V následující (letmé) analýze či dokonce „predikci“ se podíváme opět na to, jak věc vidí Rusko, resp. co mohou jeho rozhodující složky plánovat poté, co se válečná vřava uklidní a před Moskvou i celou Rusí se předestře opět normální, všední den se svou unylou a nezáživnou nudou i chmurou. Činíme-li tak když kvůli ničemu jinému, pak aspoň proto, neb je nesporné (a my pevně doufáme v to), že takový den dříve či později přijde.

Ruská vojska s největší pravděpodobností brzy dobydou Kyjev, resp. obsadí prakticky celou východní polovinu země. Otázkou je, zda případný příjezd ruských námořních sil do Oděsy přeroste v anexi sousedního Podněstří, kapitolou samou o sobě je pak Moldávie jako taková. Ta je sice bývalou sovětskou republikou, která zároveň není členem NATO, zároveň je však neslovanským teritoriem, která svým způsobem přesahuje do západní sféry vlivu přeci jen o něco víc a jasněji, než Ukrajina. Moldávie je zhruba ve stejné pozici jako Gruzie, jen je přímo napojena na členský stát EU i NATO, což případ Gruzie není. I proto by případné napadení Moldávie (tj. nikoli jen anexe Podněstří, které je i tak z pohledu mezinárodního práva součástí Moldávie, protože ho nikdo neuznal) bylo určitou další úrovní, resp. „testováním“ reakce Západu. Po něm by Rusko vědělo nejen jak s Moldávií, ale hlavně jak na Gruzii. Jak ale říkám, to je zatím trochu předběžné.

Podobně předběžné, teritoriálně ale nadmíru relevantní, je zabývat se západem Ukrajiny, tj. zhruba oblastmi jako Ivanofrankovsk, Kamenec Podolský, Zakarpatí, Černovice, Rovno, Luck a pochopitelně Lvov. Kromě toho, že jde o již opravdu „tradičně“ ukrajinské (a ukrajinofonní) oblasti, jde v neposlední řadě o koridor, kterým na Ukrajinu proudí zbraně ze Západu. Logickým a eminentním ruským zájmem tak musí být tento koridor přerušit, resp. zcela uzavřít. Variant toho, co se stane se západem Ukrajiny, je podle mě proto několik:

• Rusové danou oblast nechají z toho či onoho důvodu být, vznikne cosi jako (nejdřív přechodná, postupně „stále stálejší až nakonec stálá“) „Západní Ukrajina“ s hlavním městem Lvovem;
• Rusové dají po dobytí Kyjeva (z Kyjeva, tj. „z vlády“) příkaz k uzavření západních hranic a přerušení logistické i jiné komunikace se Západem; sub-varianta 1: západ (Ukrajiny) uposlechne;
• sub-varianta 1: západ Ukrajiny neuposlechne, naopak na svém území shromáždí maximum členů odboje; v takovém případě…

…následuje potenciálně vleklá, opotřebovávací válka, kdy (geopolitický) Západ nepřestává zásobovat (západo)ukrajinský odboj, resp. paralelně vyztužovat formující se (prozápadní), na západě země umístěné residuum původní Ukrajiny (resp. Zelenského vlády apod.). Protože v takovou chvíli ale již Ruská federace „svými metodami“ pevně ovládá zbytek země, nabízejí se další možnosti, resp. „sub-varianty“:

• (geopolitický) Západ i Rusko přestane podpora odboje (resp. boj) bavit, následně se konsoliduje případný nástupnický útvar původních ukrajinských vládních struktur; kdesi na úrovni SJ vertikály Žitomir – Vinnyca apod. (či dokonce ještě o kus západněji) vzniká (provizorní, časem stále stálejší až nakonec stálá) hranice;
• (geopolitický) Západ přestane nástupnickou západoukrajinskou entitu podporovat, ta padne;
• do konfliktu se (na území Ukrajiny) vloží či bude vtaženo NATO a dojde ke kolizi obou hlavních protistran, tj. USA a Ruské federace, ovšem velmi blízko České republice, resp. střední Evropě; to je (a nejen pro nás) samozřejmě nejhorší, fatální možnost.

Dojde-li nicméně k nějaké z (pravděpodobných) variant stabilizace (či jen lokalizovaného, resp. „lokálně zapouzdřeného“ konfliktu), jak bude vypadat situace v samotném Rusku? Očekávat lze několik procesů, z nichž se některé pokusíme odhadnout a v rámci možností i popsat. Jako tradičně je nahlédneme nikoli z pohledu „obyčejných“ lidí, ale z pohledu centrální moci, tj. Kremlu. Co někomu přijde cynické, považuji za jediný realistický způsob, jak se na věci dívat realisticky a nejblíž možnému vývoji. Místo výčtu ekonomických nevýhod, které bude případná izolace Ruska přestavovat pro nějakých 80–90% jeho obyvatel, skýtá totiž pokus „vcítit se“ do pozice vládnoucích a rozhodujících elit možnost vidět, hledat či soustředit se prioritně jak na řešení problémů, tak na identifikaci pozitiv a příležitostí, které nová nestandardní situace přinese.

Pro stručnost bodový výčet toho, jak současnou situaci, resp. výhledovou „realitu“ sankčního režimu může nahlížet ruská vládnoucí elita:

 

1. Vytvoří se obrovský zdroj levné, ve své vlastní zemi „uvězněné“ pracovní síly (tj. víceméně „čínský model“). To znamená levné dobývání a / či elementární přetváření přírodního bohatství a buď jeho prodej za valuty do zahraničí, nebo jeho (barterovou) směnu.;

 

2. Prodeje se budou realizovat do vybraných teritorií, většinou tvořených tou či onou formou sympatizujícími státy. Namátkou BRICS, státy Afriky, „dílčí přeběhlíci“ či „selektivní rebelové“ jako Jižní Korea apod.;

 

3. Dojde k zániku starých elit / oligarchů a vzniku nových. Částečně lze tyto nové (nejen ekonomické) elity očekávat z řad armády a na ni navázaných osob, které do správy v (nyní se formujícím) zvláštním režimu „pronikly“, byly danou správou pověřeny apod. Práci samotnou za ně bude reálně vykonávat někdo jiný (například „zeť, který rozumí číslům“), ony ale (pro sebe a své rodiny, známé, svůj sociální okruh apod.) budou tváří, recipienty i garanty (sociálních, majetkových i mocenských) prebend z takové nové společenské role plynoucích;

