Nedá se říci, že by včerejší demonstrace na Václavském náměstí byla superúspěšná, byla však rozhodně úspěšnější, než jak jí prorokovali skeptici. Získala pozornost nejen domácích, ale i světových médií, a lze tak předpokládat, že organizátoři aktuálně řeší, jak vše gradovat dál: jinými slovy, jak věc dostat do bodu, kdy si strategicky důležitý počet (strategicky významné složky) populace řekne, že „má cenu se k nim přidat“.

Roli tu dost pravděpodobně bude hrát jak případná impotence vlády (či to, co jako impotence vypadá), tak postupně přibývající počet lidí, kteří jsou z toho či onoho důvodu nuceni začít platit „nové“ ceny za energie.

Určité dilema nicméně může po včerejšku řešit i Andrej Babiš. Protože jde o Michala Davida české politiky, je jeho rozhodování v zásadě stejné, jako rozhodování mainstreamu (tiché většiny či aspoň velké části apod.), pro který „hraje“ – resp. který latentně zastupuje.

I to se přitom do značné míry shoduje s tím, co bylo již řečeno výš: kdy se „k nim“ přidat, popř. zda vůbec, resp. „jak“ poznám ten správný moment?

U Babiše jde přitom po jeho oscilování mezi vazbou, premiérským křeslem (při případných předčasných volbách) či účastí v prezidentské volbě o další z (dočasných) neznámých. Jako správný operativec, v Maroku sklonku 80. let jistě pokoutně obrazivší všechny doly, zpracovatelské závody i námořní kontejnery kontroluje, zda se proradní, imperialistou podplacení Berbeři nechystají posílat do socialistické vlasti nekvalitní rudu, na jednu stranu ví, že je potřeba si až do poslední chvíle nechávat to, co by se dalo označit jako „možnosti“.

Dokud si ale vystačí jen s nimi a kdy má v nastalé situaci přijít konkrétní rozhodnutí?

To Babišovi teď asi nikdo neporadí. Na druhé straně mu možná dost lidí kolem něj řekne, že to „může teď být kdykoli“, resp. je třeba takový okamžik „dobře načasovat“.

Ač jsou takové rady dost nekonkrétní, v nutnosti správného načasování mají pravdu. Už jen proto, že pokud šéf ANO co nejdřív nevyjádří svou jasnou podporu právě se (dle všeho) zformovavší široké národovecko-konzervativní frontě, může snadno dojít k situaci dobře známé z cimrmanovské výpravy na severní pól – konkrétně tomu, že „kdo chvíli stál, už stojí opodál“.

Ondřej Krátký, RebuildSyria.cz / Dealtrade Group.

Není nutné připomínat výčet pohrom, které během roku uplynuvšího od vypuknutí “říjnové revoluce” (17. října 2019) postihly zemi cedrů. O to větší je důvod dívat se dopředu – otázkou nicméně zůstává, co to v současné situaci znamená.

Neboť se Levantou zabýváme především z obchodního hlediska, resp. z hlediska obchodních příležitostí, jsou pro nás a naše klienty stěžejní klid, existence fungujících ekonomických struktur a předvídatelnost podnikatelského prostředí. Přestože značné naděje jsme v tomto směru vkládali do vlády Hasana Dijába, ukázalo se, že tlaky, které na ni působí, jsou příliš velké na to, aby své – dle mého názoru ambiciózní a správné – cíle dovedla do úspěšných konců. Jednoduše řečeno: Dijábovým záměrem bylo reformovat po (více než) třicet let se hromadící ekonomický i politický balast se vším, co k tomu patří; bohužel se ukázalo, že ti, kdo mu dali (zdánlivou) pravomoc, byli z velké části sami představitelé stávajícího systému, stejně jako to, že jeho reforma dle Dijábových představ by zkřížila jejich zájmy. K žádným změnám tak nakonec nedošlo.

Máme-li to konkretizovat, pak se Dijábovy snahy setkaly s odporem jak finančního sektoru (zejména Centrální banky, na jejíž vedení přímo zaútočil), tak politických kruhů (včetně aliance FPM a šíitského “dua” Hizballáhu s AMALem, které jej v zásadě do premiérského křesla dostalo). K tomu připočtěme skepsi libanonské ulice (protestující frakce, které spustily revoluci 17. října), stejně jako opozice politické (jež za Dijábem zase viděla výše uvedené politické konkurenty, které obviňovala z toho, že si premiéra void jako loutku). Pokud dále připustíme, že Libanon nemá vlastní produktivní hospodářství a dlouhodobě spoléhá na finanční pomoc zahraničních věřitelů a donorů (jimž se ovšem za stávající situace zemi vůbec nic půjčovat nechce), vyplývá, že situace je patová. Na tom nic nezměnil ani krátký pokus o sestavení nové vlády prostřednictvím velvyslance Libanonu v Německu, Mustafy Adíba. Ten tvář v tvář realitě svůj pokus zhruba po měsíci vzdal, omluvil se a odjel zpět do Berlína.

Nyní se v tak v zásadě řeší, co přijde dřív: zda nová vláda, nebo restart ekonomiky. Samozřejmě, ekonomiku je možné nastartovat i místně (zemědělství, zahájení vlastní výroby a exportně zaměřené aktivity typu poradenství, hi-tech či IT služeb a dalších). To by ovšem předpokládalo změnu povahy celého hospodářství, neboť, jak již bylo uvedeno, Libanonci byli po desítiletí zvyklí na něco jiného (a například výrobní sektor prakticky vůbec nevybudovali, resp. existuje, ale krčí se kdesi v kotuku vedle zcela dominantního sektoru služeb). Jde-li o zemědělství, tak například “výrobce tradičních místních produktů” Wádí Achdar vyzdrojovává naprostou většinu svých výrobků v USA, Kanadě, Súdánu, Španělsku či Bulharsku, přičemž ve své bejrútské centrále zboží pouze “balí”, testuje či dodává know how.  Variantou je samozřejmě vzájemně výhodná spolupráce se Sýrií – Libanon může vyvážet cokoli od vysoké technické odbornosti svých specialistů až po komunální odpad (který v Bejrútu není kam dát, zatímco Sýrie je schopná ho v podobě moderních řízených depozitů bez problémů absorbovat), opačným směrem lze dovážet zemědělské i průmyslové výrobky a dokonce i polotovary k prodeji a dalšímu zpracování. Bohužel, část libanonské politické scény spolupráci s východním sousedem vytrvale blokuje, negativní vliv na tuto spolupráci má take nový americký “Césarův” zákon, jehož cílem je Sýrii ještě víc “podvázat” a “vyhladovět” (a který jako takový sankcionuje a kriminalizuje ještě větší objem spolupráce s Damaškem, byť by to bylo ze strany třetích zemí /!/).

Alternativou k internímu ekonomickému “restartu” je tak opětovné přesdvědčení sponzorů, z nichž “nejtradičnější“ (Světový fond and Francie, resp. jí podporovaná donorská iniciativa CEDRE) mají o “pomoc” Libanonu dlouhodobě zájem. “Pomoc” samořejmě píšu v uvozovkách, protože taková pomoc není pomocí skutečná, ale jen (neo)koloniálním vyrážením klínu klínem – kdy na donora navázané elity bohatnou a profitují, střední či chudší vrstvy stagnují či chudnou, země jako taková se dostává do stavu ještě větší závislosti na věřiteli či donorovi: neboť “donor” vždy ve finále “daruje” především sám sobě (ač třeba oklikou přes CEDRE a s ní spřízněné firmy – od nicž se vždy původní investice vrátí tím či oním /častokrát hlavně vlivovým/ způsobem zhodnocena…).

