V následující (letmé) analýze či dokonce „predikci“ se podíváme opět na to, jak věc vidí Rusko, resp. co mohou jeho rozhodující složky plánovat poté, co se válečná vřava uklidní a před Moskvou i celou Rusí se předestře opět normální, všední den se svou unylou a nezáživnou nudou i chmurou. Činíme-li tak když kvůli ničemu jinému, pak aspoň proto, neb je nesporné (a my pevně doufáme v to), že takový den dříve či později přijde.
Ruská vojska s největší pravděpodobností brzy dobydou Kyjev, resp. obsadí prakticky celou východní polovinu země. Otázkou je, zda případný příjezd ruských námořních sil do Oděsy přeroste v anexi sousedního Podněstří, kapitolou samou o sobě je pak Moldávie jako taková. Ta je sice bývalou sovětskou republikou, která zároveň není členem NATO, zároveň je však neslovanským teritoriem, která svým způsobem přesahuje do západní sféry vlivu přeci jen o něco víc a jasněji, než Ukrajina. Moldávie je zhruba ve stejné pozici jako Gruzie, jen je přímo napojena na členský stát EU i NATO, což případ Gruzie není. I proto by případné napadení Moldávie (tj. nikoli jen anexe Podněstří, které je i tak z pohledu mezinárodního práva součástí Moldávie, protože ho nikdo neuznal) bylo určitou další úrovní, resp. „testováním“ reakce Západu. Po něm by Rusko vědělo nejen jak s Moldávií, ale hlavně jak na Gruzii. Jak ale říkám, to je zatím trochu předběžné.
Podobně předběžné, teritoriálně ale nadmíru relevantní, je zabývat se západem Ukrajiny, tj. zhruba oblastmi jako Ivanofrankovsk, Kamenec Podolský, Zakarpatí, Černovice, Rovno, Luck a pochopitelně Lvov. Kromě toho, že jde o již opravdu „tradičně“ ukrajinské (a ukrajinofonní) oblasti, jde v neposlední řadě o koridor, kterým na Ukrajinu proudí zbraně ze Západu. Logickým a eminentním ruským zájmem tak musí být tento koridor přerušit, resp. zcela uzavřít. Variant toho, co se stane se západem Ukrajiny, je podle mě proto několik:
- Rusové danou oblast nechají z toho či onoho důvodu být, vznikne cosi jako (nejdřív přechodná, postupně „stále stálejší až nakonec stálá“) „Západní Ukrajina“ s hlavním městem Lvovem;
- Rusové dají po dobytí Kyjeva (z Kyjeva, tj. „z vlády“) příkaz k uzavření západních hranic a přerušení logistické i jiné komunikace se Západem; sub-varianta 1: západ (Ukrajiny) uposlechne;
- sub-varianta 1: západ Ukrajiny neuposlechne, naopak na svém území shromáždí maximum členů odboje; v takovém případě…
…následuje potenciálně vleklá, opotřebovávací válka, kdy (geopolitický) Západ nepřestává zásobovat (západo)ukrajinský odboj, resp. paralelně vyztužovat formující se (prozápadní), na západě země umístěné residuum původní Ukrajiny (resp. Zelenského vlády apod.). Protože v takovou chvíli ale již Ruská federace „svými metodami“ pevně ovládá zbytek země, nabízejí se další možnosti, resp. „sub-varianty“:
- (geopolitický) Západ i Rusko přestane podpora odboje (resp. boj) bavit, následně se konsoliduje případný nástupnický útvar původních ukrajinských vládních struktur; kdesi na úrovni SJ vertikály Žitomir – Vinnyca apod. (či dokonce ještě o kus západněji) vzniká (provizorní, časem stále stálejší až nakonec stálá) hranice;
- (geopolitický) Západ přestane nástupnickou západoukrajinskou entitu podporovat, ta padne;
- do konfliktu se (na území Ukrajiny) vloží či bude vtaženo NATO a dojde ke kolizi obou hlavních protistran, tj. USA a Ruské federace, ovšem velmi blízko České republice, resp. střední Evropě; to je (a nejen pro nás) samozřejmě nejhorší, fatální možnost.
