elity – Rebuild Syria

Rozhovor: S Nadžáhem Wákímem (nejen) o nutnosti politické změny v Libanonu

syria-host — Sun, 23 Aug 2020 13:46:29 +0000

CZ
العربية

CZ

V Libanonu je většinou „každý s někým“, a to většinou „proti někomu jinému“. Přesto lze najít výjimky: jednou z nich je Nadžáh Wákím – původní profesí právník, předseda a jeden ze zakladatelů levicové strany Hnutí lidu, bývalý poslanec, politický komentátor a sekulární myslitel sympatizující s myšlenkami arabské vzájemnosti. Zatímco ostatní politici jdou ochotně do (někdy až zvláštních) aliancí, jejichž podstatou je nejednou „spojenectví s čertem proti ďáblu“, je Wákím přímočařejší – předmětem jeho odporu je, jak se zdá, celá politická reprezentace jako taková. Aby toho nebylo málo, podobně se staví k politickému Západu, „mezinárodní komunitě“, Izraeli, ale i syrskému či jakémukoli jinému zahraničnímu vlivu na svou zemi. S jedním z nejzásadovějších (ale i nejvyhraněnějších) libanonských politiků a politických myslitelů současnosti hovořil náš bejrútský spolupracovník Karím al-Árif:

Před dvěma týdny složil svoji funkci premiér Hassán Dijáb poté, co stál zhruba sedm měsíců v čele libanonského kabinetu. Oficiální zdůvodnění stranou, co ho dle Vašeho názoru vedlo k jeho rozhodnutí? Jaké hlavní faktory hrály roli?

Pokud se kdekoliv na světě stane taková tragická událost, jaká se stala v Bejrútu, principiálním předpokladem je, že rezignuje vláda. To není nic specifického pro Libanon. Samozřejmě můžete mít ovšem i případy, kdy vláda při ještě hrozivějších událostech nerezignuje, záleží na okolnostech. Druhá věc, která uspíšila Dijábovu rezignaci, jmenovitě návštěva francouzského prezidenta Emanuela Macrona, probíhala v koordinaci s Američany. Nelze říct, že by jim tato vláda vyloženě ležela v žaludku, ale šlo jim o to připsat si body navíc proti Hizballáhu a oslabit jeho pozici. Tvrdí, že to byla vláda Hizballáhu, což je samozřejmě nesmysl. Ve své většině to byla vláda jdoucí na ruku Američanům. Teď ale chtějí vládu, která jim bude ještě loajálnější a zavede opatření, k nimž by Dijábova vláda nepřikročila. Tohle Macron nejspíš naznačoval. Západ skrze své vnitřní nástroje na libanonské scéně dotlačil vládu k rezignaci, čímž nastal tradiční chaos, v němž budou schopni prosadit vládu, která bude lépe sloužit americké agendě.

Kdo podle Vás nese hlavní zodpovědnost za katastrofální výbuch, který šokoval Libanon i celý svět?

Vyšetřování odhalí, kdo byl přímo zodpovědný za správu a bezpečnost onoho skladu, ale jde o mnohem větší problém, který jde do nejvyšších pater naší politiky. Je třeba se podívat, kdo nám vládl od roku 2013. Byli to prezidenti Míšál Sulajmán a Míšál Awn. Věděli o tom? Pokud to byli muži na svém místě, museli to vědět. Pokud to věděli premiéři od Nadžíba Míqátího přes Tammáma Salláma, Saada al-Harírího až po Hassána Dijába, tak je to děsivé. Ještě děsivější by však bylo, pokud o tom nevěděli. A můžeme přejít ke všem ministrům vnitra, obrany, financí a práce, kteří se v té době vystřídali u moci. Všichni nesou zodpovědnost. Potom se můžeme ptát na další důležité otázky, jako kdy se ta zásilka objevila? Bylo to na konci roku 2013, kdy boje v Sýrii eskalovaly, probíhaly bombové útoky. Je v tom nějaká spojitost? A dále: pokud by explodovalo 2700 tun dusičnanu amonného, bylo by to ekvivalentní atomové bombě, která dopadla na Hirošimu. Bejrút by možná zmizel z povrchu zemského. Aktuální odhady hovoří o 250 až 300 tunách, musíme se tedy ptát, kde je zbytek oné zásilky? Zda se jednalo o pašované zboží – předpokládejme do Sýrie – do továren na výrobu hnojiv či kam? Pokud tohle zjistíme, dozvíme se, kdo stál za touto zásilkou, proč ji přivezl, proč byla zadržena. Postupně bychom se tak mohli dostat až k příčině jejího výbuchu a trestní a politické odpovědnosti. Není pravdou, že by ona loď mířila z Gruzie do Mosambiku. Pokud by tomu tak bylo, proč by byla zastavena a zadržena v Libanonu? Jsou nějak zapojeni al-Qajsí a Hasan Qurajtam? A v čí prospěch? To jsou legitimní otázky. Kromě úředníků majících na starosti onen sklad padá odpovědnost na bedra těch u moci včetně ministrů, premiérů, prezidentů. A nejde jen o zanedbání povinností, ale také o otázku zapojení se v operacích proti Sýrii. Pro Libanon to v každém případě představuje nebezpečí a vyšetřování to odhalí. My se jenom ptáme. Stejně jako nás zajímá, kde skončil onen rozdíl mezi 2700 tunami zadrženého materiálu a 250 či 300 tunami toho, co explodovalo.

Domníváte se, že odpovědné osoby stanou před libanonskou jurisdikcí? Nemáte spíše obavy, že vše dopadne „jako obvykle“?

Ve světle toho, jak je libanonská politická elita podřízená, závislá a zkorumpovaná, tak nedomnívám. Znamenalo by to mezinárodní vyšetřování, ale kdo by jej platil? Pokud se řekne, že Spojené národy, tak to znamená Spojené státy. A Spojené státy stojí za tou zásilkou. To neznamená, že by ji sem musel dovézt americký ministr obrany osobně, ale mají tu na to své nástroje. Celá libanonská krize, ať už jde o výbuch nebo všechno ostatní, je systémovou krizí se zkorumpovanými, podřízenými a závislými politiky.

Jakou dle Vás hodlá sehrát roli Francie, ať již v Libanonu či v širším regionu, vezmeme-li v úvahu Macronovu bleskurychlou návštěvu?

Ti, kdo jsou oslněni francouzskou reakcí, ve skutečnosti Francii vůbec neznají. Macron by nepřiletěl do Libanonu, pokud by k tomu nedostal zelenou od Američanů, aby zde plnil jejich zadání. Pokud by naši představitelé od prezidenta níže měli jakoukoliv sebeúctu, vůbec by se s ním nesetkali. Vezměte si, co Macron udělal. Navštívil zničenou zemi a první ze všeho navštívil čtvrť al-Džamajjiza a postižené oblasti, procházel se mezi lidmi a říkal jim, že pomoc přijde, ale nepůjde skrze jejich stát, protože jejich stát je nedůvěryhodný. To bych mohl říci já nebo kterýkoliv jiný obyčejný Libanonec, ale aby tohle říkala cizí hlava státu? Pokud by měli sebeúctu, ať už prezident, premiér nebo předseda parlamentu, tak by ho odmítli přijmout. Macron po nich požadoval vytvoření nové vlády ještě předtím, než ta stávající rezignovala. Jak to, že se mezi jinými potkal i se zástupci „bloku odporu“ al-Wafá? K tomu musel dostat zelenou. Američané totiž vědí, že eliminace Hizballáhu není možná ráz na ráz, ale jde o dlouhodobý proces. Budou chtít vládu národní jednoty, ale nepředpokládám návrat Saada al-Harírího, na to jsou moc chytří. Budou tlačit – jako za Hassána Dijába – technokratickou, neutrální, nepolitickou, nenáboženskou vládu, která pro ně bude pracovat. Sází na to, že uprostřed téhle zmatené situace bude Hizballáh ochoten učinit ústupky. Možná bude, možná ne. Macronova návštěva podle mě nevyplynula bezprostředně z výbuchu. Mezinárodní soud se měl konat 7. srpna, nevěřím tomu, že by to byla náhoda. Nevěřím, že to nebylo zinscenované.

Jak se stavíte k požadavku některých uskupení na předčasné parlamentní volby?

Nové volby jsou potřeba, ale dle jakého zákona? Ti, kdo chtějí předčasné volby, tak spekulují a kalkulují. Míšál Awn coby křesťan se z nich, seč může, snaží „vyvléct“, sunnité mají nejlepší vyhlídky a tlačí je nejvíc, šíité si také myslí, že by mohli získat. Pochopitelně za tím stojí Američané, je to jejich poselství a tihle lidé jim na to odpovídají. Nejprve bývalí premiéři, kteří jsou zodpovědní za to, co se stalo, přijdou: „Chceme mezinárodní vyšetřování“. Potom Walíd Džunblát, trošku se s tím opozdil Samír Dža^ʽdža. A pak během své spanilé jízdy na tiskové konferenci ve čtvrti al-Džamazijja volá po mezinárodním vyšetřování Macron s tím, že na libanonský stát nelze spoléhat. Ano, to má sice pravdu, jenže už nedodává, že na „budování“ téhle „nespolehlivosti libanonského státu“ se podíleli právě i ti výše uvedení, kteří ji dnes společně s ním odsuzují! To zaprvé. Za druhé: máme snad dobrou zkušenost s mezinárodním vyšetřováním a mezinárodním soudem v Harírího případu? Spíš si proto myslím, že Libanon nyní hlavně potřebuje tlumit všechny kontroverze a rozpory mezi lidmi. Bez ohledu na to, zda na to mají právo, vytahují témata typu neutrality spolu s patriarchou, federalismus, mezinárodní vyšetřování, změnu režimu. Nejde o to, jaké zastávám osobní postoje – také jsem pro změnu režimu, ale jak by měla vypadat? Tenhle systém je tvůj, naše milující matko Francie, ty jsi jej vynalezla, je to tvoje dílo! Všechny tato témata vzbuzují kontroverze v čase, kdy si Libanon potřebuje hojit rány a má panovat jednota. Proto se na Macronovu návštěvu nekoukám příznivě, stejně jako na americkou pozici vůči konferenci na podporu Libanonu. Za jejich entuziasmem stojí nelibost z ruské přítomnosti. Irák poslal to, co opravdu potřebujeme, tedy ropu. Čína projevila ochotu znovu vystavět bejrútský přístav a libanonské úřady se ani neodvážily odpovědět. Stejně tak ignorují to, co dělají Rusové. A tak zatímco nám někteří něco skutečně dávají, my se chceme vracet ke konferenci donorů, kde nám nabízejí podmíněné milodary. Jenže podmíněné čím? Naplňováním jejich agendy, samozřejmě. A tady vidíme, že výbuch s našimi prozápadními politiky příliš neotřásl. Měli by stát na naší straně a místo toho chtějí naplňovat západní agendu.

Domníváte se, že z příštích voleb může vzejít nová politická reprezentace, která by vzala za své lidové požadavky a aspirace, které se objevily během demonstrací v říjnu 2019, jako je změna konfesionálního politického systému na sekulární a občanský či navrácení rozkradených peněz?

To jsou naše požadavky a jsou to požadavky lidu, který je jasně vyjádřil. Otázkou jsou samozřejmě „technikálie“. Potřebujeme nový systém, jaký to má být? Potřebujeme předčasné volby, dle jakého volebního zákona? Současný systém založený na konfesionalismu zkolaboval, musíme tedy přejít na národní systém. V Libanonu zkolaboval stát, ústava, parlament, úřad prezidenta, vláda. Do toho vstupují Francouzi a Američané se svojí agendou a svými nároky, a vytvářejí zmatek. Není možné obnovovat stát na konfesionálním základě. Potřebujeme pro vybudování národního systému přechodnou fázi, tak jako tomu bylo v Egyptě po pádu Mursího, s přechodnou radou ministrů, která na sebe vezme pravomoci vlády, parlamentu i prezidenta po dobu roku až dvou. Hlavním úkolem musí být tvorba nové ústavy, kterou budou lidé schvalovat v referendu. Nemůžeme být jedinou zemí na světě, kde ústavu neschválil lid! Ústava je původně smlouvou mezi vládci a ovládanými, tzn. lidem, tak jak by mohla být načrtnuta bez souhlasu druhé strany? V momentě, kdy budeme mít novou národní ústavu, můžeme začít pracovat na novém volebním zákoně. Je třeba vzít v potaz několik věcí. V Libanonu si stále pokládáme nesmyslné otázky typu, zda chceme menší nebo větší volební obvody a uniká nám podstata toho, co by měl nový volební zákon přinést. Uvedu příklad: horní jedno procento vlastní devadesát procent veškerého bohatství a v parlamentu je třicet pět miliardářů a multimiliardářů, to je více než čtvrtina poslanců. Oproti tomu více než třetina Libanonců pracuje v zemědělství a kolik máme farmářů v parlamentu? Parlament reprezentuje banky a konfesionální instituce. Pokud chce v Libanonu kandidovat slušný mladý člověk, univerzitní absolvent s dobrým charakterem a osvíceným myšlením, jak to asi má udělat? Na volební kampaň potřebuje mezi deseti a patnácti miliony dolarů a kde je má vzít? Proto je potřeba, abychom v novém volebním zákoně ukotvili zákaz předražených volebních kampaní a reklam i výstupy kandidátů na soukromých televizích. Každý kandidující subjekt by měl dostat určitý prostor na státní televizi, kde by mohl prezentovat sebe a svůj program. Je třeba razantně omezit povolené výdaje na kampaň, protože úroveň politické prostituce, jaká je v Libanonu, nemá obdobu nikde jinde ve světě. Například v parlamentních volbách 2009 utratila Saúdská Arábie jeden a půl miliardy dolarů z tří miliard utracených v kampani celkově. Jak chcete potom mluvit o férových volbách? Je třeba přijmout takovou ústavu a volební zákon, které budou odrážet a reprezentovat společnost napříč všemi vrstvami, nikoliv rozdělení podle konfesí. Pak budeme moci obnovit ústavní instituce, parlament zvolí prezidenta, prezident s parlamentem vyberou vládu, a budeme mít pevný základ státu a zachráníme zemi. To je úkolem pro přechodnou vládu.

Zúčastní se Lidové hnutí příštích voleb? A vy osobně v současné katastrofální situaci plánujete své politické zapojení?

Politicky zapojeni již dávno jsme a spolu se soudruhy v Lidovém hnutí pracujeme dnem i nocí. Možná to není vidět v médiích, protože naše média jsou snad ještě zkorumpovanější než politici a bankéři. Já osobně už kandidovat nebudu, mám svůj věk, je mi sedmdesát čtyři. Ale máme úžasnou mladou generaci třicátníků a čtyřicátníků, kteří to na sebe vezmou. Bude to ale až po přijetí nového, nekonfesionálního, národního volebního zákona. Lidové hnutí odmítá být v závěsu jakéhokoliv konfesionálního uskupení.

