Zatímco česká politická reprezentace vymlčuje aktuálně probíhající změny ve světovém řádu s podobnou zarputilostí, s jakou pozdně československé politbyro do poslední chvíle popíralo nevyhnutelný kolaps Sovětského svazu, existují země, jež jsou na tom co do sebeutvrzování se v nepřerušené platnosti dávno přežitých skutečností ještě hůř.

Žít jako Západ za socialismu kromě touhy po svobodě slova znamenalo mít kupní sílu na získání na Západě či v západní kvalitě vyrobených výrobků, být finančně silní vůči třetím zemím (kde můžeme ideálně trávit dovolenou či důchod) a mít zajištěnou penzi. Něco ve smyslu Opel, dovolená na v Řecku či na Kanárech, ve stáří pak ekvivalent dnešních cca 2000 EUR / měsíc jako důchod a možnost volného cestování po (bezpečném) světě. Zkrátka něco, jak žili (a co ještě zažili) Němci, Holanďané, popř. Angličani apod. – tedy styly života, ke kterým jsme měli nejblíž; a o kterých podobně, možná jen s ještě o trochu divočejších intencích, přemýšleli i snílci ze zemí bývalého SSSR – a to i přes to, že takové výjevy na rozdíl od nás neměli vyloženě na dosah či téměř před očima.

Z periferních oblastí EU si takový sen ještě prožila starší generace Portugalců a Španělů, možná částečně Italové. Všechny tyto národy jsou ale ve většině případů usedlé a zemité, takže se stejně nikde moc neukazovaly. Evropské silnice a přímořské resorty, stejně jako dovolenková či důchodová selanka na (a v) nich tak jako by čekaly na Čechy, Poláky, Slováky či Maďary apod. Tedy takové zárodečné Anglosasy střední Evropy.

Trochu se to v něčem povedlo, ve většině nám to ale malinko, lehce neznatelně uklouzlo: výrobky sice vypadají jako západní, jsou ale z Číny; místo výrazného růstu příjmů zůstáváme nadále levnou, nízkopříjmovou zemí; kupní síla, a hlavně budoucnost důchodů zůstává nejistá. Málo nás může těšit, že podobná situace je i jinde: z Číny je prakticky vše, jen to má západní nálepku; ceny i příjmy se srovnávají – hlavně ale díky tomu, že západ chudne a euro či další (mj. velmi výrazně hlavně skandinávské) měny slábnou. Kupní síla běžných obyvatel Západu jako celek padá, důchodová architektura začíná ve stále víc ohledech připomínat Sagrada Familiu či Hundertwasserhaus.

Přesto je tu stále někdo, komu to zřejmě nedochází a kdo – ze setrvačnosti, zoufalství, neschopnosti realisticky přečíst skutečnou situaci či si přiznat, že iluze poválečného západoevropského blahobytného (popř. „zaopatřovatelského“) státu je nenávratně pryč – stále věří v možnost prožít svůj evropský sen.

Pominu-li neevropské imigranty, pocházející ze zemí (resp. „životních situací“), v nichž je hůř jednoduše pořád, je takovou zemí Ukrajina – která je stále víc a vytrvaleji prezentována jako jakási zapomenutá, v podstatě anglosaská enkláva, jež se jen omylem ocitla (či byla náhodou nalezena) na nejvýchodnějším cípu Evropy a jejímž dějinným osudem je se do rodiny jejích (tj. pokud možno co nejzápadnějších) národů opět vrátit.

To vše ovšem v době, kdy kdo z občanů EU má jen trochu mozek a možnosti, zvažuje div ne svůj osobní „evropský“ exit.

Zatímco tak Němci narativ či obrázek zabezpečeného života založili (a častokrát i opravdu prožili) a Češi chytili maximálně jeden z posledních vozů (který má navíc stažené záclonky, a tedy výhled poněkud nejasný), běží Ukrajinci za vlakem, který mizí ne-li do zapomnění dějin, tak alespoň do neznáma. Spěchat ale nemusí; vlak dost možná stejně nejede správným směrem či po nejkvalitnějších kolejích. Respektive se s největší pravděpodobnostní co nejdřív zastaví (nebo aspoň významně zpomalí) a oni ho v klidu dojdou.

Žádný luxus to ale nebude, dost možná i jídelní vůz bude vybrakovaný a místo zářných výhledů bude všechny čekat tak nanejvýš tunel. Nakonec – třeba i na pozadí toho, jak se kolem míhají čínské soupravy – nezbude než vystoupit a dohodnout se na dalším postupu. Klidně i s pomocí nových ukrajinských kolegů – nebudou-li tedy předčasným vystřízlivěním příliš demotivováni.

Každopádně i pokud ano, dojdou všichni evropští spolubesedníci nejspíš nakonec stejně k závěru, že dokud si soupravu – racionálně – neopraví, případně ji nezačnou společně tlačit vpřed, nikam se nepohnou.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Říkat, že „Putin je vyřízený“ a „nedá se mu věřit“, je vidět jen část celé skutečnosti. Pohled, v čemž se odráží něco, co lze právem nazývat západním etnocentrismem – jinými slovy přesvědčení, že Západ je i nadále středem světa a konstantou, od které se odvozují a jíž se měří všechny další jevy.

