Jednání o řešení situace v Sýrii, která probíhají střídavě v Astaně, Soči a Ženevě, jsou většinou chápána jako rozhovory, které mají vést primárně k míru v zemi. Vedlejším produktem, který se rodí tak trochu v jejich „stínu“, jsou kroky vedoucí k formulaci aktualizovaného textu syrské ústavy.
Tvorba textu ústavy stojí na několika vstupech, které jsou předmětem postupných diskusí a které zejména v poslední době nabírají konkrétnější obrysy. Dané diskuse jsou dlouhodobým procesem, a to ze dvou hlavních důvodů: v případě ústavy jde jednak o základní státotvorný dokument, jednak jde o výstup, který by měl – reálně i symbolicky – znamenat jednu z teček za syrským konfliktem a jako takový představovat i určitý kompromis, podle kterého bude země ke spokojenosti maximálního možného počtu občanů fungovat dál.
Postupně vyjasňované hlavní neznámé byly zejména:
- Kdo bude mít tvorbu textu na starosti
- Kdo bude garantem celého procesu
- Jak bude celý proces probíhat
Stav, ke kterému se v jednacích síních výše zmíněných míst dospělo, je nyní přibližně následující:
Ad 1/ Tvorbu draftu textu bude mít na starosti zhruba 150-členná komise, sestávající jednak z a) delegátů schválených a vyslaných oficiální syrskou vládou, jednak ze b) zástupců opozičních frakcí koordinujících s jedním ze tří hlavních garantů diplomatického řešení syrské krize, tj. Ruskem, Tureckem a Íránem (přičemž reálně jde především o opozici či „alternativu“ nacházející se v Rusku a Turecku, resp. o hnutí, která s danými zeměmi svou činnost koordinují). Poslední z přibližně třetinových podílů budou mít zástupci, dá se říci, „východosyrských“ entit, tj. hlavně Kurdové a zejména Saúdskou Arábií podporované klanové arabské skupiny (´ašá´ir)
Ad 2/ Hlavními („externími“) garanty celého procesu budou Rusko, Turecko, Írán a OSN, zastoupené vyjednavačem Staffanem de Misturou. Existuje vůle k jednacímu stolu v určité roli přizvat i zastánce „silového“ řešení, tj. především státy jako USA, Francii a Británii, případně Saúdskou Arábii. Ty se nicméně z pozice hlavních garantů diskvalifikovaly jak prosazovaným silovým řešením (spočívajícím ve snahách vnutit suverénnímu státu svou vizi politiky, např. ve stylu „Assad must go“ apod.), ilegální vojenskou přítomností na území Sýrie, podporou extremistických elementů a celkově nekonstruktivním přístupem nejen vůči Damašku, ale i selektivně vůči jednotlivým konferencím konaným za účelem stabilizace situace v zemi (zejména Astana a Soči). Ve zkratce tak lze říci, že Rusko, Turecko a Írán převzaly v koordinaci s OSN hlavní iniciativu v definování a garantování právního rámce představujícího cestu vedoucí k legitimně závaznému řešení syrské krize.
Ad 3/ Současný konsenzus je takový, že po vypracování draftu bude navrhovaný text odeslán výše uvedeným čtyřem (resp. 3 + 1) garantům, kteří jej ověří z právního hlediska a následně jej oficiálně představí na k tomu účelu svolané konferenci. Odtud text poputuje k syrské vládě, která pověří příslušné orgány tím, aby provedly nutné formální (právní, procedurální) kroky k uvedení nové, respektive přepracované ústavy v praktickou platnost.
Celý proces provází samozřejmě i nadále několik otazníků, ve velké většině pocházejících z řad těch, kteří dlouhodobě rozhovory bojkotovali (až se z podílu na nich de facto sami diskvalifikovali), tzn. extremistické opozice a jejích hlavních sponzorů. Jde zejména o následující:
– budou nové volby, resp. dojde k volbě či případně výměně prezidenta?
– bude ústava „jen“ změněna (doplněna apod.), nebo kompletně nahrazena novým textem?