Hizballáh dnes čelí bezprecedentnímu tlaku na všech úrovních ze strany mezinárodních, regionálních i lokálních hráčů. Někteří političtí analytici spatřují obrovskou chybu Hizballáhu v tom, že se nepřipojil k revoluci 17. října a postavil se jasně za konfesionální politický systém, čímž jeho popularita u demonstrujících zásadně poklesla. Souhlasíte s nimi?

Co se týče konfliktu v regionu, je situace jasná. Buďto jste a Amerikou, což znamená, že jste také s Izraelem a Saúdskou Arábií, nebo jste proti nim. V tomhle jsme s Hizballáhem na jedné lodi, stojíme společně proti Americe, Izraeli a arabským reakcionářům. V řadě jiných věcí se lišíme a osobně si myslím, že Hizballáh udělal řadu ne snad principiálních, ale taktických a politických chyb. Od 17. října dodnes udělali řadu chyb, to ale není důvod po nich střílet. My jsme vždy pro dialog s nimi, byť se v něm třeba můžeme názorově rozcházet. Mají nejvyšší čas, aby se z hnutí odporu posunuli k národnímu, státotvornému projektu. Není pochyb, že odpor je potřebný. Vždycky jim říkám, že odpor je jako plod v lůně matky, který v jeden moment vyjde na svět a promění se v hnutí národního osvobození. A Hizballáh dosud nebyl přesvědčen, aby se plně otevřel národním silám tlačícím projekt obnovy státu. Hizballáh se potácí mezi dvěma rolemi, taktizuje, tu získá, tu ztratí. Z dlouhodobého hlediska, ale ztrácí.

Myslíte, že je možné, aby Hizballáh změnil v dohledné době svoji pozici vůči protestům a přidal se na stranu protestujících?

Doufám v to.

Jaký vývoj očekáváte na libanonské scéně z politického, bezpečnostního nebo i geopolitického hlediska v post-dijábovském obodbí?

Na Hassánu Dijábovi příliš nesejde. Pokud nás zajímá budoucnost Libanonu, musíme ji vidět v kontextu mezinárodního konfliktu, který zuří v regionu a má své ozvěny také u nás. Pokud mezinárodní konflikt vyhraje Amerika, nic jako Libanon nezbyde. Což nás vrací zpátky ke kauze výbuchu v přístavu. Hlavním světovým problémem je americko-čínský konflikt. Francouzi drží s Američany, Rusové s Číňany, ale základem je Amerika na jedné a Čína na druhé straně. Jedním z nejpodstatnějších bodů jejich konfliktu je otázka mezinárodní obchodní cesty z Číny do Afriky a Evropy. Američané ovládají obchodní cesty z Čínského moře přes Arabské moře do Suezského průplavu. Číňané otevírají Hedvábnou stezku a Američané se tomu snaží zabránit. Jsou za projektem haifského přístavu a železnice do Rijádu a Zálivu, a k tomu bylo nutné ukončit provoz bejrútského přístavu. A tak došlo k výbuchu. Vzpomeňme si, že než proběhla palestinská nakba, hlavním přístavem Středomoří byla Haifa. Po roce 1948 jeho úlohu převzal přístav v Bejrútu a prosperoval. Teď se po nás chce, abychom se uzavřeli Sýrii, což znamená uzavření bejrútského přístavu. Jedinou možností Libanonu je změna jeho politické orientace. Není to otázka lásky nebo nenávisti. Američan nechce, aby byl Libanon důležitým článkem Hedvábné stezky, o tom mu jde. Číňan nás nemiluje, ani nenávidí, jde mu o to, aby tato trasa zůstala otevřená. Všimněme si, že po výbuchu první nabídka přišla právě z Číny. Současná politická elita v Libanonu je však bohužel v poručí Ameriky. Nerozhodují suverénně včetně záležitostí týkajících se obrany země a toho, kdo vyzbrojí libanonskou armádu. Z finanční a ekonomické perspektivy, kdo podle vás kontroluje rozhodování Centrální banky a dalších bank či ministerstva financí? Ač je čínská nabídka lákavá, Libanon si nemůže dovolit ji přijmout. A proto mohu k budoucnosti Libanonu říci tolik, že pokud přetrvá americká nadvláda, tak země budoucnost nemá. Pokud se ji dokážeme zbavit, Libanon může přežít.

العربية

مقاباة حصرية : مع نجاح واكيم

قبل أيام استقال الدكتور حسان دياب بعد توليه رئاسة مجلس الوزراء لمدة حوالي سبعة أشهر، لنضع جانبا التحليلات والأخبار المتداولة حيال هذه الاستقالة وأسبابها وظيروفها، برأيكم الشخصي، لماذا استقال الدكتور دياب؟ أو لنقل ما هي العوامل التي دفعته إلى تقديم استقالته؟

بالمبدأ، ومع حدث كبير من هذا النوع، وفي أي بلد في العالم، من المؤكد والمفروض أن تستقيل الحكومة، وهذه ليست القاعدة في لبنان، فمن الممكن أن تحدث حوادث أكبر، ولا تستقيل الحكومة، المسألة الثانية التي دفعتها للإستقالة وبالتحديد زيارة الرئيس الفرنسي إيمانويل ماكرون، لم تأت إلا بالتنسيق مع الأميركي، فالتغيير الحكومي، ليس لأن هذه الحكومة تزعجهم، بل لأنهم يريدون تسجيل نقطة إضافية ضد حزب الله، إذ يريدون تشكيل حكومة، يكون حضور حزب الله فيها أضعف، هم يقولون أن هذه حكومة حزب الله، وهذا الكلام غير صحيح، فهذه الحكومة بأغلبيتها حكومة الأميركيين، لكنهم الآن يريدون حكومة أكثر ولاء لهم، وتستطيع تنفيذ أشياء لا تستطيع حكومة حسان دياب تنفيذها، ومن الممكن أن يكون هذا ما أشار إليه ماكرون، فدفع الغرب عبر أدواته الداخلية الحكومة للإستقالة، وذلك من أجل زيادة التخبط في لبنان، والدفع باتجاه حكومة تنفذ بشكل أفضل، أجندات الولايات المتحدة تحديدا في لبنان.

بحسب معلوماتكم، من هي الجهات الرسمية المسؤولة – بالأسماء إذا أمكن – بشكل مباشر ورئيسي عن المأساة التارخية التي هزت بيروت والعالم؟

بشكل مبسط، فمن هو في الإدارة والأمن مسؤول وسوف يكشفه التحقيق، لكن المسألة، أكبر من الإدارة وأكبر من الأمن، أي من هم رؤساء الجمهوريات الذين توالوا من العام 2013 إلى اليوم؟ الإجابة هما ميشال سليمان وميشال عون، هل كانا يعلمان؟ من المؤكد أنها كانا يعلمن، فإذا هما مسؤولان، رؤساء الحكومات الذين توالوا، من نجيب ميقاتي لتمام سلام لسعد الحريري لحسان دياب، فإذا كانوا يعلمون فهي مصيبة، وإذا كانوا لا يعلمون فالمصيبة مضاعفة، وزارات الداخلية والدفاع والمالية والأشغال الذين توالوا منذ ذلك الوقت وحتى اليوم، كلهم مسؤولون، وبعد ذلك، ثمة أسئلة تطرح، لعلها تفيد التحقيق، متى أدخلت هذه الشحنة؟ لقد أدخلت هذه الشحنة في أواخر 2013، في ذروة احتدام الصراعات في سوريا والتفجيرات… الخ، فهل ثمة رابط بين الإثنين؟ مسألة ثانية، فقد ثبت أنه لو تفجر 2700 طنا من نيترات الأمونيوم، فهي تعادل بقوتها القنبلة النووية التي ألقيت على مدينة هيروشيما اليابانية، ما يعني أنه كان من الممكن ان تختفي بيروت عن الخارطة، التقديرات تشير بأن الكمية بين 250 و300 طنا، فأين اختفت الكمية المتبقية؟ إذا كانت هذه الكمية تهرب، ومن المفترض إلى سوريا، إلى مصانع أسمدة وإلى وإلى… فالإجابة عن هذه الأسئلة قد تدلنا على الجهات التي أدخلت هذه الشحنة، والغرض من إدخالها، والسبب الذي أدى إلى تناقصها، قبل أن نصل إلى السبب الذي أدى إلى تفجيرها، وبالتالي فثمة مسؤولية جرمية وسياسية على الذين في السلطة وأدخلوا هذه الكمية، وليس صحيحا أن الباخرة آتية من جورجيا إلى موزامبيق، فلو أنها فعلا آتية من جورجيا إلى موزامبيق، فلماذا توقفت وحجزت في لبنان، فهل القيسي و(حسن) قريطم متورطان ولمن يتبعان؟ أليست أسئلة مشروعة تطرح؟ فإذا المسؤولية هنا، وعدا عن الموظفين، تقع على السلطات التي توالت، من وزراء ورؤساء حكومات ورؤساء جمهوريات، وهذا أيضا يلقي سؤالا أكبر، هي ليست مسؤولية تقصيرية فحسب، بل التورط بعمليات ضد سوريا، وهذه تهدد لبنان بكل الأحوال، وهو ما سيكشفه التحقيق، نحن نطرح أسئلة فحسب، فضلا عن الفرق في الكمية بين 250 او 300 طن و2700 طن من المادة التي انفجرت، فأين ذهب الباقي؟

وهل برأيك سيحاسب القضاء اللبناني المسؤولين أم أن الموضوع ستتم “لفلفته” مثل العادة؟

في ظل هكذا طبقة سياسية تابعة ومرهونة وفاسدة، لا، هذا قد يعني تحقيقا دوليا، لكن من سيدفع مصاريف مثل هذا التحقيق؟ فعندما تقول الأمم المتحدة، ذلك يعني اميركا، وأميركا هي وراء إدخال هذه الشحنة، وليس بالضرورة أن يكون وزير الدفاع الأميركي أتى وأدخلها، لكن عبر أدواتها بالداخل، وهذا الأمر يدلك على أن من وراء أزمة لبنان، سواء بالتفجير أو بقية الأزمات، هي أزمة نظام سياسي فاسد، تابع ومرهون.

فـي ما يتعلق بزيارة ماكرون “المفاجئة” إلى لبنان، ما هو الدور الذي برأيك ستلعبه فرنسا في المنطقة بشكل عام ولبنان بشكل خاص؟ (وذلك على كافة الأصعد)؟

المبهورون بفرنسا لا يعرفون فرنسا، فلم يأتِ ماكرون إلى لبنان إلا بضوء أخضر أميركي، وأتى ليؤدي الوظيفة الموكل بها من قبل الأميركيين، ماذا أتى يفعل ماكرون هنا؟ فلو كان لدينا مسؤول يحترم نفسه لما استقبلوا ماكرون، من رئيس الجمهورية ونزولا، رئيس جمهورية يأتي إلى بلد منكوب، فأولا فقد جال في الجميزة والمناطق المتضررة وبين الناس، وقال لهم، المساعدات ستأتي ولكن ليس عبر الدولة لأن دولتكم غير موثوقة، هذا الخطاب أقوله أنا، وأي مواطن عادي يمكنه قوله، لكن أن يقوله رئيس دولة أجنبية، فلو كانوا يحترمون أنفسهم، سواء رئيس الجمهورية والحكومة ومجلس النواب، كانوا رفضوا استقباله، عدا عن ذلك، ماذا فعل ماكرون؟ طلب منهم تشكيل حكومة جديدة، بمعنى “طير الحكومة وقبل استقالتها“، والأمر الآخر، عندما جمع هؤلاء الأقطاب، أي هؤلاء الزعماء، السؤال الذي يطرح نفسه، لماذا التقى كتلة الوفاء للمقاومة، فلم يلتق بهم إلا بضوء أخضر، لأن أميركا تعلم أن القضاء على حزب الله لا يتم بضربة واحدة، بتم بالعديد من الخطوات، وحكومة وحدة وطنية، وأنا لا أرجح عودة سعد الحريري، فهم أذكى من ذلك بكثير، سيأتون بطاقم يذكرك بالطاقم الذي تم طرحه قبل حكومة حسان دياب وأثناءها، حكومة تكنوقراط ومحايدة، لا سياسية، لا يتعاملوا في الدين ولكن في النهاية يعملون لديهم، ويستغلون أن حزب الله وسط هذا الإرباك قد يقوم بتقديم تنازلات ويراهنون على هذا الأمر، وربما نعم وربما لا، وأنا برأيي لم تتقرر زيارة ماكرون نتيجة التفجير، بل إن كان صحيحا أنه بالصدفة، لكن التفجير المعد له كان بتاريخ المحكمة الدولية في 7 آب وأتى هذا التفجير قبله، وكان من المفترض أن يأتي ماكرون على تفجير 7 آب، ولنفترض أنه غير مفتعل، وهنا أقول، لا أصدق كثيرا بأنه غير مفتعل.

في مـا يخص مطالبة بعض الأحزاب بالإنتخابات النيابية المبكرة، ما هو موقفك منها (أي الإنتخابات)؟

يجب أن تتم الإنتخابات، لكن على أي قانون؟ فمن يطالب بانتخابات نيابية مبكرة، هو يراهن وهذا صحيح، على أن ميشال عون مسيحي قد “تبهدل“، سنيا من سيتمكن من الوصول هم الأكثر تطرفا، شيعيا هناك مراهنة على إمكانية إنجاز اختراقات، طبعا وراء هذا الأميركي، يبعثون رسالة الأميركان ويرددها هؤلاء، أولا يخرج الينا رؤساء الحكومات السابقون المسؤولين عن الذي حصل، نريد تحقيقا دوليا، ثم وليد جنبلاط، وتأخر سمير جعجع قليلا للإعلان عن ذلك، وإذ في عز زيارة ماكرون يطالب بتحقيق دولي، بمؤتمر صحافي وماكرون في منطقة الجميزة، بالمطالبة بتحقيق دولي، لأن الدولة اللبنانية غير موثوقة، صحيح هي غير موثوقة ولكنها انتم، هذه اولا، ثم هل تجربتنا بالتحقيق الدولي والمحكمة الدولية في قضية اغتيال الحريري تجربة ناجحة؟ لبنان في هذه المرحلة بحاجة لإبعاد كل مسألة تثير الجدل والانقسامات في الشارع، حينما تطرح قبله وبعده وأثناءه عدة عناوين تثير الخلافات، بصرف النظر عن أحقيتها، من حياد البطريرك، إلى الفيدرالية، إلى التحقيق الدولي، إلى تغيير النظام، ولا أتكلم عن موقفي شخصيا من هذه العناوين، فأنا مثلا مع تغيير النظام، لكن بأي اتجاه؟ فهذا النظام، أنت يا أمنا فرنسا، يا أمنا الحنون، انت من ابتدعتيه، فكل هذه المسائل تثير الجدل في وقت على اللبنانيين لملمة الجراح ومداواتها، والالتفاف حول بعضهم البعض، فمن هنا أقول أني لم انظر لزيارة ماكرون بارتياح ولا للموقف الأميركي في مؤتمر دعم لبنان، وأصلا هذه الحماسة اتت نتيجة الحضور الروسي المباشر، العراق أرسل الشيء الثمين الذي نحن بحاجة له الآن وهو النفط، الصين أبدت استعدادا لإعادة بناء مرفأ بيروت مباشرة، المسألة أن السلطة اللبنانية لم تجرؤ على الإجابة، كما عمدت إلى تجاهل ما يقوم به الروس، فقد تم وعدك بإعطائك شيئا، أما الآخرون فقد أعطوا، وإذا عدنا لمؤتمر المانحين، فقد تم تقديم وعود معلقة بإعطاء المبالغ المجمعة شرط القيام بعدة خطوات، أي إعانات مشروطة، ولكن مشروطة بماذا؟ بأجندات معينة أي أجنداتهم طبعا، من هنا نلحظ أن حركة الغرب في هذه الأزمة واضحة، فلم يهزهم الإنفجار كثيرا، فهؤلاء أولادنا لا أولادهم، وأتوا لتنفيذ أجندتهم.

