Sýrie prostřednictvím svého prezidenta Ahmad al-Šará (dříve Muhammad al-Džúlání) uskutečnila a v zásadě finalizovala jednání se severním sousedem o tom, do jaké míry a jak se Ankara bude podílet na ochraně nejen Sýrie, ale i vlastních hranic. 

• Turecko nabízí poměrně výrazné vyztužení obranných kapacit aktuálně zdecimované syrské armádě, resp. jejímu novému zárodku
• Ankara tak činí samozřejmě i s ohledem na fakt toho, že jednou z jejích vlastních priorit bude zabezpečení si vlastní hranice před kurdskými elementy, které Turecko vnímá jako teroristické
• Zájemcům nabízíme komplexnější vhled do problematiky, stejně jako všechny podstatné údaje a související fakta

V oblasti syrské pouště na pomezí guvernorátů Dajr az-Zawr a Raqqa stále probíhají operace syrské armády a jí spřízněných milicí proti pozůstatkům struktury tzv. Islámského státu. Teroristé v posledních týdnech zintenzivnili útoky, na což oficiální jednotky odpovídají.

• Ač coby někdejší kvazistátní struktura poražen, IS přežívá v podobě atakujících pouštních nájezdníků
• V následujících měsících lze předpokládat zvýšenou snahu syrské armády o likvidaci zbytků odporu
• Útoky teroristů se odehrávají jen na omezeném území, naprostá většina Sýrie je nyní bezpečnostně stabilní

V Libanonu dochází ke stále zřetelnější profilaci dvou hlavních znepřátelených skupin. Na jedné straně je to část (údajně nesektářských a občansky smýšlejících) protestujících, na straně druhé většinou energičtí a mobilizovaní příslušníci šíitských frakcí AMAL a Hizballáh. Zatímco protestující se těší (sektářské) podpoře silových složek křesťanských frakcí Lebanese Forces a Katá´ib (Falangy), stojí na straně šíitského „dua“ silové složky křesťanských FPM (strana prezidenta Awna a jeho zetě /a ministra zahraničí v demisi v jedné osobě/ Džibrána Basíla).

Jak vzájemná polarizace posiluje, vzniká dojem, že protestující nestojí pouze proti klientelistické a zkorumpované vládě (obsahující ministry příslušné prakticky všem sektám a frakcím), ale stále víc především proti vlivu Íránu, v Libanonu dle nich uplatňovaného právě přes Hizballáh a AMAL. Úměrně tomu jsou protivládní demonstrace právě Hizballáhem a AMALem (ale i FPM) stále víc označovány za „ukradené“, resp. infiltrované těmi externími elementy, které jsou apriorně protiíránské (tj. Západ, USA, Izrael a/či Saúdská Arábie).

Jako proíránská je vnímána celá hlavní vládní garnitura včetně prezidenta (tj. kromě Awna a Basíla především předseda parlamentu /a hnutí AMAL zároveň/ Nabíh Berrí, pochopitelně členové vlády za Hizballáh). Stále víc je jako „zaprodanec“ Íránu ovšem vnímán i (sunnitský) premiér /a předseda jinak majoritně sunnitského hnutí Mustaqbal/ Saad Harírí. Do opatrné role se naproti tomu (čerstvě) staví předák (majoritně) křesťanských Lebanese Forces Samír Džadža, podobně jako (nově) i drúzský předák Walíd Džunblát. Ač jsou oba výrazně protiíránští (a tedy i latentně na straně demonstrantů), zaujímají aktuálně smířlivá, resp. „rozumná“ stanoviska; napříkad tím, že volají po ukončení silničních blokád ze strany demonstrantů (zejména potom, co kvůli nim již několik lidí zemřelo při automobilových nehodách).

Možná je to ale také proto, že Džadža a Džunblát chápou, že původní nejsilnější zbraň demonstrantů (svévolně budované silniční zátarasy, a tedy i blokování klíčových silničních tepen země) se začíná vyčerpávat a ztrácí veřejnou podporu – resp. naopak: začíná být většině lidí čím dál protivnější. Kromě toho je tu i další hluché místo demonstrací, a sice fakt, že dodnes nemá protest ulice své hlavní tváře. Tím se mj. dostává do stále snadněji kritizovatelné polohy (nabízí se pochopitelně srovnání s „našimi“ Minářem, Rollem a MChPD). Právě zde se do hry vkládají Džadža s Džunblátem, když říkají: zátrasy sice a) odstranit (což implicitně znamená i: podporujeme libanonskou armádu, která to bude mít na starosti), v protestech ale b) pokračovat.

Je příznačné, že tento apel od obou přichází ve chvíli, kdy armáda dává rezolutně najevo, že nadále nebude divoké zátarasy tolerovat, ale i paralelně s tím, když ulice avizuje formulování „stínové vlády“. Jinými slovy (konečně!?) vybrání tváří, které ji budou aspoň nějakým způsobem oficiálně reprezentovat. V praktické rovině to pak znamená a) pokračování v odmítání oficiálně zvolené vlády jako celku; ovšem i b) další významnou konsolidaci opozice; stejně jako i c) přesun jejích aktivit z „ulice“ (jako takové) do (zřjemě?) jakéhosi „hlavního stanu“ (čti: kanceláří). Na první pohled tedy snížení přímé („formální“) radikalizace – o to však větší utužení obsahové podoby. Tenze ve společnosti (resp. polarizace mezi proíránským a protiíránským táborem) jsou ostatně už dost silné na to, aby k něčemu takovému jako dalšímu kroku („obhájitelně“) došlo.