Zatímco mezi Ruskem a Ukrajinou běží horká válka, probíhá mezi EU a Ruskem ani ne tak válka energetická, jako spíš širší ekonomické rozkmotření. Ačkoli Evropa poukazuje na krach ruského hospodářství, který je dle ní div ne na spadnutí, má v tomto boji sama poněkud složitější pozici: dražší vstupy budou ještě víc limitovat odbytiště jejích již tak drahých – a nikoli nenahraditelných – výrobků. Rusku naproti tomu stačí, když se naplno stane tím, jak ho posměšně nazývali američtí prezidenti – tedy benzínkou vybavenou armádou.

Hlavní produkty této benzínky (tj. nejen ropu, ale i plyn, přírodní suroviny a dílčí výrobky) jsou přitom v nabídce pro celý svět (tedy kromě těch zákazníků, kteří je ostentativně odmítají nebo kterým jsou z podobných / recipročních apod. důvodů upřeny).

Za této situace tak nejde jednoduše říci, že (jen) „současná zima rozhodne“ – tj. že buď nevydrží Evropa, nebo Rusko. Hodně ostatně pomůže právě oproštění se od etnocentrismu a pohled na věc jednoduše tak, že před sebe místo mapy Evropy položíme mapu Ruska.

Na ní se názorně ukazuje, že zatímco ukrajinský konflikt je pro něj stále jen okrajovým jevem (přičemž jeho obchodním partnerem je v zásadě celý svět), je fakt zvýšené ceny vstupů (a tedy i nižší konkurenceschopnosti) v Evropě jevem systémovým, celoplošným.

Co tak skutečně rozhodne, je míra, s jakou se bude Rusko schopno skutečně plně integrovat do uskupení typu BRICS či Šanghajská organizace pro spolupráci apod., jak bude přispívat jejich dynamizaci, a tím si tedy vytvářet potřebné pojistky (včetně zdrojů pro fungování domácí ekonomiky).

Podobně tak u Západu nejen to, do jaké míry bude transatlantické partnerství schopné nabídnout Evropě skutečně životaschopnou alternativu k ostatním trhům v případě razantně zvýšených cen evropských výrobků, ale i to, do jaké míry bude vůbec „kolektivní Západ“ schopen nabídnout atraktivní alternativu národům „druhého světa“ – pokud se ty skutečně „natvrdo“ rozhodnou řešit si své záležitosti v co nejmenší závislosti na něm.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Za normální reakci na ruskou invazi na Ukrajinu bych z hlediska zájmů EU považoval a) nezabývat se jakkoli teritorii, která nejsou členy NATO nebo EU, naopak ale b) maximálně obranně vyztužit linii možného vojenského doteku na východních extremitách Unie; a to i pokud by c) mělo jít „jen“ o symbolické gesto či „vzkaz“.

Výhledově by samozřejmě šlo o vytvoření nové (nyní ovšem „jen“ bezpečnostní) železné opony na linii (zhruba) Narva v Estonsku až Tulcea v Rumunsku. V Bulharsku pak s preventivní vojenskou přítomností, ve Finsku a Švédsku dle dohody a možností; nejsou-li v Alianci, je to jejich věc, na druhé straně jsou v EU, což jim dává rozhodně větší manévrovací a argumentační prostor k tomu, aby si na své území pozvali na svou obranu „koho chtějí“.

Víc ukazuje jednoduchá ilustrace článku (výš). Zeleně je vyznačena výhledová „opona“, červeně pak vojenské divize (aby to bylo smysluplné, mělo by jít celkem o minimálně 200–250 tisíc permanentně stacionovaných profesionálů + odpovídající techniku).

Je jasné, že alternativy a mezi-alternativy samozřejmě jsou, ilustrace nicméně znázorňuje určité hlavní linie, které jsou podle mě jasné a dané. Na nic jiného než na nějakou variaci téhož se v případě, že nechceme buď být vyloženě pasivní, nebo si naopak zahrávat s ohněm, totiž přijít nedá.

Mezi potenciální výhody, které takové řešení nabízí, bych (namátkou) počítal prevenci rozrůstání konfliktu (jeho jasné zakonzervování na „Novorusi“), tudíž i razantní snížení počtu obětí, jasné vymezení teritorií mezi Ruskem a EU, (dané vymezení implicitně demarkující) přirozený přesun vojenských divizí (NATO či „evropských“ jednotek do míst, kam by se za jiných okolností bez vyvolání podezření ze strany Ruska nedostaly). Z ekonomického hlediska následně vytvoření levné zdrojové země (Rusko, resp. ona zmíněná „Novorus“, tj. soustátí Rusko /s hlavním městem budoucího „třetího Říma“ Moskvou/, provinční /tj. ne-metropolní/ Ukrajina /+ případná zvláštní federální zóna „Matička měst Kyjev“/ a Bělorusko), v zásadě implikující postupnou de-eskalaci a normalizaci vzájemných vztahů. V neposlední řadě by daná situace umožnila formování evropských obranných složek, a dala tedy Evropě další impulz k přesunu správy vlastních věcí do vlastních rukou.

