Syrská vláda si uvědomuje maximální důležitost image země navenek, a to mimo jiné, ovšem velmi významně, pokud jde o to, jak světové společenství vnímá přístup nového řádu v zemi k náboženským a/nebo etnickým menšinám.

• Historie zejména západního zastávání se především křesťanských, selektivně ale i drúzských a/či alavitských menšin obývajících území zejména Osmanské říše sahá již do 17. století či sporadicky i dále
• Důležitost zastání probleskla naplno s incidenty z počátku a průběhu letošního roku, které, na rozdíl například o ismaílitů či muršidů, postihly zejména Alavity, Drúzy a posledně i křesťany
• Sama syrská vláda nyní pořádá sérii opatření, kterými de facto vyzývá k národnímu dialogu – v konkrétní podobě mající povahu delegování zástupců té které menšiny za účelem vznášení požadavků a nastavení dialogu s vládnoucí mocí

Již téměř rok je Libanon v prezidentském vakuu, započatém s koncem funkčního období posledního prezidenta, Michela Aouna, na konci října minulého roku. Od té doby se jednotlivé politické i společenské entity, jak libanonské, tak zahraniční snaží o připravení cesty pro volbu všestranně akceptovatelného kandidáta. Věc je nicméně silně ovlivněna různícími se „stranickými“ (resp. konfesními) prioritami, stejně jako jsou na ni jednotlivými vyjednavači navazována (či jsou jsou jí dokonce podmiňována) další, ze své podstaty ne vždy přímo související témata.

• Kromě interních iniciativ a snah o posun dané záležitosti existují i iniciativy zahraniční, zejména francouzská, částečně pak multilaterální, vycházející z jednání několika států
• Přítomnost prezidenta ve funkci je, podobně jako v mnoha jiných zemích světa, i v Libanonu podmínkou pro fungování a implementaci některých zákonů či postupů
• Veškerým zájemcům o společenský, politický a kulturní vývoj východního Středomoří nabízíme přehled toho nejdůležitějšího, co aktuálně s danou problematikou souvisí

Po nedávném skončení prezidentského mandátu Michela Awna se země cedrů ocitla na dvojitém správním rozcestí – kromě toho, že není jasné, kdo se stane Awnovým nástupcem v čele státu není jasné ani to, zda, jak a za jakých podmínek, resp. s jakými ústupky, důsledky a v jaké konstelaci bude vytvořena nová vláda.

• V případě prezidentských kandidátů se hovoří o třech realističtějších, stejně jako (celkově) až o pěti i více jménech, která přicházejí do úvahy
• Stran vládního kabinetu je situace nově poznamenána určitým rozkolem mezi dosavadními spojenci FPM a politickým křídlem Hizballáhu
• Specificky do politického vývoj mohou promluvit tzv. „nezávislí“, představující koktejl nově zvolených poslanců mimo tradiční politické strany

V ČR máme zvyk na návštěvě spíš dojídat, na Blízkém Východě je zase zvykem trochu nechat. Když je Čech na návštěvě v arabské rodině, dojde někdy ke komické scéně, kdy mu paní domu poté, co on dojí, naloží na talíř znovu, protože si myslí, že má ještě hlad. On se zapřením všech sil zase dojí a paní mu zase nandá; a takhle pořád dokola.

Někdy mi přijde, že na Ukrajině došlo k trochu podobné, jen o poznání tragičtější „ztrátě v kulturním překladu“ – která však měla za následek podobné „řetězení“. Po zlomové zimě 2013 / 2014 (Euromajdan, Krym) začala být Ukrajina (preventivně?) podporována, zásobována a trénována ze strany NATO. Tento výcvik nicméně Moskva (správně?) přečetla jako další krok k integraci Ukrajiny do západních vojenských struktur, a tedy i jako posilování hrozby vůči Rusku.

