Postoje i činy Karla Schwarzenberga ukazují přívětivější tvář konzervativismu. V době, kdy svět stojí na křižovatce, je dobré vnímat jako spojence všechny humanisty.

Na sklonku října překvapil Karel Schwarzenberg veřejnost tím, že jako jediný z přítomných poslanců hlasoval proti bodu: „Poslanecká sněmovna důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i státu Izrael, včetně popírání holocaustu.“ V první chvíli si leckdo myslel, že tak hlasoval omylem, ale on později své hlasování vysvětlil tím, že kritika politiky státu Izrael není totéž jako být protižidovský. „Ztotožňovat tyto dvě věci je izraelská propaganda,“ uvedl bývalý ministr zahraničí v rozhovoru pro Respekt. Schwarzenberg se zároveň vyznal z toho, že k Izraeli ho vážou přátelské vztahy, a že právě proto si myslí, že je třeba upozorňovat na to, když se tam děje něco špatného.

Svým hlasováním i vysvětlením překvapil velkou část liberální i té radikálnější levice, která se se směšováním kritiky Izraele a antisemitismu potýká celkem pravidelně. To samozřejmě neznamená, že lidé, kteří Izrael kritizují, nemohou být antisemité. Mohou, ale ze samotné kritiky izraelské politiky se to opravdu nepozná. Obzvlášť zpozdilé je směšovat obě věci ve chvíli, kdy antisemitismus v Evropě opět sílí a dopadá na Židy, kteří žijí v evropských zemích. Tedy na lidi, kteří jsou tu doma stejně jako my a kteří s největší pravděpodobností nemají pražádnou chuť přesouvat se do nějaké jiné země nebo dokonce na jiný kontinent. Na nás teď je, abychom se společně dokázali ochránit před vzestupem strachu, nenávisti a dezinformací. Když Karel Schwarzenberg říká, že je „přítel Izraele a opravdu poctivý a velký od roku 1964, kdy jsem tam poprvé byl. Od té to tam miluju“, je na jeho slovech přínosné i to, že je cítit, že za jeho náklonností jsou konkrétní lidé, které má rád. To je důležité i kvůli tomu, jak snadno v dnešních debatách ty druhé dehumanizujeme.

Sirotci, války a naděje na změnu

Koncem listopadu pak přišlo další milé prohlášení, když Schwarzenberg zcela oprávněně kritizoval sociální demokracii za to, jak se staví k dětským uprchlíkům. „Bude to jedinečná ostuda, pokud nepomůžeme. Měli bychom ukázat lidský přístup. Je mi líto, že ze sociální demokracie pana Hamáčka sociální cítění úplně vymizelo,“ uvedl tehdy na tiskové konferenci a měl pravdu. Česká sociální demokracie skutečně zcela ztratila své sociálně demokratické ideály. Je až trapné, že jí to musel připomenout konzervativec, který v sobě má dost lidskosti na to, aby dokázal solidarizovat s lidmi na cestě nebo v táborech.

A k dalšímu údivu české levice, ale nejen jí, se Schwarzenberg počátkem ledna vymezil proti americkému útoku, při němž zemřel velitel íránských elitních jednotek Kuds Kásim Sulejmání. „Vyrostl jsem ještě v době, kdy se válka vyhlašovala. Teď se ale začíná střílet, bombardovat a odpalovat rakety, aniž by nějaký takový formální krok proběhl. Mě tento vývoj děsí. Překračujeme všechny meze mezinárodního práva. Někteří politici jsou očividně toho názoru, že stojí nad zákonem a nad právem a že mají tak jako legendární James Bond uděleno právo zabíjet kdekoliv na světě,“ napsal tehdy na svém Facebooku. Zastánci amerického útoku mu sice obratem vysvětlili, že je asi opravdu už příliš starý a že války se takto už dávno nevedou, jeho zásadový postoj a odvahu ho veřejně obhajovat to však nijak neumenšilo.

V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny se Schwarzenberg na otázku o budoucím prezidentovi vyjádřil tak, že žádnou Čaputovou tady nevidí. „Ale vidím někoho, kdo by se mohl prezidentem stát. Josef Středula. Je to šéf odborů, bude mít za sebou levici. Je sice pravda, že levicové strany jsou zničené, ale levicoví voliči zůstávají. Je jich u nás většina. Navíc Středula má vystupování buržoazní, je zdvořilý, vždy elegantně oblečený, a tak získá i konzervativní voliče. Když se bude chtít stát prezidentem Andrej Babiš, bude proti němu mít šanci jen Středula. Nikdo jiný,“ podpořil bývalý prezidentský kandidát člověka, s nímž se jistě na mnohém neshodne, ale kterého si zřejmě váží pro některé jeho postoje a schopnosti. Dokázal tak překročit hranici, kdy jako možného spojence vnímáme jen toho, s kým se shodneme ve většině otázek. Jsou chvíle, kdy je důležitější překonat levopravé vidění a postavit hráz bezbřehému populismu, anebo ještě spíš utahování šroubů a omezování osobních svobod.

Tento týden ve středu, když se čeští poslanci opět dohadovali, jak se postavit k situaci na řecko-turecké hranici, kde čekají tisíce migrantů, se Schwarzenberg opět ozval. „Bráníme se, aby se k nám někdo dostal, ať jsou to děti, nebo ženy. Musím se za naši vládu a její konání stydět. Je to hanba, jak se chováme,“ řekl v diskusi. Když jsme to v redakci četli, řekli jsme si, že bychom už konečně měli napsat, že si ho za jeho postoje vážíme. Úkol připadl mně, protože dokážu balancovat na hraně kýče tak, aby to nebylo příliš úmorné.

Všechny naše volby a noví spojenci

Sice nejsem úplně nejvhodnější adeptkou, protože jsem ho v druhém kole první prezidentské volby volila, ale omlouvá mě, že moje volba byla tehdy jednoznačně volbou menšího zla. Druhého kandidáta jsem totiž vyhodnotila jako horší možnost. A to přesto, že jsem si byla vědoma symbolické roviny, kdy „kníže“ pro mnoho lidí představoval vše asociální, co dělala Nečasova vláda. Proto jsem taky snášela trpělivě za svou veřejně obhajovanou volbu celá léta kritiku. Dobře jsem chápala, co která volba tehdy znamenala, a nedokázala jsem se na ty, kteří se rozhodli jinak, zlobit. Sama jsem se tehdy bála Zemanovy zášti, schopnosti rozdělovat a také toho, že se bude snažit zničit sociální demokracii.

Doba postoupila a my se nalézáme v situaci, kdy se naší zemí nejrůznějšími kanály šíří strach a dezinformace a řada lidí je ochotná vzhlížet k silným vůdcům a vzdát se svých svobod. Jsme sice hrubě nespokojeni s dnešní politickou situací, ale ještě víc se v liberálním i levicovém táboře bojíme toho, že by to u nás mohlo dopadnout tak jako u některých našich sousedů.  A nejen naši sousedé, ale celý svět se nachází v jakési podivné fázi, kdy se prezidenty velmi snadno mohou stát lidé jako Donald Trump nebo Jair Bolsonaro.

V takové chvíli není čas na animozity, které nedávají smysl. Před lety jsem byla se svou mámou na jedné debatě, kde byl jeden český konzervativní novinář a křesťan. Při odchodu mi v částečné nadsázce pošeptala: „To jsou naši spojenci, protože oni mají taky ideály.“ Tehdy jsem to brala spíš jako vtip, až s postupujícím časem jsem pochopila, jaký její slova mohou získat význam. Že nastane chvíle, kdy se mohou setřít všechny možné rozdíly, a to dokonce i některé, které vnímáme jako kulturní a které jsou pro nás většinou důležitější než ty ekonomicko-sociální. Že nastane chvíle, kdy prostá lidskost a schopnost soucitu budou rozhodující.

Jsem si jistá, že se s Karlem Schwarzenbergem neshodnu v mnoha otázkách. Určitě bych našla v jeho minulosti řadu věcí, které bych dokázala donekonečna kritizovat. Je dokonce možné, že mě ještě mnohokrát něčím rozčílí. Přesto považuji za důležité poděkovat mu za jeho postoje a za odvahu, se kterou je prezentuje. Ten starý pán, autentický konzervativec, ukazuje, že konzervatismus sám o sobě není špatný. A že naopak potřebujeme konzervativismus, který je založený na skutečných hodnotách, abychom mohli ve společnosti vést normální diskuzi a vyjednávat. To jen jeho podivný hybrid, který si uzurpovali ti, kteří chtějí pouze zachovávat svou mocenskou převahu, obchází světem a vzbuzuje strach.

Saša Uhlová je redaktorka Alarmu. Článek byl s jejím svolením převzat právě z A2, kde také poprvé vyšel zde.

S Ilonou Švihlíkovou, ekonomkou, autorkou, vysokoškolskou pedagožkou a zakladatelkou Alternativy Zdola, spolupracujeme v rámci publicistické výměny s !Argumentem již třetím rokem. To je myslím dost na to, abych se konečně zeptal, jaký je její osobní pohled na náměty, jimiž jednak rezonuje současnoste, jednak se tematicky dotýkají nejen !Argumentu, ale i nás na Rebuildsyria. Protože většina z daných témat jsou zároveň Iloninou odbornou doménou, nabízí námi uskutečněný rozhovor kromě jiného i vhled do toho, na jakém základu Ilona následně formuluje své názory. Právě to byla věc, již, jak už jsem uvedl, přes fakt naší spolupráce nebyl paradoxně čas a možnost zjistit, přestože mě dlouhodobě zajímala. Věřme tedy, že se na ni tímto rozhovorem podařilo odpovědět – a že stejným způsobem zaujme i naše čtenáře.

RS: Máš nějaké patero (desatero, trojici apod.) toho, jak léčit ekonomiku či zaručit trvalou udržitelnost?

IŠ: Myslím, že nějaká soustava univerzálních pravidlech neexistuje. Každá ekonomika je specifická a je potřeba ji vnímat v jejím historickém, strukturálním a sociálním kontextu. Trvalá udržitelnost je takový divný pojem pro ekonomiku, když vezmu v úvahu, že je to dynamický systém, který se neustále vyvíjí. Asi bych spíš použila pojem odolnost, schopnost vyhnout se těm negativním šokům, kde to jde a zároveň zaručit, že ekonomika pozitivně vstřebá disruptivní změny.

Obecně vzato je dobré kontrolovat proměnné jako je vývoj mezd, protože jestliže mzdy nerostou, tak je potřeba se ptát proč a řešit to – většina lidí žije ze mzdy, je to pro ně hlavní ukazatele životní úrovně. Za klíčový problém považuji moderní rentu, která deformuje ekonomický i politický systém, protože mu bere legitimitu.

RS: Jak tedy na to – třeba přes rovnoměrné rozdělování? Přerozdělování? Transfery?

IŠ: Nemám ráda pojem přerozdělování, protože to implikuje že „trh“ to vyplivne správně (tedy spravedlivě rozdělí) a pak do toho zasáhne ten zlý stát a pokazí co může. Trh odráží především mocenské uspořádání, proto následně stát pomocí daní provádí onu „redistribuce“ a zároveň poskytuje veřejné statky. Daně a jejich strukturu považuji za dobrý odraz toho, kdo skutečně vládne. Dokonce bych trochu upravila jeden slavný výrok: podívej se, koho nemůžeš zdanit a pochopíš, kdo skutečně vládne.

Ale sama jsem přeci jen větším zastáncem změn na „vstupu“, to znamená strukturálních. Obecně, když něco zdaňuji, můžu si na tom vytvořit závislost, tj. nechávám tu strukturu (třeba nadnárodní korporace) klidně existovat, jen jim vlastně říkám: nebuďte tak nenajedlí a hoďte nám do rozpočtu nějaký drobky.

RS: Co zdanění korporací?

IŠ: Velký problém, protože existují sofistikované systém, jak se firmy vyhýbají zdanění. Trvá to už několik dekád, ale více se o tom začalo mluvit, když se rozšířily programy „austerity“ těch škrtů, protože se jaksi tvrdilo, že to zaměstnanci a důchodci si žijí nad poměry. Takže samozřejmě jedna věc je, že korporace musejí platit daně tam, kde vykazují ekonomickou aktivitu. To, jak se vyhýbají zdanění, vede k poklesu legitimity systému, vidíme to na Brexitu, na nárůstu popularity tzv. anti-establishmentových stran atd. druhá věc je, že tu máme firmy, které mají monopolní postavení, které parazitují na veřejných rozpočtech atd. Tady je potřeba zásah do struktury trhu, protože buď povládne Google, nebo stát, lapidárně řečeno.

RS: Tak tedy z druhé strany: lze na věc jít přes zainteresování zaměstnanců?

IŠ: Klíčové téma. Ti, kterým demokracie a participace zaměstnancům moc neříká, to většinou „berou“ jen jako nástroj zvýšení produktivity. Pro mě je to mnohem víc. Navýšení participace zaměstnanců znamená posílení odolnosti dané ekonomické struktury, tam, kde rozhodují zaměstnanci je menší nerovnost a spravedlivější rozdělování produktu. Nemluvě o tom, že je to protiváha proti oligarchizaci ekonomiky a společnosti. Pro mě téma 21. století.

RS: Kdyby jedno, nebo druhé pak: dluhy, nebo šetření? Německá, nebo jižní politika?

IŠ: Ani jedno. Německá politika je chorá, její „skvělé“ výsledky vedou k tomu, že má zoufale podfinancovanou infrastrukturu, a začíná technologicky zaostávat, jak se uvádí přímo v německé průmyslové strategii. Nemluvě o tom, že tato politiky orientovaná na vytváření přebytků vytváří obrovské nerovnováhy v eurozóně. Německá dogmata jsou destruktivní, ukazuje se to zas a znovu. A co se týká dluhů, ty jsou často výslednicí – toho, že země má slabší ekonomickou strukturu, je dost obtížné to změnit, notabene v rámci eurozóny, která má na všechno jedinou odpověď: uškrtat se k smrti a hlavně snižovat mzdy.

RS: Jak vnímáš peníze?

IŠ: Peníze vidím jako sféru, v níž se toho hodně mění, na akademické rovině i u praktické politiky. Je to velmi dobře, protože ty současné debaty kolem moderní měnové teorie, omezené účinnosti politiky centrálních bank jdou jaksi přímo k jádru pudla.

RS: Podnikání – co je v něm OK a co ne? Kde i dobrá myšlenka začne být špatná?

IŠ: Já nepovažuji podnikání za něco, co jde proti mým levicovým hodnotám. Myslím, že je špatné kapitalismus definovat na základě podnikání, nebo říkat, že hlavním definičním znakem je trh apod. hlavním znakem kapitalismu je kapitálový mechanismus, jak podrobně vysvětlujeme v knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost. Pro mě je problém renta, a to jak ve formě parazitování na veřejných rozpočtech, tak ve smyslu, jak říká Warren Buffet, „vykopání příkopů“, tj. vytvoření privilegované, monopolní pozice firmy. Tohle je nesmírně nebezpečné, renta je patologie.

RS: Je ekonomie spíš exaktní, nebo spíš společenská věda?

IŠ: Společenská. Já dokonce říkám, že ekonomie je vždy politická ekonomie. Pokud totiž neukazuje zájmy jednotlivých subjektů, tak prostě neodráží realitu. Samozřejmě, že matematizace je in, protože ta právě vede k tomu, že za vzorečky „se daný ekonom jaksi schová“. Vlastně se tím vyhýbá tomu říct, kde stojí, koho hájí, protože se schová za model. Jenže každý model má nějaké předpoklady a za ním je pak určitá představa o ekonomice, o tom, co je důležité.

RS: Platí v ekonomice nějaká teorie relativity? Například že když jiné zákony při 1 mld, jiné při 5 mld a jiné při 10 mld lidí?

IŠ: No, spíš se celý ten ekonomický systém vyvíjí. To, co dneska pozorujeme je, že určité vazby, vztahy, na které jsme byli zvyklí, prostě přestali platit. A ekonomové se ptají: je to jen teď, nebo ten vztah se rozpadl natrvalo? Typickým případem je Philipsova křivka, která ukazuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. A ona v řadě zemí se ta zploštila tak, že je k ničemu, což trpce nesou hlavně centrální bankéři. Převodová páka, kterou používaly desítky let najednou nefunguje. A dají se najít další příklady.

RS: Jakou má souvislost globalizace a technologie?

IŠ: Podle mě zásadní. Globalizace byla umožněna rozvojem moderních technologií, které přispěly jednak k rozvoji finančnictví, plus k pozici nadnárodních firem. Podrobněji se tím zabývám ve své první knize Globalizace a krize, a také v Přelomu. Pozor ovšem, technologie je často využívána jako alibismus pro to říct: vidíme ta nerovnost a problémy způsobené globalizací, s tím se nedá nic dělat, musíte se přizpůsobit. Hodně smutné je, že právě sociální demokracie v minulosti zastávala tuhle pozici. Technologie jsou zásadní, ale vždy jsou aplikovány v nějakém socio-ekonomickém kontextu.

