskými vrstvami a intelektuálními sférami. Bylo to skutečně jedinečné a podnětné prostředí.
EHESS byl zábavně svérázným místem, tavícím kotlem přistěhovalců z celého světa, kteří se scházeli v kafeterii a toužili po pařížském intelektuálním snu. Byla tu početná komunita z Latinské Ameriky, spousta lidí z Afriky a samozřejmě silná účast z východní Evropy. V daném bufetu jsem strávila nespočet hodin, předstírala jsem, že pracuji, a přitom jsem tajně odposlouchávala nejrůznější zábavné rozhovory. Personál tam byl spolehlivě nejnepřátelštější, s jakým jsem se kdy na světě setkala. I oni se považovali za součást pařížské intelektuální elity, ale chovali se s udýchanou arogancí státních úředníků, kteří vědí, že jejich jistota zaměstnání je nedotknutelná – byl to zvláštní spektákl.
A samozřejmě tam byly stovky, ne-li tisíce kolegů ze všech oborů společenských věd, spolu s mým vedoucím doktorské práce Krzysztofem Pomianem. Nešlo projít chodbou, aniž byste na někoho nenarazili nebo nezaslechli poutavý rozhovor. EHESS skutečně ztělesňovala intelektuální tradici v té nejlepší podobě, s pozoruhodnou mírou rozmanitosti – a to dávno předtím, než se to stalo módou.
Nejsem si jistá, jestli už se tím zabýval někdo předtím – pravděpodobně ano –, ale bylo by fascinující studovat, jak fyzické prostředí budov ovlivňuje lidi v nich. Například budova Sciences Po působí dodnes jako něco přímo z mocenských kruhů 19. století a vyzařuje z ní nadsazený (a klamný) pocit francouzské vznešenosti. Naproti tomu EHESS byla plná různorodých osobností, ze všech sil zápolících, aby je bylo slyšet přes neustálé hučení hlasitého ventilačního systému budovy. A přirozeně šlo o školu velmi levicovou. Pozoruhodné je, že jsem během svého studia v EHESS vlastně nikdy pořádně nečetla Bourdieua, Foucaulta, a dokonce ani Marca Blocha, a přesto jsem na konci studia znala jejich díla tak nějak nazpaměť. Jejich myšlenky byly doslova součástí vzduchu, který člověk dýchal.
A pak tu byl Krzysztof Pomian, můj vedoucí doktorského studia. Celé roky mě děsil. Byl přímočarý a neměl čas na diplomacii. Pokaždé, když jsem vstoupila do jeho kanceláře, třásla jsem se a připravovala se na jeho nejnovější zdrcující kritiku. Strašně jsem se trápila s psaním diplomové práce, z důvodů, kterým jsem sama nerozuměla. Během posledního roku mého grantu, hnána zoufalstvím, jsem napsala prvních sto stran. Roztrhal mou práci na kusy a zakončil slovy: „To je velké zklamání, slečno Blaive. Nemohu uvěřit, že po čtyřech letech pod mým vedením stále ještě projevujete tak málo kritického myšlení.“ A záměrně hodil mé stránky do koše na odpadky. Au! Teď žertuje, že si na tento incident nepamatuje, a trvá na tom, že se musím mýlit. Kdo ví? Paměť je omylná, i když takhle si to pamatuji já. Ale neodradilo mě to, jen jsem byla odhodlanější. Navíc mě tato zkušenost nadobro zocelila. Když se mě dnes snaží urážet primitivně antikomunističtí křiklouni, rozesměje mě to.
Pomian byl kdysi komunistou a stalinistickému myšlení důvěrně rozuměl. Jeho otec byl také komunista, ale celá rodina byla Stalinem deportována. Pomian zažil polský komunistický režim padesátých let a především se podílel na destalinizaci v roce 1956. Byl disidentem a pak odešel do exilu. Měl přímou zkušenost se všemi složitostmi, které jsem zkoumala, a osobně znal mnoho klíčových postav mého výzkumu. Lidé mu však neimponovali jen proto, že byli slavní. Navíc jako Polák, a ne Čech, vnášel do své analýzy pohled zvenčí: nezaujatější a kritičtější optiku.