Odkud tedy začít? Námi oslovení odborníci se shodují na potřebě reforem, které jsou nejen strukturálně ekonomické (banky, energetika a telekomunikace), ale i politcko-sociální (vytvoření sociální stability, nového způsobu vlády, resp. celé nové “společenské smlouvy”). Ekonomický expert Ajman Haddád, kterého jsme oslovili jako jednoho z lidí, kteří mají k dané problematice blízko, kromě těchto kroků vnímá jako nutnost i sestavení (“hybridní”) vlády, tj. kabinetu kombinovaného z politků a odborníků. To je mimochodem momentálně čím dál diskutovanější téma. Otázkou ovšem stale zůstává, kdo tuto vládu povede. V tomto ohledu je výrazem tragkomické zoufalosti, do níž se “revoluce” po roce dostala, mimo jiné I to, že politický establishment “stale více nevylučuje” opětovné jmenování původně odstoupivšího premiéra Harírího na tento jím dříve zastávaný post – přičemž “opozice” (včetně té spontánní, lidové) proti tomuto “rozhodnutí” už ani neprotestuje. Všeobecná únava je po roce útrap v Libanonu přeci jen znát.

Pasivita je však možná přitomna i z jiného důvodu – Harírího nominace přichází ve chvíli, kdy nejen vyčerpání, ale i Macronova “francouzská” intervence do libanonského problému dokázala určitým způsobem (protiestablishmentovou) opozici rozklížit, a to i tím, že v části z ní vzbuila naději, že o Libanon má zájem kdosi, kdo věc uřídí jistou a pevnou rukou (ano, Elysejský palác /!/); zatímco druhá část opozičníků vše vnímá jen jako prostý francouzský oportunismus, vměšování se do věcí suverénního státu a mimo jiné i (Macronovo) odvracení pozornosti od vlastních (tj. francouzských) problémů.

Část z těch příslušníků diskreditovaného libanonského establishementu, kteří se ještě před půl rokem mohli třást v obavách o své pozice, však může být tímto vývojem potěšena – jde zejména o finanční instituce a entity navázané jak na Centrální banku (BDL, Rijád Saláma), tak na Asociaci libanonských bank (ABL, Salím Sfajr). Právě ty byly (nejen) od počátku (nenaplněného) libanonského “brumairu” hlavním trnem v oku prakticky všem demonstrujícím. Momentálně se zdá, že jediné, čehož celé antisystémové národní povstání dosáhlo, bylo provedení auditu v BDL, jehož výsledek by měl být znám relativně brzy. Z velké části jde i o zásluhu premiéra v demisi Hasana Dijába, resp. to, že byl prosazen audit (dříve nedotknutelné) Centrální banky, je tím, co ho stálo křeslo – zřejmě nejmocnější libanonský politik a ekonomický oligrcha, předseda parlamentu a strany AMAL Nabíh Berrí, je jedním z hlavních aliančníků s údajným “posvětitetelm” všech nekalých bankovních machinací, proti nimž je právě (”Dijábův”) audit namířen, Rijádem Salámou.

Dle vyjádření důvěrných kontaktů navázaných na finanční a obchodní kruhy nicméně vedení Centrální banky (a zřejmě i Saláma sám) audit ustojí, určité reformy jsou však již nevyhnutelné. Není zároveň vyloučeno, že ABL přetočí původní vládní snahy o tzv. “haircut” (resp. česky: to, aby se za peníze v době největší krize vyvedené do zahraničí, zaplatilo střžením určité procentuální částky z úspor všechn vkladatelů od určité výše) v protiútok směřující na to, aby se ztráty kompenzovaly privatizací některých atraktivních státních statků (přístav, zpracování ropy apod.).

Co lze dle zasvěcených zdrojů blízkých libanonskému finančnímu světu očekávat, je určitý “downgrading” (= dle nás: normalizace) role BDL z “ekonomického oligarchy / monopolu” spíš na “regulátora”, zároveň s tím související (rozumné) omezení pravomocí. Nelze vyloučit ani několik krachů, popř. fúzí některých “cinknutých” bank v čistější entity, resp. doslovné “pročištění” bankovního trhu. Na druhou stranu nelze vyloučit ani avizovaný “útok” soukromých a polosoukromých finančních institucí na vybrané položky státního majetku. To je sice tvrdé (a hlavně paradoxní) za situace, kdy ti samí lidé, kteří stát / finanční trh rozkradli, aspirují na to, že ho následně budou “léčit” tím, že budou krás (pardon: privatizovat) dál; nicméně takový je život a taková je realita. Typické přitom je, že daní dravci nejsou “klasičtí” podnikatelé jdoucí dennodenně s rizikem na trh, ale ve své podstatě (bankovní) zaměstnanci, kteří žádné riziko nedpostupují a, zapouzdřeni v zabezpečených pozicích, pouze podnikají selektivní oportunistické útoky na cizí majetek tak, aby jim to když ne prospělo, tak je to alespoň neohrozilo. To je ale běžné všude, známe to taky, navíc to přesně zapadá do (v postmoderní době běžného) stylu “zaměstnanecko-manažerského podnikání”, kdy “zisky jsou privatizovány (jdou do kapes pár vyvoleným) – ztráty socializovány (tj. jsou placeny “námi” všemi)”.

Z hlediska selského rozumu paradoxní (z pohledu pragmatického cynismu realpolitiky ale nepřekvapivé) je, že nic z toho nevadí cizině – konrétně Francii a těm, kdo se vezou na jí obhajovaných krocích. Sebevědomé prosazování těchto asertivních, libanonské identitě, státu a zájmům v zásadě ale nepřátelských, cílů, by mohlo najít svého protivníka v zásadě jedině ve Věrnost Rezistenci, tj. politickém křídlu Hizballáhu. Je proto příznačné, že tlak na Věrnost je už teď poměrně značný, tj. zřejmě i zde všichni případní profitéři na “příležitostech”, které se naskýtají v krizí postiženém Libanonu, nebudou váhat označit Věrnost při první vhodné příležitosti za rušivý prvek, případně bandity či rovnou teroristy. Jednoduše řečeno: přes to, že Hizballáh bude zřejmě jedinou frakcí, která se bude schopna a ochotna neokolonializaci Libanou postavit, bude v případě potřeby umlčena nejen ciznou, ale i entitami libanonskými včetně něterých “partnerských” (FPM, případně Marada – nakolik ty lze vhledem k jejich posledním postojům za partnery v rámci 8. března ještě považovat).

Nelze tak vyloučit, že z taktického hlediska bude i Věrnost Rezistenci / Hizballáh hrát spíš na klid a vyčkávání, zatímco se nějaká forma transformace libanonské ekonomiky, politiky a společnosti zkrátka “bude realizovat”. Čekat tak lze nejen “hybridní” vládu (složenou jak z politiků, tak odborníků), ale i hybridní řešení – ne ovšem úplně elegantní, protože moc variant už zemi nezbylo. Lze se tak důvodně obávat, že dojde i k situaci, kdy se vlk nakrmí jen do polosyta, zatímco ani koza nezůstane úplně celá.