RS: Babiš, nebo Antibabiš? Proč?

IŠ: Babiš mě upřímně nechává dost chladnou, dneska je v módě se buď za něj stavět, nebo ho fanaticky nenávidět. Pro mě osoba Babiše ve funkci premiéra krásnou demonstrací, edukativní, toho, jak se vyvíjel náš systém za posledních třicet let. Babiš ukazuje, že v systému, který vytvořil oligarchy nemůžete očekávat, že tento ekonomický systém bude „izolován“ od politiky nějakou pravdou a láskou a podobnými kýči. Babišovo „hnutí“ ANO je pro mě politické vzdělávání v přímém přenosu. Mimochodem, i z toho důvodu tak podporuji formy ekonomické demokracie jakou jsou družstva a další formy zaměstnanecké participace.

RS: Alternativa zdola – o čem ta iniciativa je a kde má své místo?

IŠ: Místo je odpovědnost. Místo jsou kořeny, identita. Jsou lidé, kteří to nepotřebují, ale já říkám, že kosmopolitní myšlení je záležitost elit. Té může být jedno, jestli je v Hong Kongu, nebo v Brazílii, protože se zajistí všude, ale pro normální lidi je místo osa jejich života. A obvykle tam mají větší možnost něco ovlivnit než na celostátní, nebo snad dokonce globální úrovni. Posílení lokálna může pomoci: ekonomice, demokracii i ekologii.

RS: Má šanci někdo, kdo nemá peníze, ale zájem participovat? Takový český kibucník?

IŠ: U nás je s lokálnem problém s tím, že ty finanční struktury u nás byly zničeny záměrně (družstevní záložny, že), nebo prostě vůbec nevznikly. Máme tu obří zahraniční banky, to všem připadá skvělé, ale starat se o domácí lokální struktury, na to máme leda tak legislativní překážky. Bezesporu existují možnosti, jak to obejít, ale upřímně je to neskutečná hloupost, jak podporuje neustále velké zahraniční a dusíme domácí, malé.

RS: Pokud ne důchody, je něco, co má šanci je nahradit? Moderní vejměnek?

IŠ: Proč by neměly být důchody? Hlavní je, co ekonomika vyprodukuje, klidně s menším počtem lidí. A pak jakým způsobem tento výstup generačně rozdělí. Pokud se bude ekonomice dařit, pak není problém se postarat o seniory. Důchodový systém bude jistě podléhat změnám – například solidarita by se mohla projevovat v tom, že by různé skupiny pracujících odcházely do důchodu v různou dobu, ale nic lepšího než průběžný systém garantovaný státem nemáme a tvrdím, že mít nebudeme.

RS: Když u toho vejměnku, jsou nějaké věci, ke kterým se vrátíme nebo bychom se vrátit měli?

IŠ: K pokoře. K úctě k přírodě a k přírodním cyklům. K uvědomění toho, že i když „můžeme“ něco udělat, technologicky to umíme, že není vždycky moudré to udělat.

RS: Ilono, díky za rozhovor a přeji hodně zdaru!

lona Švihlíková je česká ekonomka. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod. Má doktorát z politologie a docenturu v oblasti mezinárodních vztahů/mezinárodní ekonomie. Věnuje se problematice globalizace a celkově otázkám politické ekonomie.  K jejím nejvýznamnějším knižním publikacím patří: Globalizace a krize (2010), Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci (2014) a Jak jsme se stali kolonií (2015).

Jako levicové se stále ještě definují některé „režimy“ či je reprezentující osobnosti – levicový Maduro, komunistická Čína či Severní Korea apod. Protože většina z těchto režimů není kvitována ani EU, ani „spojenci“, vytváří se snadno zdání, že jakýkoli z toho vzešlý antagonismus je bojem pravice s levicí.

V něčem to možná pravda je, netřeba ale zapomínat, že „pravicovost“ je co do společenských pořádků především tendence ke konzervativnosti; a konzervativnost je především o hierarchii, pyramidě, konfuciánství, disciplíně až prušáctví. Až sekundárně může být ona „pravicovost“ ekonomicky buď konzervativní, nebo liberální. To ovšem stále nic nemění na tom, že zdroje moci tkví především v uspořádání společnosti – a zde je konzervativní přístup pravice jasný, přiznaný a primární. I proto je anomálie, aby pravice „nasákla“ levicí (nicméně k tomu – jako v jediném místě na světě a zřejmě i v dějinách – došlo po 2. světové válce v západní Evropě a USA s trváním prakticky dodnes). Naopak téměř pravidlem je, že v „levicových“ (socialistických, komunistických, bolševických, dalších) režimech se silní (= konzervativní hierarchii až militantní disciplíně stranící) jedinci až psychopati prosazují, prosperují a bují poměrně nerušeně.

To by mohlo zčásti vysvětlit i aktuální rozpoložení v globální aréně: jednak tu máme residua poválečného stavu na Západě (tzv. „bruselští neomarxisté“, američtí neoliberálové včetně obamovsko-albrightovské gardy, světová levicová intelekta i přátelé otevřených společností všeho druhu apod.), dále přiznanou pravici (historicky bývalá JAR či Pinochetovo Čile, v současné době Izrael, nově Bolsonarova Brazílie, latentně od 90. let státy Visegrádu či východní Evropy obecně), nakonec pravici v rouše levicovém (Čína, pro některé setrvačné nostalgiky možná Rusko, ale i postháfizovská, tj. současná Sýrie apod.; co do osobnosti je dobrým příkladem prezident Zeman).

Protože levice je tradičně synonymem diverze, partyzánštiny, nesystémovosti a rezistence, je zejména pro posledně uvedenou skupinu klíčovým kritériem jejího přežití to, nakolik schopně se dokáží obhájit před kritikou odhalující jejich pravou podstatu. V tomto smyslu Číně, Zemanovi ale i mnoha dalším (snad pro rafinovanost jejich PR, snad pro onu výše uvedenou setrvačnou nostalgii či selektivní slepotu) někteří jejich levicovost věří dodnes. Z hlediska objektivity i úplnosti je však na místě jimi samými obývanou třetí skupinu doplnit i o všechny ty, kterým se taková kamufláž nedaří.

Takoví výtečníci buď svou levicovost maskovat neumí nebo nechtějí (Kuba, Severní Korea), nebo je do toho, že jsou vnímání jako „levicoví“ (resp. nesystémoví, rezistenční apod.) vehnal především jejich antiimperialismus, touha po nezávislosti (od bezpečnosti a politiky až po ekonomiku a bankovnictví), nebo i to, že mají v čele autoritáře, který se ve svém projevu sem tam ožene „lidem“.

Taková charakteristika se dlouhodobě týká „osy“ rezistence, tj. Íránu, Sýrie, pochopitelně Hizballáhu; momentálně s palčivou aktuálností a názorností Venezuely; latentně ale třeba i Ekvádoru, Nikaraguy či Bolívie.

Pokud se na vnitřní uspořádání (systém, režim, společenskou strukturu, dělbu moci apod.) těchto zemí podíváme střízlivě, konstatujeme, že tu žádný podstatný rozdíl od vedení uspořádání států „pravicových“ není. Jedině snad ten, že zatímco v „klasických“ pravicových (či mocensky konzervativních, ekonomicky liberálních) státech o moc soutěží rodiny či v horším případě oligarchové, zde to jsou kromě rodin a oligarchů i kliky či jednotlivci. Socialismus pak většinou znamená jen dotace na chleba a elektřinu, jinak ovšem hlavně sdílenou (= rovnostářskou) chudobu, maximálně s několikaprocentními privilegovanějšími výjimkami.

Podstatný rozdíl je tak v jiné věci: z pohledu jaksi „oficiálních“, tradičních světových „pravicí“ jsou garanti či zástupci těchto „režimů“ bráni jako:

– co do schopnosti řídit společnost a „ustát“ pod nohy házené klacky buď jakž takž obstávající (Rúhání, Ortega), anebo selhávající (Maduro) manažeři

– co do propojenosti ekonomiky, bankovnictví i určité („ideologické“) loajality či „sdíleného názoru“ buď  (zatím) integrované (Nikaragua, Bolívie, Ekvádor), anebo (již/ještě) dezintegrované (Sýrie, výhledově Venezuela), popřípadě „vymknuvší se“ (Írán, Severní Korea) entity

Nejde tedy čím dál nepokrytěji spíš o jakési klání v manažerských (spíš než ideologických) dovednostech, jejichž hodnota se přirozeně zrodila s nutností organizování neustále narůstající světové populace a jež s jejím pokračujícím růstem nabývá na důležitosti? Dává smysl, že čím víc je lidí, a tedy i možných kombinací vzešlých z jejich interakcí, tím větší hodnotu mají manažeři, kteří jsou schopni je zorganizovat. Jinými slovy: srovnat, naformátovat, nalajnovat a zglajchšaltovat – jak pro prevenci nežádoucích odchylek, tak pro maximalizaci užitku.

Tudíž i jestli je dnes ještě někdo „levice“, může to už za pár let být v podstatě jedno, protože hodnotové hledisko bude zcela otevřeně nastaveno úplně jinak. Jak se zdá, může jít dost dobře o paradigma koexistence / souboje nejschopnějších globálních (geopolitických) manažerů, kteří (třeba ne jako cíl, ale určitě jako vedlejší produkt) v procesu svého konání kdykoli jednoduše vyeliminují ty méně- či neschopné. Aktuální Venezuela je toho skutečně ilustrativním příkladem a ne nadarmo jsou v argumentaci proti Madurovi se zvláštní důležitostí i dikcí vyzdvihovány právě elementy jeho údajných manažerských selhání.

Pokud by se takové globální klima mělo nastavit, je jedno, jestli přijde s Čínou, Ruskem, USA, Brazílií, Izraelem, Visegrádem či všemi dohromady: faktem zůstává, že průvodními znaky takového procesu bude, že se svět začne rovnat, efektivizovat, normalizovat a šikovat – zkrátka chovat konzervativně pravicově, a to se stále menší potřebou to zakrývat.

A možná je tak zrovna ta „prusizace“ pojmem, který takový vývoj vystihne úplně nejlépe.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Mediálně vděčné střety, k nimž došlo minulý rok mezi americkou extrémní pravicí a jejími odpůrci, signalizují, že silná polarizace části místní společnosti je přetrvávajícím a reálně existujícím jevem. Existuje-li pravděpodobnost toho, že k dalším podobným konfliktům dojde i v budoucnosti, není určitě od věci podrobněji prozkoumat, jak se ta část názorového spektra, kterou bychom v Evropě dost pravděpodobně vnímali jako krajně pravicovou, v USA vyvíjela historicky. Po nějaké době tak pokračujeme v našem nepravidelném seriálu rozhovorů s odborníkem na politický extremismus Martinem Bastlem:

V našem minulém rozhovoru jsme se dílčím způsobem zabývali též podobami krajní pravice v některých neevropských regionech (Jižní Afrika, Latinská Amerika), dnes detailněji probereme situaci ve Spojených státech amerických. Lišily se tam zásadním způsobem geneze a další vývoj krajní pravice v porovnání s Evropou?

Americký případ je zcela specifický. Amerika je kolébkou moderní demokracie, americká revoluce byla vzorem pro revoluci francouzskou. Od počátku je ve Spojených státech nesmírný respekt k jejich ústavě a k liberálním principům, jež jsou této ústavy nedílnou součástí. Dělení na pravici a levici se objevuje až dlouho poté, kdy se Amerika osamostatnila na Velké Británii, zhruba v polovině devatenáctého století spolu s přílivem evropských přistěhovalců. Část těchto lidí přinášela a šířila radikálně levicové myšlenky, marxistické či jiné. Formovalo se dělnické hnutí, byla ustavena silná anarchistická federace. Tomu, aby tyto radikální myšlenky zásadněji pronikly do hlavního politického proudu, nicméně silně bránil americký volební systém. V něm se poměrně záhy vyprofilovalo soupeření dvou velkých stran, republikánů a demokratů. Veškeré proudy, jež se chtěly prosadit, působily v rámci těchto dvou stran. Iniciativám, které jednaly samostatně, se nikdy nepodařilo proniknout do politiky na federální úrovni. Tento volební systém, jenž ve své podstatě funguje dodnes, efektivně eliminoval krajní politické proudy na obou pólech. Fašisté či komunisté tak ve Spojených státech vždy představovali okrajové a marginální strany. Pakliže máme mluvit o radikálnější pravici či levici, jež kdy v Americe získala určitý vliv, téměř vždy se jednalo o příslušníky krajních křídel jedné ze dvou velkých stran. Mimochodem, je dobré zkraje zmínit, že profil demokratů a republikánů se výrazně měnil v průběhu času. Demokraté byli původně spíše napravo a postupně se posouvali doleva, zatímco republikáni se posunuli doprava.

Zhruba v polovině devatenáctého století se v Americe objevují tzv. nativistická hnutí, jež se snažila bránit, také za užití násilí, proti tomu, co chápala jako ohrožení „amerického způsobu života“ ze strany nových přistěhovalců. Dá se o těchto hnutích již hovořit jako o amerických počátcích krajní pravice? Různá dnešní radikální hnutí vymezující se proti federální vládě se na ně ostatně odvolávají…

Nativismus vyrůstal především z náboženských kořenů, jež jsou v USA dodnes silné. Amerika představovala útočiště pro lidi, kteří chtěli žít po svém a v Evropě pro to nenašli prostor. Jednalo se z velké části o puritány, u nichž hrála velkou roli otázka veřejné morálky, z druhé strany ovšem také odkazovali k ústavě a „otcům zakladatelům“. Byl u nich silný důraz na individualismus a víra v to, že Spojené státy byly založeny, aby se v nich dalo žít svobodně bez omezení a donucení ze strany státu a aby člověk mohl usilovat o své štěstí. Zde je nutné uvést, že tradice individualismu má ve Spojených státech mnohem silnější kořeny než v kontinentální Evropě. Nelze však popírat, že se jednalo o lidi, jejichž identita byla bílá, anglosaská a protestantská (WASP). Tuto identitu považovali za určující pro Spojené státy a byl u nich velmi silný protikatolický postoj. Katolicismus, který vyznávalo mnoho nově příchozích, vnímali jako cizorodý a rozvratný element. Je ovšem otázkou, zda toto samo o sobě můžeme hodnotit jako znak pravicovosti.

Na jednu stranu je zde tento ideál individualismu a osvobození se z evropského útlaku, z druhé strany se WASP sami dopouštěli v Americe útlaku domorodého obyvatelstva. Jak tuto skutečnost reflektovali?

Tato otázka nebyla v podstatě dodnes vyřešena. Boj proti imperiální Británii coby utlačující síle versus útlak indiánů. Národ, jenž se zformoval jako obhájce svobody, vyháněl domorodé obyvatelstvo, aby získal půdu a mohl tyto ideály realizovat, přičemž to vyhánění v mnohých momentech nabývalo genocidní charakter. Tato vnitřní schizofrenie a z ní plynoucí pocit viny za činy předků se odráží i v současné americké politice. Američané jsou zmítáni z extrému do extrému mezi nutkáním vnucovat ostatním svoji vizi svobody a demokracie a sebemrskačstvím mimo jiné právě za útlak indiánů. Z vnějšího pohledu lze říct, že Spojené státy jsou postaveny na mnoha různých kořenech a ještě v osmdesátých letech dvacátého století alespoň navenek byly oním „tavícím kotlíkem“. V posledních zhruba třiceti letech však americká politika nabírá až hysterické rysy, opoziční názory jsou karikovány a shazovány a postupně dochází k vnější homogenizaci politického prostředí.

Pojďme se ještě vrátit do devatenáctého století. V roce 1865 po skončení americké občanské války zformovala skupina důstojníků konfederační armády organizaci Ku-Klux-Klan (KKK), jež mimo jiné hlásala rasovou nadřazenost bělochů nad černochy. Lze KKK už v jeho první fázi (1865 – 1871) vnímat jako krajně pravicovou organizaci?

Je věcí pohledu, zda o něm takto hovořit. KKK byl na počátku provázán s Demokratickou stranou. Je také otázkou, zda jejich protičernošský postoj byl v té době něčím skutečně extrémním. Když začala americká občanská válka, sám Abraham Lincoln nebyl pro zrušení otroctví. Dospěl k tomu až v okamžiku, kdy potřeboval mobilizovat zdroje, potřeboval posílit svou stranu – sever – ve válce proti jižanské konfederaci. Mimochodem je dobré připomenout, že otroctví v té době existovalo nejen ve Spojených státech, ale kupříkladu také v Africe. Pokud na straně jižanů byly tendence, jež bychom dnes zpětně označili za krajně pravicové, tak v té době neměly extrémní charakter, spíše naopak. Možná lze spíše říct, že lidé z jihu usilovali o emancipaci, chtěli se osamostatnit a v tomto ohledu pro ně vlajka konfederace symbolizovala boj za nezávislost, za svobodu, nikoliv boj za otroctví a útlak černochů, jak je brána v současnosti. Co se týče přímo KKK, u něj jsou rozhodně prvky, jež bychom dnes označili za krajní pravici. Je tam rasismus a antisemitismus, ale je otázka, zda to v té době chápat jako projev extremismu. Lze diskutovat, do jaké míry byl KKK konzervativní, do jaké míry byl vigilantskou organizací, či hnutím odporu proti tomu, co bylo vnímáno jako seveřanská okupace jižních států. Pravdou je, že jižanské obyvatelstvo bylo masakrováno způsobem, jenž by byl dnes vnímán plně jako válečný zločin. Díky tomu, že sever vyhrál, se ale nezačalo mluvit o zločinech severu, pouze o zločinech jihu. Archetypickým zločinem jihu se stalo právě otrokářství a útlak černošského obyvatelstva.

