Ve třetím pokračování oddílu věnovaného islámu v Saúdské Arábii přibližuje Jan Kondrys události konce osmé dekády minulého století (rok 1979) a analyzuje jejich dopad na další vývoj jak v zemi samotné, tak na mezinárodní scéně. Vnější stimuly i vnitřní tlak, které v nich proběhlé dějinné zvraty vyvolaly, se odrazily krom jiného i v eminentní snaze Království vypudit vlastní radikalizované elementy mimo své území. To ovšem zvnějšku – nejednou oprávněně – působilo zdáním (státem sponzorovaného) „exportu“ fundamentalismu.

Rok 1979 lze považovat za pomyslný mezník či bod zlomu, jenž odstartoval kvalitativně novou dějinnou etapu nejen pro Saúdskoarabské království, ale především pro radikální islamismus, který se postupně transformoval ve světový fenomén. Šlo pochopitelně o pozvolný, kontinuální proces, nicméně tři události zásadního charakteru, které se toho roku udály, spolu s faktem, že islámský svět byl aktuálně na prahu svého patnáctého století, působí zvláštní symbolikou (a historiografie, jak známo, symbolické milníky miluje). Oněmi významnými událostmi byly Islámská revoluce v Íránu, obsazení Velké mešity v Mekce mahdistickými extremisty a sovětská invaze do Afghánistánu.

Íránská revoluce, která byla vpravdě masovým povstáním proti prozápadní zkorumpované diktatuře šáha Mohammada Rezá Pahlavího (1919 – 1980), šokovala ve své době prakticky celý svět. Fakt, že se revoluce od počátku zřetelně nesla na vlnách radikálně šíitského étosu, byl bezprecedentní a státy západního i východního bloku tápaly, jak se mají k věci postavit. Byť nebyl radikální šíismus jediným hnacím motorem vzpoury proti nenáviděnému císařství, od počátku byl dominantním prvkem a během procesu etablování a ideologického tříbení nového režimu se mu velmi brzy podařilo vytlačit klasické levicové proudy (komunistická strana Túde) i směry prosazující zvláštní syntézu islámu a marxismem (Lidoví modžáhedi). Revoluční zápal rané íránské teokracie a její evidentní tendence k ideologické expanzi přinejmenším mezí blízkovýchodní šíitské komunity – ideálně však do celého světa – v nejednom ohledu připomínaly trockismus, byť zasazený do odlišného kulturního rámce. Pro sunnitský svět obecně a pro Saúdskou Arábii zvláště představovalo vzedmutí zpolitizovaného šíitského islámu výzvu zcela zásadního charakteru. Nešlo přitom pouze o to, že se po období upevňování jeho hegemonie v sedmdesátých letech proti saúdskému režimu objevil nový úhlavní protivník v rámci regionální „studené války“ (Írán si přisvojil místo uvolněné na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Egyptem) či o hrozbu toho, že se lokální pauperizovaná šíitská minorita inspiruje k povstání. Saúdové se spolu s dalšími arabskými diktátory obávali rovněž možnosti působení íránské revoluce coby morální vzpruhy a svého druhu vzoru pro jejich vlastní radikálně islamistickou opozici.

To se na první pohled může jevit značně paradoxně. Zatímco se radikálně islamistická opozice v Saúdské Arábii, Egyptě a dalších arabských zemích hlásila k fundamentalistické formě sunnitského islámu, íránská revoluční teokracie nesla zřetelné rysy šíitsko-perské tradice. Rozdílů mezi oběma fenomény byla celá řada. Radikálně šíitská ideologie byla formulována kompetentními nábožensko-právními znalci (ulamá), oproti tomu sunnitský islamismus ztělesněný Muslimským bratrstvem a z něj tak či onak vycházejícími extremistickými skupinami byl z převážné většiny dílem „laických“ (tím míněno: oficiální náboženskou institucí například typu al-Azhar k vyvozování legitimních polemických závěrů, více či méně závazných stanovisek, popř. religiózních soudů neautorizovaných) intelektuálů. Mezi odborníky dodnes nepanuje shoda, zda je vůbec vhodné šíitský režim v Íránu, resp. „chomejnismus“ označovat adjektivem islamistický ve smyslu veskrze moderní politické ideologie odvolávající se (do velké míry selektivně) na klasickou islámskou legitimitu. Jedni argumentují, že koncept Velájat-e faqíh (vláda znalce islámského práva) zavedený ájatolláhem Rúholláhem Chomejním (1902 – 1989) představuje navýsost autentický, jakkoliv zpolitizovaný projev šíitského islámu vycházející z kontinuální tradice, jež byla po staletí tvořivě kultivována hierarchií šíitského „duchovenstva“. Zastánci teze o „chomejnismu“ coby šíitské varianty islamismu – tedy veskrze moderní ideologie – naopak poukazují na moderní instituce Íránské islámské republiky, jež velmi silně čerpají ze západních modelů uspořádání společnosti. Tak či tak mohla nicméně íránská revoluce představovat pro sunnitské islamisty potvrzení, že politicky angažovaný islám má šanci uspět při vystoupení proti „tyranskému režimu“ (an-nizám at-tághútí) a reálně převzít politickou moc.

„Šíitská hrozba“ se Saúdské Arábie uvnitř jejích hranic bezprostředně nedotkla, nepočítáme-li tři dny trvající povstání nízké intenzity ve formě demonstrací šíitů ve východní provincii al-Ahsá v závěru listopadu 1979, jež se saúdskoarabským pořádkovým silám podařilo vcelku lehce potlačit za cenu přibližně dvou desítek mrtvých. Mnohem zásadnější dopad měla ovšem jiná událost, která se v téže době odehrála na jiném místě království v samém srdci islámského světa – v „ctihodné“ Mekce (al-Makka al-mukarrama). Dne 20. listopadu odpovídajícího 1. muharramu roku 1400 letopočtu hidžry – tedy přesně počátku nového století islámu – obsadilo několik stovek ozbrojenců posvátnou (či přesněji „zapovězenou“) mešitu v Mekce (al-masdžid al-harám), aby zde ohlásili příchod očekávaného mahdího (al-mahdí al-muntazar) – islámské varianty mesiáše – a s ním spojený počátek nové éry blížícího se soudného dne (jawm ad-dín, doslova: den náboženství). Zatímco v šíitském islámu představuje idea návratu mahdího zcela ústřední prvek náboženské doktríny, v sunnitském pojetí je velmi odlišně chápaná postava mahdího sice integrální součástí věrouky, v průběhu dějin však byla učenou ortodoxií odsunuta zcela do pozadí a apokalyptické tendence se projevovaly pouze na lidové úrovni a sporadicky u různých revoltujících a zpravidla velmi přechodných „nápravných“ hnutí.

Mahdistická skupina vedená Džuhajmánem al-Utajbím (1936 – 1980), někdejším žákem velkého učence Abdulʽazíze ibn Báze (1910 – 1999), se z velké části rekrutovala z potomků příslušníků někdejšího ichwánského hnutí potlačeného ve dvacátých letech. Její poselství bylo jasné: saúdský režim se zpronevěřil islámskému učení v intencích wahhábismu a stal se legitimním terčem vzpoury. V tom se odrážel vliv Sajjida Qutba (1906 – 1966) a jeho klíčové teze o nominálně islámských režimech nacházejících se ve stavu duchovního barbarství (džáhilíja) a o legitimitě vystoupení proti těmto režimům. Qutbova teze šla proti po dlouhá staletí udržovaným postulátům klasického sunnitského islámu o nepřípustnosti vzpoury proti světské moci. Byť Utajbího skupina nevzbudila mezi saúdskoarabskou veřejností příliš široké sympatie (neinspirovala dokonce ani jiná radikálně islamistická hnutí: prvním sunnitským hnutím, jež po Utajbího skupině naplno zahrnulo do svého uvažování i konání apokalyptické tendence, byl až před nedávnem tzv. Islámský stát), pro saúdskou vládnoucí vrstvu se jednalo o maximálně choulostivou situaci. Samo potlačení odbojných mahdistů bylo nanejvýš komplikované a prekérní, neboť boj na posvátném území Mekky je z pohledu koránského učení jen velmi těžko obhajitelný, navíc je toto území zapovězeno „nevěřícím“, jejichž asistenci tato delikátní operace vyžadovala. Pragmatismus však nakonec převládl a Institut nejvyšších učenců (Hajʼat kibár al-ulamá) prostřednictvím nábožensko-právního dobrozdání (fatwá) schválil použití síly ve Velké mešitě, na němž se podílelo též – k islámu narychlo účelově konvertované – francouzské speciální protiteroristické komando. Povstání tak nakonec bylo po čtrnácti dnech potlačeno.

Pro rod Saúdů (Ál Saʽúd) však vzápětí vyvstal jiný problém. Přestože Utajbího skupina vzbudila mezi většinou obyvatel království svým jednáním spíše odpor, zároveň dokázala poukázat na reálný fakt, že se vládnoucí režim v Saúdské Arábii do velké míry zpronevěřil krédu původního wahhábismu. Jedním (zdaleka ne však jediným) z problematických bodů byl postulát ozbrojeného boje za víru – tzv. džihád mečem (al-džihád bi as-sajf). Tento ideologický prvek zcela běžně obsahovaly standardní wahhábistické učební texty, realita panující v království nicméně byla zcela odlišná. Pro saúdský režim bylo zcela nepřípustné označit mahdistické povstalce za salafisty, byť třeba extremistické. Saúdská propaganda tak Utajbího lidi označovala především za novodobé cháridžovce (al-chawáridž) podle militantně-radikálního „odpadlického“ směru v raném islámu, aniž by mezi těmito skupinami existovala přímá ideologická vazba. Mnohem absurdnější ovšem bylo označování mahdistů za šíity či za komunisty v souladu s aktuálně největšími zahraničně politickými hrozbami pro monarchii. Antikomunismus byl ostatně v tomto období jedním z ústředních ideologických postojů Saúdské Arábie a také otázkou, kde spolu s partnery ze Spojených států nacházela patrně největší souznění. Odpor proti komunismu, jak ukázal vývoj v osmdesátých letech, se také mohl stát velmi účinným nástrojem pro odklonění počínajících domácích problémů.

Celkovou reakcí Saúdské Arábie na íránskou revoluci a mahdistické povstání bylo programové prosazování ještě většího konzervatismu na domácí scéně a s tím související zvýšená striktnost při prosazování puritánské veřejné morálky a větší indoktrinace v duchu wahhábismu v rámci vzdělávacího systému i v médiích. Dalším a pro svět významnějším krokem byl počátek zcela systematického exportu militantního islamismu a jeho domácích proponentů s implicitním cílem dostat vlastní extremisty mimo hranice království. Potřebnou záminku k tomu poskytla třetí z velkých událostí roku 1979.

