Jednou ze strategií, které Izrael nasadil v mediální části svého boje za vysídlení Gazy je i účelová práce s celosvětovými spontánními demonstracemi na podporu Palestiny. Zejména ty konané na Západě Tel Aviv a jeho stoupenci interpretují jako důkaz narůstajícího vlivu islámu v Evropě. Následuje tvrzení, že “Evropa bude další na řadě”, popř. že “v Gaze se bojuje za Evropu” apod. Řečeno jinak, po přivlastnění si hummusu a falafelu jde tak trochu o další z izraelských kulturních aproprací.

Na tu nicméně naskakují jak pravicoví, tak národovecky či identitárně populističtí politici, kteří se tak stávají užitečnými idioty, díky své vlastní intelektuální lenosti či selektivní slepotě častokrát taženými ve vleku záměny důsledku za příčinu. S tím samozřejmě Tel Aviv počítá a právě na to sází. I na popud Izraele tak daní politici hlásají, že kulturně cizí, muslimský element zabírá naše území.

Úplně jakoby přitom zapomněli, že obdobný proces začal před víc než 100 lety probíhat v Palestině – a to právě ze strany nově příchozích aškenázských imigrantů (tj. v naprosté většině případů Evropanů) vůči tamním starousedlíkům.

Náhodou jsem v této souvislosti narazil na videotalk zde, v němž tři “experti” – čeští taťkové Štefec, Obrtel a Gazdík, starostlivě bránící děťátko evropské civilizace – chrlí knížecí rady a své názory na aktuální blízkovýchodní konflikt. Ač se o určitou objektivitu formálně pokoušejí, historie i pro ně evidentně začíná 7. října 2023; žádná hlubší analýza či snaha o pochopení toho, že konflikt hlubší příčiny, se tedy nekoná.

Výsledkem je tak opět jakási obhajoba “té naší Evropy”, implicitně ovšem i Izraele, který do ní z nějakého důvodu zřejmě chtějí počítat. Zajímavě si v tomto protiřečil Štefec, který (správně) na vteřinu obrátil pozornost na skutečnost, že Izrael se ve svém praktickém konání řídí primárně nikoli podle nového, ale podle starého zákona (tj. mimo jiné i podle pravidla oko za skok, zub za zub).

Hlavní paradox charakterizující veškeré podobné debaty tak na sebe nenechal dlouho čekat: přes to, že se přikyvovací „diskuse” záhy stočila do toho, že „nechceme, aby se nám tady v té Evropě roztahovali muslimové“, nikdo – včetně moderátora, který tím ukázal buď svou nepřipravenost, nebo sklon k pohodlné konformitě – se nepozastavil nad tím, že přesně tak, jak si dnes Evropu “podmaňují muslimové”, podmanili si během první poloviny 20. století tehdejší Palestinu evropsko-židovští olim.

Možná jen s tím rozdílem, že muslimové v Evropě nevyvlastňují a neprovádějí nucená vysídlování původního obyvatelstva nejednou spojená s jeho pronásledováním, vězněním či fyzickou likvidací.

Debata záhy přešla k Palestincům a možnosti jejich přesunu z okupované Gazy do Evropy. Zde se jednak vyslovil bezpečnostní expert Gazdík, který “v té Francii přeci patnáct let žil”, takže “ví, jak to tam vypadá”, jednak opět Štefec:

“Pokud Palestince žádná okolní země nechce, tak ví, proč to dělá!”

Ano, pane Jaroslave – prakticky ze stejných důvodů, z jakých v Evropě dlouhodobě nechtěli Židy: obcházela je totiž nelichotivá pověst, skandalózní drby a stereotypizace všeho druhu. Navíc byli – podobně jako Palestinci dnes (a to nejen v Izraeli) – více méně izolováni ve “svých” částech měst, nezřídka připomínajících ghetta.

Palestince nechtěl do Evropy ani třetí z taťků ochranářů ve studiu, pan Obrtel (který mimochodem sám působí, že by potřeboval Freuda či aspoň jiného znalce duše ze staré vídeňské školy). I u něj (případně u dalšího strýca ve studiu) to mělo takový ten nádech, že by se určitě chovali “podobně nebo ještě hůř, než ti muslimové, co tu již jsou”, případně by se “rozpínali na cizím území” apod.

Jasně, s tím, že tu takové nebezpečí je, osobně souhlasím i já – přičemž si ale zároveň myslím, že jako by neměly určité civilizace či kultury mít důvod přicházet do Evropy ve větších, častokrát až státních počtech, a postupně si vymrčovat stále víc a víc, neměli bychom se ani my či od nás pocházející komunity míchat do věcí jejich.

Proč ale, drazí diskutéři, vysvětlovat toto všechno jako pouhou “možnost” či “riziko” (a vystavovat se tak nebezpečí, že to někdo zpochybní jako pouhou spekulaci), když se tu nabízí příchodnější dějinná analogie? Jen ji stačí vyslovit nahlas:

“Palestince a muslimy celkově na území Evropy nechceme především proto, že se bojíme, že se tu začnou chovat stejně jako aškenázští olim na území Palestiny před sto lety – konkrétně jako Žabotinský, Begin a další se všemi svými Irguny, Haganami a další teroristickými organizacemi, tj. jako imigranti, kteří možnost koexistence, již jim obyvatelé i britská správa v rámci pohostinnosti a s nadějí na férové soužití (dle mezinárodního, majetkového, imigračníma apod. práva) nabídli, proměnili v teror, atentáty, útoky, rabování, krádeže, vyvlastňování, vyhánění, zabíjení, svévolné uplatňování moci a apartheid.”