برأيك هل تتوقع أن تنبثق من خلال الانتخابات طبقة سياسية جديدة تمثل الطموحات والمطالبات الشعبية التي تم تعميمها خلال بداية انتفاضة 17 تشرين 2019 (من ضمنها إسقاط النظام السياسي الطائفي واستبداله بنظام علماني مدني، بالإضافة إلى استرجاع الأموال المنهوبة)؟

هذه المطالب هي مطالبنا ومطالب الشعب، فالشعب يعبر، ولا يعرف بالتقنيات، نحن بحاجة لنظام جديد، فأي نظام؟ وانتخابات مبكرة، فبأي قانون؟ النظام الحالي قائم على الطائفية وقد انهار، فعلينا أن نتوجه لنظام وطني، نحن الآن في لبنان ليس لدينا دولة، ولا دستور ولا مجلس نواب، ولا رئاسة جمهورية، لديك حكومة لكن لا يوجد دولة، فلدينا كل هذا، ويدخل الفرنسي والأميركي ويطرحان مطالبهما عبر اجندتهما، فهما بذلك يخلقان بلبلة، ومن الضرورة إجراء انتخابات نيابية، وكذلك إعادة بناء نظام الدولة، لكن هل يمكن إعادة البناء على التوازنات الطائفية؟ فإذا نحتاج إلى نظام وطني يمر عبر مرحلة انتقالية، مثلما حصل في مصر على إثر سقوط مرسي، حكومة انتقالية، لديها صلاحيات الحكومة ومجلس النواب ورئيس الجمهورية، لمدة بين سنة وسنتين، تقوم أولا بوضع دستور جديد للبلد، وتطرحه للإستفتاء، فنحن البلد الوحيد في العالم الذي لا يخضع الدستور فيه لاستفتاء شعبي، فالدستور أصلا هو عقد بين الحاكم والرعية أي الشعب، فكيف يمكن وضع دستور دون موافقة الطرف الثاني؟ وبالتالي يكون دستورا وطنيا، ومن هذا الدستور، ينبثق قانون انتخاب متلائم مع هذا الدستور، عندها يمكننا القيام بالإنتخابات مع مراعاة أمور عدة، ففي لبنان يطرح دائما السؤال الخطأ الذي لا جواب صحيح عليه، يسألونك كيف تريد شكل الدوائر، صغيرة أم كبيرة؟ السؤال الصحيح ماذا نريد من هذا القانون؟ فعلى سبيل المثال، لبنان بلد فيه طبقة 1 بالمئة تملك 90 بالمئة من الثروات، ونسبة 35 بالمئة من الشعب اللبناني يعيش من الزراعة، فكم فلاح في مجلس النواب؟ في مجلس النواب وفي بلد فقير هناك 35 منهم بين ملياردير وMulti Milliardaire، فهذا المجلس يمثل المصارف والمؤسسات الطائفية، لذلك فكيف سأمنعها، في لبنان يأتي شاب جيد وخريج جامعة ومتنور و“آدمي” ويريد الترشح، فلا يستطيع ذلك، لأنه يحتاج بين 10 و15 مليون دولار لتصرف على الإنتخابات، فمن أين سيأتي بها؟ لذا في قانون الإنتخاب هذا، يجب ان نقول ممنوع الإعلان، وممنوع على مرشح او لائحة التوجه إلى التلفزيونات التجارية، وكل لائحة تمنح ساعة مجانية على تلفزيون الدولة لتعرض فيه برنامجها، والصور وكل شيء يحتاج لإنفاق ممنوع، فالعهر الموجود في لبنان غير موجود في أي مكان آخر في العالم، فمثلا في انتخابات 2009، الشيء المعلن أن السعودية وحدها دفعت ما قيمته 1.5 مليار دولار بالإنتخابات النيابية، وما أُنْـفِقَ في هذه الإنتخابات يفوق 3 مليار دولار، فأين هي هذه الإنتخابات؟ المهم الإتيان بدستور وقانون انتخاب الهدف منهما تمثيل الشرائح الإجتماعية وليس الطوائف، عندها تعيد بناء أول مؤسسة دستورية، البرلمان الذي ينتخب رئيس جمهورية، ويجتمع رئيس الجمهورية والبرلمان لاختيار حكومة جديدة، وبذلك نستكمل بناء المؤسسات الدستورية، وهذه الحكومة الإنتقالية تنقذ البلد.

هل ستشارك حركة الشعب في الإنتخابات القادمة، والأهم من ذلك هل تخططون للعودة إلى ساحة لبنان السياسية خصوصا وأن البلاد تمر في مرحلة مصيرية؟

نحن في الساحة السياسية نعمل ورفاقنا في حركة الشعب ليلا نهارا، ربما لا نظهر في الإعلام، لأن الإعلام أفسد من السياسيين والمصرفيين، على الصعيد الشخصي لن أشارك، أنا رجل عمري 74 سنة، لكن لدينا جيلا جديدا ممتازا من الشباب تتراوح أعمارهم بين الثلاثينيات والأربعينيات سيشاركون، إنما متى؟ بالتأكيد ليس على قانون يتحكم باللعبة، فالمسألة تتوقف على القانون الإنتخابي، ولسنا مستعدين تحت أي ظرف أن تكون حركة الشعب لاجئة سياسية لدى أي من الطوائف، فالدائرة الواحدة والنسبية هما من إجراءات تنفيذ القانون، وليستا الأساس، فالأساس قانون طائفي أو قانون لاطائفي، قانون طائفي أو قانون وطني، ومن بعدها تأتي الآليات المختلفة.

لا شك أن حزب الله اليوم – أكثر من أي وقت مضى – يتعرض لضغوطات دولية، إقليمية ومحلية على كافة الأصعدة، وبحسب بعض المحللين السياسيين الخطأ الاستراتيجي الأكبر الذي اقترفه حزب الله عندما قرر عدم الانضمام إلى ثوّار انتفاضة 17 تشرين 2019 وعوضا عن ذلك اتخذ قرار البقاء من ضمن المنظومة السياسية الطائفية، الأمر الذي أثر على شعبية الحزب بشكل سلبي بين صفوف المنتفضين، ما هو رأيكم بهذا الموضوع؟

في الصراع القائم في المنطقة، إما أنت مع أميركا أي إسرائيل والسعودية أو ضدهم، من هنا نحن نلتقي مع حزب الله في مواجهة أميركا واسرائيل والرجعية العربية، نحن في موقع واحد من هذه الناحية، وتحصل اختلافات في السياسة في هذا المجال، وأنا برأيي، أن حزب الله ارتكب أخطاء سياسية وتكتيكية كثيرة، وليس في المبدأ، فلا شك بأنه من 17 تشرين وحتى اليوم ارتكب أخطاء تكتيكية كثيرة ولكنها ليست سببا لإطلاق النار عليه، ولكننا دائما في موضع حوار واختلاف، نحن نتحاور معهم دوما ونختلف معهم، وحتى الآن يرتكبون خطأ ومبعثه الأساسي هو أن هذه المقاومة آن لها أن تتحول إلى مشروع وطني، مشروع بناء دولة، وهم يحصرون أنفسهم في المقاومة، المقاومة ضرورية، وكما أقول لهم دوما، المقاومة كالجنين في داخل رحم الأم، في لحظة ما سيولد، وسيتحول لحركة تحرر وطني، هنا لم يقتنع حزب الله بالإنفتاح على حاضنة وقوى وطنية، تحمل مشروعا لإعادة بناء الدولة، وهذه المسألة هي أنه ضائع بين الدورين، يربح تكتيكيا في مكان، يربح نقطة ويخسر نقطة، ولكن على المدى البعيد هو خاسر.

هل يمكننا أن تتخيل أو نتنبأ أن يقوم حزب الله (في أي وقت في المستقبل القريب) بتغيير موقفه من الانتفاضة ويعلن في نهاية المطاف أن ينضم إلى المنتفضين؟

آمل ذلك.

أستاذ نجاح، ما هي توقعاتكم على المستويات السياسية، الأمنية وحتى الجيو–سياسية التي ستحل على الساحة اللبنانية في مرحلة ما بعد حسان دياب؟

حسان دياب صغير، قراءة المستقبل في لبنان تحتاج لقراءة الصراع الدولي المحتدم في المنطقة وانعكاساته في لبنان، هناك صراع دولي كبير للغاية، فإذا ربح الأميركي، لن يبقى شيء اسمه لبنان، وهنا نلحظ عند العودة إلى قصة تفجير المرفأ، فقد قلت لك أنني لا أنظر إلى المسألة بأنها الأساس، الصراع الأميركي الصيني هو الأساس، يأتي الفرنسي مع الأميركي والروسي مع الصيني، ولكن قطبي الصراع هما الأميركي والصيني، أحد أهم عناوين هذا الصراع هو طرق التجارة الدولية، بين الصين وأفريقيا وأوروبا، الأميركي مسيطر على طرق التجارة الدولية من بحر الصين لبحر العرب لقناة السويس، الصيني يفتح طريق الحرير، والأميركي يحاول أن يقفل عليه الطريق، والأميركي هو وراء مشروع مرفأ حيفا وسكة حديد الرياض الخليج، وهذه تقتضي إقفال مرفأ بيروت وضربه، فالضربة التي حصلت هي مسألة، أما المسألة الثانية، فلنتذكر، قبل نكبة فلسطين كان المرفأ الأساسي في المتوسط هو مرفأ حيفا، وازدهر مرفأ بيروت بسبب إقفال مرفأ حيفا، والآن المطلوب منا الإقفال مع سوريا، أي إقفال مرفأ بيروت، أو نعدل دور لبنان في هذه الخارطة السياسية، ليس الأمر أنه يحبك أو أنه يكرهك، الأميركي ضد أن يكون لبنان حلقة مهمة في طريق الحرير، هذه مصلحته، والصيني لا يحبك ولا يكرهك، مصلحته أن يكون هذا الخط مفتوحا، من هنا نلاحظ أنه عندما وقع التفجير فأول عرض أتى من الصين، وفي هذا الصراع إذا بقيت الدولة أو السلطة في لبنان، في أغلبيتها موالية للأميركيين، ومتنازلة عن قرارها السيادي فيما يتعلق بالدفاع مثلا ملزّم للأميركان فمن الذي يسلح أو لا يسلح الجيش اللبناني؟ في مجال المال والإقتصاد، من المسيطر على مفاصل القرار المالي في المصرف المركزي ووزارة المالية والمصارف؟ من هنا لبنان ليس له حق أن يتقبل العرض الصيني على الرغم من كونه عرضا مغريا، فمن هنا أقول إن مستقبل لبنان إذا ظل التحكم الأميركي بلبنان، لن يبقى ثمة لبنان، وإن استطعنا مقاومة هذه السيطرة الأميركية يمكن أن ننقذ لبنان.

Rozhovor: S libanonským hnutím Občané státu (nejen) o příčinách a cílech současných protestů

syria-host — Wed, 20 May 2020 05:41:50 +0000

CZ

Demonstrace, které v Libanonu probíhají od poloviny loňského října, odrážejí nespokojenost obyčejných lidí se stavem ekonomiky, odpor ke všemocnosti politicko-hospodářských oligarchů i pocit bezvýchodnosti při pohledu do budoucnosti. Zklidnit dlouhodobě akumulovaný hněv stále většího počtu Libanonců se nepodařilo ani „reformní“ vládě Hassána Dijába, která byla formována po odstoupení bývalého premiéra Sa’ada Harírího hned na počátku protestů. Dijábova vláda je, stejně jako její předchůdci, protestujícími považována za pouhou fasádu přetřenou reformními barvami, a to aniž by cílem byla podstata věci – skoncování s vládnoucími („poválečnými“) elitami jako takovými. Mediální pokrytí protestů může místy vytvářet pocit, že do ulic Bejrútu, Tripoli, Sidonu nebo Tyru při každé vhodné příležitosti zcela spontánně vyráží neorganizovaný dav, opak je však pravdou. Kromě tradičních, zejména levicových stran, se na organizaci protestů významnou měrou podílí i několik občanských iniciativ či uskupení. Rozhovor se zástupci nejvýraznějšího z nich, libanonského občanského hnutí Občané státu (OS), vedl Karím al-Árif (KA).

KA: Jak definujete ideologii a hlavní cíle hnutí Občané státu (arab. Muwátinún wa muwátinát fí dawla, angl. Citizens in a State, CiS) a co jej odlišuje ostatních stran a hnutí na libanonské politické scéně včetně těch, které se profilují jako sekulární a nadkonfesionální (Libanonská komunistická strana, Syrská sociálně nacionalistická strana, Sabaa – 7 ad.)?

OS: Občané státu nejsou uskupením, které by vyznávalo nějakou rigidní ideologii. Naším hlavním cílem je vybudovat spravedlivý a fungující stát založený na občanském principu. Nepředkládáme předem dané odpovědi, ale chceme je společně hledat. Jakýkoliv akční plán musí vycházet z analýzy reálné situace a jejího pochopení. Jakékoliv ideje jsou samy o sobě bezcenné, pokud je nelze reálně aplikovat. V tom se lišíme od ostatních ideologicky vyprofilovaných sekulárních stran. Nevěříme v automatickou univerzální platnost určitého souboru myšlenek jen proto, že tyto myšlenky mohly být užitečné či realizovatelné někdy a někde v minulosti. Další věcí, která nás odlišuje od ostatních skupin, jež se objevily v letech 2015 a 2019, je skutečnost, že nejsme hnutím kladoucím požadavky. Jsme přesvědčeni, že jádrem všech problémů Libanonu je místní politický systém, přestože se tento systém snaží vše líčit pouze coby technické, finanční či společenské nedostatky. Jedinou účinnou léčbou je představit politickou alternativu a tento alternativní politický projekt uvést do praxe. Nemá smysl chtít po starém a strnulém politickém systému, aby udělal tu ústupek, tu druhý. Jednak toho ani není schopen, a i kdyby byl, na celkovém stavu věcí to mnoho nezmění.