Manévrovací prostor by (více či méně vyznamně) mohl změnit snad pozitivní výstup z (USA zprostředkovávaného) jednání zástupců Libanonu s Izraelem ohledně demarkace námořní hranice a s tím souvisejícího vymezení oblasti, z níž bude kdo těžit šelfovou naftu. Ta by se mohla pro zemi cedrů stát vítaným zdrojem financí, který by mohl aspoň do určité míry nahradit dosavadní “věřitelské” / klientelistické bankovnictví. Stejně tak se možná ledy pohnou až poté, co bude znám budoucí americký president (začátek listopadu). Otázka toto přitom není jen pro Libanon, ale i pro celý region, přičemž s mimořádnou důležitostí opět pro některé z hráčů, kteří dění v Libanonu ovlivňují, mimo jiné Írán.

Přestože rámcová podoba změn se již nyní rýsuje, bude zřejmě ještě následující týdny třeba vyčkat. Vstupů je víc a lze pochopit, že spíš než věc uspěchat, budou Libanonci preferovat stav, kdy je jim známa věšina z nich tak, aby na takovém základě bylo možné učinit řešení, které zemi přinese naději na obnovení stability, zároveň bude pokud možno trvalejšího rázu.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

V Libanonu dochází ke stále zřetelnější profilaci dvou hlavních znepřátelených skupin. Na jedné straně je to část (údajně nesektářských a občansky smýšlejících) protestujících, na straně druhé většinou energičtí a mobilizovaní příslušníci šíitských frakcí AMAL a Hizballáh. Zatímco protestující se těší (sektářské) podpoře silových složek křesťanských frakcí Lebanese Forces a Katá´ib (Falangy), stojí na straně šíitského „dua“ silové složky křesťanských FPM (strana prezidenta Awna a jeho zetě /a ministra zahraničí v demisi v jedné osobě/ Džibrána Basíla).

Jak vzájemná polarizace posiluje, vzniká dojem, že protestující nestojí pouze proti klientelistické a zkorumpované vládě (obsahující ministry příslušné prakticky všem sektám a frakcím), ale stále víc především proti vlivu Íránu, v Libanonu dle nich uplatňovaného právě přes Hizballáh a AMAL. Úměrně tomu jsou protivládní demonstrace právě Hizballáhem a AMALem (ale i FPM) stále víc označovány za „ukradené“, resp. infiltrované těmi externími elementy, které jsou apriorně protiíránské (tj. Západ, USA, Izrael a/či Saúdská Arábie).

Jako proíránská je vnímána celá hlavní vládní garnitura včetně prezidenta (tj. kromě Awna a Basíla především předseda parlamentu /a hnutí AMAL zároveň/ Nabíh Berrí, pochopitelně členové vlády za Hizballáh). Stále víc je jako „zaprodanec“ Íránu ovšem vnímán i (sunnitský) premiér /a předseda jinak majoritně sunnitského hnutí Mustaqbal/ Saad Harírí. Do opatrné role se naproti tomu (čerstvě) staví předák (majoritně) křesťanských Lebanese Forces Samír Džadža, podobně jako (nově) i drúzský předák Walíd Džunblát. Ač jsou oba výrazně protiíránští (a tedy i latentně na straně demonstrantů), zaujímají aktuálně smířlivá, resp. „rozumná“ stanoviska; napříkad tím, že volají po ukončení silničních blokád ze strany demonstrantů (zejména potom, co kvůli nim již několik lidí zemřelo při automobilových nehodách).

Možná je to ale také proto, že Džadža a Džunblát chápou, že původní nejsilnější zbraň demonstrantů (svévolně budované silniční zátarasy, a tedy i blokování klíčových silničních tepen země) se začíná vyčerpávat a ztrácí veřejnou podporu – resp. naopak: začíná být většině lidí čím dál protivnější. Kromě toho je tu i další hluché místo demonstrací, a sice fakt, že dodnes nemá protest ulice své hlavní tváře. Tím se mj. dostává do stále snadněji kritizovatelné polohy (nabízí se pochopitelně srovnání s „našimi“ Minářem, Rollem a MChPD). Právě zde se do hry vkládají Džadža s Džunblátem, když říkají: zátrasy sice a) odstranit (což implicitně znamená i: podporujeme libanonskou armádu, která to bude mít na starosti), v protestech ale b) pokračovat.

Je příznačné, že tento apel od obou přichází ve chvíli, kdy armáda dává rezolutně najevo, že nadále nebude divoké zátarasy tolerovat, ale i paralelně s tím, když ulice avizuje formulování „stínové vlády“. Jinými slovy (konečně!?) vybrání tváří, které ji budou aspoň nějakým způsobem oficiálně reprezentovat. V praktické rovině to pak znamená a) pokračování v odmítání oficiálně zvolené vlády jako celku; ovšem i b) další významnou konsolidaci opozice; stejně jako i c) přesun jejích aktivit z „ulice“ (jako takové) do (zřjemě?) jakéhosi „hlavního stanu“ (čti: kanceláří). Na první pohled tedy snížení přímé („formální“) radikalizace – o to však větší utužení obsahové podoby. Tenze ve společnosti (resp. polarizace mezi proíránským a protiíránským táborem) jsou ostatně už dost silné na to, aby k něčemu takovému jako dalšímu kroku („obhájitelně“) došlo.

Mezi oběma tábory zatím svou neutralitu úspěšně hájí jediný element – libanonská armáda. Obě strany barikády zároveň podvědomě cítí, že dlouhodobě se bude hrát mimo jiné i o její přízeň. Vojsko zatím úzkostlivě dbá na to, aby zasahovalo nikoli proti jedněm nebo druhým, ale vždy jen pro objektivní věc a) Libanonu, b) občanů a c) bezpečnosti. V rámci toho v posledních dnech především zamezuje střetům mezi protestujícími a jejich oponenty (a to nejen z řad šíitských stran a FPM, ale i místních obyvatel, kterým akce demonstrantů vadí z praktických důvodů, nejčastěji pro nemožnost dostat se do práce, úřadů, na nákup apod.).

Stupňující se násilnost pouličních střetů přitom stále víc poukazuje na důležitou věc: tělo žádné politické frakce v Libanonu není kompletní, pokud nemá svou ozbrojenou „paži“. Zatímco “etablované“ politické strany své „úderné pěsti“ (milice, domobranu apod.) dlouhodobě mají (ve více či méně přiznaných a mobilizovatelných zálohách), ulice zatím disponuje (maximálně jen) několika stovkami „profesionálních“ demonstrantů („středomořského“ typu – jak mladých aktivistů, tak různých životem se protloukajících dobrovolníků, studentů či umělců, ale i vyložených rowdies a zevlů se zdánlivě až masochistickou zálibou ve schytávání ran; názory, postoji i životním stylem podobným nejtypičtěji svým španělským či italským protějškům; dokonce i v tom, že mnozí z nich pocházejí z relativně dobře situovaných rodin). To však na systematický boj nestačí; určitě ne v situaci, pokud by takto (pod)vybavená opozice měla čelit poměrně sofistikovanému odporu s establishementem dlouhodobě provázaných milicí a zákulisních sil, které za nimi stojí.

Zůstává tak otevřenou otázkou, zdali „ulice“ bude schopna přetavit své požadavky do tak kompaktního politického hávu, že bude obhájitelný i bez podpory násilí, anebo zda se časem i ona „libanizuje“: tj. buď se a) vybaví vlastními opolčenci, anebo – jak si s takovou myšlenkou její část už ostatně pohrává – na svou stranu b) přetáhne právě armádu.