Takže ano: v Evropě nechceme nikoho, kdo se bude chovat tak, jak se kdysi chovali evropští imigranti do Palestiny – konkrétně jako někoho disponujícího jen stupňující se věrolomností, manipulativní zákeřností a sobeckou agresivitou, která v daném případě trvá od dvacátých let minulého století dodnes.

Víme tedy, proč to děláme – jen je občas s podivem, že jakoby neumíme najít tu nejvhodnější, nejbližší a nejpřesnější historickou paralelu; stejně jako je k zamyšlení, že se věci stran imigračních zákonů začínají dávat do pohybu až ve chvíli, kdy činnost (nejen muslimských) přistěhovalců necílí (ekonomicky, konkurenčně, sociálně apod.) jen na “bílé”, ale začíná si brát na paškál právě Izrael či – v bohužel zjednodušeném, dlouhodobou frustrací způsobenou právě frapantním ignorováním porušování snad všech mezinárodních práv ze strany tzv. Židovského státu ale subjektivně pochopitelném vnímání – i Židy.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Zejména v současné době a zejména v souvislosti s nedávným výraznějším propadem hodnoty syrské měny vůči hlavním světovým valutám začínají zaznívat odborné hlasy svědčící přinejmenším o různících se pohledech na to, jaký kurz by syrská ekonomika měla či mohla do budoucna zaujmout.

• Od dob Háfize Asada dodnes opsala syrská ekonomika křivku počínající v preventivně-soběstačném konzervativismu, pokračující následnou liberalizací a opět končící v, nyní výjimečnou situací vynuceném, návratu ke kapitálové kontrole a striktněji pojatém přístupu
• Jedna z hlavních názorových frakcí dneška je přesvědčena, že aktuální preskriptivní, na sankční režim reagující uspořádání je vhodné následovat i nadále; otázkou zde je, do jaké míry je tento přístup založen spíš na empirii, nebo na prosté pohodlnosti
• Druhý hlavní trend se v něčem podobá rašínovskému přístupu po rozpadu habsburské monarchie: za cenu dočasných ztrát počítá s nastartováním ekonomického růstu, který bude dle jeho proponentů implikovat i stabilizaci měny; negativem jsou zde ne vždy pozitivní vzpomínky na ekonomickou liberalizaci raných baššárovských let, mnohými zpětně interpretovanou jako „předčasnou“

V plném žáru izraelsko-palestinské „dopisní debaty“ publikovala Veronika Sušová-Salminen na !Argumentu článek, v němž se zamyslela ne až tak nad obsahem, jako spíš formou či určitým vyšším rámcem celé debaty. Určitou komplexnější názorovou konzistentnost různých jejich protagonistů nevyjímaje. Konzistentnost je sice ve finále věc obsahová, při jejím abstrahování jde nicméně o hodnotu víceméně „formální“, ovšem formální zásadním způsobem – tj. natolik, že svým významem svůj konkrétní obsah častokrát převyšuje či mu dává alespoň právě onen „velký rámec“.

Globalizace přinesla některé jevy, které se za éry západní hegemonie jevily jako nepravděpodobné, přičemž právě jejich příchod ukázal, jak relativní jsou některé hodnoty, považované díky určitým „esteticko-mocenským“ kulisám stvořeným Západem za konstanty. Na jednu stranu tu nově máme výskyt „estetiky“ pořádku, disciplíny až funkcionalistické úspornosti a účelovosti severského střihu v jinak „chudých“ zemích „třetího“ světa (veřejný prostor a péče o něj v Malajsii či Indonésii, v českém povědomí aktuální například i moderní vietnamská architektura), na stranu druhou prudký nárůst bohatství a nejednou i drahoty v místech, která jsou souběžně synonymy absence řádu, disciplíny či hygieny (Indie, Mexiko či Angola). Šokově pak do popředí vystupuje kontrast charakteristicky úpravné a pravidelné estetiky západoevropských měst, která coby neodmyslitelná kulisa obrazů z této části světa byla po desítiletí ztotožňovaných s právem, úsporností, pořádkem a sociální do/vyspělostí západní civilizace, a její současné skrytá zvůle, zkostnatělost kombinovaná s lajdáckou arbitrárností rozhodování či cynismus – viz zejména švédský či britský přístup k C-19, zejména jde-li o totální nezájem o dopady epidemie na nejzranitelnější skupiny obyvatel.

Do původního, konzervativně tradičního duálního kontrastu („upravené a bohaté“ vs. „chaotické a chudé“) jako by stále víc vstupoval nějaký další, „třetí“ prvek, který původně jasná opozita dělí na více částí, původní zřetelně kontrastivní binaritu kalí, čeří, rozřeďuje.

A nejde přitom jen o paradoxy globální.

