Stát Izrael přikládá velkou důležitost tomu, kdo stanul či stane v čelných funkcích aparátu EU. Rozdělení těchto rolí totiž do značné míry předurčí evropskou politiku k Blízkému Východu jak v jeho celosti, tak i ve vztahu k oběma zdejším hlavním rivalům – Íránu a právě Izraeli.

Zatímco původně „antisystémového“ Trumpa si byl Tel Aviv schopen poměrně rychle získat na svou stranu, se současnou věrchuškou EU to tak jednoduché být nemusí. Tím spíš, že u Trumpa bylo vše snazší – tu ráznější část izraelského vedení s ním spojoval odpor k politice Obamy a Clintonové, a to nejen pokud jde o atomovou dohodu s Íránem. Ačkoli u ní je možné, že tu prostě Trump vzal izraelský pohled za vlastní i jaksi ex post. Stejně tak se dá ptát, nakolik se Trump stal svou nadstandardní podporou Izraele „systémovým“ – resp. zda to spíš není tak, že Izrael v posledních letech učinil (společně s Trumpem, Boltonem, částí Visegrádu i dalšími geopolitickými „evangelikály“) určitý „ultrapravicový coming-out“. Ten mu sice (objektivně, tj. z pohledu „mezinárodního společenství“) na systémovosti nepřidá, (subjektivně, tj. z pohledu Tel Avivu) je ale největší prevencí „levicového vyměknutí“ a vystavení se na pospas tomu, co Izrael „často, dobře a rád“ vnímá jako bezprostřední (arabskou) hrozbu ve svém okolí.

Politická krajina EU je ale podstatně barvitější, než ta americká – a až se chce říct, že teprve při pohledu na ni se ukáže, kdo je opravdový demokrat. Stále víc lidí tak rozčiluje svou „drzou nepřehledností“, věčným diskutováním (tam, kde jsou přeci potřeba radikální činy), případně právě svou notorickou „vyměklostí“. Pravdou zároveň je, že hranice mezi demokracií (jíž projevem by mělo být přesvědčení voličů o možnosti ovlivnit chod věcí) a plutokracií (resp. vládou elit či jakýmsi zvláštním nepotismem kombinovaným s prapodivnou meritokracií, kdy stále stejní lidé dosazují další stále stejné lidi na základě jakýchsi zásluh či emeritnosti; viz např. jmenování Lagardeové do čela ECB) je v současné EU docela nejasná.

Toto vše pochopitelně Izrael vnímá v rámci svého, jak na EU, tak na USA nezávislého strategického plánování, pochopitelně včetně vícera dlouhodobých scénářů. Pro jakékoli další strategické predikce týkající se Evropy (resp. EU) je tak z pohledu tzv. „Židovského státu“ momentálně klíčové zejména následující:

– kdo je v aktuální (relativně nepřehledné) změti všemožných EU-panáků skutečným decision-makerem a kdo doopravdy jen loutkou, kterou si vodí vyšší zájmy (a ideálně čí tyto zájmy jsou)

– jaký je postoj nejvyšších reprezentantů EU a jejich okolí vůči Íránu a jak se staví ke spolupráci s ním na všech úrovních (včetně té bezpečnostní)

– jaký je postoj jednotlivých reprezentantů i hlavních frakcí v rámci EU vůči Íránu a jeho regionální politice

– jaký je postoj k migraci a integraci cizinců v rámci Evropské unie a jí nabízených sociálních programů

– jak se do budoucna bude vyvíjet vztah EU s USA a kdo (která frakce / jednotlivci) je hlavním nositelem protiamerických nálad obecně; protitrumpovských pak konkrétně

– jaké jsou přirozené ideologické názory týkající se evropské identity na pozadí postojů k islámu, a tedy i možnosti klíčové aktéry přirozeně ovlivňovat či nacházet podporu pro další posilování proizraelských názorů v rámci EU

Dále jsou samozřejmě průběžně získávány co nejdetailnější informace o platebním nástroji INSTEX, podobně jako ale i míře (vnitro)evropské integrace (tj. jednotlivých států v rámci EU), případně s tím souvisejícími postoji ke společné politice s vlivem vně EU (tj. hlavně případnému „ministerstvu“ armády a zahraničí, resp. společné vládě i metodě rozšiřování pravomocí hlavy EU). U všech klíčových činitelů je vyhodnocována míra jejich vlivu, stejně jako (ne)závislosti a možnosti ovlivnění jich či jejich okolí.