Mezi oběma tábory zatím svou neutralitu úspěšně hájí jediný element – libanonská armáda. Obě strany barikády zároveň podvědomě cítí, že dlouhodobě se bude hrát mimo jiné i o její přízeň. Vojsko zatím úzkostlivě dbá na to, aby zasahovalo nikoli proti jedněm nebo druhým, ale vždy jen pro objektivní věc a) Libanonu, b) občanů a c) bezpečnosti. V rámci toho v posledních dnech především zamezuje střetům mezi protestujícími a jejich oponenty (a to nejen z řad šíitských stran a FPM, ale i místních obyvatel, kterým akce demonstrantů vadí z praktických důvodů, nejčastěji pro nemožnost dostat se do práce, úřadů, na nákup apod.).

Stupňující se násilnost pouličních střetů přitom stále víc poukazuje na důležitou věc: tělo žádné politické frakce v Libanonu není kompletní, pokud nemá svou ozbrojenou „paži“. Zatímco “etablované“ politické strany své „úderné pěsti“ (milice, domobranu apod.) dlouhodobě mají (ve více či méně přiznaných a mobilizovatelných zálohách), ulice zatím disponuje (maximálně jen) několika stovkami „profesionálních“ demonstrantů („středomořského“ typu – jak mladých aktivistů, tak různých životem se protloukajících dobrovolníků, studentů či umělců, ale i vyložených rowdies a zevlů se zdánlivě až masochistickou zálibou ve schytávání ran; názory, postoji i životním stylem podobným nejtypičtěji svým španělským či italským protějškům; dokonce i v tom, že mnozí z nich pocházejí z relativně dobře situovaných rodin). To však na systematický boj nestačí; určitě ne v situaci, pokud by takto (pod)vybavená opozice měla čelit poměrně sofistikovanému odporu s establishementem dlouhodobě provázaných milicí a zákulisních sil, které za nimi stojí.

Zůstává tak otevřenou otázkou, zdali „ulice“ bude schopna přetavit své požadavky do tak kompaktního politického hávu, že bude obhájitelný i bez podpory násilí, anebo zda se časem i ona „libanizuje“: tj. buď se a) vybaví vlastními opolčenci, anebo – jak si s takovou myšlenkou její část už ostatně pohrává – na svou stranu b) přetáhne právě armádu.

Není asi nutné dodávat, že zejména ve druhém případě by šlo o velmi delikátní a potenciálně nebezpečný projekt. Všechny zúčastněné strany by si zároveň měly být plně vědomy toho, do čeho jdou a co to má potenciál rozpoutat. Tematicky se zde totiž dostáváme především do oblasti matematiky – konkrétně množin a průniků. Jen namátkou: část důstojnictva napříč konfesní příslušností studovala v USA a Američané si myslí, že se jim je podařilo dostatečně pevně indoktrinovat; část důstojnictva i běžných vojáků je (silně) loajální Hizballáhu; ne všichni důstojníci loajální Hizballáhu byli školeni v USA; existují ale mnozí takoví, kteří byli… a tak dál.

V každém případě tedy pastelky do ruky – a než se rozhodnete, koho budete lanařit, doporučoval bych všechny ty množiny a podmnožiny hodně pečlivě vybarvovat… a pak možná stejně ještě o něco déle přemýšlet…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Z nedávných novinových titulků může vzniknout pocit, že Asad začíná účtovat s oligarchy. Myslet si ale, že jde o jakousi soukromou „osvícenou“ iniciativu prezidenta by bylo poznáním na úrovni pozorování světa z platónovské jeskyně. Jde totiž jen o jeden z viditelných projevů, který o celém kontextu vypovídá asi tak, jako o ledovci jeho špička. I zde totiž leží hlavní část, resp. hybná síla daného procesu, o poznání hlouběji.

Za vlády Háfiza Asada byl syrský prezident a stát v podstatě jedno a totéž. Paralelně s tím (a v těsné symbióze) koexistovaly dvě další hlavní mocenské složky: silové (vojsko, bezpečnostní aparát apod.) a byrokratické (úřednická správa země). Samostatným životem pak složky další (danou mocí tolerovaní až protěžovaní obchodníci, trpění Kurdi, netolerovaná opozice a potíraní islamisté).

Po nástupu Bašára Asada (prezidentem od r. 2000) došlo k několika „drobným“ změnám:

– ke zvýšené snaze dostat „od válu“ silové složky (zatímco podnikavější z nich své mocenské postavení přetavily na byznys už v 90. letech, zůstávalo i po roce 2000 „čistě u moci“ stále určité háfizovské jádro tvořené „skeptiky“ (resp. dobře informovanými optimisty), kteří nového prezidenta mimo jiné do poslední chvíle varovali před negativními efekty liberalizace. I tito byli ale nakonec fakticky odstaveni – hlavním imperativem byl pokrok, rozvoj a byznys (to vše na pozadí určité naivity ne nepodobné kupónové privatizaci Československa z počátku 90. let)

– ke snaze dostat pod kontrolu byrokratické složky (ať pokud jde o korupci, tak o neprostupné rodinné vazby a vztahy, kdy v důsledku jejich rigidity nešlo hýbnout téměř s ničím)

Další jevy jsou z mocenského pohledu okrajové, resp. pokračovaly více méně ve stejných intencích jako dřív. Za zmínku tak možná stojí jen to, že po roce 2000:

– významně posílala vrstva podnikatelů, resp. a) tradiční obchodnické rody zvětšily svůj kapitál, zároveň pak b) došlo k rozvoji „podnikatelů“ východoevropského typu (hlavně z řad alavitů), kteří do jinak de facto hilál podnikání vnesli cosi z postsovětstkých byznysových postupů;

– důsledkem ústupu háfizovských vojenských/obranných teoretiků došlo k určitému polevení v bdělosti, snazší infiltraci země (prozatím spícími) salafistickými elementy (cca 2000–2010); to vše za oslavných fanfár nástupu všeřešícího volného trhu;

– pod dojmem a) všemocnosti (zejména alavitských) podnikatelů, jakož i b) prezidentova tahu „proti“ starým strukturám (tvořeným kombinací háfizovských důstojníků a byrokratického aparátu, tj. de facto páteři háfizovské Sýrie) došlo k všeobecnému (a logickému) pocitu, že:

1. syrský stát (tj. úřednický aparát, jenž má sloužit své zemi a spravovat ji) neexistuje, resp.
2. je ovládám alavity (či jejich mocenskými nebo obchodními zájmy).