Nejmarkantnějším „lokálním“ příkladem téhož je causa „názory na Izrael“ z posledních dní. Klasická logika by říkala, že příznivci záboru (resp. odpůrci Palestinců) budou co do všech či aspoň většiny svých názorů konzistentně proti těm, kteří jsou proti záboru či aspoň mají pro Palestince pochopení. Ano, v daném konkrétním případě platí, že ti, co jsou pro anexi, jsou (nejednou za pomoci zjednodušených či aspoň stereotypních argumentů) proti Palestincům, konzistence je však porušena hned, když se podíváme na další „neuralgické“ názorové „markanty“ v podání těch samých jedinců (či trendů, které daní jedinci mediálně či politicky zastupují). Zřejmě nejlépe to ilustrují jejich postoje k dalšímu oblíbenému předmětu sváru – Rusku.

Zatímco někteří dokáží pochopit Palestince i Rusko (např. Jan Schneider, minimálně snahu o selektivní empatii by snad bylo možné očekávat i od „současného“ Schwarzenberga), jiní jsou apologety Palestinců a zároveň kritiky Ruska (tzv. „nová levice“, „obamovsko-clintonovský“ proud, Zaorálek, Petříček apod.; mediálně česká hlásná trouba „hystericky ublíženého neomarxismu“ Britské listy, velmi pravděpodobně i neoliberály extolovaný „oxfordský Žid“ Avi Šlajm apod.). Další část spektra je naproti tomu ruso- i filistinofobní zároveň (česká pravice, všeliké ASPENy, Cevra a jim podobné konzervativní sluje; pochopitelně mediální huby nekritického proizraelství a rusobijství či v nejlepším případě rusoskepticismu a protiruského švejkovského posměváčkovství jakými jsou Reflex či Neviditelný pes). Poslední skupinou jsou pak zvláštní entity, které sice nesnáší Palestince a obdivují Izrael, zároveň však mají velkou slabost pro Rusko a zřejmě i celý velmocenský postsocialistický svět (Zeman a jeho věrní, resp. jemu podobně nastavení).

Toto lze po určité „matematické“ redukci číst i tak, že tu jednak máme a) nezávislé empatiky a přátele logiky, tedy osobnosti vycházející z vnitřního přesvědčení dosaženého buď selským rozumem, etickou a humánní výchovou či logickým přemítáním (které jsou po těchto liniích pak nutně konzistentní, protože jsou prostě konzistentní lidsky), b) apriorní progresivce reagující na jevy v souladu s politickými liniemi „pokroku“ resp. novot „za každou cenu“ (přičemž jejich případnou logickou nekonzistenci, a tedy jiný než racionální důvod jejich postojů, prozradí až větší objemy od nich přicházejících reakcí), c) více či méně „konzervativní“ pravici, u níž jde ve většině případů bohužel o reakce cvičených opic z koloniální provincie anachronicky stále vzhlížejících k anglosaskému klubu vyvolených; v zásadě tedy o partu těch, kteří by se rádi stali přáteli globální oligarchie (jen se možná trochu opozdili. Nutno říct, že čestnou výjimkou je zde právě Schwarzenberg, který to kdysi vysvětlil jednoduše tak, že pro něj „konzervativní znamená především humánní“, čímž se požadovaným způsobem, ale aniž by s nimi zpřetrhal jakékoli jiné svazky, v kýžených intencích a s elegancí sobě vlastní distancoval od tvrdě transatlantického jádra, pro které, na rozdíl od něj, humánnost stěžejní hodnotou není). Poslední skupinou jsou pak suverénní sloni v porcelánu a přátelé oligarchů či hegemonů především lokálních (Ruska, Číny, Izraele apod.).

Po tomto shrnutí bychom po formální stránce pokud ne o konzistencích, tak aspoň o určité „vnitřní logice“ postojů straníků daných hlavních trendů mluvit mohli. Hlavní rysy a podobnosti vytanou možná až do takové míry, že bychom si definující osobnostní rysy typických zástupců daných trendů mohli přiblížit i jinak: argumentační antičtí filozofové či renesanční osobnosti (jejichž jediným přítelem je logika či humanismus); novodobí jakobíni; straníci globálních hegemonů; straníci hegemonů provinčních.

Téma vztahu Izraele a Palestinců je přitom jen jedním z (názorných a ilustrativních) případů, do jaké míry názorová roztříštěnost (či ještě lépe, ač se to slovo opakuje: „nekonzistence“) opanovává nejen jednotlivé čelné či viditelné osobnosti, ale (buď přes tyto osobnosti zprostředkovaně či na podobném principu, jímž se těchto osobností zmocňuje) i prostupuje celou společností. Nicméně při takovém množství témat, které je dnes k dispozici, zároveň při jindy nevídané svobodě jejich interpretace, s ohledem na vždy různé osobnostní nastavení a vždy nutně omezenou míru informovanosti i času na komplexní zpracování vnímaných informací to ve finále možná ani není překvapivé.