KA: Hnutí Občané státu vzniklo v roce 2016 a výrazně se podílelo na protestech proti libanonskému politickému establishmentu v říjnu 2019. Vytvořili jste v průběhu této doby alianci či navázali nějakou formu spolupráce s dalšími hnutími či stranami, případně máte takové plány do budoucna?

OS: Od svého založení jsme stáli na stejné straně barikády s mnoha různými skupinami při různých příležitostech, ať již šlo o “odpadkovou krizi”, obecní či parlamentní volby. Nejvýznamnější byla koalice Kulluná Wataní (Všichni jsme vlast), u které jsme doufali, že bude uskupením představujícím jasný ucelený politický program. To se nestalo a šlo nakonec pouze o dočasnou volební alianci. V současnosti vedeme rozhovory s mnoha skupinami a významnými osobnostmi s cílem vychýlit rovnováhu sil, abychom byli schopni zahájit vážná jednání s vůdci jednotlivých konfesí o mocenských změnách. Některé diskuze stále probíhají, bližší obrázek si lze udělat na našem youtube kanále.

KA: Generální tajemník hnutí doktor Šarbel Nahhás neustále hovoří o “vládnoucí šestce”, která dle něj zemi zcela ovládá a stojí za všemi politickými, ekonomickými a finančními rozhodnutími. Současná (i předchozí) vláda je jen nástrojem v jejich rukou a slouží politickým, tedy finančním zájmům každého z nich. To je prý příčinou současné libanonské ekonomické a finanční krize, nehledě na chronické, opakující se politické otřesy ve chvílích, kdy mezi zmíněnou “šestkou” dojde k neshodám. O koho se jedná a jakým způsobem je chtějí Občané státu politicky a společensky konfrontovat? Jaké máte plány a prostředky pro získání větší podpory v libanonské společnosti nad rámec sociálních médií a veřejných debat? “Vládnoucí šestka” má oproti mladším hráčům množství zásadních výhod – popularitu, podporu ze zahraničí (politickou i finanční), konfesionální/ideologickou loajalitu na úrovni jednotlivců i směrem k vůdcům a stranám…

OS: “Vládnoucí šestkou” dnešní politické scény jsou Hasan Nasralláh (generální tajemník Hizballáhu), Nabíh Berrí (předseda parlamentu a předseda hnutí Amal), Míšál Aún (prezident republiky, zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí), Samír Dža’dža (výkonný předseda Libanonských sil), Walíd Džunblát (předseda Pokrokové socialistické strany) a Sa’d al-Harírí (někdejší premiér a předseda hnutí Budoucnost). Nutno podotknout, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly, ať již co se týče celkového vlivu i pohledu na další vývoj. Až do počátku finanční krize platila mezi „šestkou“ pružná dohoda stran rozdělování státních zdrojů. Jakmile zdroje došly, byla u konce i dohoda, navzdory snahám o urovnání skrze Harírího reformní plán, který byl jednomyslně schválen. S tím, jak zdroje v podobě dolarů vyschly, začal se drolit i systém loajalit v rámci vnitřních kruhů každého z těchto vůdců. Je třeba si uvědomit, že většina – pokud ne všechny – vztahů je u nich založena na zájmech. Je nám jasné, že se s nimi nemůžeme poměřovat, co se týče vlivu či prostředků, můžeme nicméně představit politickou alternativu, se kterou se nezvládnou popasovat. Pravá podstata konfesionálního systému jim neumožňuje zvládnout ztráty způsobené finanční krizí, aniž by se přitom nezhroutila jejich vnitřní konstrukce. Jedinou věcí, která spojuje členy stran fungujících na konfesionálním základě, je jejich příslušnost k dané konfesi. Tyto strany či konfesionální uskupení jsou z podstaty vertikální a najdeme v nich jak nejchudší z chudých, tak pověstné horní jedno procento. Tihle lidé nemají společné zájmy, naopak jsou jejich zájmy často v příkrém rozporu. Konfesionální vůdci nejsou schopni přijít s řešením, ze kterého by měli prospěch všichni příslušníci jejich konfese. Ty sdílené zájmy tam jednoduše nejsou. Konfesionální vůdci stojí před stejným problémem, zákonitě se tak dostávají do konfliktu mezi sebou samými. Z tohoto důvodu jsme přesvědčeni, že se ustavení civilního státu stalo v současnosti naprostou nutností. Konfesionální vůdci nejsou schopni tuto přeměnu uskutečnit a bude lepší, pokud to místo nich udělá silná a věrohodná politická alternativa.

KA: Nově zvolený premiér Hassán Dijáb je dle velké části stoupenců Aliance 14. března pouhou loutkou dosazenou z vůle Aliance 8. března. Ta to odmítá a trvá na tom, že Dijáb je nezávislým kandidátem, kterému jde o to vrátit Libanon „na správnou kolej“. Jaký je názor Občanů státu? Který z dvou velkých libanonských politických bloků má pravdu a jak hodnotíte dosavadní Dijábovo působení?

OS: Co se týče vlády Hassána Dijába, odkázali bychom vás na vyjádření na našich stránkách

مسكينة حكومة حسان دياب!

KA: Před několika týdny měla vláda obsadit čtrnáct pozic v Libanonské centrální bance, okolo čehož probíhaly mezi politiky konfesionální spory. Premiér ovšem návrhy odsunul z vládní agendy s argumentem, že, co se odehrálo, jde proti jeho přesvědčení, výchozím principům a koncepci. Dodal, že „tyto návrhy, tak jak jsou, vůbec neodpovídají tomu, že jsme vládou technokratů“. Tento krok mnozí místní novináři a političtí analytikové hodnotili jako velmi odvážný, neboť se Dijáb odmítl podřídit tradičním konfesionálním postupům nejmocnějších libanonských předáků. Údajně tak nemohl učinit, aniž by měl politické krytí ze strany některých velkých politických hráčů. Máte představu, kdo by to mohl být? Nebo chtěl Dijáb jednoduše vzkázat „vládnoucí šestce“, že si nenechá nadále zasahovat do svého rozhodování?

OS: Neshody ohledně pozic v centrální bance nebo jmenování soudců nebo dokonce i inspektorů ministerstva školství jen potvrzují, co jsme uvedli dříve. Vláda Hassána Dijába není víc než pouhou fasádou. Možná si toho stále nejsou plně vědomi (ačkoliv jsme některé ministry varovali během setkání před jejich jmenováním), ale musí jim to být čím dál jasnější, jak je ostatně vidět na jejich prohlášeních. Část ministrů má jistě dobré úmysly, ale figurují pouze coby hromosvod politické krize a poskytují konfesionálním vůdcům dostatek času, aby se zvládli reorganizovat.

KA: Není žádným tajemstvím, že klíčové segmenty libanonské ekonomiky, ať již jde o letiště, přístav, civilní infrastrukturu, ale i většinu bank, jsou propojeny a ovládány „vládnoucí šestkou“ a jejich nohsledy. To přirozeně v průběhu dekád vytvořilo ve všech těchto oblastech a na ministerstvech obrovskou korupci. Klientelismus a konfesionalismus – coby nepsaná tradice – hrají prim při obsazování všech vyšších pozic. O jakých opatřeních je dle vás nutné uvažovat, aby se země osvobodila ze spárů „vládnoucí šestky“ s vědomím, že tito předáci mají silnou podporu rovněž ze strany libanonského náboženského establishmentu?

OS: Jediným účinným opatřením je ustavení civilního státu, který bude k lidem přistupovat jako k občanům, nikoliv na základě jejich konfesionální příslušnosti. Státu, který bude sledovat práva a potřeby občanů, jako jsou například všeobecná bezplatná zdravotní péče a bezplatné školství, namísto politického pletichaření. Těmto otázkám se věnujeme detailně v naší politické vizi:

Vision of “Citizens in a State” for the Transition

KA: S tím, jak Libanon doslova bankrotuje, někteří aktéři (včetně bank) prosazují myšlenku, že řešením současné ekonomické krize je finanční podpora od Mezinárodního měnového fondu. Jaký je váš názor, případně kdo by za to měl nést odpovědnost? Existuje nějaká jiná alternativa?

OS: Mezinárodní měnový fond není ďábelským uskupením, ale není ani charitou. Je to mezinárodní organizace, která půjčuje peníze zkrachovalým státům, aby byly schopny si dát své finance do pořádku. Nebezpečí spočívá v tom, obrátíme-li se na MMF, aniž bychom měli jasný ekonomický plán. Je třeba mít na paměti, že stále jde o agendu nejvlivnějších členů a toho, jak daleko jim dovolíme zajít. MMF se – tak jako kterýkoliv jiný věřitel – logicky bude ptát na dvě otázky: jak peníze utratíte a jak je vrátíte? Vláda ve svém ekonomickém plánu uvádí, že chce peníze použít na spotřebu, což neudělá, protože spotřeba znamená ztrátu dolarů. Co se týče druhé otázky, plánují dramaticky snížit obchodní deficit, aby dosáhli 1% zisku během 4 let. Jinými slovy zastaví to veškerý dovoz včetně klíčových věcí jako jsou potraviny, léky a pohonné hmoty, aby se deficit dostal za 4 roky z mínus 15 miliard dolarů na plus 2 miliardy. O dopadech takto drastických opatření na společnost asi není třeba hovořit. Jediným řešením je přijít za MMF
s jasným ekonomickým plánem, čehož šestice konfesionálních vůdců není schopna, neboť jsou svázáni pavučinami zájmů a ani nemají reálnou představu o společenské situaci. MMF absolutně nezajímá kolik příslušníků má jaká konfese. Pouze civilní stát může o svých občanech disponovat informacemi potřebnými k serióznímu vyjednávání a zvládnutí bankrotu.

KA: Podle doktora Šarbela Nahháse (současný generální tajemník hnutí Občané státu, bývalý ministr práce, libanonský reformní politik; pozn. překl.) se Libanon nachází v historické fázi představující příležitost pro konfrontaci a případné zdolání sil stojících v cestě ustavení skutečně nadkonfesionálního civilního státu. Do toho ovšem zemi stejně jako zbytek světa zasáhla aktuální zdravotní krize. Demonstrace proti politickému establishmentu byly zastaveny a „vládnoucí šestka“ získala čas pro reorganizaci a přípravu na dobu „po covidu-19“. Prakticky všechny prorevoluční strany a hnutí se paralelně připravují na ještě větší demonstrace ve chvíli, kdy pandemie odezní a restrikce se uvolní. Jaké jsou vaše předpovědi následujícího vývoje? Obnoví se demonstrace v plném rozsahu? Pokud ano, jak Dijábova vláda zareaguje?

OS: Pandemie covid-19 přišla pro „vládnoucí šestku“ v pravý čas. Všichni se starají o své zdraví a jsou pod restrikcemi, zatímco oni mají čas se reorganizovat. Nicméně stále platí, co jsme říkali 17. října. Jedinou hnací silou libanonské politické scény je finanční krize, která se nejen nezastavila, naopak ještě byla umocněna pandemií. Naděje vkládané do zázračné pomoci ze zahraničí se rozplynuly s příchodem globální recese a propadem ceny ropy. Konfesionální vůdci se ocitli pod enormním tlakem. S tím, jak se trh znovu otevírá, mnoho lidí přišlo o zaměstnání, mnoho podniků zkrachovalo. Zavřely proslulé hotely Alexandre a Le Bristol, Coca-Cola odchází ze země, Americká univerzita v Bejrútu oznámila snížení stavů. Protesty jsou nevyhnutelné a Dijábova vláda si brzy uvědomí svoji neschopnost řešit vzniklé problémy, zatímco za ně bude pod palbou kritiky. Výsledkem bude rezignace kabinetu.

Karím al-Árif je novinář, analytik a překladatel zabývající se zejména společenskou a geopolitickou problematikou – nejčastěji s relevancí k Libanonu, regionu a globálním tématům.

ENG

Interview: with "Citizens in a State" (not only) about the causes and goals of the current protests in Lebanon

Our Near East correspondent Karim el-Aref interviewed the representatives of one of the main protest movements whose actions have been rocking Lebanon from last year’s October, as well as questioning the government, country’s elites and the whole system ever since:

Please tell us about the movement’s main goals/ideology and what differentiate “Citizens in a state” from Lebanon’s (many) other movements/parties, including the secular and anti-sectarian ones (Such as Lebanon’s communist party, SSNP, Sabaa party, etc.)?

CIS does not abide by one rigid ideology, our main goal is to build a civil state that is fair and capable.

Instead of setting prefabricated answers, our internal values have set the process to finding those answers. It is essential to base any plan of action on the analysis and understanding of reality, and an idea is of no value unless it is applicable to that reality.

This sets us aside from other secular ideological parties since we do not believe that just because a set of ideas were useful or applicable in a certain place at a certain time, makes them necessarily applicable, as is, here today.

We are also different from the other groups that made their appearance in 2015 and 2019 in the way that we are not a movement with demands. We believe that the political system is at the core of all problems in Lebanon, despite the efforts of that system to portray them as technical, financial or social problems. The only way to tackle that core is by presenting a political alternative that will execute an alternative political project, instead of asking for an old and rigid political system to make one or two concessions that it cannot make and even when it does, won’t change much in the grand scheme of things.

Since the foundation of “Citizens in a state” movement in 2016, and its participation in October’s 2019 protests – among several other parties/movements- against Lebanon’s political establishment, has the movement ever since established any close alliances/close cooperation with other political parties/movements? (if yes which ones and why – if not, are there any plans to form any alliances in the near future)?

Since the foundation of CIS we have shared a common ground with many groups on different occasions whether it be during the garbage crisis, the municipal or the parliamentary elections. The most notable one is the Koulouna Watani coalition. We however had hoped this coalition would be a political alliance with a clear unified political project, instead of a temporary electoral alliance, but that did not come to pass.

Today we are in discussions with many groups and notable figures in order to shift the balance of power and establish serious negotiations with the sectarian leaders on the transition of power. Some discussions are still under way and a lot can be found on our youtube channel:

Dr. Charbel Nahas, the current part’s General Secretary keeps mentioning about Lebanon’s “ruling 6” which, according to him, are the actual “absolute” rulers and are the source of the country’s political, economic and financial decisions, while the current (and former) government is nothing but an “acting tool” with the purpose of serving and fulfilling the political -hence financial- interests of each of the “ruling 6” which, eventually brought Lebanon to its current financial, economic critical state, let alone the country’s “chronic and periodic” internal political unrest whenever a disagreement surfaces among them (the ruling 6)… Who are the “Ruling 6” and how is the “CIS” planning/preparing to further (politically & socially) confront their political opponents? For instance, is “CIS”’s preparing any special plans and means in order to gain further support among the Lebanese population (beside the social media and public debates)? Especially since “CIS”’s most powerful and influential political opponents (the ruling 6) – hold many advantages over the many “younger” and “less popular” parties/movements… for example: their popularity, the foreign support (political and financial), sectarian/ideological loyalty among the individuals and to their leaders/parties & etc.