Vše další už bylo jen následným vršením důsledků prvotních příčin, u nichž se lze zpětně jen těžko (objektivně) dobrat toho, kdo začal eskalovat jako první – případně nešlo-li opravdu „jen“ o nedorozumění v důsledku nedostatku komunikace, objasňování a otevřenosti.

Jídelní nedorozumění na Blízkém Východě většinou končí vysvětlením, případně pobavením se nad kulturními rozdíly. Bez újmy a s dobrým pocitem tak z komunikačního „střetu“ vychází nejen hostitel, ale i host.

Na Ukrajině toto evidentně neproběhlo, Je jasné, že osud obrovského teritoria vnitřně rozpolceného mezi Východem a Západem je téma mnohonásobně složitější než večeře někde u beduína; na druhé straně podstata prevence obdobných konfliktů je stále víceméně stále.

Stejné tak jsou bohužel bolestivé i důsledky, pokud prevenci přinášející dialog, sdílnost a upřímnost z jakéhokoli důvodu nefungují či selžou.

Ondřej Krátký, RebuildSyria.cz / Dealtrade Group.

Západ a Rusko jsou dle všech indicií ve stadiu, kdy není stran Ukrajiny jakákoli dohoda možná. Západ z tvrdohlavosti obviňuje Rusko, i v západních řadách jsou však tací, kteří z (cílené?) neústupnosti viní Západ, resp. USA / Washington.

Zatímco podrobnou či „vše řešící“ dohodu lze v dohledné době očekávat jen velmi těžko, určité výchozí body, v nichž se Západ i Rusko mohou potkat již nyní, přesto identifikovat lze.

Daný bod se oproti většinou konkrétním obsahům klasických dohod nachází velmi vysoko, v poměrně obecné až abstraktní rovině. Na druhé straně se v podstatě rovná největšímu rámci, jímž lze nejen vyjádřit povahu aktuální (ne)důvěry, ale do nějž lze i pojmově zaobalit celý současný stav vzájemných vztahů – a tím jej nejen „slovně definovat“ a pochopit, ale dát tak i šanci dalšímu pozitivnímu vývoji.

Na základě určité znalosti obdobných deklarací bych si dovolil odhadnout, že klíčová formulace by se nacházela hned v prvním (či jednom z prvních) odstavci / článku a zněla by přibližně takto:

Obě strany (memoranda[1]) se shodují na tom, že uznávají objektivní existenci té skutečnosti, že

• Západ nevěří Ruské federaci v tom, že to, co (nejen) stran Ukrajiny řekne, se bude shodovat s tím, co následně (ne)udělá;

stejně jako té skutečnosti, že

• Ruská federace nevěří Západu v čistotě jeho úmyslů stran expanze jeho klíčových struktur na Ukrajině, resp. v (ne)existenci jeho vůle k integraci Ukrajiny do těchto struktur.

Na základě uznání těchto skutečností projevují obě strany vůli k další dohodě, ideálně a dle možností obou stran spočívající v první řadě v nezaujaté, objektivní a věcné diskusi o příčinách toho, proč vzájemné vztahy a míra (ne)důvěry došly do výše popsaného stavu.

Výše uvedené není nějakým návodem ani doporučením – jde jen o co nejnázornější ilustraci toho, kde se zhruba nachází současný stav, resp. toho, odkud (až) by bylo třeba začít, pokud by na obou stranách byl zájem klubko vzájemného nepochopení, lží a animosit rozmotat.

Jak bylo uvedeno, situace je natolik vypjatá a strnulá, že se v žádném případě nepohybujeme (ani náznakem) na poli jakýchkoli konkrétností – i s vypětích všech sil a vůle si můžeme dělat naděje maximálně na dosažení alespoň takové úrovně, na níž bude panovat zcela nejelementárnější shoda.

Je zároveň příznačné, nakolik je taková „elementární shoda“ vzdálená od (byť jen) prvního náznaku konkrétnějšího obsahu. Na druhé straně je proto, aby se výhledově nějaká smlouva vůbec nějakým konkrétním („konvenčním“) obsahem mohla začít plnit, třeba někde začít.