Návazně na to pak vznikl dojem, že a) alavité vládnou Sýrii, případně, že b) Bašár Asad vládne alavitům. Tedy, že Bašár Asad (bez ohledu na stát) vládne Sýrii.

Tendence k takovému chápání věcí mohla být v letech 2004 (potlačení kurdské rebelie na východě země, resp. definitivní konec tzv. syrského „jara“) – 2011 jak pochopitelná, tak snad i zčásti oprávněná. S vypuknutím syrského konfliktu se však situace radikálně změnila, přičemž hlavní interní procesy, představující podstatu této změny, lze shrnout jednoduše:

– pokud ne přímo „staří“ (háfizovští) důstojnící, pak alespoň jejich názory, přístup a metody byly vzaty na milost; to fakticky rehabilitovalo celou jednu (konzervativní, autarkickou, „háfizovskou“) epochu jako takovou a postavilo ji do ostrého kontrastu s aktuálním liberalismem „syrského typu“ (který zemi po roce 2000 opticky sice přibližoval „Západu“, fakticky ovšem krok za krokem oslaboval);

– svou cenu začaly znovu cítit byrokratické struktury; na nich – podobně jako na tradičních, většinou sunnitských, obchodnických rodinách (dovozci – vývozci) – spočívá infrastruktura, běh země a její faktické fungování; zatímco novodobé podnikatelské rychlokvašky jsou v dobách míru lvy salónů, většinou se bez zázemí tradičních struktur (se vším co tyto struktury nabízí a zabezpečují – dodávky zboží, energií, zdravotní péče, vzdělání apod, tj. funkci státu) nikdy neobejdou.

Oba tyto základní mocenské elementy Sýrie se tak – po téměř 9 letech konfliktu – opět dostávají ne-li na výsluní (to asi ani není žádoucí), tak alespoň zpět do svých pevných pozic (i teplých křesel). Zatímco cesta zpět byla trnitá, o to sladší může být ovoce na jejím konci. Tím spíš, může-li místy hraničit až s (právně posvěcenou) pomstou. Ať již jde o umravnění „hlavních“ exponentů soukromého sektoru (Tarází, Machlúf), restrukturalizaci armády (začlenění polosoukromých armád typu Tiger forces do řádné armády či postupné omezování některých pravomocí a působnosti 4. divize Mahera Asada), absolutní imperativ fungování energetické, logistické i bezpečnostní infrastruktury, případně (aktuálně mediálně vděčné) nové amnestie.

Toto zpětné vzetí si svých pravomocí ze strany (tradičního) „státu“ (v syrském pojetí) vysvětluje i některé kroky Asada (zejména z druhé poloviny syrského konfliktu). Zatímco v letech 2000/2004–2011 byl prezident Asad zdánlivě hlasem Alavitů (ve skutečnosti však spíš podnikatelů a přátel /na počátku svého prvního mandátu snad ještě celospolečenské, později již jen ekonomické/ liberalizace), od let 2014–2015 se stále víc stává hlasem státu. Jednou z dílčích kulminací majících svůj původ v tomto obratu je (jen zdánlivě překvapivý) nedávný výpad proti (vlastnímu bratranci, miliardáři) Rámí Machlúfovi. Ano, „sám“ Bašár by takové kroky možná nikdy neudělal; nicméně Bašár není, neexistuje či nejedná sám, nýbrž je především prezidentem svého státu. Propletenci úředníků i bezpečnostních kádrů, který si bere nazpět svoji moc.

Tato „klasická“ podoba fungování syrského státu s sebou přitom nese značný, zároveň možná dost překvapivý potenciál. Na jedné straně možnost efektivní koordinace s mocnostmi Zálivu (a to nejen se v zásadě spřátelenými nebo aspoň skrytě s Damaškem sympatizujícími či je dokonce selektivně podporujícími SAE a Katarem, ale i Saúdskou Arábií či Bahrajnem) – na straně druhé záruku toho, že Írán se v Sýrii nikdy naplno neetabluje (a to i přes to, že tomu až do poslední chvíle může leccos napovídat). Klíčové zdroje pro zadržování Íránu totiž nejsou kdesi „vně“ Sýrie, ale právě uvnitř jejího státu v podobě jak místních patriotů nespokojených s kýmkoli cizím na svém dvorečku, tak protiíránsky (resp. když už, tak spíš prorusky) naladěných syrských úředníků a/či obranně-strategických činitelů.

Syrský stát je dále schopen jak dohody s Ruskem, tak koexistence s Izraelem; tím spíš, garantuje-li tuto koexistenci právě ruský „dozor“ nad oběma státy zároveň. V neposlední řadě je syrský stát schopen vyvíjet efektivní a historicky „nutné“ působení jak směrem do kurdských teritorií Severovýchodu, tak vůči Libanonu. Ten představuje jediný objekt syrské „imperiální“ (expanzivní, „ofenzivní“, aktivní) geopolitiky, resp. je – z damašského pohledu – stále chápán jako přirozená a ospravedlnitelná zóna vlivu. Všechen tento potenciál v Sýrii nadále je. Naplno je však využitelný jen za předpokladu, že stát bude fungovat opět (přibližně) tak, jak fungoval za Háfize Asada.