Na Štědrý den daného roku intervenovala v Afghánistánu sovětská armáda na podporu tamní spřátelené marx-leninsky orientované vlády proti povstaleckému hnutí, jemuž dominovaly různé skupiny tzv. mudžáhidů – tedy skupiny s islámskou orientací, byť rozdělené na různých, převážně etnických základech. Sovětská intervence se nakonec změnila v téměř desetiletou „sovětsko-afghánskou“ válku a v pojetí saúdské propagandy se země stala osudovým bojištěm mezi silami islámu a bezvěreckým, materialistickým komunismem. Součástí toho byla enormní finanční, materiální i lidská podpora afghánskému protisovětskému džihádu a související zvýšená podpora Saúdské Arábii ze strany Západu obecně a Spojených států zvláště. Především americké kruhy zastupující tzv. novou pravici v čele s prezidentem Ronaldem Reaganem (1911 – 2004) chápaly Saúdskou Arábii a radikální proud islamistického salafismu coby účinnou hráz či protiváhu Sovětskému svazu a mezinárodnímu komunismu a rovněž expanzi šíitských revolučních idejí a „chomejnismu“, který měl od počátku velmi silný protiamerický nádech. Od tohoto okamžiku se datuje rozsáhlá americká podpora militantnímu džihádismu, jež se po letech svému mecenáši vrátila jako pomyslný bumerang.

Do Afghánistánu coby „interbrigadisté“ proudili radikální islamisté nejen za Saúdské Arábie, ale i z mnoha dalších oblastí islámského světa. Situace na afghánském bojišti byla sama o sobě dosti nepřehledná. Domácí islámský protisovětský odboj se velmi silně členil po nacionálních liniích na paštunské, tádžické, uzbecké, turkmenské či hazárské skupiny. Američané v této nepřehledné situaci vsadili především na paštunská – tedy ona „echt“ afghánská – hnutí (a mezi nimi zvláště na „krále brutality a oportunismu“ Gulbuddína Hekmatjára). Zahraniční bojovníci začali v tomto kontextu záhy formovat vlastní specifickou ideologickou bázi. Jejím předním tvůrcem byl „otec globálního džihádu“ Abdulláh Azzám (1941 – 1989), původem Palestinec, který působil coby koordinátor humanitárních akcí v péšávarské pobočce Saúdy sponzorované Ligy islámského světa (Rábitat al-álam al-islámí, MWL). Azzám se stal velmi brzy mentorem v současnosti mediálně nepoměrně známějších postav typu šéfů al-Qáʽidy Usámy bin Ládina (1957 – 2011) a Ajmana az-Zawáhirího (nar. 1951) či „slepého šajcha“ a údajného inspirátora prvního útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku z roku 1993 Umara Abdurrahmana (1938 – 2017).

Oproti klasickým mnohovrstevnatým interpretacím termínu džihád kladl Azzám důraz výlučně na vojenskou dimenzi, jíž navíc zcela dával jednoznačně globální rozměr. S tím se programově pojí zásadový transnacionalismus coby jednoznačné novátorství. Je sice pravdou, že i Muslimské bratrstvo coby první masová islamistická organizace postupně zřídilo pobočky v mnoha zemích (nejen) arabsko-islámského světa, mezi nimiž fungovaly mezinárodní vazby, vždy se však jednalo o hnutí výrazně zakořeněné v lokálním prostředí, z čehož vyplývají značné rozdíly v jeho podobách v různých zemích. Nacionalismus v islámském hávu byl ostatně nedílnou součástí učení zakladatele Bratrstva Hasana al-Banná (1906 – 1949). Azzám oproti tomu nacionalismus zcela zavrhl. Pro jím inspirovaný nový směr salafistického džihádismu, jenž je jinak ve své podstatě specifickou syntézou bigotního wahhábismu s moderním islamismem v radikálně qutbistickém pojetí, je charakteristické vykořenění a zřetelné odmítnutí národních a sociálních vazeb ve prospěch v praxi imaginární celosvětové obce věřících (umma), resp. přesněji její revoluční avantgardy (talíʽa). Dle názoru salafistických džihádistů Muslimské bratrstvo rezignovalo na šíření „pravého“ islámu, odklonilo se od literalistického čtení svatých textů a zvolilo zavrženíhodnou cestu kolaborace a kompromisů s bezbožnou tyranskou mocí.

Co salafističtí džihádisté naopak od Muslimského bratrstva přejali, jsou veskrze moderní způsoby organizace a pozitivní přístup k vědeckotechnickým „novotám“, jež byly (a nezřídka stále jsou) trnem v oku klasickému wahhábovskému „duchovenstvu“. Někdejší učené debaty o náboženské přípustnosti rozhlasu či televize z pohledu salafistů-džihádistů působí nepatřičně. V minulých letech se o tom ostatně mohl ve zvláště brutální podobě přesvědčit celý svět během sledování řemeslně vynikající audio-vizuální propagandy tzv. Islámského státu utvářené v duchu nejnovějších trendů ve filmové tvorbě či grafickém designu.

Pro mnohé ze svých domovin vykořeněné účastníky antisovětského džihádu v Afghánistánu představovala Azzámem formovaná ideologie velmi atraktivní alternativu. Saúdská Arábie ji navíc v průběhu osmdesátých let podpořila stovkami milionů dolarů. Brzy však rod Saúdů stál před novým problémem: po porážce „říše zla“ v Afghánistánu se zahraniční mudžáhidé vracejí do svých domovských zemí, jejichž poměrům se však již nechtějí přizpůsobit, naopak požadují radikální změnu. Saúdský režim v očích extremistů definitivně ztrácí veškerý kredit v průběhu první války v Zálivu (1990 – 1991), kdy v zemi umožňuje působit půl milionu amerických vojáků. Na počátku devadesátých let tak uvolněné místo „arcinepřítele“ po Sovětském svazu a Chomejního Íránu přebírají původní mecenáši: Spojené státy a Saúdská Arábie.

V Afghánistánu vedle bojových zkušeností (či alespoň výcviku v táborech financovaných Američany a Saúdy) získávají džihádisté i mezinárodní kontakty. Válka v této zemi sehrála zcela klíčovou úlohu při položení základů transnacionální sítě militantů, jejímž nejvýraznějším činitelem se postupně stala Bin Ládinova organizace al-Qáʽida. Množství bojovníků se v devadesátých letech přesouvá na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach –, kde se lokální nacionálně, sociálně či politicky motivované konflikty snaží přetransformovat do součásti celosvětového džihádu proti silám „nevěřících“. V celkovém měřítku v tomto jasně selhávají, na druhou stranu postupující větší či menší míra „religionizace“ mnohých národně osvobozeneckých či sociálně revolučních hnutí, která dříve vykazovala zřetelně sekularistické tendence, je neoddiskutovatelnou realitou. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snaží sama od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporuje vývoz radikálního islamismu (a radikálních islamistů) mimo své hranice.

Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.

V oblasti syrské pouště na pomezí guvernorátů Dajr az-Zawr a Raqqa stále probíhají operace syrské armády a jí spřízněných milicí proti pozůstatkům struktury tzv. Islámského státu. Teroristé v posledních týdnech zintenzivnili útoky, na což oficiální jednotky odpovídají.

• Ač coby někdejší kvazistátní struktura poražen, IS přežívá v podobě atakujících pouštních nájezdníků
• V následujících měsících lze předpokládat zvýšenou snahu syrské armády o likvidaci zbytků odporu
• Útoky teroristů se odehrávají jen na omezeném území, naprostá většina Sýrie je nyní bezpečnostně stabilní

Vývoj situace na jihosyrském bojišti ukazuje, že situace v Dar´á bude brzy stabilizována a oblast kompletně přejde pod vládní správu. Vše dále nasvědčuje tomu, že další na řadě bude stabilizace situace v provincii Idlib, tj. jak městě samotném, tak na jeho venkově. V rozporu s původními informacemi, které jsme přinesli, jsou sice z Dar´á do Idlibu přesouváni někteří opozičníci (s rodinami), v porovnání s celkovým počtem však jde o relativně malé počty. Není se co divit, a to z více důvodů – Idlib je už tak populačně přeplněný, panují tu rozdíly společenské, demografické a hlavně ideologické. Přítomny jsou přitom prakticky všechny názorové proudy, od civilistů až po radikály. Noví příchozí zde tak jen velmi těžko hledají místo, na druhé straně, když už se někdo k přesídlení rozhodne, může to svědčit o tom, že nemusí jít „jen tak o někoho“ a že o nově příchozího bude kvůli jeho výjimečné hodnotě, dovednostem a/či míře radikalizace „dobře postaráno“.

Páteří radikalismu v oblasti Idlib dneška (zde zejména městě) je reinkarnovaná Nusra, čili qá´idistická Haj´at Tahrír aš-Šám (Organizace osvobození Levanty). Dalšími radikálně islamistickými frakcemi sunnitského vyznání jsou Fronta osvobození Sýrie (tvořená aliancí Hnutí Núruddína az-Zankího s hnutím Ahrár aš-Šám). Dále jsou zde takzvaní „umírnění“ – v zásadě frakce či bojůvky Svobodné syrské armády (FSA) sdružené momentálně v tzv. Frontě národního osvobození. Ta má v současné době pokračující podporu Turecka – částečně výcvikovou a logistickou, částečně finanční. Celkový počet opozičních bojovníků různého stupně radikality přítomných v provincii Idlib je odhadován na 200 tisíc osob; to jistě není malé číslo.

Následuje poměrně živá a aktivní „občanská společnost“, tj. více či méně sekulární místní sunnité („kulturně“, resp. „výchovou“ vzešlí z převážně mírného, hanafíjovského mazhabu), kteří ve valné většině neprojevují jakékoli formě islamistického radikalismu či fundamentalismu podporu. Spíš jsou drceni okolnostmi, které s sebou situace přináší – parazitismem a mocenským tahem nejradikálnějších sunnitských uskupení, oportunismem a jistým pokrytectvím Svobodné syrské armády (která de facto Sýrii zaprodává Turecku), v neposlední řadě pak důsledky rusko – syrských ofenziv, které, ať se nám to líbí, nebo ne, řeší vše z jedné vody načisto. Zatímco islamisté si tak berou civilisty jako rukojmí, kteří umírají při snahách státu o eliminaci fundamentalistických bojůvek, profituje momentálně na situaci nejvíc Turecko, které civilistům v jím „nadivoko“ spravovaných oblastech (zejména příhraničí) nabízí zdánlivě atraktivní balíčky služeb včetně zásobování, vzdělání a ekonomických opatření celkově, zároveň s tím ovšem i notnou dávku propagandy, kolaborace a ztráty suverenity.

