Alexandr Dugin (ale i jeho následovníci a další teoretici eurasianismu) predikoval, že v „novém“ (eurasijském) světě bude Evropa jakýmsi lázeňským skanzenem, který bude tradičně úpravný, čistý a bude sloužit především odpočinku. To kdysi šlo interpretovat i tak, že do takové pozice se Evropa dostane na vrcholu svého trvale udržitelného technologického pokroku, tj. díky své sofistikované zelenosti. Nyní to ale spíš vypadá, že by k tomu mohlo dojít naopak v důsledku zchudnutí daného vykolejením zelených plánů.

EU je momentálně určitě stále atraktivní svým právem, relativní svobodou svých společností, technologickým vývojem, určitým bohatstvím apod. Už méně unikátní je svým vzděláním, vlastnictvím a praktickou využitelností technologií apod. Posledními z motivů, které na ní mohou reálně lákat, jsou pak vychvalovaná čistota, „pořádek“, infrastruktura či její status ráje progresivních výstřelků všemožného druhu.

Posledně jmenované jsou ovšem takové, které, když jde o boj o hegemonii nad tou či onou oblastí, kulturou či civilizací, nehrají žádnou roli. Jak řekl Mao Ce-tung, „revoluce není salónní záležitost“; stejně tak platí, že chci-li např. vydělat, jdu do (na pohled ne moc vábné, ale efektivní) Sapy, a ne do (sice krásného, ale z praktického hlediska zcela neproduktivního) Rudolfina.

Jestli Asie oproti Západu v něčem vede, je to právě v organizaci práce, (tj. řízení „lidských zdrojů“, výroby a logistiky), stejně jako v zaměření na smysluplnost a přímočarost – tj. racionalitu – jakéhokoli konání. V naší společnosti na jedné straně bují byrokracie, společenské překážky a inkluze snad všeho, co je s sebou nese, na druhé straně „se tu rozmohl takový nešvar“ nálepkovat jakékoli změny, které jsou „pro lidi“ (tj. to, co je po všech stránkách smysluplné tak, aby to co nejlépe uspokojilo společenský požadavek), jako „populismus“.

V tradičním teleologickém, časově-lineárním stylu západního uvažování si myslíme, že jdeme stále na vrchol, tj. z jakési neotesané, černobílé minulosti vstříc „stále lepší“, co nejbarevnější budoucnosti, ale už teď jasné, že se v lepším případě motáme v kruhu, žijeme z podstaty, setrvačně a za cenu rozhazování posledních zbytků bohatství; případně jsme ve srovnání s ostatními civilizacemi zahájili náš sestup do dějinného podpalubí.

Pokud se toho rychle nezmění, resp. pokud nedojde napříč Evropou k poměrně razantní racionalizaci ekonomiky, společenských vztahů i celých hodnotových souborů, bude Starý kontinent na nejlepší cestě stát se opravdu oním chudým, úslužným a na vše ochotným lázeňským skanzenem.

Tedy přesně podle představ Alexandra Dugina a jemu podobných.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Emoce kolem vývoje v Libyi lze pochopit. Podobně dovedu pochopit, že autorům z prvnizpravy.cz není sympatický Martin Ehl či Hospodářské noviny, případně to, že se ti samí autoři snaží uvést věci na pravou míru a Rusko tak z libyjského vývoje vyvinit. Sám jsem ostatně dlouhodobě toho mínění, že Rusko se od konce druhé světové války skoro všemi svými vojenskými akcemi (snad vyjma Afghánistánu) v širokém kontextu především brání (většinou snahou o obranu a/či vytvoření co nejširšího nárazníkového pásma) spíš, než že by jakkoli prvoplánově útočilo. Stejně tak ale uznávám, že taková forma „defenzivní ofenzivy“ je pro běžného pozorovatele od ofenzivy „ofenzivní“ téměř nerozlišitelná (viz např. Maďarsko 1956).

Pokud se na věci podíváme takhle, není důvod nedat zapravdu jak prvnizpravy.cz v tom, že správně upozorňují na širší rámec libyjského chaosu vzniklý po svržení plukovníka Kaddáfího, tak Ehlovi v tom, že, byť spekulativně, vnáší do hry možnou ruskou stopu coby cestu k rozšíření pák Moskvy na EU, resp. Západ. „Měkký podbřišek“ Evropy (navíc překypující přírodním bohatstvím, oplývající chaosem a disponující fakticky rozpadlým státem) je skutečně ideální výchozí základnou pro to získání – když ne vyloženě konkrétních pák, tak – alespoň „možností“.

Pokud by na tuto kartu Rusko skutečně vsadilo, realizuje v podstatě to, co evropským (či aspoň italským) vojenským silám již před lety doporučovali někteří vizionářští analytici a/či poradci: jednoznačnou, rychlou a přesvědčivou invazi do této části Afriky následovanou trvalou přítomností ve formě protektorátní nadvlády. V letech po Kaddáfího smrti už totiž Libye nebyla státem v klasickém slova smyslu, ale jen haldou písku lačnící po tom, aby ji někdo opanoval a nastolil v ní řád. Jistě ale již tehdy představovala v mnoha ohledech stále víc bobtnající problém. V neposlední řadě mohla Evropě pomoci mnohému předejít, jakož i získat zpět respekt, zajistit si klidný jih a opanovat zdroje přírodního bohatství před tím, než to učiní někdo pohotovější. Naproti takové situaci před léty by jakákoli invaze dnes – i kdyby se s ní jako s možností ještě vůbec počítalo – už nutně měla rysy agrese či konfliktu mezinárodního rozměru.

Pokud ovšem tehdy Evropa (či Itálie) svou příležitost promarnila, nemůže se nikdo divit, že se vzniklé příležitosti chopil někdo jiný. Tím spíš, má-li možnost diverzifikovat své nátlakové, preventivní či vyjednávací prostředky – ať už je to precedens, taktická záloha pro geopolitického strýčka příhodu, rozložení strategicko-surovinových vajíček do více ošatek… nebo prostě tah střelcem poté, co se na globální šachovnici někdo jiný přednedávnem pokusil o šach (třeba) v Caracasu.