Míra (zvyšující se) izraelské zpravodajské aktivity v Bruselu je přitom úměrná rizikům, která Izrael přičítá jak případnému a) „proíránskému“ směřování EU, tak b) stavu, kdy Izrael ztratí (případně výhledově jednotně vedenou, a tedy i jednotně směřovanou) EU coby svého bezvýhradného ochránce. Spíš menší roli zde pak hrají menší, ačkoli mediálně zveličené symptomy jako snižování využitelnosti odkazu holocaustu k podpoře cílů moderního Izraele (= téma přes veškerou snahu reálně již skoro nikoho nezajímá, k danému cíli tedy postupně přestává sloužit), šíření islámu či dynamická demograficko-etnická proměna EU jako takové. Izrael v EU stále ještě identifikuje některé instituce, jednotlivce či případně i „jevy“ jako využitelné opory, aktivně ale již počítá i s variantou, že výhledově může ztratit i je.

Až donedávna žil totiž Tel Aviv s vědomím, že „je zde“ sice Írán a Hamás; stále však tu byly i USA – a Evropa. USA jsou nicméně daleko a Trumpův osud je nejistý. Kromě Ruska, které ovšem (nejen na Blízkém Východě) uplatňuje multivektorovou politiku, tak zbývá už jen EU. A pokud „padne“ i ta, pak tu z pohledu Izraele k a) ohrožení Íránem a b) tlaku Hamásu přibude i c) vakuum tam, kde bylo ještě donedávna poslední rozumné útočiště a opora. Zastánce, kterého si Izrael jak vychovával, tak se na něj naučil spoléhat.

Pokud tedy situaci nahlédneme izraelskými očima, pochopíme význam, který telavivští stratégové důsledné analýze současného stavu (a predikci dalšího vývoje) v Bruselu se stále větší oprávněností přikládají.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group. Přispěvatelé: agentury, Moskva, Paříž.

Server Politico přinesl résumé z Babišovy čerstvé návštěvy v Bruselu. Na našem spřáteleném online deníku !Argument článek poměrně věrně interpretovali, já bych k tomu přesto měl pár dalších bodů. Možná jsou to banality, ale na !Argumentu nepadly, přičemž bych řekl, že je na místě je přinejmenším zmínit:

1. Politico vypadá jako zdánlivě neutrální, ovšem při hlubším studiu se hodnotově jeví spíš jako „proevropské“, resp. snaží se být jakýmsi enfant terrible, ovšem stále uvnitř evropské politické korektnosti, nebo aspoň toho, co asi samo vnímá jako jakousi evropskou normu apod. Článek o Babišovi je přitom spíš (velmi) pozitivní, přesněji: Babiše tam citují nejen v tom, co zřejmě sám opravdu řekl, ale hlavně tak, že z toho, co je tam zmíněno, má čtenář ve finále pozitivní pocit – který je navíc ve své pozitivitě i přesvědčivý. Z tohoto pohledu se Babiš dokázal dostat nejen na půdu EU, ale i právě i do Politica, které už dávno není žádné ořezávátko, a uvedl se tu velmi dobře.

2. Babišovy názory jsou přejaty tak, aby působily velmi konzistentně. Opět: dojem který zůstane, je, že a) Babiš je stoupencem celistvé Evropy s vnitřním řádem a vládou práva, dále b) je pro EU, ale takovou, kde se diskutuje a všechny státy bez rozdílu velikosti se navzájem respektují. Toto jednak chtějí slyšet Češi, jednak jsou na názory podobného druhu (už) připraveni i ve vedení EU samotné. Znamená to tak další geniální tah v Babišově sérii úspěchů, táhnoucí se od založení ANO (s jeho „prostým“ postavením na monitoringu názorů lidí a jejich následném zapracování do politické strategie), až po správné načasování v zásadě toho samého na „evropské“ půdě. Je to jednoduché – stačí prostě naslouchat a pak se na základě toho rozhodnout.

