V plném žáru izraelsko-palestinské „dopisní debaty“ publikovala Veronika Sušová-Salminen na !Argumentu článek, v němž se zamyslela ne až tak nad obsahem, jako spíš formou či určitým vyšším rámcem celé debaty. Určitou komplexnější názorovou konzistentnost různých jejich protagonistů nevyjímaje. Konzistentnost je sice ve finále věc obsahová, při jejím abstrahování jde nicméně o hodnotu víceméně „formální“, ovšem formální zásadním způsobem – tj. natolik, že svým významem svůj konkrétní obsah častokrát převyšuje či mu dává alespoň právě onen „velký rámec“.

Globalizace přinesla některé jevy, které se za éry západní hegemonie jevily jako nepravděpodobné, přičemž právě jejich příchod ukázal, jak relativní jsou některé hodnoty, považované díky určitým „esteticko-mocenským“ kulisám stvořeným Západem za konstanty. Na jednu stranu tu nově máme výskyt „estetiky“ pořádku, disciplíny až funkcionalistické úspornosti a účelovosti severského střihu v jinak „chudých“ zemích „třetího“ světa (veřejný prostor a péče o něj v Malajsii či Indonésii, v českém povědomí aktuální například i moderní vietnamská architektura), na stranu druhou prudký nárůst bohatství a nejednou i drahoty v místech, která jsou souběžně synonymy absence řádu, disciplíny či hygieny (Indie, Mexiko či Angola). Šokově pak do popředí vystupuje kontrast charakteristicky úpravné a pravidelné estetiky západoevropských měst, která coby neodmyslitelná kulisa obrazů z této části světa byla po desítiletí ztotožňovaných s právem, úsporností, pořádkem a sociální do/vyspělostí západní civilizace, a její současné skrytá zvůle, zkostnatělost kombinovaná s lajdáckou arbitrárností rozhodování či cynismus – viz zejména švédský či britský přístup k C-19, zejména jde-li o totální nezájem o dopady epidemie na nejzranitelnější skupiny obyvatel.

Do původního, konzervativně tradičního duálního kontrastu („upravené a bohaté“ vs. „chaotické a chudé“) jako by stále víc vstupoval nějaký další, „třetí“ prvek, který původně jasná opozita dělí na více částí, původní zřetelně kontrastivní binaritu kalí, čeří, rozřeďuje.

A nejde přitom jen o paradoxy globální.

Nejmarkantnějším „lokálním“ příkladem téhož je causa „názory na Izrael“ z posledních dní. Klasická logika by říkala, že příznivci záboru (resp. odpůrci Palestinců) budou co do všech či aspoň většiny svých názorů konzistentně proti těm, kteří jsou proti záboru či aspoň mají pro Palestince pochopení. Ano, v daném konkrétním případě platí, že ti, co jsou pro anexi, jsou (nejednou za pomoci zjednodušených či aspoň stereotypních argumentů) proti Palestincům, konzistence je však porušena hned, když se podíváme na další „neuralgické“ názorové „markanty“ v podání těch samých jedinců (či trendů, které daní jedinci mediálně či politicky zastupují). Zřejmě nejlépe to ilustrují jejich postoje k dalšímu oblíbenému předmětu sváru – Rusku.

Zatímco někteří dokáží pochopit Palestince i Rusko (např. Jan Schneider, minimálně snahu o selektivní empatii by snad bylo možné očekávat i od „současného“ Schwarzenberga), jiní jsou apologety Palestinců a zároveň kritiky Ruska (tzv. „nová levice“, „obamovsko-clintonovský“ proud, Zaorálek, Petříček apod.; mediálně česká hlásná trouba „hystericky ublíženého neomarxismu“ Britské listy, velmi pravděpodobně i neoliberály extolovaný „oxfordský Žid“ Avi Šlajm apod.). Další část spektra je naproti tomu ruso- i filistinofobní zároveň (česká pravice, všeliké ASPENy, Cevra a jim podobné konzervativní sluje; pochopitelně mediální huby nekritického proizraelství a rusobijství či v nejlepším případě rusoskepticismu a protiruského švejkovského posměváčkovství jakými jsou Reflex či Neviditelný pes). Poslední skupinou jsou pak zvláštní entity, které sice nesnáší Palestince a obdivují Izrael, zároveň však mají velkou slabost pro Rusko a zřejmě i celý velmocenský postsocialistický svět (Zeman a jeho věrní, resp. jemu podobně nastavení).