Tudíž Ehla bych v tomto případě úplně nezatracoval. (Místo prvnizpravy.cz vychvalovaného slovního kombinátora Milana Vodičky bych ovšem ve věcech arabského světa i jakýchkoli jiných tématech doporučoval spíš Vodičku tohoto. Dozvíte se totiž zhruba stejně, bude to ale aspoň zábava.)

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Sobotní !Argument přinesl informaci o zajímavé analogii, jíž si údajně všimli v Německu. Příměr jakéhosi „vestfálského“ míru pro Blízký východ je lákavý, otázkou ovšem je, nakolik vhodný. Oč víc totiž míří takové uvažování na happy end, o to méně možná bere v potaz některé klíčové komponenty, které spolu s tímto zakončením evropských náboženských válek tvořily jeden celek.

Nemá-li být dojem z námětu i po přečtení originálního článku takový, že přání je otcem myšlenky, je dle mého názoru třeba se vypořádat přinejmenším s otázkami typu těch, které mě v dané souvislosti namátkou napadají:

1. Co je v blízkovýchodních dějinách Augšpurským mírem coby určitým předchůdcem míru Vestfálského?
2. Sunnité a šíité: dobrá – ale kdo z nich jsou v aktuálním sporu protestanti a kdo katolíci?
3. Co je v kontextu Blízkého východu Svatou říší římskou a čím je její okolí?

Ad 1: Co je pro případné novodobé „velké“ blízkovýchodní usmíření oním rokem 1555? Na jednu stranu by se možná nabízela fatwa pozdějšího rektora sunnitské univerzity al-Azhar Mahmúda Šaltúta hlásající, že šíitské vyznání je „stejně islámské“ jako to sunnitské. Šaltútova fatwa byla sice vydána také v polovině století (ale dvacátého), nicméně skoro nikdo (kromě teoretiků a znalců islámu) na ni nebral ohled. O poznání ostřejším vymezením nedalekým duchu „cuius regio, eius religio“ pak byla íránská „Islámská revoluce“ z roku 1979. Ta šíitsko – sunnitský konflikt v podstatě inaugurovala v oficiální rovině.

Budeme-li analogii k augšpurskému konsenzu (tj. „čí je vláda, toho je náboženství“) na Blízkém východě hledat v obecnější rovině a dosadíme-li si za náboženství (religio) nejen „víru“ či „vyznání“, ale i „svobodu slova“, „vlastní názor“ či „právo na sebeurčení“, skončíme spíš u „cuius potestas, eius veritas“. V důsledku toho konstatujeme (neobjevný) fakt, že „religio“ se svému „regio“ logicky ne vždy bude podřizovat bez problémů.

Mimochodem ono ani rok 1555 nelze dost dobře odbýt s tím, že se pro tehdejší německé náboženské války zdál být řešením či aspoň určitým ventilem. Jak se později ukázalo, šlo spíš jen o víko na tlakový hrnec, který o 63 let později jednoduše vybuchl. V tomto směru má Blízký východ možná štěstí, že páru upouští postupně – ačkoli ani zde to není bez excesů.

Ad 2: Protestanti – tj. roku 1618 již vykrystalizované evangelické větve luteránů, kalvinistů, utrakvistů a dalších křesťanských „salafistů“ – byli oproti katolíkům vždy v menšině. V neposlední řadě i proto, že vznikli až jaksi „dodatečně“, tím, že – a jak – se vymezili proti institucionalizované víře v podobě církve. Na Blízkém východě jsou ve vztahu k hlavní náboženské větvi v (podobné) početní menšině šíité; to na první pohled vybízí k lákavému přirovnání. Vzato ovšem analyticky, má se věc přesně naopak – purismem, mírou náboženské abstrakce, absencí uctívání všeho kromě Boha (světců, širku či různých dalších fetišů) se protestantismu přibližuje spíš sunna. Jistě, určitý dílčí rozdíl by zde mohl být třeba v pohledu na bid´a (/nežádoucí/ novoty, resp. „inovace“), nicméně připustíme-li, že protestantská etika byla skutečně natolik vycizelovaná, analytická a efektivní, že na jedné straně dokázala ze svého ducha „zrodit kapitalismus“ a na straně druhé měli jí odkojení myslitelé neopomenutelné zásluhy na definování idejí sociálně reformních (včetně komunistických), pak ani s tímto principem nejsou četní sunnitští modernisté v rozporu (samozřejmě s tím, že u komunismu v rovině sociální – nikoli co do pohledu na existenci vyššího principu apod.). Silná shoda pak panuje obecně ve sklonu k reformismu všeho druhu – očistě životů do původní prostoty, zbavení okázalosti a balastu rituálů, pozlátek odvádějících pozornost i veškerých dalších zlatých telat představujících úlitbu bujícím institucím, světskosti a ztráty prvotní, jednoduché „víry“ (resp. „cesty“). Je v tomto světle od věci porovnat hlavní pohnutky, motivy i postupy například Martina Luthera třeba s takovým Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem? Možná to bude bizarní srovnání, některé shody ale možná vykáže.

Naproti tomu vždy tak trochu „lidový“ (přičemž „lidový“ je zde v kontrastu k /až/ „akademicky konstruovaný“, resp. „vědecky propracovaný“ apod.) a nutně do určité míry „ikonodulský“ šíismus se svým systémem teologicko-právně-akademických funkcí a hodností bude v duchu takové logiky vždy připomínat spíš katolictví a jeho církev. A pokud ne dokonale, tak určitě víc, než právě jen velmi vágně propojené „občasné“ sunnitské pokusy o reformu – které se právě tím, jak nezávisle na sobě se snaží o (stejný) „návrat ke kořenům“, nejvíc podobají protestantismu.