3. V článku byl jasně definován přítel a nepřítel. Babišovým přítelem je EU (ale jen pokud bude mít ochotu se reformovat), nepřítelem extremismus. Ten jednak a) vzniká, když jsou ignorovány obavy lidí (= tomu už v EU také začali rozumět, přičemž Babiš si toho musí být vědom), jednak b) je momentálně v ČR ztělesňovaný (ač to Babiš napřímo neřekl, ale opět ví, že „Brusel“ ví, nebo si aspoň myslí, že ví) Zemanem, hlavně ale (a to už Babiš řekl) SPD a Okamurou. Babiš (a je to v podstatě řečeno i názvem článku v Politicu) tak mimo jiné EU říká: Tou nejlepší garancí setrvání ČR v EU jsem právě já. Tou nejlepší prevencí extremismu v ČR je spolupráce se mnou.

4. Předchozím bodem si Babiš (geniálně) nepojistil jen svou pozici vůči EU, ale i svou roli v nadcházející české politické scéně. Pokud je tu jakási trojpozice a) Zeman a jeho lidé vs b) opozice a „Drahošovci“ vs c) Babiš a ANO, přičemž u moci je první a třetí skupina, lze očekávat jednak posilující konflikt (resp. stále posilující škádlení) Zeman vs Babiš; se Zemanovým odchodem a teoreticky předpokládatelným posilováním (jeho ideologického následníka?) Okamury pak i jistojisté vyostření tohoto původního škádlení. Přitom zde platí poměrně jednoduché úměry: Čím hůř se EU zapíše do vnímání běžných lidí, tím silnější bude Okamura – tj.: čím větší aliance EU a právě Babiše, tím větší vzájemná výhodnost jak pro EU, tak pro Babiše. I toto Babiš velmi pravděpodobně ví, proto natolik otevřené (de facto) vyzvání Okamury na souboj (nehledě na to, že v reakci na tento výpad proti Okamurovi přijde velmi pravděpodobně tlak v podobě institucionální šikany ze strany jezevce z Vysočiny; to ovšem bude mít pro Babiše kýžený efekt, protože pokud se v Bruselu zapsal během diplomatické mise dobře, bude mít od nyní EU sklon vidět jej jako oběť rozmarů prezidenta a právě jeho /čerstvě adoptovaného/ ideologického dítěte Okamury – což může vůli EU uzavřít s Babišem „pakt“ jen posílit. Babiš se tak může stát pro Brusel jakýmsi černým koněm, a to dost možná bylo i tím, s čím do centra EU na misi jel.).

5. Impozantní (a opět geniální) byl výčet nejbližších spřízněných duší z vrcholné politiky, který Babiš uvedl – Macron a Kurz. Tímto se Babiš naprosto vymanil ze zatuchlého českého rybníčku, a to několikerým způsobem: a) v první řadě se distancoval od stáří, a to nikoli až tak fyzického, jako spíš zatuchle byrokratického, od stáří „starého“ světa (ovšem otázkou je, nakolik by mu oba mladící potvrdili, že jím deklarované porozumění je vzájemné…); zároveň se b) distancoval od všech těch Si Ťinů, Putinů apod. (kteří přes Milošův jinak asi dobrý úmysl stále nikomu nic neříkají, protože jsou pro Evropu zkrátka příliš abstraktní, nereální a svým způsobem až „komixově“ archetypičtí); c) distancoval se ale i od šíleného neomarxistického jádra EU (k němuž sice Macron nějakým způsobem může přináležet, ač nepřímo a s tím, že se snaží přesvědčit o své autenticitě a „absenci vnitřní prázdnoty“). Sebastian Kurz nicméně neomarxistou rozhodně není, a zde Babiš opět dobře zavětřil, zároveň tím – právě přes Politico – čtenářům tak nějak vnutil svůj názor, že (parafrázuji) „vize těchto lidí je směr, kterým se nyní Evropa ubírá“ (opět: co by na to Kurz a Macron, ať již spolu či každý nezávisle, řekli?).

Spekulovat nicméně nemá moc smysl, ukáže čas. Faktem zůstává, že co se napíše, to se počítá, a tato reklama se Babišovi povedla. Jak probíhala skutečně jeho cesta po centru EU, se asi přesně zmapovat nedá, její mediální odraz v jednom z nejexponovanějších současných periodik zabývajících se politickými reportážemi a komentáři je ale víc než impozantní – a to až tak, že jeho dlouhodobější píárový dopad bude pro Babiše ještě přínosnější, než diplomatická mise sama.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Prezident Trump se rozhodl zahájit svou první zahraniční cestu poněkud netradičně (místo například Kanady návštěvou Saúdské Arábie), což – podobně jako pokračování i průběh dané cesty – mělo za důsledek nejen sérii spekulací, ale i konkrétnějších reakcí, a to zejména ze strany EU. Podívejme se na to, jaké mohou mít dané kroky příčiny a jak se mohou dál vyvíjet – nejen pro USA, ale i pro Evropu a v určité místně podmíněné souvislosti i Čechy.

