Historie: Podivuhodný příběh Šalomounova chrámu

Pohled na hrady, amfiteátry a další skvostné stavby, které vybudovali staří Syřané, oprávněně budí v dnešních obyvatelích tohoto kusu země pýchu na jejich praotce. Jedním z takových míst je bezpochyby Šalomounova pevnost, jež navzdory svému názvu nemá nic společného s prorokem Šalomounem ani s džiny, které měl Bůh přinutit, aby mu při její stavbě sloužili.

Tento syrský aramejský chrám par excellence je archeology řazen mezi desítku nejvýznamnějších nalezišť východního Středomoří a kdo stojí na jeho troskách, je zákonitě v úžasu. Majestátnost kamenů, z nichž některé váží více než sedmdesát tun a mají rozměry 10 x 2,7 x 1 metr, umocňuje v člověku pocit malosti a slabosti. Jak mohli naši předkové zvedat takto obrovité kameny přes tyto hradby?

Lidé v minulosti si to nedovedli představit, a tak stavbu pevnosti přisuzovali džinům ve službách proroka Šalomouna v souladu s náboženskou legendou vyprávějící, že Bůh přiměl tyto bytosti, aby mu stavěly obrovské stavby. Historická a archeologická fakta popírají jakoukoliv spojitost džinů a proroka Šalomouna s touto úžasnou památkou, nadále ovšem zůstává lidská mysl oslněna genialitou jejích stavitelů podobně, jako je tomu v případě egyptských pyramid. Známý archeolog a specialista na překlady ze starořečtiny a aramejštiny Malátius Jaghnún potvrzuje, že Šalamounova pevnost nemá nic společného s prorokem Šalomounem, a dokonce vlastně není ani pevností v pravém slova smyslu, nýbrž se jedná o syrský aramejský chrám. Nejvýznamnějším pozůstatkem ve zbylých ruinách jsou nápisy v řečtině, která sloužila coby mezinárodní dorozumívací jazyk a spolu s národní aramejštinou byla úředním jazykem Sýrie v klasickém období tisíce let následujících po Alexandru Makedonském. Nápisy hovoří o „bohu Baitu Kíkí“, který v dávných časech zasvětil tento chrám výhradně svému kultu v období před poslední obnovou v roce 171 během římské nadvlády nad Sýrií. Syřané dodnes žertem přísahají při proroku Kíkím, reálné postavě, jež sice nebyla prorokem, ale byla spravedlivým mužem, který vyzýval k uctívání božstva Nejvyššího, Pána nebes, jemuž syrští Aramejci zasvětili tuto velkou stavbu. Kíkí žil někdy na počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem a vyznačoval se moudrostí, spravedlností a duchovní energií, jež ho vedly k poznání nutnosti existence vyššího boha, jímž měl být Nejvyšší, Pán nebes. Tuto charakteristiku čteme na oltáři nalezeném ve vesnici Sáʽín poblíž města Tartús. Kazatel či prorok Nejvyššího, Pána nebes se usadil ve vesnici, která později nesla jméno Bajtu Kíkí (Baitokaike), což znamená „příbytek Kíkího“. Tam Kíkí postavil chrám pro uctívání božstva, které se stalo známé také jako „bůh Bajtu Kíkí“. Ve své konečné podobě, která se dochovala dodnes, byl chrám obnoven ve druhém a třetím století našeho letopočtu. Jaghnún zmiňuje i další proroky, jejichž jména zůstávají v povědomí a dostaly je další dva vrcholy v přímořském pohoří poblíže letoviska Slanfa, a to proroky Matu a Júnuse. Ale kolují i jména dalších proroků, například proroka Manda na místě, které nese jeho jméno poblíže obce al-Qusajr, či proroka Húda, které nese jedna z bran starobylého města Homs, ale i mnohá další místa na syrském území.

Takzvaná Šalomounova pevnost je tedy považována za jednu z nejvýznamnějších archeologických lokalit nejen v oblasti Sáfíty, ale v celé Sýrii a východním Středomoří obecně. Ze severu, východu a jihu je obklopena horami a otevírá se do nádherného údolí, které zdobí ořešáky, platany, bobulovité keře, duby a vinice. Založili ji Aramejci, když osídlili tyto nedostupné horské oblasti, aby unikli útokům Asyřanů. Původně byla zasvěcena uctívání „boha Bajtu Kíkí“, poté ji Seleukovci a Římané obnovili a v byzantské době v ní postavili kostel. Za současný název vděčí místním lidem, v nichž obrovské kameny vzbuzovaly ohromení a víru, že to museli být džinové ve službách proroka Šalomouna, kteří chrám postavili a na místo dopravili obrovské kameny vážící více než sedmdesát tun.

Šalomounova pevnost se nachází v guvernorátu Tartús, padesát kilometrů východně od provinční metropole, dvacet kilometrů od Sáfíty, patnáct kilometrů od Drajkíše a čtrnáct kilometrů od Masjafu. Tyčí se do výšky 790 metrů nad mořem a ve starověku se jí podle řeckých spisů objevených ve velké svatyni chrámu říkalo Příbytek Achíchí (Bajt Achíchí). Byla zasvěcena uctívání místního aramejského božstva, jehož jméno je vyryto v řečtině na různých místech chrámu a jež je paralelní k řeckému bohu nebes Diovi. Aramejci přišli do této oblasti z hor na pobřeží, protože jejich království se nedokázala bránit a Asyřané je zatěžovali tvrdými daněmi. Když se Aramejci rozrostli, potřebovali chrám zasvěcený svému bohu, „Pánu Bajtu Chíchí”.