The 6 leaders on the political scene today are Nasrallah – Berri – Aoun – Geagea – Joumblatt – Hariri. It’s important to note that the 6 are far from equal in influence and have different outlooks to the future. Up until the start of the financial crisis these 6 were in flexible agreement over the partitioning of the state’s resources, when these resources ran out completely, their understanding was shattered (despite their attempt at patching it up with the Hariri reform paper that was written and approved unanimously).

As their resources (dollars) dried out, the internal structure of each leader’s chain of influence and allegiance started breaking up since most, if not all of their relations, are those of interests.

We realize that we cannot match neither their influence or resources, we however, can present a political alternative that they are structurally unable to follow. The very nature of their sectarian system is incapable of distributing the losses of the financial crisis in a way that wouldn’t implode them from the inside out: the only thing members of a sectarian party have in common is their sect, which makes these parties (or sectarian syndicates) vertical in nature, they include the poorest of the poor to the top 1% and these people do not share the same interests, their interests are even at odds with each other. A sectarian leader cannot come up with a unified solution that would benefit his entire sect, since internally they do not share the same interests and externally, he cannot impede on other leaders that find themselves in the same conundrum.

We therefore believe the civil state has become an obvious necessity today, for the reasons mentioned above, and the sectarian leaders cannot make that transition themselves and would find a far better advantage at letting a strong and credible political alternative do it for them.

Concerning Lebanon’s newly elected Prime Minister Hassan Diab, according to most of 14th March alliance, he is viewed as a “political tool” and has been appointed by the 8th March alliance, while the latter considers and insists that Hassan Diab is an independent candidate whose purpose is to “put Lebanon back on the right track”. What is “CIS”’s opinion on the matter and which side is telling “the truth”? Furthermore, what is “CIS”’s evaluation of Hassan Diab’s performance so far? (his right and wrong decisions from CIS’s point of view)?

You can read our statement regarding the Hassan Diab government here:

مسكينة حكومة حسان دياب!

Around 2 weeks ago, after The Cabinet was set to consider appointments of 14 positions in the Central Bank of Lebanon that led and sparked a sectarian squabble among the politicians, which eventually led The Prime Minister to withdraw the appointments from the Cabinet’s agenda, saying that his decision was made since “what happened violates his convictions and his starting points, and his approach, while adding that “these appointments, the way they do, do not resemble all of us as a government of technocrats.” This particular move/decision has been considered as “a daring one” by many local journalists and political experts since Diab refused to “submit” to the “traditional sectarian based” dictations of Lebanon’s most powerful political leaders, a “challenge” which cannot be executed without having close and powerful allies/supporters on the Prime Minister’s side in order to politically back him up. The question is, in “CIS”’s opinion, who may those potential allies be -if there’s any? Or Diab simply wanted to pass a message to the ruling 6 that he won’t accept nor tolerate further meddling in his political and financial decisions?

This disagreement regarding the central bank appointments or over the appointment of judges or even over something as trivial as inspectors in the ministry of education all prove what we said in our previously mentioned statement. The Hassan Diab government is little more than a front, they might not know it (despite our warnings when we sat down with some ministers before their appointment) but they’re realizing it day by day and you can see it from their statements. While some members of that government mean well, their sole purpose is to take the political blow of the crisis and buy the sectarian leaders enough time to reorganize themselves.

Is it no secret that Lebanon’s vital economic sectors (Airport, Port, civil facilities & even most of Lebanon’s banks) are being inter-connected and controlled by “the ruling 6” and their satellites, which have naturally led -decade after decade- into rampant corruption in all the mentioned above sectors and ministries, where clientelism and sectarianism plays an essential standard when it comes to appointing high official positions, in Lebanon’s current political system, which turned into an “unwritten tradition”. In “CIS”’s opinion, what are the most essential & decisive measures/decisions/actions that should be put into consideration in order to eventually “free” the country from the grips of “the ruling 6”, also being strongly backed up by Lebanon’s religious establishments and figures?

The only decisive measure is the establishment of a civil state by treating people as citizens instead of sectarian flocks (census) and by addressing their needs with rights instead of political favors (free universal healthcare, free education).

We address these issues in detail in our political vision:

Vision of “Citizens in a State” for the Transition

With Lebanon being virtually bankrupt, several parties (including the banks) are pushing the idea of IMF’s financial help as a solution to the country’s current economic crisis. What is “CIS”’s opinion on the issue and which sides/parties are mostly responsible for the possible adoption of the IMF help? And are there any other alternatives?

The IMF is not an “evil organization” nor is it a charity, it is an international organization that lends money to bankrupt states in order for them to get their finances in order.

What is dangerous is calling on the IMF without a clear economic plan because it still serves the political agendas of its most influential members, and will go as far as one allows it to go. The IMF will ask the two questions any money lender asks: how will the money be spent? how will it be payed back?

In their economic plan the government is saying that they intend to spend the money on consumption, which won’t do, since consumption means a loss of dollars. As for the second question they intend to dramatically reduce the trade deficit to achieve a 1% profit in 4 years, in other words it will cut all importations even essential ones like food, medication and gas to reduce the deficit from -15b dollars to +2b dollars in 4 years. The repercussions on society of such drastic measures go without saying.

The only solution is to go to the IMF with a clear economic plan that the 6 sectarian leaders cannot come up with, because they are bound by their web of interests, and they can’t even get a clear picture on the reality of society (the IMF couldn’t care less how many adhere to which sect). Only a civil state can have the required information on its citizens to properly negotiate and manage the bankruptcy.

Lebanon, according to Dr. Charbel Nahas, is going through a historical phase, an opportunity that should be taken advantage of in order to confront and eventually vanquish the parties which are standing in the way of establishing a true sectarian free civil state…yet the mentioned above “opportunity” has been interrupted by the current health crisis which hit Lebanon and the world, which put the country’s continuous demonstrations against Lebanon’s political establishment into a forced halt, thus giving “the ruling 6” a considerable amount of “extra-time” to re-organize and prepare themselves for the post covid-19 phase, while at the same time, most -if not all- the pro-revolutionary parties and movements are preparing themselves for even larger demonstrations once the pandemic’s over and the curfew is lifted… What are “CIS”’s predictions of the post covid-19’s stage? And should we expect a comeback of the anti-political establishment demonstrations? If Yes, what is expected from Diab’s government in dealing with the incoming protests?

It is true that the COVID19 pandemic came at a perfect time for the 6 sectarian leaders to reorganize themselves while everybody’s preoccupied with their health and under confinement. However, as we were saying in October 17th, the one and only driving force of the Lebanese political scene is the financial crisis which not only did not stop, but was exacerbated by the pandemic, and the hopes for a miraculous foreign aid was also set aside with the global recession we’re going into and the fall of the price of oil. This puts the sectarian leaders under tremendous pressure, now that the market is opening up again a lot of people are realizing that they lost their jobs or their business are bankrupt (the most notable ones being Hotel Alexandre, Le Bristol Hotel, Coca-Cola and AUB’s downsizing). Protests are inevitable and the Diab government will realize even more its inability to tackle any of these issues while it will be forced to take all the heat for them which will ultimately lead to the government’s resignation.

Ishac Diwan: Souběh šoků v Libanonu

syria-host — Mon, 20 Jan 2020 08:05:40 +0000

Finanční krize se při pohledu zpět obvykle jeví jako předurčené, leč zřídka nabízejí jasnější přehled ohledně směřování dějin. Rozhodně to platí v dnešním Libanonu, kde předvídatelná krize vmetla zemi do stavu hluboké nejistoty.

Od konce dlouhé občanské války (1975-1990) podepírají libanonskou ekonomiku a politický systém externí půjčky, nevyhnutelně ústící v neudržitelné hladiny veřejného dluhu. V určitém okamžiku musely kapitálové přílivy ustat; onen moment nadešel koncem roku 2019, po sérii negativních šoků.

Po tomto „náhlém ustrnutí“ se země ocitá ve trojí krizi drásavé závažnosti. První potíží je platební bilance. Libanonský deficit běžného účtu dosahuje obřích 25 % HDP a vývozní základna země je příliš malá i na uhrazení nepostradatelného dovozu. Druhý problém je fiskální. Úhrnný veřejný dluh Libanonu aktuálně přesahuje 150 % HDP. Vládní příjmy se hroutí pod vahou recese a rozpočtový schodek – už dříve značný, v roce 2019 na úrovni 10 % HDP – rychle bobtná.

Nadto ještě Libanon zažívá krizi bankovního sektoru. Přední banky, hlavní příjemci kapitálových přílivů ze zahraničí, investovaly rozsáhle do libanonského suverénního dluhu (který tvoří v průměru 50 % jejich portfolií) a teď jsou v zásadě insolventní.

Společně tyto krize uvrhly ekonomiku do propasti. Firmy strádající propadem úvěrů a dovozu začaly propouštět nebo rovnou ukončují provoz. Současná recese má charakter velké hospodářské krize Libanonu.

Primárním zdrojem kapitálu pro rentiérskou politickou ekonomiku Libanonu nebyla ropa, jako jinde v regionu, nýbrž investice z řad diaspory, již vábily vysoké úrokové sazby a pevný směnný kurz ukotvený k dolaru. Není divu, že jsou všude vidět známky „holandské nemoci“: vklady vzrostly na zhruba 400 % HDP a vyvolaly efekt bohatství, který snížil národní míru úspor na nepravděpodobná -3 % HDP. Nerovnost je vysoká a stoupá. Obchodovatelné sektory oslabilo reálné (inflačně očištěné) zhodnocování měnového kurzu, v letech 2000-2015 dosáhnuvší asi 50 %. Za absence exportního zboží a služeb Libanon masivně ztrácí vzdělané mladé lidi.

Co je však ještě podstatnější, rozsáhlé kapitálové přílivy umožnily sektářské elitě opevnit se u moci skrze protekci, nikoli díky podanému výkonu. Elity ždímaly veřejný i soukromý sektor, aby utvořily zbytnělou vládnoucí kliku kamarádíčků. Toto uspořádání sice zajistilo v jinak chaotickém regionu určitou politickou stabilitu, ale nedokázalo uspokojit základní potřeby. I zajištění elektřiny je nestálé a nespolehlivé, zatímco širší těžkosti, s nimiž se potýká makroekonomika, zůstaly zcela neřešeny.

Finanční krize vyvolala politickou vzpouru. Lidové revoluční hnutí vyšlo do ulic, aby odmítlo sektářství a požadovalo skoncování s korupcí. Nicméně reakce režimu na libanonské ekonomické problémy zatím drtivě upřednostňuje elity, což naznačuje, že „řešení“ krize by nakonec mohli na svých bedrech nést chudí a střední třída, a to způsobem, který dál upevňuje sektářskou politiku.

Stát například odmítl zavést regulaci kapitálu a ponechal na jednotlivých bankách, k jejichž předním akcionářům patří vládnoucí politici, aby se rozhodly, jak omezí hotovostní výběry. To v praxi elitám umožnilo přesunout svůj kapitál do zahraničí, zatímco obyčejní občané mají potíže se ke svým vkladům dostat.

Centrální banka navíc u depozit snížila úrokové sazby, ale u veřejného dluhu zatím ne, čímž posiluje zisky bank. Navzdory tenčícím se mezinárodním rezervám také pokračuje s dluhovou službou u svého zahraničního dluhu, který má převážně vůči domácím bankám. Konečně objevují se náznaky, že by subjektům napojeným na elity mohla začít za hubičku vyprodávat státní aktiva.

Oficiální směnný kurz přitom zůstává beze změn, což elitám umožňuje přístup k laciným dolarům, zatímco obyčejní občané čelí realitě strmě padajícího kurzu na volném trhu, který je aktuálně na 40% skontu. Tato devalvace ještě zrychlí, až stát začne tisknout liry, aby pokryl platy zaměstnanců veřejného sektoru. Ostatně centrální banka už používá liru ke splátkám úroků u dolarových vkladů (které tvoří přes 80 % všech depozit), čímž připravuje půdu pro inflační umazávání veřejného dluhu. Budou-li náklady na snížení dluhu přesunuty na vkladatele tím, že se jejich fondy „lirizují“, vlastní kapitál bank by mohl být z velké části ušetřen.

Jestliže se tento scénář uskuteční, libanonskou střední třídu zdecimují nízké reálné mzdy a penze a likvidace jejích úspor. Emigrace kvalifikovaných mladých lidí ještě zrychlí, a poškozeny budou dokonce finanční zájmy diaspory, o niž se systém opírá. Kdyby sektářský režim za těchto podmínek přežil, vládl by zbídačenému obyvatelstvu, jejž by bylo možné ovládat čím dál lacinější protekcí. Libanon by se ocitl v situaci připomínající Venezuelu.

Nová republika prosazovaná revolucionáři by naproti tomu zvolila radikálně odlišný přístup. Revolucionáři nechtějí Libanon opustit, ale pozvednout. Jsou přesvědčeni, že jeho výkonnost dalece zaostává za potenciálem a že korupci, kamarádšofty a nerovnost by měly nahradit úspěchy, meritokracie a sociální spravedlnost. Chtějí vytvořit živá odvětví moderních technologií, zajistit vyšší environmentální udržitelnost zemědělství, dát zemi postavení kulturní mocnosti a budovat víc synergií s diasporou.

K dosažení těchto cílů chce reformní hnutí uskutečnit řádné snížení veřejného dluhu, který by se zaručil vlastním jměním bank, a uvalit sestřih na 1 % vkladatelů, na něž připadá víc než 50 % všech depozit. Podporují umírněnou měnovou devalvaci a radikální zlepšení podnikatelské atmosféry s cílem posílit exportní konkurenční schopnost. Uskutečnili by rovněž hlubokou fiskální restrukturalizaci, s důrazem na vytěsnění korupčních praktik a vyšší výdaje na sociální programy a infrastrukturu. Nevyhnutelnou recesi by zmírnila podpora mezinárodního společenství, včetně Mezinárodního měnového fondu.

Dnešní rvačka o složení příštího kabinetu země je součástí širší bitvy o nové politické uspořádání. Finanční krize představuje pro zemi smrtelné nebezpečí, ale přináší také příležitost k politické změně. Budoucnost Libanonu visí na vlásku.

Převzato z české verze project-syndicate.org a původně publikováno zde.

Nabíl al-Jásirí: Krize iráckých sunnitů – shrnutí a perspektivy

syria-host — Tue, 09 Jan 2018 13:55:29 +0000

CZ
العربية

CZ

V Iráku, dříve (mocensky) dominantně „sunnitském“, respektive baasistickém, po pádu Saddáma Husajna zase naopak „šíitském“ a „kurdském“, proběhnou letos parlamentní volby, které mnohé vyjasní, ovlivní a předurčí. Ve volném seriálu určeném jak nejširší veřejnosti, tak obchodníkům, podnikatelům i odborníkům, kteří se danou destinací zabývají, se pokusíme aktuální stav věcí a jeho případnou předvolební gradaci mapovat. Zatímco iráckým šíitským frakcím i procesům v severoiráckém Kurdistánu jsme se věnovali průběžně, dnes pro změnu nabízíme určitou reflexi toho, v jaké pozici se nachází a jak se dál bude vyvíjet irácká sunnitská komunita.