Trump. Americký prezident absolvoval první zahraniční turné. Výrazným výstupem z něj je entrée k posilování obchodně-politických vztahů se Saúdskou Arábií i Izraelem. To se kromě plácání po ramenou a obchodních dealů projevilo i dále vyostřenou rétorikou proti Íránu, potažmo jeho „regionálním aktivitám“ (myslí tím třeba skutečný – nikoli jen slovní – boj proti IS?). Na Trumpově filipice proti Teheránu se tak evidentně podepsaly rady z Rijádu i Tel Avivu, které si asi z nějakého důvodu vzal za své. Už dříve jsme zde avizovali, že spíš než Nikkie Keddie (či další akademické klasiky) čte Bílý dům ve věcech Íránu zřejmě autory typu Daniela Pipese. Poté, co Rúhání obhájil druhé prezidentské období (což se stalo ještě před Trumpovou cestou na Blízký Východ), se zdá, že mezi své inspirační zdroje zařadili američtí stratégové ještě i Michaela Rubina. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že Trump údajně hovořil o íránskému režimu. Přitom skoro každý vesnický strýc (do jehož role se i sám Trump před volbami tak trochu stylizoval), který sleduje zprávy, ví či aspoň tuší, že v Íránu je sice jakási teokraticko-antiimperialistická ústava, nicméně její interpreti tvoří v zásadě dva (protichůdné) tábory – jeden v čele s Alím Chameneím, druhý v čele s Hasanem Rúháním. Rubin ovšem konzistentně tvrdí, že Rúhání klame tělem a je jen „dobrou“ tváří, jež je jinak zcela v moci monolitního „teokratického režimu“ – který je tam v takovém případě pak opravdu jen jeden. Připustíme-li tedy, že i Rubinovy názory mohou být jedním z ideologický motorů Trumpova postoje vůči Íránu, vyplývá v zásadě následující: buď a) má pravdu Michael Rubin, nebo b) Trump naslouchá někomu, kdo se sice mýlí, ovšem jeho názory rezonují dostatečně silně na to, aby byly brány vážně i v Bílém domě (komentář: Ondřej Krátký).

Evropa. Pokud chce Merkelová a koneckonců zřejmě i Macron ještě silnější a integrovanější Evropu, je to podle mě zcela legitimní a logický požadavek. Jsem toho názoru, že pro EU – chce-li fungovat jako kterýkoli velký celek, jemuž má ambici čelit či s ním rovnocenně spolupracovat (tj. hlavně USA, Čína a Rusko) – je ještě vyšší míra společné integrace a posílení nezbytná. Pokud by jejím ztělesněním byla kvalitní a jednoznačná ochrana vnějších hranic, sjednocená zahraniční politika a jednotné vedení, byl bych osobně spokojen. Ovšem jen za toho předpokladu, že paralelně s tím by byla zaručena co největší míra transparentnosti, dialogu všech se všemi včetně férového zahrnutí menších zemí (tj. žádné elitářství typu Německo – Francie), maximum svobod na lokální úrovni a fungující ekonomika (= tj. nikoli pustá ideologie) jako priorita. Pokud se lidé budou v EU cítit dobře, respektovaně a bezpečně, přirozeně s tím přijde i (tolik požadovaná) solidarita (jejíž údajný nedostatek nám byl tolik vytýkán na věci, která s EU naprosto nesouvisela). To vše je samozřejmě olbřímý úkol a nejsem si jist, jestli má současné vedení EU, resp. ti, kdo jsou s ním ztotožňováni, dostatek morálního kreditu na to, aby pro jeho splnění získali podporu byť jen prosté většiny občanů Evropské unie. Zapomínat přitom nelze ani na jednu z nejpodstatnějších věcí, a tou je obrana – při hlubší evropské integraci je nutnou klíčovou otázkou a) co dál s NATO; případně b) zda či do jaké míry jej může nahradit společná evropská armáda? Trumpovi se přitom čerstvě podařilo NATO „sjednotit“ – na straně druhé si od EU vysloužil v podstatě kritiku. Buď je tedy šikula, který umí hrát na všechny strany, nebo je chytrou horákyní Merkelová, která v dané konstelaci vidí příležitost jak a) EU oddělit od NATO, nechat b) vinu za to spadnout na Trumpa, a tím si (společně s Macronem) zajistit legitimitu a nutné předpolí na c) budování (jejich „vlastní“?) evropské armády. Pokud by k tomu došlo, lze jen doufat, že taková armáda tu bude k užitku věci, tj. (z mého pohledu) hlavně ve službě a pro ochranu hodnot uvedených výš, a nikoli proto, aby si loajalitu evropské věci vynucovala nebo se stala předmětem nenávisti – jak Evropanů, tak sousedů. Má-li být ovšem takový projekt jen (či hlavně) o Němecích a/nebo Francouzích, je možná dobré mít na paměti jeden zásadní fakt – jak německá moc, tak francouzská armáda fatálním způsobem selhaly zatím prakticky vždy, když dostaly dějinnou příležitost ukázat, co v nich doopravdy je (komentář: Ondřej Krátký).