O KKK coby krajní pravici ovšem můžeme bezesporu mluvit v jeho druhé fázi (1915 – 1944). Po uvedení snímku Davida Griffitha Zrození národa dostal KKK doslova novou krev do žil. Během několika let dosáhl svého vrcholu a podle různých údajů měl přinejmenším jeden a půl milionu členů. Byl dokonce schopen ovlivnit volby guvernérů některých států. Jednalo se o reálné vymezení se proti tradičnímu systému dvou stran. V této druhé fázi již nešlo o nostalgii po konfederaci, ale jsou zde jednoznačně prvky dominance a mytizace minulosti, nepochybné pravicové prvky. V tomto ohledu jsou dvacátá a třicátá léta skutečnou dobou konstituování se americké krajní pravice. Tak jako se krajní pravice v Evropě projevila prostřednictvím fašismu a nacismu, tak se v USA projevila ve druhé vlně KKK a jeho populismu, jenž v některých amerických státech dokázal získat významnou podporu. Z druhé strany se dnes ovšem neblahé působení KKK možná až neúměrně zveličuje. Reálně se ve svém důsledku jednalo převážně o uskupení provinčních chlapíků, kteří si v nějakém malém městečku hráli na velké čaroděje a podobné záležitosti. Shodli se, že nemohou dopustit nic, co by ohrozilo mravnost a poklid jejich městečka a v důsledku toho občas docházelo samozřejmě i k lynčování. Nicméně v převážné většině se nejednalo o lidi trpící velikášským komplexem v té podobě, jakou známe z nacistického Německa.

Jakou měl v této době ve Spojených státech odezvu fašismus a nacismus?

Téměř žádnou. Americká krajní pravice vyšla z vlastních kořenů, má vlastní vzory ve vlastní minulosti. Ostatně Americká nacistická strana vznikla až na konci padesátých let a vždy měla spíše subkulturní charakter. Rozhodně to nebyla síla, která by aspirovala na reálný politický vliv. Spojené státy byly izolacionistické, před první a druhou světovou válkou se staraly spíše o své záležitosti. Pravice měla spíše tendenci izolovat se od mezinárodních problémů. Evropský vliv byl coby cizorodý americkou pravicí vnímán spíše negativně, ať již šlo o krajní levici či krajní pravici.

Jaká tedy byla pozice americké krajní pravice vůči druhé světové válce a německému nacismu?

Americká krajní pravice byla převážně izolacionistická a nechtěla se starat o nic za hranicemi Spojených států. Když byla Amerika napadena Japonci, tak se krajní pravice převážně postavila za americké válečné úsilí. Mimochodem tehdy docházelo k plošným internacím Japonců na území USA, což nebylo obecně nahlíženo jako něco negativního. Jestli něco podpořila druhá světová válka, tak to byla integrace různých složek americké společnosti. Romány popisují, jak italští mladíci vstupovali do armády a díky tomu přestali být svým okolím vnímáni negativně coby cizí, katolický element. Hájili USA a bojovali proti vnějšímu nepříteli.

Lze tenhle zlom pozorovat také v případě amerických černochů?

Nevím, že by se tímto tématem někdo seriózně zabýval, čili mohu pouze spekulovat. Pokud mám vycházet z kusých informací a fragmentů, tak pamětníci říkají, že ne. Že černoši, kteří vstoupili do armády, byli svými spolubojovníky vyloženě ostrakizováni, nebyli bráni jako rovní. Rasová segregace v té době byla stále velmi silná.

Byl vyhrocený antikomunismus charakteristickým rysem americké krajní pravice již před druhou světovou válkou, nebo se jedná až o záležitost studené války?

V souvislosti s antikomunismem a vlastně vůbec s celým tématem rozhovoru je v první řadě nutné zmínit jednu věc. Násilí si ve Spojených státech „nemonopolizovaly“ pouze radikální pravice a levice, ale byly jej pro své zájmy ochotny použít i proudy, jež v Evropě nejsou vnímány jako krajní. Docházelo k tomu, že zdivočelí pravicoví liberálové lynčovali odboráře s tím, že hájí svobodu a liberalismus proti levicovému nebezpečí. To je oproti Evropě, kde se politické násilí pojí takřka výhradně s extremisty, výrazný posun. Antikomunismus byl v USA přítomný již dlouhá desetiletí před druhou světovou válkou. Jednalo se především o odpor proti odborům, v němž hrál roli i fakt, že americké odbory byly silně spojeny s přistěhovalci, včetně italské mafie. Opor proti nim byl často veden z protestantské pozice, z pozice odkazující k „otcům zakladatelům“. Máme-li ale mluvit o antikomunismu coby postoji horních pater americké politiky, tam se stal dominantním až po skončení druhé světové války a spuštění železné opony. Svůj vrchol nalezl v padesátých letech v období mccarthismu, pátrání po protiamerické činnosti a hledání vnitřního nepřítele.

Nebyl americký antikomunismus na domácím poli spíše bojem s papírovými tygry, resp. nebyli američtí komunisté skutečně spíše „salónními revolucionáři“, než někým, kdo reálně ohrožoval americkou demokracii?

Může se to tak jevit, ale na druhou stranu je nutné vzít v potaz, že například odborové hnutí má v USA velmi silné kořeny. Odkud je tradice prvního máje? Odkud je tradice mezinárodního dne žen? Velmi významnou organizací byli Průmysloví dělníci světa. Mnoho levičáků hledalo v USA azyl, byli významnou součástí milionů migrantů mířících do Ameriky. Podobně jako před bolševickou revolucí v Rusku, i ve Spojených státech se spojovalo více proudů – byli tam samozřejmě zmiňovaní salónní komunisté, kupříkladu v Hollywoodu, jenž dodnes platí za baštu levice. Ale byli tam i autentičtí lidé, kteří šířili svoji agendu v továrnách a snažili se organizovat dělníky zespoda.

Jak hodnotíte politickou atmosféru padesátých let ve Spojených státech? Není možné říci, že radikální antikomunismus a obrana demokracie došly do takové fáze, že popřely samu demokratickou podstatu americké společnosti?

Před druhou světovou válkou byla v Americe mnohem větší svoboda zastávat komunistické názory, než po ní. Antikomunismus se přenesl do politických struktur na vrcholné úrovni. Padesátá léta byla ve znamení triumfu konzervativního myšlení, pravice včetně jejích radikálních podob na čas opanovala veřejný prostor. Obraz vnějšího nepřítele byl nalezen v podobě Sovětského svazu a díky jasné vizi tohoto nepřítele možnost represe značně vzrostla a stala se akceptovatelnou. Antikomunismus se projevil skrze doktrínu studené války, skrze mccarthismus a „hony na čarodějnice“, skrze podporu jihoamerických diktatur a podobně. Na druhé straně je třeba říci, že ačkoliv v samých Spojených státech antikomunistická kampaň vedla k politickým procesům a zasáhla do životů tisíců lidí, nevedla ke genocidě či masovým popravám.

Zmínil jste Hollywood, jehož se antikomunistická kampaň výrazně dotkla. Nehrály v tažení proti „hollywoodským komunistům“ určitou roli obrazy tzv. židobolševismu, vzhledem k nadproporčnímu zastoupení osob židovského původu ve filmovém průmyslu i ve strukturách americké levice? Byl například v mccarthismu či jinde do určité míry přítomen také prvek antisemitismu?

Pokud jde o americký antisemitismus, jako první mě napadá Henry Ford. Ten je na jedné straně symbolem amerického autentického kapitalismu, zároveň měl blízko k nacismu a spatřoval nepřítele v mezinárodním židovstvu. Taktéž letec Charles Lindbergh. Ale to byly spíše izolované případy. Antisemitismus v Americe sice existoval, ale nikdy nebyl součástí žádné skutečně významné politické ideologie či doktríny. Mohl fungovat coby kulturní prvek a lidový předsudek, ale určitě nebyl artikulovaným politickým programem dominantního proudu jako v nacistickém Německu. Antisemitismus byl sice do značné míry přítomen v ideologii KKK, ale ti byli též proti indiánům či katolíkům, zkrátka proti všemu „cizímu“, co nespadalo do kategorie WASP.

Zásadním předělem z pohledu krajní pravice byla šedesátá léta. K čemu tehdy došlo?

Šedesátá léta byla ve Spojených státech dobou, kdy došlo k sloučení více vlivů a politické kyvadlo se zvrátilo ostře na druhou stranu. Spojil se generační odpor, strach z války ve Vietnamu a odpor k ní a také emancipační hnutí. V šedesátých letech je dle mého soudu možné hledat počátek rozdělení americké společnosti, jež trvá v podstatě dodnes. Mlčící konzervativní většina se na hnutí hippies dívala s opovržením a na druhé straně stála hlasitá mladá generace, jež považovala americký řád svých rodičů za cosi fašistického. Zde byl nabourán princip tavícího kotle, proběhla revolta proti minulosti a společensko-politickému řádu, který v Americe fungoval nějakých sto padesát, dvě stě let.

Za povšimnutí stojí, že většina příslušníků americké dělnické třídy zastávala v této době konzervativní postoje a nebojovala spolu s hippies za světový mír a za to, aby se všichni lidé měli dobře. Jak to vysvětlujete?

V padesátých a šedesátých letech se díky hospodářskému růstu dělnické třídě, která předtím bojovala za své zájmy skrze odborové hnutí, dostalo dobrého postavení, její zájem byl víceméně saturován a neměla důvod se bouřit. Zbyla malá exaltovaná skupina profesionálních revolucionářů, kteří se realizovali skrze politiku v rámci boje za velké ideje, už ne za zájem, ale za ideu. Tito revolucionáři hledali nové skupiny, které by mohly být objektem jejich revolučního úsilí, a našli je v menšinách a také v ženách, tedy ve skupinách, které neměly apriorní provázanost s proletariátem a jichž si dosud levicová emancipační teorie nevšímala. Spojila se mládež, etnické menšiny, do jisté míry bylo toto hnutí také navázáno na hnutí pro osvobození žen. U toho bych na chvíli odbočil. Traduje se totiž, že ani v šedesátých a sedmdesátých letech na této nové levici neměly ženy významnější postavení a spíše vykonávaly „podřadnější“ aktivity typu roznášení letáků. Naopak dokonce docházelo k útlaku žen skrze sexuální revoluci v tom smyslu, že na ženy, které kupříkladu chtěly být věrné svým manželům či partnerům, byl vyvíjen docela nevybíravý nátlak. Uvědomělá aktivistka měla být povolná vůči svým spolubojovníkům a neměla se nechávat svazovat konzervativní morálkou, což bylo vkládáno jako emancipace a sexuální revoluce.

V každém případě v této době vliv krajní pravice i pravice jako takové ve Spojených státech upadá. Konzervativní proud se stává mlčící většinou. Přes sedmdesátá a osmdesátá léta nabývá stále více na významu progresivní, liberální levice, která skrz pozice, jež má ve veřejném prostoru, v kultuře, na univerzitách, v intelektuálním prostředí, mezi novináři, začíná dominovat. Krajní pravice se postupně transformuje do jakési obranářské síly, jež je svírána pocitem ohrožení podporovaným zprávami v novinách, kupříkladu o integraci školství. Na krajní pravici se objevuje narativ, že bílé pracující vrstvy jsou nyní těmi znevýhodněnými a utlačovanými. Je zde pocit zrady ze strany bílých elit, které žijí mimo realitu. Nařizují desegregaci, ale své děti nebudou posílat do školy v ghettu mezi mladistvé černé delikventy. Vznikly různé bílé supremacistické skupiny v reakci na dominanci liberální levice ve veřejném prostoru. Tyto skupiny už explicitně nehlásají nadřazenost bílé rasy a její expanzi, ale vystupují jako její obránci před diskriminací (např. v rámci afirmativní akce) a útlakem ze strany menšin. Jejich argumentace má silně defenzivní charakter.

 

Když zmiňujete delikventy, v souvislosti s krajní pravicí nelze nezmínit vězeňský gang Árijské bratrstvo. O koho se jedná?

Árijské bratrstvo je velmi významný bělošský vězeňský gang, jenž vznikl v amerických věznicích v šedesátých letech jako snaha bránit se kolektivně poté, kdy došlo k desegregaci vězeňství a množily se případy násilí ze strany spoluvězňů jiné barvy pleti, převážně černochů. Členové tohoto gangu přijali nacistickou symboliku jako cosi, co má zastrašit protivníka. Jinak v tom ale není skoro žádná ideologie.  Za zmínku stojí, že Árijské bratrstvo má alianci s jedním ze dvou hlavních mexických vězeňských gangů. Dokonce v některých bělošsky supremacistických ganzích (Nazi Lowriders) mohou být členy i Hispánci, pokud tedy mají světlejší barvu pokožky. Poukazuje to na komplikovanost rasových vztahů v Americe.

Co hnutí skinheads? Jak to ovlivnilo americkou krajní pravici v porovnání s Evropou?

V USA neměli skinheads kořeny v mládežnické dělnické subkultuře, jako tomu bylo ve Velké Británii. Američtí skinheads nebyli autentickou subkulturou, byli stylizovaní. Byli silně propojeni s kriminálním prostředím a vlastně se ani příliš nesnažili být politickým hráčem. Celkově zde nemělo skinheadské hnutí zdaleka tak významný dopad jako v Evropě. Skinheads byli v USA, kde na krajní pravici, na rozdíl od Evropy, působí i různé nábožensko-rasově uvědomělé skupiny či motorkářské gangy, pouze jedněmi z mnoha.

Hrají u současné americké krajní pravice významnější úlohu různé konspirační teorie, např. že 11. září bylo dílem amerických zpravodajských služeb a podobně?

Výrazný příklon ke konspiračním teoriím je patrný minimálně od osmdesátých let, kdy se objevují různé vize světovlády, čipování, tajných příprav koncentračních táborů pro patrioty. Na počátku devadesátých let došlo k řadě incidentů, z nichž nejznámější je tzv. Masakr ve Waco, v němž během zásahu amerických úřadů proti ozbrojené sektě Davidiánů zemřely desítky lidí.  Lidé hlásající se k pravicovým milicím to ze strany federální vlády chápali jako počátek genocidy. Tato mentalita se projevila i v medializovaném útoku Timothy McVeigha v Oklahoma City v roce 1995.

Jinak je ale třeba říci, že konspirační teorie nejsou nějakou výhradní doménou pravicových radikálů, naopak se stává, že se dost často na stejné pozici sejde krajní pravice s krajní levicí na základě sdíleného odporu vůči dominantní liberální ideologii.  Na druhé straně ovšem v současnosti jak v Americe, tak v Evropě část krajní levice, jež byla dříve v opozici proti systému, v podstatě přechází do liberálního mainstreamu.

V souvislosti s americkými prezidentskými volbami a vítězstvím Donalda Trumpa se často objevoval termín alt-right coby nový pravicový ideologický směr. Mohl byste přiblížit, o jaké hnutí se jedná a jaké jsou jeho cíle?

V případě alt-right podle mého názoru nejde o žádné politicky, ani kulturně nebo sociálně homogenní hnutí. Sám termín je relativně nový, používaný sotva několik let. První užití se uvádí k roku 2008. Alternativní pravici definuje spíše společný nepřítel než společné cíle. Tímto nepřítelem je v politické rovině aktuálně dominující progresivistický liberalismus, v kulturní tzv. „politická korektnost“, v sociální rovině opatření zvýhodňující příslušníky konkrétních menšin, ať již etnických, sexuálních nebo třeba náboženských, opatření zahrnující i afirmativní akce. V americkém kontextu se alt-right řadí ke konzervativnímu proudu a měla řadu ideových předchůdců – typicky mne napadá republikánský kongresman Ron Paul na jedné straně a Pat Buchanan na straně druhé. Rozdíly mezi těmito dvěma politiky také ilustrují široké rozpětí alt-right. Z per liberálních analytiků občas čteme úvahy o tom, že volba proti liberalismu je volbou poražených globalizací, neúspěšných. V souvislosti s volbou Trumpa jsem svého času zaznamenal dokonce slovní spojení „poslední vzpoura bílého muže“. Kouzlem nechtěného tato volba slov črtá obrázek, kde je na jedné straně vrstva poražených a utlačovaných a straně druhé vládnoucí vrstva těch úspěšných, vítězů. Prostý „bílý muž“ zřejmě v USA k vítězům nepatří, ten se bouří. Jestli se vzbouřil naposled – a pro příště už to má spočítané, jak článek naznačoval, to nevím. V současnosti je alt-right jen termínem zastřešujícím opozici všeho druhu, od neonacistů po libertariány, byť může být v jádru spojována s jakýmsi defenzivním, lidovým konzervatismem.