Důvodem mých potíží s diplomovou prací bylo to, že prakticky každý zdroj o Československu 50. let, který jsem konzultovala – tj. 25 stran mé bibliografie – byl chybný. Na rozdíl od toho, co se všeobecně tvrdilo, Československo nezažilo více teroru než všechny ostatní komunistické země dohromady, ani pasivita společnosti v roce 1956 během maďarské revoluce a polských událostí nebyla způsobena jejím „demokratickým odkazem“. Uvízla jsem na mrtvém bodě, protože tento narativ nebyl v souladu s archivním materiálem, který jsem objevila; přesto jsem ale chtěla tyto převládající názory zopakovat, myslela jsem si, že to jinak nejde – a tak jsem se přinutila vypracovat vlastní verzi tohoto chybného narativu. Pomianova odpověď byla přímočará: „Nevěřím tomu ani slovo, bez ohledu na to, jak renomované jsou prameny. Jestli si to chcete nechat ve své práci, dokažte mi to.“ Právě tento okamžik prozření mě přiměl přehodnotit – a nakonec i úplně překopat – veškerou konzultovanou literaturu. Teprve tehdy jsem dokázala, že to nebylo demokratické dědictví Československa, ale spíše relativně stabilní ekonomika a určitá společenská podpora režimu – navzdory značným represím – co vysvětlovalo, proč se v roce 1956 nic nestalo.
Od Pomiana jsem si odnesla zásadní ponaučení: nikdy nepřijímejte myšlenky nebo narativy jen proto, že je podporují významné osobnosti, i když jsou to jeho (nebo moji) známí a přátelé – a hlavně nevěřte žádnému narativu jen proto, že to říkají všichni ostatní. Navzdory svému obavy budícímu chování mi předával svou intelektuální brilantnost a humor a já jsem jeho učení nasávala jako houba. Postupem času, jak se můj počáteční strach vytrácel, jsem také začala vnímat jeho přísný zevnějšek jako součást jeho okouzlující povahy a uvědomila jsem si, že je to laskavý a ohleduplný člověk. Jacquesa Rupnika, svého prvního profesora českých dějin na Sciences Po, jsem si také vážila, ale náš intelektuální vztah se nedal srovnávat. Mé formativní setkání s Pomianem je asi důvodem, proč jsem se sama stala bryskní, přímou a neochvějnou před intelektuální autoritou nebo narativem. A nakonec jsem se přece jen snažila rozvíjet své kritické myšlení.
Na druhou stranu jsem u přednášejících z EHESS, kteří navštívili Prahu, oceňovala bezbřehou hloubku intelektuální zvídavosti. Každé téma, každá země a každý přístup byly cenné a nabízely nové perspektivy. Přišla jsem také na zásadní věc, kterou vás samotné knihy nenaučí: ze setkání s autorem se naučíte stejně, ne-li více, než z četby jeho díla. Například když historik Jean-Pierre Vernant vyprávěl o svých surrealistických zážitcích s Jacquesem Lacanem během jejich turné po amerických univerzitách v 70. letech, smála jsem se tak, že mi to znemožnilo brát Lacana a mnoho dalších intelektuálů vážně. Pokud si chcete udělat obrázek o nadutosti některých významných francouzských intelektuálů, doporučuji knihu Impostures intellectuelles (Módní nesmysly, resp. Fashionable Nonsense v anglickém vydání) od Alana Sokala a Jeana Bricmonta – jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec.
Během mých konverzací se sociologem Pierrem Grémionem, který sice sám nepocházel z EHESS, ale sdílel podobného intelektuálního ducha a byl častým návštěvníkem CEFRESu, jsem si také leccos zásadního uvědomila. V devadesátých letech jsme si dost dopisovali, byl to laskavý a poutavý myslitel, který rád debatoval se studenty. Grémion vypracoval projekt, jehož cílem bylo analyzovat pracovní filozofii tří renomovaných francouzských sociologů, včetně Alaina Touraina, prostřednictvím jejich životopisů, tj. zkoumáním jejich osobních biografií pochopit jejich intelektuální perspektivy. Například Tourainovo manželství s Chilankou hluboce formovalo jeho názory na nerovnost a rozvojový svět. Podobně Jacques Derrida, který se oženil s Češkou, přednesl na CEFRESu poutavou přednášku o své otřesné zkušenosti, kdy byl na počátku 80. let zatčen StB v Praze, když vystupoval na disidentském semináři. Tato přednáška ve mně zanechala hluboký dojem, mnohem větší, než kdybych pouze četla Derridovu působivou vědeckou práci. Grémion mě naučil, že k účinnému předání sdělení nestačí jen to, co říkáte, ale je třeba také vysvětlit, kdo jste a z jakého prostředí mluvíte. Abyste zajistili, že vaše sdělení bude pochopeno a zapamatováno, musí být zasazeno do správného kontextu.