Za současné situace nicméně vidím jako jediné body, od nichž by taková nultá „re-startovací“ linie mohla vést, právě ty (dvě) linie „shody (na nepříjemných skutečnostech)“, které jsem, společně s naznačením možné další cesty (tj. chladné, rigorózní a co nejvíc odosobněné analýzy příčin současného stavu) naznačil výš.

[1] Za současného stavu věcí a úrovně vzájemných vztahů „memoranda“ určitě spíš než „smlouvy“.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Kolem ruské invaze na Ukrajinu se děje dost zajímavých věcí, mnohé z nich ovšem leží mimo hlavní pozornost. Z antropologického hlediska by se dala například vyzdvihnout určitá „očistná“ povaha celé věci, cosi ve stylu potlachu (resp. potlače), případně nakupování nových šatů po významných svátcích či sežehnutí Fénixe pro to, aby znovu povstal.

Nemluvím tím přitom jen o tom, co psychologové (na dálku) interpretují téměř jako Putinovu „kolektivní“ sebevraždu (v zásadě à la Olga Hepnarová), ale i o terapeutické funkci středoevropského zanadávání si na něj, případně davové psychóze, během níž se ještě včerejší majitelé modré knížky hlásí nejen do záloh, ale snad i na dobrovolnou smrt kdesi v první linii u Kachovky.

Politici říkají, že se „dřívější protivníci semkli proti společnému nepříteli“; reálně to spíš vypadá, že kdokoli ještě neztratil hlas, s chutí se do Ruska či Putina opře. Bezdomovci se prý vyznačují tím, že časem pozbydou naučené sociální návyky, a řeší tedy jen to nejnutnější. Dnes to na mě malinko působí, jako by něco ve smyslu „smrt Putinovi“ nejraději volali i oni.

Řekl bych, že tu přitom nejde ani tak o upřímný vztek na to, co se děje v cizí zemi nějakých 1500 km daleko (a za bezpečnostně absolutně neprostupnými hranicemi NATO), jako spíš o situaci nabízející ideální příležitost pro ventilaci dlouhodobých frustrací, vzteků a splínu naprosto nesouvisejících s Ruskem, Ukrajinou či Putinem.

Podobně jako např. Kubík se Slonkovou svými reportážemi nešli po Babišovi primárně „proto, že je zlý“, ale především v rámci boje za zájmy své ideologické třídy, popř. „natruc Babišovým stoupencům“, namnoze tedy „obyčejným“ (byť uznávám, poněkud závislým a snadněji manipulovatelným) lidem, nejdou všichni ti najednou odkudsi se vzavší řváči proti Moskvě proti Rusku jako takovému – ale především se vyřvávají ze své bezmoci, ze svých denních strastí, které se za těch několik desítiletí „svobody“ tak nějak nakupily.

Samozřejmě ne všichni, a čest výjimkám. I ty výjimky by si ale měly uvědomit, nakolik je vzniklý konflikt skutečně jednostranný, resp. nakolik se právě oni svým hlasem „odporu“ mohou stát užitečnými idioty vyšší hry (oboustranného) bubnování k válce.

Angažovaný podpůrný výkřik nejčastěji vzniká náhlým silným zahořením již zapálených či snadno manipulovatelných hlav. Předpokladem pro takové zahoření (ale i jeho průvodním rysem) je absence ptaní se po příčinách toho či onoho jevu, tedy i konfliktu. Tedy nevůle či nemožnost naslouchat nejen své vlastní, ale i dalším stranám, absorbovat a analyzovat vždy více verzí. Pomineme-li stávající – ale dřívější, dlouhodobou – nechuť k hlubší analýzám ruských pohledů, motivů, strachů i, uznávám, patologických či paranoidních forem uvažování předcházejících operaci na Ukrajině, můžeme konstatovat, že pro další prohloubení absence podnětů k takovým analýzám se tu momentálně formuje ideální prostředí: veřejný i soukromý sektor se předhánějí v hujerství, s nímž zakazují téměř vše, co má co do činění s Ruskem – a to takovým stylem, že by i páter Koniáš záviděl.