Z administrativního hlediska je „stav vnímání“ aktuální správy oblasti (z místního pohledu, a tedy i praktických důsledků a okolností jako check-pointy, logistika apod.) zhruba odpovídající výstupům Astany 4, a sice takový, jak ukazuje mapka ilustrující tento článek. Pomyslnou dělicí čarou je jednak dálnice z Homsu do Aleppa, jednak železniční trať v tom samém směru, ale nacházející se o něco východněji než dálnice. Dálnice prochází částečně provincií Idlib a dělí ji na část opoziční pod kontrolou a pod vlivem Turecka (zelená barva) a oblast „neutrální“ (modrou), která je oblastí „nikoho“, „spornou“ či „nárazníkovou“. Oblast nejvýchodnější (fialová), oddělená od „neutrální“ zóny pro změnu železniční tratí, je (nyní pacifikovanou) dřívější bojovou zónou administrativně náležející do oblasti Hamá. Jako taková je v rukou damašských vládních sil vojensky podporovaných Ruskem.

Při zohlednění výše uvedených dispozic a okolností vyplývá z takové aktuální konstelace určitý (omezený) počet hlavních možností dalšího vývoje či „řešení“. Danými možnostmi jsou v zásadě tyto:

1. Smírné řešení: jde o řešení, které by se na 99% neobešlo bez určitého „velkého rámce“, nejspíš daného případnou dohodou Ruska a USA – ideálně s výhledem na pozdější posvěcení OSN, jakož i s nutností určitých klíčových „předdohod“ v rámci „astansko-sočinské podskupiny“, tj. Ruska, Turecka a Iránu. Tón v této podskupině by (právě s odkazem na velký rámec garantovaný kooperací s USA) velmi pravděpodobně muselo určovat Rusko, a to oběma směry – vůči a) Turecku garancí absence budoucí kurdské (resp. PYD/YPG) kooperace s tureckými PKK a celkového klidu podél turecké hranice; vůči b) Íránu pak tím, že budou plně respektovány jak zájmy jeho (tj. na přítomnost v oblasti Aleppa, případně na výhled nerušené komunikační spojnice mezi východem a právě Aleppem, Latákíjí a pobřežím Středozemního moře), tak zájmy šíitských menšin v dané problematické oblasti (zejména obce Fu´a a Kafrája nacházející se severně od Idlibu). Pokud by takové situace bylo po všech stránkách dosaženo, dojdeme do stavu, kdy bude zejména na Turecko vyvinut sice nepřímý, ale soustředěný tlak, a to hlavně z následujících důvodů: a) kurdskou hrozbou nebude moci nadále argumentovat, protože hranice budou bezpečné a zabezpečené; b) status Sýrie coby integrálního a nedělitelného státu bude implicitně několikrát potvrzen (jako je ostatně potvrzován průběžně), tj. stále víc bude do popředí vystupovat to, že turecká vojska (a turecké „zájmy“ v různých formách) jsou na severu a v Idlibu přítomny nelegálně; tím spíš, jestli se nakonec rozhodnou ze Sýrie domů odejít i Američané. Na druhé straně, pokud se Turecko stáhne, může „odměnou za to“ (například hned od Ruska) něco dostat; nicméně právě největší odměnou, která by mu měla stačit – a na kterou to podle mě budou hlavní velmoci hrát – by už tak mohlo být „jen“ právě rozetnutí linky PKK – PYD, jakož i garance dodržování takového rozpojení.

Ano, lze tak (jako už mnohokrát předtím) konstatovat, že Kurdi opět posloužili vyšším zájmům, ovšem stejně tak dobře jde pak konstatovat, že a) jim to už dopředu leckdo říkal (a právě před takovým vývojem je varoval), zároveň ale i to, že b) nelze tvrdit, že by si na severu Sýrie nepolepšili. Pokud totiž damašsko-rožavské předběžné dohody dojdou naplnění, půjde říci, že syrští Kurdi budou mít v zásadě stejnou míru volnosti a samosprávy jako jejich soudruzi v Iráku – až poté následováni Íránem a dále Tureckem (nicméně u Turecka je to na diskusi, protože zde je zároveň zdaleka nejvyšší míra „promíšení“ Kurdů s „Turky“, tudíž otázka tu možná stojí torchu jinak: kdo je „Kurd“ (snad v jakémsi smyslu „předmoderního“ národa), a kdo se cítí „Turkem“ (ovšem zde ve smyslu národa moderního)? – výsledkem totiž je, že ve finále PKK bojuje proti „turectví“ tak trochu osmanskému, resp. nezřídka dochází k tomu, že Kurdi „dřevní“ bojují proti Kurdům integrovaným, jsoucím součástí moderního tureckého národa; to je ale na samostatnou diskusi, do které se pouštět nechci).

Jde-li o samotný Idlib, pak si smírné řešení zde lze představovat zhruba jako sekvenci kroků sestávajících z: a) rozpuštění extrémních elementů v místní samosprávě, do které – bohužel – již nějakou dobu (k nevoli místních, ovšem bez jejich možnosti s tím cokoli dělat) úspěšně pronikají, dále b) integrace FSA či jiných „umírněnců“ do syrské armády, případně jejich rozpuštění coby nevěrohodného, Tureckem sponzorovaného elementu, c) postupné eliminace ilegálního tureckého vlivu (tj. buď jeho eliminaci, nebo „zlegálnění“). Toto by, pochopitelně, byla zdánlivě skvělé řešení – nicméně dost možná zároveň takové, které se stane inkubátorem dalších problémů očekávatelných opět cca za 20 – 30 let (tj. podobně jako jím bylo „vyřešení“ Hamá či Džisr aš-Šaghúr roku 1982). No, nechtěl bych být potomkem Baššára Asada…!, chce se říct lehce sarkasticky (na druhé straně takový případný další osvícený republikánský monarcha v řadě aspoň ví, s čím do budoucna počítat…)

2. Kombinace vojenského a smírného řešení: Turecko sice za pomoci Svobodné armády (FSA) zpacifikuje extremisty, ovšem své aliance s FSA se nebude ochotné zřeknout – podobně jako svých sice úspěšných, ovšem stále jen ilegálních ekonomických zájmů a investice na územích mezi oběma severosyrskými kurdskými enklávami (tj. Afrínem a Rožavou). Zatímco pacifikace extrémních elementů se bude dít s tichým souhlasem Ruska i Damašku, patová situace může nastat právě kvůli neústupnosti Ankary ohledně těchto kořenů, které se Turecku na severu Sýrie již podařilo zapustit. Výsledkem může být buď dynamický jednorázový konflikt prodamašských entit s proankarskými elementy, případně vleklejší opotřebovávací „vztah“ – nebo dokonce nějaká forma vzájemně ostražité koexistence. Takové scénáře by přicházely do úvahy zejména v případě, kdy by se USA rozhodly damašskou reconquistu původního území za každou cenu „zdržovat“, a to zejména posílením své podpory Syrským demokratickým silám (SDF), implicitně tak ale i Turecku. Zároveň pokud by Rusko dalo najevo neochotu (či zdrženlivost) k případnému zdrcujícímu úderu proti Idlibu, resp. (a tím pravděpodobněji) proti tureckým jednotkám a loajálním frakcím stacionovaným v předeufratském mezipásmu oddělujícím Afrín od Rožavy. Pokud snahy o smírné řešení selžou, bude případný klid před bouří vyplněn stále se zintenzivňujícími snahami Damašku testovat tureckou připravenost k boji (resp. hájení „svých“ pozic na severu Sýrie), velmi pravděpodobně doprovázenou nějakou formou souběžného ruského (ná)tlaku. Damašek se ostatně vůlí k silovému vzetí zpět daných oblastí netají – nicméně stejně tak nezastírá, že smírné řešení by mu vůbec nebylo cizí, zřejmě dokonce milejší. Každopádně to, že v případě takových tvrzení, jde o diplomatické konstatování i výhrůžku zároveň, přitom Turecko dobře ví. Zároveň si je Ankara vědoma toho, že Sýrii dosud veškeré ofenzivy proti rebelům vycházejí (a procházejí), a to nejen proto, že Damašek má na své straně Rusko, ale dost možná i sympatie (nejen) Trumpovy (ale i světové) pragmaticky, obchodně a realpoliticky uvažující administrativy; ostatně podobně (a tak trochu paradoxně, vezmeme-li v potaz vztah Sýrie a jejího jihozápadního souseda) jako v určitém ohledu (zejména pokud jde o vztah k Palestincům) má dané sympatie i Izrael. Naopak „proti“ oficiální Sýrii je pak (= zcela příznačně) neoliberální křídlo EU, veškerá americká administrativa, která je označitelná snad jako „hillaryovsko-albrightovská“, turecký prezident Erdoğan (ač stále méně, resp. o poznání méně hlasitěji), případně jacísi residuální „údržbáři neoliberálního řádu“ typu Macrona, tj. samé archetypy, které momentálně „nikdo nemá rád“. Pragmatika, která má v současnosti dost možná solidní šanci hrát ve světě prim, je tak rozhodně na straně Sýrie – a to už vůbec nehledě na to, že už jen z hlediska mezinárodního práva jsou jak Turecko, tak USA (ale konec konců i zahraniční rebelové, kterých je konkrétně bývalá Nusra, a tedy i centrum Idlibu plné) na syrském území nelegálně.