R.S.: Když člověk sleduje (nejen?) Vaši online přítomnost na Twitteru, je zřejmé, že Covid-19 je pro Vás významným tématem, zejména pokud jde o jeho společenskou recepci a reakce vědecké a akademické komunity (Vaše náklonnost, kterou jste právě popsala a na jejímž „zdravém rozumu“ Vám zřejmě velmi záleží). Mohla byste prosím rozvést svůj pohled na toto téma? Ocenil bych vysvětlení klíčových bodů, které uvádíte. Kromě toho neváhejte i zde uvést ilustrativní příklady, anekdoty nebo jakékoli relevantní detaily, které obohatí vaše vysvětlení.
M.B.: Můj postoj ke covidu je přímým pokračováním výše popsaných úvah. V akademických kruzích, k nimž patřím, zejména mezi intelektuály a historiky Evropy dvacátého století, převládal názor, že covid lze překonat prostřednictvím občanské poslušnosti. „Kdyby jen všichni dodržovali pravidla – pravidla stanovená těmi, kterých se nejméně týkala, musím dodat –, jako jsou roušky, lockdowny a zdržení se kritiky oficiální politiky, zvítězíme!“, říkali – nebo v to alespoň věřili. Kritici politiky byli považováni za stoupence ultrapravicových názorů, za nebezpečné konspirační teoretiky, nebo ještě hůře, za příznivce Donalda Trumpa.
K mému údivu mnozí z mých kolegů, včetně historiků zabývajících se životem v diktatuře, začali pod zástěrkou nezbytné solidarity proti hrozbě podporovat cenzuru, represe a propagandu. Postupem času navíc pozoruji další znepokojivý posun: značná část liberální levice nyní podléhá svým starým historickým démonům a plynule přešla od veřejného hanobení ostatních lidí během covidu k zaujímání upřímně neliberálních postojů. Trvá na tom, že pokud jsou obyčejní lidé, takzvaní „politováníhodní“, jak je v roce 2016 nazvala Hillary Clinton, příliš hloupí na to, aby pochopili moudrou politiku, kterou pro ně intelektuální elity chystají, pak jim musí být vnucena – a demokracie budiž prokleta.
Pocházíte z České republiky, takže Vám nemusím vysvětlovat, že intelektuálové mohou být někdy velmi pomýlení a jsou docela náchylní k podpoře nelidské politiky ve jménu lepší budoucnosti, která vyžaduje momentální oběti. Nicméně jsem byla překvapena, když jsem se tohoto jevu stala přímým svědkem. Nečekala jsem, že zkušení sociální vědci budou pronášet výroky typu „věřím ve vědu“ (což ukazuje, že možná věří ve vědu, ale rozhodně nepochopili, co to věda je), a přitom budou schvalovat ohavné zvyšování nerovností, proti nimž se údajně staví. Intelektuálové, kteří se dnes ctnostně ohánějí svým antirasismem tím, že podporují Kamalu Harris, by se měli blíže podívat na devastaci, kterou v rozvojovém světě způsobily covidové lockdowny, za něž se zasazovali. Tato politika přispěla k desítkám, ne-li stovkám milionů mrtvých a o deset let zpomalila hospodářský vývoj, práva žen a vzdělání dětí.
Tito intelektuálové by se také měli zamyslet nad zjevnými hospodářskými zájmy kolem vakcíny proti covidu, kterou propagovali. Jsem připravena zas a znovu vytrvale připomínat, že NIH, odkud slavný doktor Fauci spoluvedl proticovidovou politiku, je spolumajitelem patentu na vakcínu proti covidu, od společnosti Moderna již obdržel 400 milionů dolarů a soudí se s ní, aby získal ještě více peněz – mnohem více, jak tvrdí. Tomu se dnes říká nezávislé odborné doporučení veřejnosti. USA jsou spolu s Kanadou prakticky poslední zemí na světě, která vakcínu dětem stále doporučuje, zatímco ostatní země očkování pod třicet či čtyřicet let věku dlouhodobě odmítají. Ale američtí intelektuálové stále nepochybují a jsou přesvědčeni, že jejich děti jsou covidem ohroženy. A vůbec nevadí, že lidé chytají covid potřetí nebo počtvrté, přestože byli x-krát očkováni a přeočkováni: stále jsou „vděční za to, že jsou očkováni“, jinak by jejich případ byl „mnohem horší“. Neměla by se v určitém okamžiku do diskuse vrátit racionalita a kritické myšlení?