Šalomounova pevnost je považována za jeden z nejzachovalejších chrámů hned vedle Baalových chrámů v Palmyře a Baʽlbaku. Základy současné podoby pochází ze seleukovského období, když dal Seleukos I. Níkátór postavit na troskách staršího chrámu novou stavbu, kterou zasvětil bohu Baalovi (Diovi) a nazval ji “Bajt Chíchí Zeus” nebo „Bajt Sísí Zeus“. Chrám vzkvétal za vlády Římanů, kteří jej začali obnovovat v prvním století n. l., ale skutečného věhlasu dosáhl ve druhém století n. l. za vlády císaře Septimia Severa a bohoslužby se v něm provozovaly až do čtvrtého století n. l. V byzantském období, tedy po ustavení křesťanství jako oficiálního náboženství za vlády císaře Konstantina Velikého, se objevuje dopis císaře místnímu panovníkovi, aby respektoval výsady udělené vládcem státu obyvatelstvu. Stejně jako v chrámech Jupitera a Dafné v Damašku byli obyvatelé této lokality osvobozeni od daní. Texty v pevnosti naznačují, že „nejvyšší bůh Bajtu Sísí“ je božstvem, které má moc uzdravovat, a že nemocný člověk, který navštívil 360 lékařů bez úspěchu, zde byl zázračně vyléčen.

Stavba se rozkládá na velké ploše, má obdélníkový tvar vedoucí od severu k jihu a sama svatyně je umístěna na nejvyšším místě uprostřed chrámového komplexu. Má tři hlavní části: velkou svatyni, bohoslužebný sál a malou svatyni. Zeď pevnosti je postavena z obrovských obdélníkových kamenů o délce až deset metrů a výšce 2,6 metru. V každé straně čtyř zdí je brána, kterou se vchází do chrámového areálu.

Velká svatyně je obdélníkového tvaru s rozměry 85 x 134 metru. Byla postavena z obrovských místních vápenců, přičemž rozměry některých z nich činily až 3 x 9 x 1,2 metru. Některé z nich byly zcela opracovány, jiné nikoli. Obdélníkový kámen zdobí postavy orlů a býků (podobné malbám nalezeným v Bakchově chrámu v Baʽlbaku). Hlavní brána se nachází na severu, skládá se ze tří vchodů a je široká patnáct metrů. Vchod měl vnější a vnitřní portikus, které oba spočívaly na osmi sloupech. Vnější portikus měl dva výklenky, dva boční vchody a krásný oblouk nad hlavním vchodem. Dvoje dveře na východě a západě byly stejné, každé z nich měly dva výklenky a nahoře na dveřích byla ozdobná kamenná deska. Na východních dveřích je hlava muže a řecký nápis, který datuje zasvěcení obyvatel tomuto místu do roku 171 n. l. Na konci severní stěny jsou dva lvi a nápis, který byl přidán později v roce 255 n. l. za vlády císařů Valeriána a Galliena. Celkově se velká svatyně skládá z těchto částí: zdi, chrám, portikus severní brány, velký oltář a zbytky místnosti před portikem severní brány.

Bohoslužebný sál pochází ze třetího století našeho letopočtu. Má tvar obdélníku o rozměrech 14 x 50 m, je postaven z jemně tesaného místního vápence, jehož rozměry jsou mnohem menší než rozměry použité pro zdi velké svatyně: největší z nich má rozměry 0,9 x 0,9 x 3 metru. Konstrukce sálu je podobná mnoha chrámům v Sýrii a Libanonu, jónský vzor hlavic sloupů je navíc podobný vzorům hlavic v chrámu v jordánském Džaraši. Německá mise, která pracovala v Baʽlbakově chrámu na počátku minulého století, při své návštěvě a práci na místě Šalomounovy pevnosti objevila části nejstarší zdi před současnou jižní stěnou sálu. To ukazuje na proces přestavby, který probíhal spolu s rozšířením náboženského zařízení se zachováním posvátného jádra (Svatyně svatých). To bylo v té době běžným zvykem, příkladem může být Baalův chrám v Palmyře.

Malá svatyně se nachází severozápadně od velké svatyně ve vzdálenosti 57 metrů. Má čtvercový tvar o rozměrech 60 x 60 metrů a zahrnuje následující budovy: malou obdélníkovou svatyni v jihovýchodním rohu, malý chrám s kruhovým oltářem uprostřed severního průčelí směřující k severu, obdélníkovou budovu s kruhovou částí uprostřed západního průčelí s orientací na západ (její funkce je dosud neznámá) a kostel, který se nachází uprostřed východního průčelí a nespadá do původního stavebního období dvou svatyní. Co se týče stavebních technik použitých na bráně a zdech malé svatyně, jsou podobné těm ve velké svatyni, což svědčí o jednom stavebním období během 2. století n. l. Je patrný jeden původní design a funkční integrace mezi oběma svatyněmi, přičemž malá svatyně zůstala nezměněna až do raně křesťanského období, kdy v ní byl postaven kostel. O výběru místa pro náboženské centrum rozhodly dvě zásadní věci: pramen a posvátná skála pod chrámem, který dle současných poznatků nebyl izolovaným místem, ale nacházel se na hlavní cestě spojující pobřežní oblasti s vnitrozemím.

Je jisté, že se již brzy na syrském území setkáme s novými archeologickými nalezišti, která odhalí nám dosud neznámé chrámy a další poklady dávných věků.

Historický exkurz pro naše čtenáře připravil náš syrský dopisovatel Júnus an-Násir.