Zatímco se tak ve 30-leté válce katolická církev i „se“ Svatou říší římskou (resp. na jejím území) bránila menšinovému reformnímu prvku, brání se (v moderní době) od konce 70. let dvacátého století majoritní blízkovýchodní „protestantské“ rody a státy (sem tam i včetně radikálních „kalvinistů“ typu Usámy bin Ládina či Ajmana Zawáhirího) menšinové „kvazicírkevní“ (tj. šíitské) konkurenci. (O tom, že tento šíitsko – sunnitský rozkol má počátek v samém úsvitu islámu a je tedy „jen“ jeho další inherentní součástí, ani nemluvě. Na druhé straně lze připustit i to, že Ježíš – jehož myslím za nedílnou součást křesťanství považovat lze –, případně jeho komunita, byl svým způsobem i „prvním protestantem“; pak nicméně sklouzáváme k uvažování typu „Abrahám jako první muslim“ či „Buddha jako praotec dekonstruktivistů“ atp. – čímž samozřejmě neříkám, že takový druh uvažování nemusí být otcům myšlenek obsažených v komentovaném článku cizí…)

Ad 3: Je na Blízkém či Středním východě něco jako Svatá říše římská? A pokud ano, bereme ji jako světské centrum více či méně adherující k jednotné náboženské autoritě sídlící vně jí samotné, anebo spíš jako hlavní bojiště rozvinutého konfliktu? Kdo jsou další relevantní hráči?

Určitá analogie by tu možná byla s momentálně velmi turbulentní Levantou, která zároveň plynule navazuje na území spojující (resp. rozdělující) sponzory obou hlavních „konfesně znesvářených“ táborů, tj. Saúdskou Arábii (potažmo Záliv) a Írán. Stejně tak pokud jde o společenské vztahy, které jsou v rámci této oblasti natolik různorodé, že nejen v rámci mírové, ale i válečné spolupráce dochází k (zejména) konfesním neočekávanostem až absurditám. Všemožné formy spolupráce i účelových aliancí mezi různými zdánlivě protichůdnými skupinami nicméně autoři článku nepřecházejí a naopak je (zcela správě a zaslouženě) vyzdvihují (přičemž velmi dobře se k tématu v podobné souvislosti vyjádřil právě na !Argumentu Michael Kroh, který stav před třicetiletou válkou přirovnal k Libanonu 70 let). Právě promíšenost (individuálních) zájmů popírající zdánlivě nedotknutelný („objektivní“) „konfesní klíč“ nejlépe ilustruje to, jak plíživě se jakýkoli konflikt vždy mísí s obyčejným životem.

I přes takové možné podobnosti mezi poměry panujícími ve Svaté říši římské a jejím okolí v první polovině 17. století a Blízkým východem současnosti bychom neměli ze zřetele ztrácet jeden klíčový rozdíl: přes svůj dosah a historický význam byla 30-letá válka stále především ryze lokálním konfliktem – zatímco stav na Blízkém východě (ale i severní Africe a dalších kulturně příbuzných oblastech) je přes svou zdánlivou lokálnost zápolením navýsost globálním.

Nejen kvůli těmto věcem se lze domnívat že se „akademici z Německé spolkové republiky“ mohli ve své úvaze dopustit několika chyb – přičemž tou největší mohlo být i to, že se do podobné úvahy vůbec pustili. Možná ale redukují tzv. „Blízký východ“ jen na výseč kompatibilní s jejich způsobem uvažování; možná mají sklon k romantickým scénářům; možná jsou oběťmi (v zásadě postmoderního) hledání paralel za každou cenu (rodících se nejčastěji aplikací shlédnutého na Netflixu na realitu, případně nevyhnutelným podvědomým smíšením obého v jeden slepenec), tedy určitého „sedláčkovského syndromu“.

Možná se ale mýlím já (a jen se osvětě jsoucí z Německa preventivně bráním), protože tuším, kam by taková interpretace mohla ve vztahu k „zemím českým“ dojít: najet na tuhle diskurzní notu totiž znamená dříve či později dojít k (aspoň spekulativnímu) závěru, že Islámský stát má své nejsilnější paralely v husitech – případně že renegátem motivovaným podobnými okolnostmi i osobním psychologickým rozpoložením jako Abú Bakr al-Bagdádí byl vlastně i Jan Žižka z Trocnova.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Po tsunami, která postihla na konci roku 2004 Thajsko a Indonésii, se v tisku vynořila zpráva o britské školačce Tilly Smith, která během dovolené v Phuketu duchapřítomně varovala vlastní rodinu před blížícím se nebezpečím. Rozpoznala totiž zvláštní chování moře a jeho ekosystému, včetně toho, jak v předzvěsti příchodu masivní vlny vybíhají z moře houfně krabi, opouštějí pláž a mizí kamsi do bezpečí. Nedlouho před začátkem prázdnin totiž Tilly a jejím spolužákům příslušné varovné signály údajně popisoval učitel ve škole.

Čas od času si na to vzpomenu při pročítání zpráv o migraci z Afriky. Samozřejmě ne proto, že bych chtěl jakkoli cynicky přirovnávat migranty k nižším živočichům – na mysli mi ostatně vytane i jiná podobná zpráva: ještě před objevením příčiny exploze raketoplánu Challenger zdánlivě bez jakéhokoli zřejmého důvodu skokově poklesla cena akcií společnosti Morton Thiokol, jejíž vadné kruhové těsnění tragédii způsobilo (možný racionální základ jejich propadu nicméně nepřímo vysvětluje tato studie).