3. Varianta „all-out war“ je (jen zdánlivě!) nereálná, protože celá situace v Sýrii působí tak trochu ospale a mimo hledáčky mediálních kamer – nicméně velmi důrazně bych varoval před tím, že právě tato ospalost může být zrádná a stačí jen minuskulní selhání ve strategickém vyhodnocení, resp. podcenění potměchuťovství té či oné strany, a poměrně slušný konflikt může být na světě. Tudíž totální válka – právě o Idlib a/či v jeho důsledku – není stále vyloučena (přičemž nechci malovat čerta na zeď a na 80 – 90% něco takového předem vylučuji). Selháním diplomacie a sešikováním do stroze protichůdných aliancí typu a) rebelové, Turecko a USA na jedné, b) Damašek, Rusko a Írán na druhé straně by k tomu ale dojít mohlo. To by byl ovšem mentální návrat o cca 5 let zpět, a i proto je nutné, aby diplomacie byla důsledná i v této poslední fázi a Idlib se řešil velmi citlivě a v řádné sekvenci kroků – protože právě v té nedůslednosti, ledabylosti, únavě či porušení řádné sekvence může tkvět ďábel přesně tak, jak tkví zkrátka v každém detailu. A těch je tady požehnaně. Naštěstí lze konstatovat, že širší konflikt by vyžadoval skutečně kompaktní scelenost obou front (protože víc by jich prostě být nemohlo), a to i včetně toho, že by se semknuli rebelové, kteří by disponovali perfektní podporou místních; případně by byla zachována jednotná kurdská fronta čelící Damašku a proti němu silně znepřátelená. Nic z takových vazeb či tendencí ale již reálně neexistuje, všechny tyto linky byly buď přerušeny nebo se přirozeně rozpadly pro nefunkčnost. Zcela neatraktivní by byly i důsledky případného širokého konfliktu, a to hlavně pro Turecko: mrtví, zničené a ztracené investice, exodus (jak civilistů, tak extremistů) do Turecka, vyvrácení tureckého „klínu“ vraženého mezi severosyrské kurdské enklávy, pád veškerých dohod a pracně budovaných garancí; dříve či později očekávatelná masivní odpověď Ruska – a to nejen vůči rebelům ale i vůči Turecku jako takovému (v Sýrii silová, v Turecku ekonomická či jinak nátlaková); v odpověď na ni spíš mlčení Evropy a maximálně zástupná odpověď USA. V neposlední řadě angažmá Íránu (jeho zájmy obecně, dále o šíitské komunity v lokalitách Fua a Kafrája), které by mu navíc poskytlo další „legitimní“ důvod se v zemi dál usazovat a posilovat svou přítomnost. To přitom nechce Izrael, který se zřejmě skutečně nepřeje nic víc, nic míň než Sýrii v jejích hranicích, ovšem bez jakékoli cizí (tím spíš jej potenciálně ohrožující) přítomnosti, konkrétně tedy íránské. I z jeho strany by se tak dřív či později dala očekávat nějaké forma reakce či zapojení – a ani to si v zásadě nikdo nepřeje.

Naopak mírové řešení v sobě skýtá (jak už bylo zmíněno dřív) i určitý příslib syrského narovnání právě s Tureckem, které – opět čistě reálpoliticky – je jedním z nejdůležitějších partnerů a stimulantů syrské ekonomiky. Čistě dle mého názoru tak není apriorně nutné jakkoli „vlastenecky“ či „ostentativně“ likvidovat tureckou ekonomickou přítomnost v místech, kde na severu Sýrie již je (= jakkoli je nelegální a „divoká“). Je totiž především velmi atraktivní a dle informací z daných míst skutečně dynamizující. Jediné, co je jí tak třeba dát, je v zásadě a) právní rámec a b) jasné limity toho, kde už by měla turecká aktivita končit, resp. kde z ekonomicky prospěšného vlivu přerůstá do vlivu politického, vojenského či jinak mocenského. Pak lze ve vztahu ke aktuálnímu statutu quo dosáhnout největšího efektu: Turci nepřijdou o své investice, které mohou dál zhodnocovat; garanta bezpečnosti převezme Sýrie, která tak zpět získá své území a svrchovanou kontrolu nad ním. Daná konstelace coby ekonomicko-politický „fait accompli“ bude v podstatě zároveň znamenat reálný návrat tureckého podnikání do Sýrie – aniž by kdokoli ztratil tvář. Jak se postupně bude situace normalizovat, může i tento stav přerůst do jakési obecnější roviny – a po čase pak i do stále plnější normalizace a zplnohodnotnění vztahů mezi Damaškem a Ankarou. To jest především mezi dvěma sousedními zeměmi, které se ostatně tak jako tak zásadním způsobem dlouhodobě potřebují.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Ve vztahu k našemu hlavnímu tématu se čas od času věnujeme zamyšlením nad islámem i islamismem, a to včetně jeho extrémnějších forem. I přes veškerou jeho „mediální popularitu“ či určitou „orientální exotičnost“ nelze však islamismus v dnešní době považovat za jedinou výchozí platformu případných radikalizací či jinak vyhrocených postojů moderního člověka – tím spíš jde-li o západní svět. V něm sice náboženství může vytvářet aliance s politicky (ultra)konzervativními kruhy, ovšem ryze v něm jako takovém již zdroje fundamentalismu většinou neleží. Za potenciální výchozí body k názorové extremizaci obyvatel západního světa tak lze obhájitelně považovat spíš doménu sekulární, respektive politickou – a to zejména náklonnost jak k levicovým, tak pravicovým ideologiím. Jako určité doplnění našeho seriálu o islamismu jsme proto požádali Martina Bastla, odborníka na politický extremismus, aby nám na úvod zpřehlednil některé související jevy, pojmy i dějinné milníky – prozatím s důrazem na vymezení, precedenty i podmínky zrodu moderního extremismu pravicového střihu.

Pojmy pravice a levice se staly standardní součástí politického diskurzu, jakkoliv jejich chápání je někdy, především v důsledku historického vývoje, zatíženo zkreslením. Odkud vlastně dělení politického spektra na pravici a levici pochází?

Pojmy pravice a levice s politikou srostly v průběhu devatenáctého století, kdy se ve své podstatě formovaly základy moderní politické scény. Během staletí do značné míry měnily svůj obsah, nicméně prvotní konflikt stojící za tímto rozdělením zůstal zachován. Samy termíny mají kořeny v období vzniku republiky po Velké francouzské revoluci, odkazují na zasedací pořádek v prvním Národním shromáždění. V něm napravo seděli představitelé tradičních vrstev, tedy aristokracie a církve, zatímco nalevo byli usazeni zastánci změn, mluvčí tzv. třetího stavu, dnes bychom řekli buržoazie. Šlo o politické síly, jež bojovaly za dosažení privilegií tradičních vrstev a podíl na politické moci. Z tohoto pohledu to byly síly pokrokářské. Proti nim, napravo, seděli zastánci starých pořádků, ti, kteří chtěli zachovat status quo či se dokonce vrátit do minulosti. Z těch, kteří chtěli zachovávat, konzervovat, staré pořádky se stal zárodek proudu označeného jako konzervativní. Mezi zastánci větší míry občanských svobod a spravedlivějšího rozdělení moci – jinými slovy větší rovnosti, převládli liberálové. Liberalismus nabízel těm, kteří se bouřili proti starým pořádkům, argumenty a ospravedlnění. Právě liberálové tehdy představovali politickou levici.  To je první zajímavý bod už vzhledem k tomu, že v českém polistopadovém diskurzu bývá často pravice jako taková ztotožňována s liberalismem, k čemuž se nepochybně ještě dostaneme.

Rozšířily se pojmy pravice a levice z Francie do evropského politického diskurzu bezprostředně?

Nikoliv, pojmy pravice a levice na dlouhou dobu ustoupily do pozadí, určitě se z Francie nešířily po Evropě coby všeobecně používané a srozumitelné termíny. O politických subjektech se v devatenáctém století převážně hovořilo jako o radikálech, pokrokářích, liberálech či konzervativcích, později socialistech či anarchistech. Užívalo se i řady dalších termínů, často vysoce specifických pro konkrétní národy a situace. S pojmy pravice a levice se začalo více pracovat až s tím, jak se konstituovaly jednotlivé společensko-vědní obory včetně politických věd. Vědy často tíhnou k vytváření různých katalogů a systémů. K popisu politiky posloužila pravolevá osa. Termíny pravice a levice byly zpětně naplněny určitým obsahem a postupně se etablovaly v rámci evropského a později světového politického diskurzu.

Jak byste jednoduše charakterizoval rozdíl mezi pravicí a levicí?

Hlavní dělící linií mezi pravicí a levicí je přístup k ideji společenské rovnosti. Ten je zcela určující. Levice se domnívá, že lidé si jsou přirozeně rovni, zatímco pravice je přesvědčena, že si přirozeně rovni nejsou. V tomto konstatování není nic hodnotícího. Pravice dokáže přesvědčivě argumentovat, proč si lidé nejsou rovni. Někdo je hezký, jiný ošklivý, někdo silný, jiný slabý, někdo chytrý, jiný hloupý. S tím nelze nic dělat, nerovnost je přirozená. Jedinou rovnost, kterou pravice, respektive nyní mluvíme o demokratické pravici, uznává, je rovnost před zákonem, tedy politická rovnost. V momentě, kdy se v druhé polovině devatenáctého století stali významnou politickou silou socialisté, kteří prosazovali pojetí svobody založené na ekonomické a sociální rovnosti, posunulo to liberály, kteří byli původně na levici, doprava, neboť toto pojetí jednoznačně odmítli.

V českém prostředí je nicméně mimo kruhy politologů silně zažitý názor, že pravice je ze své podstaty individualistická, zatímco levice kolektivistická, pravice chce minimální stát, levice maximální…

To je ovšem projev ideologického postoje, ne výsledek analýzy. U nás to bezpochyby souvisí se zmatením pojmů po změně režimu v roce 1989. Tehdy zavládlo přesvědčení, že pravice je politická síla, jež chce minimalizovat vliv státu, maximalizovat politickou a ekonomickou svobodu atd. Nejviditelnější představitelé a mluvčí pravice se hlásili k liberalismu. Jako první mne napadne Václav Klaus. To krátké spojení ztotožňující pravici s liberalismem téměř zlidovělo. Tak to však není. Pravice není jen liberalismus. Liberalismus je pouze jednou z pravicových ideologií. Jsou tu také konzervativci, tedy ta původní, skutečně kovaná pravice. Konzervativci naopak historicky trvali na významu státu, protože jej pokládali za garanta přirozeného společenského řádu a na přehnané svobody pro jednotlivce nahlíželi a nahlíží velmi skepticky. Společnost je pro ně živoucí organismus a každý jednotlivec je jen součástí celku. Naopak již v devatenáctém století nejradikálnější levici tvořili anarchisté, kteří stát zuřivě odmítali a často byli bytostnými individualisty. Dokonce i marxisté, kteří byli kolektivisty, vycházeli z toho, že stát je jen projevem třídních vztahů a vyjádřením nadvlády jedné třídy nad druhou. Až zaniknou třídy, zanikne i stát. Individualismus vs. kolektivismus či vztah ke státu nejsou ani zdaleka určujícími atributy pravicovosti nebo levicovosti. Mnohem podstatnější je právě otázka rovnosti.

Jak byste definoval rozdíl mezi umírněnou pravicí a pravicí krajní? Existuje jednoznačná dělící linie?

Ne. Žádná jasná a jednoznačná hranice neexistuje. Existují různé katalogy stran a postojů, různé názory a výklady politologů. Někdy je hranice určena legislativou jednotlivých států, která určuje, co je ještě přijatelné a tedy zákonné. To se ale liší mezi státy a napříč historickými obdobími. Samozřejmě můžeme vymezit nějaké rysy, jež bývají spojovány s krajní pravicí. Kdybychom však šli do detailů, zjistíme, že ne vždy jsou tyto rysy univerzálně platné. Oproti krajní pravici staví umírněná pravice na politické svobodě a rovnosti před zákonem. Domnívá se sice, že lidé nejsou stejní a tudíž si nejsou ani rovni, nicméně považují za správné vytvořit rovné výchozí podmínky, co se týče zákona. V jejich rámci pak má dojít k soutěži, v níž se prosadí ti schopnější a pracovitější.