Část podporovatelů Trumpa na alt-right se projevovala otevřené antisemitsky či se dokonce jednalo o neskrývané neonacisty. Jak se to slučuje s Trumpovými prožidovskými postoji a okázalou podporou Státu Izrael?

Explicitní neonacisté podporující Trumpa jsou marginálním proudem. Nepodporovali jej s nějakým extrémním nadšením, ale zkrátka protože pro ně, i přes své chyby, představoval přijatelnějšího kandidáta než Hillary Clinton. Nebyl pro ně ideálem, ale byl menším zlem, se kterým se daly nalézt jisté styčné body. Jinak co se týče antisemitismu, ten je často zmiňován i v souvislosti s kontroverzním zpravodajským webem Breitbart News spojeným se jménem někdejšího Trumpova poradce Steva Bannona. Mezi autory, kteří píší pro Breitbart, jsou ale také mnozí židé. V USA, stejně jako v Evropě, část konzervativní pravice intenzivně podporuje Stát Izrael, ale zároveň považuje za škodlivé liberální židy, kteří představují rozvratný element. Má to však i svoji zrcadlovou podobu na progresivní levici, které v rámci diverzity nevadí židé, kteří mají krámek na rohu v ulici, zároveň však tato levice odmítá – pro ně rasistický – Stát Izrael, který utlačuje Palestince a zabírá jejich území.

Máme-li vše na závěr shrnout, jak byste v základních obrysech charakterizoval rozdíl mezi podobami krajní pravice ve Spojených státech a v Evropě?

Z našeho evropského pohledu to, co považujeme za krajní pravici, má určité jasné kořeny, odněkud to vyvěrá a existuje tam nějaká kontinuita. V USA kontinuita tak jasná není. Stejně jako americká společnost coby celek, tak i americká krajní pravice je konglomerátem různých skupin a zájmů. Výrazným prvkem, jak už to u krajní pravice bývá, je odkaz na historii, která bývá ztotožňována s poutníky, Mayflower, s protestantismem, s anglosastvím. Dále je tam konfederační odkaz, je tam KKK, jsou tam různé náboženské skupiny, sekty, církve, jsou tam představitelé pravicového populismu, jsou tam ozbrojené milice brojící proti federální vládě, jsou tam kriminální gangy. Souhrnem tak u americké krajní pravice těžko hledat nějaký jasný jednotící prvek.

Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.

Přetiskujeme jednu z pasáží volné diskuse vedené na stránkách časopisu !Argument, a to nejen pro určitý svěží tón, v němž se nese, ale i četná zajímavá data, souvislosti a pozorování, které jsou v něm obsažena. Michael Kroh ve svém polemickém článku přemýšlí nad tím, zda je vlastenectví podstatným znakem levicovosti a pravicovosti:

Článek Veroniky Sušové-Salminen „Nejsme děti“ vzbudil velký ohlas i na sociálních sítích. V jedné takové debatě jsem se dostal do sporu s publicistou Danielem Veselým (Britské listy, Český rozhlas Plus), který sám sebe definuje jako anarchistu. Spor se týkal hodnocení sociologa a europoslance Jana Kellera, na kterého česká krajně levicová scéna soustavně útočí kvůli jeho postoji k migraci. V té souvislosti Veselý několikrát opakoval, že „národoveckou levici“ (do které kromě mne zařadil i Kellera, Irenu Ryšánkovou, Marka Řezanku a další respektované publicisty, mimo jiné autory iArgumentu) neuznává a výslovně dodal, že „s pravičáckýma konceptama konzervatismem a vlastenectvím prostě nikdy nebudu souhlasit“. Protože jde o autentický citát, zveřejňuji jej i s pravopisnými chybami, kterých by se publicista dopouštět neměl. Nejde však o pravopis (koneckonců jde jen o chat na webu a tam je dovoleno leccos), ale o hlubší souvislosti, o chápání levicovosti určitou skupinou aktivistů a komentátorů.

V citované větě použil Veselý dva odborné termíny „konzervatismus“ a „vlastenectví“. Tyto termíny vznikly jako výsledek poznání formou abstrakce, ve které se odhlíží od nepodstatných rysů a vlastností. Právě podstata odlišuje tyto výrazy od jiných, ať jsou již podobné či protikladné. Ovšem spousta publicistů považuje vyabstrahované termíny za něco, co se automaticky týká všech jevů a procesů, tedy nejen podstatných, obecných, ale i nepodstatných, individuálních. Na základě této logiky jsou schopni dospět k dělení společnosti na levicovou a pravicovou i podle toho, jak se lidé oblékají či co konzumují (Miroslav Macek), ale také přidělovat atributy levicovosti (pravicovosti) i tam, kde se jedná o něco podstatně jiného. Veselého mohu potěšit, protože jeho výrok „vlastenectví fakt není levicový“ je skutečně pravdivý. K jeho smůle ovšem není vlastenectví ani pravicové. Vlastenec může být a také je levičákem i pravičákem. Stejně může být i konzervativcem, i když zde je blízkost pojmu „pravice“ zřetelnější (nicméně existuje i konzervativní levice).

Nevím, čím a kým se Daniel Veselý vlastně cítí, když odmítá vlastenectví, vztah k vlasti, zemi, ve které se narodil a stále žije. Skoro se bojím nazvat ho Čechem, abych jej neurazil. Nicméně mezi krajně levicovými aktivisty je skutečně rozšířené odmítání národa a národních států ve jménu internacionalismu, který si ovšem většinově pletou s globalismem a kosmopolitismem (a patriotismus se šovinismem). Samotný pojem „internacionalismus“ předpokládá existenci národů a národních států, vždyť je to inter – nacionalismus. Takové pojetí internacionalismu není vůbec protikladné patriotismu, naopak jej implicitně předpokládá (kdysi se „proletářský internacionalismus“ spojoval se „socialistickým vlastenectvím“). Neříká nám nic víc, než že existují potřeby a zájmy, které jsou společné více národům či národním státům. Jaké v dané situaci ty společné zájmy jsou, je předmětem zkoumání konkrétních společenských věd, mimo jiné sociologie, ve které vyniká i Jan Keller.

Z toho vyplývá i způsob řešení problémů. Internacionalisté hledají uvedené společné zájmy a snaží se na tomto základě formovat řešení přijatelná pro všechny zainteresované. Jsou to složité procesy a ne vždy se podaří dosáhnout shody. To se ukázalo přímo učebnicově v době vzniku první světové války, kdy agresivně naladěné Německo mohlo vyhlásit válku pouze proto, že i levicoví sociální demokraté schválili v parlamentu válečné půjčky a tím vlastně rozbili Druhou internacionálu.

Naproti tomu kosmopolitismus absolutizuje objektivně působící globalizační trendy a rozšiřuje je i na otázku národa, který podle něj postupně mizí, rozplývá se v živelně vznikajícím mixu etnik, kultur či náboženství. Opírá se přitom o subjektivistické pojetí národa, rozpracované původně konzervativci (Ernst Gellner), ale později převzaté levicovou tzv. kritickou teorií – pokračovatelkou dřívějších koncepcí „neomarxistické“ Frankfurtské školy v jemnější podobě „politického národa“ inspirovaného dvousetletou historií USA (Jürgen Habermas) či přímé propagace kosmopolitismu (Ulrich Beck). Základem tohoto uvažování je pojetí národa jako umělého politicky motivovaného konstruktu, vzniklého v počátcích kapitalismu a v dnešní době už údajně překonaného.

Je jasné, že národní identitu nelze stavět na etnických či dokonce rasových charakteristikách. Takové pojetí bylo již dávno vyvráceno. Nejde však jen o subjektivní stránku problému, ale také o určité objektivní, historicky a kulturně zakořeněné vztahy, zvyky, vazby, projevy a také společný jazyk. Do nich se člověk rodí, obvykle v nich i vyrůstá, nabývá identitu. Těžko se jí zbavuje i v podmínkách nucené či dobrovolné emigrace. Tuto skutečnost respektuje i legislativa, která obvykle určuje dobu, ve které se přistěhovalec musí projevit jako hodný státního občanství, jehož udělení se považuje za potvrzení dovršené integrace.

Problém však může nastat u dalších generací imigrantských rodin, kde nově narozené děti dostávají občanství automaticky, nemusí o něj „zabojovat“, a pokud nezískají v průběhu dospívání identitu „politického národa“, identifikují se s něčím jiným, což může být i kultura odlišná a těžko slučitelná s podmínkami vlastní domoviny. To také vysvětluje daleko větší počet teroristů a extrémistů z druhé a dalších generací migrantů, zatímco první vlna z 50. a 60. let se poměrně úspěšně integrovala. Také to ovšem vyvrací čistě subjektivistické pojetí národní identity, protože u migrantů se ještě po řadě generací projevuje dvojí identita – původní, postupně (ale nikoli automaticky, je možný i opačný proces) slábnoucí, a nová, převzatá. Čili národní identita má svůj objektivní základ, existující nezávisle na vědomí a vůli jednotlivce, který se do ní rodí a postupně se v jejím rámci socializuje.

Krajní levice vyčítá v jejím pojetí „národovecké“ levici opatrný až odmítavý postoj k nelegální migraci. Nikdo z výše jmenovaných a nakonec ani liberály ostrakizovaní Le Penová či Okamura nemá problém s legální, státně kontrolovanou migrací. Vždyť sám Okamura je ze smíšeného manželství a má dvojí identitu. Migrace je v současných podmínkách (a byla i dříve) objektivním jevem, a ta legální nemá problém ani s hraničními bariérami, protože jimi na základě platných povolení hladce projde.

Daniel Veselý se opírá o své zážitky z cest po islámských zemích a argumentuje mírumilovností a pohostinností tamějších obyvatel. Podobné poznatky mám nejen já, ale i statisíce českých turistů, kteří každoročně tráví dovolenou na plážích Turecka, Egypta, Tuniska, Indonésie či Albánie. Jenže Veselý zapomněl dodat podstatné: tito lidé zůstali doma, nikam neodjeli, projevili své vlastenectví, jakkoli by si možná jinde na základě dosažené kvalifikace vydělali více. Ale jak se máme postavit k těm, kteří se snaží o ilegální přechod hranic s pomocí pašeráckých gangů, násilí a porušení zákona, zatajují svůj skutečný původ i věk, v podstatě podvádějí? Už to by je mělo diskvalifikovat z poskytnutí azylu, protože takto se uprchlíci nechovají, a měli by být okamžitě a bez výjimek vraceni do zemí, které označili za svůj domov či do míst, kde byli dočasně umístěni v důsledku válečných konfliktů. Jenže v tomto hraniční státy EU naprosto selhaly a Brusel se snaží násilím vnutit ostatním členským zemím podíl na důsledcích tohoto selhání. Veselý spolu s krajní levicí ovšem vidí řešení nikoli v znovuzavedení pořádku do migrace, ale v naprostém otevření se proudu migrantů bez ohledu na důvod jejich příchodu. Porušování zákonů z jejich strany zlehčuje a omlouvá ušlechtilostí jejich cílů v konfrontaci se „sobeckou a nehumánní“ Evropou. Na druhé straně ale také ostře kritizuje počínání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo, kde bylo rovněž ušlechtilého cíle dosaženo pravděpodobně s pomocí nefér triku.

Při psaní těchto řádků shodou okolností vyšel v internetovém Deníku Referendum článek Petra Boháčka „Národní stát v cestě přežití lidstva“ (DR, 8.1.2018), který představuje mnohem sofistikovanější formu útoku krajní levice a libertariánů na klasický národní stát, než je migrační naivita „vítačů“. Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a vychází ze správného předpokladu, že současné globální problémy nelze řešit jinak, než v celosvětovém měřítku. Nicméně z toho vyvozuje, že překážkou v dosažení žádoucích cílů je existence národních států a jejich rozporných zájmů. Je sice pravdou, že se pokrok v oblasti životních podmínek na Zemi prosazuje složitě, pomalu a s těžkými kompromisy, ale jak by si autor představoval alternativní podobu světa, se z článku nedovídáme. Měla by to být nějaká celosvětová osvícená diktatura, která by ostatním silou vnucovala vědecky optimální řešení? Protože když celosvětově zachováme demokracii, střetnou se v jejím rámci zájmy jednotlivých regionů i bez existence národních států a žádná podstatná změna nebude.

Mezi řádky se ovšem můžeme dočíst (spíše dohadovat), že vzorem je pro ředitele mnohojazyčného serveru Evropský bezpečnostní žurnál Evropská unie. A zde se konečně dostáváme k jádru problému. Budoucnost Evropské unie je to, oč se tu hraje. Migranti a globální problémy jsou jen kulisou, záminkou zásadního sporu o budoucí podobu evropské integrace. Na jedné straně zde stojí centralizační snahy eurokratů a na nich závislých think-tanků, serverů a neziskových iniciativ o co nejtěsnější integraci, v podstatě vytvoření evropského superstátu. Tento proces je plně podporován nadnárodními koncerny a finančními kruhy, které v něm vidí další možnosti expanze a definitivní ovládnutí evropského a závislosti na tom i světového prostoru.

V opozici jim stojí stále sílící národní hnutí, stavící na dobrovolné a všeobecně prospěšné spolupráci suverénních národních států. Propracovaná propaganda, placená z peněz vydřených mimo jiné i na vykořisťovaných migrantech a jejich domovských státech, se je ze strachu o vlastní budoucnost snaží očernit, jak se jen dá, včetně osočování z fašismu, xenofobie a dalších dehonestujících přídomků.

Krajní levice, kterou ani na chvíli nepodezírám z nějakého nadšeneckého eurofilství, jí skáče na špek a hraje smutnou úlohu užitečného idiota. Zapomíná přitom, že pojem levice se nerovná automaticky pojmu dobra (a stejně i pojem pravice zlu), o její úloze v dějinách  rozhodují konkrétní činy a ty nemusí být zrovna nasměrovány k pokroku. Přehnané, násilné a nerealisticky založené úsilí o dobro se může lehce zvrtnout ve svůj opak. O tom jsme se v historii už mnohokrát přesvědčili. Někteří se však poučit nenechají. Škoda.

Ve vztahu k našemu hlavnímu tématu se čas od času věnujeme zamyšlením nad islámem i islamismem, a to včetně jeho extrémnějších forem. I přes veškerou jeho „mediální popularitu“ či určitou „orientální exotičnost“ nelze však islamismus v dnešní době považovat za jedinou výchozí platformu případných radikalizací či jinak vyhrocených postojů moderního člověka – tím spíš jde-li o západní svět. V něm sice náboženství může vytvářet aliance s politicky (ultra)konzervativními kruhy, ovšem ryze v něm jako takovém již zdroje fundamentalismu většinou neleží. Za potenciální výchozí body k názorové extremizaci obyvatel západního světa tak lze obhájitelně považovat spíš doménu sekulární, respektive politickou – a to zejména náklonnost jak k levicovým, tak pravicovým ideologiím. Jako určité doplnění našeho seriálu o islamismu jsme proto požádali Martina Bastla, odborníka na politický extremismus, aby nám na úvod zpřehlednil některé související jevy, pojmy i dějinné milníky – prozatím s důrazem na vymezení, precedenty i podmínky zrodu moderního extremismu pravicového střihu.

Pojmy pravice a levice se staly standardní součástí politického diskurzu, jakkoliv jejich chápání je někdy, především v důsledku historického vývoje, zatíženo zkreslením. Odkud vlastně dělení politického spektra na pravici a levici pochází?

Pojmy pravice a levice s politikou srostly v průběhu devatenáctého století, kdy se ve své podstatě formovaly základy moderní politické scény. Během staletí do značné míry měnily svůj obsah, nicméně prvotní konflikt stojící za tímto rozdělením zůstal zachován. Samy termíny mají kořeny v období vzniku republiky po Velké francouzské revoluci, odkazují na zasedací pořádek v prvním Národním shromáždění. V něm napravo seděli představitelé tradičních vrstev, tedy aristokracie a církve, zatímco nalevo byli usazeni zastánci změn, mluvčí tzv. třetího stavu, dnes bychom řekli buržoazie. Šlo o politické síly, jež bojovaly za dosažení privilegií tradičních vrstev a podíl na politické moci. Z tohoto pohledu to byly síly pokrokářské. Proti nim, napravo, seděli zastánci starých pořádků, ti, kteří chtěli zachovat status quo či se dokonce vrátit do minulosti. Z těch, kteří chtěli zachovávat, konzervovat, staré pořádky se stal zárodek proudu označeného jako konzervativní. Mezi zastánci větší míry občanských svobod a spravedlivějšího rozdělení moci – jinými slovy větší rovnosti, převládli liberálové. Liberalismus nabízel těm, kteří se bouřili proti starým pořádkům, argumenty a ospravedlnění. Právě liberálové tehdy představovali politickou levici.  To je první zajímavý bod už vzhledem k tomu, že v českém polistopadovém diskurzu bývá často pravice jako taková ztotožňována s liberalismem, k čemuž se nepochybně ještě dostaneme.