Téma Izraele vs. Palestinců nicméně vyjevuje i mnohé další skutečnosti, stejně jako má přístup k němu potenciál stát se možná nepřímým, ale ve finále klíčovým faktorem, podle nějž bude nadále probíhat rozhodování o budoucích spojenectvích – pokud by taková měla být (komplexnější realitě navzdory, ovšem třeba z důvodů mimořádné situace dané např. hrozbou většího konfliktu, jež by si taková kompromisní spojenectví vynutila) založeny na principu, zda má patřit buď na tu, či na onu stranu. Podobnou polarizační sílu měla v nedávné minulosti kauza Srbsko X Kosovo.

Je ale i možné, že izraelsko-palestinskou problematiku přeceňuji: současný vypjatě proizraelský postoj určité části naší společnosti může být jen dobově poplatnost variantou jinak invariantní české potřeby prokazovat loajalitu hegemonovi – tj. toho samého invariantu, který v socialistické minulosti varioval například v podobě přehnané (a ze své historické podstaty či kontextu zcela nelogické) české náklonnosti ke Kubě či právě palestinskému odboji. (Přitom už Slováci jsou na tom s prioritami o poznání líp…).

Na místě jsou ale i další otázky: pokud chová k Izraeli sympatie jak „smetánka“ národa typu rusofoba Cyrila Höschla či četných antievropských národovců z ODS, tak i rusofil Zeman, lze mocensko-ekonomické (resp. společenské) elity Izraele stále ještě řadit do oligrachie globální (resp. tzv. „mezinárodního společenství“), či se z ní spíš už vymaňují směrem kamsi k (= ve finále domovské) Asii či Orientu? Případně vykazuje-li vůči Palestincům sympatie jak přičinlivý „whistleblower“ a ortodoxní kremlofob, v jiných tématech ovšem lidsky vnímavý a humánní Jan Čulík (Britské listy), tak i kořenů věcí, logiky a faktů se držící, přitom schopností empatického vhledu disponující (a proto Rusko schopný pochopit) Schneider, kde je vlastně pravda?
Jak vidno, nedílným rysem tohoto čeření původní „jin-jangové“ dvojjednoty, je i to, že někteří sympatizanti té či oné myšlenky mají potenciál jimi vybraný směr ostatním spolehlivě znechutit či ho diskreditovat již jen tím, že jej podporují zrovna oni.

Bizarní dále je, že zaujímají-li všechny takové apartheidní plátky jako Neviditelný pes či „buchertovsko- höschlovský“ Reflex apriorně protipalestinská a protiruská stanoviska, dostávají se co do logiky tak trochu na tenký led, resp. oklikou padají do pasti vlastní krátkozrakosti. Při troše hloubání (popř. aplikace analogií) totiž vidíme nejen to, Rusko je jedním z hlavních partnerů jak Izraele, tak i (s Izraelem navzájem znepřátelené) Sýrie, ale hlavně to, že stěžejní rysy strategií obou států (tj. boj proti radikálnímu islámu, vůle po určité homogennosti vlasti „loajálních“ komunit a „aktivní“ etnická /!/ politika) jsou společné jak pro Tel Aviv, tak pro Damašek. Ano, možná to lze vysvětlit lákavou antropologickou hypotézou o tom, že objektivní síla místa (klimatu, způsobu života, tradičních lokálních hodnot apod.) je významnější, než jakékoli subjektivní aspirace současných vůdců či jejich nedávných předchůdců; tedy zatímco předci současné izraelské reprezentace jsou „náplavy“ (volný překlad termínu „álíja“) ze Sefaradu, Aškenázu či odjinud a většina syrských elit jsou (nedamašští) Alavité z Latákíje, chovají se obě (geograficky v podstatě totožných lokalitách žijící) reprezentace v moderních souvislostech zhruba stejně, resp. stále podobněji – že by i zde aktuální variant jinak invariantního „aramejství“? Pokud se nám takové uvažování líbí, hned se může nabídnout teorie ještě lepší (= šílenější): nechová tedy vlastně Zeman slabost jak pro Netanjahua, tak pro Asada nejen proto, že „kosí islamisty“, ale především proto, že pradávný (Římem samozřejmě opovrhující) Kelt Miloš vlastně souzní s pradávnými (současnými postoji Říma momentálně též silně znechucenými) Aramejci Bibim i Baššárem?

Podobně se do ne hned viditelných tenat chytá kdokoli, kdo zároveň uznává izraelskou anexi i kritizuje Rusko (obvykle s tou výtkou, že je nepřípustné, čeho se Rusko dopouští na Ukrajině, speciálně pak na Krymu). Argument dvojího metru je tu nasnadě. Na druhé straně se do podobných potíží dostávají i ti, kdo se paralelně zastávají Kremlu i Palestinců (= jde o logický rozpor, protože jedni jsou anektující, zatímco druzí výhledově anektovaní). Zde je věc aspoň teoreticky vyargumentovatelná tím, že „to Rusové udělali čistě“ a „bez jediného výstřelu“, co si ale jinak budeme povídat: ať je Ukrajina seberozvrácenější, po technické stránce to anexe byla (či jak by řekl zřejmě jakýkoli – ne nutně mezinárodně-právní, ale už klidně okresní – soudce: rysy anexe to naplňovalo).