 

4. Navázání nových strategických partnerství, resp. modifikace / adaptace stávajících. To přitom nejen v ekonomické, ale i vojenské rovině: kromě tradičně podporujících, do větší či menší míry na RF závislých teritoriích (Sýrie, Severní Korea apod.), zde hlavní práce čeká na úpravu vztahů s Indií a Čínou, jakož i dalšími teritorii (Afrika, Indonésie, Jižní Amerika apod.). Zajímavý je (nejen z pohledu specializace našeho webu) v této souvislosti Írán, který ruský krok momentálně sice kritizuje, zároveň ale prokazatelně (a výživně) s RF koexistuje na Blízkém Východě. Na jednu stranu si tak může brousit zuby na případné ruské stažení z oblasti BV v důsledku například „šetření na výdajích“, na druhé straně ví, že takové stažení vlastně nechce, protože se bez RF na BV neobejde. Naproti tomu je Írán pro RF možnou cestou jak dle potřeby lehčeji či více „utáhnout šrouby“ Izraeli či Turecku, které se z pohledu Kremlu v přístupu k ruské „speciální operaci“ příliš nevyznamenaly. Spíš, než by tak například vybavila Libanonu systémy PVO či dokonce stíhačkami k obraně svého nebe před svévolnými izraelskými vpády, může například pomoci vybavit Hizballáh či přestat přivírat oči nad izraelskými bombardováními (íránských) základen v Sýrii (při kterých běžně umírají i Syřané). To je přitom jen (na ukázku) malá část z pák, kterými Rusko (celosvětově) disponuje;

 

5. Z Ruska dojde k určitému odlivu (zejména mozků, které tam ještě případně zbyly), horké to ale nebude. Na vývoz peněz, ze kterých by se dalo v cizině začít, je omezení (maximálně 10 tisíc USD), stále je tu naděje na změnu (palácový převrat, smrt vůdce apod.), pohodlnost, ale i souhlas a pýcha na znovu získání „Maloruska“, stejně jako tušení nových (mj. výše uvedených) příležitostí, určitá touha po „dobrodružství života v novém světě, který je jen náš“, symbolická, „pasivní“ rebelie vůči Západu a jeho „hodnotám“, možná i využívající určitého celospolečenského „syndromu“ obleženého Leningradu (tj. motivace po iracionální sebemrskačské činnosti podobného typu jako ta, která nutila novou generaci amerických vojáků „zažít to samé, co otcové ve Vietnamu“) apod. Čistě z pozice moci jsou tu pak podobné koňské počty jako v Sýrii: čím víc jich potáhne, tím víc nám toho (přírodního bohatství, země, pozemků apod.) zbyde, resp. v menším počtu ze dne na den o to víc zbohatneme;

 

6. Bude probíhat „stabilizace“ Ukrajiny, tj. dosazování klíčových lidí, vlády loajální Kremlu, místních „samospráv“ apod.;

 

7. Udržování toho či onoho „požadovaného stavu“ vůči okolí (již zmíněné Moldavsko a Gruzie – zde to může znamenat cokoli od koexistence až po zábor); dále státy kolem (EU / NATO apod.) a postupná snaha pomocí salámové metody jedné výjimky za druhou dosahování „normalizace“ i s tímto okolím;

 

8. Vnitroruská konsolidace. Zchudlí a dříve či později poněkud „vyplašení“ občané Ruské federace (ne však možná o moc víc než Středoevropan výhledově např. tankující za 60–80 Kč za litr paliva) budou budoucím novým oligarchům vděčni za jakoukoli pracovní příležitost, která jim umožní (v rámci možností a v daném čase obvyklých standardů) důstojný život (tj. opět ne nepodobně naší realitě). I tak lze nadále počítat se stále 2/3 podporou „vedení“ země, do určité míry jdoucí na konto zažitého stockholmského syndromu, do určité míry na konto dozajista utužující se „bezpečnostní konsolidaci“ společnosti. Zhruba 1/3 obyvatel lze považovat za více méně „samostatně“ uvažující, ovšem pouze (malá) část z nich zemi opustí; jednak je v zásadě nikdo nečeká a nikdo nechce; až se chce bodrým bonmotem téměř zemanovského střihu říci, že (klasicky signálně pokrytecký) západní svět najel na negativní cejchování všeho ruského skoro stejně rychle, jako krachnul Sberbank.

 

9. Poslední bod – finanční ztráty. Finanční ztráty? Vždyť to je jen nějakých 300, případně 600, maximálně 1000 miliard USD! To je přeci měloč – jen východní část Ukrajiny má cenu přinejmenším desetkrát větší. Saldo je tedy srovnáno, resp. navýšeno, a věc je tím pro Kreml hotová.

Závěr: již tak z velké části autarkické (tj. plně soběstačné) Rusko spustí naplno experiment, který (nedobrovolně) chystalo již minimálně od roku 2014. Jak s „vlastními francouzskými“ sýry či víny odkudsi z Mordvinska nebo Kransnodaru, tak s state-of-the-art bankovním SWIFTem, internetem i koncovkou .рф tak je svým způsobem v něčem i dál, než byla čerstvě pobrexitová Británie. A stejně jako UK ze začátku narážela na zahraniční partnerství a obchodní smlouvy, časem se dost možná stejně jako v jejím případě „chytí“ dost těch, kteří zejména výstupy z výše uvedeného bodu 1 nepohrdnou. Podobně jako britská libra ani rubl zatím nedeprecioval nijak tragicky; rozhodně nemluvíme o stovkách procent. Ruská měna tak oslabila zhruba takovým způsobem, jak by se moc líbilo klausovským podnikatelům z devadesátých let: tj. dost nízko na to, aby šlo pohodlně vykořisťovat, zároveň ale ne tak nízko, aby vznikly sociální bouře. Stávající situace je tak vlastně ideální.

Je zároveň zřejmé, že stávající konflikt není čistě bojem o teritorium či jen jakýmsi nostalgickým „sbíráním ruských zemí“: v první řadě je to souboj mezi liberálním kapitalismem (který si také říká „demokratický svět“) a liberálním oligarchismem (jehož příslušníky ten svět, který si říká demokratický, s oblibou nazývá „autoritářské režimy“).