Tato situace je sama o sobě dost znepokojivá, ale schvalování cenzury, která má zabránit jakékoli veřejné diskusi o uchvácení veřejných služeb podnikatelským zájmem, ji ještě zhoršuje. Nacházíme se v kritické situaci. Je možné, že Twitter, jedna z posledních platforem, které ještě odolávají této „diktatuře občanské mravnosti“, by měl během několika měsíců nebo v příštích letech zaniknout. Skutečnost, že jeho budoucnost závisí také na nepředvídatelném Elonu Muskovi, obavy jen umocňuje.
Svoboda projevu je dramaticky ohrožena, ale mnozí z mých kolegů toto potlačování oslavují, protože jsou přesvědčeni, že těm, které považují za nepřátele svobody projevu, by neměla být svoboda projevu přiznána. Za prvé, liberální intelektuálové svým pohrdavým chováním vůči masám výrazně pomáhají krajní pravici dostat se k moci. A za druhé nemají dost prozíravosti, aby si uvědomili, že ve chvíli, kdy krajní pravice skutečně uchvátí moc, obrátí proti nim své vlastní zbraně. Protože „nepřátelé svobody slova nemohou mít svobodu slova“ a protože liberálové pohodlně zavádějí všechny potřebné nástroje k cenzuře nenávistných projevů, bude stačit, když krajní pravice bude cenzurovat liberály s tvrzením, že oni, liberálové, jsou nyní nepřítelem. Pokud o tom pochybujete, podívejte se na video s právníkem a ideologem Rassemblement national Pierrem Gentilletem, který vysvětluje, že covid této straně otevřel oči, protože si uvědomila, že právní stát lze snadno obejít pod záminkou výjimečného stavu. Jedinou překážkou stojící mezi stranou a úplnou kontrolou ve Francii bude podle něj Ústavní soud. Ale „žádné obavy“, RN soud buď rozpustí, nebo ho ve jménu lepšího zastoupení lidu obsadí dalšími členy, dokud nebude mít většinu.
Nechápu, proč jsou k tomu liberálové tak slepí.
Abychom to objasnili, je třeba vzít v úvahu dvě důležité námitky: zaprvé, nemůžeme určit, kolik intelektuálů skutečně věří covidovému narativu, a kolik těch, kteří se k němu pouze připojují, aby se vyhnuli kontroverzi. Skutečná cenzura kolem covidu zůstává evidentní, jak zdůrazňují zjištění vyšetřovacích komisí amerického Kongresu a přiznání Marka Zuckerberga ze srpna 2024, že Bidenův Bílý dům skutečně tlačil na Facebook, aby cenzuroval obsah. Přes počáteční odpor Zuckerberg nakonec kapituloval a nyní toho lituje. Konzervativní Nejvyšší soud navíc v červnu 2024 dokonce potvrdil právo americké vlády ovlivňovat obsah sociálních médií a regulovat, co lidé smějí a nesmějí říkat.
O tomto právu federální vlády cenzurovat uživatele prostřednictvím sociálních médií se v současné době vede fascinující právní bitva, a to díky žalobě, kterou původně podal stát Missouri, ale nyní se k ní připojil i Robert F. Kennedy Jr., proti Bílému domu. Uvidíme, zda americký soudní systém a ústavní práva zvítězí, ale jistotu nemáme. Ústava USA bohužel nyní čelí hrozbám jak z levice, tak z pravice, a jsem v pokušení říci: stejně z levice i z pravice. Například deník New York Times vydává jeden článek za druhým, v nichž naznačuje, že samotná ústava by mohla být pro zemi hrozbou (viz např. zde, zde a zde).
Moje druhá výhrada je, že se nakonec z tohoto chvilkového zřeknutí se kritických schopností intelektuálů vzpamatujeme, tím jsem si jistá. Jakmile bude plně obnovena svoboda slova, mnozí z nich se vynoří s tvrzením, že nikdy nepodporovali covidový narativ, protože věděli, že je chybný, ale prostě se báli promluvit. Jsem dokonce ochotná se vsadit, že jich bude většina. Ironií bude, že skutečnými hrdiny nebudou ti, kdo se od počátku za cenu velkých osobních a profesních ztrát bránili covidové ortodoxii, ale spíše covidoví fanatici, kteří se pak budou stavět do role „odvážných“, protože přiznali, že se báli nesouhlasit. Právě tito jedinci budou pravděpodobně oslavováni za svou údajnou čestnost.
Naléhavou otázkou je, zda se společně – tj. umírněná levice a umírněná pravice dohromady – vzpamatujeme dříve, než se k moci dostane extrémní pravice, a zda se nám jí možná podaří zabránit, nebo zda se vzpamatujeme až poté, co se tak stane. Pokud až poté, obávám se, že mnohé naše země může čekat období polodiktatury nebo úplné diktatury. V nejlepším případě by se situace mohla podobat maďarskému nebo polskému modelu, ale potenciálně by mohla být mnohem horší.