Zintenzivňující se výhrůžky kriminalizací (úřední osvalenci typu Stříže, Bradáčové, zástupců policie apod.), resp. určitá „pohotovost“, „připravenost“ k nim mohou mít kromě tradičně servilní české povahy i jiný důvod – nejde o poslední záškub demokracie před přechodem na jiný režim, ale jedno z prvních opatření válečného stavu. Ostatně zmínil-li jsem onu „rychlost“ či „pohotovost“, s jakou jsou daná opatření zaváděna, je fér dodat i příklad z druhé strany barikády: již 28. února proběhlo v Bělorusku „referendum“ o ukončení „nenukleárního“ statusu země; jinými slovy – vytvoření právního rámce pro případné rozmístění ruských jaderných hlavic. I zde si tak můžeme položit jednoduchou otázku: jak dlouho trvá příprava referenda (i v takové „demokracii“ jako je Bělorusko)? (Pro pořádek dodávám, že invaze začala dva dny před ním).

Dalším velkým enigmatem pro mě zůstává věc, kterou považuji za buď klíčovou strategickou chybu Kremlu, nebo trumf, který má Moskva připravený na (další) vhodnou chvíli. Tím je řádné, logické a věrohodné obhájení nutnosti invaze, či aspoň přesvědčivé a důkazy podložené vysvětlení rozhodnutí danou operaci provést. Čím později takové (jednoznačné) vysvětlení přijde (přijde-li vůbec), tím víc Moskva ztrácí i u těch, kteří by byli ještě ochotni za ni jakkoli orodovat.

Zatímco tu tak máme tisíc možných důvodů (tamní dějiny se vším všudy, vliv NATO na Ukrajině, Kremlem mantricky opakovanou denacifikaci či možnost, že si Ukrajinci díky přetrvávajícím schopnostem znovu vyrobí jadernou zbraň apod.), není tu žádné takové vysvětlení, které by – co do formy, v jaké ho Moskva podá – „čnělo“ aspoň tak zřetelně jako jiné vznešené důvody pro jiné dějinné invaze, napadení či dokonce dlouhodobé okupace svrchovaných teritorií cizími mocnostmi či pomocí mezinárodně organizovaných sociálně-demografických strategií – ať již mluvíme o nároku „vyvoleného národa“ k návratu na Sion (důvod k založení Izraele na arabských územích), (neexistujících) iráckých zbraních hromadného ničení (napadení Iráku v roce 2003) či Kaddáfího „zlé a nekamarádské povaze“ (či co byl ten důvod pro francouzské a britské napadení Libye v roce 2011?). A šlo by pokračovat dál.

Dlouhodobě jistě šlo s Ruskem jednat (lépe), tj. skutečně jeho (i)racionálním strachům naslouchat a současné situaci tak předejít. A platí-li ukrajinské pořekadlo, že „chocholáč (tj. Ukrajinec) pozná chocholáče zdálky“, můžeme pak možná věřit Miloši Zemanovi, vidí-li Putina jako šílence. I se šílencem je však možné komunikovat, případně vyvinout veškeré preventivní úsilí k tomu, aby, s pocitem, že je zahnán do kouta, nedal boji se svými nočními můrami (či přeludy) průchod.

Jakmile však jednou celou společností prostoupí ona sladce vzrušená atmosféra, během níž každý druhý blázen, životní smolař či mediální slávy chtivý sociopat bubnuje pro válku, zatímco ostatní radostně nastavují uši k tomu, aby jim do nich cenzor nalil (protikremelský) vosk, vypadá to na empatický rozhovor s případným terapeutickým a deeskalačním účinkem opravdu jen velmi stěží.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.