Kontruje generálu Pavlovi a jeho výroku o tom, že „na hrubý pytel hrubá záplata“, dovolil bych se připomenout rčení „odříkaného největší krajíc“. Zatímco tak momentálně Boris Johnson křičí cosi o skandálu na Dněpru, nelze vyloučit, že zrovna UK v některým ze svých scénářů nepočítá s pomyslným návratem do 17. století, kdy právě britské obchodní zastupitelství (mimochodem nepřímý předchůdce Východoindické společnosti) byl v „carství Muskovitském“ prvním (a dlouho jediným) domem hájícím nejen své, ale v omezené míře i evropské obchodní zájmy.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

V postmoderním světě dochází k jisté plíživé anomálii: neatraktivně vyhlížející, „tradičně chudá“, resp. s negativním vlivem nejrůznějších ideologií dosud spojovaná teritoria jsou schopna stále efektivněji, pragmatičtěji a „bez zábran“ akomodovat (velké) peníze i moc – zatímco dosud atraktivní, „tradičně bohaté“ destinace jsou ochotné nechat se (čím dál přesvědčivěji) ideologizovat.

 

V evropském, resp. západoevropském pojetí byl svět zhruba do konce 20. století nahlížen jako dichotomie na jedné straně bohatých, vkusně vyhlížejících a od tradic a ideologií oproštěných kultur, na druhé straně kultur chudých, „produkujících“ neatraktivní vzhled, zároveň častokrát ponořených až po krk jak v nějakém typu ideologie, tak v lokálních tradicích.

 

Důležitá je v obou případech propojenost všech vyjmenovaných jevů, neboť právě přes vícedílnou jednotu všech těchto složek byla daná dichotomie jak přijímána za určitý ustálený obraz (signálně absorbovaný počitek, popř. vizuálně-kulturní „narativ“, a tedy de facto „pravdu“), tak dále posilována.

 

„Západ“ je v takové (signální, okamžité, podvědomé apod.) mentální zkratce spojován s čistotou, organizovaností, zlehčením tvaru (Bauhaus, funkcionalismus, moderní architektura apod.), jakož i s eliminací (všech druhů) ornamentu; toto je dále spojováno s určitou vážností, „rigorózností“, popř. „kreditem“ – implicitně tak i financemi (které „zřejmě budou v dobrých rukou“), smysluplností konání, cílevědomostí, občanskou uvědomělostí až „osvíceností“, potažmo právním prostředím apod. Toto je dále spojováno se svobodou, možností volby, individualismem, resp. absencí vnucujících se a manipulativních ideologií, „čistotou úmyslů“ apod. Protože taková společnost dále poskytuje jedinci (individuu) jak pocit, tak i reálné možnosti k tomu obstát sám (být individualistou), jde ruku v ruce s tímto prostředím i opouštění („zátěže“) tradic – což už bylo ostatně naznačeno zmínkou o eliminaci ornamentu (tj. čehokoli zbytečného, co možná kdysi mělo smysl jako zdroj společenské informace či sociální pojivo, v „moderní“ době je ale projevem redundance a zastaralosti). Toto vše dohromady tvoří onen výše naznačený dojem „e pluribus unum“ – ať již v podobě „kvality“, „smysluplnosti“, „řádu“, „bohatství“ či „moci (atp.).

 

Naproti tomu země nezápadní se jak lidé na Západě, tak lidé v těchto zemích samotných (s výjimkou toho, jde-li o jejich místo bydliště či rodnou zemi, kde je vnímání vždy trochu specifické, přikrášlené a subjektivně shovívavé) naučili vnímat jako směs chaosu, špíny, pokulhávající organizovanosti – spleti zatuchlých uliček, bambusových chatrčí, prašných cest a chybějících dálnic, nemocí, nespravedlnosti, častokrát nepředvídatelnosti, násilí a nebezpečí. Ruku v ruce s tím jde určitá ponurost, zanedbanost a šeď, která se vyjevuje nejen v architektuře, ale i v – leckdy poněkud zatuchlé (či jako dojem „zatuchlosti“ vnímané) – navázanosti na (stále přežívající) tradice; případně sem tam záblesk jakési ušmudlané, cirkusové radosti, která jako by z oka vypadla například (mimochodem v Rumunsku natáčenému) zpodobení Kazachstánu ve filmu Borat. Tyto přežívající (subjektivní) tradice jsou zároveň častokrát jen substrátem, resp. ze strany (v takových ne-západních teritoriích) vládnoucí moci tolerovanou podstavbou („objektivní“) ideologie, která takovým teritoriím nezřídka nejenže dominuje, ale je (častokrát po právu) jedinou, „totální“ oficiální pravdou, dogmatem a leitmotivem, podél něhož se v rámci takového celku tvoří (již pak jen sekundární) kompromisy, nazvané „život“. Dalším dominantním rysem, který je integrálně propojen se všemi právě vyjmenovanými jevy, je všeobecná omezenost přístupu k financím, resp. chudoba, popř. vyloženě bída.

 

Není s podivem, že v takovém světle byly Spojené státy, Spojené království, ale třeba i (kulturně relativně jiné, do značné míry ale /aspoň co do námi sledovaného, povrchového, „povrchního“ pohledu/ po západním způsobu „srovnané“) Japonsko považovány za předvoj svobody, pokroku, resp. jednoduše „správnou cestu“. Stejně tak se nelze divit tomu, že například dnešní „Říše středu“ mohla ještě v 80. letech působit jako inspirace pro dětskou říkanku o tom, že „přijel chlapeček z Číny, přivezl kyblíček špíny“. Přestože právě na tom se dobře ukazuje subjektivní „přikrášlující“ hodnocení ČSSR z pohledu autora této říkanky (tj. zavírání oči nad tím, že např. oproti Rakousku vypadalo ČSSR osmdesátých let jako jedno velké smetiště, ale vybírání si takového předmětu výsměchu, který je dostatečně jasně identifikovatelně na ještě horší úrovní, než panuje u nás), našlo by se podobných příkladů pochopitelně daleko víc.

 

Je přitom možná dobré upozornit na dvě věci – přestože se časy objektivně mění, stereotypy výše popsaného uvažování častokrát přetrvávají. Ano, můžeme připustit, že Rusko je stále do určité míry „bordel na kolečkách“, Čína, arabský svět či Afrika jsou stále spíš „tradiční“, ne vždy „atraktivně vyhlížející“ či plně defeudalizované společnosti, případně že v ne nepodstatné části světa stále vládnou ideologie, nepotismy či jakékoli jiné druhy „deobjektivizace“ veřejného prostoru. Stejně tak můžeme připustit, že USA je (nejen) se svým monopolem na výrobu (všemi chtěného, a především díky tomu kurzově stabilnímu) dolaru z materiálního hlediska vysoce atraktivní zemí, či případně to, že schvalování stavebního povolení, progresivní architektonické nápady i otevřenost k nim je ve Velké Británii stále na nepoměrně vyšší úrovni než v Čechách.

