Globální ekonomika, širší geopolitický kontext a související reflexe, analýzy či predikce jsou nám na stánkách bližší, tudíž sepsat – a případně sepsout – něco z daného ranku není až takovou chůzí po tenkém ledě. Zatímco první téma je z tohoto pohledu jaksi víc domácí, je druhé o poznání větší premiérou. Dosah má ale možná ještě větší, než ekonomika, a právě proto si myslím, že je na místě přemýšlet (nebo se aspoň snažit přemýšlet) i v téhle rovině.

Reformy. Ze strany Emmanuela Macrona, ale i ostatních politiků, jsou tu jakési signály snah o „reformy“. Ty se většinou točí kolem toho, jak upravit platy, pracovní dobu, produktivitu práce, případně vytvořit, udržet a hlavně logicky obhájit nová pracovní místa – a tak dál. Faktem nicméně je, že už několik let se podobným „povrchovým“ úpravám připravuje (a to v rámci celé EU) podhoubí, a to v podobě obyčejného (ačkoli ne moc hlasitě avizovaného) pumpování peněz do ekonomiky, tzv. „kvantitativního uvolňování“. Pokud je toto dobře připravené, tj. pokud je dobře zajištěná distribuce takto vygenerovaných peněz do všech (včetně těch spodních) pater ekonomiky, pak se na tom asi určitým způsobem stavět dá – každopádně bez kvalitního zázemí lze cokoli reformovat jen velmi těžko. Horší je to, že a) až uvolňování skončí, a b) banky opět zvýší úroky, načež opět c) dojde k inflaci (tj. z pohledu obyčejného člověk „růstu cen“), pak se teprve ukáže, jaký smysl věc měla v dlouhodobějším hledisku a nakolik to ekonomiku skutečně „zflexibilizovalo“. Přičemž ani ta distribuce peněz tak, aby se koupěschopnost všech zvýšila přibližně rovnoměrně, nebude hladká, protože opět dojde hlavně k tomu, že se jako první a nejvíc nasytí ty největší ryby. Opticky sice nějaký růst proběhnout může a zvýšený objem peněz v ekonomice se minimálně v krátkodobém horizontu projevit zákonitě musí, ovšem z perspektivy dlouhodobé jsou jakékoli finanční injekce samy o sobě jen vyrážením klínu klínem. Problém je podle mě totiž širší a položený trochu jinde, ovšem pro Západ a Evropu je poměrně bolestné si to přiznat – stále palčivější otázkou totiž víc a víc je západní (evropská, americká, případně japonská atp.) konkurenceschopnost jako taková, a to na globální úrovni. Ta má samozřejmě nějakou definici (u výrobku namátkou cena, kvalita, tradice, záruční servis, dlouhodobá návratnost atp.), nicméně tak nějak stále se spoléhá (či hřeší?) na to, že „západní = potřebné“, tj. že svého zákazníka „si to vždy najde“, případně, že „když někdo může, tak si vždy radši vybere to západní“ atp. Kromě kritérií objektivních tedy spoléháme i na ryze subjektivní pohled výhledových odběratelů, kde v zásadě vycházíme z předpokladu, že v určité rovině není pro jejich rozhodování alternativa, protože naše řešení, názory, design a výrobky jsou jedinečné, bezalternativní, a jako takové nenahraditelné. To možná platilo ještě v devadesátých letech či maximálně na začátku nového tisíciletí, ovšem v době, kdy Čína, Indie a snad i Írán vysílají na oběžnou dráhu satelity, je to nanejvýš tak fosilním reliktem zbytnělého etnocentrismu, v jehož rámci Západ (jak díky vlastnímu pokroku, tak díky koloniálním zdrojům levné práce) začal sám sebe považovat za střed světa. Tím samozřejmě i dost dlouho byl, ovšem „Východ“ se v posledních desítiletích co do konkurenceschopnosti velmi pochlapil, přičemž – jednoduše shrnuto – a) technické úspěchy si osvojil, ovšem b) levnou pracovní sílu si ponechal. Zatímco bývalé kolonie se technologicky (ale nikoli sociálně) emancipovaly, evropský, americký i japonský dělník se stával stále dražším, přičemž vhodný substitut jak snížit výrobní vstupy Západ nenašel – snad kromě přesunu výroby do bývalých kolonií či třetího světa. To