Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ruská invaze na Ukrajinu pohledem Kremlu

Ruská invaze na Ukrajinu pohledem Kremlu

Je již žurnalistickou tradicí vnímat invaze pohledem napadeného, resp. vojenské operace pohledem (ne)bránícího se. Podíváme-li se ale na vývoj posledních dní okem Kremlu, mohou vyplynout některá možná ne zcela doceňovaná fakta.

V první řadě, Ukrajina z pohledu Moskvy dostála dlouhodobě svému názvu („okrajina“, periferie), a to hlavně co do fixace své mezinárodní pozice, resp. bezpečnostních pojistek. Ty jsou dodnes v zásadě nulové, což z této oblast mezi Tureckem (resp. Černým mořem), Rumunskem, střední Evropou a Běloruskem s Ruskem dělá v zásadě zemi nikoho. Jsou tedy splněny potřebné „bezpečnostní“ aspekty případného útoku.

Dále, z ruského pohledu se na tomto území minimálně posledních deset let děly věci, které Kreml vyhodnotil jako potenciální ohrožení pro Rusko, resp. dlouhodobé vytváření podhoubí pro jeho destabilizaci. Přiznaně jde o pletky se Západem v podobě armádní výzbroje a ideologický revival toho, co Moskva vnímá jako ukrajinský fašismus (banderovci, polovojenské uskupení Azov apod.). Méně ochotně Moskva přizná i určitou měkkou sílu, která možná nebyla tak nebezpečná okamžitě, rozhodně byla ale podvratná dlouhodobě (ve velkých, jazykově smíšených či spíš ukrajinsky hovořících sídlech jasná preference západní kultury, snaha o vytváření občanské společnosti, jakési formy demokracie či pokusy o ni, sklon k evropské řemeslnosti a pořádkumilnosti apod.).

Řečeno jednoduše – Rusko dlouhodobě vnímá Ukrajinu jako inkubátor mnohého, co je interpretovatelné když ne přímo jako ohrožení, tak aspoň jako historicky nepůvodní, do ukrajinských „myslí i srdcí“ zvenčí implantované. Zde si nicméně i Západ musí sáhnout do svědomí a vyhodnotit, kolik aktivit vůči Ukrajině dělal s čistým úmyslem, a kolik z nich bylo činěných čistě pragmaticky, případně právě s přesahem vlivu na Ruskou federaci. Dost pravděpodobně jsou si zde obě strany více méně kvit.

Další věcí je stav po roce 2014 (tj. po tzv. „Euromajdanu“), který Rusko vnímá jako otevřenou snahu o změnu politického kurzu země, resp. dosazení loutkové vlády (jak dnes Kreml říká „junty“ apod.), které trvá prakticky dodnes. V širším dějinném odstupu se tak na současnou invazní operaci budou ruské učebnice dívat na jako na nutný zásah, u něhož nebylo otázkou, zda se stane, ale kdy a v jaké formě k němu dojde.

Jde-li o denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny: čeští a západní analytici rádi hovoří i tom, že jde o „kremelské bludy“, „Putinovy přeludy“ apod., lze se ale stejně tak ptát i jinak: je-li RF schopná až chirurgicky precizně během jednoho časného rána a dopoledne zlikvidovat velkou část páteřní armádní infrastruktury druhé největší evropské země, nebude zřejmě disponovat obdobně dobrými zpravodajskými podklady i co do stavu společnosti (resp. míry radikalizace té či oné její části)? Nehledě na to, že pojem „denacifikace“ se dost pravděpodobně nevztahuje jen na eliminaci otevřeně fašizujících bojůvek typu Azov či občasných pogromistů útočících na ruské menšiny v Lugansku či Doněcku, ale především na odstranění ne-li celých čelných mocenských struktur, tak aspoň jejich podstatných částí.

Dalším bodem je ruské vyhodnocení možného západního odporu: Kreml je na 99% (správně) přesvědčen, že kromě vyvěšování vlajek, snižování teploty o stupeň v obýváku či maximálně sporadických dodávek zbraní obráncům Ukrajiny se EU, UK ani USA nezmohou na nic. Sankce se nepočítají, Kreml na ně již podle dřívějších vyjádření „kašle“. A kdyby přeci jen byl problém, ještě mohou přijít na řadu ruské páky jak v ekonomické (dodávky energií, materiálů, dalších vstupů), tak v geostrategické oblasti (přítomnost na Blízkém Východě, přítomnost v Africe, do jisté míry ochranná ruka držená nad izraelskými útoky na Sýrii, resp. nad demonstrativními přelety stíhaček IDF nad Libanonem apod.). Pochopitelně je tu aliance s Čínou, která přes určité počáteční váhání Rusko v jeho krocích podpořila, a spolu s ní formování nového alternativního světa, který určitě ne bez problémů, již teď se ale ukazuje jako plně životaschopný.

Jako poslední jsou tu precedenty podobných akcí, které jdou za Západem: namátkou Srbsko (několikaměsíční bombardování ze strany NATO), Afghánistán a Irák (americký a „spojenecký“ útok a následná okupace země), Libye (útok několika zemí NATO), Sýrie (dlouhodobá americká okupace) a další. Oproti bezohledným, krutým a krvavým invazím do vzdálených nepříbuzných teritorií je tak současná ruská akce tento „jen“ vpádem do stejnojazyčné oblasti, jež se nachází hned v sousedství, má mnohé shodné kulturní rysy a sdílené dějiny. Když už nic jiného, přispějí tyto skutečnosti jako morální argument ve při o to, kdo má máslo na hlavě.

Obecně tak lze říci, že zatímco je Západ mistr všeho kromě smysluplné koordinace a rozhodné akce, Rusko právě v těchto disciplínách vítězí. Výsměšně tím Západu nastavuje zrcadlo, jde-li o bezzubost jednání podle práva, podobně jako jím zamýšlených sankcí a celkovou směšnost pozůstatků někdejší neomezené moci unilaterálního světa. Zároveň samozřejmě dodává na váze názorům těch, kdo tvrdí, že s Ruskem je možné smysluplně jednat jen vedle ležící pistolí na stole. Nakonec států zaujímajících takový přístup obecně bude přibývat – neboť právě tento ruský, tj. jeden z hlavních neamerických precedentů porušení mezinárodního práva, určitě „potáhne“.

Do plánování celé akce totiž zřejmě patřil i (sub)scénář toho, že jakmile se věci dají do pohybu, půjde je zastavit jen těžko. Jak ostatně řekl sám prezident Putin ve dvou (zkombinovaných, v určitém časovém odstupu od sebe jdoucích) prohlášeních z nedávné doby: „Dlouho jsme zapřahali… a „teď jedeme podle plánu“.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Related posts