Od svého jmenování předsedou parlamentu v půli července 2014 byl Salím al-Džabúrí, jeden z nejvýznamnějších sunnitských politiků Iráku, schopen navštívit většinově sunnitský Mosul poprvé až nyní, 5. ledna tohoto roku. Na tiskové konferenci, jež se konala po setkání s reprezentanty místní správy, uvedl, že jeho návštěva měla za cíl zhodnotit poškození infrastruktury a obecního i soukromého majetku, urychlit proces navracení vysídlenců a kompenzace postižených a provést kontrolu bezpečnostních a justičních orgánů v souvislosti s vojenskými operacemi a bezpečnostním vyšetřováním. Džabúrí též vyslechl požadavky obyvatel Mosulu během setkání s kmenovými vůdci a stařešinami. Několik hodin trvající návštěva byla ovšem víc než pouhou inspekcí vysokého státního úředníka. Starobylý Mosul v sobě totiž nese zvláštní symboliku a politicko-kulturní význam pro Irák jako takový a pro irácké sunnity zvláště. Navíc, sledujeme-li iráckou politiku, víme, že většina aktivit mocných v předvolebním období představuje svého druhu propagandistickou kampaň za účelem mobilizace lidové podpory a přesvědčení voličů. Na tomto základě nemůže být Džabúrího návštěva Mosulu oddělena od celkového dění a politických pohybů na irácké scéně v přípravě na volební klání plánované na květen tohoto roku.

K pochopení krize iráckých sunnitů na úrovni jejich reprezentace i na úrovni „ulice“ více než tři roky po pádu sunnitských oblastí pod nadvládu Islámského státu je nutné zrekapitulovat složitou politickou zkušenost sunnitů v letech následujících vznik nového iráckého režimu v roce 2003. Po pádu Saddáma Husajna přijali záhy mnozí sunnité za svou myšlenku ozbrojeného odboje proti americké vojenské přítomnosti. Politické uspořádání vytvořené „okupačním orgánem“ pod vedením amerického civilního správce Iráku Paula Bremera bylo chápáno jako nelegální, sunnitští Iráčané jej měli bojkotovat a vzdorovat mu všemi možnými prostředky. Tato politická doktrína se stala převládajícím sunnitským názorem, jenž byl ovlivňován postoji a výroky mnohých sunnitských politických a náboženských představitelů uvnitř i vně Iráku. Nebylo překvapením, že sunnité bojkotovali nejdůležitější volby v zemi: hlasování o nové ústavě v říjnu 2005 a první všeobecné volby v prosinci téhož roku. Sunnité se neúčastnili ani prvních fází formování bezpečnostních a vojenských institucí v novém Iráku. Tento bojkot vedl ke ztrátě jejich postavení a k absenci vlivu na utváření nového politického systému. Naopak bojkot pobídl šíity a Kurdy, aby vyplnili po sunnitech vzniklé vakuum. Jistou výjimku představovala účast sunnitské Irácké islámské strany (IIS) a také některých nezávislých osobností na budování nového systému. Vůdci IIS získali významné pozice v exekutivě i legislativě – Táriq al-Hášimí získal funkci viceprezidenta republiky, Hádžim al-Husní se stal předsedou parlamentu a několik členů získalo v roce 2006 ministerské posty v první stálé vládě. Účast IIS (jež je iráckou větví Muslimského bratrstva) a nezávislých sunnitských osobností na novém politickém systému nebyla nicméně sunnitskou „ulicí“ příliš uvítána. Sunnitští politici v opevněné „zelené zóně“ v centru Bagdádu byli velkou částí sunnitských lidových kruhů obviňováni, že jsou kolaboranty s „americkou okupací“ a spolu s šíitskými a kurdskými politiky porcují „irácký dort“ pod americkým dohledem. Propast mezi sunnitským „vedením“ a „ulicí“ rostla. Pocity zanedbání, marginalizace a sektářské diskriminace se v sunnitských oblastech v letech po Saddámově pádu rychle šířily. Roli v tom hrála řada faktorů, nejpodstatnější však bylo, že sunnité jako celek nepřijali politické změny a šíitsko-kurdskou dominanci a zároveň probíhal tlak formou politicko-mediálního diskurzu, který k iráckým sunnitům přicházel z některých států regionu. Tyto faktory vedly společně ke dvěma hlavním jevům:

Došlo k ustavení nových politických vůdců v sunnitských oblastech, kteří odmítali nový šíitsko-kurdský politický systém a požadovali jeho kompletní přeměnu či alespoň významné změny jeho základů způsobem, jenž by odpovídal sunnitským požadavkům na rovnocenné zapojení do státní správy a na spravedlivém podílu na bohatství země.
Rostla extremistická ideologie a byly utvořeny příznivé podmínky pro infiltraci teroristických skupin (al-Qáʽida, Islámský stát) a jejich úspěch při verbování tisíců bojovníků v sunnitských oblastech.

Je zde tedy více proudů a sil, které od dubna 2003 usilovaly o získání rozhodujícího vlivu a určování celkového postoje iráckých sunnitů. Proud, jenž přešel od plného bojkotu nového systému k aktivnímu podílení se na politickém procesu a k požadavku ústavních práv pro sunnity, lze nazývat „politickou linií“. Vedle ní zde je „násilná linie“, jež začala s lidovým ozbrojeným odporem proti americké vojenské přítomnosti, z nějž vykrystalizovaly extremistické struktury. Většina sunnitských oblastí nakonec padla do jejich rukou a byla přeměněna na „wilájaty“ ve státě Abú Bakra al-Baghdádího. Působení těchto dvou paralelních linií (politické a násilné) a jejich vzájemné interakce přinesly v posledních patnácti letech řadu důsledků, jež silně ovlivnily a ovlivňují zastoupení sunnitů na irácké politické scéně. Odborníci na Irák zdůrazňují velkou fragmentaci sunnitské reprezentace a rozmanitost regionálních, stranických a osobních loajalit. To silně ovlivňuje volební zisky sunnitských politiků a politické zisky sunnitů jako takových. Nejvážnějším problémem je však hluboká propast zející mezi sunnitskou politickou reprezentací a běžnými občany v sunnitských provinciích. Tři roky nadvlády Islámského státu zanechaly ve většině sunnitských oblastí tíživou situaci a vytvořily stav nedůvěry mezi běžnými lidmi a jejich politickými představiteli. Zatímco vysídlenci trpí v otřesných životních podmínkách v uprchlických táborech, sunnitští politici, kteří setrvávají v Bagdádu či metropoli nějakého sousedního státu mluví na satelitních kanálech o situaci v sunnitských oblastech, aniž by měli ponětí, co s v nich skutečně děje. Možná právě vědomím své mizivé obliby v posledních čtyřech letech lze vysvětlit obavy části sunnitských politiků z parlamentních a lokálních voleb plánovaných na letošní léto. Je jasné, že určení politické reprezentace iráckých sunnitů bude obtížné vzhledem k množství jejich vůdců a různých loajalit a ve světle vážné krize a problémů, jež aktuálně prožívají sunnitské oblasti. Tyto problémy můžeme shrnout v následujících bodech:

Rozsáhlá destrukce infrastruktury a úpadek ekonomických sektorů v sunnitských oblastech
Bezpečnostní výzvy a pokračující obavy z reaktivace spících buněk teroristických skupin
Problémy s tisíci lidí ze sunnitských oblastí zadržených bezpečnostními orgány a se zmizením tisíců dalších
Sociální a psychologické důsledky několika let indoktrinace násilnou takfíristickou ideologií
Problémy s návratem stovek tisíc vysídlenců a jejich rehabilitací v normálním životě
Politická roztříštěnost a její vliv na sunnitské lidové vrstvy
Množství sunnitských náboženských autorit s rozdílnými postoji a celkový pokles jejich vlivu na běžné sunnity
Dějinný problém spočívající ve víře určitých sunnitských proudů v jejich nárok na absolutní vládu Iráku

Kromě výše uvedeného tu jsou však i nové faktory, jež se silně odrážejí v současné sunnitské realitě, pravděpodobně zásadně ovlivní obecný sunnitský trend v nadcházejícím období a některé ze sunnitských sil je mohou zohlednit v programech a sloganech pro volby v květnu 2018. Jsou jimi:

Tvrdé soupeření některých sunnitských sil o vedení procesu obnovy osvobozených oblastí ve světle mezinárodních příslibů přidělit za tímto účelem miliardy dolarů. Mnoho obřích společností bude bojovat o získání velkých zakázek a smluv, jež budou vyžadovat místní spolupracovníky, což nezbytně předpokládá koordinaci s vlivnými aktéry v sunnitských oblastech. Tuto roli přirozeně chtějí hrát někteří ze sunnitských politiků.
Je zde politický a mediální diskurz osvojený částí irácko-sunnitských sil a podporovaný některými regionálními silami, jehož náplní je strašení „demografickou proměnou“ v sunnitských oblastech a možností prosazování šíismu prostřednictvím vojenské přítomnosti Jednotek lidové mobilizace (al-Hašd aš-šaʽbí, PMU) či postupnou změnou demografického složení části sunnitských oblastí.
Úsilí některých regionálních aktérů udržet irácké sunnity v první linii proti Íránu a jemu blízkým silám, což může vést u jistých složek k občasným vzedmutím sektářské povahy.

Veškeré výše uvedené údaje vrhají stín na sunnitskou politickou scénu a mohou hrát klíčovou roli při tvorbě politických rozhodnutí, nicméně je tu zároveň jistá proměnná nepodléhající přímým politickým výpočtům. Tou je rostoucí přání sunnitské komunity uzavřít kapitolu sektářského konfliktu a směřovat k mírovému soužití s ostatními komunitami v rámci jedné země. Tuto touhu posílilo vědomí rizik plynoucích z pokračování sektářského konfliktu. Zejména na lidové úrovni si sunnité uvědomují, že život v pluralitním a demokratickém politickém systému je lepší volbou oproti variantě občanské války, rozpadu země či zástupným konfliktům. Tato nová proměnná v lidové náladě sunnitů se může v nadcházejícím období stát jednou z konstant sunnitské politické doktríny. Jedním z mnoha ukazatelů budiž, že se dnes stalo běžným, aby se sunnité bezpečně procházeli šíitskými oblastmi centrálního Bagdádu či v provinciích středního a jižního Iráku, a zrovna tak, aby mladí šíité navštěvovali kavárny ve většinově sunnitské bagdádské čtvrti Aʽdhamíja bez obav o svůj život, jak bylo obvyklé v letech 2004 – 2008.

Situaci iráckých sunnitů ovlivňuje řada negativních faktorů na politické i lidové úrovni a nahromadilo se mnoho krizových situací. Existují však také nové posuny a rychlé změny, jež vyžadují, aby sunnitští politici přijali nový diskurz odpovídající požadavkům nadcházejícího období. Vše nasvědčuje, že celkový trend v sunnitské komunitě směřuje k přijetí současného politického systému s důrazem na změnu či zásadní modifikaci některých mechanismů politického procesu v souladu s tlakem na přidělení větších pravomocí lokálním autoritám na základě principu decentralizace státní správy. To sebou nezbytně nese sdílení bohatství a zdrojů a zahájení skutečné a komplexní obnovy sunnitských oblastí, stejně jako nutnost větší vyváženosti při formování bezpečnostních a vojenských institucí. Sunnitům musí být umožněno se více podílet na rozhodování a formulování politiky státu. Co se týče mezinárodní dimenze, není tajemstvím, že iráčtí sunnité preferují plný návrat Iráku do arabského lůna a odklon od íránské osy. Zároveň si však jsou vědomi složitosti neutralizace Teheránu a jeho plného vyloučení z irácké politické šachovnice. To lze vidět v prohlášeních a návštěvách části sunnitských politiků v Íránu, kde se snaží Íránce přesvědčit, že iráčtí sunnité jsou připravení nastolit rovnocenné vztahy prosté zasahování do vnitřních záležitostí obou zemí. Aktuální úloha sunnitských politiků je nanejvýš obtížná, lze ale věřit, že se v konečném důsledku ke slovu dostane politický realismus.

Nabíl al-Jásirí je irácký autor a novinář, vyjadřující se nejčastěji ke společenským a ekonomickým tématům jak své vlasti, tak regionu, ve kterém se nachází, podobně jako k širším (geo)politickým souvislostem majících svůj základ v zájmech, cílech i ambicích globálních velmocí činných v dané oblasti.

