Země nacházející se ve válce připomínají poražená zvířata v rukou řezníka. Vše je zpracováno a jde na prodej. Maso, kůže, ba i krev a kosti, vše najde svého kupce. Také Sýrie si sáhla na dno tím nejstrašnějším způsobem. Lidé byli vražděni, infrastruktura ničena, majetek plundrován a rozkrádán. Utrpělo národní bohatství, továrny, stroje, auta, obilí, voda i památky. Jenže u toho se plenění nezastavilo. Šlo dál a kradlo mozky, zkušenosti, vědecké a kulturní kádry prostřednictvím jejich přesídlení do zemí, které se podílely na agresi proti Sýrii V nich je přijímali pod falešnými humanitárními záminkami. Jejich slzy byly jako slzy krokodýla truchlícího nad svojí obětí.

Téma migrace či přesněji řečeno nuceného vysídlení je z našeho hlediska ještě bolestivějším a palčivějším problémem, než celá organizovaná loupež materiálního bohatství, kterému byla Sýrie vystavena. Nejprve je však nutné uvést základní pravdu: dobrovolná migrace, ať již za účelem zlepšení životních podmínek, dosažení vědeckého poznání či z jiných důvodů, je za normálních okolností základním lidským právem. My se však na těchto řádcích zabýváme migrací nedobrovolnou, vysídlováním, často se zaštiťujícím pseudohumanitou, která se skutečnou humanitou nemá nic společného. Zabýváme se tím, co se stalo – a stále se děje – syrskému lidu v podmínkách barbarské agrese, kterou proti Sýrii rozpoutala Amerika, její evropští chráněnci a jejich loutky v Zálivu.

Syřané chovají ke své vlasti zvláštní druh lásky, která pramení z hrdosti na tento unikátní kus země s její významnou geografickou pozicí na pomezí třech kontinentů, celoročně úchvatnou přírodou a bohatým historickým a kulturním dědictvím. Proto je pro Syřany otázka emigrace tolik složitým rozhodnutím. Proto se zpravidla poté, kdy zlepší své materiální podmínky či dosáhnou vědeckého poznání, vrací, co nejdříve je to možné.

Geografická lokace a materiální a lidské zdroje ale na druhé straně ze Sýrie vždy činily lákavý terč kolonialismu, ať již v jeho starých či moderních podobách. Syřané po celou svoji dlouhou historii byli tvořivými lidmi pídícími se po vědění a poznání. V minulosti i současnosti ovládali průmysl, obchod i zemědělství. Celý svět slyšel o ugaritském písmu nebo o architektu Apollodoru Damašském. Syřané budovali přehrady, zakládali divadla a školy, stavěli kamenná města v časech, kdy většina lidstva prožívala dobu temna a přebývala v jeskynních a stanech. Mezopotámie, Úrodný půlměsíc, syrsko-libanonská pobřeží a lodě Féničanů, to vše podává nezpochybnitelný důkaz o velikosti a kreativitě člověka.

Právě díky těmto kvalitám se mohlo Sýrii podařit ustát proti sobě vedenou agresivní, která právě končí svůj desátý rok. Sýrie může hlásat nové vítězství nad novými nájezdníky. Zůstává však bolestivé téma nucené migrace, které je třeba vyřešit, přičemž nelze ignorovat kruté okolnosti za ní stojící.

Zrod problému „syrských uprchlíků“

Poté, kdy selhaly snahy států agrese a jejich žoldáků o zničení syrského státu, byly sousední země instruovány, aby se na agresi podílely budováním táborů, což Jordánsko provádělo skrze operační útvar MOC, zatímco Turecko skrze operační útvar MOM. Ozbrojené bandy měly za úkol zastrašovat syrské civilisty, terorem i materiálním útlakem je přimět k vysídlení. Neoficiálně se hovoří o tom, že teroristé měli slibovat těm, kdo se přemístí do těchto příhraničních táborů jednorázové platby ve výši 20 tisíc dolarů. Po příchodu na místo každá rodina dostávala 200 dolarů na jednoho svého člena. Jako první začali teroristé přesídlovat své rodiny s motivací vedení džihádu, nikoliv ve snaze své příbuzné zajistit a ochránit před nebezpečím (příkladem může být čtvrť Muhammad al-Džamál v Latákíji s turkmenskou majoritou, odkud byly na počátku války posílány rodiny do táborů v Turecku, zatímco muži odešli do oblasti Turkmenské hory, aby zde bojovali proti Syrské arabské armádě).