Společným jmenovatelem je tedy instinkt – ať již zvířecí, lidský nebo podnikatelský. Podvědomý impulz, který vybízí k rozhodnutím, která jsou ponechávána v záloze pro situace, kdy se natolik promění hodnotový žebříček, že už není jiné volby, resp. který nutí k takovému chování, které by za jakýchkoli jiných okolností bylo vyhodnoceno jako neúměrně riskantní. V konkrétním případu masové migrace pud, který napovídá, že pasivita (tj. setrvání na místě) by mohlo vést k nepoměrně horším důsledkům.

Jedině tak si lze vysvětlit, že někdo nastoupí cestu, která je mimořádně nejistá jak svým průběhem, tak i tím, jaké to bude v cíli. Samozřejmě – namátkou v případě Afriky tu máme objektivní vstupy jako katastrofální situaci ve státech původu migrace, nulové výhledy obyvatelstva na jakoukoli realizaci, sociální tlaky („podívej, sousedovic kluk už je v Německu a ty dřepíš doma – jsi ostuda rodiny!“), sliby pašeráků i vize bezstarostného života v Evropě. To ale stále nic nemění na tom, že „okamžité“ porovnání rizika smrti vůči – sice nemastné, neslané, při povrchním pohledu ale aspoň nějak garantované – existenci doma by teoreticky mělo stále mluvit ve prospěch setrvání doma, a při plně racionálním uvažování by tedy mělo naprostou většinu lidí od cesty do neznáma odradit.

Že se tak neděje a na cestu se dávají stále nové a nové skupiny lidí, je podle mě důkazem toho, že v jejich rozhodování stále intenzivněji začínají převažovat davové, iracionální a – právě – instinktivní faktory.

Pokud se vrátíme k příměru kraba a tsunami, nabízí se – jakkoli jsem k tomu byl vždycky trochu skeptický – analogie (či zobecnění) na úrovni globálních klimatických změn. Namátkou nedostatek vody, neúnosné oteplování některých oblastí, výkyvy počasí, špatné sklizně, stále menší schopnost místních si s tím poradit apod.

Přijmeme-li toto jako možné vysvětlení, tkví největší zapeklitost v tom, že se nacházíme v bodu, kde akutní dost pravděpodobně zatím pořád ještě jen přechází v budoucí – vědecky není žádná ze souvisejících geo-klimatických teorií stoprocentně potvrzena (stále tedy může jít o dočasnou anomálii), vše lze svést na občasné cykly klimatických změn, je jiná ekonomická situace globálně, zároveň je zde plná informační propojenost (tj. i ta může stimulovat frustraci lidí v chudých oblastech, kteří v podstatě v přímém přenosu mohou sledovat, jak se žije v oblastech požehnanějších atp.).

Tzn. stále jen můžeme spekulovat o tom, že zatímco momentálně mají klimatické změny za (v logice „geologického času“ v podstatě přímý) důsledek politické nepokoje (severní, subsaharská, centrální Afrika, Blízký východ), mohou za čas dost dobře vyústit v chronický stav. Severní hemisféra pak z tohoto (tj. dlouhého geo-klimatického) pohledu není jen místem, kde je „štědrý sociální systém“, ale především bezpečnou (klimatickou) platformou, která až v důsledku toho nabízí (či „plodí“) takový společenský (eko)systém, jaký nabízí.

Ve světle toho se pak dá pochopit, že primární kurz (či „imperativ“) je „Sever“ (tj. asi ne jižní Itálie či Řecko), až v rámci toho pak – sekundárně – ty části kontinentu „s dobrým renomé“. Jinými slovy: proč chodit tam, kde je sice biotopně dobře, pokud tam nejsou recipientní společnosti? Mimochodem, tím nemám na mysli jen ČR, ale například i Čínu nebo jižní Sibiř, kde jsou přírodní podmínky relativně velmi příznivé.

Smyslem řečeného přitom nemá být vynášení soudů či apriorní obhajoba migrace – mluvím hlavně o tom, že daná rozhodnutí jsou migrujícími přijímána zřejmě stále víc podvědomě (resp. instinktivně), tj. ne-rozumově.

To jim sice znemožňuje provést racionální vyhodnocení všech souvisejících okolností a vstupů, ale stejně tak to paradoxně může být i výhoda – zejména pokud platí, že jakýsi velký (a zatím neviditelný či aspoň plně neprokazatelný) „rámec“ celého fenoménu dospěl do stadia, kdy právě jen ti „nejinstinktivnější“ tuší, že riziko při cestě samé je výrazně menší, než ponurá jistota toho, co by je čekalo, kdyby takové riziko nepodstoupili.

Vše v sobě zároveň skrývá i další paradoxní logiku: pokud ti, kdo odchází „za lepším“ tam, kde „bude lépe“, vyklidí pozice, kde by stejně sami jako nejchudší nepřežili, přenechávají stejný objem statků a přírodního bohatství zmenšenému počtu těch, kteří zůstanou. Úměrně tomu narůstá šance, že ti, kdo zůstali, si se situací lépe poradí.

Ne zcela přesná, ale podobná analogie se nabízí v případě „somálského“ pirátství: původním povoláním rybáři trpící stále větším nedostatkem ryb v důsledku dovozu odpadu do somálských vod začali napadat lodě (včetně těch, které do východní Afriky vozily odpad); lodě (včetně těch s odpadem) přestaly do východní Afriky jezdit; počty ryb se znovu obnovily; bývalí „piráti“ se vrátili zpět ke svému původnímu povolání.

Místa dnešních svárů se tak časem klidně mohou stát (super)bohatými „ostrovy“ se (super)drahými službami (klimatizace; voda; bezpečnostní opatření; cena práce, zejména specializované apod.), třeba i uprostřed vyprahlosti, která přitom stále nepřestane být zdrojem cenných surovin, a tedy i bohatství – něco typu dnešního Zálivu, případně Angoly nebo jihoafrických bělošských „pevnostních“ měst.