Negativa – snad jen krom oželení pocitu, že EU mohla být větší o něco slunečnicových polí a bohatší o donbaské uhlí (které je v EU ale stejně zakázané), žádné nevidím.

Osobně jsem nicméně zaražen tím, že místo něčeho, co se mělo logicky (a jaksi „automaticky“) už stát (resp. já to možná bláhově předpokládal apod.), dochází k „obrannému vyztužování“ východního křídla EU jen velmi váhavě; zároveň se ale až obscénně medializovaně realizují nesmyslné dodávky zbraní pro živení bojové aktivity v území v těsné sousedství NATO.

Pomineme-li některé výživné teorie, nelze tak v říši viditelné geopolitiky především to, že přes pár rusofobních, falešnými analogiemi (typu rok 68 či 38 apod.) poblouzněných, a tedy lehce „vyhecovatelných“ národů (Litva, ČR, Polsko apod.), které jsou ovšem součástí EU (!), jakoby si svůj vliv v Evropě – tj. tam, kde byla po staletí vždy zóna soutěžících vlivů a) Ruska (tj. Rusko, Bělorusko, Ukrajina) a b) Německa (resp. EU) – realizovala nějaká třetí (před případnými důsledky bezpečím např. oceánu chráněná) cizí síla. Je-li tomu opravdu tak, může se snadno stát, že z dnešních, ve jménu této síly štěkajících psů se zítra mohou stát první oběti případné ruské odvety za to, co Moskva bude interpretovat jako (středovýchodními a baltickými členy EU za svého hlavního sponzora) zprostředkovaně vykonanou – ve svém jádru ovšem americkou – provokaci.

Výše uvedené řešení by naproti tomu zamezilo nejen takové odvetě, ale i dalšímu prodlužování ukrajinské agónie, stejně jako jakémukoli širšímu konfliktu. Kromě určitého dynamizujícího vlivu na Finsko a Švédsko (které by se zřejmě musely rozhodnout, co vlastně chtějí) by mohlo mít rozmístění vojsk NATO ve východních částech EU pozitivní vliv pro tamní „lokální“ ekonomiky Estonska, Lotyšska a Litvy, jejichž pohraničí, resp. východní části země jsou zhusta (až většinově) obývané Rusy; ti by nutně nemuseli mít přístup k vojenským základnám, mohli by ale z ekonomiky hnané přítomností štědře dotovaných vojsk solidně profitovat. Dané řešení by tak naráz vyřešilo nejen otázku, jak do dané části EU obranné sbory nekonfliktně dostat, tak i problém toho, co dál s tamní (potenciální) pátou kolonou.

Skončení dodávek zbraní Ukrajině by tak nejenže přispělo k rychlejšímu konci konfliktu, ale zabránilo by i dalšímu umírání. Z Ruska a EU (jež jsou oba arzenálem dostatečného vzájemného odstrašení) by se v dohledné době nutně stali opět partneři; naproti tomu vliv USA by to přesvědčivěji – podobně jako k tomu došlo i v jiných oblastech na světě – poklesl, a následně by se „usadil“ v jeho „obvyklé“, tj. (severo- a jiho-) americké (popř. pacifické) oblasti.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Rada Evropské unie počátkem června uvolnila ekonomické sankce proti dvěma předním syrským podnikatelům a jedné společnosti. Oficiálním zdůvodněním je ukončení „sankcionovatelného chování“, spekuluje se, že roli sehrálo jejich stažení z pozice investorů v developerském projektu Marotta City.

• Marotta City v damašské části Mazza představuje ambiciózní projekt se státní i soukromou účastí
• Bezprecedentní krok EU značí tlak na syrské byznysmeny, aby neparticipovali na státních projektech
• Protisyrské sankce jsou na druhé straně stále častěji terčem kritiky řady globálních i regionálních aktérů

Současné Spojené království je zajímavá země.

Na jedné straně chce opustit Evropskou unii, což mnoho občanů Unie chápe jako britskou snahu čelit zahraničnímu vlivu v podobě imigrace (potažmo tedy i islamizace) a „diktátu“ Bruselu. Jestli ale odněkud přicházejí zprávy o toleranci k islámu hraničící až s jeho (salámovou metodou prosazenou, zatím hlavně lokální) nadvládou, pak je to právě z UK. To samé, jde-li o politickou hyperkorektnost všeho druhu (včetně genderu): ta jde totiž ještě spíš za „bruselské“ požadavky (tj. ještě dál, než kontinentální progresivismus) – a nikoli, jak by se mohlo zdát, zpět či od nich (tj. směrem k patriarchalitě a konzervativismu.

Přesto – světe div se – je úspěšnost přirozené integrace imigrantů do britské společnosti (stejně jako vysoká míra tolerance k menšinám všeho druhu) na Ostrovech obrovská.

Na druhé straně je UK zemí, jejíž silové složky jsou (tradičně a stále) mimořádně aktivní ve spolupráci s ultrapravicovými režimy Západu – v první řadě USA, Izraelem, Kolumbií či Japonskem. Jak jde něco takového dohromady s genderovou rovnováhou a zahrnující, intergrující (tj. spíš „embracing“ než jen „welcoming“) kulturou? Možná i tím, že obě „agendy“ existují sice paralelně, ale ve finále zcela odděleně. Zatímco tak občanskospolečenští „idealisté“ vytvářejí nejrůznější (lokální) integrující a podpůrné sítě, „nájemné“ britské vojsko (ve formě stále víc podobné „žoldáckým“ armádám postsovětských států z období cca 1991 – současnost) funguje v rámci nezávisle fungujících (globálních) struktur.