Toto lze po určité „matematické“ redukci číst i tak, že tu jednak máme a) nezávislé empatiky a přátele logiky, tedy osobnosti vycházející z vnitřního přesvědčení dosaženého buď selským rozumem, etickou a humánní výchovou či logickým přemítáním (které jsou po těchto liniích pak nutně konzistentní, protože jsou prostě konzistentní lidsky), b) apriorní progresivce reagující na jevy v souladu s politickými liniemi „pokroku“ resp. novot „za každou cenu“ (přičemž jejich případnou logickou nekonzistenci, a tedy jiný než racionální důvod jejich postojů, prozradí až větší objemy od nich přicházejících reakcí), c) více či méně „konzervativní“ pravici, u níž jde ve většině případů bohužel o reakce cvičených opic z koloniální provincie anachronicky stále vzhlížejících k anglosaskému klubu vyvolených; v zásadě tedy o partu těch, kteří by se rádi stali přáteli globální oligarchie (jen se možná trochu opozdili. Nutno říct, že čestnou výjimkou je zde právě Schwarzenberg, který to kdysi vysvětlil jednoduše tak, že pro něj „konzervativní znamená především humánní“, čímž se požadovaným způsobem, ale aniž by s nimi zpřetrhal jakékoli jiné svazky, v kýžených intencích a s elegancí sobě vlastní distancoval od tvrdě transatlantického jádra, pro které, na rozdíl od něj, humánnost stěžejní hodnotou není). Poslední skupinou jsou pak suverénní sloni v porcelánu a přátelé oligarchů či hegemonů především lokálních (Ruska, Číny, Izraele apod.).

Po tomto shrnutí bychom po formální stránce pokud ne o konzistencích, tak aspoň o určité „vnitřní logice“ postojů straníků daných hlavních trendů mluvit mohli. Hlavní rysy a podobnosti vytanou možná až do takové míry, že bychom si definující osobnostní rysy typických zástupců daných trendů mohli přiblížit i jinak: argumentační antičtí filozofové či renesanční osobnosti (jejichž jediným přítelem je logika či humanismus); novodobí jakobíni; straníci globálních hegemonů; straníci hegemonů provinčních.

Téma vztahu Izraele a Palestinců je přitom jen jedním z (názorných a ilustrativních) případů, do jaké míry názorová roztříštěnost (či ještě lépe, ač se to slovo opakuje: „nekonzistence“) opanovává nejen jednotlivé čelné či viditelné osobnosti, ale (buď přes tyto osobnosti zprostředkovaně či na podobném principu, jímž se těchto osobností zmocňuje) i prostupuje celou společností. Nicméně při takovém množství témat, které je dnes k dispozici, zároveň při jindy nevídané svobodě jejich interpretace, s ohledem na vždy různé osobnostní nastavení a vždy nutně omezenou míru informovanosti i času na komplexní zpracování vnímaných informací to ve finále možná ani není překvapivé.

Téma Izraele vs. Palestinců nicméně vyjevuje i mnohé další skutečnosti, stejně jako má přístup k němu potenciál stát se možná nepřímým, ale ve finále klíčovým faktorem, podle nějž bude nadále probíhat rozhodování o budoucích spojenectvích – pokud by taková měla být (komplexnější realitě navzdory, ovšem třeba z důvodů mimořádné situace dané např. hrozbou většího konfliktu, jež by si taková kompromisní spojenectví vynutila) založeny na principu, zda má patřit buď na tu, či na onu stranu. Podobnou polarizační sílu měla v nedávné minulosti kauza Srbsko X Kosovo.

Je ale i možné, že izraelsko-palestinskou problematiku přeceňuji: současný vypjatě proizraelský postoj určité části naší společnosti může být jen dobově poplatnost variantou jinak invariantní české potřeby prokazovat loajalitu hegemonovi – tj. toho samého invariantu, který v socialistické minulosti varioval například v podobě přehnané (a ze své historické podstaty či kontextu zcela nelogické) české náklonnosti ke Kubě či právě palestinskému odboji. (Přitom už Slováci jsou na tom s prioritami o poznání líp…).

Na místě jsou ale i další otázky: pokud chová k Izraeli sympatie jak „smetánka“ národa typu rusofoba Cyrila Höschla či četných antievropských národovců z ODS, tak i rusofil Zeman, lze mocensko-ekonomické (resp. společenské) elity Izraele stále ještě řadit do oligrachie globální (resp. tzv. „mezinárodního společenství“), či se z ní spíš už vymaňují směrem kamsi k (= ve finále domovské) Asii či Orientu? Případně vykazuje-li vůči Palestincům sympatie jak přičinlivý „whistleblower“ a ortodoxní kremlofob, v jiných tématech ovšem lidsky vnímavý a humánní Jan Čulík (Britské listy), tak i kořenů věcí, logiky a faktů se držící, přitom schopností empatického vhledu disponující (a proto Rusko schopný pochopit) Schneider, kde je vlastně pravda?
Jak vidno, nedílným rysem tohoto čeření původní „jin-jangové“ dvojjednoty, je i to, že někteří sympatizanti té či oné myšlenky mají potenciál jimi vybraný směr ostatním spolehlivě znechutit či ho diskreditovat již jen tím, že jej podporují zrovna oni.