Není asi nutné dodávat, že zejména ve druhém případě by šlo o velmi delikátní a potenciálně nebezpečný projekt. Všechny zúčastněné strany by si zároveň měly být plně vědomy toho, do čeho jdou a co to má potenciál rozpoutat. Tematicky se zde totiž dostáváme především do oblasti matematiky – konkrétně množin a průniků. Jen namátkou: část důstojnictva napříč konfesní příslušností studovala v USA a Američané si myslí, že se jim je podařilo dostatečně pevně indoktrinovat; část důstojnictva i běžných vojáků je (silně) loajální Hizballáhu; ne všichni důstojníci loajální Hizballáhu byli školeni v USA; existují ale mnozí takoví, kteří byli… a tak dál.

V každém případě tedy pastelky do ruky – a než se rozhodnete, koho budete lanařit, doporučoval bych všechny ty množiny a podmnožiny hodně pečlivě vybarvovat… a pak možná stejně ještě o něco déle přemýšlet…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Kolem 17. listopadu se zase mediálně připomněla role iniciativy MOST. Michael Kocáb při té příležitosti dokonce pokřtil knihu. Hlavní smysl MOSTu jak známo tkvěl ve vytvoření platformy pro „zprostředkování komunikace mezi disidenty a komunistickou vládou“.

Opakovaně je připomínána i role Oskara Krejčího, letos možná ještě intenzivněji než loni. Krejčího návrat (resp. vstup) do (širšího) společenského povědomí začal Kaiserovým ztvárněním jeho postavy v Českém století, dále přes jeho vlastní publikační aktivitu (mj. v našem partnerském !Argumentu) až po různé rekapitualice jeho životního příběhu včetně zpráv „sametově-bulvární“ povahy. Jednou z nich je pak i čerstvá reportáž o Krejčího setkání s aktéry iniciativy MOST (Horáček, Kocáb) právě na křtu Kocábovy knihy.

Prof. Krejčí vystupuje celým svým dílem především jako pacifista, upozorňující na hrůzy, lsti i nebezpečí války a zdůrazňující význam míru. Přímé vyznění jeho práce je podle mě mimořádně přínosné z čtenářského, etického, lidského, preventivního i argumentačního hlediska. Dojem této konzistence mi tak trochu narušila jeho nedávná poznámka o tom, že „stačil přelet stíhačky nad Letnou a byli by mrtví“. Sám sebe jsem se musel zeptat: Uvažuje takhle pacifista? Pacifista s představivostí ano, odpovděl jsem si – hlavně ale taktik, který promýšlí doslova všechny alternativy a domýšlí důsledky. Odpověď jsem ale nenašel hned na další otázku: nakolik je zapotřebí (v daném konkrétním kontextu) relativně okázalá show, kde se v „chápavém“ rozhovoru na veřejnosti ukazují (co do vztahu ke komunistické moci přinejmenším personae obscurae) Horáček a Kocáb (k Horáčkovi viz mj. zde a zde; ke Kocábovi /s plným vědomím toho, že Petr Cibulka je sice trochu magor, v mnohém ale sympatický/ zde) s bývalým elitním spolupracovníkem StB, přičemž nostalgicky vzpomínají na to, jak v roce 1989 zamezili krveprolití? To už není jenom rehabilitace, to je rituální posvěcení dokonaného, navíc s nádechem všeobecného coming outu.

Vyjednávání mezi MOSTem a vládnoucí mocí (tj. hlavně premiérem Adamcem) totiž probíhala údajně již od září 1989. Kdo tomu dal šanci a kdo to nechal být? Kdo komu chce namluvit, že Kocáb s Horáčkem byli „jen tak nějací“ nejlepší garanti? Anebo, pokud byli – čeho byli garanti? Jak to zatím vypadá, především nerušeného a bezpečného „předání“ všeho, co mělo nějakou váhu a důležitost.

Některým vrstvám bylo totiž již dlouhou dobu jasné to, k čemu se s odstupem 30 let horko těžko dopracovávají i akademici, tj. skutečnost, že z globálního hlediska daleko důležitější než („pouhý“, „lokální“) význam ekonomického a ideologického kolapsu sovětského bloku je především fakt opětovného příchodu (globalizovaného) dravého kapitalismu, tentokrát v postmoderním střihu a pod ideologickým hávem neoliberalismu. Ten měl přitom i v ČSSR své dlouhodobější (a úměrně tomu již delší dobu „připravené“) příznivce. Zatímco tak v ulicích prováděla „optickou“ revoluci ta „naivní“, ideolgická složka (studenti, disent, popř. Havel apod.), „kapitalizovala“ je v kancelářích (nejen) Pragnostického ústavu (mj. Komárek, Klaus, Zeman, Dlouhý, Dyba, Ježek, Kočárník, Ransdorf, Dolejš apod.) postupně složka sofistikovanější, technokratická.

Přičemž mělo-li být „vplutí“ do neoliberálních vod co nejhladší, byla by opravdová revoluce (tj. s krví a následným tvrdým zúčtováním, které si – sorry jako – přinejmenším celý represivně-mocenský aparát zasloužil /prof. Krejčí uvádí příklady některých konkrétních metod/) tím posledním, co si všichni aspiranti na profit z nových pořádků mohli přát. Logicky se tedy jako lepší ukázala varianta „sametová“ – jednak tu a) zanechá spoustu „schopných kádrů“ (čti: komunistů, aparátčíků, estébáků, donašečů a dalších morálně fexibilních individuí), kterým se pak b) za pomoci „reformistů“ (Komárek, Dyba, Kočárník, Zeman, Klaus, další) „nabídne“ země tak, že první si z ní udělají živobytí a druzí laboratoř pro ověření svých ekonomicko-inženýrských teorií. Jen tedy proboha živého hlavně ten MÍR (protože s ním pak přijde i klid… na práci?)!

Přes všechny objektivní zásluhy MOSTu i Oskara Krejčího mi tak z celého jejich zprostředkování vychází jako hlavní výstup to, že a) aparátčíkům byla zajištěna beztrestnost a b) neoliberalismu volná aréna. Upřímný zájem o lidi je v téhle rovnici kde?

Než jako vysněný cíl moudrých „pacifcistů“ se tak jakýkoli „samet“ předání musí nutně jevit spíš jako (splněný) úkol, prostředek či zadání – jehož hlavními profitéry se ve finále postupně stejně stali ti, kdo byli i jeho původní příčinou.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Na počátku libanonských protestů se střetly dva jasné principy – požadavky lidu a zatuhlost stávajícího politického establishmentu. Přestože daný establishment sám není jednolitý a jeho obě hlavní soutěžící frakce se každá postavily k probíhajícím protestům vlastním pragmatickým způsobem, libanonskou ulici si nezískala ani jedna z nich. Protože neschopností využít demonstrující ve svůj prospěch ani jedna z částí establishmentu nezískala konkurenční výhodu nad svým protivníkem, nezbývá oběma frakcím než pokračovat v manželství z rozumu a tímto dočasným pragmatickým spojenectvím čelit libanonské ulici společně – jen možná rafinovaněji a bez případných tragických následků, které by s sebou nesl jakýkoli jiný postup.