zpětně vedlo k tomu, že do daných destinací přecházelo ještě víc technologického know-how, tudíž dané končiny se na bývalém centru stávaly technologicky ještě méně závislými – a tak dál. Je přitom nasnadě, že pokud je superhrubá hodinová mzda (resp. zaměstnavatelův náklad na) dělníka v některých zemích skoro stejná jako týdenní mzda dělníka v některých ze zemí, kde teoreticky může sídlit ten samý (či dokonce konkurenční) technologický závod, nemůže být atraktivita západního výstupu dlouhodobě udržitelná. A to zatím stále mluvíme jen o konkurování cenou. Bráno z pohledu technologie, i zde docházíme do situace, kdy téměř kdokoli na světě je schopen vyrobit téměř cokoli, přičemž ve většině případů opět levněji, s méně komplikovaným dodáním a hlavně bez zbytečných řečí, papírování a arogance. Ano, Západ je sice „designově elegantní“, případně „inovativní“ či „dlouhodobě rentabilnější“, nicméně z hlediska prvotního vstupu je leckdy skutečně mimořádně drahý, k tomu častokrát i zbytečně okázalý, namyšlený a v realizaci toho či onoho svým způsobem někdy až krutý či aspoň pořádně škodolibý. Případně rafinovaným způsobem šikanující nebo si aspoň vychutnávající to, co považuje za svou nadřazenost (= přičemž ve vnímání z pohledu třetího světa všechny ty komise, mezinárodní soudy či normy ISO v zásadě splývají do jednoho slepence jakéhosi „nesrozumitelného evropského voodoo“). Svět to tak sice nejdřív bral (asi jako jakousi zvláštní směs evropské záhadnosti, arogance a rozmaru), podvědomě ale rozhodně toužil po jednodušší, svobodnější a lidštější cestě. Tu si také prosadil, přičemž není divu, že vlajkovou lodí „lidové výrobní rebelie“ se stala Čína. Její kombinace nižší kvality, halířové ceny a naivního kýče jako by přes svou povrchnost zároveň obsahovala i hlubší rozměr – sice asi nevědomou, ale o to upřímnější a kompletnější negaci veškeré nabubřelé filigránštiny, kterou si Západ mohl dovolit jen proto, že měl na to podmínky, levné zámořské zdroje, a tedy i dost času a prostředků na hraní. Úspěch levných, přímočarých a dětinsky nekomplikovaných asijských „konceptů“ všeho druhu je tak nejen nechtěným výsměchem všemu, co Západ považoval za nedotknutelné, ale i postupným popíráním či dekonstrukcí celkového „stylu“, který po staletí (především) ze západního pojetí smysluplnosti jakési kulturní „architektury prostoru“, resp. určité (užité) estetiky do značné míry vycházel. Platí přitom, že pokud se popře toto západní „estetické“ dogma, resp. jak bude rozdrceno základní těžiště vkusu, bude úspěšně nakročeno k řádné erozi jednoho kompletního civilizačně-kulturního narativu jako takového. Ta se může projevit jakkoli – počínaje tím, že fundamentálně odlišné pohledy na objektivně stejnou věc budou bez výjimky brány jako stejně relevantní, až po jiný způsob proměny hodnot a/nebo celkovou změnou priorit. Co bylo prvotně „obyčejným“ hledáním substitutů na základě tržní motivace tak může mít za důsledek kompletní nahrazení kulturních preferencí. Na tomto pozadí je samozřejmě pěkné a chvályhodné, pokud v našem krátkém, demokraticky mezivolebním horizontu „kvantitativně uvolňujeme“ (případně pokud se někdo typu Macrona rozmáchne k „reformám“), nicméně obávám se, že toto je jen dočasné odvracení pozornosti od hlavního problému: tím je směs drahoty, návyku na sociální jistoty, z toho pramenící arogance, ústící v postupně narůstající neatraktivita, jakož i v to, že svět si hledá jiná řešení. Dokud budeme držet stejnou linii, je otázkou, jak dlouho to půjde dál. Tvrdě ekonomicky je přitom dost možná jedinou alternativou (a uznávám, řádně brutálně): devalvace eura, zákaz dovozů všeho, co je možné vyrobit místně, omezení cestování (tj. plýtvání „devizami“) a