Trend kohabitace státu a (zdánlivě všemocného) prvního muže země v obdobném rozložení sil, v němž se situace momentálně ustálila v Sýrii, přitom není ve světě nic nového. Neobvyklá aktuálně není ani resuregence státu proti dosud zdánlivě neomezenému liberalismu (viz putinovské Rusko, současné USA, částečně ale i Irsko či EU a další). Sýrie se tak od těchto zemí odlišuje snad jen svou touhou po plnohodnotném znovuzapojení se do těch globálních struktur, z nich byla během posledních let vyloučena. To je přitom stále podmíněno ne-li několika skutky, tak aspoň zárukami toho, že k jiným skutkům nedojde. Nemluvíme tu přitom jen o nějakých kapitálových zárukách (např. pro investování v zemi), ale především o garancích bezpečnostních (majících souvislost jak s aspiracemi sunnitských velmocí Zálivu, tak s nevraživostí panující mezi Izraelem a Íránem). To jsou přitom poměrně zamotané gordické uzly, jejichž rozvázání předpokládá nejen bystrého ducha, ale i chladnou hlavu. Fungující (syrský) stát přitom podle mě může nabídnout obojí.

Naopak trochu mimo mísu je ve světle těchto poměrně čerstvě proběhnuvších procesů jakékoli podmiňování rehabilitace Sýrie odstoupením prezidenta Asada. Takové požadavky ukazují když ne na nic jiného, tak na totální nepochopení toho, oč tu běží a jak se (nejen v Damašku) věci mají. Pokud někdo skutečně přeje Sýrii zdárnou rekonvalescenci, měl by se soustředit (spíš než na Asada) na fungování struktur, na nichž země skutečně stojí, a tyto struktury podporovat. Ony samy pak totiž následně rozhodnou, jaký frontman je pro jejich zachování a další rozvoj nejvhodnější – přičemž můj osobní odhad je ten, že není jakýkoli důvod se domnívat, že by jím Baššár Asad nebyl. Už jen z toho důvodu, že v dlouhodobém horizontu nemůže ani vládnout neomezeně a sám, ani mu nemůže diktovat (podnikatelské, silové apod.) okolí, ale ve finále skutečně jen „vůle lidu“, a to právě přes syrský stát – v jeho znovuobjevené, tradiční podobě. Ostatně právě to se – v podobě v místě a čase obvyklé – v Damašku momentálně i děje.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Recep Tayyip Erdoğan, s nímž se Západ poslední léta celkem sváří, o to usilovněji posiluje svá spojenectví s nezápadními státy. Nejmarkantněji Ruskem a Íránem, ale i s dalšími hráči. Zatímco politici se tváří, že tato spojenectví představují velký problém, může turecký přístup k nim znamenat pro některé západní entity zajímavé možnosti. V první řadě pro zpravodajský aparát Severoatlantické aliance, která (a který) je, jak se dá předpokládat, s ankarskými kolegy v normálním (tj. pragmatickém, nikoli emocionálním) kontaktu. Tento druh kontaktu je přitom velmi pravděpodobně do značné míry vyňat z oficiálních morálních či etických „kréd“ jednotlivých zemí, tj. ne nutně musí vždy sledovat vždy více či méně vládními politikami či politickými ideologiemi (náladami apod.) podmíněný diskurz, a hlavně jeho limity.

Objektivním faktem dál je, že i přes jakkoli vyhrocenou politickou rétoriku té či oné strany a) Turecko stále zůstává regulérním a plnohodnotným členem NATO, paralelně ovšem b) navázalo velmi silnou strategickou spolupráci s mnoha hráči, o nichž chce být Aliance beze sporu co nejpodrobněji informována. V první řadě je to Rusko, dále s vysokou mírou pravděpodobnosti Írán, potenciálně kterýkoli další stát, u něhož Turecko kredit má (resp. historicky vždy mělo či jej svými, od nejrůznějších oficiálních „západního étosů“ se tolik lišícími kroky, získalo anebo má dobré vyhlídky jej získat), zatímco „NATO“ (jako celek či jako – jak je většinově chápáno – anglosasko-francouzský pakt hájící primárně zájmy USA) si o něm může nechat jen zdát.

Tuto skutečnost by měla v potaz vzít každá země, která a) je se Západem a/či Aliancí na štíru a přitom b) se se současným Tureckem rozhodne cokoli – více či méně strategického – koordinovat. Erdoğan může sice vytvářet zdání určitého trendu, nicméně pod tímto povrchovým dojmem nutně existují – do větší či menší míry na Erdoganovi nezávisle, nekontrolovaně a nekontrolovatelně – dlouhodobě budované vazby, které současného tureckého prezidenta jak předcházely, tak ho dost pravděpodobně i přežijí. Tudíž zatímco se Erdoğanovi protějšci v EU či USA horší nad dodávkami S400 Ankaře a zatímco si Íránci mnou ruce nad společnou vojenskou koordinací s Tureckem proti Kurdům, může kdokoli, vůči komu je příslušná složka turecké armády vázána více či méně „(ne)formálními“ závazky, získat dobrý přehled jak o praktickém fungování špičkových ruských technologií, tak o návycích íránských specnazů cvičených pro boj v kopcovité krajině Kurdistánů obou zemí. A to jen namátkou pokud jde o dvě nejviditelnější, potažmo nejnovější věci.