Měli-li bychom současnou situaci prakticky shrnout, lze říci, že od začátku protestů se operuje se třemi základními variantami:

1) vláda padne, resp. odstoupí a nastane „vakuum“. Vakuum by nemuselo být úplné, pakliže by taková „revoluce“ měla své zřetelné hlavní lídry. Zatím se ale dle všeho dá hovořit maximálně o „výraznějších postavách“ jako jsou Usáma Saad, Šarbel Nahhás či Nadžáh Wakím. Výhodou daných postav je, že jsou vnímány jako nezkorumpované a nepostižené skandály či nevalnou pověstí hlavní politické garnitury, nevýhodou v zásadě to samé – v kritických momentech dělby politické moci (včetně vypjatějších a násilnějších zvratů) byly většinou nevyhraněné, a jsou tedy vnímány jako relativně slabí či nevýrazní hráči s malou (reálně mocenskou/silovou) základnou. Kvůli jejich především levicové a sekulární orientaci je také otázkou, nakolik skutečně reprezentují zájmy všech protestujících, a jsou-li tedy schopni stát se přesvědčivými zaštiťujícícmi „tvářemi“, které celou (potenciální) revoluci důvěryhodnou a jistou rukou převedou i do nového úředního, adminstrativního a společenského pořádku.

2) některé postavy či strany z Aliance 14. března „ukradnou“ revoluci, resp. se na ní „svezou“ jako „hlas lidu“. Takto („společně“ s lidem) zvítězí nad establishmentem (z něhož se okamžik předtím „vymanily“ svým odchodem z vlády), reálně tedy nad zbývajícími vládními elementy, které jsou – jakoby „náhodou“ – shodné s jejich úhlavními politickými i společenskými rivaly, tj. Aliancí 8. března. Některé tváře 14. března (konkrétně především Samír Džadža z Libanonských sil) zde mohly počítat se dvěma hlavními riziky: a) lid jej mezi sebe nepřijme, a jim se tak nepodaří stát se „jedním z nich“; b) pokud by šlo do tuhého, může se za 8. březen postavit kdokoli od Berrího milicí přes Hizballáh až případně (v určité, pokročilejší fázi) finální stabilizátor situace v podobě vybraných jednotek syrských vojsk (které minimálně jednomu z členů 8. března výrazně dluží za několikaletou „brigádní“ výpomoc při potírání syrských protivládních elementů). Mučednický i akční rozměr Džadžovy osobnosti si nicméně ohledně lákavého fetiše v podobě druhé varianty může nechat zajít – hlava Libanonských sil byla totiž hned po své demonstrativní rezignaci libanonskou ulicí odmítnuta coby jednoznačná součást zkorumpované elity, vůči které protesty v ulicích běží.

3) hlavní zájmové skupiny (tj. v Libanonu vzájemně soutěžící Aliance 8. a 14. března, ze zahraničních patronů obou těchto frakcí pak a) Sýrie, Írán, částečně Rusko; dále b) KSA, Francie, Spojené království, USA a částečně i EU) překonají své rozdíly (potažmo pokušení na vítězství nad svými rivaly „za využití energie vygenerované lidem, ulicí apod.“) a „společně“ najdou řešení, jak udržet své (sice různorodé, stále ale dlouhodobě budované a z pragmatického hlediska i nadále výhodné) pozice „vůli lidu navzdory“.

Zatmco lid se drží první varianty, začíná být stále jasnější, že ta nenabízí ani řešení, ani přesvědčivé a jednoznačné garanty procesu jeho hledání. Lid zároveň odmítl jak ty, kteří v rámci teatrální a oportunistické „solidarity“ s ním odstoupili z vlády na počátku protestů (tj. zejména již uvedené Libanonské síly v čele se Samírem Džadžou), nadále ale odmítá i zbytek vlády, který zůstal (ve většině tedy prosyrský/proíránský blok 8. března – Svobodné vlastenecké hnutí (FPM), Hizballáh, Amal). Nejen proto si možná dosavadní hlavní političtí rivalové uvědomili, že jsou opět „na jedné lodi“ – zatímco 14. březen byl demonstranty odmítnut a je bez reálné zahraniční pomoci, nechce být 8. březen v žádném případě donucen sáhnout k násilí; nikoli tedy proto, že má rád lidi, ale proto, aby nebyl za despotu a politicky se tak navěky nezdiskreditoval. Do toho mohou být obě hlavní frakce pod stále větším tlakem svých zahraničních sponzorů – od Saúdské Arábie, Francie a Západu (v případě Libanonských sil, ale i Harírího sunnitského Mustaqbalu) až po Írán či latentně Rusko a Sýrii (v případě Hizballáhu a „Awnova“ FPM). Všechny tyto zahraniční síly přeci investovaly obrovské množství času, peněz a sil do toho, aby si své pozice vybudovaly a obhájily ve stávajícím pořádku – a ne aby vše začaly budovat znovu v jakémsi „demokratickém bordelu“.

Hlavní rivalové se tak s největší pravděpdobností budou nuceni dříve či později dohodnout efektivě mezi sebou, překonat (iluzorní) momentální pokušení k využití zdánlivé výhody oproti protivníkovi – a (opět) zaujmout společný postoj proti lidu. Samozřejmě tak, aby byl výsledek co nejpřirozenější a co nejméně násilný. A možná se to už děje – vláda totiž, jak se zdá, vůči demonstrantům aktuálně zaujala taktiku zakomponování „vnějšího“, resp. „objektivního“ faktoru, tj. nutnosti zprovoznit cesty proto, aby bylo zachováno „právo na volný pohyb“. Což je moudrá orwellovština, protože na takovém základě už se dá rozumně nasadit armáda, přičemž nikoli proti demonstrantům, ale pro hájení základních práv občanů. Pak už je jen otázkou, za jak dlouho začne revoluce „požírat“ své vlastní děti, resp. za jak dlouho se proti nim postaví ti samí, za které se demonstrati berou – tedy obyčejní lidé, kteří chtějí jet do práce, do lékárny, na nákup či (až je otevřou) do škol nebo bank.

Armáda tak bude moci asertivně – a zároveň s ospravedlňující spoluúčastí lidí ochotných pokračovat v dosavadním životě – začít postupně (a legálně, zároveň bez dohledatelného autorství té či oné politické strany) rozmělňovat původní silný revoluční náboj až do toho stádia, kdy mu dojde energie úpkně. Nejrealističtějším scénářem dalšího vývoje tak momentálně je aplikace salámové metody či „vyhnití“. Což mimo jiné ukazuje, že co se zdá být typicky českým know-how, může dost dobře fungovat i jinde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Protože se zdá, že revoluce s a) požadavkem odvolání vlády, ovšem bez b) nabídky alternativy se stávají normou nejen v ČR, žádá si aktuální situace v Libanonu alespoň průběžný komentář. Ten bude zatím velmi stručný a v zásadě ho v něčem nakousl už tento muž. Nejsem si ovšem jist, jestli to, co říká, je rozumné a proveditelné, resp. jestli má onen ctihodný pán ve svém líbivém bonmotu nutně pravdu.

Faktem totiž je, že:

1. Za současnou libanonskou politckou elitu – ať je jakkoli prohnilá, zkorumpovaná, otravná, obnošená a okoukaná – není (okamžitá, rychlá, pohotová) funkční alternativa. Ať už proto, že takovou alternativu nebyli demonstrující schopni (a to svým způsobem již v loňských volbách!) přesvědčivě vystavit, nebo proto, že současný establishment prostoupil vším natolik, že jeho odstranění z „těla“ Libanonu může na životě ohrozit i pacienta samotného.