Snad nejpozoruhodnější je ale britský respekt k vůli lidu. V jeho rámci jak Theresa Mayová (dle mého názoru jeden z nejschopnějších, zároveň nejméně spravedlivě hodnocených vyjednavačů a politiků posledních desítiletí), tak královna odpovědně „dostávaly“ (a Alžběta II. i nadále dostává) svým povinnostem, a to i přesto, že se tak dělo či děje v rámci procesu, se kterým (obě) vnitřně nesouhlasí. Pokud by se „brexit“ nehodil do krámu politické elitě kdekoli jinde na světě, první nač by její příslušníci mysleli, by bylo jak najít trik k jeho zvrácení, popření či aspoň diskreditaci. Takovou elitu by přitom ani nenapadlo, že by místo toho prostě jen měli plnit vůli lidu. V tomhle smyslu se mimochodem jasně vyprofilovala určitá perfidita Jeremy Corbyna, jeho (post)sovětské (resp. „kontinentální“) smýšlení a samozřejmě i oportunistické nastavení jeho osobnosti.

Corbyn by totiž za „normálních“ okolností neměl v UK nikdy šanci uspět, a právě proto je aktuálně ochoten vstoupit do spolenectví v kýmkoli, kdo mu půjde na ruku – ať už je to Severní Ir, čerstvě imigrovavší muslim, s Brexitem nesouhlasící tory či evropští antibrexitoví politici.

Přitom by stačilo, kdyby si Corbyn a jemu podobní uvědomili, že ta „pozoruhodnost respektu“ se v případně UK netýká jen „povinnosti“ pověřených politiků pokračovat směrem k Brexitu (prostě proto, že pro něj občané hlasovali). Spíš tu totiž jde o obecnější věc, která mimochodem dost pravděpodobně vysvětluje i přetrvávající atraktivitu Spojeného království právě pro další a další imigranty (kteří si již blížícího se Brexitu musí být vědomi).

Tou věcí je zkrátka a jednoduše úcta k demokracii a pravidlům. Což je ale dost pravděpodobně něco, co může nejen Corbyn, ale i bruselské „elity“ (jakož i dost možná dodnes do značné míry centrálně plánující a za otěže tahající vlády zemí bývalého východního bloku) pochopit jen stěží.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Stát Izrael přikládá velkou důležitost tomu, kdo stanul či stane v čelných funkcích aparátu EU. Rozdělení těchto rolí totiž do značné míry předurčí evropskou politiku k Blízkému Východu jak v jeho celosti, tak i ve vztahu k oběma zdejším hlavním rivalům – Íránu a právě Izraeli.

Zatímco původně „antisystémového“ Trumpa si byl Tel Aviv schopen poměrně rychle získat na svou stranu, se současnou věrchuškou EU to tak jednoduché být nemusí. Tím spíš, že u Trumpa bylo vše snazší – tu ráznější část izraelského vedení s ním spojoval odpor k politice Obamy a Clintonové, a to nejen pokud jde o atomovou dohodu s Íránem. Ačkoli u ní je možné, že tu prostě Trump vzal izraelský pohled za vlastní i jaksi ex post. Stejně tak se dá ptát, nakolik se Trump stal svou nadstandardní podporou Izraele „systémovým“ – resp. zda to spíš není tak, že Izrael v posledních letech učinil (společně s Trumpem, Boltonem, částí Visegrádu i dalšími geopolitickými „evangelikály“) určitý „ultrapravicový coming-out“. Ten mu sice (objektivně, tj. z pohledu „mezinárodního společenství“) na systémovosti nepřidá, (subjektivně, tj. z pohledu Tel Avivu) je ale největší prevencí „levicového vyměknutí“ a vystavení se na pospas tomu, co Izrael „často, dobře a rád“ vnímá jako bezprostřední (arabskou) hrozbu ve svém okolí.

Politická krajina EU je ale podstatně barvitější, než ta americká – a až se chce říct, že teprve při pohledu na ni se ukáže, kdo je opravdový demokrat. Stále víc lidí tak rozčiluje svou „drzou nepřehledností“, věčným diskutováním (tam, kde jsou přeci potřeba radikální činy), případně právě svou notorickou „vyměklostí“. Pravdou zároveň je, že hranice mezi demokracií (jíž projevem by mělo být přesvědčení voličů o možnosti ovlivnit chod věcí) a plutokracií (resp. vládou elit či jakýmsi zvláštním nepotismem kombinovaným s prapodivnou meritokracií, kdy stále stejní lidé dosazují další stále stejné lidi na základě jakýchsi zásluh či emeritnosti; viz např. jmenování Lagardeové do čela ECB) je v současné EU docela nejasná.