Na druhou stranu ovšem umírněná pravice principiálně odmítá opatření typu afirmativní akce, která mají vést k utvoření rovnějších podmínek…

Neboť snahy o nastolení ekonomické a sociální rovnosti nevnímá coby nastavování rovnějších podmínek, ale jako pozitivní diskriminaci. Pravicoví liberálové tvrdí, že jakýkoliv zásah do přirozených podmínek je sociální inženýrství. Když akceptujeme afirmativní akci v jakékoliv podobě, kde by se zastavila? Zrušíme instituci dědictví, protože je nespravedlivá, neboť ten kdo něco zdědí, na tom je pochopitelně lépe, než ten kdo nezdědí nic? Americké studie z padesátých let prokázaly, že rozhodující část úspěchu je založena na rodinných kontaktech. To, že je někdo schopný, nemá zdaleka takový vliv jako, že se narodil do vhodného prostředí, má kultivované a inteligentní rodiče, kteří jsou úspěšní a mají kontakty. Co s tím chcete dělat? Taková intervence musí být pro konzervativce naprostá noční můra. „Prsty na noze nevidí tak dobře jako oko? Prsty zrakem obdařit neumíme, ale oslepit oči, to rovnostářská intervence dokáže.“ Pro konzervativce jsou prsty na noze právě tam, kde mají být. Liberál by jim dal šanci jít za lepším. Nepovažoval by za správné jim to zakazovat. Chce odstranit politická omezení. Nechat věci být. Kdo je schopný a motivovaný, má šanci se prosadit. A pak je tu levice, která oproti tomu tvrdí, že sama politická svoboda nestačí, ale je třeba též odstranit ekonomickou a sociální nesvobodu. Nejen nezakazovat, ale i umožnit.

V dnešní době bývají za typické krajně pravicové atributy považovány rasismus a vyhrocený nacionalismus. Je takový pohled oprávněný?

Z pohledu politických věd začal být rasismus, šovinismus a etnocentrismus ztotožňován s krajní pravicí až v druhé polovině dvacátého století, na což měl samozřejmě vliv průběh italského fašismu a německého nacismu a výsledky druhé světové války. V devatenáctém století lze rasismus považovat za kulturní postoj, jenž nijak nepodmiňoval další postoje například k ekonomickým otázkám. Srovnejme dva slavné rasisty své doby, Rudyarda Kiplinga a Jacka Londona, první opěvuje britské impérium a druhý proletářskou revoluci. Snahy o prosazení ekonomických zájmů proletariátu v konkrétní zemi nebyly v protikladu k šovinistickým postojům k jiným etnikům a k odmítání nově příchozích. A co se týče nacionalismu, tak o tom lze říci, že na samém počátku se jednalo o emancipační koncept.  Středověký řád svoji legitimitu odvozoval od vůle Boží. Uspořádání společnosti se odvíjelo od duality moci církevní a světské a bylo utvrzováno spojenectvím aristokracie a kléru.  Osvícenství a v praxi francouzská revoluce postavily proti Božské legitimitě koncept suverenitu lidu. Zdrojem oprávnění je vůle lidu a lidem je národ. Není to tedy vůle Boha, ale vůle lidu, která má právo určit společenské uspořádání. Kupříkladu revoluce roku 1848 jsou interpretovány coby emancipační nacionalismy. Pro ty je charakteristický respekt k svébytnosti jiných národů a jejich práva na sebeurčení. Liberální nacionalismus osvobozuje. Šovinistický, krajně pravicový nacionalismus oproti tomu utlačuje, když tvrdí, že jeden národ je lepší než jiné, nadřazený a z toho důvodu má právo vládnout jiným.

Jeden z výkladů nabízí vnitřní rozdělení krajní pravice na proud elitářský („aristokraté“) a lidový („commoneři“). Souhlasíte s takovým dělením?

Tato dělící linie není nějak jednoznačně zachycena v odborné literatuře, nicméně ji považuji za zajímavou a v podstatě logickou. Podle mého chápání, elitářský proud navazuje na tradici spojenou s konzervatismem. Je to proud, který z velké části odkazuje na mýtus aristokracie coby společenské třídy, která má zvláštní vnitřní kvality. Po první světové válce, v reakci na rozšíření volebního práva a demokratizační kroky, se šířily názory, že předání moci masám má devastující vliv. Demokracie je v tomto pojetí pokleslou formou vlády. Nutno říci, že skuteční aristokraté nevystupovali coby jednotná skupina s určitou politickou doktrínou. Většinou si žili ve vlastním světě, měli mezi sebou společenské a ekonomické vazby.  Nepracovali na politických doktrínách, které by reagovaly na liberalismus či zdůraznily kvalitu aristokratického elementu. Významnou výjimkou byl například italský krajně pravicový filozof, ezoterik, básník a původem šlechtic Julius Evola. Většina teoretiků elitářského proudu se rekrutovala ze střední třídy. V aristokracii, kterou idealizovali, hledali inspiraci a vysvětlení odstupu. Chtěli být aristokraty, a protože se nemohli vykázat biologickými znaky, tedy „modrou krví“ (mimochodem řada měšťanů dodnes obsesivně hledá v rodokmenech, zda „někoho“ nenajdou), tak se začali považovat za „aristokraty ducha“, tedy jakousi kulturní elitu.

Za přední zástupce lidového proudu krajní pravice jsou považovány italský fašismus a německý nacismus a hnutí, jež z nich nějakým způsobem vycházejí. Zároveň se ovšem lze setkat i s hlasy, které fašismus a nacismus označují za levicové ideologie, často s poukazem na Mussoliniho radikálně levicovou minulost či na fakt, že nacistická strana ve svém názvu obsahovala slova socialistická a dělnická, což se má s pravicovostí vylučovat. Jak odůvodňujete řazení fašismu a nacismu na pravici?

Fašismus a nacismus jsou považovány za pravici pro svůj charakteristický důraz na imanentní a přirozenou nerovnost mezi lidmi, jakkoliv ten v případě italského fašismu dlouhou dobu nebyl spojen s biologickým rasismem či antisemitismem. Nacistický rasismus zase nebyl primárně zaměřen kupříkladu proti Japoncům či Indům, ale mnohem silněji proti Slovanům, což je z historického pohledu logické. Obě ideologie za největší hrozbu pro společnost považovaly chaos a kladly důraz na vynucení a fixaci pevného řádu. Jak italský, tak německý režim v praktické politice navázaly v daných zemích aliance s konzervativními silami, zatímco jejich společným nepřítelem byli liberálové, socialisté a komunisté. Ti museli být potlačeni v zájmu utužení společenské homogenity. Fašismus i nacismus pokládal marxistickou teorii třídního boje za falešný spor sloužící k rozeštvávání společnosti. Ta se měla sjednotit a usilovat o společné cíle, přičemž každá třída má svoji vlastní úlohu. Pokud fašisté či nacisté provedli určité vstřícné kroky ve prospěch znevýhodněných společenských skupin, tak to nebylo vedeno snahou o zvýšení společenské rovnosti či o jejich emancipaci, ale snahou o utužení společenské stability. Orientace na lid a na dělníky byla pro fašisty a nacisty pouze nástrojem k získání podpory a moci. Obdobně koneckonců postupovali vládnoucí konzervativci v druhé polovině devatenáctého století, když byli nuceni reagovat na variabilnější socialistické hnutí.

Jak ovlivnily další vývoj krajní pravice výsledky druhé světové války?

Druhá světová válka byla v tomto ohledu zcela klíčová. V Evropě zůstaly zachovány pravicové režimy v Španělsku a Portugalsku, které na válce neparticipovaly. Jak Francův, tak Salazarův režim je možné označit za ultrakonzervativní, elitářské, dodnes se těší obdivu například v rámci určitých kruhů římskokatolické církve. Naopak fašismus a nacismus, tedy ty lidové proudy, byly zcela zdiskreditovány. Jejich stoupenci byli vytlačeni na okraj společnosti, hlásit s k těmto idejím se stalo nepřijatelné, neboť byly považovány za absolutní zlo. Ti lidé nebyli fyzicky eliminováni, ale byli marginalizováni. Dále se mohli někde sdružovat, ale neprojevovali se veřejně politicky. Krajní pravice tedy byla v padesátých a šedesátých letech v hluboké defenzivě. Postupně ale začínalo docházet k předávání těchto myšlenek z generace na generaci díky vazbě na subkultury mládeže. Nutno říci, že velká část těchto nových mladých sympatizantů s nacismem byla primárně motivována snahou se nějakým způsobem vymezit, revoltovat proti stávajícími společenskému diskurzu, sám politický program pro ně měl až druhořadý význam.

Kdy začala krajní pravice chytat nový dech?

Bylo to v průběhu sedmdesátých let, kdy došlo k obrodě pravice jako takové. Tato obroda byla svoji podstatou protireakcí na vznik tzv. nové levice, jež byla spojena s boomem studentského hnutí a subkultur, jež představitelé pravice vnímali jako rozkladné, neboť přinášely relativizaci, chaos, příliš velkou svobodomyslnost. S tím jak se na Západě ustavily sociální státy a materiální postavení proletariátu se výrazně zlepšilo, začala se nová levice koncentrovat na dosud opomíjená témata a skupiny. Už nešlo pouze o nerovnosti v zákonech, ani v ekonomické oblasti, ale byl vznesen požadavek odstranění přetrvávajících skrytých mechanismů útlaku, začala se kritizovat strukturální nerovnost v kulturní oblasti, diskriminace v sociálních vztazích. Nová levice se orientovala velmi silně na menšiny – především etnické a sexuální. Na to přirozeně zareagovala pravice se snahou bránit tradiční harmonickou společnost, již chápala být v ohrožení. Vlastně se opakoval onen motiv z dvacátých a třicátých let, kdy se fašisté a nacisté prezentovali coby bariéra proti chaosu, který přináší bolševismus. Pořádek versus rozvrat. Část nové pravice uznávala demokratické principy a postupně se etablovala jako součást mainstreamu. V jejím rámci došlo k mesalianci mezi konzervativci a liberály, tedy k vytvoření politického proudu, jenž prosazoval konzervatismus v sociální oblasti, zatímco liberalismus v oblasti ekonomické. Nejzářnějšími produkty tohoto proudu byli Margaret Thatcherová ve Velké Británii a Ronald Reagan ve Spojených státech. Vedle nich se ovšem prosazovaly i krajně pravicové proudy, které obranu tradičních hodnot v podání britských konzervativců či amerických republikánů brali jako nedostatečnou.