Tím spíš, že u Ruska či Íránu to samozřejmě nekončí – osobně být hned třeba Madurem, jsem vůči (zvláštní a ahistorické) turecké aktivitě stran pomoci současné Venezuele přinejmenším skeptický. Obecně, tj. jde-li o vůdce jakéhokoli dalšího takového státu (= tedy případného tureckého vojenského spojence, který paralelně je či má šanci se octnout /ano, matematicky jde o průnik dvou množin/ v hledáčku jakékoli západní mocnosti), bych se v podstatě z principu obával, co bude další den. Být Moskvou, nepovažoval bych dodávku jakékoli vojenské technologie do Turecka nutně za výhru, případně bych ji tam posílal upravenou nebo technologicky notně oholenou proti „opravdovým“ kusům, které si nechám doma – anebo s tím, že již pracuji na nové, skokově lepší generaci (což se, v podobě S500, také reálně děje).

Věc může mít ale i svá pozitiva – možná právě tomu, co za informace se díky Turkům podařilo získat (jako neviditelnou stranu jejich jinak poměrně intenzivní koordinace s nejrůznějšími islamistickými entitami v Sýrii a dost možná i Iráku), bylo k dispozici dost podkladů na to, aby si i Západ uvědomil, že sunnitský fundamentalismus nakombinovaný s extremismem velmi hrubého zrna je něco, co ve finále ohrožuje i jej samotný. Všechny tyto prapodivné (a uznávám, vysoce spekulativní) podmíněnosti tak ve finále mohly napomoci i tichému souhlasu, kterého se ve věci eliminace IS a/či al-Qá´idy damašské vládě za strany Západu nakonec dostalo.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

„Povolební“ Libanon (ovšem s tím, že volby byly již v květnu) je prakticky bez ustání svírán více či méně závažnými okolnostmi a naléhavými tématy. V praktické rovině lze pozorovat dopad zejména na ekonomiku, kdy jediné, co funguje bez větší vady, je finanční sektor. Ten je ovšem do značné míry omezen jen na sféru bankovnictví a její kontakt se zahraničím, kdy – jak už jsem uváděli dříve – libanonské bankovní domy slouží z velké části pro vysokoprocentní zhodnocování vkladů, přicházejících od zahraničních „sponzorů“. Pozitivní dopady tohoto „přílivu“ peněz ovšem většina obyčejné populace nepocítí, protože ve větší míře do normálního oběhu prostě nejsou puštěny.

Ekonomická diskuse se tak stáčí na několik základních (do značné míry zástupných) témat jako a) syrští uprchlíci a jejich podíl na změnách v libanonské ekonomice, b) role Libanonu coby obchodního mostu pro (ve větší míře stále nepřicházející) obnovu Sýrie, c) (sporná) přidaná hodnota výrobků pocházejících z libanonské ekonomiky, respektive jejich cenová konkurenceschopnost, a tím daná (omezená) možnost pro to, aby se země stala exportní ekonomikou, případně s tím související d) omezené investice všeho druhu (jak ze zahraničí, tak vnitřní, zejména ty do vzdělání – ani jedno není žádná sláva). Libanon je zkrátka tradičně ekonomikou založenou hlavně na službách, přičemž nejvýznamnějšími z nich (pomineme-li již zmíněný bankovní sektor) tkví v pohostinství, tj. zejména hotelnictví a restauračních zařízeních, v menší míře pak v zábavním průmyslu a dalších doplňkových službách. I zde, podobně jako v ostatních, tj. „výrobních“ oborech, ovšem došlo k některým zásadním změnám. Ty se dají shrnout zhruba následovně (přičemž stále se točíme kolem toho samého): a) ubylo zájmu ze zahraničí (at´ již turistů, zajímajících se o pobyt v zemi; odběratelů výrobků zejména ze zemědělství; případně investorů zvažujících založení a zprovoznění podniku neřku-li obchodní zóny apod.), b) stagnuje domácí výroba (zejména stavebnictví), dochází k odlivu mozků, průběžně pokračuje stěhování křesťanů pryč ze země. Vytrvale dochází k poklesu kupní síly obyvatelstva a k nárůstu nezaměstnanosti); mnoho libanonských pracovních pozic c) dlouhodobě převzali Syřané (přičemž zde skutečně není jisté, zda by Libanonci, pokud by na tu kterou příslušnou pozici měli možnost nastoupit, takovou nabídku skutečně přijali). Tak či onak není ekonomická situace nikterak valná.

Jde-li o situaci politickou, točí se hlavní přetahovaná kolem sestavování nového vládního kabinetu. Volby neskončily dle mého názoru jasným vítězstvím ani jedné z hlavních dvou „barikád“, které (stále přesvědčivěji – přičemž nikoli prvoplánově, ale o to jasněji) definuje především postoj k Damašku. Na jedné – „prosyrské“ – straně tak stojí Svobodní patrioti prezidenta Awna, Věrnost Rezistenci (politické křídlo Hizballáhu) a (s určitými výhradami) pak i hnutí Amal (libanonského „Babiše“) Nabíha Berrího. Na straně druhé je to pak (většinově sunnitské) hnutí Budoucnosti (resp. Mustaqbal) Saada Harírího, strana Lebanese Forces (LF, Quwwát Lubnáníja) vedená dlouhodobě vězněným Samírem Dža´dža´, případně (podobně jako s výtkami u Amal do „prosyrské“) do „protisyrské“ kategorie spadající Pokroková socialistická strana vedená Walídem Džumblátem. Úměrně výše uvedenému klíči (prosyrský / protisyrský) se pak k těmto základním pilířům šikují další strany – ať již minoritní arménské (prosyrský Tašnak), křesťanské (prosyrská Marada, spíše protisyrské Falangy / Katá´ib vedené Sámím Džamajjilem), případně minoritní (a majoritní Džumblátově PSP opoziční) drúzská frakce Libanonská demokratická strana vedená Találem Arslanem (sympatizujícím s prezidentem Awnem, jeho zetěm Džibránem Básílem, latentně i Věrností Rezistenci a/či Amalem, v širším plánu pak pochopitelně Damaškem, Moskvou a Teheránem; to vše ve vidině případného výhledového zisku doma v podobě možnosti získání klíčového vlivu na drúzskou komunitu jako takovou).