Pro úplnost je nicméně nutné dodat, že ve světle této úvahy teoreticky padá i jedno z možných logických řešení situace ve zdrojových zemích (zejména africké) migrace. Pokud totiž budeme mezi „instinktivní vizionáře“ řadit i firmy či podnikatele, lze předpokládat, že i oni mají pocit, že (přinejmenším pro danou chvíli) to zřejmě s Afrikou „nemá cenu“. Jakoukoli aktivní pomoc, spoluúčast či iniciativu cílenou na nastartování tamních (tím spíš drobných či lokálních) ekonomik (tzn. ony varianty okřídlených výroků typu „nedat chleba, ale naučit pěstovat obilí“) tak od nich lze ve větší míře těžko očekávat – dost možná i oni totiž podvědomě cítí, že by to kvůli nevyhnutelnému (resp. instinktivně tušenému) vývoji stejně byly vyhozené peníze.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Generální ředitel státní společnosti pro správu fosfátových dolů Ghassán Chalíl oznámil, že Sýrie začala s vývozem významného množství vytěžených fosfátů na evropské trhy. K celkovému nárůstu exportu zásadním způsobem přispěla obnova těžby v dolech u Palmyry a v lokalitě Chunajfis.

• Sýrie má čtvrté největší zásoby fosfátů na světě a řadí se mezi jejich tradiční exportéry
• Na podzim vláda oznámila plán stavby nového přístavu jižně od Tartúsu pro posílení exportu
• Na řadě projektů kolem fosfátových dolů, jejich obnovy a těžby se podílí ruský gigant Strojtransgaz

Německá parlamentní delegace složená ze šesti poslanců pravicové Alternativy pro Německo (AfD) v tomto týdnu uskutečnila pětidenní návštěvu Sýrie, během níž jednala s řadou oficiálních politických a náboženských představitelů a navštívila řadu míst v zemi včetně Aleppa a Homsu..

• Vedoucí delegace Christian Blex zdůraznil potřebu otevření dialogu mezi Sýrií a Německem
• Blex vyzval německé a evropské politiky, aby Sýrii navštívili a seznámili se se situací přímo na místě
• Poznání reálného stavu věcí označil za první předpoklad postupného narovnání vzájemných vztahů

Království Saúdské Arábie je momentálně v centru dění a tomu odpovídá i záplava komentářů a spekulací, přičemž každý autor vzhledem k ne zrovna snadné dostupnosti hloubkových informací z Rijádu tak nějak hledá „jak do toho“. Přispějme i my naší další troškou do mlýna – jdouce „do toho“ přes zamyšlení nad právě avizovanými saúdskými reformami, jež se celým dramatem vinou jako červená nit.

Vyjdeme-li z objektivních konstatování či „faktů“, můžeme připustit, že Království potřebuje určité strukturální reformy v ekonomické rovině, přičemž národu by možná prospělo i určité uvolnění tuhého kodexu chování, přinejmenším zde je ale na diskusi, zda si liberalizaci v tomto směru skutečně přeje většina.

Další faktem je, že reformy v lidských právech by si určitě přály neziskovky či nevládní / lidskoprávní organizace, z nichž většina sídlí na Západě či z něj pochází, přičemž jejich hlas má velmi silný vliv právě na západní společenské mínění, přičemž v posledních měsících vše už došlo do stavu, kdy dané mínění museli začít brát vážně i západní politici. Svůj díl na tom má samozřejmě i tisk, zejména levicový.

Co (neo)levicovému tisku na druhé straně nevadilo, byl saúdský podíl na destabilizaci regionu, zejména na sponzoringu a projektování agrese vůči syrskému režimu, a to jak diplomatickým tlakem, tak podporou nejrůznějších teroristických skupin. Přes to, že se saúdskou snahou zničit syrský stát v jeho aktuální podobě například takový Guardian neměl větší problém, informace o tom, jak se věci mají, se ke čtenářům (nejen Guardianu) donesla – a to Saúdům opět nepomohlo.

Dalším faktem je to, že saúdský královský rod je tak rozsáhlý, že už se snad ani o vysloveně příbuzných mluvit nedá, jde spíš o jakýsi hybrid mezi rodinou a komunitou zvíci minimálně městysu. Úměrně tomu se jeho členové mezi sebou jednak znají, jednak sváří. Kromě tohoto vnitřního tlaku je zde a) určitá rezervovanost saúdských „commonerů“ z řad sunnitů vůči královské moci jako takové, potažmo právě vůči povaze a stavu královského rodu, b) odpor z řad šíitských menšin (hlavně ve východní části země) vůči sunnitské nadvládě obecně a v podobě rodu Saúdů konkrétně, jakož i c) potenciální tlak vnější ztělesněný Íránem a tím, co Saúdové a další sunnitské monarchie vnímají jako formování „šíitského půlměsíce“ (zatím z Teheránu přes Bagdád a Damašek směrem na Libanon, ovšem s potenciálem „dorůstat“ za pomoci zacílení právě na šíiitské menšiny přítomné v rámci sunnitských států Zálivu).

Cesta jak se pokusit toto vše v co nejkratším časovém úseku (čili tak nějak s elegancí kouzel Davida Copperfielda, jakož i ve vidině maximalizace osobního profitu) změnit, může dost pravděpodobně začínat pořádným rozvířením dávno sedlého písku na všech záporech, které jsou s Královstvím vědomě i podvědomě spojovány.

Tak první krok se v posledních dnech jistě vydařil, stejně jako určité entrée k němu: po izolaci Kataru a svalení na něj viny za vše špatné (na čem se ovšem KSA minimálně stejnou měrou jako Katar podílela také) nadešla doba koketerie s Trumpem, a přes něj dost možná i s Izraelem. Trump od začátku svého nástupu do úřadu nevysílal vůbec přátelské signály směrem k Íránu, tj. zřejmě nebylo obtížné jej pro společně sdílenou antipatii přesvědčit. Protože má americký prezident obecně nižší práh toho, co jsou to reformy na poli lidských práv, stačilo mu jistě pár „pozitivních“ informací (ve smyslu toho, že „úřady KSA pustily ženu, která se promenovala v historických ruinách v sukni nad kolena“ či „úřady nechaly bez trestu odejít desetiletého chlapce, který na přechodu v Rijádu tančil macarenu“ apod.) na to, aby se utvrdil v tom, že v KSA je už vše ok a stojí tedy za to je proti Íránu podporovat.