V dalším pokračování se zaměříme na další krystalizaci, vývoj a aktuálnější trendy i souvislosti v rámci komunit a formací, jež lze považovat za extremisticky pravicově orientované.

Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.

Vzhledem k tomu, že drama na syrsko – iráckých bojištích se postupně překlápí do svých (doufejme) závěrečných fází, je možná na čase začít bilancovat, nebo se alespoň ohlédnout. To nejen proto, abychom udělali historickou rekapitulaci, ale i určitou kontextuální analýzu, jakož i co nejlepší predikci toho, co přijde, až někteří současní (a naštěstí dočasní) hráči svou roli dokončí. Především z těchto důvodů jsme se opět po čase rozhodli dát slovo Jakubovi Ježkovi, který situaci ve všech podstatných teritoriích i na všech relevantích úrovních bedlivě sleduje.  

V souvislosti s nedávným dobytím Mosulu iráckámi vládními vojsky a jejich spojenci se stale častěji hovoří o blížícím se pádu tzv. Islámského státu. Ten se u nás dostal do širšího povědomí v létě 2014, kdy rozpoutal nečekaně razantní ofenzívu korunovanou významnými územními zisky. Notnou část západní veřejnosti šokovala kombinace brutálního násilí s precizní a po všech stránkách vysoce profesionální propagandou charakteristická pro tuto strukturu. Islámský stát však nespadl z čistého nebe, naopak na má území Iráku mnohem hlubší kořeny. Mohl byste je našim čtenářům přiblížit?

Kořeny Islámského státu sahají až do devadesátých let minulého století do oblasti východního iráckého Kurdistánu, který se v té době těšil relativní nezávislosti v důsledku vyhlášení bezletové zóny na severu Iráku (1991) po první válce v Zálivu. Tehdy zde vznikla řada islamistických uskupení, jejichž původ je dodnes zastřen množstvím nejasností. Etnicky byly tyto skupiny převážně kurdské, nicméně se nehlásily k žádné formě kurdského nacionalismu. Vedle nich nezávisle existovaly a existují i skupiny kombinující kurdský nacionalismus s politickým islámem. Teorie o vzniku těchto skupin se různí. Podle některých se jednalo o íránské klienty, podle jiných byli sponzorováni Američany coby další síla nepřátelská režimu Saddáma Husajna. Zároveň jednou z diskutovaných variant ovšem naopak je, že se jednalo o Saddámovy chráněnce. Tato varianta vychází ze skutečnosti, že východní irácký Kurdistán, zvláště oblast kolem Halabdži, byl hlavní baštou kurdského nacionalismu v Iráku, zatímco v západní části s centrem v Irbílu měly silnější pozici kolaborantské elementy mezi Kurdy. Dnes je prakticky zapomenuto, že v době operace al-Anfál a zasypávání Halabdži yperitem (1988) bojovalo více Kurdů na straně Saddáma, než proti němu. To skončilo až s vyhlášením bezletové zóny, kdy se většina těchto kolaborantských klanů, kurdskými separatisty posměšně nazývaní “džáš” neboli “oslíci”, rozpadla a většina preběhla ke klanu Bárzání a Kurdské demokratické straně (KDP). Pouze zlomek vytrval do Saddámova pádu v roce 2003. Nelze vyloučit, že Saddám mohl považovat kurdské islamistické skupiny, z nichž nakonec v roce 2001 vykrystalizovala organizace Ansár al-islám, jakýsi zárodek dnešního Islámského státu, za pomocný nástroj v boji proti kurdskému nacionalismu. Nicméně zůstáváme v rovině spekulací, nejsou mi známy žádné hodnověrné zdroje, jež by to mohly jednoznačně potvrdit, či vyvrátit. Stejně tak nelze vyloučit, že tyto skupiny jednoduše existovaly samy o sobě bez vnějšího impulzu. Salafistické elementy se, byť menšinově, vyskytují i mezi Kurdy a po vyhlášení bezletové zóny měly takříkajíc klid na práci.

Jaký byl reálný význam těchto skupin, resp. Ansár al-islám coby jejich zastřešující organizace?

O reálném významu lze hovořit až s druhou americkou invazí do Iráku v roce 2003. V té době došlo k rebrandingu a Ansár al-islám spolu s několika menšími skupinkami utvořili organizaci Ansár as-sunna s cílem vest ozbrojený odboj proti americkým jednotkám a jejich místním spojencům. Záhy se s nimi patrně prostřednictvím raných džihádistických internetových chatroomů spojil Abú Musʽab az-Zarqáwí, Jordánec s kořeny v kriminálním prostředí, jenž vstoupil do historie jako vůdce irácké odnože Bin Ládinovy al-Qáʽidy. V rámci této fúze byl Zarqáwí vůdčí postavou až do své smrti v roce 2006.

Zarqáwí proslul i na svoji dobu nebývalou brutalitou. Je například známo, že k nelibosti centrálního vedení al- Qáʽidy systematicky organizoval atentáty mířené proti iráckým šíʽitům…

To je pravda. Za útoky vůči šíʽitům i celkovou brutalitu byl otevřeně mentorován Ajmanem az-Zawáhirím, tehdy zástupcem Usámy Bin Ládina. Byl nabádán, ať se v zájmu věci umírní, nicméně nikdy nebyl ostrakizován. Jeho skupina zůstala integrální součástí al-Qáʽidy a hrála důležitou roli v rekrutaci nových bojovníků. Zarqáwí dlouhou dobu nestál ani v opozici vůči jiným sunnitským povstalcům, kteří neměli salfistické ideologické pozadí. Naopak byl v zásadě součástí mainstreamového odboje proti okupačním silám a nové irácké vládě, což až nápadně připomíná proces etablování pozdějšího Islámského státu v Iráku a Levantě v letech 2012 až 2014. Ke schismatu mezi sunnitskými rebely došlo až po Zarqáwího smrti v roce 2006, kdy vznikla organizace Islámský stát Irák. Otázkou je, zda za tímto schismatem stály spíše interní důvody, nebo roli naopak sehrály především snahy okupačních sil nalézt mezi mainstreamovými rebely pragmatické elementy ochotné alespoň částečně spolupracovat.

Kdo představoval tyto pragmatické elementy?

V této souvislosti se mluví především o některých postbaasistických strukturách, především o navzdory svému názvu spíše sekulární a republikánské Islámské armádě v Iráku či o Brigádách revoluce 1920. Opět jsou zde ale jisté nejasnosti. Někteří představitelé těchto skupin se ke spolupráci s okupanty později hlásili, jiní to naopak vehementně popírali.

Jak tomu bylo v Iráku s propojením někdejších baasistů s džihádisty v rámci odboje proti okupaci a nové vládě? Panuje shoda, že tvrzení Bushovy vlády o spojitosti Saddámova režimu s mezinárodními džihádisty byla účelově vykonstruovaná, nicméně nejsou ojedinělé názory, že se v důsledku chybné strategie americké okupační správy stala tato spojitost později v zásadě realitou. Co o tom soudíte?

Není mi známo, že by se tak dělo na úrovni skupin, lze spíše hovořit o individuální úrovni. Část původních baasistických struktur se rozmělnila mezi různými sunnitskými povstaleckými skupinami a to zhruba rovným dílem. Jednalo se o skupiny jak islamistické, tak nacionalistické, tak ale také skupiny svojí podstatou kriminální a warlordistické. Nelze totiž zapomínat, že u části skupin v oblasti jsou primární motivací důvody ekonomické a ideologie hraje podružnou či zcela zanedbatelnou úlohu. V každém případě ale je pravdou, že někteří z někdejších baasistů u džihádistů určitě skončili. Na druhé straně se ale z jiných z nich stali oddaní spolupracovníci nového iráckého režimu. Nelze tedy generalizovat. Islám hrál nicméně významnou úlohu v baasistické ideologii již před rokem 2003. Po porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 nahradil Saddám v politické rovině původní panarabský socialismus a nacionalismus postmoderní směsicí kombujíci baasismus, reference k Babylonii a Abbásovskému chlífátu, kult osobnosti i nepotismus. V ramci této směsice měla důležitou roli i účelová interpretace konzervativního islámu. Podobné principy v hledání a posilování legitimity vládnoucí třídy vidíme v současnosti třeba v Putinově Rusku, Erdoganově Turecku nebo KLDR. V karikované podobě potom také u současných českých xenofobních kruhů míchajících křižáky, husity, romantizující obrozenecký nacionalismus z doby Rukopisů, prvorepublikový fašismus, odsun sudetských Němců i stesk po železné oponě a pohraniční stráži.

Jakým způsobem se projevilo schisma mezi sunnitskými rebely po roce 2007?

V brutalitě, s níž vstoupil do konfliktu, a v drastickém vynucování pravidel puritánské morálky nově zformovaný Islámský stát Iráku překonával dokonce i Zarqáwího skupinu. Kupříkladu jejich kampaně proti hudebním nástrojům či proti kaligrafii, jež má v Iráku nesmírně hlubokou tradici, šly zcela proti kulturnímu duchu irácké společnosti. Dnes si obdobné kampaně se salafistickými džihádisty automaticky spojujeme, tehdy však šlo v daném prostředí o v zásadě bezprecedentní novum. Poštvali si tím proti sobě mnoho lidí. Zároveň v této době začala být situace v převážně sunnitsko-arabské provincii Anbár pro Američany čím dál neúnosnější. Nebyli schopni se tam pohybovat jinak než v obrněné technice a kvůli velikosti nástražných náloží nebylo ani v těch bezpečno. Šíʽitští odbojáři patrně disponující know how od íránských Revolučních gard vytvořili coby (po třetí generaci Frakce Rudé armády, která získala know how patrně od východoněmecké Stasi) druhý nestátní aktér sofistikované penetrační nálože schopné propálit pancíř. Postupem času, ať již cíleně, migrací lidí, spoluprací, nebo naopak krádežemi průmyslového vlastnictví, se tyto penetrační nálože dostaly až do rukou džihádistů. Američané se pod tímto tlakem pokusili z pragmatičtější části sunnitských povstalců učinit své spojence a nutno říci, že zpočátku nebývale úspěšně. Ač nad tím někdo může povytahovat obočí, Američané zvolili taktiku obdobnou té, již použili Rusové v Čečensku, kdy z místních povstalců vybrali pragmatiky ochotné kolaborovat, dali jim bakšiš a pašaliky a s jejich pomocí rozdrtili ty méně smiřitelné. To bylo ono známé hnutí as-Sahwa (Probuzení), do nějž se zapojily široké anbárské kmenové elity, ale s největší pravděpodobností i někteří baasističtí pohrobci a republikánští nacionalisté jako Islámská armáda v Iráku a Brigády revoluce 1920. Američané si tyto lidi připoutali, zavřeli oči nad jejich metodami, oni za ně provedli nevděčnou vyvražďovací práci a dokázali na určitou dobu zatlačit Islámský stát Iráku do podoby podzemní gerily. Poté se Američané pokusili úspěchy této strategie zopakovat v Afghánistánu i s převelením generála Stanleyho McChrystala z Iráku a tento pokus skončil fiaskem.