Odcházení. Momentálně to vypadá, že se směrem k určité historii pomalu překlápí záře minimálně dvou „antikavárenských“ majáků plus jedné lampičky, která si svítila především na vlastní cestu: zatímco Zeman „je odcházen“ médii a Kmoníček se na čas odstěhoval do zámoří, Babiš si bude do voleb své baterky dobíjet v zákulisí. Sobotka se buď projevil jako takticky méně nadaný hráč, anebo ho to v politice prostě už přestalo bavit; lze ovšem předpokládat, že až ČSSD na podzim totálně pohoří, leckterá firma či instituce po něm velmi ráda sáhne – stoprocentně úspěšným krizovým manažerem sice není, na druhou stranu věřím, že mluvící hlavu disponující nutnou asertivitou umí dělat skvěle. ČSSD možná převezme Zaorálek, což by se mi osobně líbilo, protože je to takový sociální Ostravak, působí celkem upřímně a nebojí se konfliktu – nicméně uznávám, že moje predikce či vyjádření sympatií bývají dost často polibkem smrti. Jako možný průšvih nicméně vnímám vakuum, které může na scéně s odchodem ČSSD a dalších „tradičních“ veličin vzniknout, resp. prakticky jakoukoli alternativu, která takový uvolněný prostor může vyplnit: Babiš, Kalousek, Okamura, starostové, kroměřížáci či další transatlantičtí post-havlisté a tak dál. Symbolickou třešničkou na dortu se celému tomu nadělení pak může stát následující prezidentská volba. Tam figurují ještě horší zjevy: Horáček, o němž jsem si mediální své pomyslel zde, případně Drahoš. Pokud Zeman vypadá strhaně věkem, zátěží a životním stylem, pak tito dva muži jsou co do vizáže tragičtí už nyní tím, jak moc si nejsou schopni pořídit (nebo jim jejich tým není schopen doporučit) normální brýle. A to mluvím jen o jednom markantním jevu, přičemž zcela stranou radši nechávám jejich reprezentativnost jako takovou (podle mě velmi sporná), případně jejich názory či hodnoty, které vyznávají. Právě zamyšlení nad prezidentskými kandidáty nutí znovu vzpomenout Kmoníčka, přičemž člověka napadne až jakási toužebná konspirace: jestli on za ten oceán nebyl spíš uklizen – třeba proto, aby ho nezasáhla tříska, kdyby se výhledově kácel nějaký les. Mám k němu své výhrady – například ta jeho sbírka raritních parafernálií z celého světa je vrcholem snobismu a nevkusu (mimochodem, jde tak trochu o bizárium podobného druhu, jakým je pro zajímavost v syrském kontextu třeba dekorace soukromé knihovny bývalého ministra obrany Mustafy Tlase), nicméně myšlení i vzhled má jako profesionál, kterým i ve skutečnosti je. A co víc – v jeho případně by velmi pravděpodobně odpadlo i to módně-policejní téma nakřivo posazených brýlí (komentář: Ondřej Krátký).