Toto vše pochopitelně Izrael vnímá v rámci svého, jak na EU, tak na USA nezávislého strategického plánování, pochopitelně včetně vícera dlouhodobých scénářů. Pro jakékoli další strategické predikce týkající se Evropy (resp. EU) je tak z pohledu tzv. „Židovského státu“ momentálně klíčové zejména následující:

– kdo je v aktuální (relativně nepřehledné) změti všemožných EU-panáků skutečným decision-makerem a kdo doopravdy jen loutkou, kterou si vodí vyšší zájmy (a ideálně čí tyto zájmy jsou)

– jaký je postoj nejvyšších reprezentantů EU a jejich okolí vůči Íránu a jak se staví ke spolupráci s ním na všech úrovních (včetně té bezpečnostní)

– jaký je postoj jednotlivých reprezentantů i hlavních frakcí v rámci EU vůči Íránu a jeho regionální politice

– jaký je postoj k migraci a integraci cizinců v rámci Evropské unie a jí nabízených sociálních programů

– jak se do budoucna bude vyvíjet vztah EU s USA a kdo (která frakce / jednotlivci) je hlavním nositelem protiamerických nálad obecně; protitrumpovských pak konkrétně

– jaké jsou přirozené ideologické názory týkající se evropské identity na pozadí postojů k islámu, a tedy i možnosti klíčové aktéry přirozeně ovlivňovat či nacházet podporu pro další posilování proizraelských názorů v rámci EU

Dále jsou samozřejmě průběžně získávány co nejdetailnější informace o platebním nástroji INSTEX, podobně jako ale i míře (vnitro)evropské integrace (tj. jednotlivých států v rámci EU), případně s tím souvisejícími postoji ke společné politice s vlivem vně EU (tj. hlavně případnému „ministerstvu“ armády a zahraničí, resp. společné vládě i metodě rozšiřování pravomocí hlavy EU). U všech klíčových činitelů je vyhodnocována míra jejich vlivu, stejně jako (ne)závislosti a možnosti ovlivnění jich či jejich okolí.

Míra (zvyšující se) izraelské zpravodajské aktivity v Bruselu je přitom úměrná rizikům, která Izrael přičítá jak případnému a) „proíránskému“ směřování EU, tak b) stavu, kdy Izrael ztratí (případně výhledově jednotně vedenou, a tedy i jednotně směřovanou) EU coby svého bezvýhradného ochránce. Spíš menší roli zde pak hrají menší, ačkoli mediálně zveličené symptomy jako snižování využitelnosti odkazu holocaustu k podpoře cílů moderního Izraele (= téma přes veškerou snahu reálně již skoro nikoho nezajímá, k danému cíli tedy postupně přestává sloužit), šíření islámu či dynamická demograficko-etnická proměna EU jako takové. Izrael v EU stále ještě identifikuje některé instituce, jednotlivce či případně i „jevy“ jako využitelné opory, aktivně ale již počítá i s variantou, že výhledově může ztratit i je.

Až donedávna žil totiž Tel Aviv s vědomím, že „je zde“ sice Írán a Hamás; stále však tu byly i USA – a Evropa. USA jsou nicméně daleko a Trumpův osud je nejistý. Kromě Ruska, které ovšem (nejen na Blízkém Východě) uplatňuje multivektorovou politiku, tak zbývá už jen EU. A pokud „padne“ i ta, pak tu z pohledu Izraele k a) ohrožení Íránem a b) tlaku Hamásu přibude i c) vakuum tam, kde bylo ještě donedávna poslední rozumné útočiště a opora. Zastánce, kterého si Izrael jak vychovával, tak se na něj naučil spoléhat.

Pokud tedy situaci nahlédneme izraelskými očima, pochopíme význam, který telavivští stratégové důsledné analýze současného stavu (a predikci dalšího vývoje) v Bruselu se stále větší oprávněností přikládají.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group. Přispěvatelé: agentury, Moskva, Paříž.

Íránské EPC firmy a stále častěji i „obyčejné“ projekční kanceláře volně navázané na hlavní průmyslové skupiny, holdingy i hráče jsou z cenových, logistických i kvalitativních důvodů relevantními uchazeči o zajímavé rekonstrukční projekty napříč syrským hospodářstvím.

• Íránské projekční kanceláře jsou nejčastějšími účastníky průmyslových tendrů v Sýrii
• Silnými je činí odbornost i cena, dosahovaná jak využitím vlastních, tak čínských vstupů
• Jde o největší reálnou konkurenci firmám z „přípustných“ států EU, tedy včetně českých

V rozhovoru pro ruský televizní kanál NTV z 24. června potvrdil syrský prezident Baššár al-Asad, že jeho vláda neumožní západním státům, aby se podílely na poválečné obnově. Zároveň vyjádřil optimismus ohledně získání prostředků na rekonstrukční proces, které jsou aktuálně odhadovány na 400 miliard dolarů.

• Mezi státy, se kterými Sýrie odmítá spolupracovat, jsou USA, Kanada, Francie, Británie, Itálie či Německo
• Základní orientace při získávání prostředků je jasná: Rusko, Írán a etablované syrské komunity v zahraničí
• Pozici České republiky vnímá syrská vláda odlišně od velkých států EU, jak Asad v minulosti potvrdil

Turci jdou tuto neděli k předčasným prezidentským i parlamentním volbám a prvotním očekáváním navzdory není zdaleka nic dopředu rozhodnuto. V posledních týdnech se – alespoň dle předvolebních průzkumů a ohlasů na sociálních sítích – razantně dere dopředu kandidát „kemalistické“ Republikánské lidové strany (CHP) Muharrem İnce. Ten by mohl s velkou pravděpodobností druhou červencovou neděli vyzvat současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v druhém kole prezidentské volby.