Stále tu ale je ta zatrolená EU, která má práh citlivosti na lidská práva, reformy i analytické posuzování toho, zda se něco, co bylo skutečně avizováno, děje, nebo ne, posazen o poznání jinde. Do toho aktivně spolupracuje s Íránem, nelze navíc vyloučit, že Mogheriniová coby bývalá anarchistka obdivující Jásira Arafata je tak nějak citově zaangažovaná do věci zničení Izraele a „konečného řešení“ otázky Palestiny – natolik možná tomu Teheránu fandí. My jako (reformovaní, pochopitelně!) Saúdi bychom ovšem jak Evropu, tak dost možná i Izrael potřebovali – ideálně nesvářící se, samozřejmě na naší straně a ve společném boji právě proti Íránu. Co teď tedy s tím?

Zřejmě bychom tedy měli v reformách přitvrdit – tedy aspoň tak, abychom Mogheriniovou i EU přesvědčili (zmátli?) natolik, že se pro ně staneme atraktivnějším partnerem, než je Teherán. Příběh o kvalitativní změně z monstra na dobráka (takové to vyprávění o „popření sama sebe“, znáte to…) na Evropu vždycky zabírala, vždyť jsou to ostatně křesťané (= rozuměj: častokrát nelogicky, protože altruisticky konající hlupáci). Rijád možná přímo takhle neuvažuje – nicméně faktem je, že s evropskou naivitou, idealismem a pragmatismu prostou, nezištnou dobrotou nezápadní či neevropské civilizace dlouhodobě poměrně dobře, zkušeně a efektivně pracovat umějí.

Po rozvíření tedy bude třeba přejít k cílené, vytrvalé a mravenčí práci – včetně zapojení médií, citů, slabosti pro velké příběhy o nápravě a historickém pokroku, zkrátka čemkoli, co Saúdskou Arábii v očích Západu udělá atraktivnější, zdánlivě předvídatelnější a jaksi „normální“. Přinejmenším tak, aby začala vypadat civilizovaněji a atraktivněji, než má dobrou šanci (minimálně na EU) působit momentálně právě Írán – i se svým revolučně exportním (a z velké části ovšem pravdivým) příběhem o záchraně deprivovaných šíitů v regionu, který se začal s Islámskou revolucí roku 1979.

Jinými slovy: v KSA se začíná nejen boj o moc či úsilí zemi scelit v prevenci jakékoli formy (ekonomického, sociálního, válečného či konfesního) rozvratu, ale i vědomá snaha o získání „srdcí a myslí“ Západu. Hlavní soupeř – který se mimochodem se stejně egoistickými cíli snaží o totéž – je přitom stále stejný, jako i na ostatních frontách: Islámská republika Írán.

Jak Íránu (už před časem), tak Saúdské Arábii (nyní, trochu se zpožděním) došlo, že právě přízeň Evropy může být v případně finálního regionální střetu (ale i dalšího pokračování vytrvalého sunnitsko-šíitského přetlačování) rozhodující. O to intenzivněji se po „usednutí“ prachu může Království o navazování nových aliancí se Starým kontinentem snažit.

Na druhé straně ale možná počítá i s tím, že takové snahy (ať již kvůli aktuální evropské love story s Íránem a nukleárního dealu, či kvůli prosté evropské únavě neustálým orientálním chaosem) mohou vyznít naprázdno. Nicméně i takovém případě je Rijád již prakticky rozhodnut jít do případné konfrontace (či aspoň vyvíjení konzistentnějšího a otevřenějšího protitlaku vůči Teheránu) „sám“ – tedy s USA i Izraelem jako tichými společníky. Ani to určitě není, minimálně co do silového potenciálu, zanedbatelné.

I proto se domnívám, že se saúdskými reformami to zas tak horké být nemusí: k restrukturalizaci ekonomiky by došlo dříve či později; uvězněním části rodiny a zajištěním vlivu v klíčových úřadech bojuje pretendent trůnu a syn současného panovníka primárně o moc, resp. ji posiluje; čelením šíitském elementu si zajišťuje podporu sunnitů, tj. majoritní společnosti; a jde-li o skutečné reformy, které jsou klíčem k jakékoli opravdové kvalitativní změně, tedy změny společenské, lze ze očekávat, že budou uskutečňovány jen a především potud, pokud budou míst smysl jako pozitivní PR navenek, a to primárně směrem k Západu, ještě konkrétněji Bruselu. Jakkoli dál přitom bin Salmán dost pravděpodobně nezajde, a to z vícero důvodů – nejen pro nutnost „úlitby“ konzervativním složkám společnosti, ale i z toho důvodu, že „pokud něco aspoň nějak fungovalo, nemá smysl to měnit ze dne na den“, respektive „kdyby se povolilo moc, pak už by nešlo povolit víc“ apod. – nehledě na to, že jakkoli rychle či „najednou“ to prostě z principu nejde, tím spíš mluvíme-li o zemi takového ražení jako je KSA.

Cílem „reforem“ tak také určitě není jakýsi „saúdský občan“, potažmo poddaný, neřku-li jeho rozvoj či blaho. Jejich hlavní poselství (tj. to, jaký signál mají vyslat) spočívá totiž především ve vytvoření výše uvedeného kýženého zdání: Reformujeme se, tudíž už nemusíte mít morální dilemata ohledně toho, že nám dodáváte zbraně a podpoříte nás (= proti Íránu – a případně i pro blaho nového krále; potažmo establishmentu).