naopak maximální stimulace k tomu, aby cizinci utráceli v EU, zatímco EU vyváží; jinými slovy „čínská“ (nebo, ještě lépe: „severokorejská“) cesta. Dalším stupněm může být zrušení důchodů (pochopitelně provázené uzákoněním toho, že o důchodce se má starat rodina)… a v podobném duchu pěkně dál. KDU-ČSL, komunisti, ODS, knížecí radiči a případně i další by mě určitě doplnili o padesát dalších věcí – nejhorší na tom ale je, že jakkoli děsivě by zněly, byly by dost možná skutečně jedinými zaručenými recepty na to jak opravdu zůstat konkurenceschopnými (= a ne o tom jen mluvit, zatímco si nalháváme, že naše úroveň je dlouhodobě udržitelná v tom stavu, v jakém je). Od konkurenceschopnosti měl Západ historicky kolonie (o které nakonec přišel), Východ (resp. socialismus) si otroky vytvořil přímo doma. I dneska jakoby všechny ty postupně vznikající „pracující bídy“, „kurzarbeity“, „švarcsystémy“, 1EUR platy na hodinu či minijobs svědčily o tom, že každý větší celek, pokud má fungovat dlouhodobě, musí nutně disponovat „svou“ třídou nevolníků, robotníků či přímo otroků – a pokud ji zrovna nemá, tak si ji musí vytvořit. Německo a do jisté míry i východní Evropa to možná (pod)vědomě (?) chápou – proto je Německo právě prekariátu a všem typům neúplných úvazků domovem, proto se ve Východní a Střední Evropě zdvihají platy jen velmi nesměle. V zásadě je tedy vše dost možná na drsné, ale pravděpodobně jedné z těch realističtějších cest; teď už jen, aby to pochopila i ta Francie (včetně Emmanuela Macrona) – a bude to komplet. (komentář: Ondřej Krátký).

Mateřství. Zhruba před měsícem se to vinulo médii jako červená nit – !Argument přinesl článek o Irsku, kde, jak se ukazuje, bylo špatně mít dítě skoro za jakýchkoli okolností (tedy pokud to neschválila církev nebo sousedé), Novinky.cz prakticky souběžně publikovaly reportáž o nastávající matce, která zabila své dítě v Plzni. Do toho byla v Charlottesville zabitá Heather Heyer označena za sociální přísavku, protože ve 32 letech ještě sama dítě neměla. Řekl bych, že hodnotové soudy o hlavních souvisejících tématech – tj. zda potrat ano, či ne (= zda to je vražda, nebo ne), zda je rozhodování o počatém dítěti skutečně jen rozhodování o vlastním těle (nebo jestli se týká i toho plodu), případně nakolik je bezdětná ženská v něčem „zbytečná“ či ne zcela naplnivší svůj potenciál – probíhají cca ve stejné oblasti mozku, jako ty, jestli by politika měl dělat někdo, kdo sám nemá děti, případě obdobné (v něčem oprávněné, v něčem zkratkovité) úvahy na stejně sugestivní náměty. Já osobně si myslím, že odpovědět lze vždy jen metodou „případ od případu“, a to ještě s velkou rezervou, respektive výhradami, jakož i po hodně výživné diskuzi. Přičemž samozřejmě s tím, že o každém tom konkrétním člověku, který to či ono rozhodnutí udělal, je nutné se dozvědět trochu víc, už jen proto, že tohle je záležitost maximální závažnosti, a rozhodně ne houska na krámě. Mluvíme-li ale o hodnotových soudech týkajících se mateřství, pak roli nehrají ani tak klišé typu „všichni z matek pocházíme“, „matka je absolutní hodnota“ nebo „matky nás formují (na) celý život“, jako spíš očekávání, které od ženy mají ostatní, tedy, chceme-li, „společnost“. V momentu toho kterého finálního (a leckdy bohužel tragického) rozhodnutí, které (ta která konkrétní) matka učiní, zároveň dost často nehrají roli nějaké „zákony“ nebo „pravidla“ či „racionální uvažování“ nebo „plánovanání“, jako spíš to, jak ten tlak, který právě společenské očekávání způsobuje, ve finále na tu ženskou samotnou působí. Jedině tak se totiž dají vysvětlit některé extrémní konce, ke kterým to vede – tedy nejenom zabití či utajený potrat, ale i nenávist během výchovy, tj. když