Erdoğan si prozatím – můžeme-li průzkumům věřit – udržuje náskok o cca 15 %. V případě přímého duelu by však İnce mohl získat celou řadu protestních hlasů od nespokojenců se současným politickým kurzem, kteří budou v prvním kole volit jiného z kandidátů (či kandidátku). Vzhledem k přechodu na prezidentský systém v souladu s novou ústavou je možné aktuální volby označit za mimořádně důležité a to nejen ve vztahu k vnitrostátním záležitostem. Také v zahraniční politice někdejší učitel chemie İnce (podobně jako další kandidáti) deklaruje v nejednom ohledu postoje výrazně odlišné od Erdoğana a je pravděpodobné, že by v tureckém směřování po jeho případném zvolení nastala přinejmenším dílčí, spíše však výrazná změna. Klíčové body İnceho „zahraničního programu“, tak jak jej porůznu během několikatýdenní předvolební kampaně formuloval, je možné ve zkratce shrnout následovně:

Sýrie:

Postoj İnceho k Sýrii odpovídá jeho celkovým proklamacím o nápravě vztahů se všemi – zvláště však muslimskými – sousedy, mezi nimiž a Tureckem nastaly za vydatného Erdoğanova přispění v minulých letech problémy. Erdoğanovu politiku směrem k Sýrii považuje İnce za katastrofální. CHP jako strana kritizuje tureckou vojenskou intervenci v Sýrii coby pochybnou a zdůrazňuje skutečnost, že při ní umírají „turečtí hoši“. İnce by se v případě svého zvolení zasadil o okamžité obnovení diplomatických styků (ty byly přerušeny v březnu 2012) a znovuotevření tureckého velvyslanectví v Damašku. Je ochoten se setkat se syrským prezidentem Baššárem al-Asadem – což Erdoğan striktně odmítá, označuje Asada za masového vraha – a jednat s ním věcně bez jakéhokoliv apriorního sentimentu či resentimentu. Ankara se má dle İnceho zasazovat o zachování teritoriální integrity Sýrie, podpořit stabilizaci země a úsilí o odzbrojení nestátních aktérů. V rámci politického procesu si mají syrští občané pod dohledem OSN a se zapojením Syřanů v zahraničí (tj. především uprchlíků) ve svobodných volbách zvolit vládu. Velmi silně se İnce staví proti Erdoğanově „vítačské“ politice, „vyhazování miliard“ za integraci uprchlíků a především plánům na jejich naturalizaci a udělení tureckého občanství. Jako nový prezident by usiloval, aby se cca 3,5 milionu syrských uprchlíků v Turecku mohlo co nejdříve vrátit do své vlasti, přičemž tvrdí, že na velké části Sýrie již podmínky pro návrat fakticky nastaly. Za současné stoupající nezaměstnanosti dle İnceho není možné naturalizovat miliony lidí, kteří berou tureckým občanům práci.

USA/Rusko:

İnce ve svých vyjádřeních obvinil Washington i Moskvu z rozdmýchávání napětí na Blízkém východě a zvláště v Sýrii vyzbrojováním jednotlivých skupin v rámci konfliktu. Turecko se podle něj nemá při snaze o řešení konfliktu v regionu spoléhat výhradně na velmoci, ale má především budovat kvalitní a pevné vztahy se svými sousedy. V poměrně ostrém prohlášení pohrozil, že nechá do letošních vánoc uzavřít americkou leteckou základnu v İncirliku, pakliže Spojené státy do té doby nevydají Turecku v Pensylvanii dlouhodobě usazeného islámského myslitele Fethullaha Gülena Ten měl být údajně mozkem stojícím za neúspěšným pokusem o armádní převrat před dvěma lety. Z druhé strany – při zřejmé kritice Erdoğana – İnce deklaruje strategický zájem na vynikajících vztazích se spojenci z NATO, zvláště USA a Německem. Poukazuje na příkladnou spolupráci s Američany v minulosti v Bosně a Kosovu. S Ruskem by chtěl İnce udržovat pragmatické vztahy, jež nebyly přerušeny ani v období studené války, a vyzdvihuje význam tureckého exportu do Ruska a ruského turismu do Turecka.

EU:

İnce velmi tvrdě kritizuje Erdoğana za jeho přístup k evropským státům a jejich představitelům. Jako prezident by dle svých slov nikdy nedopustil roztržky a slovní přestřelky typu těch, jež se odehrály mezi současným prezidentem a představiteli Německa, Rakouska či Nizozemska. Naopak chce pracovat na kvalitních vztazích a všestranně podporovat pro Turecko zásadní obchod s EU. Připojení k EU označuje İnce za jednu z hlavních strategických priorit Turecka, jíž má být dosaženo kromě jiného posilováním demokracie a svobod, respektem k individuálním a občanským právům a oddaností právnímu státu. V Turecku dle něj nesmí převládnout protievropské nálady, stejně jako v Evropě nesmí převládnout nálady protiturecké, neboť obě strany se vzájemně potřebují.