 

Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že zas jiné stereotypy už neplatí, případně jsou významně obrušovány. Není tak problém přidat k pohledu na „ušmudlanou“ Čínu i aspekt finanční či průmyslové velmoci; spolu s (v určitých – mnoha – místech ryze odporně vypadající) Indií aspirující na lety do kosmu; případně ještě spolu s chaotickým, v tradici a „ornamentu“ pohrouženým Pákistánem navíc vlastnící jaderné zbraně. Čína přitom není jediným příkladem až „dětsky hravého“ nevkusu kombinovaného s civilizačním pokrokem, který naše (pod)vědomí ještě donedávna bylo schopno asociovat jen s „rigorózními“ kulturami, generujícími takový druh civilizačního pokroku v protestantsky úsporném prostředí, v disciplinovaných kancelářích odkazujících k duchu Bauhausu, v budovách střízlivého funkcionalismu či tvarově totálně redukované (post)moderně – ve zkratce: se západním světem. Poslední roky (a již téměř dekády) nás nicméně stále vytrvaleji přesvědčují o tom, že i estrádně, křiklavě, cirkusově (až světsky) a / či kabaretně vyhlížející prostředí (vzhled sídlišť, kanceláří, vybavení veřejného prostoru, vizuální smog, duch přístupu k životu apod.) lze nerušeně kombinovat s obrovskými objemy financí, resp. „seriózním byznysem“ a „braním života vážně“. Kromě právě vyjmenovaných teritorií jsou toho ukázkovým příkladem Rusko, Ukrajina či kavkazské a středoasijské postsovětské republiky (ostatně podobně jako Indonésie, Thajsko, země jižní Ameriky apod.).

 

Nejinak je to s ideologickým působením – tedy aspoň takovým, které je dost nápadné na to, aby v (kolektivní) mysli nechalo jasný otisk toho, že „zde vůbec nějaké působení probíhá“ (resp. dost neomalené na to, aby bylo o pravdě svých hodnot přesvědčeno natolik, že ani nebude mít potřebu svou „ucelenost“ coby ideologický proud skrývat). Zatímco zelené, genderové či další menšinové ideologie (resp. životní postoje či styly určitých „hlasitých menšin“) se ukázaly jako (téměř) univerzálně životaschopné již v 70. – 80. letech 20. století (kdy např. zelená ideologie či ženská emancipovanost představovaly de facto jedinou tolerovanou, resp. skutečně (alespoň „ko)existující“ alternativní „ideologii“ k jinak dominantní ideologii komunismu převládající ve východním bloku), projevují se jejich deriváty na současném Západě (který se od 80. let, alespoň bráno kritériem přítomnosti „liberální demokracie“, notně rozšířil) podobnými excesy jako na v končinách ne-západních jiný, do 90. let nedostatkové „komodity“ – peníze, kapitál, vliv a moc.

 

Cynicky mi k této „kulturní difuzi“ kdysi někdo řekl, že „zatímco Východ se od 90. let naučil oblékat jako Západ, tak Západ se jako Východ naučil chovat; kulisy ovšem zůstaly stejné“. Střízlivěji lze možná uvést, že co do dojmu, jenž může dostatečně neangažovaný pozorovatel ze současného stavu získat, se daná difuze projevuje tak, že v kulisách doposud „dokonalého poválečného“ Západu se co do ideologické (manipulativní, společensky-donucovací) roviny začínají stále intenzivněji prosazovat takové trendy, jejichž výskyt byl (přinejmenším v dekádách studené války) asociován prioritně k šedi, uniformitě, zašlosti či neatraktivitě Východu nebo třetího světa – zatímco na tradičním, latentně (stále ještě výrazně) zaostalém, případně rozjíveném a „neuměřeném“ ne-Západu úřadují peníze tak, jak jsem si mysleli, že je to možné jen v kulisách rigorozity ultimativně smysluplného chování realizovaného v prostorách vážných kanceláří umístěných v seriózně vyhlížejících budovách prostých, ale rafinovaných tvarů.

 

Není přitom vyloučeno, že se ani jedny z tradičních kulis nebudou měnit – tj. stejně jako pragmatická čínská obchodní mysl nutně nemusí najít svůj architektonický odraz v minimalismu, ale naopak ještě posílí ornamentální šílení; v podobném duchu obraz stroze vypadajícího koncentráku, totalitního tábora či strohého, ale útulného norského vězení může být (mimochodem společensky stále „srozumitelněji“, „dobrovolněji“, přirozeněji) nahrazen typickou dět(in)sky krutou estetikou východoasijského střihu, jakou nabízí například Hra na oliheň; na druhé straně se stále méně lidí bude pozastavovat nad glasgowskými, oxfordskými či harvardskými profesory, kteří v dojem vážnosti navozujících klasicistních aulách zásobují studenty ad hoc formulovanými ideologickými přáními a dojmologiemi, spíš než aby jim přednášeli skutečně racionální vědu.

 

Narativ mentálního obrazu, který (nejen) v nás (coby Čechoslovácích) vytvořila jistá „percepční redukce“ (vnímání) Západu, jakož i obdobné zjednodušení při vnímání ne-Západu, nám zkrátka sugeroval dost dlouho to, že prosperita, svoboda, pevná vůle a pokrok (ve smyslu „cesta vpřed, a to správným směrem a způsobem“) jsou spojeny jen s určitým typem prostředí – resp. s určitými „kulisami“, v nichž jediných se mohou „dít“; případně že bída, zaostalost, podvolení se ideologií či slepým tradicím, jakož buď ponuré, nebo naopak hystericky křiklavé, (evropsky) nevkusné, neatraktivní prostředí jdou, coby jediná „inverzní“ varianta, rovněž ruku v ruce.