Rozšířily se pojmy pravice a levice z Francie do evropského politického diskurzu bezprostředně?

Nikoliv, pojmy pravice a levice na dlouhou dobu ustoupily do pozadí, určitě se z Francie nešířily po Evropě coby všeobecně používané a srozumitelné termíny. O politických subjektech se v devatenáctém století převážně hovořilo jako o radikálech, pokrokářích, liberálech či konzervativcích, později socialistech či anarchistech. Užívalo se i řady dalších termínů, často vysoce specifických pro konkrétní národy a situace. S pojmy pravice a levice se začalo více pracovat až s tím, jak se konstituovaly jednotlivé společensko-vědní obory včetně politických věd. Vědy často tíhnou k vytváření různých katalogů a systémů. K popisu politiky posloužila pravolevá osa. Termíny pravice a levice byly zpětně naplněny určitým obsahem a postupně se etablovaly v rámci evropského a později světového politického diskurzu.

Jak byste jednoduše charakterizoval rozdíl mezi pravicí a levicí?

Hlavní dělící linií mezi pravicí a levicí je přístup k ideji společenské rovnosti. Ten je zcela určující. Levice se domnívá, že lidé si jsou přirozeně rovni, zatímco pravice je přesvědčena, že si přirozeně rovni nejsou. V tomto konstatování není nic hodnotícího. Pravice dokáže přesvědčivě argumentovat, proč si lidé nejsou rovni. Někdo je hezký, jiný ošklivý, někdo silný, jiný slabý, někdo chytrý, jiný hloupý. S tím nelze nic dělat, nerovnost je přirozená. Jedinou rovnost, kterou pravice, respektive nyní mluvíme o demokratické pravici, uznává, je rovnost před zákonem, tedy politická rovnost. V momentě, kdy se v druhé polovině devatenáctého století stali významnou politickou silou socialisté, kteří prosazovali pojetí svobody založené na ekonomické a sociální rovnosti, posunulo to liberály, kteří byli původně na levici, doprava, neboť toto pojetí jednoznačně odmítli.

V českém prostředí je nicméně mimo kruhy politologů silně zažitý názor, že pravice je ze své podstaty individualistická, zatímco levice kolektivistická, pravice chce minimální stát, levice maximální…

To je ovšem projev ideologického postoje, ne výsledek analýzy. U nás to bezpochyby souvisí se zmatením pojmů po změně režimu v roce 1989. Tehdy zavládlo přesvědčení, že pravice je politická síla, jež chce minimalizovat vliv státu, maximalizovat politickou a ekonomickou svobodu atd. Nejviditelnější představitelé a mluvčí pravice se hlásili k liberalismu. Jako první mne napadne Václav Klaus. To krátké spojení ztotožňující pravici s liberalismem téměř zlidovělo. Tak to však není. Pravice není jen liberalismus. Liberalismus je pouze jednou z pravicových ideologií. Jsou tu také konzervativci, tedy ta původní, skutečně kovaná pravice. Konzervativci naopak historicky trvali na významu státu, protože jej pokládali za garanta přirozeného společenského řádu a na přehnané svobody pro jednotlivce nahlíželi a nahlíží velmi skepticky. Společnost je pro ně živoucí organismus a každý jednotlivec je jen součástí celku. Naopak již v devatenáctém století nejradikálnější levici tvořili anarchisté, kteří stát zuřivě odmítali a často byli bytostnými individualisty. Dokonce i marxisté, kteří byli kolektivisty, vycházeli z toho, že stát je jen projevem třídních vztahů a vyjádřením nadvlády jedné třídy nad druhou. Až zaniknou třídy, zanikne i stát. Individualismus vs. kolektivismus či vztah ke státu nejsou ani zdaleka určujícími atributy pravicovosti nebo levicovosti. Mnohem podstatnější je právě otázka rovnosti.

Jak byste definoval rozdíl mezi umírněnou pravicí a pravicí krajní? Existuje jednoznačná dělící linie?

Ne. Žádná jasná a jednoznačná hranice neexistuje. Existují různé katalogy stran a postojů, různé názory a výklady politologů. Někdy je hranice určena legislativou jednotlivých států, která určuje, co je ještě přijatelné a tedy zákonné. To se ale liší mezi státy a napříč historickými obdobími. Samozřejmě můžeme vymezit nějaké rysy, jež bývají spojovány s krajní pravicí. Kdybychom však šli do detailů, zjistíme, že ne vždy jsou tyto rysy univerzálně platné. Oproti krajní pravici staví umírněná pravice na politické svobodě a rovnosti před zákonem. Domnívá se sice, že lidé nejsou stejní a tudíž si nejsou ani rovni, nicméně považují za správné vytvořit rovné výchozí podmínky, co se týče zákona. V jejich rámci pak má dojít k soutěži, v níž se prosadí ti schopnější a pracovitější.

Na druhou stranu ovšem umírněná pravice principiálně odmítá opatření typu afirmativní akce, která mají vést k utvoření rovnějších podmínek…

Neboť snahy o nastolení ekonomické a sociální rovnosti nevnímá coby nastavování rovnějších podmínek, ale jako pozitivní diskriminaci. Pravicoví liberálové tvrdí, že jakýkoliv zásah do přirozených podmínek je sociální inženýrství. Když akceptujeme afirmativní akci v jakékoliv podobě, kde by se zastavila? Zrušíme instituci dědictví, protože je nespravedlivá, neboť ten kdo něco zdědí, na tom je pochopitelně lépe, než ten kdo nezdědí nic? Americké studie z padesátých let prokázaly, že rozhodující část úspěchu je založena na rodinných kontaktech. To, že je někdo schopný, nemá zdaleka takový vliv jako, že se narodil do vhodného prostředí, má kultivované a inteligentní rodiče, kteří jsou úspěšní a mají kontakty. Co s tím chcete dělat? Taková intervence musí být pro konzervativce naprostá noční můra. „Prsty na noze nevidí tak dobře jako oko? Prsty zrakem obdařit neumíme, ale oslepit oči, to rovnostářská intervence dokáže.“ Pro konzervativce jsou prsty na noze právě tam, kde mají být. Liberál by jim dal šanci jít za lepším. Nepovažoval by za správné jim to zakazovat. Chce odstranit politická omezení. Nechat věci být. Kdo je schopný a motivovaný, má šanci se prosadit. A pak je tu levice, která oproti tomu tvrdí, že sama politická svoboda nestačí, ale je třeba též odstranit ekonomickou a sociální nesvobodu. Nejen nezakazovat, ale i umožnit.

V dnešní době bývají za typické krajně pravicové atributy považovány rasismus a vyhrocený nacionalismus. Je takový pohled oprávněný?

Z pohledu politických věd začal být rasismus, šovinismus a etnocentrismus ztotožňován s krajní pravicí až v druhé polovině dvacátého století, na což měl samozřejmě vliv průběh italského fašismu a německého nacismu a výsledky druhé světové války. V devatenáctém století lze rasismus považovat za kulturní postoj, jenž nijak nepodmiňoval další postoje například k ekonomickým otázkám. Srovnejme dva slavné rasisty své doby, Rudyarda Kiplinga a Jacka Londona, první opěvuje britské impérium a druhý proletářskou revoluci. Snahy o prosazení ekonomických zájmů proletariátu v konkrétní zemi nebyly v protikladu k šovinistickým postojům k jiným etnikům a k odmítání nově příchozích. A co se týče nacionalismu, tak o tom lze říci, že na samém počátku se jednalo o emancipační koncept.  Středověký řád svoji legitimitu odvozoval od vůle Boží. Uspořádání společnosti se odvíjelo od duality moci církevní a světské a bylo utvrzováno spojenectvím aristokracie a kléru.  Osvícenství a v praxi francouzská revoluce postavily proti Božské legitimitě koncept suverenitu lidu. Zdrojem oprávnění je vůle lidu a lidem je národ. Není to tedy vůle Boha, ale vůle lidu, která má právo určit společenské uspořádání. Kupříkladu revoluce roku 1848 jsou interpretovány coby emancipační nacionalismy. Pro ty je charakteristický respekt k svébytnosti jiných národů a jejich práva na sebeurčení. Liberální nacionalismus osvobozuje. Šovinistický, krajně pravicový nacionalismus oproti tomu utlačuje, když tvrdí, že jeden národ je lepší než jiné, nadřazený a z toho důvodu má právo vládnout jiným.

Jeden z výkladů nabízí vnitřní rozdělení krajní pravice na proud elitářský („aristokraté“) a lidový („commoneři“). Souhlasíte s takovým dělením?

Tato dělící linie není nějak jednoznačně zachycena v odborné literatuře, nicméně ji považuji za zajímavou a v podstatě logickou. Podle mého chápání, elitářský proud navazuje na tradici spojenou s konzervatismem. Je to proud, který z velké části odkazuje na mýtus aristokracie coby společenské třídy, která má zvláštní vnitřní kvality. Po první světové válce, v reakci na rozšíření volebního práva a demokratizační kroky, se šířily názory, že předání moci masám má devastující vliv. Demokracie je v tomto pojetí pokleslou formou vlády. Nutno říci, že skuteční aristokraté nevystupovali coby jednotná skupina s určitou politickou doktrínou. Většinou si žili ve vlastním světě, měli mezi sebou společenské a ekonomické vazby.  Nepracovali na politických doktrínách, které by reagovaly na liberalismus či zdůraznily kvalitu aristokratického elementu. Významnou výjimkou byl například italský krajně pravicový filozof, ezoterik, básník a původem šlechtic Julius Evola. Většina teoretiků elitářského proudu se rekrutovala ze střední třídy. V aristokracii, kterou idealizovali, hledali inspiraci a vysvětlení odstupu. Chtěli být aristokraty, a protože se nemohli vykázat biologickými znaky, tedy „modrou krví“ (mimochodem řada měšťanů dodnes obsesivně hledá v rodokmenech, zda „někoho“ nenajdou), tak se začali považovat za „aristokraty ducha“, tedy jakousi kulturní elitu.

Za přední zástupce lidového proudu krajní pravice jsou považovány italský fašismus a německý nacismus a hnutí, jež z nich nějakým způsobem vycházejí. Zároveň se ovšem lze setkat i s hlasy, které fašismus a nacismus označují za levicové ideologie, často s poukazem na Mussoliniho radikálně levicovou minulost či na fakt, že nacistická strana ve svém názvu obsahovala slova socialistická a dělnická, což se má s pravicovostí vylučovat. Jak odůvodňujete řazení fašismu a nacismu na pravici?

Fašismus a nacismus jsou považovány za pravici pro svůj charakteristický důraz na imanentní a přirozenou nerovnost mezi lidmi, jakkoliv ten v případě italského fašismu dlouhou dobu nebyl spojen s biologickým rasismem či antisemitismem. Nacistický rasismus zase nebyl primárně zaměřen kupříkladu proti Japoncům či Indům, ale mnohem silněji proti Slovanům, což je z historického pohledu logické. Obě ideologie za největší hrozbu pro společnost považovaly chaos a kladly důraz na vynucení a fixaci pevného řádu. Jak italský, tak německý režim v praktické politice navázaly v daných zemích aliance s konzervativními silami, zatímco jejich společným nepřítelem byli liberálové, socialisté a komunisté. Ti museli být potlačeni v zájmu utužení společenské homogenity. Fašismus i nacismus pokládal marxistickou teorii třídního boje za falešný spor sloužící k rozeštvávání společnosti. Ta se měla sjednotit a usilovat o společné cíle, přičemž každá třída má svoji vlastní úlohu. Pokud fašisté či nacisté provedli určité vstřícné kroky ve prospěch znevýhodněných společenských skupin, tak to nebylo vedeno snahou o zvýšení společenské rovnosti či o jejich emancipaci, ale snahou o utužení společenské stability. Orientace na lid a na dělníky byla pro fašisty a nacisty pouze nástrojem k získání podpory a moci. Obdobně koneckonců postupovali vládnoucí konzervativci v druhé polovině devatenáctého století, když byli nuceni reagovat na variabilnější socialistické hnutí.

Jak ovlivnily další vývoj krajní pravice výsledky druhé světové války?

Druhá světová válka byla v tomto ohledu zcela klíčová. V Evropě zůstaly zachovány pravicové režimy v Španělsku a Portugalsku, které na válce neparticipovaly. Jak Francův, tak Salazarův režim je možné označit za ultrakonzervativní, elitářské, dodnes se těší obdivu například v rámci určitých kruhů římskokatolické církve. Naopak fašismus a nacismus, tedy ty lidové proudy, byly zcela zdiskreditovány. Jejich stoupenci byli vytlačeni na okraj společnosti, hlásit s k těmto idejím se stalo nepřijatelné, neboť byly považovány za absolutní zlo. Ti lidé nebyli fyzicky eliminováni, ale byli marginalizováni. Dále se mohli někde sdružovat, ale neprojevovali se veřejně politicky. Krajní pravice tedy byla v padesátých a šedesátých letech v hluboké defenzivě. Postupně ale začínalo docházet k předávání těchto myšlenek z generace na generaci díky vazbě na subkultury mládeže. Nutno říci, že velká část těchto nových mladých sympatizantů s nacismem byla primárně motivována snahou se nějakým způsobem vymezit, revoltovat proti stávajícími společenskému diskurzu, sám politický program pro ně měl až druhořadý význam.

Kdy začala krajní pravice chytat nový dech?

Bylo to v průběhu sedmdesátých let, kdy došlo k obrodě pravice jako takové. Tato obroda byla svoji podstatou protireakcí na vznik tzv. nové levice, jež byla spojena s boomem studentského hnutí a subkultur, jež představitelé pravice vnímali jako rozkladné, neboť přinášely relativizaci, chaos, příliš velkou svobodomyslnost. S tím jak se na Západě ustavily sociální státy a materiální postavení proletariátu se výrazně zlepšilo, začala se nová levice koncentrovat na dosud opomíjená témata a skupiny. Už nešlo pouze o nerovnosti v zákonech, ani v ekonomické oblasti, ale byl vznesen požadavek odstranění přetrvávajících skrytých mechanismů útlaku, začala se kritizovat strukturální nerovnost v kulturní oblasti, diskriminace v sociálních vztazích. Nová levice se orientovala velmi silně na menšiny – především etnické a sexuální. Na to přirozeně zareagovala pravice se snahou bránit tradiční harmonickou společnost, již chápala být v ohrožení. Vlastně se opakoval onen motiv z dvacátých a třicátých let, kdy se fašisté a nacisté prezentovali coby bariéra proti chaosu, který přináší bolševismus. Pořádek versus rozvrat. Část nové pravice uznávala demokratické principy a postupně se etablovala jako součást mainstreamu. V jejím rámci došlo k mesalianci mezi konzervativci a liberály, tedy k vytvoření politického proudu, jenž prosazoval konzervatismus v sociální oblasti, zatímco liberalismus v oblasti ekonomické. Nejzářnějšími produkty tohoto proudu byli Margaret Thatcherová ve Velké Británii a Ronald Reagan ve Spojených státech. Vedle nich se ovšem prosazovaly i krajně pravicové proudy, které obranu tradičních hodnot v podání britských konzervativců či amerických republikánů brali jako nedostatečnou.

V dalším pokračování se zaměříme na další krystalizaci, vývoj a aktuálnější trendy i souvislosti v rámci komunit a formací, jež lze považovat za extremisticky pravicově orientované.

Mgr. Martin Bastl, Ph.D. (*1973), absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. V letech 2003-2015 byl zaměstnán na Katedře politologie FSS MU. Zabýval se výzkumem politického radikalismu, kybernetické bezpečnosti, soudobých koncepcí vedení boje a strategickou teorií. Na tato témata publikoval řadu článků, je autorem monografie Radikální levice v České republice a spoluautorem knihy Krajní pravice a krajní levice v ČR. V minulosti působil jako žurnalista, konzultant v oblasti bezpečnosti a ICT. V současnosti je zaměstnán ve státní správě.

V rámci našich nepravidelných rozhovorů s odborníky na problematiku, starší i novodobou historii či aktuální geopolitické trendy Blízkého a Středního Východu nabízíme další obeznámení s hnutími usilujícími o větší samostatnost kurdských území. Tentokrát jsme si dali dostaveníčko s Rudolfem Kvízem, abychom blíže prozkoumali ideologická východiska Strany pracujících Kurdistánu, tj. PKK.

Zatímco v našem minulém rozhovoru jsme se kurdskou problematikou zabývali poněkud obšírněji, dnes se detailně podíváme na Stranu pracujících Kurdistánu (PKK) a ideologii apoismu formovanou jejím vůdcem Abdullahem Öcalanem. Můžete našim čtenářům PKK stručně charakterizovat?