si matka to dítě nechá, zatímco kdyby bylo jinde, tak by bylo dobře jak jemu, tak jí. Tohle všechno je podle mě dáno právě působením některých základních očekávání, kterým je ta žena dlouhodobě (vědomě či podvědomě) vystavována, a která se v podstatě sdružují do pojmů jako „odnosit“, „porodit“, „vychovat“, „milovat“ – jinak přes to nejede vlak, resp. jinak jsi selhala. Výsledkem je, že tu máme v podstatě čtyři varianty reakcí – matky, co a) porodí a výchova je baví; co b) porodí, ale dítě je otravuje, přesto si ho nechají a ve výchově pokračují; co c) porodí a dítěte se z nějakého důvodu radši zbaví; co d) radši vůbec nerodí. Konkrétní rozhodnutí v rámci těchto možností jsou pak motivována tím, jak matka či mladá paní vyhodnotí, co bude příchod dítěte znamenat pro ni a pro okolí, zároveň bych ale řekl, že jsou dost často poznamenána tragickými nedorozuměními, poruchami komunikace či osvěty. Selhání komunikace či osvěty přitom musí být (aspoň u nás) na vině na prvním místě – protože v době baby-boxů prostě není možné mluvit o tom, že by společnost nebyla připravena dítě aspoň zachránit a nějakým způsobem přijmout. Je tudíž samozřejmě na diskusi, nakolik kvalitně je zajištěno, aby se povědomí o tom, že baby-box je řešení, doneslo až k matce, případně nakolik je její okolí natolik zabedněné, že se mu nastávající maminka se svým outěžkem radši ani nesvěří (což může mít za důsledek cokoli – od toho, že se od něj o možnostech, které má, nedozví, až po strach, který se podvědomě přemění ve zkratkovité řešení). Osobně si proto myslím, že jak tím, že osvěta nebo komunikace vázne, jakož i tím, že se na matku kladou očekávání, se všechno jen zhoršuje, a riziko toho, že udělá zbytečnou hloupost, neúměrně stoupá. Zároveň s tím si myslím, že je objektivní nesmysl chtít po každé matce, aby byl perfektní matkou či aby dítě milovala nebo vychovávala, když na to nemá, nebaví ji to, nebo se na to necítí. Vezmeme-li v úvahu to, že i přes povahovou indispozici k výchově nebo lásce je pořád ještě uzpůsobena k tomu, aby byla zdrojem života, měla by celá věc stát spíš kompromisně: byť matka sama svého potomka přeci nutně milovat nemusí, měla by početí, donošení i narození každého nového dítěte slavit, chránit a podporovat celá společnost. Jinými slovy: matka by se neměla nikdy dostat do stavu, že se bude užírat tím, že na mateřství z nějakého důvodu „nemá“ – zároveň společnost by měla být natolik dospělá a schopná, aby matce nikdy nic nevyčítala. Naopak by ji za to, že je těhotná (a je úplně jedno s kým, jak nebo proč), měla permanentně chválit, a to těhotenství i donošení (pokud samozřejmě nejde o extrémy) maximálně podporovat. Už třeba jen zárukami, že se pak o to dítě postará, pokud matka nebude chtít. Některá matka má prostě svoje maximum nastavené zkrátka tak, že to dítě „jen“ odnosí – anebo i to je někomu málo? Z opačného úhlu: pokud to dítě nosí s nenávistnou vizí, že se pak o ně pak bude muset starat, nebo ho radši zabít, není lepší, aby ho nosila v radostném očekávání toho, že ho hned po porodu odevzdá, načež bude fajn jak jí, tak výhledově i dítěti? Pro mě je člověk, který vynalezl (či případně po ČR nebo jinde šíří) baby-boxy zkrátka génius a lidumil, zatímco ten, kdo je proti nim, není zcela při smyslech; přičemž ten, kdo – jakkoli, a to i nepřímo – brání tomu, aby o nich ženy byly informované, není při smyslech na entou. Nemyslím zároveň, že byla-li by tu o baby-boxech větší osvěta, vedlo by to k jakkoli razantnímu nárůstu nechtěných a odložených dětí – spíš myslím, že by určitě ubylo těch, která zbytečně umírají. A koneckonců možná by přibylo i trochu víc pohody a optimismu na straně (budoucích) maminek. (komentář: Ondřej Krátký).