Postupně se však stále jasněji ukazuje, že skutečnost je opět složitější – jistě rozostřenější, tekutější a prolínavější; každopádně určitě méně černobílá, než se ještě s koncem minulého století mohlo zdát.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Opět mě (ne)překvapilo, kolik „slušných lidí“ se v médiích postavilo proti nedělní demonstraci na Staroměstském náměstí. Co si demonstrující dovolili, bylo prý už „za hranou“. Dobře – jak ale aktivně nesouhlasit s manažerským selháním mocí tak, aby to mělo smysl? Upřímně řečeno, jediné revoluce, které kdy v dějinách vedly ke kvalitativním změnám, byly revoluce násilné. Dialogem se nezměnilo nikdy nic – jen se vytvořil dojem demokracie, díky němuž získaly elity čas, aby věci nechaly vyhnít.

Po neděli se hned našly spousty specialistů, kteří rozebírali jednotlivé situace, k nimž na Staromáku došlo. Takové „analýzy“ svědčí ale jen o krátkozrakosti nebo omezenosti jejich autorů – cožpak už Mao Ce-Tung správně nekonstatoval, že (parafrázuji) „boj není salónní záležitostí“? Na Staromáku se přitom nesešly „opice“ (jak je kdosi z komentujících označil), ale mnozí z těch, kteří přišli o práci, naději, vize. Takové lidé se v boji možná netrénovali, ale protože nemají co ztratit, jsou ochotni ho absolvovat – a z dějinného hlediska bývá bohužel už detailem, jestli to ze začátku vypadá neškoleně nebo nefér.

Detailem ale už není, pokud těmto lidem někdo říká „opice“ nebo „odpad“. U opozice bych to chápal – protože ta, ač je jí jakákoli akce proti současné vládě a premiérovi milá, bude vždy hrát ty korektní (mimochodem typický rys všech psychopatů a banditů „v rukavičkách“).

Co ale nechápu je mravokárný patos zbytku populace – je opravdu tak těžké pochopit, že některé lidi manažerské selhání premiéra (za které by kdekoli jinde kohokoli jiného bez milosti na minutu vyhodili) postihlo do takové míry, že se rozhodl jít přímo k meritu věci a neobcházet ji po špičkách s ústy plných žvástů o „příštích volbách“ apod.?

Co se stalo na Staroměstském náměstí, je přitom stále jen odvárek proti tomu, co se děje v cizině, resp. tam, kde „opravdu o něco jde“. Pokud se tak už v téhle fázi ozývají pohoršené hlasy, je to opravdu zarážející. Pominu-li to, že policie vzhledem k povaze avizovaného setkání zvolila (či „povolila“) zcela nevyhovující taktiku (vpuštění řadových a nechráněných „měšťáků“ mezi lidi, jejichž část prokazatelně tvořili rowdies), nechápu na druhé straně ty, kdo demonstrujícím vyčítají jakési „hraní bez pravidel“, potažmo to, že se jakoby jacísi samozvaní Ladislavové Špačkové snaží zavést do latentního pouličního boje jakási „pravidla etikety“.

Nejsme totiž u nedělního oběda.

Členové vlády, ale policisté a další, kdo se dobrovolně rozhodli, že kterékoli moci budou sloužit, manažerská selhání vlády buď nepocítili nebo jsou ho stále ochotni tolerovat. Stejně tak ho asi (zatím) nepocítili mnozí z těch, kdo tak angažovaně a pohotově odsuzují projevy zoufalého hněvu ze strany těch nejobyčejnějších. (A je už jen třešničkou na dortu, že přitom používají moralistní výlevy jak vystřižené ze slovníku socialistické „maloburžoazie“ při jejích odsudcích disidentů či chartistů – pouze v „moderních“ kulisách twitteru).

Lze-li pochopit jednání osob nějakým způsobem provázaných se státem či mocí, lze ovšem pochopit i to, že u oněch „nejobyčejnějších“ lidí už hranice tolerance vypršela, a spolu s ní i jakékoli zábrany.

Ačkoli tak stále platí, že na mnoha místech ve světě jsou limity toho, co si lidé od svých vlád nechají líbit, podstatně menší, lze se i tak už i u nás začít ptát po tom, do jaké míry vlastní konformismus a strach (někdy také překřtívaný na lépe znějící „pacifismus“, „trpělivost“ a „pochopení“) nutí (klidně pod hesly o „fair play“, „slušném chování“, „opicích“, „odpadu“ či „chováním za hranou“) hájit i tu moc, která s každým dnem s objektivní prokazatelností i namyšlenou arogancí stále víc ukazuje, co je vlastně zač.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Dění v Iráku a Libanonu se v posledních týdnech vyvíjí jako přes kopírák. Demonstrující opozice v obou zemích ztotožňuje politické elity v Bagdádu i Bejrútu s „režimem“, který dle nich musí „padnout“. To logicky znamená požadavek na konec daných elit, a to včetně jejich společenského vlivu, majetků i moci. 

Zatímco v Iráku už jsou mrtví, Libanon se takovému scénáři snaží za každou cenu vyhnout. V Paříží Východu panuje mezi bezpečnostními složkami a demonstranty určité porozumění, kdy každá strana zatím ví, kam může zajít. První krev by tu znamenala narušení tohoto ekvilibria, zároveň prudkou diskreditaci vlády na mezinárodním poli (rozuměj především u „mezinárodního společenství“, resp. na „Západě“, což samozřejmě není málo…). V Iráku si všichni na smrt zvykli, tj. při adekvátním kulturním překladu tu, jakkoli je to cynické říct, jsou události zhruba stejně vyhrocené jako v Libanonu, resp. ani zde se za určitou mez zatím nejde.

Určitou mezí mám přitom na mysli taková (násilná) opatření proti demonstrujícím, která by významná (s největší pravděpodobností zahraniční) síla považovala za nutná aplikovat pro to, aby stávající politické systémy udržela v chodu za každou cenu, tedy i naproti vůli lidu, resp. „ulice“. USA či Západ by libanonskou a/či iráckou vládu byly proti demonstrujícím ochotny podpořit pouze v případě, že by přes ně měly rozehránu natolik sofistikovanou strategickou partii, že by ji jejich pád(y) zásadním způsobem ohrozil(y). Nic takového ale USA ani Evropa nemají – stran daných dvou teritorií mají pouze série strategicky nenavazujících nekoncepčností, případně (nanejvýš) řemeslně propracované taktiky k rozvrtání stávajících pořádků; nikoli však ucelené postupy k budování či aspoň nabízení alternativ. Izrael by mohl mít zájem na chaosu i pádu obou vlád, protože přes ně v obou zemích svůj vliv zručně uplatňují entity loajální Teheránu. Důvody, páky či prostředky k tomu, aby obě vlády držel, naopak nemá. Izraelské, západní a americké zájmy tak stojí spíš na straně protestujících.