Tato americká strategie z dlouhodobého hlediska ovšem selhala i v Iráku. Proč?

Američané se někdy kolem roku 2010 na podporu a udržování těchto kolaboračních složek lidově řečeno vykašlali. Otázka je, zda tomu bylo záměrně či opomenutím. V té době ještě v zahraniční politice Baracka Obamy fungoval značný idealismus, jenž se projevoval tendencemi ukončovat podporu různým problematickým spojencům. Zatímco se Rusové dodnes v Čečensku opírají o Ramzana Kadyrova coby svého “zlého muže”, Američané své někdejší sunnitské spojence opustili a nechali je na pospas režimu Núrího al-Málikího. Pod tlakem z Bagdádu a ztrátou externího financování hnutí as-Sahwa postupně erodovalo. A spolu s tím se na scéně znovu objevil Islámský stát Iráku, jenž se začal velmi aktivně mstít těm, kdo jej zradili. Začaly vznikat první dočasné checkpointy, na nichž občas někoho vytáhli z auta a zastřelili, byly organizovány cílené atentáty, běžnou věcí bylo zastřelení lidí před dveřmi jejich domovů atd.

Nástup Islámského státu coby teritoriální entity však spadá až do let 2013/2014. Jaké milníky byste z této doby vypíchnul?

V té době se k Islámskému státu přidávalo stále více Američany opuštěných elit z Anbáru, jehož obyvatelstvo bylo Málikího režimem systematicky politicky a ekonomicky marginalizováno. Namnoze šlo opět o ryze pragmatická rozhodnutí. Za zcela zásadní moment potom považuji masakr několika stovek neozbrojených lidí iráckými ozbrojenými složkami ve Fallúdže na konci roku 2013. Ve městě předtím vznikl protestní tabor proti korupci, marginalizaci a nezaměstnanosti mladých, u nějž byla patrná inspirace arabským jarem. Demonstrující byli sice arabští sunnité, nicméně sektářská rétorika nebyla v jejich protestu nikterak přítomná. Slogany se nesly ve stylu “svoboda, spravedlnost, chléb”, přičemž největší důraz byl kladen především na ten chléb. Masakr těchto lidí, kteří v naprosté většině nejevili žádné sklony směrem k salafismu, vedl k tomu, že mnozí z nich začali Islámský stát vnímat jako svoji spásu či alespoň menší zlo oproti vládě v Bagdádu. Fallúdža se také na počátku roku 2014 stala prvním velkým městem, jež Islámský stát ovládnul. Od té chvíle začalo jeho spanilé tažení oblastí.

Na tomto místě bych rád zmínil ještě jeden zásadní bod, na nějž se dnes převážně zapomíná, a tím je role prezidenta irácké kurdské autonomie Masʽúda Bárzáního. Ten v polovině roku 2014 poskytl v Irbílu prostor předákům sunnitsko-arabských kmenů z Anbáru, aby se zde mohli nerušeně scházet a řešit otázku, zda se připojit k Islámskému státu, či nikoliv. Na jedné straně lze Bárzáního motivaci chápat jako snahu o nalezení modu vivendi se svými sousedy, které si nevybral. Na druhou stranu vše zapadalo do jeho dlouhodobé strategie oslabit Bagdád a centrální iráckou moc. V každém případě se však již za zruba čtvrt roku toto rozhodnutí ukázalo být kardinální chybou.

V té době již naplno probíhal konflikt v sousední Sýrii, do nějž Islámský stát zcela zásadně zasáhl. Jakým způsobem došlo k jeho etablaci na východě Sýrie?

Už v druhé polovině roku 2012 bylo nade vší pochybnost jasné, že bojový hrot protiasadovských povstalců tvoří islamisté salafistického střihu s masivní personální i materiální podporou ze zemí Zálivu i Západu. Množství Iráčanů zvláště z Anbáru vyslyšelo volání po mezinárodním džihádu v Sýrii a proudilo do ní přes víceméně nekontrolovanou hranici. S východní Sýrií je pojila kulturní a jazyková příbuznost a přinášeli do ní z Iráku již deset let budované povstalecké know how. Jednou z dalších věcí, na něž se dnes rádo zapomíná, je skutečnost, že se Islámský stát do Sýrie dostal jako integrální součást protiasadovské ozbrojené opozice. Až do jara 2014 byl Islámský stát sice problematickou a ne příliš poslušnou, ale stále součástí al-Qáʽidy. Když jeho vůdce po dobytí Mosulu vyhlásil chalífát, spolu s tím též definitivně vypověděl formální podřízenost centrálnímu vedení v čele se Zawáhirím. Od té doby funguje Islámský stát v podobě, v jaké jej známe dnes, včetně svého mediálního odlišení v rámci bezprecedentně profesionální vizuální propagandy, již utvářeli bez sebemenších pochyb lidé s kvalitním vzděláním v oborech filmové tvorby a grafického designu. Rozdíl mezi řemeslně dokonalým záznamem dekapitace amerického novináře Jamese Foleyho, jež v srpnu 2014 šokovala svět (a další spektakulární popravy ji záhy následovaly), a uříznutím hlavy jeho krajana Nicka Berga rukou Zarqáwího o deset let dříve, jež byla natočena nekvalitní kamerou ve stylu “home video”, je více než výmluvný.

Nejde však jen o al-Qáʽidu. Do roku 2014, než je začal pohlcovat, vytlačovat a vyvražďovat, můžeme o Islámském státu bez rozpaků hovořit jako o integrálním článku Západem podporovaných skupin protiasadovských rebelů. Vcelku vypovídající je známá koláž složená ze dvou fotografií plukovníka Abduldžabbára al-Ukajdího, někdejšího velitele Svobodné syrské armády (FSA) v Aleppu. Na první z nich je zvěčněn s bývalým americkým velvyslancem v Sýrii Robertem Fordem, na druhé s džihádisty z Islámského státu poté, co se jim podařilo dobýt vojenské letiště u Tal Rifʽat severozápadně od Aleppa. Není z říše konspiračních teorií, řekneme-li, že tehdy Američané, Islámský stát a al-Qáʽida sledovali v Sýrii společný zájem. A stejně tak je důležité připomínat, že řada pozdějších atentátníků v evropských městech prošla syrskými bojišti coby lidé s podporou řady západních vlád. Nikoli jako lidé, kteří se od počátku chtěli stát atentátníky v Paříži nebo Marseilles, ale jako lidé, kteří do Sýrie přišli bojovat na straně podporované západními vládami.

Ze strany některých západních představitelů či novinářů se naopak často objevovaly spekulace o přímém podílu Baššára al-Asada a jeho režimu na vzestupu Islámského státu. Co soudíte o tvrzeních, že Asad džihádisty podporoval, aby zdiskreditoval umírněnou opozici?

Mám-li být trochu jízlivý, řeknu, že v tomto ohledu Asad skutečně nikoho podporovat nemusel, neboť se tzv. umírněná opozice zvládla bohatě zdiskreditovat sama. Faktem je, že v první fázi konfliktu Syrská arabská armada (SAA) proti Islámskému státu nebojovala, což může k podobným spekulacím svádět. Podívá-li se ale člověk na mapu, tak vidí, že vlastně nebylo přiliš kde bojovat. Islámský stát se tlačil z východu, kde v té době loajalisté ztráceli pozice s výjimkou několika málo oblastí. Navíc východ země nepředstavoval pro Asadův režim oblast primárního zájmu. Takže ano, můžeme říci, že v těchto počátcích syrská armáda Islámskému státu příliš nebránila, ale nebylo to z důvodů, které jsou Asadovi přičítány. Druhou často slýchanou teorií bývá, že v létě 2011 vypustil Asad s cílem zdiskreditovat opozici z věznic islamisty, z nichž se později rekrutovali významní velitelé salafistických milicí. Nicméně právě islamisté tvořili podstatnou část politických vězňů v Sýrii a jejich propuštění byl jeden z nejzřetelněji artikulovaných požadavků opozičních aktivistů.

Když Islámský stát dobyl v polovině roku 2014 Mosul, zdálo se, že se v regionu objevila síla, již nemůže nic zastavit. Všichni napjatě sledovali, kam až může její teritoriální expanze pokračovat.  Nahlíženo zpětně, nebyly tyhle reakce až příliš přehnané?

Myslím, že ne. Islámský stát se v roce 2014 skutečně etabloval coby konvenční armáda na rozsáhlých územích dvou států bez sebemenšího respektu k jakýmkoliv oficiálním hranicím. Ohrožoval Bagdád, Irbíl, Karbalá a Nadžaf. A na rozdíl od řady jiných entit disponoval (a stále disponuje) „Velkým vyprávěním“, kvůli kterému jsou jeho bojovníci ochotni umírat. Což je mimochodem fenomén, který je vlastní pěchotě řady nestátních aktérů (nikoli pouze islamistických) a dává těmto aktérům do ruky řadu trumfů. Navíc byl objektivně schopen dobytá rozsáhlá území kontrolovat a vykovnávat na nich základní funkce státu. V Iráku již hned na počátku roku 2014 dobyl velká města Fallúdžu a Ramádí, což korunoval v červnu dobytím Mosulu, druhého největšího iráckého města. Před svým pádem měl Mosul mezi dvěma a půl a třemi miliony obyvatel, zároveň to bylo město historicky významné i relativně bohaté. Pro iráckou vládu byla jeho ztráta neuvěřitelnou potupou. Stovky bojovníků byly schopny díky své pověsti nemilosrdných hrdlořezů vyhnat oficiální armádu, zmocnit se stovek byť ne zcela moderních tanků, tisíců terénních vozidel Humvee, houfnic, sřeliva, pěchotních zbraní i vojenské infrastruktury. Tato operace v plné nahotě odkryla tristní stav irácké armády, jež vykazovala početní stavy zcela odlišné od reality, jejíž vojáci postrádali sebemenší motivaci a velitelé neměli jiný zájem než hromadit majetek. V Sýrii potom Islámský stát po roztržce s centrální al-Qáʽidou, Džabhat an-nusra i mainstreamovými povstalci všechny nekompromisně vytlačoval (různými podobami od možnosti složit zbraně přes integraci skupin až po jejich likvidaci) a v podstatě konvenčně od východu postupoval, až se dostal k územní kontrole oblastí západně od Aleppa. Pak ale přišel zásadní moment, když Islámský stát napadl město Kobani a zpětným pohledem se tak dopustil osudové chyby. Novináři na turecké straně hranice měli naprosto volný přístup a metrovými objektivy mohli bezprostředně fotit sveřepou obranu na život a na smrt bojujících kurdských Lidových obranných jednotek (YPG a YPJ) a jejich spojenců, jakož i úprk stovek tisíc lidí přes hranice během jediného týdne. Kobani reálně bránily maximálně tři až čtyři tisíce obránců vyzbrojených ručními zbraněmi proti personální i materiální přesile de facto konvenční armády. Přesto, nebo spíš právě proto zde Islámský stát vykrvácel, když otevřeným terénem přisouval k městu další a další jednotky a techniku, kterou mohlo americké letectvo, jež rozšířilo operace z Iráku i na Sýrii, bombardovat.