العربية

نبيل الياسري : سنة العراق بين أزمة القيادة وأزمات الشارع

منذ تسميته رئيسا للبرلمان العراقي منتصف يوليو 2014 ، لم يتمكن سليم الجبوري وهو من أبرز السياسيين السنة في العراق من زيارة مدينة الموصل ذات الأغلبية السنية إلا في 5 يناير 2018 في زيارة وصفها في مؤتمر صحفي بعد لقاءه بأعضاء الحكومة المحلية ، بأنها جاءت لتقييم الأضرار التي لحقت بالبنى التحتية والممتلكات العامة والخاصة ، وتسريع عملية إعادة النازحين وتعويض المتضررين ومتابعة ملفات الموقفين لدى السلطات الأمنية والقضائية العراقية على خلفية العمليات العسكرية والتحقيقات الأمنية ، كما أستمع الجبوري أيضا الى مطالب سكان الموصل في لقاء مع الوجهاء والزعماء القبليين . الزيارة التي استغرقت بضعة ساعات حملت في طياتها ما هو أكثر من مجرد زيارة تفقدية يقوم بها مسؤول رفيع الى تلك المدينة العريقة لما تحمله من رمزية خاصة بإعتبارها مركزا للثقل السياسي والإجتماعي لدى سنة العراق بشكل خاص ، ولأهميتها الكبيرة بالنسبة للعراق ككل . فهل كانت هذه الزيارة لأغراض انتخابية كما قد يعتقد البعض ؟؟ إذا كنت تتابع الشؤون العراقية ، فستجد نفسك منقادا لتفسير معظم نشاطات سياسيي السلطة قبيل مواعيد الانتخابات بأنها جزء من حملات دعائية مبكرة وغير مباشرة لتحشيد الدعم الشعبي وإقناع الناخبين بالتصويت لهم ، وبناء على هذا الإفتراض فأن زيارة الجبوري للموصل لا يمكن فصلها عن مجمل التطورات والتحركات السياسية التي يزخر بها المشهد العراقي تحضيرا للسباق الانتخابي المقرر في مايو من هذا العام . لكن هناك أيضا ثمة تساؤلا قد يقفز الى الذهن وهو : هل يسعى الجبوري لتسجيل النقاط مبكرا في مرمى بعض شركائه السياسيين السنة استباقا للحملة الانتخابية ؟؟

حسنا ، يبدو أننا بحاجة لفهم مجمل الوضع الذي يعيشه سنة العراق على مستوى القيادات وعلى مستوى الشارع بعد سنوات من تجربة سياسية مرتبكة بدأت منذ تأسيس النظام السياسي الجديد في العراق صيف 2003 ، وبعد نحو ثلاث سنوات من سقوط المحافظات السنية الكبرى تحت سيطرة “داعش” وما شهدته المناطق السنية من أزمات بالغة التعقيد . ففي استعراض سريع للتجربة السياسية السنية نجد أن العقيدة السياسية السنية تبنت منذ وقت مبكر خيار المقاومة المسلحة للوجود العسكري الأميركي في العراق بعد سقوط نظام صدام حسين في ربيع 2003 ، وإعتبرت أن أي ترتيبات سياسية نشأت عن “سلطة الاحتلال” بإدارة الحاكم المدني الأميركي للعراق بول بريمر هي ترتيبات عديمة الشرعية وأن على العراقيين السنة مقاطعتها ومقاومتها بكل الوسائل الممكنة . وقد تحولت هذه العقيدة السياسية الى رأي عام سني تأثر بمواقف وتصريحات العديد من القيادات السياسية والدينية السنية في داخل العراق وخارجه ، لذا لم يكن مستغربا أن يقاطع السنة أولى وأهم عمليات الإقتراع في العراق وهي التصويت على الدستور منتصف أكتوبر 2005 وأول انتخابات عامة منتصف ديسمبر 2005 ، وكذلك مقاطعتهم لأولى مراحل تشكيل المؤسستين الأمنية والعسكرية في العراق الجديد . لقد كانت هذه المقاطعة سببا في فقدان السنة لثقلهم وبصمتهم في تأسيس النظام السياسي الجديد ، ودافعا للشيعة والكرد لملأ الفراغ السني في أعوام التأسيس الأولى ، إلا أن الإستثناء من ذلك كان في مشاركة “الحزب الإسلامي العراقي” وهو حزب سني في جميع مراحل تأسيس النظام السياسي الجديد الى جانب بعض الشخصيات السنية المستقلة ، وتمكن قياديو هذا الحزب من الوصول سريعا الى المناصب العليا في السلطتين التنفيذية والتشريعية حيث تسلم طارق الهاشمي منصب نائب رئيس الجمهورية ، وحاجم الحسني منصب رئيس البرلمان بالإضافة الى العديد من الوزراء ضمن أول تشكيلة حكومية دائمية في 2006 . وعلى الرغم من ذلك فأن مشاركة “الحزب الإسلامي العراقي” الذي يعد الفرع العراقي لحركة “الأخوان المسلمين” وبعض الشخصيات السنية المستقلة في النظام السياسي الجديد لم تكن موضع ترحيب كبير لدى القاعدة الشعبية السنية ، فقد كان السياسيون السنة في “المنطقة الخضراء” وسط بغداد متهمون من قبل بعض الأوساط الشعبية السنية بأنهم شركاء لـ “الاحتلال الأميركي” أو أنهم متواطئون مع السياسيين الشيعة والكرد على تقاسم “الكعكة العراقية” تحت غطاء أميركي . وقد أدى ذلك بشكل أو بآخر الى إتساع الفجوة بين السياسيين السنة المقيمين في “المنطقة الخضراء” المحصنة ، وبين قواعدهم الشعبية الرئيسية في المناطق ذات الأغلبية السنية ، حيث أخذ الشعور بالتجاهل والتهميش والتمييز الطائفي يتنامي في المناطق السنية بشكل سريع خلال السنوات الأولى التي أعقبت دخول القوات الأميركية الى العراق وتأسيس أولى خطوات العملية السياسية الجديدة ، وذلك لجملة من العوامل من أهمها : سياسات السلطة ( الشيعية – الكردية ) في بغداد وعدم تقبل السنة للمتغيرات السياسية الجديدة ، وكذلك ضغط الخطاب السياسي والإعلامي الذي توجهه بعض الدول الإقليمية نحو سنة العراق من جهة أخرى . لقد تسببت هذه العوامل مجتمعة في نشوء ظاهرتين رئيسيتين هما :

ظهور زعامات سياسية ومحلية جديدة في المناطق السنية ترفض النظام السياسي الجديد بصيغته ( الشيعية – الكردية) وتطالب بإعادة تشكيله بالكامل ، أو تطالب بتعديل أسس هذا النظام لتلبية المطالب السنية بتحقيق الشراكة المتكافئة في إدارة الدولة وتقاسم الثروات .
تنامي الفكر المتطرف ونشوء الظروف المواتية لتغلغل الجماعات الإرهابية ( القاعدة – داعش ) ونجاحها في تجنيد آلاف المقاتلين المؤمنين بالعنف في المناطق السنية .

هناك إذن تيارات وقوى عدة تناوبت منذ ابريل 2003 على إنتزاع القرار السني وتوجيه الرأي العام لدى سنة العراق ، والإنتقال به من المقاطعة الكاملة للنظام السياسي الجديد ، الى المشاركة الفعلية في العملية السياسية والمطالبة بحقوق السنة دستوريا وهو مايمكن تسميته بالخط “السياسي” ، وذلك بموازاة الخط “العنفي” الذي بدأ بالمقاومة الشعبية والمسلحة ضد الوجود العسكري الأميركي ، ليصل الى مرحلة صعود ( القاعدة – داعش) وما سببه من سقوط معظم المناطق السنية وتحولها الى “ولايات” في دولة “أبو بكر البغدادي” . لقد أفرز التداخل بين هذين الخطين المتوازيين وتفاعلاتهما على مدى السنوات الخمس عشر الماضية سلسلة من التداعيات التي أثرت وتؤثر بشكل كبير على التمثيل السني في المشهد السياسي العراقي لا سيما مع إقتراب الإستحقاق الإنتخابي ، فالمتابعون للشؤون العراقية يلاحظون مستوى التشتت في الزعامة السنية وتعدد الولاءات المناطقية والحزبية والشخصية وهو مايؤثر على الحظوظ الانتخابية للسياسيين السنة بالتأكيد وعلى المكاسب السياسية للسنة بشكل عام ، لكن المشكلة الأخطر هي عمق الفجوة بين السياسيين السنة وبين المواطنين العاديين في المحافظات السنية . إذ أن تجربة السنوات الثلاث تحت سيطرة “داعش” تركت واقعا صعبا في معظم المناطق السنية وأوجدت حالة من عدم الثقة بين المواطنين السنة وبين بعض ممثليهم السياسيين ، ففي الوقت الذي يعاني النازحون من أسوء الظروف المعاشية في المخيمات ، هناك سياسيون سنة إختاروا الإقامة في بعض العواصم المجاورة أو البقاء في بغداد والحديث في الفضائيات عن الأوضاع في المناطق السنية قبل وبعد تحريرها من قبل القوات العراقية ، دون أن يكلفوا أنفسهم عناء المعايشة الحقيقية للأوضاع في مناطقهم . ولعل هذا ما يفسر مخاوف بعض السياسيين السنة مما ستفرزه الانتخابات البرلمانية والمحلية المقررة صيف هذا العام ، إذا أنهم يدركون مدى تراجع شعبيتهم على مدى السنوات الأربع الماضية ، ويدركون أيضا أن إنتزاع التمثيل السياسي للسنة لن يكون أمرا سهلا في ظل تعدد القيادات واختلاف الولاءات من جهة ، وفي ظل الأزمات والتحديات الحقيقية التي تعيشها المناطق السنية في الوقت الراهن والتي يمكن أيجازها في النقاط الرئيسية التالية :

الدمار الكبير في البنى التحتية وتراجع المقومات الاقتصادية في المناطق السنية .
التحديات الأمنية واستمرار المخاوف من تجدد نشاط الخلايا النائمة للجماعات الإرهابية .
إشكاليات بقاء آلاف من أبناء المناطق السنية رهن الإعتقال لدى السطات الأمنية وإختفاء آلاف آخرين .
التداعيات الاجتماعية والنفسية الناجمة عن سنوات من الخضوع لسيطرة الفكر العنفي والتكفيري .
مشاكل أعادة توطين مئات آلاف النازحين وتأهيلهم لمعاودة الحياة الطبيعية .
الإنقسامات السياسية وإمتداد تأثيرها الى القواعد الشعبية السنية .
تعدد المرجعيات الدينية السنية وإختلاف مواقفها وتراجع تأثيرها في الوسط السني .
المشكلة التاريخية في إعتقاد بعض التيارات السنية بحقها المطلق في حكم العراق .

وبالإضافة الى كل ما سبق ذكره ، هناك تحديات جديدة فرضت نفسها بقوة على الواقع السني وربما ستكون الأكثر تأثيرا في التوجهات العامة لسنة العراق في المرحلة المقبلة ، وقد تتحول الى شعارات وبرامج انتخابية لبعض القوى السنية في انتخابات مايو 2018 وتتمثل بما يلي :

أولا : التنافس الحاد بين بعض القوى السنية الفاعلة على إدارة ملف أعادة الإعمار في المناطق المحررة في ظل الوعود الدولية بتخصيص مليارات الدولارات لهذا الغرض ، وتسابق العديد من الشركات الكبرى على الفوز بالتعاقدات والمقاولات الضخمة والتي يشترط فيها وجود شركاء محليين في المناطق المحررة ، مايعني بالضرورة حاجتها للتنسيق مع أطراف محلية مؤثرة في المناطق السنية ، وهو الدور الذي يسعى بعض السياسيين السنة لإنتزاعه .

ثانيا : هناك خطاب سياسي وإعلامي تتبناه بعض القوى السنية العراقية وبدعم من جهات إقليمية معينة ، يركز على تخويف السنة مما يوصف بـ “التغيير الديموغرافي” للمناطق السنية وإحتمالات فرض المذهب الشيعي من خلال التواجد العسكري المباشر لقوات “الحشد الشعبي” أو من خلال التغيير التدريجي في التركيبة السكانية لبعض المناطق السنية .

ثالثا : مساعي بعض الأطراف الإقليمية لإبقاء سنة العراق في خط المواجهة ضد ايران والقوى الشيعية المقربة من الإيرانيين ، وهو ما قد يعني إثارة بعض الملفات ذات الطابع الطائفي بين حين وآخر .

إن كل المعطيات التي سبق ذكرها تلقي بظلالها على المشهد السياسي السني وقد تلعب دورا مؤثرا في تحديد الخيارات السياسية في خاتمة المطاف ، لكن هناك ثمة متغيرا لا يخضع للحسابات السياسية المباشرة ، ويتمثل بتنامي الرغبة لدى الأوساط الشعبية السنية في طي صفحة النزاع الطائفي ، والإتجاه نحو تعزيز التعايش السلمي مع باقي الشركاء في الوطن الواحد ، وقد تعززت هذه الرغبة بعد إدراك غالبية أبناء المناطق السنية لمخاطر استمرار النزاع الطائفي ، وبعد إدراكهم أيضا وخصوصا على المستوى الشعبي أن العيش في ظل نظام سياسي تعددي وديمقراطي هو الخيار الأفضل مقابل خيارات الحرب الأهلية أو التقسيم أو الحروب بالنيابة . هذا المتغير الجديد في المزاج الشعبي السني ربما سيتحول الى إحدى الثوابت الرئيسية في العقيدة السياسية السنية في المرحلة المقبلة في ظل وجود مؤشرات متزايدة ، فقد أصبح من الطبيعي أن يتجول المواطن السني في منطقة شيعية وسط بغداد أو إحدى محافظات وسط وجنوب العراق دون أن يشعر بخطر يهدد حياته ، وأصبح من المعتاد أيضا أن يرتاد الشبان من الشيعة مقاهي في منطقة الأعظمية ذات الأغلبية السنية في بغداد دون خوف على حياتهم كما كان يحدث في سنوات 2004-2008 .

هناك إذن جملة من العوامل والمؤثرات الضاغطة على الوضع السني على المستويين السياسي والشعبي ، وهناك أيضا كم كبير من الأزمات المتراكمة ، لكن هناك أيضا ثمة توجهات جديدة ومتغيرات متسارعة تتطلب من السياسيين السنة إعتماد خطاب سياسي جديد يتعاطى مع متطلبات المرحلة المقبلة . وعلى كل حال يبدو أن الإتجاه العام في الأوساط السنية يسير نحو القبول بالنظام السياسي الحالي مع الإصرار على تغيير أو تعديل بعض آليات العملية السياسية ، والضغط لتوزيع مزيد من الصلاحيات الى الحكومات المحلية بموجب مبدأ اللامركزية في إدارة الدولة وهو ما يعني بالضرورة تقاسم الثروات والموارد وإطلاق عملية حقيقية وشاملة لإعادة إعمار وتأهيل المناطق السنية ، وكذلك الدعوة لمزيد من التوازن في تشكيل المؤسستين الأمنية والعسكرية ، وإتاحة الفرصة أمام السنة لمزيد من المشاركة في صنع القرار ورسم السياسات العامة للدولة . أما فيما يتعلق بالبعد الدولي فمن المعروف أن سنة العراق يفضلون عودة العراق الى الحاضنة العربية بشكل كامل وإبعاده عن المحور الإيراني على الرغم من إدراكهم لصعوبة تحييد طهران وإستبعادها من أي معادلة سياسية داخل العراق ، ويمكن ملاحظة ذلك من خلال تصريحات وزيارات بعض السياسيين السنة الى ايران قبل وبعد أي عملية انتخابية لغرض طمأنة الإيرانيين وإقناعهم بأن السنة في العراق مستعدون لإقامة علاقات متكافئة دون التدخل في الشؤون الداخلية لكلا البلدين . مهمة السياسيين السنة ليست سهلة على أي حال ، إلا أن الواقعية السياسية ستفرض كلمتها في خاتمة المطاف .

نبيل الياسري, كاتب عراقي

Výběr z dění: Írán, Rusko, Čína

syria-host — Thu, 18 May 2017 08:45:12 +0000

Pokud na ilustrační fotografii irácký prezident Abadí cosi důvěrně špitá „rebelskému“ šíitskému kazateli a svůdci davů Muqtadu Sadrovi, může to signalizovat mnohé. Zda je to tím, že se Sadr „umírnil“ (či naopak Abadí najel na bohémskou notu?), jaký to může mít vztah k íránským prezidentským volbám či jaký dopad mohou mít dané volby na další vývoj v samotném Íránu, podobně jako širší souvislosti ad Rusko a Čína – to vše komentujeme v našem dnešním Výběru.