Bizarní dále je, že zaujímají-li všechny takové apartheidní plátky jako Neviditelný pes či „buchertovsko- höschlovský“ Reflex apriorně protipalestinská a protiruská stanoviska, dostávají se co do logiky tak trochu na tenký led, resp. oklikou padají do pasti vlastní krátkozrakosti. Při troše hloubání (popř. aplikace analogií) totiž vidíme nejen to, Rusko je jedním z hlavních partnerů jak Izraele, tak i (s Izraelem navzájem znepřátelené) Sýrie, ale hlavně to, že stěžejní rysy strategií obou států (tj. boj proti radikálnímu islámu, vůle po určité homogennosti vlasti „loajálních“ komunit a „aktivní“ etnická /!/ politika) jsou společné jak pro Tel Aviv, tak pro Damašek. Ano, možná to lze vysvětlit lákavou antropologickou hypotézou o tom, že objektivní síla místa (klimatu, způsobu života, tradičních lokálních hodnot apod.) je významnější, než jakékoli subjektivní aspirace současných vůdců či jejich nedávných předchůdců; tedy zatímco předci současné izraelské reprezentace jsou „náplavy“ (volný překlad termínu „álíja“) ze Sefaradu, Aškenázu či odjinud a většina syrských elit jsou (nedamašští) Alavité z Latákíje, chovají se obě (geograficky v podstatě totožných lokalitách žijící) reprezentace v moderních souvislostech zhruba stejně, resp. stále podobněji – že by i zde aktuální variant jinak invariantního „aramejství“? Pokud se nám takové uvažování líbí, hned se může nabídnout teorie ještě lepší (= šílenější): nechová tedy vlastně Zeman slabost jak pro Netanjahua, tak pro Asada nejen proto, že „kosí islamisty“, ale především proto, že pradávný (Římem samozřejmě opovrhující) Kelt Miloš vlastně souzní s pradávnými (současnými postoji Říma momentálně též silně znechucenými) Aramejci Bibim i Baššárem?

Podobně se do ne hned viditelných tenat chytá kdokoli, kdo zároveň uznává izraelskou anexi i kritizuje Rusko (obvykle s tou výtkou, že je nepřípustné, čeho se Rusko dopouští na Ukrajině, speciálně pak na Krymu). Argument dvojího metru je tu nasnadě. Na druhé straně se do podobných potíží dostávají i ti, kdo se paralelně zastávají Kremlu i Palestinců (= jde o logický rozpor, protože jedni jsou anektující, zatímco druzí výhledově anektovaní). Zde je věc aspoň teoreticky vyargumentovatelná tím, že „to Rusové udělali čistě“ a „bez jediného výstřelu“, co si ale jinak budeme povídat: ať je Ukrajina seberozvrácenější, po technické stránce to anexe byla (či jak by řekl zřejmě jakýkoli – ne nutně mezinárodně-právní, ale už klidně okresní – soudce: rysy anexe to naplňovalo).

Svou roli samozřejmě nejednou hraje i to, je-li zastánce toho či onoho postoje zrovna v atraktivní (a zároveň zranitelné) funkci, či ne. Dobře známe případy armádních generálů, kteří jinak mluvili v aktivní službě a jinak mluví po odchodu do civilu (zde je zčásti na vině snaha odčinit špatné svědomí; obecně jde o projev vrcholné zbabělosti kombinovaný s pokrytectvím, absencí jakékoli sebereflexe a chorobnou potřebou být neustále vidět). V této souvislosti je velkým otazníkem, zda by si ostřílený kariérní mazák a salónní rebel Zaorálek nedal – na rozdíl od tak trochu študácky neopatrného Petříčka – tisíckrát pozor a „dopis tří“ by spolupublikoval, i kdyby on sám byl aktuálně ministrem zahraničí (a ne momentálně pouze „za keřem schovaným“ ministrem kultury).

Určitě bych ale v případě daného dopisu či jemu následující diskuse nemluvil o statečnosti. Statečností je, když v se v Íránu projde mladá slečna středem Teheránu bez čádoru či se její saúdská vrstevnice vzepře despotické rodině, v Egyptě se mediálně známá osobnost veřejně přizná k ateismu či homosexualitě, případně v desítkách dalších států student před plnou posluchárnou rozporuje vládní dogma vtiskávané mu do hlavy ze strany univerzitních profesorů. Eventuálně když jde někdo proti proudu přímo na místě dění, o kterém je řeč – ať již v Izraeli, nebo v Palestině.