Tento rámující kontext nenechává moc prostoru k dohodě v prostředí, kdy volby dopadly de facto patem a a) příslušníci obou táborů mají v zásadě stejně křesel, respektive b) teoretická většina, která je na straně prodamašského tábora, může být snadnou negována kolísajícími, nikoli nevýznamnými články (zejména velmi vlivný Amal, zároveň ale i podobně nevypočitatelní a podobně nikoli vlivu prostí PSP). Aktuální konstelace se tak podepisuje na tom, jak dlouho trvá sestavování nové vlády, která ještě zdaleka nespatřila světlo světa. Momentální stav je takový, že neúměrný tlak na vzetí ministerských křesel vyvíjí zejména Samír Dža´dža´ z LF; ten si jednak historicky nese pocit křivdy, jíž se na něm stoupenci Damašku dopustili (11 leté věznění v porovnání s „čestným“ exilem současného prezidenta Míšála Awna – a to za situace, kdy de facto oba byli /byť za jiných okolností/ na té samé – protisyrské – straně barikády ve chvíli, kdy do země roku 1990 vjely syrské tanky ukončit občanskou válku). Zatímco ovšem Awn s vývojem situace v sousední zemi postupně změnil na damašskou vládu pohled, Dža´dža´ v odporu k Damašku jednak vytrval, jednak je i Damaškem samotným (zřejmě trochu plánovitě, ale i z obecnějších důvodů „lidových“ resentimentů vůči jeho hříchům z doby občanské války, zejména kvůli tzv. Ehdenskému masakru) za nepřítele považován. Právě kolektivní paměť a staré křivdy, které ovšem nejsou v žádném případě zapomenuty, staví některé hráče a jednu stranu (Dža´dža´, Saad Harírí, Džamajjilovci – všichni sdílí pocit historické křivdy ze strany prodamašské, resp. „šíitské“ osy), další se šikují naopak na stranu opačnou (již výše uvedený Talál Arslan, neméně významně ale i Sulajnám Frandžíja, tj. hlava hnutí Marada, jehož rodina byla právě v Ehdenu – mj. i rukou tehdy podstatně mladšího Samíra Dža´dža´ – vyvražděna). Za současné situace je tedy do určité míry s podivem, pokud vůči Samíru Dža´dža´ dochází ze strany k ústupkům, faktem nicméně zůstává, že v žádném případě ještě není nic rozhodnuto.

Kromě ryze vnitrolibanonských záležitostí a cílů se na současném stavu v zemi zároveň stále víc profilují i hlavní (dva) světové tábory, kterou jsou v relevanci k Blízkému Východu na a) jedné straně rozděleny (rovněž) dle postoje k Damašku, na b) straně druhé ovšem i postojem ke vztahu Izraele s Íránem. Zatímco USA jsou jasně proizraelské, protiíránské a protisyrské, lze toto o státech Zálivu v čele se Saúdskou Arábií tvrdit jen ve smyslu nepřátelství vůči Teheránu a Damašku; utajená spolupráce či aspoň dílčí koordinace například Saúdské Arábie s Izraelem sice vyloučená není, proces vzájemného oficiálního sbližování mezi sunnitskými monarchiemi Zálivu a Tel Avivem rozhodně ale nijak překotně nepokračuje. Podobně enigmatický je vůči místní situaci i postoj EU – oficiálně je spíš protisyrská, propalestinská, dále silně kritická vůči některým krokům pravicové vlády v Tel Avivu (zejména pokud jde o její postup vůči Palestincům), paralelně ale spíš smířlivá vůči Teheránu, a to – jak se zdá – i za cenu nahněvání si Washingtonu. Výjimkou z oficiálního diskurzu „Bruselu“ je možná postoj některých politických elit zejména východní Evropy (resp. Visegrádu a okolí, případně některých, zejména opozičních politiků Evropy západní), které mají pro Tel Aviv obecně větší pochopení (jež ovšem – zdánlivě paradoxně – dané elity mají zároveň i pro Damašek), přičemž až do nedávna se v tomto blížily Moskvě; ta však zejména v posledních dnech velmi názorně ukázala Izraeli jeho limity, přičemž ještě víc utvrdila ve své loajalitě dva hlavní klíčové partnery na Blízkém Východě, tj. Turecko a Írán.

Libanonci jsou si této konstelace samozřejmě dobře vědomi, ovšem realisticky si nemohou dovolit v zásadě cokoli jiného, než na ni reagovat selektivně, pragmaticky a navýsost prakticky, tj. zejména s ohledem na domácí zisky / ztráty. Dochází-li tedy k rozhodnutím, ústupkům a/či strategickým tahům (z nichž nejvýznamnějším je v současné době bezesporu právě tvorba vlády), děje se tak především s přihlédnutím k tomu, která (resp. které) ze zahraničních mocností a) má v oblasti ne-li největší, tak alespoň silný vliv, stejně jako b) které jej výhledově mít budou, resp. vůdčí štafetu převezmou. Ve hře jsou v zemi cedru po klasickém triu Francie, Saúdská Arábie a Írán v současnosti v zásadě čtyři možní hráči: a), b) poslední dva jmenovaní sponzoři straníků obou svářících se hlavních větví islámu (tj. Írán a KSA), dále c) Spojené státy a – nově – d) Ruská federace. Ta v Libanonu sází na kombinaci a) PR díky své aktivitě kolem země samotné (zejména v Sýrii, ale i celkově na Blízkém Východě), b) posilování svého renomé v posledních letech obecně a globálně, c) náladu obyvatel a stále víc narůstající nespokojenost deprivovaných vrstev nejen muslimského vyznání, podobně jako d) vlastní aktivity (od kulturních až po návrh vyzbrojení libanonské armády).