2. Dokud nebude fungovat Sýrie, nebude fungovat ani Libanon. Protestující si mohou nalhávat cokoli a chtít svrhnout kohokoli, ovšem staletími je prověřené, že jednou ze základních os, na níž Levanta funguje, je vektor a) (chudší, prostější a „přízemnější“, díky tomu ale i spořivější, „zodpovědnější“, centrálněji plánující, v minulosti libanonská pole a statky ovládající, dominantní atp.) Damašek „řídí“, resp. uplatňuje nějakou formu svého vlivu na b) (sice bohatší, kosmopolitnější, ale méně zodpovědný, roztříštěný a „nedisciplinovaný“ a latentně nestabilní „Džabal Lubnán“ s hlavním městem Bejrútem). To je tvrzení sice podobně brutální, jako kdybych řekl, že Čechy fungují jen proto, že nás po celou dobu od 1989 nadále (z velké části) ovládá Moskva či bývalí estébáci (kteří sice mají své intelektuální, civilizační i kulturní limity, ale nadevše adorují „pořádek“, resp. „klid na práci“, protože s tím stojí a padá i jejich legitimita, příjmy a moc apod.), nicméně ať si tady každý přebere, do jaké míry to je, nebo není pravda.

Otázkou tak spíš je, jestli i zde není lepší evoluce, než revoluce. Na druhé straně Libanon není Sýrie, v níž stát důsledně, žárlivě až patologicky eliminuje jakéhokoli konkurenta (protože stát mj. definuje to, že je tou entitou, která má v daném teritoriu monopol na moc a vynucování práva; to platí i u nás, jen to není /na rozdíl třeba od aktuálního Španělska, resp. Katalánska, případně Hong Kongu/„cítit“; tudíž syrský /či kterýkoli jiný „normální“/ stát neprosazuje svou vůli a moc ilegálně – jen naplňuje to, nač má jako stát právo). Libanonský stát ovšem úplně normální není. Hlavně tím, že má konkurenci v těch samých osobách, které už 30 let zastávají jeho čelné funkce. Tj. představitelích oněch cca 5 – 7 hlavních konfesně-politických frakcí – které tak svou heterogenitu projektují na něčem, co by mělo fungovat homogenně.

Na druhé straně ale ruku na srdce – pokud totiž obyvatelstvo Libanonu tvoří (namísto „občanů“) z velké části především „příslušníci konfesí“ (což je, zjednodušeně řečeno, podobné, jako kdyby ho tvořili z nějakých 70 – 80% například fanoušci fotbalových klubů, tj. s tím, že „fanouškovství“ je jejich hlavní identitou, určitě nadřazenou „občanství“), nevelí pak přeci jen stát zvláštním způsboem sám sobě? Řečeno jinak: nedosáhli lidé stejně tak maxima toho, co je reálně dosažitelné? Protože stejně tak, jako se jen my sami můžeme vinit za to, že ČSSR nebylo schopno vytvořit pojistky, které by několika kariéristům zabránily v tom, aby pozvali vojska Varšavské smlouvy, nemohou ani Libanonci vinit z toho, že umožnili bývalým válečným baronům prakticky neomezený přístup k moci, nikoho jiného než sama sebe.

Pokud je tomu tak, je pak už jediným logickým návazným krokem zamyslet se snad jen nad tím, „kdo jsem“ a „kde jsem se narodil“ – a případně se pokusit změnit to. Pakliže uznáme, že by taková snaha byla pošetilá, může nám dojít, že je podobným nesmyslem chtít změnit něco, co je přímým důsledkem toho, jaké jsou reálné dispozice, lidské zdroje a limity místa, v němž se v daném čase (či historickém období) zrovna nacházíme.

I v tomto ohledu jsou současné protesty jistě zcela pochopitelnou reakcí na ekonomický a společenský marasmus, v němž se země cedrů poslední roky nachází. Bohužel i zde přichází bez návodu co a jak udělat pro to, aby se současná neslavná situace nějakým způsobem zlepšila.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Veronika Sušová-Salminen míní, že protesty proti střetu zájmů Andreje Babiše českou demokracii nejspíš nezachrání.

Pro českou demokracii by bylo nejzdravější, kdyby demonstrace proti Andreji Babišovi a jeho vládě protestovaly nejen proti Babišovi, ale i proti tomu, co reprezentují hlavní Babišovi političtí konkurenti. Tehdy by snad o nějakou záchranu demokracie skutečně mohlo jít.

Pokračující protesty se zaměřují především na Babišův střet zájmů a fakticky na to, že reprezentuje fúzi politické a ekonomické moci. Kýčovitým dodatkem je pak pro některé Babišovo „estébáctví“. Jenže problém je následující – na nějakém střetu zájmů a na fúzi politiky a ekonomiky je postavena celá dnešní „demokratická“ politika v ČR. Andrej Babiš je jenom extrémním příkladem a velmi viditelnou špičkou ledovce. Vyřeší jeho případná rezignace tento problém? Jaký má platforma Milion chvilek pro demokracii konkrétní plán k oddělení zájmů kapitálu od fungování demokracie? Jde o demokracii jako takovou, nebo jen o Andreje Babiše?

Protesty (společně se současnou politickou opozicí ODS, TOP 09 a Pirátů) žádné alternativy pro oživení demokracie zatím nepředstavují. Naprostá většina Babišových oponentů jsou v podstatě neoliberálové. Jejich životní filosofií je potlačení participace lidí v demokratickém přístupu ke společenskému bohatství v jeho nejrůznějších podobách. Oni samozřejmě o demokracii vzletně mluví, dokonce se staví do role jejích obránců, pod povrchem je ale jiná pravda. Ostatně, každý autoritář dnes ví, že bez demokratického slovníku se těžko obejde, podle mluvy se demokrat nepozná. Demokracie se dnes demontuje potichu a veskrze „demokraticky“.

Výmluvnou skutečností je, že se protesty snaží distancovat od politických stran, se kterými ale sdílí většinu svých požadavků na Andreje Babiše. Politické požadavky (demise premiéra) mají jakoby čistě občanský háv, který nemá mít souvislost s politickou opozicí. A dává to smysl. Třeba by si lidé spojili tento boj za demokracii například s tím, jak členové TOP 09 považují za normální, aby měly dluhy i nezletilé děti. Prý se z nich tak stanou odpovědní lidé (viz zde). Myslím, že lepší „recept“ na fungující „liberální demokracii“ se snad ani vymyslet nedá…

K dovršení tragikomičnosti se nominální levici v české politice dostalo poněkud trpké role, ve které viditelnou špičku ledovce v podobě fúze moci ekonomické a politické podporuje u vlády. Prý ve jménu státotvornosti, ve skutečnosti však ve snaze odložit svůj bohužel asi konečný kolaps. Za jeho horizontem je „demokracie“ bez levice, což ale zřejmě nikoho moc neznepokojuje… a pro někoho to bude konečně ta „správná“ demokracie, mám obavy.