Svou roli samozřejmě nejednou hraje i to, je-li zastánce toho či onoho postoje zrovna v atraktivní (a zároveň zranitelné) funkci, či ne. Dobře známe případy armádních generálů, kteří jinak mluvili v aktivní službě a jinak mluví po odchodu do civilu (zde je zčásti na vině snaha odčinit špatné svědomí; obecně jde o projev vrcholné zbabělosti kombinovaný s pokrytectvím, absencí jakékoli sebereflexe a chorobnou potřebou být neustále vidět). V této souvislosti je velkým otazníkem, zda by si ostřílený kariérní mazák a salónní rebel Zaorálek nedal – na rozdíl od tak trochu študácky neopatrného Petříčka – tisíckrát pozor a „dopis tří“ by spolupublikoval, i kdyby on sám byl aktuálně ministrem zahraničí (a ne momentálně pouze „za keřem schovaným“ ministrem kultury).

Určitě bych ale v případě daného dopisu či jemu následující diskuse nemluvil o statečnosti. Statečností je, když v se v Íránu projde mladá slečna středem Teheránu bez čádoru či se její saúdská vrstevnice vzepře despotické rodině, v Egyptě se mediálně známá osobnost veřejně přizná k ateismu či homosexualitě, případně v desítkách dalších států student před plnou posluchárnou rozporuje vládní dogma vtiskávané mu do hlavy ze strany univerzitních profesorů. Eventuálně když jde někdo proti proudu přímo na místě dění, o kterém je řeč – ať již v Izraeli, nebo v Palestině.

V dnešních Čechách jsme na rozdíl od toho v záviděníhodném stavu, kdy zde opravdu máme ne-li demokracii, tak aspoň relativně velkou svobodu slova. To nejhorší, co se nám tak může stát, je, že přijdeme o funkci či příjem, nevyjde nám ten či onen článek, jeden konkurent na druhého pošle berňák, maximálně lze na pár let skončit v chládku. Zároveň je tu již tolik vzájemně znepřátelených vlivových skupin, že v zásadě jedna vyvažuje druhou, a i pokud někde někdo dostane (obrazně řečeno) po hubě (a zároveň není vyloženě asociál), má se vždy kam jít hojit.

Aktuálně jsou tak u nás „stateční“ všichni stejně – protože v této české hře na novodobé disidentství vědí všichni to hlavní: je to hra naprosto bezpečná, protože pořád jenom hra.

Ondřej Krátký, Rebuilsyria.cz / Dealtrade Group

Nevím, jestli je divadelní hra Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“ dobrá, nebo ne – jistě ale vím, že byla dost dobrá minimálně na to, aby se kvůli ní v Brně protnulo několik pohledů na svět a vznikla situace blízká konfliktu.

Cíle autora, pojetí věci ansámblem, zásah „Slušných lidí“, antikonfliktního týmu, policie, pámbíčkářů, republikánů a kdovíkoho dalšího jasně ukazuje, že účel vyvolat (živou) diskusi uvedení hry splnilo. Takový účel, realizovaný v demokratických podmínkách, je ostatně jedním z legitimních poslání soudobého umění, myslí si šéf Národního divadla Brno Martin Glaser v odpovědi na dopis lidoveckého prvního náměstka města Brna Petra Hladíka. Ten si zas na rozdíl od Glasera myslí, že umění nemá rozdělovat společnost, ale má lidi spojovat – tedy přinejmenším to, které je placené z veřejných peněz.

Oba názory mají přitom něco do sebe, tím spíš vezmeme-li je z pohledu obou pánů a kontextů, v nichž se pohybují. Otázkou je, nakolik se vyjadřují k umění jako takovému, resp. zdali diskusi o tom, co je a co není umění příliš, zbytečně a tak trochu svévolně nepolitizují. Svůj díl viny na tom mají i média, v jejichž podání na jedné straně Glaser působí spíš jako člověk pyšný na to, že šokuje, na druhé straně jeho oponenti vypadají jak politicky oportunističtí pokrytci. Jediný, kdo je na celém tom festivalu subjektivit bit, je ve finále umění samo. Protože zatímco marketingová poučka o tom, že „i negativní reklama je reklama“ ve finále pomůže jak „šokujícímu trendu v umění“, tak brněnským křesťanským politikům, budou ty opravdové múzy dost možná jako Popelka stát odstrčené v koutku.

Pokud totiž díky mediální prezentaci působí divadelní ředitel Glaser jako přítel kontroverzí a pokud se běžný konzument umění s jeho chrabrým bojem s těmi, kdo jsou prezentováni jako bigotní cenzoři, identifikuje, dojde snadno k určitému nevítaně paušalizujícímu efektu – a sice podvědomému přitakání s redukcí smyslu umění do pouhého média pro šíření angažovaných stanovisek, případně na hlásnou troubu či platformu pro prezentaci jakýchsi společensky (komunitně či jinak) relevantních názorů. V zásadě kterákoli středoškolsky naivní a prostoduchá agitka až reklamní či marketingové povahy se tak díky novinářské zkratce může snadno začít zdát nejen legitimním, ale i hlavním posláním múz. Glaser se tak buď vlastním přičiněním, nebo kvůli mediálnímu střihu stává proponentem obyčejného zpolitizovaného umění – které navíc ti méně fundovaní a k němu vzhlížející budou dost pravděpodobně považovat za synonymum umění jako takového.