Právě téma přezbrojení libanonské armády tak, aby byla a) postavena aspoň částečně naroveň síle armády jižního souseda, podobně jako b) jí byla dána možnost kontrolovat vlastní teritorium (především včetně nebe, které Izrael bez sebemenších servítek využívá k přeletům stíhaček kamkoli je potřeba včetně Sýrie) je jedním z největších, byť relativně skrytých témat při sestavování nového kabinetu – konkrétně postu ministra obrany. Není přitom s podivem, že o daný post má eminentní zájem právě Samír Dža´dža´, který by v případě jmenování do něj velmi pravděpodobně zaručil to, že současný status quo (tj. USA a dalšími západními i zálivovými zeměmi /Izraeli/ „garantované“ úmyslné technologické podvybavení libanonské armády) by se nezměnil – stejně jako to, že by b) do pozice dodavatele jistě nezískaly přístup ruské firmy. Ty o to přitom – s mírou jistoty téměř stoprocentní – v koordinaci s Kremlem nenápadně, ale vytrvale a dlouhodobě usilují.

Na druhé straně – dostane-li daný post element prodamašský, lze očekávat možná postupnou, ale jistě cílevědomou snahu o prolomení této léta neměnné situace. Došlo-li by k takové alternativě, dost pravděpodobně by se tak stalo synchronizovaně s dalšími procesy ve společnosti, každopádně tak, aby takový krok měl co nejširší podporu veřejnosti.

I proto možná není s podivem, že věci tentokrát „tak trvají“ – v Bejrútu se nyní dost pravděpodobně nehraje o málo. Výstup, jaký dosavadní pokusy o řešení přinesou, totiž dost pravděpodobně rozhodne nejen o nejbližší budoucnosti, ale do značné míry i o budoucí povaze a hlavní geopolitické orientaci země jako takové.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Aktuální územní zisky Syrské arabské armády v oblasti mezi Palmyrou a Raqqou pomáhají zvyšovat těžbu ropy a především zemního plynu. Jen v posledních dvou týdnech se pod kontrolu syrské vlády dostala těžiště Arak, Thawra a Sufján.

• Celková produkce zemního plynu aktuálně dosahuje 10 milionů kubických metrů denně
• Těžba ropy je v současnosti stabilizována na 7 tisících barelů za den
• Nárůst těžby vede k větší produkci elektrické energie a snížení závislosti na importu ropy

Prezident Trump se rozhodl zahájit svou první zahraniční cestu poněkud netradičně (místo například Kanady návštěvou Saúdské Arábie), což – podobně jako pokračování i průběh dané cesty – mělo za důsledek nejen sérii spekulací, ale i konkrétnějších reakcí, a to zejména ze strany EU. Podívejme se na to, jaké mohou mít dané kroky příčiny a jak se mohou dál vyvíjet – nejen pro USA, ale i pro Evropu a v určité místně podmíněné souvislosti i Čechy.

Trump. Americký prezident absolvoval první zahraniční turné. Výrazným výstupem z něj je entrée k posilování obchodně-politických vztahů se Saúdskou Arábií i Izraelem. To se kromě plácání po ramenou a obchodních dealů projevilo i dále vyostřenou rétorikou proti Íránu, potažmo jeho „regionálním aktivitám“ (myslí tím třeba skutečný – nikoli jen slovní – boj proti IS?). Na Trumpově filipice proti Teheránu se tak evidentně podepsaly rady z Rijádu i Tel Avivu, které si asi z nějakého důvodu vzal za své. Už dříve jsme zde avizovali, že spíš než Nikkie Keddie (či další akademické klasiky) čte Bílý dům ve věcech Íránu zřejmě autory typu Daniela Pipese. Poté, co Rúhání obhájil druhé prezidentské období (což se stalo ještě před Trumpovou cestou na Blízký Východ), se zdá, že mezi své inspirační zdroje zařadili američtí stratégové ještě i Michaela Rubina. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že Trump údajně hovořil o íránskému režimu. Přitom skoro každý vesnický strýc (do jehož role se i sám Trump před volbami tak trochu stylizoval), který sleduje zprávy, ví či aspoň tuší, že v Íránu je sice jakási teokraticko-antiimperialistická ústava, nicméně její interpreti tvoří v zásadě dva (protichůdné) tábory – jeden v čele s Alím Chameneím, druhý v čele s Hasanem Rúháním. Rubin ovšem konzistentně tvrdí, že Rúhání klame tělem a je jen „dobrou“ tváří, jež je jinak zcela v moci monolitního „teokratického režimu“ – který je tam v takovém případě pak opravdu jen jeden. Připustíme-li tedy, že i Rubinovy názory mohou být jedním z ideologický motorů Trumpova postoje vůči Íránu, vyplývá v zásadě následující: buď a) má pravdu Michael Rubin, nebo b) Trump naslouchá někomu, kdo se sice mýlí, ovšem jeho názory rezonují dostatečně silně na to, aby byly brány vážně i v Bílém domě (komentář: Ondřej Krátký).