V dnešních Čechách jsme na rozdíl od toho v záviděníhodném stavu, kdy zde opravdu máme ne-li demokracii, tak aspoň relativně velkou svobodu slova. To nejhorší, co se nám tak může stát, je, že přijdeme o funkci či příjem, nevyjde nám ten či onen článek, jeden konkurent na druhého pošle berňák, maximálně lze na pár let skončit v chládku. Zároveň je tu již tolik vzájemně znepřátelených vlivových skupin, že v zásadě jedna vyvažuje druhou, a i pokud někde někdo dostane (obrazně řečeno) po hubě (a zároveň není vyloženě asociál), má se vždy kam jít hojit.

Aktuálně jsou tak u nás „stateční“ všichni stejně – protože v této české hře na novodobé disidentství vědí všichni to hlavní: je to hra naprosto bezpečná, protože pořád jenom hra.

Ondřej Krátký, Rebuilsyria.cz / Dealtrade Group

Výsledkem série setkání a konzultací mezi syrskými a ruskými podnikateli v posledních měsících je aktuální příprava několika velkých a množství menších investičních projektů v Sýrii. K uzavření řady dohod došlo během návštěvy delegace skupiny CUBIT, s jejímž zástupcem Romanem Pětuchinem jsme publikovali rozhovor.

• Ruské projekty se neomezují na těžební průmysl, ale zahrnují mimo jiné i oblasti turismu či médií
• Velký význam pro Sýrii mají projekty rozšíření přístavu v Tartúsu a vybudování nového přístavu v Latákíji
• V oblasti médii se aktuálně jedná o možnosti vysílání syrských televizních kanálů přes ruský satelit

Nevím, jestli je divadelní hra Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“ dobrá, nebo ne – jistě ale vím, že byla dost dobrá minimálně na to, aby se kvůli ní v Brně protnulo několik pohledů na svět a vznikla situace blízká konfliktu.

Cíle autora, pojetí věci ansámblem, zásah „Slušných lidí“, antikonfliktního týmu, policie, pámbíčkářů, republikánů a kdovíkoho dalšího jasně ukazuje, že účel vyvolat (živou) diskusi uvedení hry splnilo. Takový účel, realizovaný v demokratických podmínkách, je ostatně jedním z legitimních poslání soudobého umění, myslí si šéf Národního divadla Brno Martin Glaser v odpovědi na dopis lidoveckého prvního náměstka města Brna Petra Hladíka. Ten si zas na rozdíl od Glasera myslí, že umění nemá rozdělovat společnost, ale má lidi spojovat – tedy přinejmenším to, které je placené z veřejných peněz.

Oba názory mají přitom něco do sebe, tím spíš vezmeme-li je z pohledu obou pánů a kontextů, v nichž se pohybují. Otázkou je, nakolik se vyjadřují k umění jako takovému, resp. zdali diskusi o tom, co je a co není umění příliš, zbytečně a tak trochu svévolně nepolitizují. Svůj díl viny na tom mají i média, v jejichž podání na jedné straně Glaser působí spíš jako člověk pyšný na to, že šokuje, na druhé straně jeho oponenti vypadají jak politicky oportunističtí pokrytci. Jediný, kdo je na celém tom festivalu subjektivit bit, je ve finále umění samo. Protože zatímco marketingová poučka o tom, že „i negativní reklama je reklama“ ve finále pomůže jak „šokujícímu trendu v umění“, tak brněnským křesťanským politikům, budou ty opravdové múzy dost možná jako Popelka stát odstrčené v koutku.

Pokud totiž díky mediální prezentaci působí divadelní ředitel Glaser jako přítel kontroverzí a pokud se běžný konzument umění s jeho chrabrým bojem s těmi, kdo jsou prezentováni jako bigotní cenzoři, identifikuje, dojde snadno k určitému nevítaně paušalizujícímu efektu – a sice podvědomému přitakání s redukcí smyslu umění do pouhého média pro šíření angažovaných stanovisek, případně na hlásnou troubu či platformu pro prezentaci jakýchsi společensky (komunitně či jinak) relevantních názorů. V zásadě kterákoli středoškolsky naivní a prostoduchá agitka až reklamní či marketingové povahy se tak díky novinářské zkratce může snadno začít zdát nejen legitimním, ale i hlavním posláním múz. Glaser se tak buď vlastním přičiněním, nebo kvůli mediálnímu střihu stává proponentem obyčejného zpolitizovaného umění – které navíc ti méně fundovaní a k němu vzhlížející budou dost pravděpodobně považovat za synonymum umění jako takového.