Turecké a jordánské hranice byly otevřené a syrští migranti je sami volně překračovali, případě jim Turci a Jordánci pomáhali, zatímco státy koloniální agrese, jako Amerika, Francie, Německo, Austrálie a monarchie Zálivu slibovaly příval mezinárodní pomoci. Slib byl dán, prostředky – ať již pro rodiny migrantů či pro hostující státy – měly dorazit. Vše ale spotřebovaly státy agrese, načež hostující státy začaly naříkat a stěžovat si na svoji neschopnost platit náklady na usazené migranty. Stále častěji zaznívaly úvahy, že je potřeba se migrantů zbavit, buď jejich návratem do Sýrie, nebo jejich vytlačením do vzdálenějších zemí. Kauza migrace do Evropy byla na světě a jejím středobodem se stalo Německo.

Proč právě Německo?

Německo, jak známo, trpí úbytkem populace a nárůstem jejího průměrného věku, přičemž tento vážný problém se rok od roku prohlubuje. Stoupá potřeba mladé a levné pracovní síly, aby zajistila chod státu ve všech oblastech. Syrští migranti byli pro tento účel jako stvoření, zvláště proto, že Německo je jako člen NATO partnerem v agresi proti Sýrii. Němci tak začali přijímat obrovské počty vysídlených Syřanů a umísťovat je v detenčních táborech, aby si z nich vybrali pro sebe ty nejvhodnější, zatímco zbytku povolili odejít do dalších zemí Evropské unie. Z tohoto důvodu byly vytyčeny podmínky ve vztahu k migrantům (jazyk, integrace a další), aby získali možnost usadit se v Německu.

Německou politiku otevřených dveřích začali mezitím zneužívat migranti z různých afrických a asijských zemí, kteří se vydávali za prchající před válkou v Sýrii.

V momentě, kdy Německu a zbytku Evropské unie tato krádež lidských zdrojů a jejich využití coby pracovní síly stačily, podepsaly známou smlouvu s Tureckem o návratu některých uprchlíků (těch, které Evropa nepotřebovala z důvodu jejich neschopnosti se integrovat a skutečnosti, že neměli pro práci v Německu dostatečnou kvalifikaci). Turecku byla slíbena závratná suma peněz (6 miliard euro), kvůli níž se nechalo zlákat s implicitní ideou návratu vysídlenců tam, odkud přišli, bez ohledu na humanitární podmínky, kvůli kterým dříve ronili krokodýlí slzy.

Zneužití „uprchlického problému“ ve válce proti Sýrii

Poté, co agresivní koalice Ameriky a jejích spojenců selhala ve svém úsilí zničit silný syrský stát, začala razit svoji politickou agendu pod záminkou humanitárního problému, jímž se stala otázka syrských uprchlíků v sousedních zemích. Cílem bylo ze zdánlivě humanitárních (ve skutečnosti však čistě politických a vojensky agresivních) pohnutek získat rezoluci OSN podle 7. kapitoly Charty a vyprovokovat světové veřejné mínění, aby tlačilo na své vlády kvůli řešení této otázky, kterou prezentovali coby ohrožení pro mezinárodní mír a bezpečí. V médiích se dokola točily obrazy tragédie vysídlenců hrající na emocionální strunu diváků. Přestože byly děsivé, Syřané velmi dobře věděli, že se teroristické gangy dopustily podstatně horších zločinů, nicméně státy agrese se tvářily, že tyto zločiny neexistují, a nikdo jejich záběry nevysílal. I lidskoprávní organizace zavíraly oči. To vše v kontextu ultimátního cíle, jímž byla demontáž syrského státu.

Objevily se „promo“ záběry s tonoucími, které doslova zaplavily světová média, byť v mnoha případech bylo prokázáno, že jsou falešné a vyrobené stranou agrese proti Sýrii. V syrské válce jsme jich viděli mnoho, a i předtím v zemích, jejichž vlády dokázala agresivní koalice svrhnout – v Tunisku, Egyptě a Libyi.