Dojde-li nicméně k nějaké z (pravděpodobných) variant stabilizace (či jen lokalizovaného, resp. „lokálně zapouzdřeného“ konfliktu), jak bude vypadat situace v samotném Rusku? Očekávat lze několik procesů, z nichž se některé pokusíme odhadnout a v rámci možností i popsat. Jako tradičně je nahlédneme nikoli z pohledu „obyčejných“ lidí, ale z pohledu centrální moci, tj. Kremlu. Co někomu přijde cynické, považuji za jediný realistický způsob, jak se na věci dívat realisticky a nejblíž možnému vývoji. Místo výčtu ekonomických nevýhod, které bude případná izolace Ruska přestavovat pro nějakých 80–90% jeho obyvatel, skýtá totiž pokus „vcítit se“ do pozice vládnoucích a rozhodujících elit možnost vidět, hledat či soustředit se prioritně jak na řešení problémů, tak na identifikaci pozitiv a příležitostí, které nová nestandardní situace přinese.
Pro stručnost bodový výčet toho, jak současnou situaci, resp. výhledovou „realitu“ sankčního režimu může nahlížet ruská vládnoucí elita:
- Vytvoří se obrovský zdroj levné, ve své vlastní zemi „uvězněné“ pracovní síly (tj. víceméně „čínský model“). To znamená levné dobývání a / či elementární přetváření přírodního bohatství a buď jeho prodej za valuty do zahraničí, nebo jeho (barterovou) směnu.;
- Prodeje se budou realizovat do vybraných teritorií, většinou tvořených tou či onou formou sympatizujícími státy. Namátkou BRICS, státy Afriky, „dílčí přeběhlíci“ či „selektivní rebelové“ jako Jižní Korea apod.;
- Dojde k zániku starých elit / oligarchů a vzniku nových. Částečně lze tyto nové (nejen ekonomické) elity očekávat z řad armády a na ni navázaných osob, které do správy v (nyní se formujícím) zvláštním režimu „pronikly“, byly danou správou pověřeny apod. Práci samotnou za ně bude reálně vykonávat někdo jiný (například „zeť, který rozumí číslům“), ony ale (pro sebe a své rodiny, známé, svůj sociální okruh apod.) budou tváří, recipienty i garanty (sociálních, majetkových i mocenských) prebend z takové nové společenské role plynoucích;
- Navázání nových strategických partnerství, resp. modifikace / adaptace stávajících. To přitom nejen v ekonomické, ale i vojenské rovině: kromě tradičně podporujících, do větší či menší míry na RF závislých teritoriích (Sýrie, Severní Korea apod.), zde hlavní práce čeká na úpravu vztahů s Indií a Čínou, jakož i dalšími teritorii (Afrika, Indonésie, Jižní Amerika apod.). Zajímavý je (nejen z pohledu specializace našeho webu) v této souvislosti Írán, který ruský krok momentálně sice kritizuje, zároveň ale prokazatelně (a výživně) s RF koexistuje na Blízkém Východě. Na jednu stranu si tak může brousit zuby na případné ruské stažení z oblasti BV v důsledku například „šetření na výdajích“, na druhé straně ví, že takové stažení vlastně nechce, protože se bez RF na BV neobejde. Naproti tomu je Írán pro RF možnou cestou jak dle potřeby lehčeji či více „utáhnout šrouby“ Izraeli či Turecku, které se z pohledu Kremlu v přístupu k ruské „speciální operaci“ příliš nevyznamenaly. Spíš, než by tak například vybavila Libanonu systémy PVO či dokonce stíhačkami k obraně svého nebe před svévolnými izraelskými vpády, může například pomoci vybavit Hizballáh či přestat přivírat oči nad izraelskými bombardováními (íránských) základen v Sýrii (při kterých běžně umírají i Syřané). To je přitom jen (na ukázku) malá část z pák, kterými Rusko (celosvětově) disponuje;
- Z Ruska dojde k určitému odlivu (zejména mozků, které tam ještě případně zbyly), horké to ale nebude. Na vývoz peněz, ze kterých by se dalo v cizině začít, je omezení (maximálně 10 tisíc USD), stále je tu naděje na změnu (palácový převrat, smrt vůdce apod.), pohodlnost, ale i souhlas a pýcha na znovu získání „Maloruska“, stejně jako tušení nových (mj. výše uvedených) příležitostí, určitá touha po „dobrodružství života v novém světě, který je jen náš“, symbolická, „pasivní“ rebelie vůči Západu a jeho „hodnotám“, možná i využívající určitého celospolečenského „syndromu“ obleženého Leningradu (tj. motivace po iracionální sebemrskačské činnosti podobného typu jako ta, která nutila novou generaci amerických vojáků „zažít to samé, co otcové ve Vietnamu“) apod. Čistě z pozice moci jsou tu pak podobné koňské počty jako v Sýrii: čím víc jich potáhne, tím víc nám toho (přírodního bohatství, země, pozemků apod.) zbyde, resp. v menším počtu ze dne na den o to víc zbohatneme;