Na druhé straně se dá těžko souhlasit s názorem, že umění má někoho „vzdělávat“ nebo „sjednocovat“. To je totiž nemlich to samé, jen z druhé strany a jinou metodou – vše mít pod kontrolou, nalajnované a zglajchšaltované, hlavně ale (snad jako ovečky pastýřem?) vedené. Konkrétně církev (pardon: KDU-ČSL) by přitom o jakémkoli „vedení“, „vzdělávání“ či „učení“ nebo jakémkoli jiném „sjednocování“ lidí podle (nebo: do?) toho či onoho předobrazu měla zeširoka mlčet. Nezpochybňuji její podíl na výchově celých generací umělců či stání u zrodu rozličných stylů, technik i celých uměleckých období – je ale určitý rozdíl mezi vytvářením upřímně meditativního prostředí klášterů, kde lze kontemplovat nad každým paprskem světla a jeho zpodobněním, a mentorováním, poučováním a mudrováním z pozice jakéhosi bigotního jihomoravského křesťanského politika. Takovým lidem logicky nikdo nebude věřit ani nos mezi očima, většina bude vše brát buď jako cenzuru nebo předvolební marketing, přičemž ve finále to opět odsune „umění“ a diskusi o něm úplně někam jinam – resp. ji trestuhodně vyhrotí, zvulgarizuje, oseká a zúží.

Na druhé straně máslo na hlavně mají i ti chorvatští muslimové z Lublaně (nebo jak to ten soubor vlastně má?!); chápu – přijeli s cílem a) dekonstruovat zas nějaký další autoritativní narativ, tentokrát mimo jiné i za pomoci explicitněji naznačeného mezináboženského sexuálního aktu; diváky tak nějak b) rozkolísat a pak je zase – o dekonstrukční „rozkolísanou“ zkušenost obohacené o to snáz c) sjednotit pod vlajkou bezpříznakové, tolerantní společnosti, která je prostá religie či jakékoli jiné formy škatulkování a/nebo diskriminace. To je jistě bohulibé poslání, nicméně z mého pohledu jsou ale pořád dost vyměklí – už proto, že na inverzní variantu, tj. Muhammada (ideálně) sodomizujícího křesťanku si evidentně netroufli. A to i přes to, že by v tom dost pravděpodobně měli silnou podporu u historiků či arabistů, a mohli by tedy klidně argumentovat i tím, že „nejde přeci jen o obraz operující s našemu kulturním civilizačním okruhu známými a sdílenými symboly a výjevy“ apod., ale klidně i říct: To se stalo a jestli ne, tak se to – v daném čase a místě – klidně stát mohlo!

Pokud se ale shodneme na tom, že jak ansámbl se svým představením, tak Glaser s Hladíkem a jim podobnými s nezbytnou mediální pomocí diskusi o umění (vědomky či nevědomky, chtě či nechtě) politizují a tím vytvářejí nepřesný dojem, že umění je buď takové, nebo takové, je nutné se ptát: kde je umění, resp.: existuje ještě nějaká třetí cesta?

Podle mě existuje a není to cesta třetí, ale spíš rovnou ta první, přinejmenším co do významu i podílu umělecké esence. Až tou druhou je pak šokování nebo „vytržení diváka ze spánku či letargie“ (případně tou třetí pak jeho indoktrinace nebo jiný způsob „výchovy“ uměním).

Poslední dvě jmenované mají totiž společné něco, co té první jednoduše chybí – vždy operují s významy (oněmi „sdílenými symboly“ a podobnými znaky, mnohokrát opakovanými a „civilizačně“ /na/sdílenými častokrát až na hranici otravnosti). Těmi vždy nějakým (opět: více či méně otravným a jednoduše parazitickým) způsobem obalí „tělo“ (formu) tvořené řemeslem. Jsem si vědom toho, že takové výtvory představují zřejmě naprostou většinu světové umělecké produkce, nicméně bráno čistě technicky, jde – a vždycky půjde – o pouhý hybrid řemesla a vzkazu. Není se pak co divit tomu, že právě tato doména se snadno stává jen jinou platformou, přes kterou se zdánlivě (a ano, v mnoha případech přesvědčivě a přinejmenším aspoň částečně) „umělecky“ (tedy na první pohled vznešeně) řeší ryze mondénní kauzy s častokrát ryze pragmatickými cíli. Když se nad tím zamyslíme do důsledku, jde v podstatě jen o jinou formu novinařiny, happeningu, politiky či zkrátka jiného druhu takové té společenské tiché (ale hlučně podané) pošty. Faktem nicméně je, že dokud je v „umění“ přítomen (byť sebemenší) význam, nemůže se nikdy jednat o umění čisté – tj. nezatížené právě jím. Koho toto baví, je buď založením žurnalista, politik, jakýsi podivný nábožensky nebo jinak ideologicky založený člověk, případně obdivovatel řemesel; nejsem si ale jist, že jde o člověka, který jde po opravdové „podstatě“ umění jako rafinátu – či, chceme-li, „izolátu“.