Pokud se s bin Salmánem skutečně do této role počítá, pak na to musel existovat buď dlouhodobý plán (jenž účelově budí dojem bin Salmánovy rozhodnosti a neohroženosti), anebo jde o velmi silný rodinný gambit jeho a jeho otce (který se nicméně zatím také daří: na jejich straně jsou nejen bezpečnostní složky, ale evidentně i média; nicméně právě to, že vše probíhá prakticky „v přímém přenosu“, svědčí spíš ve prospěch toho, že za věcí byla dlouhodobější příprava a s odkrytím informačního závěsu – resp. možností věc „okamžitě“ medializovat – se naopak od začátku počítalo jako s jedním z prostředků legitimizace a popularizace bin Salmánových kroků).

Zatímco vše zatím probíhá podle předpokladů a (otec) Salmán tak svému synu Muhammadovi úspěšně pomáhá mést cestičku ke konsolidaci moci a získání mezinárodního renomé, je tu něco, nač by si možná (syn) bin Salmán (ve svých 32 letech) měl dávat pozor: KSA není Rakousko, kde by si mladý politik sice prošel několik kolečky silné skepse a testování ze strany seniorních kolegů, ale pokud by se osvědčil, tak by ho dle práva či pravidel hry v zásadě všichni nějakým způsobem respektovali. V domě Saúdů to chodí přesně obráceně: dokáži si představit, že všichni se do poslední chvíle usmívají a jsou mimořádně slušní, ovšem každý myslí jen na to jak po celou dobu nejlépe využít monarchovy energie – a ideálně i určité naivity či aspoň nezkušenosti – ve svůj prospěch, navíc s tím, že palácový puč je v záloze prakticky kdykoli. Jakmile v tomto směru přestává panovník svou roli plnit, odchází a je nahrazen dalším.

Nezapomínejme proto, že Saadu Harírímu je 47 a agresivnímu twitterovému bojovníku Thámiru Sabhánovi, s nímž si libanonský expremiér na saúdském dvoře zřejmě nejlépe rozumí, dokonce 50 (ač na fotkách vypadá jako mladík). Nebylo by proto s podivem, kdyby za celou současnou rošádou / šarádou stáli tito dva zkušení harcovníci, resp. se jednalo o jakýsi „projekt rozzlobených padesátníků“ – mimo jiné tedy i výhledově uzavřený jak všem o politickou generaci starším, tak i všem výrazně mladším, tedy i včetně bin Salmána; tedy přinejmenším poté, co lidé jeho typu a hodnoty budou využiti na maximum.

Harírí, Sabhán a jim podobní mají totiž stále ta nejlepší léta v politice před sebou, ovšem jsou již vyzrálejší, trpěliví a v nakládání s moci střízliví. Bin Salmán tak může v jejich režii dost dobře hrát roli pouhého užitečného elementu – a to jakkoli dlouho a s jakýmikoli mezinárodními důsledky, konflikt katastrofického rozsahu nevyjímaje. Dost pravděpodobně bude svou roli ale stále plnit se svým charakteristickým spokojeným úsměvem – svědčícím mimo jiné i o tom, že mu celá řada potenciálně klíčových zákulisních okolností nemusí dlouhodobě vůbec docházet.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Prezident Trump se rozhodl zahájit svou první zahraniční cestu poněkud netradičně (místo například Kanady návštěvou Saúdské Arábie), což – podobně jako pokračování i průběh dané cesty – mělo za důsledek nejen sérii spekulací, ale i konkrétnějších reakcí, a to zejména ze strany EU. Podívejme se na to, jaké mohou mít dané kroky příčiny a jak se mohou dál vyvíjet – nejen pro USA, ale i pro Evropu a v určité místně podmíněné souvislosti i Čechy.

Trump. Americký prezident absolvoval první zahraniční turné. Výrazným výstupem z něj je entrée k posilování obchodně-politických vztahů se Saúdskou Arábií i Izraelem. To se kromě plácání po ramenou a obchodních dealů projevilo i dále vyostřenou rétorikou proti Íránu, potažmo jeho „regionálním aktivitám“ (myslí tím třeba skutečný – nikoli jen slovní – boj proti IS?). Na Trumpově filipice proti Teheránu se tak evidentně podepsaly rady z Rijádu i Tel Avivu, které si asi z nějakého důvodu vzal za své. Už dříve jsme zde avizovali, že spíš než Nikkie Keddie (či další akademické klasiky) čte Bílý dům ve věcech Íránu zřejmě autory typu Daniela Pipese. Poté, co Rúhání obhájil druhé prezidentské období (což se stalo ještě před Trumpovou cestou na Blízký Východ), se zdá, že mezi své inspirační zdroje zařadili američtí stratégové ještě i Michaela Rubina. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že Trump údajně hovořil o íránskému režimu. Přitom skoro každý vesnický strýc (do jehož role se i sám Trump před volbami tak trochu stylizoval), který sleduje zprávy, ví či aspoň tuší, že v Íránu je sice jakási teokraticko-antiimperialistická ústava, nicméně její interpreti tvoří v zásadě dva (protichůdné) tábory – jeden v čele s Alím Chameneím, druhý v čele s Hasanem Rúháním. Rubin ovšem konzistentně tvrdí, že Rúhání klame tělem a je jen „dobrou“ tváří, jež je jinak zcela v moci monolitního „teokratického režimu“ – který je tam v takovém případě pak opravdu jen jeden. Připustíme-li tedy, že i Rubinovy názory mohou být jedním z ideologický motorů Trumpova postoje vůči Íránu, vyplývá v zásadě následující: buď a) má pravdu Michael Rubin, nebo b) Trump naslouchá někomu, kdo se sice mýlí, ovšem jeho názory rezonují dostatečně silně na to, aby byly brány vážně i v Bílém domě (komentář: Ondřej Krátký).