Vraťme se k jedné z předchozích otázek a to otázce propojení baasistů s džihádisty. Ví se, že určitou roli při ofenzívě Islámského státu sehrálo uskupení Armáda mužů řádu naqšbandíja (JRTN) vedené Izzatem Ibráhímem ad-Dúrím, významnou postavou Saddámova režimu. Byť s velmi silným islámským akcentem, skupina si uchovala klíčové rysy původní baasistické ideologie. Jak hodnotíte její úlohu?

O této spolupráci nejsem příliš informován, víceméně se vše pohybuje v rovině spekulací. Samozřejmě je zde ono známé video z doby dobytí Mosulu Islámským státem, na němž se v pozadí pohybuje nápadně zrzavá postava, jíž měl být právě Dúrí. Dúrího muži se na ofenzívě Islámského státu nepochybně podíleli, ale lze jen těžko odhadovat jejich reálnou sílu. Jinak lze říci, že někdejší baasisté sehráli a sehrávají u Islámského státu významnou roli, nicméně působí zde již jako plně integrované složky. Nevytváří jakoukoliv odlišnou kliku, ani nemají prostor k prosazování jakékoliv vlastní ideologie. Účelové spojenectví Islámského státu s JRTN coby svébytnou strukturou sledující vlastní politiku velmi brzy skončilo. Ostatně jej JRTN v jednom ze svých komuniké na přelomu 2015/ 2016 oficiálně vypověděla. Podle mého soudu je skupina zajímavá svou baasisticko-súfistickou sebeprofilací a osobou Dúrího, nicméně spíše akademicky než jakkoli jinak.

O baasistických strukturách se také často hovořilo v souvislosti s nastolením funkční správy na dobytých územích…

Funkční správu dle mého názoru na dobytých územích nastolili profesionální úředníci, lidé fungující v jakémkoliv režimu bez ohledu na jeho ideologii. Islámský stát zcela utilitárně navázal na stávající infrastrukturu, skutečně neprobíhalo nějaké masivní propouštění úředníků nebo plošné čistky. Je třeba též zmínit, že významná část infrastruktury na území dobytém Islámským státem zůstala propojená se zbytkem země. Totéž mimochodem platí pro Sýrii, kde dodnes do oblastí ovládaných opozičními rebely chodí z Damašku úředníkům výplaty. Chápu to jako pragmatickou volbu té lepší ze špatných variant. Neopominutelným aspektem funkčnosti správy je pak vymahatelnost soukromého i trestního práva, která v rukou salafistů může vést k oprávněnému pocitu zlepšení situace proti předcházejícímu období korupce.  Samozřejmě i nové entity se stavávají předmětem postupné eroze a vytváření rovnějších mezi rovnými, ale obecně můžeme říci, ze fundamentalistické režimy jsou korupčním tlakům vystaveny méně než ryze pragmatické.

Co spatřujete jako zásadní mezníky, po nichž se Islámský stát dostal do defenzívy, začal postupně ztrácet území, až se po pádu Mosulu dostal do fáze, v níž je jeho porážka prakticky nevyhnutelná?

Jedná se o celý komplex relevantních událostí a atributů. Pokusím se někeré z nich vyjmenovat bez nároku na vytvoření škály nebo kompletnost. Někeré z těchto atributů v čase konjunktury a ofenzívy působí z pohledu Islámského státu prospěšně – naopak o to větším rizikem se stanou, když se karta začne obracet. Je to především onen pro Islámský stát charakteristický morbidní kult smrti, brachiálního násilí a teroru. S tím se pojila strategie „buď jsi náš člen, nebo jsi nepřítel“, žádná šedá zóna mezi tím. V tomto ohledu se Islámský stát zcela odlišuje od Džabhat an-nusra, se kterou jej jinak pojila příslušnost k mateřské al-Qáʽidě. Islámský stát rovněž nebyl ochoten akceptovat místní specifika na úkor vlastních představ o upořádání společnosti a jejím chování, což v každém případě dříve nebo později logicky vyvolá spirálu znechucení, porušování nastolených pravidel a následných represálií. Islámský stát významně poznamenaly rozpory mezi jeho místními členy a zahraničními bojovníky. Dokud se dařilo, nebyl to až takový problém. Islámský stát měl možnost působit zcela volně ve východní Sýrii a rekrutovat přes Turecko bojovníky a know how z celého světa, což mu pomohlo se etablovat jako konvenční armáda. Jenže potom přišly první neúspěchy jako odražení útoků na Irbíl a Kirkúk a z vojenského hlediska zcela zbytečné operace jako genocidní útok na sindžárské jezídy a útok na Kobani. Nato Američané vstoupili do války proti Islámskému státu i na syrské půdě. Později do syrského konfliktu zasáhli i Rusové a až tehdy se začalo ze vzduchu útočit na ekonomickou infrastrukturu Islámského státu. Mezitím uštědřili s americkou pomocí řadu porážek Islámskému státu YPG, respektive Syrské demokratické síly (SDF), jimž se podařilo téměř zablokovat pozemní hranici mezi Islámským státem a Tureckem. To následně vedlo k tomu, že si Turecko vytvořilo z části ozbrojené opozice vlastní žoldnéřskou armádu, aby hájila jeho zájmy na úkor právě Islámského státu, který i Ankara začala považovat za nevyzpytatelný a neovladatelný. V Iráku paralelně došlo k restrukturalizaci oficiálních ozbrojených sil a vytvoření dobře vyzbrojených a motivovaných jednotek, v důsledku čehož postupně přišly porážky Islámského státu v Ramádí, Fallúdže a Mosulu. Změnu v boji proti Islámskému státu znamenalo i zvolení Donalda Trumpa, který mimo jiné z prestižních pohnutek začal činit kroky a nasazovat prostředky (např. užívání bílého fosforu jako protipěchotní zbraně) v podobě a rozsahu, jimž se Obama vyhýbal. Podle Syrské organizace pro lidská práva (SOHR) je americké letectvo entitou, jež v současnosti zabíjí nejvíce civilistů. O změně amerického přístupu svědčí též brutální zakončení útoku na Mosul, během nějž bylo centrum města proměneno v hromadu sutin. Zároveň stabilizace fronty mezi loajalisty a ozbrojenou opozicí v Sýrii umožnila syrskému vojsku provést efektivní výpady proti Islámskému státu na východ k údolí Eufratu.

Jak vidíte následující vývoj na bojišti?

Po nadcházejícím dobytí ar-Raqqy se budou poslední bašty odporu nacházet ve městech kolem Dajr az-Zawr (al-Majádín apod.) a ve městech směrem k irácké hranici. V Iráku bude po pádu Mosulu následovat Hawídža a Tal Afar, které jsou posledními většími městy, které Islámský stát v Iráku ovládá, ale jsou uz delší dobu s okolím obleženy. Tam se vojenská pořážka Islámského státu coby entity kontrolující území velmi rychle blíží, ale podle mého názoru to ani v Sýrii nebude trvat již příliš dlouho. Spíše je otázkou, kdo a jak zaplní vzniklé vakuum a jaké množství bojovníků Islámského státu zůstane aktivní v podzemí.

Dá se poté čekat silný gerilový odboj?

Určitě se dá čekat. Po dobytí Mosulu přicházely zprávy, jak iráčtí vojáci plošně vyvražďují všechny muže vojenského věku, kteří zůstali v obklíčeném centru města. Taktika ve stylu “kdo neodešel, je Islámský stát”. Je třeba si uvědomit, že elitní síly irácké armády ztratily polovinu mužů při dobývání, čili se jedná jak o klasickou regulérní pomstu, tak je tu podle mého názoru právě i snaha zabránit, aby bylo větší množství lidí schopno přejít do podzemí.

Jak vidíte budoucí uspořádání na východě Sýrie?

Dnes vše nasvědčuje tomu, že veškeré pokusy Američanů nalézt spolehlivé skupiny v rámci protiasadovských rebelů podporovaných Zálivem skončily naprostým krachem. Rebelové nebudou na východě země hrát žádou roli. Vyplňovat vakuum zde bude Asadův režim, ze severu Kurdové a jejich spojenci z řad arabsko-beduíských kmenů, budou tam silné vlivy z Iráku a Íránu. Dle mého názoru vznikne podél Eufratu demarkační linie mezi SAA a SDF. Otázkou je, jak bude udržitelná a jaká bude soudržnost v rámci SDF. Ze strany Asada bude snaha obnovit vazby s místními sunnitskými kmeny. Místním sunnitským představitelům se rozdají pašaliky znovu a lépe. Mohou k tomu přispět i aktuální zkušenosti z Iráku, kde došlo k významné inkluzi nešíʽitských elementů do Jednotek lidové mobilizace (PMU), v jejichž celkovém rámci je íránský vliv nepopiratelný. A právě o míře íránského vlivu jak v Iráku, tak v Sýrii se bude v konečných fázích války proti Islámskému státu mimo jiné také rozhodovat. A samozřejmě ještě více při politickém řešení mezi loajalisty a ozbrojenou opozicí na západě Sýrie.

Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.

V pondělí 7. srpna jednal Baššár al-Asad s tuniskou parlamentní delegací vedenou Mubárakou al-Bráhimí, vdovou po tuniském levicovém politikovi Muhammadu al-Bráhimím, jenž byl v roce 2013 zavražděn salafistickými extremisty. Obě strany se shodly na potřebě prohloubit dialog a vzájemnou spolupráci.

• Tunisko v roce 2012 přerušilo se Sýrii diplomatické vztahy, nyní se hovoří o jejich obnovení
• Přes poměrně stabilní bezpečnostní situaci čelí Tunisko hrozbě militantního džihádismu
• Tunisané jsou proporčně nejpočetnější skupinou zahraničních bojovníků na straně povstalců v Sýrii