Tu podle mého názoru může představovat teprve umění důsledně (a většinou plánovitě) významu zbavené – ať již abstraktní kompozice tvarů, barev a tónů či všednodenní zákoutí míchající nejrůznější nahodilosti sem tam do oku lahodící formace, byť by trvala jen zlomek sekundy. Podobně ale i portréty, zátiší, serenády, symfonie či cokoli dalšího, co si nebere za cíl víc, než jen referovat o osobní (autorské) interpretaci krásy ztvárněné nahodile či záměrně dohromady danými vzory, výjevy či pocity. Prostá snaha sledovat o balast odkazů, asociací či významových konotací cíleně osekanou hloubkovou (tedy: základní) estetiku. Působení ryze uměleckých forem na mozek, tj. efekt sekvencí barev, hudebních tónů či dokonce smyslu zbavených – protože záměrně nesmyslně navršených – původně konvenční význam nesoucích symbolů či znaků, které například v surrealistických kompozicích svou cíleně „nečitelnou syntaxí“ odvádějí právě od běžného významu každého svého elementu pozornost někam úplně jinam: k daleko závažnějšímu cíli celkového (chceme-li iracionálního, chceme-li estetického apod.) dojmu. Bludišti kulturních odkazů úmyslně se vyhýbající, jen sama na sebe a své působení na příjemce se spoléhající, jen k sobě sama odkazující, absencí jediného racionálního záchytného bodu sama na svou podstatu pozornost směřující a přesto – nebo možná právě proto – navýsost relevantní a „smysluplná“ zpráva.

Omlouvám se, ale ve srovnání s tím mi prakticky vše – Ježíšem s jeho muslimkou počínaje, barevnou šou během představení lublaňské omladiny (kde choreograf provedl asi úlitbu tomu, co to mělo řemeslně mít, aby to – kromě toho, že to bylo v divadle – bylo obhájitelné jako „umění“) pokračuje a soubojem Glasera s Hladíkem konče – připadá malicherné, nepodstatné a směšné. Jediný pohled na výstupy uměleckého zápolení Zdeňka Sýkory či Františka Kupky a osobně mám jasno v tom, v kontextu celé této umělé a venkoncem nablblé kauzy do Brna opravdu nemusím – ani do divadla, ani do kostela, ani na jejich radnici.

Ušetřený čas radši budu věnovat třeba přemýšlení nad grafickým zpodobněním kontrastu, o kterém jsem mluvil – platí, že jím může být třeba osa, na jejímž jednom konci máme právě řemeslo, na které jsou více či méně zručně a/nebo nápaditě přilepeny významy, a na jejím druhém taktéž řemeslnou dovednost, ovšem programově významů zbavenou – a právě tím nepoutající pozornost diváka na nic jiného než na své estetické poselství?

Dá se místo „vychovávat“ použít spíš slovo „kultivovat“ – anebo je lepší jakoukoli snahu o „popis smyslu“ nechat být a raději nepoužívat vůbec nic?

Případně: nemůže být takové hledání krásy (či „vkusu“), které se Boha nesnaží ani zbavit, ani k němu lidi vést sešikované jako ovce a ani jej prvoplánově hledat, právě jemu samotnému nejblíž?

Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz

Veronika Sušová-Salminen se ptá, proč je Rusko stále nástrojem sebepotvrzujícího vypravování, zatímco na jiných frontách, například v případě menšin, se s ním bojuje jako součást liberální demokracie. Kde se stala chyba?

V Rusku (v SSSR) narozený a do normalizačního Československa se přestěhovavší Alexandr Mitrofanov dal Českému rozhlasu rozhovor, ve kterém se svěřil mimo s tím, že v něm dnešní Rusko budí odpor, doslovně „Rusko mě odpuzuje“, a že tam nejezdí, protože „co by tam dělal“.  Na povrch se prý vydralo to „nejodpudivější“ co v ruském národě je, což Mitrofanov vidí z dálek českých luhů a hájů. Jako osobní názor to plně chápu, nicméně váhám, jestli je něco takového hodné výroků novináře, který se o Rusku autoritativně vyjadřuje pro veřejnost. Je odpudivost informace a má vysvětlující smysl? Nebo je to zase další hodnotový soud? Tak či onak, skutečností je, že takové výroky mnohem více informovaly posluchače o českém mediálním diskurzu než o samotném Rusku.