Evropa. Pokud chce Merkelová a koneckonců zřejmě i Macron ještě silnější a integrovanější Evropu, je to podle mě zcela legitimní a logický požadavek. Jsem toho názoru, že pro EU – chce-li fungovat jako kterýkoli velký celek, jemuž má ambici čelit či s ním rovnocenně spolupracovat (tj. hlavně USA, Čína a Rusko) – je ještě vyšší míra společné integrace a posílení nezbytná. Pokud by jejím ztělesněním byla kvalitní a jednoznačná ochrana vnějších hranic, sjednocená zahraniční politika a jednotné vedení, byl bych osobně spokojen. Ovšem jen za toho předpokladu, že paralelně s tím by byla zaručena co největší míra transparentnosti, dialogu všech se všemi včetně férového zahrnutí menších zemí (tj. žádné elitářství typu Německo – Francie), maximum svobod na lokální úrovni a fungující ekonomika (= tj. nikoli pustá ideologie) jako priorita. Pokud se lidé budou v EU cítit dobře, respektovaně a bezpečně, přirozeně s tím přijde i (tolik požadovaná) solidarita (jejíž údajný nedostatek nám byl tolik vytýkán na věci, která s EU naprosto nesouvisela). To vše je samozřejmě olbřímý úkol a nejsem si jist, jestli má současné vedení EU, resp. ti, kdo jsou s ním ztotožňováni, dostatek morálního kreditu na to, aby pro jeho splnění získali podporu byť jen prosté většiny občanů Evropské unie. Zapomínat přitom nelze ani na jednu z nejpodstatnějších věcí, a tou je obrana – při hlubší evropské integraci je nutnou klíčovou otázkou a) co dál s NATO; případně b) zda či do jaké míry jej může nahradit společná evropská armáda? Trumpovi se přitom čerstvě podařilo NATO „sjednotit“ – na straně druhé si od EU vysloužil v podstatě kritiku. Buď je tedy šikula, který umí hrát na všechny strany, nebo je chytrou horákyní Merkelová, která v dané konstelaci vidí příležitost jak a) EU oddělit od NATO, nechat b) vinu za to spadnout na Trumpa, a tím si (společně s Macronem) zajistit legitimitu a nutné předpolí na c) budování (jejich „vlastní“?) evropské armády. Pokud by k tomu došlo, lze jen doufat, že taková armáda tu bude k užitku věci, tj. (z mého pohledu) hlavně ve službě a pro ochranu hodnot uvedených výš, a nikoli proto, aby si loajalitu evropské věci vynucovala nebo se stala předmětem nenávisti – jak Evropanů, tak sousedů. Má-li být ovšem takový projekt jen (či hlavně) o Němecích a/nebo Francouzích, je možná dobré mít na paměti jeden zásadní fakt – jak německá moc, tak francouzská armáda fatálním způsobem selhaly zatím prakticky vždy, když dostaly dějinnou příležitost ukázat, co v nich doopravdy je (komentář: Ondřej Krátký).

Odcházení. Momentálně to vypadá, že se směrem k určité historii pomalu překlápí záře minimálně dvou „antikavárenských“ majáků plus jedné lampičky, která si svítila především na vlastní cestu: zatímco Zeman „je odcházen“ médii a Kmoníček se na čas odstěhoval do zámoří, Babiš si bude do voleb své baterky dobíjet v zákulisí. Sobotka se buď projevil jako takticky méně nadaný hráč, anebo ho to v politice prostě už přestalo bavit; lze ovšem předpokládat, že až ČSSD na podzim totálně pohoří, leckterá firma či instituce po něm velmi ráda sáhne – stoprocentně úspěšným krizovým manažerem sice není, na druhou stranu věřím, že mluvící hlavu disponující nutnou asertivitou umí dělat skvěle. ČSSD možná převezme Zaorálek, což by se mi osobně líbilo, protože je to takový sociální Ostravak, působí celkem upřímně a nebojí se konfliktu – nicméně uznávám, že moje predikce či vyjádření sympatií bývají dost často polibkem smrti. Jako možný průšvih nicméně vnímám vakuum, které může na scéně s odchodem ČSSD a dalších „tradičních“ veličin vzniknout, resp. prakticky jakoukoli alternativu, která takový uvolněný prostor může vyplnit: Babiš, Kalousek, Okamura, starostové, kroměřížáci či další transatlantičtí post-havlisté a tak dál. Symbolickou třešničkou na dortu se celému tomu nadělení pak může stát následující prezidentská volba. Tam figurují ještě horší zjevy: Horáček, o němž jsem si mediální své pomyslel zde, případně Drahoš. Pokud Zeman vypadá strhaně věkem, zátěží a životním stylem, pak tito dva muži jsou co do vizáže tragičtí už nyní tím, jak moc si nejsou schopni pořídit (nebo jim jejich tým není schopen doporučit) normální brýle. A to mluvím jen o jednom markantním jevu, přičemž zcela stranou radši nechávám jejich reprezentativnost jako takovou (podle mě velmi sporná), případně jejich názory či hodnoty, které vyznávají. Právě zamyšlení nad prezidentskými kandidáty nutí znovu vzpomenout Kmoníčka, přičemž člověka napadne až jakási toužebná konspirace: jestli on za ten oceán nebyl spíš uklizen – třeba proto, aby ho nezasáhla tříska, kdyby se výhledově kácel nějaký les. Mám k němu své výhrady – například ta jeho sbírka raritních parafernálií z celého světa je vrcholem snobismu a nevkusu (mimochodem, jde tak trochu o bizárium podobného druhu, jakým je pro zajímavost v syrském kontextu třeba dekorace soukromé knihovny bývalého ministra obrany Mustafy Tlase), nicméně myšlení i vzhled má jako profesionál, kterým i ve skutečnosti je. A co víc – v jeho případně by velmi pravděpodobně odpadlo i to módně-policejní téma nakřivo posazených brýlí (komentář: Ondřej Krátký).