- Bude probíhat „stabilizace“ Ukrajiny, tj. dosazování klíčových lidí, vlády loajální Kremlu, místních „samospráv“ apod.;
- Udržování toho či onoho „požadovaného stavu“ vůči okolí (již zmíněné Moldavsko a Gruzie – zde to může znamenat cokoli od koexistence až po zábor); dále státy kolem (EU / NATO apod.) a postupná snaha pomocí salámové metody jedné výjimky za druhou dosahování „normalizace“ i s tímto okolím;
- Vnitroruská konsolidace. Zchudlí a dříve či později poněkud „vyplašení“ občané Ruské federace (ne však možná o moc víc než Středoevropan výhledově např. tankující za 60–80 Kč za litr paliva) budou budoucím novým oligarchům vděčni za jakoukoli pracovní příležitost, která jim umožní (v rámci možností a v daném čase obvyklých standardů) důstojný život (tj. opět ne nepodobně naší realitě). I tak lze nadále počítat se stále 2/3 podporou „vedení“ země, do určité míry jdoucí na konto zažitého stockholmského syndromu, do určité míry na konto dozajista utužující se „bezpečnostní konsolidaci“ společnosti. Zhruba 1/3 obyvatel lze považovat za více méně „samostatně“ uvažující, ovšem pouze (malá) část z nich zemi opustí; jednak je v zásadě nikdo nečeká a nikdo nechce; až se chce bodrým bonmotem téměř zemanovského střihu říci, že (klasicky signálně pokrytecký) západní svět najel na negativní cejchování všeho ruského skoro stejně rychle, jako krachnul Sberbank.
- Poslední bod – finanční ztráty. Finanční ztráty? Vždyť to je jen nějakých 300, případně 600, maximálně 1000 miliard USD! To je přeci měloč – jen východní část Ukrajiny má cenu přinejmenším desetkrát větší. Saldo je tedy srovnáno, resp. navýšeno, a věc je tím pro Kreml hotová.
Závěr: již tak z velké části autarkické (tj. plně soběstačné) Rusko spustí naplno experiment, který (nedobrovolně) chystalo již minimálně od roku 2014. Jak s „vlastními francouzskými“ sýry či víny odkudsi z Mordvinska nebo Kransnodaru, tak s state-of-the-art bankovním SWIFTem, internetem i koncovkou .рф tak je svým způsobem v něčem i dál, než byla čerstvě pobrexitová Británie. A stejně jako UK ze začátku narážela na zahraniční partnerství a obchodní smlouvy, časem se dost možná stejně jako v jejím případě „chytí“ dost těch, kteří zejména výstupy z výše uvedeného bodu 1 nepohrdnou. Podobně jako britská libra ani rubl zatím nedeprecioval nijak tragicky; rozhodně nemluvíme o stovkách procent. Ruská měna tak oslabila zhruba takovým způsobem, jak by se moc líbilo klausovským podnikatelům z devadesátých let: tj. dost nízko na to, aby šlo pohodlně vykořisťovat, zároveň ale ne tak nízko, aby vznikly sociální bouře. Stávající situace je tak vlastně ideální.
Je zároveň zřejmé, že stávající konflikt není čistě bojem o teritorium či jen jakýmsi nostalgickým „sbíráním ruských zemí“: v první řadě je to souboj mezi liberálním kapitalismem (který si také říká „demokratický svět“) a liberálním oligarchismem (jehož příslušníky ten svět, který si říká demokratický, s oblibou nazývá „autoritářské režimy“).
Kontruje generálu Pavlovi a jeho výroku o tom, že „na hrubý pytel hrubá záplata“, dovolil bych se připomenout rčení „odříkaného největší krajíc“. Zatímco tak momentálně Boris Johnson křičí cosi o skandálu na Dněpru, nelze vyloučit, že zrovna UK v některým ze svých scénářů nepočítá s pomyslným návratem do 17. století, kdy právě britské obchodní zastupitelství (mimochodem nepřímý předchůdce Východoindické společnosti) byl v „carství Muskovitském“ prvním (a dlouho jediným) domem hájícím nejen své, ale v omezené míře i evropské obchodní zájmy.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