PKK je politicko-vojenská organizace, jež vznikla v sedmdesátých letech dvacátého století coby nejambicióznější a nejradikálnější projekt Kurdů v Turecku s cílem dosáhnout osvobození Kurdistánu. Kořeny PKK lze hledat v turecké levici, která po vojenském převratu v roce 1960 zažívala svůj rozkvět. Nový armádní režim tvrdě útočil na radikálně pravicová uskupení, zatímco pro levici se poprvé v tureckých dějinách otevřelo poměrně široké pole působnosti. Vznikaly první autentické sociálně demokratické a komunistické strany. Tehdy také byla ustavena turecká pobočka Bárzáního Demokratické strany Kurdistánu (KDP), coby první otevřeně prokurdská strana v Turecku. Ta ovšem nikdy nezasáhla výrazněji do tamního politického diskurzu. Sama PKK vznikla formálně až v roce 1978, nicméně její základy byly položeny již o pět let dříve. Tehdy politický aktivista Abdullah Öcalan, čerstvě propuštěný z tureckého vězení, v němž pobýval pro účast na ilegálních demonstracích, založil spolu se svými třinácti soudruhy jakousi zárodečnou studijní skupinu, která začala formovat ideologickou bázi budoucí strany a opatrně ji propagovat. Öcalan, který se předtím angažoval v levicovém studentském svazu ADYÖD (Asociace ankarského demokratického vysokoškolského vzdělání), byl původně klasickým komunistou a sympatizantem Turecké lidově osvobozenecké strany-fronty (THKP-C). V rámci nově vzniklé skupiny, jejíž dominantní postavou se Öcalan stal od samého počátku, se však záhy začala utvářet svébytná a velmi specifická ideologie. Pro tu se používá termínu apoismus podle Öcalanovy přezdívky „Apo“. Jak sám název napovídá, jedná se o ideologickou soustavu vycházející z myšlenek jednoho muže. Přestože v průběhu let tato ideologie prošla zásadní modifikací a sám Öcalan zůstává od roku 1999 v tureckém vězení, o jeho úloze šéf-ideologa PKK nebylo nikdy pochyb. Apoismus rovněž jako svoji ideologii převzala některá další kurdská uskupení mimo hranice Turecké republiky. Jedná se především o Stranu demokratické unie (PYD) v Sýrii, Stranu za svobodný život v Kurdistánu (PJAK) v Íránu a Stranu demokratického řešení v Kurdistánu (PÇDK) v Iráku. Všechny tyto strany jsou spolu s PKK formálně sdruženy v zastřešující organizaci Unie komunit Kurdistánu (KCK)

Co byste označil za hlavní milníky historického vývoje PKK od jejího vzniku do současnosti?

Vývoj PKK bych rozdělil do několika fází. V první fázi v letech 1973-1978 probíhala ideologická profilace a budování organizační základny. Skupina fungovala v podzemí a velmi opatrně rozjížděla svoji propagaci. Sympatizanty získávala převážně na bázi osobních setkání či sporadických letákových kampaní. S konkurenčními tureckými a kurdskými levicovými skupinami se fyzicky střetávala v rámci pouličních bitek. Druhou fází jsou léta 1978-1984, tedy období od oficiálního vzniku PKK po vyhlášení „kurdského povstání“. Byla to silně turbulentní a násilná doba, zvláště v období po vojenském puči v roce 1980. PKK tehdy čelila brutálním represím, Öcalan byl ještě před samotným pučem nucen odejít do Sýrie. Byla navázána spolupráce s některými radikálně levicovými uskupeními, mimo jiné s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (PFLP) a Arménskou tajnou armádou pro osvobození Arménie (ASALA), v jejichž táborech v libanonském údolí Biká získali militanti PKK vojenský výcvik. Třetí fází jsou léta 1984-1999, tedy od začátku povstání po Öcalanovo zadržení. Byla to mimořádně brutální fáze, v níž násilí erodovalo na všech stranách s největší intenzitou a nechalo za sebou tisíce obětí. PKK působila především ze syrského území do doby, než ji v roce 1998 syrský prezident Háfiz al-Asad vypověděl. Poté se přesunula do severoiráckého Qandílu, kde si v horách vybudovala svoji základnu. Třetí fáze končí zadržením Öcalana tureckou tajnou službou MIT v keňské Nairobi. Čtvrtá fáze mezi lety 1999-2004 je obdobím příměří. PKK tehdy prodělala rozsáhlou organizační i ideologickou krizi, několikrát se dokonce přejmenovala, aby se nakonec vrátila zpět k „osvědčené značce“. Pátá fáze v letech 2004-2012 se nesla ve znamení obnovených bojů, které utichly na podzim 2012, kdy turecká vláda zahájila tajné rozhovory s Öcalanem. Během šesté fáze v letech 2013-2015 probíhal mírový proces a obě strany jevily vůli k určitým ústupkům. To bylo přerušeno v létě 2015 obnovením bojů mezi PKK a tureckou armádou, jež v podstatě trvají dodnes. Aktuálně lze konstatovat, že je PKK ve velmi dobré bojové kondici a skoro každý týden přicházejí videa a zprávy o akcích proti jednotkám turecké armády. Samozřejmě se jedná o asymetrickou, partyzánskou válku, v níž PKK tahá za kratší konec provazu, nicméně na této úrovni se jí daří držet se po vojenské stránce ve vynikajícím stavu.

Kde PKK bere prostředky na financování své vojenské kampaně a dalších aktivit? Lze určit dominantní zdroj jejích peněz?

V různých vývojových stádiích se to lišilo. Od sedmdesátých do devadesátých let byla hlavním zdrojem podpora ze strany státních aktérů. PKK dostávala peníze od řady států, kterým z různých důvodů leželo Turecko v žaludku. Byla to například Arménie, Řecko nebo jižní Kypr. Podpora šla pochopitelně také ze Sovětského svazu, potažmo Ruska. Mimochodem Rusko dodnes na rozdíl od západních zemí oficiálně nepovažuje PKK za teroristickou organizaci. Dále PKK v určitou dobu dostávala podporu z Íránu, na jehož území operovala. Nejvýznamnějším podporovatelem byl ale především režim Háfize al-Asada v Sýrii, kde Öcalan nalezl na devatenáct let útočiště do doby, než se jej Asad v roce 1998 zbavil.

A co nestátní zdroje? Hodně se hovoří o obchodu s drogami…

V momentě, kdy na konci devadesátých let finanční podpora ze strany států víceméně vyprchala, musela PKK hledat alternativní zdroje financování. Samostatnou a velmi kontroverzní kapitolou jsou právě drogy. Existují kolem toho rozporuplné verze, k nimž se člověk přiklání většinou podle svých sympatií či antipatií vůči PKK. Od naprosté bagatelizace po extrémní zveličování.  PKK bezesporu kontrolovala íránsko-iráckou hranici, kterou proudí tzv. Balkánskou cestou do Evropy většina heroinu z Afghánistánu a Pákistánu. Pašeráci bezesporu PKK platí určitý objem peněz coby „revoluční daň“, o její výši však můžeme pouze spekulovat. PKK rovněž údajně danila pěstitele konopí přímo v Kurdistánu. Zároveň měla díky svým aktivitám vždy silné postavení v rámci diaspory, především ve Francii, Německu a Belgii. Velkou část fyzické distribuce heroinu v Evropě kontrolovaly kromě albánských gangů také gangy turecko-kurdské. Nicméně, jak jsem řekl, vše je především v rovině spekulací. Konkrétních důkazů je relativně pomálu vzhledem k uzavřenému charakteru kurdské diaspory a především kriminálních struktur v jejím rámci. Některé z gangů PKK určitě financovaly, část ze sympatií, část z vypočítavosti, část asi ne zcela dobrovolně v podobě „revoluční daně“. Vždy zde bylo podezření, že se PKK, obdobně jako Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), zapojila přímo do distribuce drog. To ovšem není prokázané. Tvrzení typu, že PKK kontroluje 80% veškerého trhu s heroinem v západní Evropě, mi ovšem přijdou v každém případě přemrštěné. PKK je rovněž obviňována z ilegálního převaděčství, buď coby aktivní organizátor, nebo ten, kdo převaděče daní. Mnoho Kurdů, zvláště v Německu, kterým po jejich příchodu pomohla PKK postavit se na vlastní nohy, platí potom zpětně za tuto asistenci. Neuvěřitelné množství peněz je potom PKK schopna v diaspoře vybrat i v rámci různých fundraisingových akcí. Ročně jde o desítky milionů eur. Dobří jazykové  řeknou, že PKK je podporována běžnými Kurdy včetně byznysmenů čistě ze sympatií, což je minimálně u části z nich nepochybně pravda, zlí jazykové řeknou, že část téhle podpory je vynucená. Máš byznys a nechceš mít problémy s PKK, tak raději zaplatíš „revoluční daň“.

Pojďme se nyní zevrubně podívat na ideologickou stránku PKK. Co bylo hlavním důvodem pro Öcalanův rozchod s tureckými komunisty?

S tureckými komunisty a levicí obecně se Öcalan rozcházel v pohledu na kurdskou otázku. Turecká levice byla vždy nacionalistická a hlásila se k myšlence jednotného tureckého národa. V lepším případě se v kurdské otázce nijak neangažovala, v horším na Kurdy pohlížela kemalistickou optikou jako na horské Turky, nikoliv svébytnou národnostní skupinu. Motivem zformování PKK byl odpor proti tzv. dvojí kolonizaci. Na jedné straně se Öcalan ztotožňoval s tureckým marx-leninským narativem, dle nějž bylo Turecko nerozvinutou zemí vykořisťovanou Spojenými státy a Západem obecně, z druhé strany však zdůrazňoval, že region Kurdistánu je vykořisťován také v rámci tureckého státu. Jestliže v této době mluvíme o Turecku jako o rozvojové zemi, tak Kurdistán byl její zdaleka nejzaostalejší a nejchudší částí. V mnoha ohledech se jednalo o v podstatě feudální společnost. Byl tam tribalismus, byli tam latifundisté, většina Kurdů byli bezzemci pracující v zemědělství, nikdy tam neexistoval rozvinutý průmysl. Kurdistán byl extrémně chudým regionem, jehož ekonomika dosahovala jen zhruba desetiny toho, co průměr zbytku Turecka. Zároveň byl ale obývaný národem, jemuž Turci, včetně většiny stoupenců levice, upírali právo na jeho identitu a kulturu. Kupříkladu už sama kurdština byla považována za jakýsi lokální primitivní způsob dorozumívání, rozhodně ne za plnohodnotný jazyk. Öcalan věřil, že pokud má dojít k revoluci v Turecku, tak musí začít nutně v Kurdistánu. Zde měly být v maoistickém duchu zmobilizovány zemědělské síly, aby přenesly revoluci do měst. PKK se opírala o nejchudší z nejchudších. Byť se třeba jednalo o studenty, tak pocházeli z rolnických rodin bezzemků. Oproti tomu turecké komunistické strany se opíraly především o proletariát. Paradoxem je, že kurdské dělnictvo, které bylo začleněno do odborů a které by dle teoretických marx-leninských pouček přirozeně mělo být bází PKK, tak mělo blíže k tureckým odborářům, kteří razili nacionálně tureckou ideologii.

Jak tedy lze charakterizovat vztah Öcalana a PKK k Turkům? Lze na jejich straně pozorovat určitou formu protitureckého šovinismu?

Takováto animozita tam v rovině ideologie nikdy nebyla. PKK byla utvořena na ideji, že komunistické Turecko nemůže vzniknout, aniž by napřed vznikl komunistický Kurdistán. Rozhodně ovšem PKK nebyla ani ve svých začátcích šovinistickou anti-tureckou skupinou. Turky najdeme i mezi zakládajícími členy Öcalanovy skupiny. Haki Karer a Kemal Pir byli etničtí Turci a dodnes patří k uznávanému „panteonu“ PKK. Öcalan s nimi dokonce po svém propuštění z vězení bydlel v jednom bytě. Další z nich, Duran Kalkan, patří i dnes k vysoce postaveným kádrům v rámci PKK a KCK. Dále jsou tu známé spekulace, že dokonce Öcalanova matka měla být etnická Turkyně, to nicméně nelze potvrdit (stejně jako kupříkladu přesné datum Öcalanova narození).

Kam byste ideologicky zařadil PKK v rámci mezinárodního komunistického hnutí?

Ta ideologie je skutečně zcela svébytná a jen těžko ji nějak řadit. Nepochybně v tom hraje roli i fakt, že PKK měla vždy jediného výhradního ideologa, tedy Öcalana. Termín apoismus je tudíž zcela přiléhavý. Fungoval zde a dodnes funguje vyhrocený kult osobnosti, jakkoliv byla PKK formálně strukturovaná jako klasická komunistická strana s předsednictvem, ústředním výborem, sjezdem a měly v ní fungovat určité demokratické mechanismy. V některých ohledech, zvláště v oné značné ideologické svéráznosti, mohla PKK vzdáleně připomínat Světlou stezku v Peru či Tygry osvobození tamilského Ílamu na Srí Lance. V rámci mezinárodního komunistického hnutí tu ve své době lze vysledovat jisté souznění s pozicemi režimu albánského vůdce Envera Hoxhy (Hodži) v tom smyslu, že s ním PKK sdílela dosti ambivalentní vztah k Sovětskému svazu. Ten se odvíjel od Öcalanova vlastního ideálu, který znal z knih a z velké části nekorespondoval s realitou. Na jedné straně zde byla bezmezná adorace Velké říjnové socialistické revoluce coby nejsvětlejšího momentu v dějinách lidstva. Lenin a Stalin byli pro PKK nekritizovatelnými revolučními vůdci. Kritika SSSR se týká až období po Stalinově smrti, kdy měl sovětský režim zradit původní ideály a rezignovat na národně osvobozenecký boj. Jakékoliv ústupky z revolučních pozic či pokusy o reformu byly ze strany PKK (podobně jako v případě maoistické Světlé stezky) brány jako pravicová úchylka a nepřípustný revizionismus. Z vnějšího pohledu může působit až směšně, že se „stranička“ tohoto typu snažila mentorovat SSSR z pozice strážců odkazu VŘSR. V osmdesátých letech tak PKK přivítala nástup „studenoválečníka“ Andropova a obhajovala Jaruzelského zásah proti opozičnímu hnutí v Polsku. K obratu došlo až na sklonku dekády, kdy Öcalan nečekaně podpořil Gorbačovovu glasnosť. S rozpadem SSSR v roce 1991 přišla tak jako u mnoha jiných hnutí „třetího světa“ velká ideová krize. Jejím důsledkem bylo mimo jiné i to, že o rok později Öcalan prohlásil o Stalinovi, do té doby zcela nedotknutelné postavě, že byl ruským šovinistou a zrádcem národně osvobozeneckého boje. Tato deziluze vedla až k tomu, že v průběhu několika dalších let Öcalan a s ním celá PKK zavrhli marx-leninismus a vzali za své ideály demokratického konfederalismu amerického filozofa Murraye Bookchina.

Co si lze pod ideologií demokratického konfederalismu představit a proč si Öcalan za svůj nový ideový vzor vybral právě Bookchina?

Klasický narativ je, že se Öcalan seznámil s Bookchinovými myšlenkami po svém uvěznění v roce 1999, nicméně náznaky podobných myšlenek se u něj objevily již o několik let dříve. PKK se po rozpadu SSSR začala ideologicky hledat, což se projevovalo i v některých symbolických gestech, jako když si kupříkladu v roce 1995 definitivně sundala ze své vlajky srp a kladivo a nahradila je zapálenou pochodní. Co se týče demokratického konfederalismu, tak jde o ideologickou soustavu, jež je založena na myšlence radikální demokracie zdola. Mocenská báze má být budována od obecní úrovně přes konfederace obcí přes konfederace konfederací až po jednotnou světovou komunitu. Je zde radikální důraz na komunální úroveň v tom smyslu, že lokální komunity mají být co nejvíce soběstačné, mají vlastnit půdu a od této lokální roviny má jít vše směrem nahoru. V základu je idea, že člověk je kompetentní ovlivnit především věci, které se jej přímo dotýkají, ať již se to týká práva či ekonomiky.  Demokratický konfederalismus se staví proti národním státům, dlouhodobou vizí je, že tyto státy postupně zaniknou. S tím souvisí skutečnost, že se PKK vzdala požadavku směrem k Turecku na ustavení samostatného kurdského státu. Chce pro Kurdy kulturní a politickou autonomii, aby se o záležitostech týkajících se Kurdistánu rozhodovalo přímo v Kurdistánu. Bookchin dále v rámci své ideologie kladl obrovský důraz na ekologii a ženskou emancipaci. Zatímco ekologická témata dosud u PKK a dalších apoistických stran, jako je především PYD v Sýrii, rezonují zatím spíše jen na úrovni oficiálních prohlášení, ženskou otázku vzala tato uskupení plně za svou. Z pohledu Öcalana čelí kurdské ženy dvojímu útlaku, jednak coby příslušnice utlačovaného národa, za druhé coby příslušnice ženského pohlaví v tradiční kurdské patriarchální společnosti. Pro mnoho dívek z tradičních oblastí znamená přidání se k PKK možnost vymanit se z dohledu svého otce a bratrů a aktivně rozhodovat o svém osudu (pakliže je o něčem takovém možné hovořit v rámci vojenské organizace). Při snahách o ženskou emancipaci jsou v apoistických organizacích dnes vždy na stejnou pozici v hierarchii postaveni muž a žena. I v rámci rovnostářské PKK si část mužů zpočátku jen s obtížemi zvykala, že jim velí ženy.