Prezident Trump se rozhodl zahájit svou první zahraniční cestu poněkud netradičně (místo například Kanady návštěvou Saúdské Arábie), což – podobně jako pokračování i průběh dané cesty – mělo za důsledek nejen sérii spekulací, ale i konkrétnějších reakcí, a to zejména ze strany EU. Podívejme se na to, jaké mohou mít dané kroky příčiny a jak se mohou dál vyvíjet – nejen pro USA, ale i pro Evropu a v určité místně podmíněné souvislosti i Čechy.

Trump. Americký prezident absolvoval první zahraniční turné. Výrazným výstupem z něj je entrée k posilování obchodně-politických vztahů se Saúdskou Arábií i Izraelem. To se kromě plácání po ramenou a obchodních dealů projevilo i dále vyostřenou rétorikou proti Íránu, potažmo jeho „regionálním aktivitám“ (myslí tím třeba skutečný – nikoli jen slovní – boj proti IS?). Na Trumpově filipice proti Teheránu se tak evidentně podepsaly rady z Rijádu i Tel Avivu, které si asi z nějakého důvodu vzal za své. Už dříve jsme zde avizovali, že spíš než Nikkie Keddie (či další akademické klasiky) čte Bílý dům ve věcech Íránu zřejmě autory typu Daniela Pipese. Poté, co Rúhání obhájil druhé prezidentské období (což se stalo ještě před Trumpovou cestou na Blízký Východ), se zdá, že mezi své inspirační zdroje zařadili američtí stratégové ještě i Michaela Rubina. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že Trump údajně hovořil o íránskému režimu. Přitom skoro každý vesnický strýc (do jehož role se i sám Trump před volbami tak trochu stylizoval), který sleduje zprávy, ví či aspoň tuší, že v Íránu je sice jakási teokraticko-antiimperialistická ústava, nicméně její interpreti tvoří v zásadě dva (protichůdné) tábory – jeden v čele s Alím Chameneím, druhý v čele s Hasanem Rúháním. Rubin ovšem konzistentně tvrdí, že Rúhání klame tělem a je jen „dobrou“ tváří, jež je jinak zcela v moci monolitního „teokratického režimu“ – který je tam v takovém případě pak opravdu jen jeden. Připustíme-li tedy, že i Rubinovy názory mohou být jedním z ideologický motorů Trumpova postoje vůči Íránu, vyplývá v zásadě následující: buď a) má pravdu Michael Rubin, nebo b) Trump naslouchá někomu, kdo se sice mýlí, ovšem jeho názory rezonují dostatečně silně na to, aby byly brány vážně i v Bílém domě (komentář: Ondřej Krátký).