Těžko se dá tvrdit, že v případě Andreje Babiše neexistuje žádný „střet zájmů“. Babiš je zosobněním střetu zájmů (tj. fúze soukromé ekonomické moci a politické moci veřejné či soukromých zájmů a veřejného rozhodování), který ovšem skoro 30 % jeho voličů nijak neodradil a jejich motivy pro podporu ANO byly a jsou, bez ohledu na něj, nepochybně velmi různorodé. Může jít o volbu „žaludkem“, protože Babišova vláda je první, která skutečně „rozdávala“, zvýšila například ostudné české důchody nebo přispěla k pokračování politiky zvyšování minimální (i průměrné) mzdy. Jistě, pro někoho to „není důležité“, ale pro dost lidí v Česku tyto ukazatele důležité jsou. Jiní možná vidí v Babišovi archetyp starostlivého-otce kapitalisty. Někteří snad obdivují Babišovy miliardové podnikatelské úspěchy, a to samo o sobě jim stačí jako důkaz kvality politického programu (vždyť k tomu byli od roku 1989 systematicky trénováni). A další třeba podlehli chytlavému marketingu, který ANO a Babiš sám mají. To, že Babiš představuje střet zájmů, jim prostě nepřijde jako něco problematického – mimo jiné třeba i proto, že polistopadová demokracie byla splýváním zájmů soukromých a veřejných, ekonomické moci a politiky s dobýváním renty (kdo byli ti různí kmotři politických partají?) charakteristická.

Babiš už dnes těžko čerpá politickou podporu na základě své původní teze boje proti korupci. S tou šel do politiky v časech (pamatujete ještě) hluboké krize české pravice, která v sobě spojovala krizi důvěry (na sebe se vršící skandály s korupcí – kolik z nich bylo skutečně potrestáno do doby, než se stala ministryní paní Benešová?), krizi politických kádrů s krizí ekonomickou (ze které jsme se měli proškrtat) a krizí vládnutí (vrcholem byly všechny ty Drábkovy „reformy“). Babišovo ANO zaplnilo volný prostor a usazené ve středu spektra začalo napřed nasávat voliče zprava a následně i voliče zleva, jak se ukázalo.

Zdá se, že je to něco, co se v rámci establishmentu v Česku neodpouští – a nenechte se mýlit, protože dnešní protesty jsou protesty jedné části establishmentu proti té druhé. Nehledě na složení masy lidí na Václavském náměstí, včetně těch, kteří přišli s naprosto poctivými úmysly, většina čapkovských obyčejných lidí tu zastoupení nemá. Nejsou to protesty těch, kteří nemají co ztratit, ale spíš těch, kteří co ztratit mají nebo už ztratili díky Babišově nadvládě (aspoň v daný moment) v české politice. Demokratický étos z těchto protestů prostě cítit není. Spíš je to umělost, divadelnost, pozérství a marketing, který z nich dýchá aspoň na mně (a to, přiznávám se, z dálky, takže se mohu naprosto mýlit a nechci nikomu křivdit). Srovnávat je s rokem 1989 se ve skutečnosti nedá. Tím vůbec neříkám, že jde o nelegitimní jev, který by nebyl vyjádřením určitých zájmů a že neartikuluje skutečné problémy. Ostatně úplně stejně jako volba Babišova ANO, která je ovšem formálním demokratickým nástrojem.

Ocitáme se tak v dost zvláštní situaci. Probíhá politický boj, který je výlučně situován na pravé straně spektra a prohlašuje se za boj o demokracii, i když nepřímo demokratické principy popírá a vede k další paralýze demokracie (sem patří škrtová politika, politika vytvářející nebo způsobující růst nerovnosti ve společnosti, systematické přiškrcování veřejných výdajů ve školství či zdravotnictví – demontáž demokracie možná nemají strany jako ODS nebo TOP 09, které ji uváděly do praxe, napsanou v programu, ale to na věci nic nemění). Faktický Babišův střet zájmů je tak jen zástupným problémem. V pozadí tohoto boje jsou tak či onak zájmy bohatých, kteří dnes mají vliv v politických stranách a v hlavních médiích, většina z nich ale politické ambice prosazuje jinak než Andrej Babiš.  Většina opozice (výjimkou jsou snad do určité míry Piráti) je ekonomicky konzervativní a svoji příležitost ve vládě a v opozici mezi roky 1989 až 2013 už dostala. ODS i TOP představují strany obrácené do minulosti, zatímco Babišovo ANO je do značné míry jejich svérázným pokračovatelem, dědicem transformace. Z toho potom plyne otázka, zda se opravdu staronoví ochránci demokracie, skrytí za veskrze občanskou iniciativou zdola, změnili, zda už nepředstavují strany skryté vlády oligarchie? Důvěru ale neposiluje ani jedna z nemocí české „kulturní fronty“ – ochranitelství vůči obyčejným lidem, které považují vesměs za jakési „malé děti“. Protesty, a nenechme se mýlit jejich početností v Praze, tak jsou vlastně protesty národního odcizení.

A uprostřed toho odcizení se pak ocitají všichni, kdo dobře chápou, že celý ten boj je pro skutečnou demokracii rovnicí s výsledkem „lose-lose“. Bohužel.

Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.

Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.

Je zajímavé sledovat, jak se přes povrchové rozmíšky formuje nová podoba globálního establishmentu, nyní skutečně ve striktním slova smyslu, tj. něčem, co je opravdu (re)etablované a jako takové má tvořit jakýsi „pevný základ“, případně nosnou osu (naší) „normality“. Je příznačné, že prim v tomhle ohledu stále hrají procesy v transatlantické oblasti, zejména v USA, Německu a Francii – o něco méně zřetelné pak ve Spojeném Království či dalších, „menších“ zemích. Dané procesy jsou přitom prakticky invariabilně dvousložkové, přičemž oba komponenty se vzájemně ne-li vyloženě podporují, tak jsou si aspoň komplementární – přičemž právě úhlem pohledu nutnosti re-etablování „omlazených“ elit dostávají plný smysl.

V USA došlo v daném smyslu jednak k alianci Donalda Trumpa s některými již „zavedenými“ společenskými (resp. lobbistickými) skupinami, kromě tradičních „těžkých průmyslníků“ či vojenského komplexu lze zmínit i proizraelský AIPAC. Na druhé straně došlo po nějakém čase k nelítostné eliminaci „prvků“, které sice svou nesystémovostí Trumpa do prezidentského křesla dostaly, ovšem právě upřímná nesystémovost se jim stala osudnou ve chvíli, kdy k výše uvedenému „kooptování“ Trumpa jakýmsi „rodícím se (přerozeným“) establishmentem došlo – dobrým příkladem může být Steven Bannon.

Ve Francii je zdánlivá „revolučnost“ Emmanuela Macrona poměrně dobře zmapovaná. Její působivost na voliče v zásadě spočívá na kombinaci příslibu revolučnosti či snahy o změny, jenž ovšem jen nejlepším ze špatných způsobů maskuje brilantní schopnost podržet ty ze starých pořádků, které jsou obhajitelné, resp. inaugurovat je zaštiťující (staro)nové elity pod změněným logem – kterému ale bude většina (naivních) Francouzů i cizinců aspoň potřebně dlouhou dobu věřit. Úměrně vzestupu Macrona podpořenému fanfárami médií se rozjela akce proti Marine Le Pen (na základě jejího zveřejnění zvěrstev IS na Facebooku). Té se sice Francie vzhledem ke svým zákonům policejně ujmout asi musela (ačkoli, ruku na srdce: jsou skutečně všichni, kdo na FB porušují zákony, stíhání se stejnou důsledností?), ovšem eurokomise či europarlament už tak striktní být nemusely – a přesto, zdá se, byly.