Kurdové:

Hlasy Kurdů, kteří tvoří odhadem pětinu turecké populace, budou během voleb klíčové. CHP – nejstarší turecká strana založená Mustafou Kemalem Atatürkem – se tradičně mezi tureckými Kurdy netěšila přízni pro svůj vyhraněný turecký nacionalismus a u konzervativní části Kurdů též pro svůj přísný sekularismus (konzervativní Kurdové v minulosti často volili Erdoğanovu stranu AKP). İnce se Kurdy snaží získat řadou vstřícných kroků, mimo jiné tím, že podporuje jejich národnostní práva v rámci Turecké republiky (např. výuka kurdštiny). Kritizuje Erdoğana za způsob jeho tažení proti Straně pracujících Kurdistánu (PKK) jak v Turecku, tak na území Iráku. Sám ve vztahu k PKK hovoří nejednoznačně – na jedné straně by se zasadil o znovuzahájení mírových rozhovorů, z druhé strany jednání podmiňuje složením zbraní.

Izrael:

Bouřlivé debaty v předvolební kampani se stáčí k Izraeli, s nímž má současný prezident dlouhodobě vyhrocené vztahy. İnce obviňuje Erdoğana z pokrytectví, kdy údajně za tvrdou protiizraelskou rétorikou bují obchod s Izraelem, z nějž profitují především Erdoğanovi blízcí včetně jeho synů. V kampani opakovaně zaznělo, že zatímco Izraelci mohou coby turisté cestovat do Turecka bez vízové povinnosti, Palestinci víza potřebují. Představitelé CHP dokonce prohlašují, že vypoví turecko-izraelskou dohodu o vyrovnání ve věci lodi Mavi Marmara, na níž v roce 2010 došlo k usmrcení devíti tureckých aktivistů izraelskými jednotkami. Důvodně však lze předpokládat, se jedná o vyhrocenou předvolební rétoriku a snahu působit „erdoğanovštěji něž Erdoğan“ a İnce by vůči Izraeli v prezidentském křesle zaujal výrazně konformnější stanovisko.

İnceho zahraniční politika by se od politiky současného vládce na Bosporu nepochybně v nejednom ohledu odlišovala. Zároveň je zřejmé, že ne všechny předvolební sliby a deklarace mohou po volbách dojít praktického naplnění už jen s ohledem na dramaticky polarizovanou společnost, v níž se sváří různé často protichůdné zájmy. İnce se v kampani přirozeně primárně vymezuje vůči Erdoğanovi a zároveň se snaží oslovit, co největší voličský segment. To je při extrémním rozpětí protierdoganovské opozice od části krajní pravice až po krajní levici velmi obtížné a nese sebou řadu kontroverzí (turecký nacionalismus X vstřícnost ke Kurdům, prozápadní orientace X kritika Spojených států, důraz na sekulární charakter státu X snaha přilákat nábožensky konzervativní voliče). Dá-li se předem odhadovat celková tendence İnceho zahraniční politiky v případě jeho – spíše nepravděpodobného – usednutí do prezidentského křesla, Turecko by přinejmenším částečně slevilo ze svých ambic stát se blízkovýchodním hegemonem a omezilo svá zahraniční vojenská angažmá (Sýrie, Irák). Zároveň by potvrdilo svoji – dnes zpochybňovanou – orientaci na Západ, tj. členství v NATO a snahu přiblížit se EU. Nejasné zůstává řešení „kurdské otázky“, jež má přesah i mimo hranice Turecké republiky. Nemalá část elektorátu CHP zastává nadále ostře nacionalistické stanovisko, s nímž současný İnceho vstřícný přístup koliduje.

Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.

Server Politico přinesl résumé z Babišovy čerstvé návštěvy v Bruselu. Na našem spřáteleném online deníku !Argument článek poměrně věrně interpretovali, já bych k tomu přesto měl pár dalších bodů. Možná jsou to banality, ale na !Argumentu nepadly, přičemž bych řekl, že je na místě je přinejmenším zmínit:

1. Politico vypadá jako zdánlivě neutrální, ovšem při hlubším studiu se hodnotově jeví spíš jako „proevropské“, resp. snaží se být jakýmsi enfant terrible, ovšem stále uvnitř evropské politické korektnosti, nebo aspoň toho, co asi samo vnímá jako jakousi evropskou normu apod. Článek o Babišovi je přitom spíš (velmi) pozitivní, přesněji: Babiše tam citují nejen v tom, co zřejmě sám opravdu řekl, ale hlavně tak, že z toho, co je tam zmíněno, má čtenář ve finále pozitivní pocit – který je navíc ve své pozitivitě i přesvědčivý. Z tohoto pohledu se Babiš dokázal dostat nejen na půdu EU, ale i právě i do Politica, které už dávno není žádné ořezávátko, a uvedl se tu velmi dobře.