Selhání států agrese a vítězství pro Sýrii

Masy syrských „vysídlenců“ přišly v roce 2014 na velvyslanectví své vlasti v Bejrútu, aby hlasovaly v prezidentských volbách, což strany agrese ohromilo. Mnoho zemí – jmenovitě Belgie, Kanada, Egypt, Francie, Německo, Jordánsko, Katar, Saúdská Arábie, Turecko, Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy – zabránilo Syřanům v hlasování na syrských ambasádách na svém území. Velmi se bály, neboť věděly, že tito migranti odešli z donucení kvůli hrozbám kriminálních gangů. Záběry z Bejrútu obletěly svět a informovaly světovou veřejnost zcela objektivně o syrské realitě. Titulky mnoha světových deníků hlásaly, že prezident Asad vyhraje jakékoliv příští volby, neboť se u svého lidu těší vroucí podpoře. Masivní dávky propagandy stran agrese, že „Asad vraždí vlastní lidi“, se ukázaly jako bohapustá lež, které již nikdo nemohl věřit ani v Sýrii, ani mimo ni.

Svět byl také svědkem návratu vysídlenců, kterým to hostující země umožnily, do jejich oblastí, které syrská armáda osvobodila od terorismu.

Poté, co lidé nuceně vysídlení teroristickými gangy objevily rozsah dezinformací, jimž byli vystaveni, a falešných slibů, jimiž je balamutily strany agrese, aby je přiměly odejít ze Sýrie, zjistili, že vysídlenci, kteří se již navrátili na osvobozená území pod kontrolou syrské vlády, byli vřele přijati a bylo o ně s láskou postaráno.  O ty, kteří byli strašeni, že se jim syrský stát pomstí, že je zabije a že tábory v sousedních zemích jsou pro ně tou nejlepší variantou! Jakmile se toto dozvěděli, v momentě, kdy měli příležitost, vraceli se houfně. Zásadní roli sehrálo také to, že syrský stát oficiálně vyhlásil politiku národního usmíření a odpuštění, pro což zřídil i samostatné ministerstvo.

Zóny deeskalace a návrat migrantů

Rusko ve spolupráci se syrskou vládou podpořilo vznik tzv. zón deeskalace, jejichž garanty se stali právě Rusové společně s Tureckem a Íránem. Do těchto oblastí, v nichž se stále ještě vyskytují teroristé, se díky tomu dostává pomoci obyvatelům za předpokladu, že ozbrojené gangy zde neútočí na Syrskou arabskou armádu. Pracuje se zde na aktivaci národních výborů pro usmíření spadajících pod výše zmíněné ministerstvo, které mají za úkol vymýtit v těchto oblastech terorismus začleněním části ozbrojenců zpět do společnosti a narovnáním vztahů s nimi. Problematické teroristické elementy jsou pak přemísťovány do speciálních „shromažďovacích zón“ a jejich otázka bude řešena později. Díky tomuto postupu se rozšiřuje plocha bezpečných oblastí, kde může být tamní populaci efektivně poskytována humanitární pomoc.

Deeskalační vývoj byl trnem v oku Američanům a jejich spojencům, kterým vyhovovalo pokračující násilí, aby dosáhli svých politických cílů v Sýrii a zajistili si vliv v rámci konferencí v Ženevě a Astaně. Neuspěli v tom a zóny deeskalace výrazně rozjasnily světlo na konci tunelu vedoucího k zakončení nespravedlivé války proti Sýrii. V současnosti se již do značné míry v Evropě rozšířil realističtější obrázek o tom, co se v zemi skutečně odehrávalo a odehrává. Nezaujaté mediální materiály a tlak daňových poplatníků nutí evropské vlády, aby začaly uvažovat o návratu syrských uprchlíků do jejich vlasti, čemuž nahrává fakt, že většina syrského území je nyní bezpečná. Uprchlíkům jsou nabízeny finanční pobídky ve výši tisíců eur, aby se dobrovolně vrátili zpět.

Z druhé strany syrská vláda vyvíjí potřebné úsilí, aby se mohli vrátit syrští občané, které zanechaly na pospas ozbrojené gangy. V mnoha oblastech osvobozených Syrskou arabskou armádou již vláda obnovila nezbytnou infrastrukturu. V řadě míst již fungují standardní služby a vše směřuje k tomu, aby se tamní život vrátil do normálního stavu, jaký panoval před invazí teroristů.

Autor článku: Júnus Ahmad an-Násir