Na druhé straně se dá těžko souhlasit s názorem, že umění má někoho „vzdělávat“ nebo „sjednocovat“. To je totiž nemlich to samé, jen z druhé strany a jinou metodou – vše mít pod kontrolou, nalajnované a zglajchšaltované, hlavně ale (snad jako ovečky pastýřem?) vedené. Konkrétně církev (pardon: KDU-ČSL) by přitom o jakémkoli „vedení“, „vzdělávání“ či „učení“ nebo jakémkoli jiném „sjednocování“ lidí podle (nebo: do?) toho či onoho předobrazu měla zeširoka mlčet. Nezpochybňuji její podíl na výchově celých generací umělců či stání u zrodu rozličných stylů, technik i celých uměleckých období – je ale určitý rozdíl mezi vytvářením upřímně meditativního prostředí klášterů, kde lze kontemplovat nad každým paprskem světla a jeho zpodobněním, a mentorováním, poučováním a mudrováním z pozice jakéhosi bigotního jihomoravského křesťanského politika. Takovým lidem logicky nikdo nebude věřit ani nos mezi očima, většina bude vše brát buď jako cenzuru nebo předvolební marketing, přičemž ve finále to opět odsune „umění“ a diskusi o něm úplně někam jinam – resp. ji trestuhodně vyhrotí, zvulgarizuje, oseká a zúží.

Na druhé straně máslo na hlavně mají i ti chorvatští muslimové z Lublaně (nebo jak to ten soubor vlastně má?!); chápu – přijeli s cílem a) dekonstruovat zas nějaký další autoritativní narativ, tentokrát mimo jiné i za pomoci explicitněji naznačeného mezináboženského sexuálního aktu; diváky tak nějak b) rozkolísat a pak je zase – o dekonstrukční „rozkolísanou“ zkušenost obohacené o to snáz c) sjednotit pod vlajkou bezpříznakové, tolerantní společnosti, která je prostá religie či jakékoli jiné formy škatulkování a/nebo diskriminace. To je jistě bohulibé poslání, nicméně z mého pohledu jsou ale pořád dost vyměklí – už proto, že na inverzní variantu, tj. Muhammada (ideálně) sodomizujícího křesťanku si evidentně netroufli. A to i přes to, že by v tom dost pravděpodobně měli silnou podporu u historiků či arabistů, a mohli by tedy klidně argumentovat i tím, že „nejde přeci jen o obraz operující s našemu kulturním civilizačním okruhu známými a sdílenými symboly a výjevy“ apod., ale klidně i říct: To se stalo a jestli ne, tak se to – v daném čase a místě – klidně stát mohlo!

Pokud se ale shodneme na tom, že jak ansámbl se svým představením, tak Glaser s Hladíkem a jim podobnými s nezbytnou mediální pomocí diskusi o umění (vědomky či nevědomky, chtě či nechtě) politizují a tím vytvářejí nepřesný dojem, že umění je buď takové, nebo takové, je nutné se ptát: kde je umění, resp.: existuje ještě nějaká třetí cesta?

Podle mě existuje a není to cesta třetí, ale spíš rovnou ta první, přinejmenším co do významu i podílu umělecké esence. Až tou druhou je pak šokování nebo „vytržení diváka ze spánku či letargie“ (případně tou třetí pak jeho indoktrinace nebo jiný způsob „výchovy“ uměním).

Poslední dvě jmenované mají totiž společné něco, co té první jednoduše chybí – vždy operují s významy (oněmi „sdílenými symboly“ a podobnými znaky, mnohokrát opakovanými a „civilizačně“ /na/sdílenými častokrát až na hranici otravnosti). Těmi vždy nějakým (opět: více či méně otravným a jednoduše parazitickým) způsobem obalí „tělo“ (formu) tvořené řemeslem. Jsem si vědom toho, že takové výtvory představují zřejmě naprostou většinu světové umělecké produkce, nicméně bráno čistě technicky, jde – a vždycky půjde – o pouhý hybrid řemesla a vzkazu. Není se pak co divit tomu, že právě tato doména se snadno stává jen jinou platformou, přes kterou se zdánlivě (a ano, v mnoha případech přesvědčivě a přinejmenším aspoň částečně) „umělecky“ (tedy na první pohled vznešeně) řeší ryze mondénní kauzy s častokrát ryze pragmatickými cíli. Když se nad tím zamyslíme do důsledku, jde v podstatě jen o jinou formu novinařiny, happeningu, politiky či zkrátka jiného druhu takové té společenské tiché (ale hlučně podané) pošty. Faktem nicméně je, že dokud je v „umění“ přítomen (byť sebemenší) význam, nemůže se nikdy jednat o umění čisté – tj. nezatížené právě jím. Koho toto baví, je buď založením žurnalista, politik, jakýsi podivný nábožensky nebo jinak ideologicky založený člověk, případně obdivovatel řemesel; nejsem si ale jist, že jde o člověka, který jde po opravdové „podstatě“ umění jako rafinátu – či, chceme-li, „izolátu“.