Sine ira et studio je zásada, kterou aktivistická žurnalistika zavrhla a netýká se to jenom současného Ruska a bohužel už jen novinářů.  Místo toho novináři i někteří odborníci svorně bojují politické bitvy, ve kterých si vybírají ty „správné“ strany a prodají to jako boj za univerzální ideál (nebo už jen fatu morganu?) liberální demokracie.

Přitom na povrch vycházejí stále větší rozpory liberálního (neoliberální je asi přesnější) diskurzu, který na jedné straně ruší jinakost některých menšin, na druhé má ty nejhorší předsudky k jinakosti Ruska, a umím si představit, že i k jiným nezápadním společnostem. S eurocentrismem se v Česku prostě nebojuje.

Jedním dechem se odmítá rasismus a xenofobie vůči islámu a západní orientalismus. Konfliktní dějiny vztahů s islámským světem se hází do koše jako historické mýty a předsudky, kterých se je třeba zbavit. Na druhou se Rusko stalo terčem orientalizujících hodnocení ba předsudků, kde dějiny vzájemného soupeření jsou adekvátním důkazem toho, že Rusko patří za novou evropsko-hodnotovou železnou oponu jako „odporný“, a hlavně nebezpečný soused, se kterým žádné soužití není možné (i když je z hlediska zeměpisu nutné). V případě vztahů k islámu a muslimskému světu napravujeme naše „chyby“, v případě Ruska k žádným chybám nikdy nedošlo. Pochopili jsme ho dobře a víme. Odkud se tahle očividná kognitivní disonance bere?

Odpověď je samozřejmě složitá (a dlouhá). Pokud zjednodušeně vyberu jeden moment je to otázka moci či lépe panství. Muslimský uprchlík se za současných okolností stal obrazem, který pomáhá udržovat příběh o tom, že liberální Západ je globalizované a univerzální místo, které ze své vůle zrušilo mytologie, narativy, hranice politických společenství a další omezení sociálních konstruktů. Je stejně odtržené od místa a času jako je nomádský kapitál, který tu slouží jako nevědomá předloha.

Na druhou stranu Rusko je spíš místem krachu neoliberálních reforem v 90. letech, neúspěchem pozápadňujícího dovozu neoliberálního kapitalismu/demokracie a dnes už zemí, která aspoň rétoricky a symbolicky odmítá západní hegemonii. Rusko tvrdí, že (zjednodušeně) Západ nepotřebuje (zatímco uprchlík ho z definice potřebuje). Konzervativní a zároveň rebelující Rusko prostě není potvrzujícím zrcadlem, ale tím otevřeně zpochybňujícím.

Současná angažovaná liberální kritika se dá jen těžko chápat jinak než neskrývané pokračování politiky jinými prostředky. To je samozřejmě nakonec každá informace či vědění, nicméně tato verze otevřeně upřednostňuje černobílý kýč, hru na dobro a zlo,  utváření nepřítele, ostentativní bytí na „správné straně“, které odmítá sebereflexi a tváří se přitom „objektivně“. Potlačuje tím pádem všechny nesoulady, dilemata, protiřeči, protiklady i vnitřní konflikty subjektu, za který ve skutečnosti mluví. O poznání tu vlastně ani nejde.

Americký antropolog Clifford Geertz vypracoval dva pojmy, které měly pomoci při poznávání cizí kultury. Geertz mluví o emickém (emic) a etickém (etic) popisu. Ten první je popisem zevnitř kultury a ten druhý zvnějšku. Oba jsou důležité. První pohled je snažením se na jinou kulturu podívat jejíma očima, prostřednictvím významů pro jejího aktéra. Na druhé straně etický popis je popisem či studiem jiné kultury a společnosti na základě mezikulturního srovnání pomocí univerzální typologie kultur. Současný převládající liberálně-kritický výklad Ruska je jednoznačně etnocentrickým a axiologickým popisem – takovým, který povyšuje pozitivní hodnoty o nás samých za základní hodnotící měřítko a jejich (zdánlivou či skutečnou) absenci za nedostatečnost či důvod k odpornosti těch druhých. Argentinský historik Ezequiel Adamovsky si všiml toho, že Rusko je v liberálním pojetí fakticky „zemí absence“ či nedostatečnosti. Stále jí něco chybí. A problémem liberální kritiky je, že staví svoje hodnoty na univerzální piedestal. Jenže hodnoty západoevropské společnosti prostě nejsou univerzální, což je něco, co postmoderna přijala za své. V případě Ruska to ale neplatí.