Jde-li o Německo, byla ještě na čas „vysunuta do popředí“ jinak totálně zdiskreditovaná a především stále víc jak po politické záruční době působící Angela Merkelová. Je ovšem na diskusi, do jaké míry byla i toto na jedné straně úlitba starým pořádkům, na straně druhé položení dočasné puklice nad hrnec do té doby, než se pod ní kypící mocenský boj (ambiciózní Heiko Maas, pretendentka na pozici předsedkyně SPD Andrea Nahlesová; o poznání méně již Martin Schulz) opět o něco víc vykrystalizuje. Stopku dostal „příznačně“ Sigmar Gabriel, který je v končící německé vládě jedním z mála objektivních a rozumných (a možná i charakterních) lidí.

Pak jsou zde poloviční či „rozjeté“ procesy typu Spojeného Království, kdy Mayová by sice proti partnerství v duchu tradičního světa nebyla, ovšem a) pokud není ještě hotovo, nebudou se (z pozice EU, USA, ale i ostatních) dělat jakékoli závěry, b) budeme se tvářit, že to Londýnu neusnadníme, nicméně c) pak se stejně nějak dohodneme. Z kola ven je Nigel Farage, jakož i všichni, díky nimž je Mayová tam, kde je, časem nelze vyloučit i Borise Johnsona – ačkoli u něj je, na rozdíl od Farage, míra adaptability velmi vysoká; Farage je poněkud tvrdohlavější.

Zajímavá může být v této souvislosti odbočka k Saúdské Arábii, kde se proces „revitalizace (nebo spíš: zatraktivnění?) konzervativismu“ stal nejen formou zachování rodové moci, která by jinak mohla být dost dobře neudržitelná, ale i formou (ideologického) čelení regionálním protivníkům, v první řadě Íránu. KSA to má s občanskými svobodami ostatně tak trochu jako ČR s cenou práce – začíná se totiž na natolik nízkém bodě, že ještě hodně dlouho půjde přidávat a přidávat, aniž by to a) stát vzhledem k jeho možnostem ohrozilo, zároveň b) občané byli pěkně pomalu (ale ne rychleji, než je nutné) spokojenější a spokojenější… Zároveň je zajímavé sledovat, že zatímco se v transatlantickém prostoru bude dost pravděpodobně přihazovat co do pravicovosti, konzervativismu a obecně pyramidové hierarchizace společnosti, bude se v KSA možná postupně slevovat – čímž se jedna kultura té druhé časem možná i přiblíží.

Pak tu máme teritoria, kde se věc tak zcela nepovedla – zejména onu nešťastnou Východní Evropu. Dál „nám trochu zlobí“ ta Itálie, otázkou je ovšem celé „jižní křídlo“ Evropy, pochopitelně včetně (dočasně?) sanovaného Řecka. Naproti tomu bych se s poměrně klidným svědomím odvážil tvrdit, že takové Rusko či Turecko (a o aktuálním vítězství neo-konfuciánského „absolutismu“ prostřednictvím komunistického parlamentu v Číně ani nemluvě!) – přestože jsou neustále pod palbou takové či onaké kritiky – jsou svými vnitřními ekonomickými i společenskými strukturami (subordinace, hierarchie, cena a organizace práce, případně dosažitelnost surovin, a tedy i konkurenceschopnost, jasná správa, která je v rukou několika relativně nečetných individuí, rodin či kruhů apod.) velmi kompatibilní s tím, do čeho se Západ – vědomě, či intuitivně – snaží dostat.

Například aktuálně v již zmíněné Anglii. Ta se – jak jsem již uvedl – přes veškerou zdánlivou „nesystémovost“ či „rebelii“ Brexitu snaží působit jako regulérní hráč „osy (tradičního) dobra“; klid straníků takové osy zde momentálně stále vytrvaleji (hlavně asi svými volebními preferencemi) ruší „klasický“ levičák James Corbyn. O to pikantnější, že věc nese i československou stopu, zároveň jaksi mimochodem odkazující i k (mimochodem stále nejasnému – systémový, nebo ne?) premiérovi Babišovi. Nabízí se tak skoro říci (a nejsem první, kdo se na to ptá): Kde toho Sarkocyho vyhrabali, resp. proč ho ze zimního spánku probudili zrovna teď? Ať je to jakkoli, musí být v případě Corbyna strach z příchodu smysluplného, nového a hru měnícího elementu značný. Systematické a s médii eventuálně koordinované tažení proti takovému game-changerovi může být dalším důkazem, že (staro)nový establishment je již plně (re)etablován – a je tedy schopen systematické akce proti jakémukoli přízraku nesystémovosti, jež mu obchází rajón.

Průvodními jevy takové nové reality jsou přitom jak rozdané karty v tom, kdo je, či není novým stálým členem Davosu a podobných sedánek, případně kdo, jak a s jakým úrokem či zájmem co zase na čas zaplatí. Podstatné je, aby byla vytvořena aktivita, dojem, že se něco mění – ve skutečnosti se ale kromě několika starých a unavených koňů nesmí změnit nic. Skutečný lék na dlouhodobě neřešené ekonomické problémy, který by nabídl nejen jakousi „trvalou udržitelnost“, ale hlavně některé elementární garance lidem ve společnosti, tak asi jen těžko přijde. Naproti tomu se spíš dá očekávat vzestup pravice na pozadí kulis poskytujících chléb a hry; takové prostředí se ovšem velmi rychle může změnit na klasickou společenskou pyramidu pozdního středověku či raného novověku de facto imitující „asijský výrobní způsob“ – dobře organizovaný, ovšem nabízející spíš už jen cukr a bič. Objektivně kriticky je však nutné konstatovat, že ve chvíli, kdy na asijském výrobním způsobu fungují prakticky všechna teritoria, která jsou „Transatlantiku“ (stojícímu ještě na reliktech jakýchsi „ideologických“ či obecně „pokrokových“ univerzálií) hlavními (a jde hlavně o to, že ryze ekonomickými) konkurenty, je to dost možná i – bohužel – jedna z plně legitimních cest jak jako civilizace obstát.

K poměrně „bezbolestné“ (resp. „nedrastické“) eliminaci nesystémových hráčů a do značné míry snadné prevenci změny hry přispělo ale i něco jiného: jednak nesporný individualismus příslušných rebelů (je jedno v jakých aspektech „pravicových“, „levicových“ či jakkoli jinak vůči zažitým pořádkům vymezených), stejně jako diskreditace obou existujících levic; jak v důsledku ekonomického či kulturního vývoje nahrávajícího pravici – tak jimi oběma navzájem. Už hned třeba tím, že klasická (řekněme, „konzervativní“) levice neučinila včas dost pro to, aby byla jasně odlišena od levice liberální (či, v horším případě, jakéhosi postmoderního pozérství).

Pro hodně lidí tak nikdy vlastně nebyl (a v zásadě dodnes není) jasný či zřetelný rozdíl mezi takovým Corbynem a třeba Federicou Mogheriniovu; zatímco dáma – ač formálně levicového, případně „sociálně-demokratického“ image – je jen dalším dobře naolejovaným dílem motoru aktuálního establishmentu (nicméně zároveň, například s lidmi typu Guye Verhofstadta, dost možná i jedním z prvních obětních beránků „nové doby“), je Jeremy Corbyn pro skutečnou sociální alternativu garantem rozhodně přesvědčivějším.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group