Jde-li o KSA, pak ta může mít zájem na udržení se (libanonského premiéra) Harírího, nebude za ním ale stát bezvýhradně. Tvrdě bude obhajovat výhradu premiérského postu pro sunnitu (v Libanonu), přičemž bude doufat, že se na něj podaří prosadit někoho, kdo bude Království nakloněn. Tak či onak bude ale nadále prosazovat „své“ koně, tj. v Libanonu především Samíra Džadža, v Iráku pak sunnitské vlivové skupiny. KSA není primárně proti obměně libanonské (a zejména irácké!) vlády ve prospěch svých chráněnců, chce si ale celý proces maximálně pojistit. V žádném případě nemá zájem na chaosu, pokud by z něj měla vzejít „nepřehledná“ demokracie, případně – Alláh zapověz! – podobně „nepovedený“ sunnitský premiér jako (dřívější, prodamašský) Nadžíb Míqátí.

O Rusku se v případě obou teritorií nedá mluvit; situace pro něj představuje maximálně soubor proměnných, které se později pokusí zúročit vlivově, obchodně a strategicky, zatím ale nenazrál čas. Průběžně sice probíhají jednání (zejména na úrovni vojenských expertů plánujících přípravu cesty k tomu, aby jednoho dne bylo možné zemi cedrů dodat kompletní leteckou obranu i stíhací letectvo, které – na přání Izraele a v důsledku toho i v důsledku „zákazu“ ze strany USA – dodnes nemá;  pochopiteně s tím, že taková dodávka bude zcela v gesci Moskvy). Podobně v Iráku, přestože tam jsou stávající závazky ze strany Moskvy v rámci možností plněny. Obecně lze ale říci, že Rusko se k současné situaci v Libanonu a Iráku staví zhruba tak, jako Čína k Blízkému východu posledních deseti let jako celku – zatím vyčkává.

Vylučovací metodou docházíme k tomu, že jediným hráčem, který by mohl mít (v pokročilejší fázi protestů) zájem na jejich eliminaci za „každou cenu“, je Teherán, resp. íránský revoluční klérus. Ten je nicméně nyní ve fázi, kdy jednak a) velmi důsledně zvažuje každý další krok (protože pokazit násilím se toho dá skutečně hodně, velmi rychle, nenávratně a hlavně zbytečně), zároveň b) horečnatě hledá „náhradní řešení“.

V jeho rámci tu jsou dvě hlavní složky: důsledné a) oddělování obou témat (tj. řešení Libanonu i Iráku striktně separátně a dle specifik i potřeb obou zemí, a to i přes to, že Teherán a Revoluční gardy mají tendenci vnímat nepokoje v obou zemích jako provázané činnosti, namířené primárně na destabilizaci role Íránu v Iráku a v sousedství Izraele); dále b) čas a forma (za co nejméně drastických okamžitých opatření proti demonstrujícím je potřeba získat co nejvíce času pro to, aby bylo nalezeno záložní řešení; příjemným vedlejším produktem může být opotřebování davu, únava a další objektivní faktory – nutnost živit rodinu, dennodenní fungování apod.).

Kýženým výstupem pro jednu z alternativ, s níž „teheránští“ stále více počítají jako s jednou z reálně „stále pravděpodobnějších“ (tj. vystříhání se násilí a nahrazení mocenských struktur v přinejmenším jedné /Libanon/ či obou zemích) je pochopitelně „předání moci“ do co nejprověřenějších rukou tak, aby maximum existujících, resp. složitě vytvořených vazeb zůstalo zachováno; ba co víc – bylo tak ještě lépe kryto. To znamená najít natolik důvěryhodné a zároveň nezdiskreditované tváře, které budou svěřenou roli plnit tak dlouho, jak to jen bude možné. Pokud se totiž na věc podíváme realisticky, pak současný stav opravdu není dlouhodobě udržitelný. Lidé v obou zemích mají za desítiletí „okoukaných“ politických tváří prostě dost, a to do takové míry, že odmítají „občansky spolupracovat“ už i tím nejelementárnějším způsobem. A byl byl hloupý ten, kdo by to nechápal, přičemž teheránští analytici hloupí nejsou.

Podobně ale ani ostatní, tudíž „bylo by velmi pošetilé“ myslet si, že takto uvažují pouze oni sami. Jde spíš jen o to, že íránské vlivové síly jsou momentálně nejexponovanější entitou v tom smyslu, že se od nich čeká a) tvrdý zásah, v důsledku kterého pak přijde b) oprávněná mezinárodní kritika, a tedy i c) jejich finální diskreditace, ideálně ještě d) opravňující k jakékoli „protiakci“ vůči Teheránu. Nicméně opět: tak hloupí, aby jim nedošlo toto, íránští analytici také nejsou. V „hlavním štábu“ Revolučních gard tak aktuálně probíhají vzrušené debaty mezi „jestřáby“ a revolučně-exportními „holubičkami“ (!) o tom, s jakou mírou (buď) násilí, nebo rafinovanosti postupovat, stále víc to ale vypadá, že poslední slovo bude mít – i zde – řešení šalamounské.

Na druhé straně je to vlastně jednoduché a známe to i sami: nejdřív máme a) revoluci znamenající příchod nových společenských pořádků; pak ukáže, že to bylo „jen“ b) předání; a v momentě, kdy i toto vyčpí a na povrch se vyvalí něco, co ani radši nechceme vědět, přichází nutně nějaká obdoba schování (moci či čehokoli jiného) do c) svěřenských fondů (= resp. po Pohádce o Spravedlnosti následuje ta o Královně Koloběžce).

Takže nyní jde vlastně jen o to, aby jejich pravou formu našly v co nejbližší době (ideálně) všechny relevantní síly v Iráku i Libanonu – a to pokud možno co nejhladčeji.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Protože se zdá, že revoluce s a) požadavkem odvolání vlády, ovšem bez b) nabídky alternativy se stávají normou nejen v ČR, žádá si aktuální situace v Libanonu alespoň průběžný komentář. Ten bude zatím velmi stručný a v zásadě ho v něčem nakousl už tento muž. Nejsem si ovšem jist, jestli to, co říká, je rozumné a proveditelné, resp. jestli má onen ctihodný pán ve svém líbivém bonmotu nutně pravdu.