Existuje ještě nějaká jiná politická entita kromě apoistických Kurdů, jež by se v současnosti hlásila k demokratickému konfederalismu?

Ne. Mezi demokratický konfederalismus a apoismus lze v současnosti v podstatě dát rovnítko. Nebýt Kurdů, tak o Bookchinovi dnes neví prakticky nikdo. Podle Bookchinovy dcery, která je nyní nositelkou jeho odkazu, Bookchin s PKK sympatizoval. Öcalan se přes svoje právníky snažil zařídit, aby jej mohl navštívit ve vězení, než k tomu však mohlo dojít, Bookchin v roce 2006 zemřel.

Jakým způsobem nahlíží většinová kurdská společnost na snahy o emancipaci žen? Neobjevily se ze strany konzervativních Kurdů námitky spojené s představou, že extenzivní zapojení žen zvláště do vojenských struktur organizace může vést k sexuální promiskuitě?

Samozřejmě se podobné námitky objevily. To je také jeden z důvodů, proč v apoistických organizacích ve smíšených jednotkách funguje striktní celibát. A také důvod proč nakonec vznikly i separátní ženské jednotky, jako jsou Svobodné ženské jednotky (YJA-STAR) u PKK nebo Ženské obranné jednotky (YPJ) v rámci syrských Lidových obranných jednotek (YPG). Pro bohabojné rodiče mladých dívek to má sloužit coby záruka, že jejich dcera „nesejde na scestí“.

Z druhé strany, nemohou naopak v rámci jednotek vznikat určité problémy plynoucí ze striktního celibátu? 

Přirozeně to asi nějaké problémy vytváří. Slyšel jsem o disciplinárních potrestáních lidí, kteří celibát nedodrželi, může to pro ně mít závažné důsledky. Stran sexu byla PKK vždy mnohem puritánštější než například FARC v Kolumbii, které jsou na tom velmi podobně, co se týče zapojení žen. FARC vztahům v rámci svých jednotek nikdy úplně nebránily, ale zde platí úsloví jiný kraj, jiný mrav. Latinská Amerika je ve vztahu k sexu něco jiného než Blízký východ.

Nedoléhají na mladé bojovnice společenské tlaky založit rodinu a mít potomstvo?

Samozřejmě doléhají. Mnoho dívek navíc touží po dětech samy o sobě. Když jsem o tom hovořil s jednou bojovnicí ze syrských YPJ, tak říkala: „Dokud je válka, tak válčím, až skončí válka, tak založím rodinu. A možná také ne.“ Na tomto, přiznávám, velmi malém empirickém vzorku si troufnu zobecnit, že toto bude asi převažující postoj. V praktické rovině jde také o to, že případné mateřství je těžko slučitelné s partyzánským životem revolucionáře. Kromě toho si nejsem příliš jist, jak moc je v případě přání jednoduché opustit řady těchto jednotek.

Jakým způsobem Öcalan a PKK nahlíží islám coby dominantní náboženství v blízkovýchodním regionu?

Ten vztah je dosti ambivalentní. PKK je z podstaty sekularistická organizace. V rámci své mytologie má určité odkazy k starověkým Médům a celkově předislámské historii. Mezi apoistickými Kurdy silně rezonují jazídismus a zoroastrismus coby součást kulturního dědictví Kurdistánu. Realita je ovšem zároveň taková, že drtivá většina Kurdů jsou muslimové, ať již praktikující či kulturní. Öcalan odvrhnutí islámu bral jako jeden z důvodů neúspěchu mnoha levicových stran na Blízkém východě. Aby si nepopudil konzervativní elektorát a spojence, nikdy se nevymezoval proti islámu, byť spousta kádrů PKK jsou otevření ateisté či vlažní, nominální muslimové. Silně věřících je menšina, minimálně co se týká vedoucích pozic. Öcalan se ve svých spisech o reinterpretaci historie lidstva dotýká samozřejmě i islámu a proroka Muhammada. Jeho postoj je blízký tvrzení mnoha jihoamerických levičáků, že Ježíš byl první komunista. Muhammad je analogicky chápán jako velký revolucionář své doby. Celkově lze shrnout, že PKK o islámu v rámci své ideologie příliš nemluví.

Jakou roli hraje v ideologii PKK násilí a jakým způsobem je ospravedlňováno?

PKK v rámci oficiálního diskurzu chápe násilí jako obranný prostředek tam, kde selhává politika. Násilí nebylo nikdy opěvovanou praxí, jako tomu bylo kupříkladu v případě peruánské Světlé stezky. To samozřejmě nic nemění na tom, že se PKK v průběhu své existence dopustila celé řady velmi nehezkých činů, zvláště v extrémně turbulentních a násilných devadesátých letech. Nicméně pokud je porovnáme s násilím tureckých ozbrojených složek vůči civilistům, tak jde velká většina obětí na vrub tureckému státu. PKK nikdy programově neútočila proti tureckým civilistům, to se týká pouze radikálů ze skupiny Sokolové svobodného Kurdistánu (TAK). Primárním cílem útoků PKK byla turecká armáda, ultrapravicové skupiny typu Šedých vlků a také tzv. vesnické hlídky, což jsou polovojenské jednotky rekrutované z kurdských vesničanů, které platí turecká armáda. PKK bylo často vyčítáno násilí proti domnělým kolaborantům, případně i jejich rodinám. Pravdou je, že PKK útočila velmi tvrdě na kohokoliv, koho podezřívala, ať již oprávněně, či nikoliv, z kolaborace s tureckou armádou. Zvláště ze západního pohledu je potom velmi kontroverzní, že skupinou, na niž PKK programově útočila, byli učitelé. Ti byli považováni za nástroj turkizace a  potlačovatele kurdského jazyka a kultury. Z pohledu PKK byli legitimními cíli, ze západního pohledu jde o civilisty. PKK rovněž proslula násilím vůči disentu, ať již se jedná o konkurenční hnutí, či o vnitřní kritiky. Máme-li mluvit o stinných stránkách PKK, tak je nutné říct, že daní za velmi přísnou disciplínu byl razantní postup vůči náznaku jakékoliv opozice. Odpadlictví se vždy trestalo tvrdě, ať již se to týká kurdských území, nebo také západní Evropy. Přesto bych já sám současnou PKK za teroristickou organizaci neoznačil. Dle mého názoru jde o klasickou povstaleckou skupinu, jejíž étos či metody mi mohou, či nemusí být sympatické, ale nenaplňují charakteristiky terorismu. V tomto směru jde o politické rozhodnutí, ústupek vůči Turecku a roli, kterou jako západní spojenec v regionu hraje. Jiným způsobem se dá stěží vysvětlit, jak může být PKK považována za teroristickou organizaci, zatímco mnohem brutálnější afghánské hnutí Tálibán, které na civilní cíle útočí programově a systematicky, není.

Jak je na tom PKK, co se týče počtu bojovníků? Měnil se stav v průběhu let?

Udávaná čísla jdou skutečně ode zdi ke zdi. Podle jednoho údaje mají 5 tisíc bojovníků a bojovnic, podle jiného až 30 tisíc. Lze říci, že největší krizi v tomto ohledu měla PKK začátkem nultých let po zatčení Öcalana, kdy ji mohlo opustit možná až dva tisíce bojovníků. Tehdy se z Turecka v podstatě stáhla na sever Iráku a tam konsolidovala svoje síly. Nicméně turecká politika vůči Kurdistánu, především stanné právo, které se dotýká většiny lidí, je pro PKK tím nejlepším náborářem.  V poslední době je to dále umocňováno skutečností, že pokus o dialog prostřednictvím  legální politické strany v podobě Lidové demokratické strany (HDP), byl rozbit ze strany Erdoğana.

Častým nástrojem tureckého státu proti nepohodlným politikům a dalším veřejně činným osobám bylo obvinění z napojení na PKK. Aktuálně se to týká především právě zmíněné opoziční prokurdské HDP, jejíž vůdce Selahattin Demirtaş momentálně sedí v tureckém vězení. Mají v případě HDP tato obvinění určitý reálný základ, nebo se jedná ze strany prezidenta Erdoğana a vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) o naprostou účelovou konstrukci?

Realita se má tak, že HDP rozhodně není PKK. HDP vznikla jako směs několika levicových stran (mimo jiné i tureckých), které se daly do jednoho volebního bloku, aby překročily desetiprocentní hranici nutnou pro vstup do tureckého parlamentu. HDP, byť většinově kurdská strana, ve své politice na rozdíl od PKK nikdy neakcentovala čistě kurdskou otázku. Jejím představitelům bylo jasné, že by to přirozeně odrazovalo turecký elektorát. Ideologií HDP není demokratický konfederalismus, ale jedná se o standardní levicovou stranu, která je součástí Socialistické internacionály a její politika se hodně nese v „evropském“ inkluzivním duchu. Vždy se silně bili za všemožné menšiny, za gaye, obecně za lidská práva. Pravdou je, že některé osobnosti HDP mají určité vazby na PKK. Kupříkladu Öcalanův synovec a neteř jsou jejími politiky. V letech 2013-2015 potom HDP často působila coby prostředník mezi AKP a PKK. Nicméně jestli její vztah k PKK někdo přirovnává ke vztahu Sinn Féin k Irské republikánské armádě (IRA) či strany Batasuna k organizaci ETA v Baskicku, tedy že HDP jsou politickým křídlem PKK, tak je to nesmysl. S PKK se potkávají v tom, že chtějí kulturní autonomii pro Kurdistán, jinak se ale snaží působit na celoturecké bázi. O dost blíže mají ideologicky ke španělské straně Podemos či řecké Syrize.

Jak se má situace s radikály odštěpenými od PKK? Zmiňoval jste organizaci TAK…

TAK, neboli Svobodní sokolové, jsou standardně popisováni jako radikální odštěpenci od PKK, ale obdobně jako v případě obchodu s drogami je to celé zastřené mnoha nejasnostmi. Kromě toho, co o sobě TAK prohlašuje v rámci různých komuniké, je velmi málo potvrzených faktů, o něž se lze opřít. Okolo identity TAK existuje několik protichůdných hypotéz a příklon k té které z nich je dán spíše politickými sympatiemi, než reálnými důkazy. Narativ, který zastává PKK a její sympatizanti, je ten, že TAK jsou odpadlíci od PKK, kteří odmítli její smířlivou politiku a rozhodli se eskalovat násilí. PKK s nimi nemá nic společného a absolutně je nekontroluje. Sebevražedné útoky proti tureckým civilistům, bomby v kavárnách či hrozby turistickým cílům nejsou ničím, co by PKK kdy dělala. Tito extremisté podle této verze dělají kurdské věci medvědí službu. Z opačné strany nahlíží věc turecká vládní garnitura a její stoupenci, kteří tvrdí, že TAK je pouhou politickou hrou PKK. Je to uměle vytvořené uskupení, jež PKK využívá na „špinavou práci“, ke které se nechce hlásit z důvodu PR. V souladu s tímto narativem nemá Turecko TAK na seznamu zhruba šedesáti teroristických organizací, neboť je bere jako nedělitelnou součást PKK. Třetí hypotéza, že TAK jsou produktem tureckých tajných služeb, samozřejmě může leckomu připadat jako přitažená za vlasy. Co bych ovšem jinde považoval za konspirační teorie a fantasmagorie na úrovni, že CIA sama zorganizovala 11. září, nelze v tureckém případě tak snadno smést ze stolu. Turecko, jež ostatně dalo světu pojem derin devlet, tedy deep state, který lze do češtiny nejlépe přeložit asi jako paralelní struktury, má historii prokázaných, zdokumentovaných masakrů civilního obyvatelstva vlastními agenty, vydávajícími se za příslušníky PKK. V tomto ohledu si tedy nelze dělat žádné iluze. V každém případě ani jedna ze tří uvedených variant mi nepřijde zcela nerealistická. Nejlogičtější mi však přijde čtvrtá varianta, že PKK nemá na akce TAK vliv, nicméně ví o nich a do určité míry bere TAK jako někoho, kdo se jí v rámci politické hry hodí. Pro tento scénář hraje i to, že v jiných případech PKK proti kurdskému politickému disentu dokázala zakročit velmi razantně a efektivně.

Pojďme se závěrem ještě podívat do sousední Sýrie, kde je apoismus reprezentován Stranou demokratické unie (PYD) a její vojenskou odnoží Lidové obranné jednotky (YPG), které dnes tvoří v rámci konfliktu v Sýrii jednoho z klíčových hráčů. Můžete nám stručně popsat jejich genezi?

PYD vznikla v roce 2003 v severní Sýrii, tedy v prostředí po dlouhá léta formovaném přítomností PKK. Poprvé se naplno projevila o rok později v době „fotbalových riotů“. Tehdy do Qámišlí přijeli na fotbal arabští fanoušci z Dajr az-Zawr. Při zápase provokativně vytáhli transparenty se Saddámem Husajnem a po zápase začali před stadionem napadat přítomné Kurdy tyčemi a noži. Do bitky se vložila syrská armáda a vše přerostlo v regulérní občanské nepokoje, které byly tvrdě potlačovány. PYD v té době dokázala ze všech kurdských uskupení zmobilizovat největší davy. Následovaly represe, došlo k zatčení stovek aktivistů a PYD do roku 2011 působila v podstatě v ilegalitě. Po vypuknutí syrské krize se PYD dokázala velmi rychle zorganizovat a ustavit vlastní milice v podobě YPG, které získaly množství zbraní z opuštěných skladů syrské armády. Když byl Asadův režim v podstatě vytlačen ze severní Sýrie, dokázaly velmi účinně vyplnit vzniklé vakuum, neboť na rozdíl od jiných kurdských skupin měly know how a jejich část měla výcvik u PKK. V jejich vztahu s Asadovým režimem od té doby nastalo období pragmatické neutrality, která je občas narušena dílčími střety, občas tichou spoluprací. Kritici často obviňují PYD/YPG z kolaborace s Asadem, nicméně to plyne ze skutečnosti, že pro ně povstalecké skupiny, které se k nějakým prokurdským snahám od počátku netvářily vůbec příznivě, představovaly podstatně větší ohrožení.

Proti politickým ambicím PYD/YPG na území Sýrie se vehementně staví Turecko, s tím, že se jedná o pobočku PKK ergo teroristickou organizaci na úrovni Islámského státu. Odhlédneme-li od turecké oficiální propagandy, jak byste charakterizoval vztah mezi PKK a PYD/YPG?

PYD/YPG je organizace, která z PKK ideově vychází, hlásí se k Abdullahovi Öcalanovi a přijímá za své myšlenky demokratického konfederalismu. V její struktuře působí řada lidí, kteří prošli PKK. PKK jí rovněž přinejmenším po organizační a vojenské stránce pomáhala. Přesto nelze PYD/YPG označit za filiálku či rebranding PKK, ale mnohem spíše za sesterskou organizaci, která jedná samostatně a sleduje vlastní politiku. Historická zkušenost PKK a PYD/YPG je v mnoha ohledech odlišná, tak jako je odlišná situace Kurdů v Turecku a v Sýrii. Faktem je, že praktické zavádění demokratického konfederalismu je v případě PYD/YPG podstatně inkluzivnější, neboť v severní Sýrii žije mnohem více národnostních menšin (Arabů, Asyřanů a dalších) oproti jihovýchodnímu Turecku. Samozřejmě je tu také řada styčných bodů, jako je především důraz na ženskou otázku. Z věcí, jež lze oprávněně kritizovat, sdílí PYD/YPG s PKK rovněž velmi tvrdé a autoritářské vystupování proti opozici a konkurenci v kurdských řadách. Obě skupiny to omlouvají válečným stavem, při němž nelze brát přílišné ohledy na kolaboranty s nepřítelem.

Jaký očekáváte budoucí vývoj v rámci severní Sýrie? Má zdejší pokus o implementaci demokratického konfederalismu šanci na přežití?

Přežití kurdského projektu závisí na mnoha faktorech, vnitřních i vnějších. Z prvního okruhu jde především o sérii voleb, které Rožavu (výslovnost anglického přepisu „Rojava“), jež se dnes oficiálně nazývá Demokratický federální systém severní Sýrie, čekají a jejichž výsledek i celkový průběh určí legitimitu celého projektu. Komunální volby proběhnou koncem září, volby na úrovni kantonů v listopadu, parlamentní volby pak v lednu příštího roku. Jejich průběh a především volební účast budou indikátorem toho, jak silnou pozici PYD v rámci severosyrské federace skutečně má. Nicméně situaci silně komplikuje fakt, že hlavní kurdská opozice, sdružená v rámci Kurdského národního kongresu (KNC/ENKS), volby bojkotuje. Pokud jsme zmiňovali inkluzivitu, tak ta se promítá i do systému voleb, kdy Kurdové volí pouze 60 % mandátů, zatímco zbylých 40 % připadne národnostním menšinám. Povinné je i rovnoměrné zastoupení obou pohlaví.