Tu podle mého názoru může představovat teprve umění důsledně (a většinou plánovitě) významu zbavené – ať již abstraktní kompozice tvarů, barev a tónů či všednodenní zákoutí míchající nejrůznější nahodilosti sem tam do oku lahodící formace, byť by trvala jen zlomek sekundy. Podobně ale i portréty, zátiší, serenády, symfonie či cokoli dalšího, co si nebere za cíl víc, než jen referovat o osobní (autorské) interpretaci krásy ztvárněné nahodile či záměrně dohromady danými vzory, výjevy či pocity. Prostá snaha sledovat o balast odkazů, asociací či významových konotací cíleně osekanou hloubkovou (tedy: základní) estetiku. Působení ryze uměleckých forem na mozek, tj. efekt sekvencí barev, hudebních tónů či dokonce smyslu zbavených – protože záměrně nesmyslně navršených – původně konvenční význam nesoucích symbolů či znaků, které například v surrealistických kompozicích svou cíleně „nečitelnou syntaxí“ odvádějí právě od běžného významu každého svého elementu pozornost někam úplně jinam: k daleko závažnějšímu cíli celkového (chceme-li iracionálního, chceme-li estetického apod.) dojmu. Bludišti kulturních odkazů úmyslně se vyhýbající, jen sama na sebe a své působení na příjemce se spoléhající, jen k sobě sama odkazující, absencí jediného racionálního záchytného bodu sama na svou podstatu pozornost směřující a přesto – nebo možná právě proto – navýsost relevantní a „smysluplná“ zpráva.

Omlouvám se, ale ve srovnání s tím mi prakticky vše – Ježíšem s jeho muslimkou počínaje, barevnou šou během představení lublaňské omladiny (kde choreograf provedl asi úlitbu tomu, co to mělo řemeslně mít, aby to – kromě toho, že to bylo v divadle – bylo obhájitelné jako „umění“) pokračuje a soubojem Glasera s Hladíkem konče – připadá malicherné, nepodstatné a směšné. Jediný pohled na výstupy uměleckého zápolení Zdeňka Sýkory či Františka Kupky a osobně mám jasno v tom, v kontextu celé této umělé a venkoncem nablblé kauzy do Brna opravdu nemusím – ani do divadla, ani do kostela, ani na jejich radnici.

Ušetřený čas radši budu věnovat třeba přemýšlení nad grafickým zpodobněním kontrastu, o kterém jsem mluvil – platí, že jím může být třeba osa, na jejímž jednom konci máme právě řemeslo, na které jsou více či méně zručně a/nebo nápaditě přilepeny významy, a na jejím druhém taktéž řemeslnou dovednost, ovšem programově významů zbavenou – a právě tím nepoutající pozornost diváka na nic jiného než na své estetické poselství?

Dá se místo „vychovávat“ použít spíš slovo „kultivovat“ – anebo je lepší jakoukoli snahu o „popis smyslu“ nechat být a raději nepoužívat vůbec nic?

Případně: nemůže být takové hledání krásy (či „vkusu“), které se Boha nesnaží ani zbavit, ani k němu lidi vést sešikované jako ovce a ani jej prvoplánově hledat, právě jemu samotnému nejblíž?

Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz

Přinášíme další komentář k výběru z aktuálního dění posledních dnů, tentokrát s lehkým dotekem magična, nicméně pevně zakotveného v samé podstatě jinak řádně zemitých jevů i okolností.

I. Lucie. Fotka s mladou skautkou konfrontovanou se skinem je technicky i umělecky působivá, jen nevím, jestli by si na autora neměly došlápnout úřady kvůli posilování stereotypů: skinhead má holou hlavu, černou bundu a působí podrážděně, skautka je asertivní, hýří barvami, a zatímco Forrest Gump měl peříčko, ona má bublinku. Je s podivem, že se natolik sugestivního výjevu chytila periodika, která jinak stereotypy odsuzují. Nebo jen nějaké stereotypy? Dobrá, zaměřme se raději na poselství: mladá slečna, která něčemu věří, diskutuje s o něco starším mladíkem, který něčemu věří. Dívka působí křehce a je v lehce strnulé pozici připomínající ohroženou veverku, on gestikulací a profilem evokujícím ještěra působí jako agresor. Tudíž síla fotky je hlavně v tom, že ačkoli jsme tam nebyli, může si tam každý z nás dosadit cokoli, co nám vyhovuje. Tím se z těch dvou stává platforma pro našich pár sekund mediální hygieny, což by ale ještě šlo. Závažnější jsou jiné věci – namátkou mediální mašinerie, kterou to všechno vyvolalo, podobně jako to, do jaké míry musí ti dva být svým způsobem produkty okolí, která na ně působí. Tak trochu mi totiž přijde, že zatímco naoko reprezentují každý svou svobodu či ideál, ve finále jsou jen hadrem na koštěti vyšších sil, které si přes ně hlavně v médiích řeší své účty, a to aniž by je jak skin, tak Lucie zajímali o moc víc než potud, pokud jsou takhle využitelní. V neposlední řadě ale oba mají, co chtěli – jsem přesvědčen o tom, že v rámci svých paradigmat a mentálních limitů umí oba argumentovat skvěle, nicméně obecným výstupem bude dost pravděpodobně stejně zjištění, že jak ona, tak on vidí věci stejně jen svým vlastním pohledem; pokud ovšem jeden i druhý nesleví a nezamyslí se nad tím, proč se protějšek dostal tam, kde je, případně neprojeví elementární množství empatie, nebude mít ještě dlouho jakákoli diskuse žádný smysl (komentář: Ondřej Krátký).