Ona nedostatečnost může být důsledkem naší vlastní „nedostatečnosti“ – potlačení jakéhokoliv antropologického přístupu při hodnocení Ruska. Tedy takového, které by se snažilo o to, aby Rusko mělo jako objekt zájmu svojí autonomii a kde by se nekladl důraz jenom na absenci pozitivních hodnot liberálního pohledu. Nebo o to, aby informování nebylo ideologickou rozcvičkou ale konkrétním a pokud možno objektivním poznáváním. Mitrofanov krásně ukázal, že ho Rusko jako aktér nezajímá: co by tam dělal? On přece i bez toho ví, jak to s Ruskem je a o žádnou autenticitu mu nejde. On Rusko reprezentuje takříkajíc bez Ruska. Což je letitá mocenská praxe Západu: brát jiným jejich vlastní hlas a mluvit za ně. Dělal to lidem jiné barvy pleti, jiného náboženství, národům „bez dějin“ i ženám…

Postmoderní liberální diskurzy brojí proti normativitě většinové společnosti, ale co si počít s normativou liberální demokracie v kulturně různorodém světě? Jde dělat jedno bez druhého? Pokud Rusko nedostojí našim představám o dobré společnosti a smysluplném řádu věcí veřejných co s ním? A co když Rusko nepotřebuje liberální demokracii a samo pro sebe si vytváří vlastní koktejl, vzory si prostě autonomně „lokalizuje“? To, že takový koktejl nechceme pít je celkem pochopitelné. Jak se nakonec říká právě v Rusku, Что русскому хорошо, то немцу — смерть. Co je pro Rusa dobré, je pro Němce smrt. Právě tady by měla vést jasná hranice, kterou bohužel nekritický obdiv (založený na negaci jednostranného mediálního diskurzu) často naivně narušuje.

Převládající řešení tohoto dilematu je prozatím hlavně peskovat a trestat. To první je v českém prostředí mimo jiné projevem psychologické kompenzace. Bývalý hegemon je terčem hyperkritiky, která jakoby mimochodem ustanovuje naší vlastní liberálně-demokratickou a západní příslušnost. Figurativně se stáváme Západem aspoň v našich očích, i když posilováním konfliktu s Ruskem si fakticky řežeme větev, na které sedíme. Naopak to „zlé“ v nás je residuem minulosti („bolševismu v nás“) či dílem ruského „vlivu“, který se skrývá za snad jakýmkoliv jiným názorem.

Trestání je nástrojem nadvlády a jejím dalším potvrzením západní moci, i když se jedná do značné míry o rituály moci. Rebelující Rusku je za svoje absence trestáno, slovně i skutky (sankce), protože je jako každá anomálie (jinakost) výzvou „řádu“. Čím méně spravedlivý takový řád je, tím spíš je nutné trestat výjimky a udržet jednotnou linii.

Shora řečené neznamená, že Rusko není možné vidět kriticky. Kritika se nerovná peskování, ponižování či potvrzování ideologických předsudků, které bohužel dnes ulehčují práci novinářům a dobře se prodávají v rámci infotainmentu.

V dnešních vztazích mezi Ruskem a Západem se odhaluje nedemokratická a neliberální podstata mezinárodních vztahů, kterou se česká mediální scéna snaží líčit jako hru na „hodné“ a „zlé“ velmoci. Tato angažovanost není angažovaností za mírové soužití a hledání rovnováhy nebo za demokracii v mezinárodních vztazích. Nejde tu ani o to demaskovat velmocenský konflikt, popsat jeho projevy a varovat před jeho důsledky (Ukrajina budiž příkladem). Je to angažovanost za konflikt, který se schovává za nebezpečný obraz „hodné velmoci“, zosobňující hodnoty, které sdílíme.  Také proto se tak velký důraz klade na „otázku režimu“ v dnešním Rusku, která umožňuje popírat oprávněnost v podstatě jakýchkoliv zájmů Ruska pro jeho neliberální charakter.

Nakonec, poznávání je dnes až moc často degradováno na něco jako souhlas s Hitlerem. Nevadí, že Vladimir Putin má k Hitlerovi daleko a ruský politický chameleon je na hony vzdálený fašistickým předlohám ze 30. let 20. století. Za to takové přirovnání zabetonuje spolehlivě jakékoliv možnosti dalšího porozumění a pro některé je rovnou příčinou pro třetí tažení z Evropy na Rus.

Nevím, jestli je dnes ještě možné se aspoň trochu snažit o hledání pravdy, stavění mostů, weberovské verstehen spolu s geertzovským emickým/etickým popisem. Přestat se sebepotvrzovat a místo toho víc naslouchat. Pohled nejen na česká média a na jejich „kotvy“, ale také na jejich šklebící se „děti“ v podobě některých „mediálních alternativ“, zatím o něčem takovém nesvědčí.

Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.

Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.