Daleko důležitější pro budoucnost projektu jsou ale vnější faktory, především postoj Turecka, Ruska, Asadova režimu, či další vývoj v Iráku a iráckém Kurdistánu. Turecko dlouhodobě vyhrožuje vojenskou invazí a jakoukoliv kurdskou státní či polo-státní entitu na severu Sýrie odmítá. Stejně odmítavý je i režim v Damašku, který obviňuje PYD z narušování teritoriální integrity země a odmítá v tomto směru jakýkoliv kompromis. Nadcházející volby mohou vztahy s Ankarou a Damaškem dále eskalovat. Obzvlášť zranitelný je v tomto směru nejzápadnější kanton Afrín, izolovaná enkláva obklíčená z jedné strany Tureckem a z druhé strany syrským režimem. O osudu Afrínu do velké míry rozhoduje Rusko, které zde má umístěné vojenské pozorovatele a bez jehož souhlasu nelze skutečnou vojenskou eskalaci očekávat. Nicméně drobné incidenty, především ve formě přeshraničního bombardování kurdského území tureckou armádou, probíhají prakticky na denní bázi. Není také žádným tajemstvím, že Turecko je ochotné vyměnit volnou ruku v případě Afrínu za koordinovaný postup v boji proti povstalcům v provincii Idlib. Pokud by k podobné dohodě skutečně došlo, pro kanton by to bylo smrtící. Mimořádně důležitý je pro severosyrskou federaci také vývoj vztahů se sousedním Irákem a především Kurdskou regionální vládou, kterou čeká referendum o nezávislosti a následné volby. Výsledek obojího je pro budoucnost projektu zásadní. Zatímco současný prezident Bárzání a jeho Demokratická strana Kurdistánu (KDP) se k PYD (ale i PKK) staví nepřátelsky a aktivně se podílí na jeho izolaci, strana Gorran (Změna) a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) mají k Rožavě i přes ideovou rozdílnost o dost blíže. Pokud by se podařilo v nadcházejících volbách Bárzáního odstavit, znamenalo by to patrně faktický konec blokády, která komplikuje ekonomickou soběstačnost oblasti. Samostatnou kapitolou je pak vojenská i politická podpora ze strany USA, podobně jako to, jakse bude vyvíjet situace na syrském bojišti. Faktorů, na kterých je osud severosyrské federace závislý, je skutečně hodně. Osobně věřím, že následující půlrok bude pro budoucnost celého projektu rozhodující.

Rudolf Kvíz je ředitelem komunikační agentury.

Poslední dobou se hodně diskutuje o tom, že tradiční dělení na „pravici / levici“ nahrazuje spíš osa „konzervativní – liberální“. Možná tak uniká jedna podstatná věc, a sice, že čistá „levicovost“ v reálu neexistuje a v podstatě ani nikdy neexistovala. Zároveň není možná úplně jasné, že „liberální“, „konzervativní“ i „pravicové“ jsou jen jiné slovní nátěry pro kapitalismus.

Osobně chápu teoretické limity „levicovosti“ jako maximální možnou míru „solidarity“ či „altruismu“, případně tedy přístup a) „novozákonní“ (to když bude statků dost a jde jen o to, jak se budou dělit), nebo b) „buddhistický“ (to když buď statků bude nedostatek nebo když se dohodneme, že radši nic vyrábět nebudeme proto, abychom se o to pak nepohádali, neboť víme, že základem veškerého utrpení je touha, resp. potřeba mít). Pokusy toto uskutečnit byly ideálům vzdáleny, aspoň ale ukázaly na limity praktické.

Bipolární svět a souboj „dobra se zlem“ (resp. „komunismu“ s „kapitalismem“ – nebo naopak, jak kdo chce) měl jeden zásadní důsledek: lidé, zvyklí na klasickou polaritu „levicovost, socialismus, silný stát“ atp. versus „pravicovost, thatcherismus či reaganismus, volný trh, přežití silnějšího atp.“ toto dělení zautomatizovaně převzali i do současnosti, kdy už je ovšem takové vidění světa passé. Zároveň nepochopili, že a) levicovost založená na sklonu k altruismu je utopie, která přežívá tak akorát v alternativní literatuře či serverech, b) nejživotaschopnější je sociální darwinismus, který se prosadí dříve či později v jakémkoli zřízení, přičemž dnes c) reálně existuje jen „pravicovost“.

Tu už má smysl dělit, a to v podstatě na dva stále výrazněji identifikovatelné typy. Zhruba podle způsobu (a do určité míry i místa) realizace jsou jimi a a) „liberální kapitalismus“ a b) „státní kapitalismus“. „Liberální“ dlouhodobě fungoval (nebo se tak aspoň tvářil) na Západě, jeho „státní“ bratranec se mu stal nápodobou na Východě (tím myslím zejména zájmový okruh bývalého SSSR). Tam (tedy, pardon: zde) se vyznačuje extrémní tendencí k tomu, aby a) moc byla v rukou oligarchie či se do ní dřív nebo později, pokud možno bezbolestně, dostala (přičemž oligarchové leckdy připomínají dobově adaptované vtělení východoslovanských velkostatkářů, případně – a hůř – kozáckých mocenských elementů), jakož i b) snahou o co nejdůslednější imitaci liberálního prostředí (aby se nepřišlo na to, že ten celý systém svou redistribucí statků připomíná opravdu spíš Záporožskou Sič, než ekonomiku).

Pro praktickou orientaci v postsocialistické realitě je pak nejdůležitější uvědomit si to, že zatímco liberální kapitalismus byl vždy biotopem „tradičních“ západních elit, stal (či stává) se právě státní kapitalismus zřejmě nejživotaschopnější formou zachování skoro všech klíčových struktur fungujících v nástupnických teritoriích SSSR a jejich satelitech (tj. nejen ve Střední Asii a samozřejmě Rusku, Ukrajině, Bělorusku, Zakavkazí či dalších bývalých republikách, ale v nějaké formě prakticky v celém postsovětském východoevropském světě – pochopitelně včetně Slovenska i Čech.

V posledních jmenovaných trvalo vítězství oligarchů nad liberálním kapitalismem možná trochu déle, ale (zřejmě i) za pomoci jedinců typu „lidí z prognosťáku“ (tj. i těch, které expremiér Topolánek údajně nedávno trefně nazval „postavami z Cibulkových seznamů“), případně více či méně nastrčených panáků „z praxe“ (Kellner, dost možná Babiš, další) k němu dochází úspěšně a přirozeně (… a propos, on ještě někdo opravdu věří tomu, že si někteří z nich vlastní pílí a umem shromáždili majetek až za několik miliard dolarů?!?).

Uvažovat, že přes taková schémata si Moskva nadále nejen u nás, ale i jinde drží svůj vliv, by při (namátkou) Zemanových kontaktech, Babišově strategických akvizicích zasahujících do celé střední Evropy (!) či Kellnerových aktivitách obecně skoro až nemuselo být od věci.

Na stejném základu jsou pochopitelné i sympatie oligarchů k Číně, ačkoli a) Čína hraje poslední dobou vždy relativně otevřeně a předvídatelně, zároveň b) se její (za každých podmínek i režimů „ve dřeni“ stále konfuciánské) civilizaci musí přiznat cílevědomost, vytrvalost, podobně jako i jistá atraktivní elegance.

Jako další z „nepřímých důkazů“ o případných „nadstandardních kompatibilitách“ slovanského statkářského ducha napříč hranicemi postsovětských států může sloužit prostý fakt, že ani liberalismus, ani skutečné levičáctví nikdy nepřišlo z Východu. Z něj k nám dolehl vždy jen určitý slovanský komun(al)ismus, tj. nikoli komunismus jakéhosi marxistického stylu, ale spíš cosi, co lze odvozovat od slov jako komuna (ale spíš opričniky dozorovaná, ne ta francouzsky egalitářská) či komunita – prostě zas ta Záporožská Sič, v čele s atamanem, jen podle potřeb vždy čas od času natřená na růžovo. Je nasnadě, že na takovém základě se vždycky mohly rodit jen nápodoby nebo mutace něčeho, co vzešlo ze skutečně svobodného – tím ale neříkám vždy nutně spravedlivého – ducha (ať už) trhu, nebo altruismu.

Nakonec ale coby – když to zobecníme, vidíme, že ve finále se jak státní, tak liberální kapitalismy na aktuální (globální) úrovni stejně střetávají v jednom („pravicovém“, resp. „liberálním“) souboji, ve kterém pravidla platí podle toho, jak si kdo dovede obhájit jejich přiohnutí, a kde jen ten nejlepší bere vše.

V tomto světle je slabost prezidenta Zemana (a jeho blízkých) k čínským projektům, ruské duši a celkově přístupům v duchu určitého „globálního národohospodářství“ docela pochopitelná. Na druhé straně nevylučuji, že to může být i vizionářské, protože právě určité formy státních kapitalismů či oligarchismů (a to nejen v obřích říších Východu, ale třeba i v postbrexitové Anglii, postpučovém Turecku nebo u nás) mohou být (přes svůj těžký rozpor s nejlepšími ideály „reálného sobotkismu“) aktuálně tou nejlepší platformou pro restart ekonomiky, stabilitu i nové uspořádání světa.

Bez ohledu na to ale vrcholně pozoruhodným jevem nadále zůstává, nakolik jsou mnozí protagonisté této „atamanské“ éry dlouhodobě a úspěšně schopni budit dojem, že „tam někde v srdíčku“ jsou vlastně levičáky.

Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz

Jak se krize liberální demokracie prohlubuje, je stále patrnější směřování k nějaké formě vlády jednoho může či pevné ruky, někoho, kdo občanům zabezpečí dvě podstatné věci – bezpečnost a ochranu/jistotu. Stále méně občanů vidí demokracii jako něco, co by stálo za to obnovit demokratickými prostředky. Naopak, je slyšet čím dál hlasitější potlesk kolem „lídrů“ nového typu a cynismus ve vztahu k demokracii narůstá. Českou a slovenskou společnost nevyjímaje.

Původní verze článku publikována zde na analytickém a komentátorském webu Argument!

Globální procesy, ve které mnozí věřili jako v „konec dějin“ a triumf liberalismu (bohužel se jednalo spíš o neoliberalismus), nepřivedly ke světové konvergenci. Všichni nejsme stejní, nežijeme a nemyslíme stejně, nemáme stejné šance a zkušenosti. Naopak tyto globalizační procesy často znovu posílily svérázy návratu k domácímu či hledání autenticity.  Není divu, když se ze své podstaty jednalo o procesy nerovnoměrné, nerovné a těžce situované (například v konkrétní kultuře a tradici).

Jenže odklon od liberalismu a demokracie jako polyarchie (vlády mnoha lidí a institucí) lze sledovat nejen na okrajích (např. Erdoganovo Turecko a Putinovo Rusko), ale už také v metropoli. Zvolení Donalda Trumpa je jeho symptomem, pokud ho nelze rovnou vnímat jako projev těžké degenerace americké demokracie. Více či méně patrnější či vyslovenější podpora a sympatizování s novými „lídry“ 21. století, kteří mixují pevnou ruku a machismus s hollywoodským glamourem a spektáklem je těžko přehlédnutelná.

Erdogan, Trump a jistě také Putin, a každý z nich jinak, reprezentují jeden z dobových typů, jak se vyrovnat se současným krizovým stavem – stavem v němž (liberální) demokracie či lokální pokusy o ní (imitace) ztrácejí svojí sociální základnu: sociologicky a kulturně. Všichni tři svým způsobem představují více či méně charismatické, ale jistě ne demokratické, řešení krize demokracie.

Všichni tři vidí řešení v návratu do národních hranic a v suverenitě. A všichni tři operují s bezpečností a jistotou jako s důležitými prvky své politiky, kterou artikulují více či méně populisticky (tj. také polarizačně) a s různou mírou charismatu/PR.

Na hledání bezpečí a jistoty není nic zlého, je to lidská přirozenost. Koneckonců, obojí je prapůvodním důvodem, proč existuje lidská společnost. Představa o tom, že „velký otec“, který k tomu má schopnosti, tam na trůně se o mně postará není také nová. Zvláště ve společnostech, kde patriarchální uspořádání přežívá hluboko v společenském předivu.

V českém (a nejen v něm) případě je nuancovaná podpora nového typu politických lídrů a politiky, kterou představují, nejspíš obrácenou tváří radikálního chápání svobody jako de facto soukromého majetku. Lidé nemyslí v textech jako je ústava nebo deklarace lidských práv, lidé myslí ze svých zkušeností, které jsou mnohem víc materiální a osobní. Svoboda jako soukromý majetek se vzdaluje od filosofického či občanského i etického pojetí, o kterém mluví intelektuálové. Mnoho lidí na takovou svobodu prostě nemá, tak proč ji vlastně hájit?

To je jen jeden významný rozměr vzhledem k tomu, že demokracie bez svobody je těžko možná. Konkrétně česká i slovenská společnost se staly součástí globalizovaných procesů, které změnily jejich ekonomiku, možnosti sociálního rozvoje a mají rovněž dynamické kulturní změny. Značně živelná liberalizace transformačních let (podobně jako v Rusku) napáchala škody které se nyní „zúročují“ v podobě vícečetné paniky, kterou jen posílil vzdělanostní propad a informační chaos.

Nejistota není jen otázka nynější zkušenosti, ale také plánování budoucnosti. Zápas o budoucnost se nyní bohužel vede spíš v reakčních rámcích s více či méně protizápadním laděním, které na okrajích (jako jsou Česko a Slovensko) živí frustrace z neuskutečněné konvergence se Západem.

Zdá se, že narůstající počet lidí nejen v Česku nemá pocit, že demokracii má smysl reformovat, posilovat a demokratizovat. Proti tlakům trhu a proti kapitálu, ve jménu hledání spravedlnosti, ale také proti osamění autonomizovaného jednotlivce, zdánlivě postmoderně osvobozeného od břemene kultury, tradice a partikulárnosti místa.

Diagnóza dnešní nemoci je známá: nadnárodní kapitál dlouhodobě kanibalizuje sociální základnu demokratické vlády a ekonomika vládne politice a lidem. Lid byl rozpuštěn na individuální jednotky a jednotliví občané mají sice volební právo, ale nemají hlas, který by je reprezentoval.  Tváří tvář tomu postmoderna či spíš její dekonstruktivismus  těmto procesům nešťastně sekunduje tím, že se snaží dekonstruovat (a tím politicky demobilizovat) kolektivní rámce lidské zkušenosti, všechny totalizující „velké narativy“ (vyprávění). Jak napsal už v roce 1989 předvídavě britský geograf a antropolog David Harvey, dekonstruktivismus vedl k tomu, že zpochybnil všechny konvenční standardy pravdy, spravedlnosti, etiky a smyslu, a nakonec vytvořil podmínky pro nihilismus, který připravil půdu pro znovuobjevení charismatické politiky.

Odpovědi na komplexní demokratickou krizi (tj. krize reprezentace, zájmové politiky, levice a pravice atp.) se hledají u silných lídrů, u archetypu otců, kteří chrání, a přitom od svých „dětí“ požadují poslušnost a loajalitu. To oni, mnoho lidí věří, zavedou řád (dají smysl chaosu), bezpečí (fyzické, sociální) a jistotu našeho (ekonomickou i kulturní).

Dokud demokraté nezačnou brát vážně problémy strachu, nejistoty a paniky z budoucnosti, které mají ekonomickou, sociální a kulturní rovinu, v jejich kolektivních a společenských rozměrech, tak tento trend bude nejspíš pokračovat.

Základním rámcem jistoty a bezpečnosti by ale měla být (sociální, právní, ekonomická) spravedlnost, a ne figura velkého otce, která je jen novým mýtem o věčném návratu. Návratu něčeho, co tu nejen v různých dějinných momentech bylo, ale co obsahuje řadu rizik (namátkou: paralýza demokratické kontroly a vyvažování, osobní selhání chyby lídra, na kterém spočívá tíha všech rozhodnutí, absence práva atp.).

Zatím jsme spíš svědky fáze, ve které se vehementně kritizují a estetizují reakční odpovědi na táhnoucí se krizi bez toho, aby se daly přesnější obrysy srozumitelným alternativám mimo zahnívající post-politický konsensus. Neoliberálové u kormidla ztrácí půdu pod nohami a zaštitují se  verbálním násilím – slovy, nálepkami a morálně zabarvenými hesly. Jenže je víc než jasné, že nový vítr do politiky přivát už nedovedou. Pokroková levice v Evropě vesměs zatím nedokázala překročit stín dekonstruktivismu a zároveň se bojí vystoupit z rámce konvencí post-politického konsensu. Demokracii takové obrany nespasí, zvláště když stále víc lidí tuší, že pro ně nefunguje.

Jak napsal uruguayský spisovatel Eduardo Galeano, ve světě, který dává přednost bezpečnosti před spravedlností, je vždycky slyšet hlasitý aplaus, když je spravedlnost obětována na oltář bezpečnosti. Může být ale svět bezpečný bez neustálého hledání spravedlnosti?

Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.

Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem Argument!