– jak bude zaručena legitimita nové ústavy, resp. bude skutečně možné ji považovat za plně legitimní?
Na první otázku lze odpověď hledat v ústavním právu Sýrie, resp. v procesu přípravy nové ústavy – jde o proces de facto nezávislý na volebním zákonu, resp. na procesech, které s ním souvisejí. Nikde tedy není řečeno, že by přijetí nové ústavy nutně podmiňovalo vypsání nových voleb – tím spíš, že orgány, které mají zakomponování ústavy do syrského práva na starosti, jsou orgány jinými, než ty, které se zabývají volbami. I tak je ale ponechán určitý prostor na to, aby – jaksi z povahy věci a jejího významu – k vypsání voleb přeci jen došlo; vše je ale v tomto ohledu zcela v zákonné pravomoci syrských úřadů.
Jde-li o druhou otázku, pak zde je diskuse víceméně technického, či spíš filozofického rázu – co je to změna kvantitativní a co změna kvalitativní? Kvalitativní změna bývá v tomto kontextu nejčastěji spojována se změnami prezidentských či vládních pravomocí, kompetencemi bezpečnostních složek či případně úřadů místní samosprávy. Na tato témata probíhá živá diskuse dlouhodobě, přičemž se zároveň jedná o témata, u kterých je těžké odlišit, zda je oponenti Damašku používají s cílem přinést občanům blaho, anebo zda si je spíš berou jako rukojmí, vyjednávací strategii či zdržovací taktiku.
Nakonec, jde-li o legitimitu smlouvy, lze konstatovat, že bude-li jedním z garantů procesu vypracování nového textu ústavy i Organizace spojených národů – a nemáme-li apriorně za cíl její autoritu zpochybňovat –, mělo by i toto být dostatečnou zárukou jeho plné legitimity.
Roli hlavních tří „praktických“ garantů samozřejmě nelze opomenout, přičemž i v tomto směru se nabízí některá významná fakta, která je do budoucna třeba vzít na zřetel: Rusko sehrálo při stabilizaci syrské situace zcela zásadní roli, což je fakt, který dnes již zřejmě nikdo nezpochybňuje (význam Moskvy byl mimo jiné potvrzen i tím, že mu důvěru v její konstruktivní roli při záruce stability v regionu svěřil i Izrael, který se doposud spoléhal prakticky výlučně na Spojené státy. Jde-li o Turecko, to se stalo do značné míry na Rusku závislým, což ovšem nebrání tomu, aby se mezi oběma zeměmi dále neprohloubil vztah založený na oboustranném (byť ostražitém) respektu. Jde-li o Írán, je si i Teherán vědom svých možností a limitů, které jsou – v zásadě opět – založeny na již výše uvedené posilněné roli Ruska nejen v Sýrii, ale v celém regionu. Podobně jako v případě Turecka ale ani to nebrání postupnému budování (realisticky obhájitelného) vlivu Íránu v Sýrii, potažmo (po své linii) vlivu regionálního.
Ve vlaku syrského restartu se některá z jakž takž důstojných míst (nikoli však v předních vagonech pomyslné soupravy) možná ještě podaří zaujmout Saúdské Arábii, přičemž i toto lze chápat především v kontextu výše uvedeného; na druhé straně vzhledem k rozsahu škod, které jak ona, tak Turecko v Sýrii za poslední roky způsobily, jde o maximum, kterého jak Rijád, tak Ankara mohou ve vztahu k Damašku dosáhnout a které mohou ve vzájemné (opatrně) obnovené spolupráci očekávat.
Všichni další hráči budou dost pravděpodobně ze hry, a to minimálně po dobu určité nutné „karantény“, než se běh věcí znovu usadí; nelze však vyloučit, že tato doba se pro některé z hlavních západních aktérů může protáhnout i na neurčito.
Průběh tvorby syrské ústavy průběžně sledujeme; podrobnější údaje na vyžádání.
Redakce Rebuildsyria.cz, zahraniční zdroje redakce (Damašek, Ženeva, Moskva)