Faktem totiž je, že:

1. Za současnou libanonskou politckou elitu – ať je jakkoli prohnilá, zkorumpovaná, otravná, obnošená a okoukaná – není (okamžitá, rychlá, pohotová) funkční alternativa. Ať už proto, že takovou alternativu nebyli demonstrující schopni (a to svým způsobem již v loňských volbách!) přesvědčivě vystavit, nebo proto, že současný establishment prostoupil vším natolik, že jeho odstranění z „těla“ Libanonu může na životě ohrozit i pacienta samotného.

2. Dokud nebude fungovat Sýrie, nebude fungovat ani Libanon. Protestující si mohou nalhávat cokoli a chtít svrhnout kohokoli, ovšem staletími je prověřené, že jednou ze základních os, na níž Levanta funguje, je vektor a) (chudší, prostější a „přízemnější“, díky tomu ale i spořivější, „zodpovědnější“, centrálněji plánující, v minulosti libanonská pole a statky ovládající, dominantní atp.) Damašek „řídí“, resp. uplatňuje nějakou formu svého vlivu na b) (sice bohatší, kosmopolitnější, ale méně zodpovědný, roztříštěný a „nedisciplinovaný“ a latentně nestabilní „Džabal Lubnán“ s hlavním městem Bejrútem). To je tvrzení sice podobně brutální, jako kdybych řekl, že Čechy fungují jen proto, že nás po celou dobu od 1989 nadále (z velké části) ovládá Moskva či bývalí estébáci (kteří sice mají své intelektuální, civilizační i kulturní limity, ale nadevše adorují „pořádek“, resp. „klid na práci“, protože s tím stojí a padá i jejich legitimita, příjmy a moc apod.), nicméně ať si tady každý přebere, do jaké míry to je, nebo není pravda.

Otázkou tak spíš je, jestli i zde není lepší evoluce, než revoluce. Na druhé straně Libanon není Sýrie, v níž stát důsledně, žárlivě až patologicky eliminuje jakéhokoli konkurenta (protože stát mj. definuje to, že je tou entitou, která má v daném teritoriu monopol na moc a vynucování práva; to platí i u nás, jen to není /na rozdíl třeba od aktuálního Španělska, resp. Katalánska, případně Hong Kongu/„cítit“; tudíž syrský /či kterýkoli jiný „normální“/ stát neprosazuje svou vůli a moc ilegálně – jen naplňuje to, nač má jako stát právo). Libanonský stát ovšem úplně normální není. Hlavně tím, že má konkurenci v těch samých osobách, které už 30 let zastávají jeho čelné funkce. Tj. představitelích oněch cca 5 – 7 hlavních konfesně-politických frakcí – které tak svou heterogenitu projektují na něčem, co by mělo fungovat homogenně.

Na druhé straně ale ruku na srdce – pokud totiž obyvatelstvo Libanonu tvoří (namísto „občanů“) z velké části především „příslušníci konfesí“ (což je, zjednodušeně řečeno, podobné, jako kdyby ho tvořili z nějakých 70 – 80% například fanoušci fotbalových klubů, tj. s tím, že „fanouškovství“ je jejich hlavní identitou, určitě nadřazenou „občanství“), nevelí pak přeci jen stát zvláštním způsboem sám sobě? Řečeno jinak: nedosáhli lidé stejně tak maxima toho, co je reálně dosažitelné? Protože stejně tak, jako se jen my sami můžeme vinit za to, že ČSSR nebylo schopno vytvořit pojistky, které by několika kariéristům zabránily v tom, aby pozvali vojska Varšavské smlouvy, nemohou ani Libanonci vinit z toho, že umožnili bývalým válečným baronům prakticky neomezený přístup k moci, nikoho jiného než sama sebe.

Pokud je tomu tak, je pak už jediným logickým návazným krokem zamyslet se snad jen nad tím, „kdo jsem“ a „kde jsem se narodil“ – a případně se pokusit změnit to. Pakliže uznáme, že by taková snaha byla pošetilá, může nám dojít, že je podobným nesmyslem chtít změnit něco, co je přímým důsledkem toho, jaké jsou reálné dispozice, lidské zdroje a limity místa, v němž se v daném čase (či historickém období) zrovna nacházíme.

I v tomto ohledu jsou současné protesty jistě zcela pochopitelnou reakcí na ekonomický a společenský marasmus, v němž se země cedrů poslední roky nachází. Bohužel i zde přichází bez návodu co a jak udělat pro to, aby se současná neslavná situace nějakým způsobem zlepšila.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Veronika Sušová-Salminen míní, že protesty proti střetu zájmů Andreje Babiše českou demokracii nejspíš nezachrání.

Pro českou demokracii by bylo nejzdravější, kdyby demonstrace proti Andreji Babišovi a jeho vládě protestovaly nejen proti Babišovi, ale i proti tomu, co reprezentují hlavní Babišovi političtí konkurenti. Tehdy by snad o nějakou záchranu demokracie skutečně mohlo jít.

Pokračující protesty se zaměřují především na Babišův střet zájmů a fakticky na to, že reprezentuje fúzi politické a ekonomické moci. Kýčovitým dodatkem je pak pro některé Babišovo „estébáctví“. Jenže problém je následující – na nějakém střetu zájmů a na fúzi politiky a ekonomiky je postavena celá dnešní „demokratická“ politika v ČR. Andrej Babiš je jenom extrémním příkladem a velmi viditelnou špičkou ledovce. Vyřeší jeho případná rezignace tento problém? Jaký má platforma Milion chvilek pro demokracii konkrétní plán k oddělení zájmů kapitálu od fungování demokracie? Jde o demokracii jako takovou, nebo jen o Andreje Babiše?

Protesty (společně se současnou politickou opozicí ODS, TOP 09 a Pirátů) žádné alternativy pro oživení demokracie zatím nepředstavují. Naprostá většina Babišových oponentů jsou v podstatě neoliberálové. Jejich životní filosofií je potlačení participace lidí v demokratickém přístupu ke společenskému bohatství v jeho nejrůznějších podobách. Oni samozřejmě o demokracii vzletně mluví, dokonce se staví do role jejích obránců, pod povrchem je ale jiná pravda. Ostatně, každý autoritář dnes ví, že bez demokratického slovníku se těžko obejde, podle mluvy se demokrat nepozná. Demokracie se dnes demontuje potichu a veskrze „demokraticky“.