Protože jsem cítila silnou potřebu tomuto znepokojivému trendu čelit, napsala jsem krátkou knihu s názvem Pandemic Power: The Covid Response and the Erosion of Democracy (Pandemická moc: Covidová politika a úpadek demokracie), jejímž cílem je probudit liberální levici k uvědomění si nebezpečí režimu, který podporuje, a upozornit na jeho potenciálně katastrofální důsledky. Skutečnost, že nakladatelství CEU Press souhlasilo s jejím vydáním, a vlastně mě dokonce k jejímu napsání vybídlo, mi dává jistou naději. Je pozoruhodné, že pokud je mi známo, žádný americký univerzitní vydavatel dosud nevydal společenskovědní analýzu, která by byla kritická vůči covidové politice. Naproti tomu britská akademická nakladatelství jako Routledge, Palgrave Macmillan a Hurst, stejně jako francouzská nakladatelství, již vydala takových prací řadu. Americká pobočka Oxford University Press sice distribuuje brilantní knihu Tobyho Greena a Thomase Faziho The Covid Consensus: The Global Assault on Democracy and the Poor (Covidový konsensus: Globální útok na demokracii a na chudé. Kritika zleva), která původně vyšla ve Velké Británii, ale tím to víceméně končí. Mlčení amerických intelektuálů (kromě redaktora časopisu Compact Magazine Geoffa Shullenbergera) a amerických mainstreamových médií považuji za skutečné zanedbání jejich povinností. Pevně doufám, že se brzy probudí ze svého spánku. Věřím, že se tak stane, ale otázkou je kdy.
Je ironií osudu, že poté, co jsem byla českými primitivními antikomunisty po desetiletí označována za komunistku, salonní komunistku nebo typickou francouzskou levicovou intelektuálku, jsem se nyní ocitla v situaci, kdy mě můj vlastní intelektuální kmen obviňuje z toho, že jsem pravicová suprematistka nebo příznivkyně Trumpa. To bohužel vedlo k ukončení některých přátelství. Každý, kdo se vážně domnívá, že Trumpa podporuji, podle mého názoru nemůže být skutečným přítelem, a být z toho obviněná je pro mě hluboce urážlivé – přestože respektuji Trumpovy voliče, kteří pod Bidenovou covidovou politikou velmi trpěli a nejenže si nezískali žádné sympatie pro svou tíživou situaci, ale naopak čelili tvrdé kritice a opovržení za svůj domnělý nedostatek občanské odpovědnosti.
V této napjaté atmosféře jsem cítila nutkání objasnit svůj politický postoj, přestože jsem se tomu v uplynulých třiceti letech úspěšně vyhýbala, a proto jsem svou knihu nazvala Liberální kritika. Nejsem ani komunistka, ani ultrapravicová supremacistka. Věřím v silný stát, ale takový, který prosazuje solidní sociální politiku, a ne takový, který zneužívá svou moc k zavádění cenzury.
R.S.: Když „skončila“ éra covidu, objevila se v reakci na ni řada témat. Způsob, jakým se k nim společnost postavila, připomíná iracionalitu, nedostatek logiky, rezignaci na fakta, nedostatek plurality, kmenovost namísto odbornosti atd. s jakou se přistupovalo k samotné debatě o covidu. Některé z těchto debat přebírají vládu nejen nad světským světem, ale, což je znepokojivé, i nad akademickou půdou. Jaké jsou vaše postřehy – a jaký bude váš názor – na tuto skutečnost?
M.B.: Jak jsem již zmínila, covidová éra vytvořila nebezpečný precedens, který byl poznamenán arogantní pýchou elit. Zdá se, že tyto elity nyní věří, že mají pravomoc diktovat, co je pro veřejnost nejlepší, a cítí se oprávněné umlčovat nesouhlas cenzurou, což nyní proniká do všech důležitých společenských a politických otázek. Opět upřímně doufám, že se nám podaří rychle získat kontrolu nad situací, protože současná trajektorie je hluboce znepokojující a pravděpodobně neskončí dobře.
Muriel Blaive je společensko-politická historička komunistického a postkomunistického období v Československu / Česku v jeho středoevropském kontextu. Je absolventkou Sciences Po Paris a École des hautes études en sciences sociales v Paříži. V současnosti je držitelkou grantu Elise Richter na katedře sociologie Univerzity v Grazu.