2. Babišovy názory jsou přejaty tak, aby působily velmi konzistentně. Opět: dojem který zůstane, je, že a) Babiš je stoupencem celistvé Evropy s vnitřním řádem a vládou práva, dále b) je pro EU, ale takovou, kde se diskutuje a všechny státy bez rozdílu velikosti se navzájem respektují. Toto jednak chtějí slyšet Češi, jednak jsou na názory podobného druhu (už) připraveni i ve vedení EU samotné. Znamená to tak další geniální tah v Babišově sérii úspěchů, táhnoucí se od založení ANO (s jeho „prostým“ postavením na monitoringu názorů lidí a jejich následném zapracování do politické strategie), až po správné načasování v zásadě toho samého na „evropské“ půdě. Je to jednoduché – stačí prostě naslouchat a pak se na základě toho rozhodnout.

3. V článku byl jasně definován přítel a nepřítel. Babišovým přítelem je EU (ale jen pokud bude mít ochotu se reformovat), nepřítelem extremismus. Ten jednak a) vzniká, když jsou ignorovány obavy lidí (= tomu už v EU také začali rozumět, přičemž Babiš si toho musí být vědom), jednak b) je momentálně v ČR ztělesňovaný (ač to Babiš napřímo neřekl, ale opět ví, že „Brusel“ ví, nebo si aspoň myslí, že ví) Zemanem, hlavně ale (a to už Babiš řekl) SPD a Okamurou. Babiš (a je to v podstatě řečeno i názvem článku v Politicu) tak mimo jiné EU říká: Tou nejlepší garancí setrvání ČR v EU jsem právě já. Tou nejlepší prevencí extremismu v ČR je spolupráce se mnou.

4. Předchozím bodem si Babiš (geniálně) nepojistil jen svou pozici vůči EU, ale i svou roli v nadcházející české politické scéně. Pokud je tu jakási trojpozice a) Zeman a jeho lidé vs b) opozice a „Drahošovci“ vs c) Babiš a ANO, přičemž u moci je první a třetí skupina, lze očekávat jednak posilující konflikt (resp. stále posilující škádlení) Zeman vs Babiš; se Zemanovým odchodem a teoreticky předpokládatelným posilováním (jeho ideologického následníka?) Okamury pak i jistojisté vyostření tohoto původního škádlení. Přitom zde platí poměrně jednoduché úměry: Čím hůř se EU zapíše do vnímání běžných lidí, tím silnější bude Okamura – tj.: čím větší aliance EU a právě Babiše, tím větší vzájemná výhodnost jak pro EU, tak pro Babiše. I toto Babiš velmi pravděpodobně ví, proto natolik otevřené (de facto) vyzvání Okamury na souboj (nehledě na to, že v reakci na tento výpad proti Okamurovi přijde velmi pravděpodobně tlak v podobě institucionální šikany ze strany jezevce z Vysočiny; to ovšem bude mít pro Babiše kýžený efekt, protože pokud se v Bruselu zapsal během diplomatické mise dobře, bude mít od nyní EU sklon vidět jej jako oběť rozmarů prezidenta a právě jeho /čerstvě adoptovaného/ ideologického dítěte Okamury – což může vůli EU uzavřít s Babišem „pakt“ jen posílit. Babiš se tak může stát pro Brusel jakýmsi černým koněm, a to dost možná bylo i tím, s čím do centra EU na misi jel.).

5. Impozantní (a opět geniální) byl výčet nejbližších spřízněných duší z vrcholné politiky, který Babiš uvedl – Macron a Kurz. Tímto se Babiš naprosto vymanil ze zatuchlého českého rybníčku, a to několikerým způsobem: a) v první řadě se distancoval od stáří, a to nikoli až tak fyzického, jako spíš zatuchle byrokratického, od stáří „starého“ světa (ovšem otázkou je, nakolik by mu oba mladící potvrdili, že jím deklarované porozumění je vzájemné…); zároveň se b) distancoval od všech těch Si Ťinů, Putinů apod. (kteří přes Milošův jinak asi dobrý úmysl stále nikomu nic neříkají, protože jsou pro Evropu zkrátka příliš abstraktní, nereální a svým způsobem až „komixově“ archetypičtí); c) distancoval se ale i od šíleného neomarxistického jádra EU (k němuž sice Macron nějakým způsobem může přináležet, ač nepřímo a s tím, že se snaží přesvědčit o své autenticitě a „absenci vnitřní prázdnoty“). Sebastian Kurz nicméně neomarxistou rozhodně není, a zde Babiš opět dobře zavětřil, zároveň tím – právě přes Politico – čtenářům tak nějak vnutil svůj názor, že (parafrázuji) „vize těchto lidí je směr, kterým se nyní Evropa ubírá“ (opět: co by na to Kurz a Macron, ať již spolu či každý nezávisle, řekli?).

Spekulovat nicméně nemá moc smysl, ukáže čas. Faktem zůstává, že co se napíše, to se počítá, a tato reklama se Babišovi povedla. Jak probíhala skutečně jeho cesta po centru EU, se asi přesně zmapovat nedá, její mediální odraz v jednom z nejexponovanějších současných periodik zabývajících se politickými reportážemi a komentáři je ale víc než impozantní – a to až tak, že jeho dlouhodobější píárový dopad bude pro Babiše ještě přínosnější, než diplomatická mise sama.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group