Výmluvnou skutečností je, že se protesty snaží distancovat od politických stran, se kterými ale sdílí většinu svých požadavků na Andreje Babiše. Politické požadavky (demise premiéra) mají jakoby čistě občanský háv, který nemá mít souvislost s politickou opozicí. A dává to smysl. Třeba by si lidé spojili tento boj za demokracii například s tím, jak členové TOP 09 považují za normální, aby měly dluhy i nezletilé děti. Prý se z nich tak stanou odpovědní lidé (viz zde). Myslím, že lepší „recept“ na fungující „liberální demokracii“ se snad ani vymyslet nedá…

K dovršení tragikomičnosti se nominální levici v české politice dostalo poněkud trpké role, ve které viditelnou špičku ledovce v podobě fúze moci ekonomické a politické podporuje u vlády. Prý ve jménu státotvornosti, ve skutečnosti však ve snaze odložit svůj bohužel asi konečný kolaps. Za jeho horizontem je „demokracie“ bez levice, což ale zřejmě nikoho moc neznepokojuje… a pro někoho to bude konečně ta „správná“ demokracie, mám obavy.

Těžko se dá tvrdit, že v případě Andreje Babiše neexistuje žádný „střet zájmů“. Babiš je zosobněním střetu zájmů (tj. fúze soukromé ekonomické moci a politické moci veřejné či soukromých zájmů a veřejného rozhodování), který ovšem skoro 30 % jeho voličů nijak neodradil a jejich motivy pro podporu ANO byly a jsou, bez ohledu na něj, nepochybně velmi různorodé. Může jít o volbu „žaludkem“, protože Babišova vláda je první, která skutečně „rozdávala“, zvýšila například ostudné české důchody nebo přispěla k pokračování politiky zvyšování minimální (i průměrné) mzdy. Jistě, pro někoho to „není důležité“, ale pro dost lidí v Česku tyto ukazatele důležité jsou. Jiní možná vidí v Babišovi archetyp starostlivého-otce kapitalisty. Někteří snad obdivují Babišovy miliardové podnikatelské úspěchy, a to samo o sobě jim stačí jako důkaz kvality politického programu (vždyť k tomu byli od roku 1989 systematicky trénováni). A další třeba podlehli chytlavému marketingu, který ANO a Babiš sám mají. To, že Babiš představuje střet zájmů, jim prostě nepřijde jako něco problematického – mimo jiné třeba i proto, že polistopadová demokracie byla splýváním zájmů soukromých a veřejných, ekonomické moci a politiky s dobýváním renty (kdo byli ti různí kmotři politických partají?) charakteristická.

Babiš už dnes těžko čerpá politickou podporu na základě své původní teze boje proti korupci. S tou šel do politiky v časech (pamatujete ještě) hluboké krize české pravice, která v sobě spojovala krizi důvěry (na sebe se vršící skandály s korupcí – kolik z nich bylo skutečně potrestáno do doby, než se stala ministryní paní Benešová?), krizi politických kádrů s krizí ekonomickou (ze které jsme se měli proškrtat) a krizí vládnutí (vrcholem byly všechny ty Drábkovy „reformy“). Babišovo ANO zaplnilo volný prostor a usazené ve středu spektra začalo napřed nasávat voliče zprava a následně i voliče zleva, jak se ukázalo.

Zdá se, že je to něco, co se v rámci establishmentu v Česku neodpouští – a nenechte se mýlit, protože dnešní protesty jsou protesty jedné části establishmentu proti té druhé. Nehledě na složení masy lidí na Václavském náměstí, včetně těch, kteří přišli s naprosto poctivými úmysly, většina čapkovských obyčejných lidí tu zastoupení nemá. Nejsou to protesty těch, kteří nemají co ztratit, ale spíš těch, kteří co ztratit mají nebo už ztratili díky Babišově nadvládě (aspoň v daný moment) v české politice. Demokratický étos z těchto protestů prostě cítit není. Spíš je to umělost, divadelnost, pozérství a marketing, který z nich dýchá aspoň na mně (a to, přiznávám se, z dálky, takže se mohu naprosto mýlit a nechci nikomu křivdit). Srovnávat je s rokem 1989 se ve skutečnosti nedá. Tím vůbec neříkám, že jde o nelegitimní jev, který by nebyl vyjádřením určitých zájmů a že neartikuluje skutečné problémy. Ostatně úplně stejně jako volba Babišova ANO, která je ovšem formálním demokratickým nástrojem.

Ocitáme se tak v dost zvláštní situaci. Probíhá politický boj, který je výlučně situován na pravé straně spektra a prohlašuje se za boj o demokracii, i když nepřímo demokratické principy popírá a vede k další paralýze demokracie (sem patří škrtová politika, politika vytvářející nebo způsobující růst nerovnosti ve společnosti, systematické přiškrcování veřejných výdajů ve školství či zdravotnictví – demontáž demokracie možná nemají strany jako ODS nebo TOP 09, které ji uváděly do praxe, napsanou v programu, ale to na věci nic nemění). Faktický Babišův střet zájmů je tak jen zástupným problémem. V pozadí tohoto boje jsou tak či onak zájmy bohatých, kteří dnes mají vliv v politických stranách a v hlavních médiích, většina z nich ale politické ambice prosazuje jinak než Andrej Babiš.  Většina opozice (výjimkou jsou snad do určité míry Piráti) je ekonomicky konzervativní a svoji příležitost ve vládě a v opozici mezi roky 1989 až 2013 už dostala. ODS i TOP představují strany obrácené do minulosti, zatímco Babišovo ANO je do značné míry jejich svérázným pokračovatelem, dědicem transformace. Z toho potom plyne otázka, zda se opravdu staronoví ochránci demokracie, skrytí za veskrze občanskou iniciativou zdola, změnili, zda už nepředstavují strany skryté vlády oligarchie? Důvěru ale neposiluje ani jedna z nemocí české „kulturní fronty“ – ochranitelství vůči obyčejným lidem, které považují vesměs za jakési „malé děti“. Protesty, a nenechme se mýlit jejich početností v Praze, tak jsou vlastně protesty národního odcizení.

A uprostřed toho odcizení se pak ocitají všichni, kdo dobře chápou, že celý ten boj je pro skutečnou demokracii rovnicí s výsledkem „lose-lose“. Bohužel.

Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.

Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.