Evropa. Pokud chce Merkelová a koneckonců zřejmě i Macron ještě silnější a integrovanější Evropu, je to podle mě zcela legitimní a logický požadavek. Jsem toho názoru, že pro EU – chce-li fungovat jako kterýkoli velký celek, jemuž má ambici čelit či s ním rovnocenně spolupracovat (tj. hlavně USA, Čína a Rusko) – je ještě vyšší míra společné integrace a posílení nezbytná. Pokud by jejím ztělesněním byla kvalitní a jednoznačná ochrana vnějších hranic, sjednocená zahraniční politika a jednotné vedení, byl bych osobně spokojen. Ovšem jen za toho předpokladu, že paralelně s tím by byla zaručena co největší míra transparentnosti, dialogu všech se všemi včetně férového zahrnutí menších zemí (tj. žádné elitářství typu Německo – Francie), maximum svobod na lokální úrovni a fungující ekonomika (= tj. nikoli pustá ideologie) jako priorita. Pokud se lidé budou v EU cítit dobře, respektovaně a bezpečně, přirozeně s tím přijde i (tolik požadovaná) solidarita (jejíž údajný nedostatek nám byl tolik vytýkán na věci, která s EU naprosto nesouvisela). To vše je samozřejmě olbřímý úkol a nejsem si jist, jestli má současné vedení EU, resp. ti, kdo jsou s ním ztotožňováni, dostatek morálního kreditu na to, aby pro jeho splnění získali podporu byť jen prosté většiny občanů Evropské unie. Zapomínat přitom nelze ani na jednu z nejpodstatnějších věcí, a tou je obrana – při hlubší evropské integraci je nutnou klíčovou otázkou a) co dál s NATO; případně b) zda či do jaké míry jej může nahradit společná evropská armáda? Trumpovi se přitom čerstvě podařilo NATO „sjednotit“ – na straně druhé si od EU vysloužil v podstatě kritiku. Buď je tedy šikula, který umí hrát na všechny strany, nebo je chytrou horákyní Merkelová, která v dané konstelaci vidí příležitost jak a) EU oddělit od NATO, nechat b) vinu za to spadnout na Trumpa, a tím si (společně s Macronem) zajistit legitimitu a nutné předpolí na c) budování (jejich „vlastní“?) evropské armády. Pokud by k tomu došlo, lze jen doufat, že taková armáda tu bude k užitku věci, tj. (z mého pohledu) hlavně ve službě a pro ochranu hodnot uvedených výš, a nikoli proto, aby si loajalitu evropské věci vynucovala nebo se stala předmětem nenávisti – jak Evropanů, tak sousedů. Má-li být ovšem takový projekt jen (či hlavně) o Němecích a/nebo Francouzích, je možná dobré mít na paměti jeden zásadní fakt – jak německá moc, tak francouzská armáda fatálním způsobem selhaly zatím prakticky vždy, když dostaly dějinnou příležitost ukázat, co v nich doopravdy je (komentář: Ondřej Krátký).

Odcházení. Momentálně to vypadá, že se směrem k určité historii pomalu překlápí záře minimálně dvou „antikavárenských“ majáků plus jedné lampičky, která si svítila především na vlastní cestu: zatímco Zeman „je odcházen“ médii a Kmoníček se na čas odstěhoval do zámoří, Babiš si bude do voleb své baterky dobíjet v zákulisí. Sobotka se buď projevil jako takticky méně nadaný hráč, anebo ho to v politice prostě už přestalo bavit; lze ovšem předpokládat, že až ČSSD na podzim totálně pohoří, leckterá firma či instituce po něm velmi ráda sáhne – stoprocentně úspěšným krizovým manažerem sice není, na druhou stranu věřím, že mluvící hlavu disponující nutnou asertivitou umí dělat skvěle. ČSSD možná převezme Zaorálek, což by se mi osobně líbilo, protože je to takový sociální Ostravak, působí celkem upřímně a nebojí se konfliktu – nicméně uznávám, že moje predikce či vyjádření sympatií bývají dost často polibkem smrti. Jako možný průšvih nicméně vnímám vakuum, které může na scéně s odchodem ČSSD a dalších „tradičních“ veličin vzniknout, resp. prakticky jakoukoli alternativu, která takový uvolněný prostor může vyplnit: Babiš, Kalousek, Okamura, starostové, kroměřížáci či další transatlantičtí post-havlisté a tak dál. Symbolickou třešničkou na dortu se celému tomu nadělení pak může stát následující prezidentská volba. Tam figurují ještě horší zjevy: Horáček, o němž jsem si mediální své pomyslel zde, případně Drahoš. Pokud Zeman vypadá strhaně věkem, zátěží a životním stylem, pak tito dva muži jsou co do vizáže tragičtí už nyní tím, jak moc si nejsou schopni pořídit (nebo jim jejich tým není schopen doporučit) normální brýle. A to mluvím jen o jednom markantním jevu, přičemž zcela stranou radši nechávám jejich reprezentativnost jako takovou (podle mě velmi sporná), případně jejich názory či hodnoty, které vyznávají. Právě zamyšlení nad prezidentskými kandidáty nutí znovu vzpomenout Kmoníčka, přičemž člověka napadne až jakási toužebná konspirace: jestli on za ten oceán nebyl spíš uklizen – třeba proto, aby ho nezasáhla tříska, kdyby se výhledově kácel nějaký les. Mám k němu své výhrady – například ta jeho sbírka raritních parafernálií z celého světa je vrcholem snobismu a nevkusu (mimochodem, jde tak trochu o bizárium podobného druhu, jakým je pro zajímavost v syrském kontextu třeba dekorace soukromé knihovny bývalého ministra obrany Mustafy Tlase), nicméně myšlení i vzhled má jako profesionál, kterým i ve skutečnosti je. A co víc – v jeho případně by velmi pravděpodobně odpadlo i to módně-policejní téma nakřivo posazených brýlí (komentář: Ondřej Krátký).