Evropa. Pokud chce Merkelová a koneckonců zřejmě i Macron ještě silnější a integrovanější Evropu, je to podle mě zcela legitimní a logický požadavek. Jsem toho názoru, že pro EU – chce-li fungovat jako kterýkoli velký celek, jemuž má ambici čelit či s ním rovnocenně spolupracovat (tj. hlavně USA, Čína a Rusko) – je ještě vyšší míra společné integrace a posílení nezbytná. Pokud by jejím ztělesněním byla kvalitní a jednoznačná ochrana vnějších hranic, sjednocená zahraniční politika a jednotné vedení, byl bych osobně spokojen. Ovšem jen za toho předpokladu, že paralelně s tím by byla zaručena co největší míra transparentnosti, dialogu všech se všemi včetně férového zahrnutí menších zemí (tj. žádné elitářství typu Německo – Francie), maximum svobod na lokální úrovni a fungující ekonomika (= tj. nikoli pustá ideologie) jako priorita. Pokud se lidé budou v EU cítit dobře, respektovaně a bezpečně, přirozeně s tím přijde i (tolik požadovaná) solidarita (jejíž údajný nedostatek nám byl tolik vytýkán na věci, která s EU naprosto nesouvisela). To vše je samozřejmě olbřímý úkol a nejsem si jist, jestli má současné vedení EU, resp. ti, kdo jsou s ním ztotožňováni, dostatek morálního kreditu na to, aby pro jeho splnění získali podporu byť jen prosté většiny občanů Evropské unie. Zapomínat přitom nelze ani na jednu z nejpodstatnějších věcí, a tou je obrana – při hlubší evropské integraci je nutnou klíčovou otázkou a) co dál s NATO; případně b) zda či do jaké míry jej může nahradit společná evropská armáda? Trumpovi se přitom čerstvě podařilo NATO „sjednotit“ – na straně druhé si od EU vysloužil v podstatě kritiku. Buď je tedy šikula, který umí hrát na všechny strany, nebo je chytrou horákyní Merkelová, která v dané konstelaci vidí příležitost jak a) EU oddělit od NATO, nechat b) vinu za to spadnout na Trumpa, a tím si (společně s Macronem) zajistit legitimitu a nutné předpolí na c) budování (jejich „vlastní“?) evropské armády. Pokud by k tomu došlo, lze jen doufat, že taková armáda tu bude k užitku věci, tj. (z mého pohledu) hlavně ve službě a pro ochranu hodnot uvedených výš, a nikoli proto, aby si loajalitu evropské věci vynucovala nebo se stala předmětem nenávisti – jak Evropanů, tak sousedů. Má-li být ovšem takový projekt jen (či hlavně) o Němecích a/nebo Francouzích, je možná dobré mít na paměti jeden zásadní fakt – jak německá moc, tak francouzská armáda fatálním způsobem selhaly zatím prakticky vždy, když dostaly dějinnou příležitost ukázat, co v nich doopravdy je (komentář: Ondřej Krátký).

Odcházení. Momentálně to vypadá, že se směrem k určité historii pomalu překlápí záře minimálně dvou „antikavárenských“ majáků plus jedné lampičky, která si svítila především na vlastní cestu: zatímco Zeman „je odcházen“ médii a Kmoníček se na čas odstěhoval do zámoří, Babiš si bude do voleb své baterky dobíjet v zákulisí. Sobotka se buď projevil jako takticky méně nadaný hráč, anebo ho to v politice prostě už přestalo bavit; lze ovšem předpokládat, že až ČSSD na podzim totálně pohoří, leckterá firma či instituce po něm velmi ráda sáhne – stoprocentně úspěšným krizovým manažerem sice není, na druhou stranu věřím, že mluvící hlavu disponující nutnou asertivitou umí dělat skvěle. ČSSD možná převezme Zaorálek, což by se mi osobně líbilo, protože je to takový sociální Ostravak, působí celkem upřímně a nebojí se konfliktu – nicméně uznávám, že moje predikce či vyjádření sympatií bývají dost často polibkem smrti. Jako možný průšvih nicméně vnímám vakuum, které může na scéně s odchodem ČSSD a dalších „tradičních“ veličin vzniknout, resp. prakticky jakoukoli alternativu, která takový uvolněný prostor může vyplnit: Babiš, Kalousek, Okamura, starostové, kroměřížáci či další transatlantičtí post-havlisté a tak dál. Symbolickou třešničkou na dortu se celému tomu nadělení pak může stát následující prezidentská volba. Tam figurují ještě horší zjevy: Horáček, o němž jsem si mediální své pomyslel zde, případně Drahoš. Pokud Zeman vypadá strhaně věkem, zátěží a životním stylem, pak tito dva muži jsou co do vizáže tragičtí už nyní tím, jak moc si nejsou schopni pořídit (nebo jim jejich tým není schopen doporučit) normální brýle. A to mluvím jen o jednom markantním jevu, přičemž zcela stranou radši nechávám jejich reprezentativnost jako takovou (podle mě velmi sporná), případně jejich názory či hodnoty, které vyznávají. Právě zamyšlení nad prezidentskými kandidáty nutí znovu vzpomenout Kmoníčka, přičemž člověka napadne až jakási toužebná konspirace: jestli on za ten oceán nebyl spíš uklizen – třeba proto, aby ho nezasáhla tříska, kdyby se výhledově kácel nějaký les. Mám k němu své výhrady – například ta jeho sbírka raritních parafernálií z celého světa je vrcholem snobismu a nevkusu (mimochodem, jde tak trochu o bizárium podobného druhu, jakým je pro zajímavost v syrském kontextu třeba dekorace soukromé knihovny bývalého ministra obrany Mustafy Tlase), nicméně myšlení i vzhled má jako profesionál, kterým i ve skutečnosti je. A co víc – v jeho případně by velmi pravděpodobně odpadlo i to módně-policejní téma nakřivo posazených brýlí (komentář: Ondřej Krátký).