Írán. Zatímco v Sýrii a Iráku postupně graduje ofenziva proti Islámského státu, schyluje se v Íránu k prezidentským volbám. Pokud v nich vyhraje kandidát napojený na revoluční klérus (tj. jeden z tzv. „konzervativců“ – nejpravděpodobněji Raísí), budou mít duchovní dědici odkazu Islámské revoluce co slavit. V Mosulu totiž drtí sunnitské extremisty převážně šíitská armáda s částečnou účastí polovojenských či dobrovolnických jednotek rovněž šíitské provenience, klíčové pozemní protiteroristické síly na území Sýrie jsou buď alavitské (alavité jsou šíité dvanácti díky fatwě Músy Sadra vydané roku 1975 v libanonském Tripoli), nebo tvořené příslušníky íránských Revolučních Gard a jejich (šíitskými) sympatizanty z Libanonu (Hizbulláh), Iráku, Afghánistánu či Pákistánu. Existují spekulace o tom, že bývalým iráckým premiérem Núrím Málikím spoluorganizované šíitské polovojenské „Jednotky lidové mobilizace“ čekají na to, aby pomohly zajistit pozemní „most“ mezi Irákem a Sýrií, který poslouží jako jeden z klíčových úseků souvislého „šíitského půlměsíce“, jenž se má rozprostírat z Íránu až ke Středozemnímu moři (Tartús, Latákija, případně Libanon). Takový „půlměsíc“ by znamenal definitivní tečku za jakýmikoli sunnitskými plány jak na „sunnizaci“ Sýrie, tak rozšíření vlivu států Zálivu i Turecka v zemích Levanty včetně snah o odstranění jakéhokoli „rušivého“ elementu v podobě vlivové konstelace tvořené právě „šíitskými“ státy. Ty by naopak osou Teherán – Tartús / Bejrút vytvořily neprostupnou geograficko – geopolitickou zábranu pro jakékoli další šíření sunnitského vlivu v této části území bývalé Osmanské říše, potažmo jinak „tradičních“ zájmových teritorií případného (ekonomicky či jinak) obnoveného „chalífátu“. Protože současný „vůdce revoluce“ Alí Chameneí je jak s Málikím, tak se v Sýrii přítomnými šíitskými bojovníky i libanonským Hizbulláhem jedna ruka, byl by příchod konzervativce do íránského prezidentského úřadu nejen vítaným posílením jím zaštiťovaných snah, ale i symbolickým zadostiučiněním vůči době vlády Rúháního. Během ní se revoluční klérus musel jak snažit podporovat své sympatizanty v regionu, tak posilovat svou pozici uvnitř Íránu – a to právě přes Rúháního snahy a urovnání vztahů se Západem, ztělesněné nukleárním dealem. Nicméně ani Rúhánímu se vše nepovedlo na sto procent – běžní Íránci z dealu v podstatě nijak (rozuměj: konzumně) neprofitovali, zároveň klérus postupně uspěl ve všem, na co sáhl – od aktivit v regionu (zejména Sýrii), až po obsazení klíčových pozic doma. Jediné, co ho může eventuálně zneklidňovat, je a) pořád určitá šance Rúháního na vítězství, b) určitý příklon iráckého šíitského „enfant terrible“ Muqtadá Sadra k „umírněnému“ prezidentu Abadímu, a tedy latentně opět k rúháníovskému „reformismu“. Je-li totiž Írán mozkem šíitského internacionalismu, je Irák jeho srdcem i historickou domovinou šíy, tudíž procesy, které v něm probíhají, je nutné brát vážně. V souladu s uvedenou metaforou navíc velmi pravděpodobně platí, že právě podle toho, v jakém rozpoložení se bude mozek nacházet po prezidentských volbách, se bude odvíjet i další tep regionálního vývoje (komentář: Ondřej Krátký).

Rusko. Západní elity měly poslední měsíce celkem rušné období, až se trochu zapomnělo na obvyklý sport spočívající v tom, kdo se víc naveze do Ruska. Sýrie i Ukrajina „pokračují“ s takovou mírou netknutosti, až to začíná být podezřelé. Možná se to ale po neúspěchu Le Penové změní, protože s Macronem určitě nepřijde centrismus, resp. pokud přijde, pak to bude spíš takový (kon)centrismus elitářství, které se kolem něho obalí, a jeho pečlivě budované image „revolucionáře“, s nímž přijde změna, náležitě využije jako ideální krytí pro vplutí do nové éry své existence. Až si skoro říkám, jestli ta „nová existence elit“ nebyla inaugurována už určitým testem „nových forem spolupráce“ v podobě určité win-win PR dohody mezi Ruttem a Erdoğanem. Ono totiž pokud si ještě vzpomeneme na „skandál“ s holandským zákazem tureckého lobbingu ve prospěch referenda k posílení tureckých prezidentských pravomocí (který shodou okolností těsně předcházel i volbám v Nizozemí) a zeptáme-li se cui bono?, pak překvapivě zjišťujeme, že odmítnutí daného lobbingu pomohlo nejen Ruttemu, ale i Erdoğanovi – oběma se v obou hlasováních podařilo prosadit to, oč jim šlo. Myslím, že nebude trvat dlouho, a s takovým přístupem budou všichni co nevidět zas přátelé. Jen se obávám, že jakmile k tomu znovu dojde, bude to jednak a) signálem, že je tu doba, kdy se staré elity plně stabilizovaly ve svých nových pozicích, stejně jako b) dost pravděpodobně začátkem řádně (kon)centrovaného, každopádně však „patřičně evropského“ obnoveného ideologického tažení proti Rusku (komentář: Ondřej Krátký).

Čína. Přetiskli jsme několik analýz k projektu Nové Hedvábné stezky. Pokud se podaří, může daný projekt po letech absence opravdového ekonomického stimulu (následující po vyčerpání ekonomicky dynamizačního potenciálu IT technologií, „zasíťování“, internetu apod.) představovat skutečné nové vzepětí „Kondratěvovy vlny“ přinášející příliv rovnoměrněji distribuovaných peněz do (v zásadě globální, byť primárně asijské) ekonomiky. Má to jen několik ale: nejisté garance ve vztahu dlužník – věřitel; promyšlenost, resp. skutečná míra realizovatelnosti jednotlivých kroků; fenomén korupce; úroveň profesionality a disponování potřebnými odbornostmi; ekonomická (ne)homogenita dopadišť jednotlivých investic v poměru k síle přesvědčivosti leitmotivu, který je drží pohromadě; případně (z pohledu Číny jako hlavního investora) fakt, že „Východ“ (již dávno, byl-li vůbec někdy) není Afrika a není to ani postkoloniální svět, naopak: je to místo vysoce ambiciózních lidí, kteří chtějí vše, nicméně je na diskusi, nakolik jsou připraveni vždy beze zbytku spolupracovat a nakolik si navzájem „opravdu věří“. Uvidíme proto, jak a kolik se toho ve finále skutečně realizuje, nicméně kdyby se zadařilo, bylo by to pro ekonomiku jistě pozitivní. Západ by měl každopádně trochu zbystřit, pokud jde o název projektu – dochází zde totiž k tomu, že ti, kteří svůj novodobý růst začali okopírováním snad všeho, co na Západě okopírovat šlo, pojmenovali svůj nejambicióznější počin po staré stezce, která má ve svém názvu odkaz na unikát, o nějž je na úsvitu společných dějin rafinovanou lstí připravili dva západní misionáři. Je tak na zamyšlení, jestli je daný projekt skutečně jen snahou dynamizovat ekonomiku, anebo má smysl v něm hledat i hlubší zakódované poselství sdělující, že Čína se na „finální revanš“ za pár bourců nacpaných do poutnické hole již konečně cítí dost silná – a jestli ano, pak dlužno konstatovat, že to své „co jsme si, to jsme si“ (ve stylu „pomsty exportem čehokoli po nově vystavených kolejích až k vám do domu“) pojímá skutečně velkoryse a náležitě si to užívá (komentář: Ondřej Krátký).

Výběr z dění: Lucie, Macron, Márquez

syria-host — Wed, 10 May 2017 02:59:33 +0000

Přinášíme další komentář k výběru z aktuálního dění posledních dnů, tentokrát s lehkým dotekem magična, nicméně pevně zakotveného v samé podstatě jinak řádně zemitých jevů i okolností.

I. Lucie. Fotka s mladou skautkou konfrontovanou se skinem je technicky i umělecky působivá, jen nevím, jestli by si na autora neměly došlápnout úřady kvůli posilování stereotypů: skinhead má holou hlavu, černou bundu a působí podrážděně, skautka je asertivní, hýří barvami, a zatímco Forrest Gump měl peříčko, ona má bublinku. Je s podivem, že se natolik sugestivního výjevu chytila periodika, která jinak stereotypy odsuzují. Nebo jen nějaké stereotypy? Dobrá, zaměřme se raději na poselství: mladá slečna, která něčemu věří, diskutuje s o něco starším mladíkem, který něčemu věří. Dívka působí křehce a je v lehce strnulé pozici připomínající ohroženou veverku, on gestikulací a profilem evokujícím ještěra působí jako agresor. Tudíž síla fotky je hlavně v tom, že ačkoli jsme tam nebyli, může si tam každý z nás dosadit cokoli, co nám vyhovuje. Tím se z těch dvou stává platforma pro našich pár sekund mediální hygieny, což by ale ještě šlo. Závažnější jsou jiné věci – namátkou mediální mašinerie, kterou to všechno vyvolalo, podobně jako to, do jaké míry musí ti dva být svým způsobem produkty okolí, která na ně působí. Tak trochu mi totiž přijde, že zatímco naoko reprezentují každý svou svobodu či ideál, ve finále jsou jen hadrem na koštěti vyšších sil, které si přes ně hlavně v médiích řeší své účty, a to aniž by je jak skin, tak Lucie zajímali o moc víc než potud, pokud jsou takhle využitelní. V neposlední řadě ale oba mají, co chtěli – jsem přesvědčen o tom, že v rámci svých paradigmat a mentálních limitů umí oba argumentovat skvěle, nicméně obecným výstupem bude dost pravděpodobně stejně zjištění, že jak ona, tak on vidí věci stejně jen svým vlastním pohledem; pokud ovšem jeden i druhý nesleví a nezamyslí se nad tím, proč se protějšek dostal tam, kde je, případně neprojeví elementární množství empatie, nebude mít ještě dlouho jakákoli diskuse žádný smysl (komentář: Ondřej Krátký).

II. Macron. S vítězstvím Emmanuela Macrona to mám podobně jako s Erdoğanem v Turecku – osobně bych to rád viděl jinak (za mě určitě Le Penová, protože na mě působila sympaticky a lidsky, a protože jen u tzv. „extremistů“ – mimochodem v čem je extremistka? – je záruka, že aspoň něčím pohnou /přičemž všichni víme, že systém zůstane více méně ten samý, aspoň se ale vymění okoukané obličeje a obnošené fráze/). Dalším důvodem je námi řešená Sýrie, kdy je skoro jasné, že Macron půjde na ruku „duchovním“ otcům její destabilizace. V neposlední řadě je ve hře stále argument, že jeho role bude natolik udržovací, až alternativa v roce 2022 bude ještě intenzivnější. Ale kdo ví? Prozatím to realisticky a pragmaticky beru tak, jak to je. Na paměti mám přitom 3 věci:

První je ta, že výrazná osobnost s alternativními nápady s sebou vždy přináší jedno základní riziko, lze ho nazvat třeba „manažerské nebezpečí“. Tj. zatímco „autoritář“, „extremista“, popřípadě jiný „krajní“ může být za určitých okolností sám o sobě docela cool, přitahuje svérázný druh jeho charismatu obvykle psychopaty, kteří se ve stínu jím představované svíce mohou plně realizovat. Takový Miloš Zeman, kterému jsem vděčný za nejeden postoj z minulých let (včetně těch týkajících se Sýrie), by mohl vyprávět – jestli totiž politicky sejde, nebude to určitě virózou, ale spíš partou profitérských tupců, kterou si kolem sebe vystavil a kteří mu na jedné straně pochlebují, na druhé jim ovšem Miloš, jeho energie a koneckonců i post, který zastupuje, dlouhodobě slouží jen jako prostředek k dosažení vlastních zájmů či ventilaci ega.

Druhou věcí je vznik nové disciplíny pro zápisy do Guinessovy knihy rekordů, a sice „rychlosti absorbce rebela establishmentem a míry následně vzniklé deziluze u všech, kdo věřili v jeho opravdovost“. Momentálně s přehledem vede Donald Trump, nikde ale není psáno, že by mu Le Penová nemohla přinejmenším (obrazně) dýchat na záda.

Třetí věc, zdaleka ale ne poslední významem, je to, že jde o vůli lidu. Přičemž bych si na sto procent netroufl tvrdit, že Macron vyhrál díky zaslepenosti nebo mediální masáži, ale skutečně i díky tomu, že situace se nějakým záhadným způsobem lepší. Nevím, jestli se o kritických věcech tolik nemluví, nebo jestli byly vyřešeny či jsou řešeny, případně jestli je ve vzduchu skutečné zlepšení. Faktem ale je, že vývoj typu Trump, Brexit či vývoj v Turecku zřejmě splnil několikerý účel: původně kritizované tahy v daných zemích se ukazují (minimálně tam) jako základy překvapivé stability, ač to každý není schopen připustit; Evropě došlo, že by si měla vybrat, jakou cestou chce vlastně jít; a dost možná návazně na to se (aspoň některé) elity probraly a zjistily, že aspoň něco je třeba dělat (komentář: Ondřej Krátký).

III. Márquez. Možná je to (viz předchozí téma) prostě jen tím, že tu opravdu máme magický realismus v praxi – v tomto případě v podobě efektu, který si nikdo nedokáže vysvětlit. Momentálně se totiž zdá, že minimálně evropský („bruselský“) establishment svou pozici ukočíroval. Je sice na diskusi, zda se o to zasloužil víc strach z vnitřního „nepřítele“ v podobě obyčejných lidí a případných důsledků jejich nespokojenosti, nebo prodej víry v moc oblíbených strašáků vnějších (v první řadě Ruska) a jejich případného vlivu na oslabenou EU, případně obavy z toho, že ruský či kterýkoli jiný strašák by se při pokračující nespokojenosti lidí s chováním elit byl schopen s nimi domluvit jaksi napřímo a lépe – tudíž bude lepší, když mu drobnými zlepšeními sebereme vítr z plachet.

Jde-li skutečně o „magický“ real(polit)ismus až márquezovského střihu (a mluvili-li jsme minule o „Babišově“ kronice ohlášené smrti), vypadá to nyní, že v rámci stejně magického efektu (nebo snad kouzla nechtěného?) je i v případě Miloše Zemana a jeho aktuálních taškařic (které jejich povahou a závažností velmi důsledně odlišuji od toho, co Zeman dělal, jak vystupoval a co pro mě osobně reprezentoval před tím) na místě nestora Garcíu znovu vzpomenout – konkrétně se podle mě dá mluvit přinejmenším o podzimu patriarchy, případně ještě jinak: velmi pravděpodobně to vypadá, že pro mnohé ze suverénů, kteří ještě nedávno symbolizovali div ne avantgardu nadcházející de-elitizace, se za chvíli nenajde nikdo, kdo by jim psal (komentář: Ondřej Krátký).