Přinášíme další komentář k výběru z aktuálního dění posledních dnů, tentokrát s lehkým dotekem magična, nicméně pevně zakotveného v samé podstatě jinak řádně zemitých jevů i okolností.

I. Lucie. Fotka s mladou skautkou konfrontovanou se skinem je technicky i umělecky působivá, jen nevím, jestli by si na autora neměly došlápnout úřady kvůli posilování stereotypů: skinhead má holou hlavu, černou bundu a působí podrážděně, skautka je asertivní, hýří barvami, a zatímco Forrest Gump měl peříčko, ona má bublinku. Je s podivem, že se natolik sugestivního výjevu chytila periodika, která jinak stereotypy odsuzují. Nebo jen nějaké stereotypy? Dobrá, zaměřme se raději na poselství: mladá slečna, která něčemu věří, diskutuje s o něco starším mladíkem, který něčemu věří. Dívka působí křehce a je v lehce strnulé pozici připomínající ohroženou veverku, on gestikulací a profilem evokujícím ještěra působí jako agresor. Tudíž síla fotky je hlavně v tom, že ačkoli jsme tam nebyli, může si tam každý z nás dosadit cokoli, co nám vyhovuje. Tím se z těch dvou stává platforma pro našich pár sekund mediální hygieny, což by ale ještě šlo. Závažnější jsou jiné věci – namátkou mediální mašinerie, kterou to všechno vyvolalo, podobně jako to, do jaké míry musí ti dva být svým způsobem produkty okolí, která na ně působí. Tak trochu mi totiž přijde, že zatímco naoko reprezentují každý svou svobodu či ideál, ve finále jsou jen hadrem na koštěti vyšších sil, které si přes ně hlavně v médiích řeší své účty, a to aniž by je jak skin, tak Lucie zajímali o moc víc než potud, pokud jsou takhle využitelní. V neposlední řadě ale oba mají, co chtěli – jsem přesvědčen o tom, že v rámci svých paradigmat a mentálních limitů umí oba argumentovat skvěle, nicméně obecným výstupem bude dost pravděpodobně stejně zjištění, že jak ona, tak on vidí věci stejně jen svým vlastním pohledem; pokud ovšem jeden i druhý nesleví a nezamyslí se nad tím, proč se protějšek dostal tam, kde je, případně neprojeví elementární množství empatie, nebude mít ještě dlouho jakákoli diskuse žádný smysl (komentář: Ondřej Krátký).