II. Macron. S vítězstvím Emmanuela Macrona to mám podobně jako s Erdoğanem v Turecku – osobně bych to rád viděl jinak (za mě určitě Le Penová, protože na mě působila sympaticky a lidsky, a protože jen u tzv. „extremistů“ – mimochodem v čem je extremistka? – je záruka, že aspoň něčím pohnou /přičemž všichni víme, že systém zůstane více méně ten samý, aspoň se ale vymění okoukané obličeje a obnošené fráze/). Dalším důvodem je námi řešená Sýrie, kdy je skoro jasné, že Macron půjde na ruku „duchovním“ otcům její destabilizace. V neposlední řadě je ve hře stále argument, že jeho role bude natolik udržovací, až alternativa v roce 2022 bude ještě intenzivnější. Ale kdo ví? Prozatím to realisticky a pragmaticky beru tak, jak to je. Na paměti mám přitom 3 věci:

První je ta, že výrazná osobnost s alternativními nápady s sebou vždy přináší jedno základní riziko, lze ho nazvat třeba „manažerské nebezpečí“. Tj. zatímco „autoritář“, „extremista“, popřípadě jiný „krajní“ může být za určitých okolností sám o sobě docela cool, přitahuje svérázný druh jeho charismatu obvykle psychopaty, kteří se ve stínu jím představované svíce mohou plně realizovat. Takový Miloš Zeman, kterému jsem vděčný za nejeden postoj z minulých let (včetně těch týkajících se Sýrie), by mohl vyprávět – jestli totiž politicky sejde, nebude to určitě virózou, ale spíš partou profitérských tupců, kterou si kolem sebe vystavil a kteří mu na jedné straně pochlebují, na druhé jim ovšem Miloš, jeho energie a koneckonců i post, který zastupuje, dlouhodobě slouží jen jako prostředek k dosažení vlastních zájmů či ventilaci ega.

Druhou věcí je vznik nové disciplíny pro zápisy do Guinessovy knihy rekordů, a sice „rychlosti absorbce rebela establishmentem a míry následně vzniklé deziluze u všech, kdo věřili v jeho opravdovost“. Momentálně s přehledem vede Donald Trump, nikde ale není psáno, že by mu Le Penová nemohla přinejmenším (obrazně) dýchat na záda.

Třetí věc, zdaleka ale ne poslední významem, je to, že jde o vůli lidu. Přičemž bych si na sto procent netroufl tvrdit, že Macron vyhrál díky zaslepenosti nebo mediální masáži, ale skutečně i díky tomu, že situace se nějakým záhadným způsobem lepší. Nevím, jestli se o kritických věcech tolik nemluví, nebo jestli byly vyřešeny či jsou řešeny, případně jestli je ve vzduchu skutečné zlepšení. Faktem ale je, že vývoj typu Trump, Brexit či vývoj v Turecku zřejmě splnil několikerý účel: původně kritizované tahy v daných zemích se ukazují (minimálně tam) jako základy překvapivé stability, ač to každý není schopen připustit; Evropě došlo, že by si měla vybrat, jakou cestou chce vlastně jít; a dost možná návazně na to se (aspoň některé) elity probraly a zjistily, že aspoň něco je třeba dělat (komentář: Ondřej Krátký).

III. Márquez. Možná je to (viz předchozí téma) prostě jen tím, že tu opravdu máme magický realismus v praxi – v tomto případě v podobě efektu, který si nikdo nedokáže vysvětlit. Momentálně se totiž zdá, že minimálně evropský („bruselský“) establishment svou pozici ukočíroval. Je sice na diskusi, zda se o to zasloužil víc strach z vnitřního „nepřítele“ v podobě obyčejných lidí a případných důsledků jejich nespokojenosti, nebo prodej víry v moc oblíbených strašáků vnějších (v první řadě Ruska) a jejich případného vlivu na oslabenou EU, případně obavy z toho, že ruský či kterýkoli jiný strašák by se při pokračující nespokojenosti lidí s chováním elit byl schopen s nimi domluvit jaksi napřímo a lépe – tudíž bude lepší, když mu drobnými zlepšeními sebereme vítr z plachet.

Jde-li skutečně o „magický“ real(polit)ismus až márquezovského střihu (a mluvili-li jsme minule o „Babišově“ kronice ohlášené smrti), vypadá to nyní, že v rámci stejně magického efektu (nebo snad kouzla nechtěného?) je i v případě Miloše Zemana a jeho aktuálních taškařic (které jejich povahou a závažností velmi důsledně odlišuji od toho, co Zeman dělal, jak vystupoval a co pro mě osobně reprezentoval před tím) na místě nestora Garcíu znovu vzpomenout – konkrétně se podle mě dá mluvit přinejmenším o podzimu patriarchy, případně ještě jinak: velmi pravděpodobně to vypadá, že pro mnohé ze suverénů, kteří ještě nedávno symbolizovali div ne avantgardu nadcházející de-elitizace, se za chvíli nenajde nikdo, kdo by jim psal (komentář: Ondřej Krátký).