II. Macron. S vítězstvím Emmanuela Macrona to mám podobně jako s Erdoğanem v Turecku – osobně bych to rád viděl jinak (za mě určitě Le Penová, protože na mě působila sympaticky a lidsky, a protože jen u tzv. „extremistů“ – mimochodem v čem je extremistka? – je záruka, že aspoň něčím pohnou /přičemž všichni víme, že systém zůstane více méně ten samý, aspoň se ale vymění okoukané obličeje a obnošené fráze/). Dalším důvodem je námi řešená Sýrie, kdy je skoro jasné, že Macron půjde na ruku „duchovním“ otcům její destabilizace. V neposlední řadě je ve hře stále argument, že jeho role bude natolik udržovací, až alternativa v roce 2022 bude ještě intenzivnější. Ale kdo ví? Prozatím to realisticky a pragmaticky beru tak, jak to je. Na paměti mám přitom 3 věci:

První je ta, že výrazná osobnost s alternativními nápady s sebou vždy přináší jedno základní riziko, lze ho nazvat třeba „manažerské nebezpečí“. Tj. zatímco „autoritář“, „extremista“, popřípadě jiný „krajní“ může být za určitých okolností sám o sobě docela cool, přitahuje svérázný druh jeho charismatu obvykle psychopaty, kteří se ve stínu jím představované svíce mohou plně realizovat. Takový Miloš Zeman, kterému jsem vděčný za nejeden postoj z minulých let (včetně těch týkajících se Sýrie), by mohl vyprávět – jestli totiž politicky sejde, nebude to určitě virózou, ale spíš partou profitérských tupců, kterou si kolem sebe vystavil a kteří mu na jedné straně pochlebují, na druhé jim ovšem Miloš, jeho energie a koneckonců i post, který zastupuje, dlouhodobě slouží jen jako prostředek k dosažení vlastních zájmů či ventilaci ega.

Druhou věcí je vznik nové disciplíny pro zápisy do Guinessovy knihy rekordů, a sice „rychlosti absorbce rebela establishmentem a míry následně vzniklé deziluze u všech, kdo věřili v jeho opravdovost“. Momentálně s přehledem vede Donald Trump, nikde ale není psáno, že by mu Le Penová nemohla přinejmenším (obrazně) dýchat na záda.

Třetí věc, zdaleka ale ne poslední významem, je to, že jde o vůli lidu. Přičemž bych si na sto procent netroufl tvrdit, že Macron vyhrál díky zaslepenosti nebo mediální masáži, ale skutečně i díky tomu, že situace se nějakým záhadným způsobem lepší. Nevím, jestli se o kritických věcech tolik nemluví, nebo jestli byly vyřešeny či jsou řešeny, případně jestli je ve vzduchu skutečné zlepšení. Faktem ale je, že vývoj typu Trump, Brexit či vývoj v Turecku zřejmě splnil několikerý účel: původně kritizované tahy v daných zemích se ukazují (minimálně tam) jako základy překvapivé stability, ač to každý není schopen připustit; Evropě došlo, že by si měla vybrat, jakou cestou chce vlastně jít; a dost možná návazně na to se (aspoň některé) elity probraly a zjistily, že aspoň něco je třeba dělat (komentář: Ondřej Krátký).

III. Márquez. Možná je to (viz předchozí téma) prostě jen tím, že tu opravdu máme magický realismus v praxi – v tomto případě v podobě efektu, který si nikdo nedokáže vysvětlit. Momentálně se totiž zdá, že minimálně evropský („bruselský“) establishment svou pozici ukočíroval. Je sice na diskusi, zda se o to zasloužil víc strach z vnitřního „nepřítele“ v podobě obyčejných lidí a případných důsledků jejich nespokojenosti, nebo prodej víry v moc oblíbených strašáků vnějších (v první řadě Ruska) a jejich případného vlivu na oslabenou EU, případně obavy z toho, že ruský či kterýkoli jiný strašák by se při pokračující nespokojenosti lidí s chováním elit byl schopen s nimi domluvit jaksi napřímo a lépe – tudíž bude lepší, když mu drobnými zlepšeními sebereme vítr z plachet.

Jde-li skutečně o „magický“ real(polit)ismus až márquezovského střihu (a mluvili-li jsme minule o „Babišově“ kronice ohlášené smrti), vypadá to nyní, že v rámci stejně magického efektu (nebo snad kouzla nechtěného?) je i v případě Miloše Zemana a jeho aktuálních taškařic (které jejich povahou a závažností velmi důsledně odlišuji od toho, co Zeman dělal, jak vystupoval a co pro mě osobně reprezentoval před tím) na místě nestora Garcíu znovu vzpomenout – konkrétně se podle mě dá mluvit přinejmenším o podzimu patriarchy, případně ještě jinak: velmi pravděpodobně to vypadá, že pro mnohé ze suverénů, kteří ještě nedávno symbolizovali div ne avantgardu nadcházející de-elitizace, se za chvíli nenajde nikdo, kdo by jim psal (komentář: Ondřej Krátký).